Dne 31. 7. 2024 vydal Nejvyšší soud (dále též „NS“) ve věci vedené pod sp. zn. 29 ICdo 99/2022 rozsudek, ve kterém se zabýval některými aspekty nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Kromě jiného se jednalo o otázku aplikace § 1112 o. z.[1] Je-li nám dobře známo, jde vůbec o první rozhodnutí vysokého soudu týkající se daného ustanovení. NS v něm dospěl k závěrům, které nejsou příliš jasné, a to zejména z důvodu jejich velmi zkratkovitého vyjádření. Navíc je alarmující prakticky absentující odůvodnění. V následujícím textu se proto snažíme nabídnout svůj pohled na věc a podložit jej detailní argumentací. Akční rádius § 1112[2] je totiž aspektem, který vyžaduje velmi podrobnou debatu. Jakákoliv zjednodušená řešení mohou vyvolat celou řadu navazujících problémů, jimž je nutné předejít.

Skutkový stav

Skutkový stav řešený v glosovaném rozhodnutí je relativně složitý. S ohledem na zkoumaný aspekt jej však lze zjednodušit bez rizika jeho zkreslení.

V dané věci šlo o to, že osoba D (dále jen „osoba D“) uzavřela jako prodávající dne 18. 4. 2018 se společností B, s. r. o. (dále jen „společnost B“) jako kupujícím smlouvu o převodu vlastnického práva k movitým věcem (zemědělské stroje a zařízení). Osoba D však při uzavření smlouvy (ani při jejím plnění) vlastníkem movitých věcí nebyla; byla pouze jejich vypůjčitelem. Téhož dne (18. 4. 2018) uzavřela společnost B jako úvěrovaný smlouvu o úvěru se společností ČSOB Leasing, a. s. (dále jen „společnost ČSOB“) jako úvěrujícím. V jejím rámci byl sjednán zajišťovací převod vlastnického práva k movitým věcem z úvěrovaného (společnosti B) na úvěrujícího (společnost ČSOB); jednalo se o tytéž movité věci, jež byly předmětem kupní smlouvy uzavřené téhož dne mezi společností B jako kupujícím a osobou D jako prodávajícím. Zajišťovací převod byl sjednán s rozvazovací podmínkou řádného uhrazení dluhu, po kterém přejde vlastnické právo k movitým věcem zpět na společnost B.

Dne 1. 8. 2018 insolvenční soud zjistil úpadek osoby D, prohlásil konkurs na její majetek a insolvenční správkyní ustanovil žalovanou. Žalovaná zapsala výše uvedené movité věci do soupisu majetkové podstaty dlužníka dne 29. 10. 2018. Společnost ČSOB tvrdila, že tyto movité věci nemají být součástí majetkové podstaty úpadce, neboť jejich vlastníkem je ona. Proto podala ohledně těchto věcí vylučovací žalobu a domáhala se jejich vyloučení z majetkové podstaty úpadce.

Je tedy prima vista patrné, že řešení spočívalo v odpovědi na otázku, zda se společnost ČSOB mohla stát vlastníkem movitých věcí, které nabývala na základě smlouvy o zajišťovacím převodu uzavřené se společností B, když společnost B bezprostředně před tímto okamžikem (v rámci téhož dne) uzavřela v pozici kupujícího kupní smlouvu k těmto věcem s osobou D, která nebyla jejich vlastníkem.

Rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu 

Soud prvního stupně rozhodl tak, že vylučovací žalobě vyhověl a dospěl k závěru, že společnost ČSOB se stala (a je) vlastníkem movitých věcí. Rozhodnutí odůvodnil tak, že již u společnosti B byly splněny předpoklady pro nabytí od neoprávněného v rámci smlouvy uzavírané s osobou D; konkrétně se mělo jednat o skutkovou podstatu § 1109 písm. c). Následně i společnost ČSOB se stala vlastníkem movitých věcí, neboť je nabyla na základě řádné smlouvy od vlastníka (společnosti B). Lze poznamenat, že úvahám soudu prvního stupně nelze – alespoň s ohledem na velmi ledabyle popsaný skutkový stav – v zásadě nic vytknout.

Odvolací soud (Vrchní soud v Praze) rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že společnost ČSOB se na základě smlouvy uzavřené se společností B nemohla stát vlastníkem movitých věcí, neboť v procesu nabývání vlastnického práva nemohla být v dobré víře ohledně oprávnění společnosti B převést vlastnické právo k předmětu koupě (§ 1109 in principio). Dle odvolacího soudu „13. Žalobce [tj společnost ČSOB – pozn. aut.] je ,úvěrovou institucí mající odborné znalosti a schopnosti‘ plynoucí z jejího předmětu činnosti; ochrana dobré víry při nabývání práv v jeho případě předpokládá zvýšenou opatrnost. Při zkoumání dobré víry je nutné, aby kupující využil dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně vlastníkem prodávané věci, např. prověřením jeho osoby nebo dokladem o předchozím nabytí prodávané věci.

14. Žalobce před poskytnutím úvěru společnosti B nepostupoval s potřebnou opatrností a dobrá víra při nabývání movitých věcí podle ust. § 1109 o. z. ho ‚nechránila‘, neboť nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění dlužníka převést vlastnické právo na základě řádného titulu. Před poskytnutím úvěru společnosti B k financování nákupu movitých věcí a k jeho zajištění zajišťovacím převodem práva bylo povinností žalobce využít všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že dlužník je vlastníkem movitých věcí; neměl se tedy spokojit jen s kopií technického průkazu. Trvat na předložení originálu technického průkazu bylo o to naléhavější za situace, kdy přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky mající původ převážně v porušování úvěrových smluv dlužníkem.“ [Tučně zvýraznili aut.] Uvedené posouzení dobré víry nabyvatele ze strany Vrchního soudu v Praze je nesprávné; tímto aspektem se však nebudeme podrobněji zabývat.

Je však zajímavé, že NS vytýká odvolacímu soudu jiné pochybení, když konkrétně uvádí toto: „33. Odvolacímu soudu tak lze vytknout, že posuzoval nabytí vlastnického práva dovolatele [tj. společností ČSOB – pozn. aut.] ,od dlužníka‘ [tj. od osoby D – pozn. aut.], aniž vzal v potaz, že vlastnické právo k movitým věcem bylo převáděno postupně různými (samostatnými) právními jednáními, byť uzavřenými téhož dne (18. dubna 2018). Nejprve totiž vlastnické právo převáděl dlužník [tj. osoba D – pozn. aut.] kupní smlouvou na společnost B. Stala-li se společnost B vlastníkem movitých věcí, nabýval dovolatel [tj. společnost ČSOB – pozn. aut.] vlastnictví (jakkoli s rozvazovací podmínkou) již od vlastníka; pochybnosti odvolacího soudu o dobré víře dovolatele (s přihlédnutím k tomu, že je ,úvěrovou institucí mající odborné znalosti a schopnosti‘) pak mohly (měly) být posuzovány výlučně optikou ust. § 1112 o. z.“ [Tučně zvýraznili aut.]

Uveďme však, že z publikovaného rozhodnutí NS není toto pochybení odvolacího soudu nijak patrné (není vůbec zřejmé, že by odvolací soud bral tyto aspekty v úvahu). Pokud tomu však takto skutečně bylo, lze s výtkami vznesenými ze strany NS plně souhlasit.

Dovolání a rozhodnutí NS

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala společnost ČSOB dovolání. V něm předestřela celkem tři otázky dovolacího přezkumu. NS připustil dovolání (a vyhověl mu) již s ohledem na první otázku; pokud jde o další dvě otázky dovolacího přezkumu, pak NS uzavřel, že „39. (…) Jelikož napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině právního posouzení první řešené právní otázky, dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud pro předčasnost (a nadbytečnost) již nezabýval (a to ani v rovině posouzení přípustnosti dovolání).“

Uvedená otázka dovolacího přezkumu byla dovolatelem formulována takto: „Aplikuje se ust. § 1109 o. z. v případě, kdy nabyvatel nabyl vlastnické právo od vlastníka, který původně nabyl vlastnické právo od neoprávněného? Vztahuje se ustanovení o nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve smyslu § 1109 o. z. i na případy zajišťovacího převodu vlastnického práva podle § 2040 a násl. o. z.?“

Dovolatel na svoji obranu tvrdil, že „18. (…) v poměrech projednávané věci nelze na jeho nabytí vlastnického práva aplikovat ust. § 1109 o. z., jelikož vlastnické právo k movitým věcem nenabyl od dlužníka (coby neoprávněného převodce) [tj. od osoby D – pozn. aut.], ale od společnosti B, která nebyla účastníkem řízení. Její dobrá víra v oprávnění dlužníka převést vlastnické právo k movitým věcem nebyla v řízení vyvrácena, insolvenční soud ji naopak považoval za prokázanou a odvolací soud tuto skutečnost ,nerozporoval‘. Mezi dlužníkem a dovolatelem neexistoval smluvní vztah, a dovolatel tudíž nabýval vlastnické právo (již) od vlastníka (společnosti B).

19. Ust. § 1109 o. z. není uplatnitelné na nabytí vlastnického práva dovolatelem ani proto, že jde o zajišťovací převod (vlastnického) práva podle § 2040 o. z.; dovolatel nabyl vlastnické právo k movitým věcem toliko dočasně, coby prostředek zajištění dluhu společnosti B z druhé smlouvy o úvěru.“

Pokud jde o otázku, zda lze ustanovení o nabytí od neoprávněného aplikovat i na případy zajišťovacího převodu vlastnického práva, zodpověděl ji NS takto: „31. Nejvyšší soud přitom nepochybuje o tom, že podmínky nabývání vlastnického práva od neoprávněného (§ 1109 a násl. o. z.) se vztahují i na zajišťovací převody vlastnického práva; i v takovém případě se totiž nabyvatel stává vlastníkem převáděné věci (byť podmíněně s ohledem na účel uvedeného zajišťovacího institutu).“

Je sice dobré vědět, že NS o určitých záležitostech „nepochybuje“, avšak ještě lepší by bylo, pokud by alespoň rámcově předestřel, jakými úvahami byl veden. Přeci jen jde o rozhodnutí vrcholného justičního orgánu, a bylo by proto vhodné, aby se o určitou argumentaci alespoň pokusil. Omezené (resp. zde dokonce zcela absentující) odůvodnění přijatých závěrů je v praxi některých senátů NS bohužel stále ještě častým jevem, a to navzdory dlouhodobé a konstantní judikatuře Ústavního soudu, který v daném přístupu spatřuje svévolnou aplikaci podústavního práva, jež je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.[3] Přitom je paradoxní, že některé jiné senáty NS – zcela správně – vytýkají v rámci dovolacího přezkumu soudům nižších stupňů tutéž vadu.[4] Se závěry NS ohledně aplikace ustanovení o nabytí od neoprávněného i na případy zajišťovacích převodů vlastnického práva lze v obecné rovině souhlasit. Současně zde však vznikají navazující otázky, na něž mohl NS alespoň upozornit. Tak např. prakticky všechny skutkové podstaty uvedené v § 1109 vyžadují jako podmínku buď výslovně, nebo implicitně úplatnost nabytí – s výjimkou skutkové podstaty upravené pod písm. d). Diskusní přitom je, zda nabytí vlastnického práva za účelem zajištění lze rovněž chápat jako úplatné nabytí. Názory na tuto otázku se různí.[5] Domníváme se, že řešení by mělo být stejné jako v případě zástavního práva; závěry pro posouzení úplatnosti zástavního práva jsou tedy mutatis mutandis použitelné i na posouzení úplatnosti zajišťovacího převodu.[6]

Pokud jde o otázku míry aplikovatelnosti § 1112, dospěl NS k těmto závěrům: „32. (…) v poměrech projednávané věci je nutné rozlišovat mezi jednotlivými právními jednáními (převodními smlouvami), tj. mezi kupní smlouvou uzavřenou společností B (coby kupující) a dlužníkem [tj. osobou D – pozn. aut.] (coby prodávajícím) [s cílem převodu vlastnického práva k movitým věcem na společnost B] na straně jedné a následnou smlouvou o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva uzavřenou společností B a dovolatelem [tj. společností ČSOB – pozn. aut.] [s cílem (podmíněného) převodu vlastnického práva k movitým věcem na dovolatele za účelem zajištění dluhu společnosti B] na straně druhé.Odvolacímu soudu tak lze vytknout, že posuzoval nabytí vlastnického práva dovolatele ,od dlužníka‘, aniž vzal v potaz, že vlastnické právo k movitým věcem bylo převáděno postupně různými (samostatnými) právními jednáními, byť uzavřenými téhož dne (18. dubna 2018). Nejprve totiž vlastnické právo převáděl dlužník kupní smlouvou na společnost B. Stala-li se společnost B vlastníkem movitých věcí, nabýval dovolatel vlastnictví (jakkoli s rozvazovací podmínkou) již od vlastníka; pochybnosti odvolacího soudu o dobré víře dovolatele (s přihlédnutím k tomu, že je ,úvěrovou institucí mající odborné znalosti a schopnosti‘) pak mohly (měly) být posuzovány výlučně optikou ust. § 1112 o. z.

33. Podrobněji řečeno, odvolací soud měl nejprve posoudit, zda se společnost B stala vlastníkem movitých věcí, a to na základě kupní smlouvy uzavřené s dlužníkem v postavení neoprávněného převodce (vzhledem k tomu, že dlužník převedl vlastnické právo již dříve na vedlejšího účastníka zajišťovacím převodem vlastnického práva). V závislosti na prokázaných skutkových okolnostech věci přicházelo v úvahu nabytí vlastnického práva podle § 1109 písm. b) o. z. (kdyby šlo o převod při podnikatelské činnosti dlužníka v rámci běžného obchodního styku), nebo podle § 1109 písm. c) o. z. [kdyby šlo o převod za úplatu od dlužníka jako osoby, které vlastník (vedlejší účastník) svěřil movité věci smlouvou o výpůjčce]. Společnost B by se stala vlastníkem, kdyby byla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že dlužník byl oprávněn vlastnické právo převést; platí zde domněnka existence dobré víry (§ 7 o. z.), která může být vyvrácena (srov. rozsudek NS ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1837/2022). Kdyby byla kupní smlouva uzavřena za jiných okolností než shora zmíněných (§ 1109 o. z.), stala by se společnost B vlastníkem movitých věcí, jestliže by prokázala svou dobrou víru (§ 1111 o. z.).“ Potud nelze závěrům dovolacího soudu nic vytknout; jeho úvahy jsou zcela korektní.

NS však pokračuje: „35. Teprve následně lze posoudit účinky zajišťovacího převodu vlastnického práva mezi společností B a žalobcem. Jestliže se společnost B stala vlastníkem movitých věcí na základě kupní smlouvy uzavřené s dlužníkem, pak převáděla na žalobce k zajištění svého dluhu vlastnické právo, které jí svědčilo (nešlo o převod od neoprávněného). Žalobce by se tak v intencích § 1112 o. z. nestal vlastníkem movitých věcí, kdyby movité věci získal s vědomím, že společnost B nabyla vlastnické právo od neoprávněného (dlužníka).

36. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku (sněmovní tisk č. 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období 2010-2013) k ust. § 1112 o. z. uvádí: ,Ochrana stavu založeného při nabytí od neoprávněného dobrou vírou nabyvatele nemůže být bezbřehá. Mohou nastat situace, že určitá osoba v dobré víře koupí movitou věc od neoprávněného (např. v zastavárně, antikvariátu, obchodě se starožitnostmi apod.), a získá tak k věci vlastnické právo a že od tohoto nabyvatele – který se právně stal vlastníkem – tutéž věc dále koupí další osoba, která však ví, že ji jeho předchůdce nabyl od neoprávněného a na úkor původního vlastníka. Bez výslovné úpravy by podobné situace mohly být řešeny jen s využitím obecné právní zásady respektující soulad s dobrými mravy. Hledisko dobrých mravů však nemusí být v této souvislosti zcela spolehlivé a pro aplikační praxi snadno uchopitelné. Z toho důvodu se navrhuje výslovné ustanovení inspirované italskou úpravou (čl. 1154 Codice civile). Podle navrženého ustanovení se vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce nemůže dovolat k svému prospěchu ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného. Původní vlastník tak bude mít vůči němu možnost domoci se vydání věci, ledaže dojde k mimořádnému vydržení. Výhrada nemožnosti dovolat se vlastnického práva toho, kdo v dobré víře nabyl vlastnické právo od neoprávněného, se však uplatní jen v tom směru, že se další nabyvatel (nabyvatel ve zlé víře) nemůže dovolat vlastnictví svého předchůdce k svému prospěchu. Pokud tedy věc dále zcizí, pak se vůči dalšímu nabyvateli, bude-li v dobré víře, uplatní zásada, že u movitých věcí držba nahrazuje vlastnický titul.‘

37. Ust. § 1112 o. z. se tak typicky uplatní na situaci, kdy věc ve vlastnictví prvního (vedlejšího účastníka) převedl druhý (dlužník) dobrověrnému třetímu (společnosti B); ten se stal vlastníkem (za splnění podmínek § 1109 nebo § 1111 o. z.) a následně ji převedl čtvrtému (dovolateli). Úvahy odvolacího soudu o významu (nedostatku) dobré víry dovolatele jsou nepřiléhavé, neboť proaplikaci § 1112 o. z. by bylo třeba prokázat (a břemeno tvrzení a důkazní břemeno o této skutečnosti nese žalovaná), že dovolatel věděl o nabytí vlastnického práva (společností B) od neoprávněného (dlužníka).

38. Jinak řečeno, vlastnické právo nenabývá ve smyslu § 1112 o. z. ten, kdo ví, že jeho předchůdce nabyl vlastnické právo od neoprávněného. V poměrech projednávané věci by v takovém případě s ohledem na důvodovou zprávu a komentářovou literaturu vlastnické právo přešlo zpět na vedlejšího účastníka k okamžiku účinnosti převodu mezi společností B a dovolatelem. K tomu dále srov. v literatuře J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vydání (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, komentář k § 1112, m. č. 1, nebo J. Spáčil, M. Králík a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2021, str. 423.“ [Tučně zvýraznili aut.]

Kritické zhodnocení[7] 

Základní pohled NS 

Zopakujme, že dle § 1112 „Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného.“

NS tomuto pravidlu zjevně rozumí tak, že prostá vědomost nabyvatele (zde společnosti ČSOB) o tom, že jeho bezprostřední právní předchůdce, tj. zcizitel (zde společnost B), nabyl vlastnické právo k převáděné věci od neoprávněného, diskvalifikuje nabyvatele v možnosti stát se vlastníkem této věci. NS se rovněž hlásí k teorii automatického obnovení vlastnického práva (bod 38 rozhodnutí); k ní viz další text. NS však přijímá uvedené závěry bez jakéhokoliv zdůvodnění, resp. alespoň pokusu o zdůvodnění.

Dle našeho názoru naopak prostá vědomost nabyvatele o tom, že získává věc, kterou některý z jeho předchůdců (ať již bezprostřední, či vzdálenější – viz dále) nabyl od neoprávněného, nemůže sama o sobě diskvalifikovat nabyvatele v možnosti nabýt k ní vlastnické právo.

Přístup literatury a judikatury v právních systémech, v nichž absentuje výslovné pravidlo analogické § 1112 o. z.

Zde probíraný problém samozřejmě vzniká i v právních systémech, které nemají žádnou výslovnou obdobu § 1112. Přesto (resp. právě proto) je vhodné přiblížit tam zastávané názory, neboť mohou být vhodnou inspirací pro interpretaci naší aktuální úpravy.

Pokud jde o polskou dogmatiku, pak zcela převládá názor, dle něhož prostá vědomost aktuálního nabyvatele o tom, že věc byla v minulosti nabyta od neoprávněného, mu nebrání v možnosti nabytí vlastnického práva.[8] Stejný závěr je však v aktuální doktríně převážně přijímán i pro hodnocení situace, kdy jako nabyvatel věci aktuálně figuruje ten, kdo v minulosti sám převáděl věc jako neoprávněný (např. nevlastník A převádí věc na B, který se stane jejím vlastníkem; B následně převádí věc zpět na A). Tyto názory tak odmítají aplikaci teorie automatického obnovení vlastnického práva u původního vlastníka. Tak např. Skowrońska-Bocian a Warciński píší, že „Nabytí vlastnictví nabyvatelem způsobuje jeho zánik u dosavadního vlastníka. Toto pozbytí má definitivní charakter, což znamená, že ,návrat‘ věci zpět neoprávněnému zciziteli (např. v důsledku smlouvy) s sebou nepřináší ‚obživnutí‘ práva původního vlastníka. Jen stěží je možné hájit názor (…), že kdyby nabyvatel převedl vlastnické právo zpět na neoprávněného zcizitele, mohl by se původní vlastník domáhat vydání věci.“[9]

Výrazně kriticky se k možnosti obživnutí vlastnického práva u původního vlastníka staví též Gołębiowski. Dle jeho názoru (s nímž je třeba bez výjimky souhlasit) koncepce automatického obnovení vlastnického práva je chybná a v rozporu s účelem nabývání od neoprávněného. „Nabyvatel [v dobré víře – pozn. aut.] získává vlastnické právo, a nejen jeho určitou část, resp. právo na ochranu před vindikační žalobou původního vlastníka. Může svým vlastnickým právem disponovat, a to i ve prospěch toho, od něhož věc nabyl. Taková dispozice však není závislá na existenci ,dobré víry‘ druhé strany [tj. nabyvatele, který byl v první smlouvě neoprávněným zcizitelem – pozn. aut.], neboť převodce je oprávněným k takové dispozici. Původní převod a následující zpětný převod, zvláště došlo-li k nim v blízké časové souvislosti, může ovšem indikovat zlou víru nabyvatele při prvním převodu. Změna v oblasti věcněprávních poměrů je nezvratná v tom smyslu, že neexistuje jakési ‚spící‘ potenciální oprávnění původního vlastníka na získání pozbytého práva. Jeho případná práva vůči zciziteli [neoprávněnému – pozn. aut.] regulují ustanovení o náhradě újmy (deliktní i smluvní – v závislosti na situaci), nebo o bezdůvodném obohacení.“[10] Tato argumentace je přesvědčivá a nabízí i řešení vypořádání vztahu mezi dotčeným vlastníkem a neoprávněným zcizitelem (koneckonců, toto řešení není nijak překvapivé). Závěry K. Gołębiowského navíc respektují princip duality věcných a obligačních práv a jejich působení erga omnes, resp. inter partes.[11]

Uvedené řešení lze označit za panující pohled v Polsku. Vyskytují se však i opačné názory, dle kterých právě v uvedených situacích následných převodů zpět na původního neoprávněného zcizitele má docházet k automatickému (ex lege) obnovení (obživnutí) vlastnického práva u původního vlastníka.[12] Argumentuje se (dodejme však, že jen velmi povrchně) odkazem na princip zákazu zneužití práva, na „postuláty elementárního právního cítění“[13] apod.

Jiné posouzení však vyžaduje situace, kdy původní neoprávněný převodce převedl věc na nabyvatele, u něhož byly splněny všechny předpoklady pro nabytí vlastnického práva. Následně dojde k odstoupení od převodní smlouvy (je lhostejné, zda ze strany převodce či nabyvatele) s účinky ex tunc. V tomto případě je zjevné, že se obnovuje právní stav, který tu byl v okamžiku uzavření převodní smlouvy. Vlastnické právo se v takovém případě obnovuje nikoliv u neoprávněného převodce (který vlastníkem v okamžiku uzavření smlouvy nebyl), nýbrž u původního vlastníka.[14] Tento závěr však není nijak problematický.

Ke stejným závěrům jako polská dogmatika dochází i rakouská literatura a judikatura v souvislosti s § 367 obecného zákoníku občanského (OZO). Tak např. Klicka a Reidinger uvádějí, že „Je jednomyslný názor, že nabyvatelé, kteří následně nabývají věc po dobrověrném nabyvateli [který věc nabyl dle § 367 OZO – pozn. aut.], (již) nemusí být v dobré víře, neboť získávají věc od vlastníka. Toto platí dle Nejvyššího soudního dvora i tehdy, pokud dobrověrný nabyvatel zcizuje věc zpět svému převodci. Oproti tomu Spielbüchler zdůrazňuje, že v tomto případě to není ,nepoctivý‘ předchůdce, nýbrž původní vlastník, kdo má opět získat své právo. Zákonodárcem zvolené vyvažování zájmů (ochrana dobrověrného styku – ochrana vlastnického práva) v této skutkové konstelaci již nehraje žádnou roli, tedy (bývalý) vlastník musí svoji věc získat zpět.“[15] [Tučně zvýraznili aut.]

K tomu v poměrech českého práva uvádí Dobrovolná, že „(…) rakouská judikatura s odkazem na převážnou část právní teorie zastává názor, že nabude-li osoba C vlastnické právo podle ustanovení o nabytí od neoprávněného, stává se vlastníkem a může platně převést na třetí osoby, i na osobu D, přičemž je nerozhodné, zda osoba D věděla nebo nevěděla o tom, že osoba C nabyla od neoprávněného, protože mezi C a D již dochází k nabytí od vlastníka. To platí i v případě, že věc nabude od osoby D neoprávněný převodce B (OGH 6 Ob 108/98w).“[16] [Tučně zvýraznili aut.]

Shodně jako stávající rakouská dogmatika se k záležitosti stavěla i naše starší právní věda v době účinnosti OZO, byť zde reprezentovaná pouze jediným autorem. Dle Roučka „(…) dostane-li se věc z rukou nabyvatelových do rukou osoby třetí, není proti této třetí osobě dána vlastnická žaloba nikomu, (poněvadž před tím vlastnictví kaž­dé jiné osoby nutně zaniklo tím, že nabyvatel stal se podle § 367 vlastníkem), vyjímajíc jen právě osobu nabyvatelovu (pokud tato sama vlastnictví nepozbyla). To platí i tehdy, když vlastnictví bylo oním (poctivým) nabyvatelem převedeno na nepoctivého prostředníka. Na př. někdo nepoctivý pohne třetí poctivou osobu ke koupi věci podle § 367 a pak tuto věc odkoupí (ovšem leckdy bude tu jednání na oko, po případě t. zv. obcházení zákona).“[17] Rouček k tomu dále dodává: „Proto nabyvatel může nabyté vlastnictví platně převésti na kohokoli, tedy i na svého převodce, a původní vlastník nemá pak ani proti posléze řečenému vlastnickou žalobu, neboť jeho vlastnictví přešlo, a tedy přestal býti vlastníkem (…).“[18] [Tučně zvýraznili aut.] Další autoři publikující k tématu nabytí od neoprávněného v poměrech OZO (Randa,[19] Krčmář,[20] Sedláček[21]) se daným problémem vůbec nezabývali.

Stejné závěry zaujímal v době účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 Luby v souvislosti s jeho § 154,[22] když dle jeho názoru nabyvatel v dobré víře může věcí disponovat jako každý vlastník, zejm. ji může zcizit, takže další nabyvatel nabude řádně vlastnické právo „aj vtedy, ak vie o tom, že daný scudziteľ nadobudol len na základe § 154 OZ od nevlastníka“.[23]

Je tedy patrné, že dle převažujícího recentního mínění v blízkých právních systémech (Polsko, Rakousko), jakož i v našem dřívějším právu, má být aktuální nabyvatel věci chráněn nejen tehdy, pokud v momentu nabytí ví (musí vědět) o tom, že věc byla v minulosti nabyta od neoprávněného, nýbrž dokonce i tehdy, pokud věc aktuálně nabývá osoba, která v minulosti sama figurovala v pozici neoprávněného zcizitele věci (vylučuje se tedy aplikovatelnost teorie automatického obnovení vlastnického práva).

Inspirační zdroj (čl. 1154 italského občanského zákoníku) – ztraceno v překladu?

Jak již řečeno, aktuální přístup českého zákonodárce se odlišuje od blízkých právních systémů, když náš kodex zvolil výslovné řešení zkoumané problematiky v § 1112. Důvodová zpráva se v souvislosti s tímto ustanovením hlásí k inspiračnímu zdroji, jímž má být čl. 1154 italského občanského zákoníku. Je však prima vista patrné, že toto ustanovení míří úplně jinam, než jak si zřejmě představoval český zákonodárce. Příslušný článek je pojmenován „Znalost nelegitimního původu předmětu“[24] a samotná norma říká toto: „Ten, kdo věc nabyl s vědomím jejího neoprávněného původu, nemůže těžit z mylného přesvědčení, že její převodce nebo předchozí držitel se stal jejím vlastníkem.“[25]

Ustanovení nemá postihovat nabyvatele, který ví o tom, že věc byla v minulosti nabyta od neoprávněného, pokud v mezidobí některý z právních předchůdců aktuálního nabyvatele vlastnické právo skutečně získal. Norma míří pouze na případy, kdy aktuální nabyvatel sice ví, že věc byla v minulosti nabyta od neoprávněného, avšak mylně se domnívá, že u takového předchozího nabyvatele byly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva, ačkoliv tomu tak není. Situaci lze demonstrovat na příkladech.[26]

Příklad č. 1: Vypůjčitel V zpronevěří věc patřící půjčiteli P a následně uzavře smlouvu o převodu věci s kupujícím K. U kupujícího K jsou splněny všechny předpoklady pro nabytí vlastnického práva, a K se tedy stane vlastníkem. K jako vlastník následně převádí věc na nabyvatele N, který ví o tom, že K nabyl vlastnické právo od neoprávněného. V takovém případě je N plně chráněn (norma čl. 1154 na něj nedopadá) a nabývá vlastnické právo od aktuálního vlastníka K podle obecných pravidel o smluvním nabytí vlastnického práva. Přitom vůbec nerozhoduje, jakým způsobem se věc dostala ze sféry původního vlastníka – např. zpronevěrou, krádeží, ztrátou, tím, že vlastník uzavřel smlouvu o převodu věci, která byla absolutně neplatná, a nabyvatel se tak nemohl stát vlastníkem, atd.

Příklad č. 2: Vypůjčitel V zpronevěří věc patřící půjčiteli P a následně uzavře smlouvu o převodu věci s kupujícím K. U kupujícího K nejsou splněny předpoklady pro nabytí vlastnického práva, a K se tedy nestane vlastníkem. K jako nevlastník následně převádí věc na nabyvatele N, který ví, že K uzavřel v minulosti smlouvu s vypůjčitelem V, avšak mylně se domnívá, že u K byly splněny všechny předpoklady pro nabytí od neoprávněného a že K je vlastníkem. V takovém případě N není chráněn (norma čl. 1154 na něj dopadá) a nemůže nabýt vlastnické právo od převodce.

Aktuální názory české dogmatiky na aplikaci § 1112 o. z.

Poté, co jsme představili přístup italské dogmatiky k inspiračnímu zdroji našeho § 1112, je vhodné poukázat na dosud publikované aktuální domácí názory na aplikační dopad pravidla.

Petrov chápe uvedené pravidlo stejně jako NS ve výše uvedeném rozhodnutí. Dle něj „Ust. § 1112 se typicky uplatní v situaci, kdy věc ve vlastnictví prvního převedl druhý dobrověrnému třetímu, ten se stal vlastníkem podle § 1109 nebo 1111 (…) a následně ji převedl čtvrtému, který při tomto převodu věděl, že třetí nabyl věc od neoprávněného. V tom případě se čtvrtý nestane vlastníkem, nýbrž k okamžiku účinnosti převodu mezi třetím a čtvrtým vlastnické právo přejde zpět na prvního.“[27] [Tučně zvýraznili aut.] Petrov tedy vychází z toho, že prostá vědomost nabyvatele o tom, že nabývaná věc byla kdykoliv v minulosti nabyta od neoprávněného, vylučuje nabyvatele z možnosti získat k věci vlastnické právo. Petrov též akceptuje doktrínu automatického obnovení vlastnického práva původního vlastníka, zastávanou částí polské dogmatiky, a to s odkazy na článek P. Tégla z roku 2009,[28] v němž byly tyto názory podrobně přiblíženy.

Dobrovolná k § 1112 uvádí toto: „Skutkovou situaci [sc. skutkovou situaci, na niž má dopadat § 1112 – pozn. aut.], na které lze uvedený problém demonstrovat, lze vymezit následovně. Vlastník A například svěří movitou věc převodci B, který ji převede na osobu C, která splní podmínky nabytí od neoprávněného a nabude vlastnické právo k této věci. Osoba C následně převede vlastnické právo dále osobě D, která však ví, že převodce B nebyl oprávněn vlastnické právo k věci převést na osobu C. (…) o. z. (…) vychází z (…) koncepce, založené na požadavku, aby nikdo neměl prospěch ze svého vlastního protiprávního jednání (§ 6 odst. 2). V uvedeném případě tak neumožňuje osobě D nabýt vlastnické právo a zachovává možnost vydání věci původnímu vlastníkovi, kterému se převodem na D vrací vlastnické právo (důvodová zpráva, Petrov in Beck2, s. 1192), ledaže u osoby D došlo k mimořádnému vydržení (§ 1095).“[29] [Tučně zvýraznili aut.] Autorka se však danou problematikou nijak podrobněji nezabývá, když v podstatě jen opakuje zákonnou koncepci.

Konečně lze uvést názor Thöndela, který zřejmě rovněž vychází z předpokladu, že již prostý fakt, že nabyvatel věděl (či dokonce jen „vědět musel“) o tom, že jeho právní předchůdce (zřejmě bezprostřední) nabyl od neoprávněného, brání nabyvateli v možnosti nabytí vlastnického práva k věci.[30] Dodejme však, že celý text komentáře k § 1112 je velmi nepřehledný a přijaté závěry dosti nahodilé.

Kromě uvedené komentářové literatury existuje několik časopiseckých článků, které však zkoumanému aspektu rovněž nevěnují žádnou pozornost.[31]

Lze tedy uzavřít, že dosud publikované domácí výstupy nenabízejí žádný hlubší vhled do dané problematiky a prakticky jen opakují zákonný text. Žádný z autorů se též nesnažil zohlednit inspirační zdroj pravidla (čl. 1154 italského občanského zákoníku).

Vlastní řešení problému (využitelnost § 1112 na příkladech)

Skupina případů, na něž § 1112 dle svých slov míří, je v zásadě jasná – jde o všechny situace, v nichž nabyvatel v rámci procesu nabytí vlastnického práva k movité věci ví („získá movitou věc s vědomím“) o tom, že některý z jeho právních předchůdců nabyl věc od neoprávněného. Dikce pravidla je však širší, než je jeho skutečný smysl; zkoumaná norma má totiž postihnout nepoctivé jednání nabyvatele (viz dále), přičemž z prosté vědomosti nabyvatele o tom, že věc byla v minulosti nabyta od neoprávněného, jeho nepoctivost dovozovat nelze.[32] Tento závěr prima vista vyniká tam, kde tím subjektem, který ví, že věc, kterou aktuálně získává, byla v minulosti nabyta od neoprávněného, je její původní vlastník.[33] S ohledem na smysl a účel pravidla bude tedy třeba jeho aplikační rozsah výrazně zúžit pomocí teleologické redukce (k tomu podrobněji viz dále uvedenou kazuistiku).[34]

Jak již řečeno, cílem § 1112 je dle našeho názoru bránit nepoctivému jednání, resp. bránit získání výhody nepoctivým způsobem (jde tedy o jeden z konkrétních projevů principu poctivosti – srov. § 6 odst. 2). Zákon se danou normou snaží postihnout případy, kdy by v důsledku mechanické aplikace pravidel o nabytí od neoprávněného došlo k „formálnímu očištění“ věci (např. původně kradené) s tím, že z tohoto „formálního očištění“ by posléze chtěl těžit ten, kdo v minulosti určitým způsobem sám participoval na krádeži a následném neoprávněném zcizení této věci dobrověrnému nabyvateli. Toto hodnotové pozadí zmiňuje koneckonců i zákonodárce v rámci důvodové zprávy, když uvádí, že „Bez výslovné úpravy by podobné situace mohly být řešeny jen s využitím obecné právní zásady respektující soulad s dobrými mravy. Hledisko dobrých mravů však nemusí být v této souvislosti zcela spolehlivé a pro aplikační praxi snadno uchopitelné.“ Současně je však zřejmé, že ani zákonodárci není použitelnost § 1112 příliš jasná, když z ní plyne mj. toto: „Mohou nastat situace, že určitá osoba v dobré víře koupí movitou věc od neoprávněného (…), a získá tak k věci vlastnické právo a že od tohoto nabyvatele – který se právně stal vlastníkem – tutéž věc dále koupí další osoba, která však ví, že ji jeho předchůdce nabyl od neoprávněného a na úkor původního vlastníka.“ Rozdílně od důvodové zprávy máme za to, že právě uváděná situace pod akční rádius pravidla v žádném případě nemá spadat. Prostá vědomost nabyvatele o tom, že získává věc, kterou některý z jeho předchůdců nabyl od neoprávněného, nemůže sama o sobě diskvalifikovat nabyvatele v možnosti nabýt k ní vlastnické právo.

Požadavek vědomosti je třeba interpretovat v souladu se smyslem a účelem § 1112, tj. s ochranou (původního) vlastníka proti nepoctivému jednání osoby nabývající vlastnické právo k věci, která dříve patřila vlastníkovi. Tento znak je tak třeba chápat jako požadavek nepoctivé účasti (aktuálního, tj. následného) nabyvatele na předchozím (původním) nabytí od neoprávněného. Tuto účast přitom posuzujeme k okamžiku (původního) nabytí od ne­oprávněného. Znak nepoctivosti jednání aktuálního nabyvatele vyžaduje, aby již v době dřívějšího procesu nabytí od neoprávněného tento aktuální nabyvatel přinejmenším měl a mohl vědět, že zcizitel nakládá s věcí jako neoprávněný, nebo z opačného hlediska, že původní nabyvatel nabývá od neoprávněného. Sama tato subjektivní složka však k nepoctivosti jednání aktuálního nabyvatele nepostačuje. Pokud např. aktuální nabyvatel měl v rozhodné době znalost o nabytí cizí věci na vzdáleném místě, aniž by k němu jakkoliv přispěl nebo mu mohl jakkoliv zabránit, není důvod považovat jeho jednání za nepoctivé a vylučovat ho z možnosti pozdějšího nabytí vlastnického práva. Proto je třeba, aby se aktuální nabyvatel na původním neoprávněném nabytí nějak podílel (např. pomocí, návodem atd.). Postačovat však bude i to, že následný nabyvatel v rozhodné době věděl o tom, že věcí disponuje neoprávněná osoba, přičemž o této skutečnosti mohl tehdejšího vlastníka (popř. nabyvatele od neoprávněného) snadno informovat, avšak neučinil tak. Zde lze vyjít z ratia legis § 2901 věty druhé (tzv. samaritánský princip), kde vzniká povinnost zasáhnout na ochranu jiného; vzhledem k tomu, že nejde o náhradu škody, není třeba vyžadovat existenci závažné újmy.

Z výše uvedeného plyne, že posuzujeme poctivost třetí osoby (následného nabyvatele v procesu následného nabytí), nikoliv poctivost původního neoprávněného zcizitele. Lze si totiž dobře představit, že třetí osoba např. podnítí poctivého nevlastníka, aby převedl věc na jiného, byť sama dobře ví, že zcizitel není oprávněn s věcí nakládat. V takovém případě je sice původní neoprávněný zcizitel v dobré víře, avšak k vyloučení možnosti budoucího nabytí ze strany třetí osoby postačuje samotná nepoctivost této osoby.

Též je třeba zdůraznit, že omezení aplikace § 1112 není jen v zájmu ochrany následného (poctivého) nabyvatele, nýbrž i, a to zejména, v zájmu ochrany původního poctivého nabyvatele, který nabyl na základě své dobré víry od neoprávněného. Tím, že nemůže převést vlastnické právo na třetí osobu, je fakticky dotčen ve svém právu s věcí disponovat. Tím dochází k zásahu do jeho ústavně chráněného vlastnického práva (čl. 11 Listiny), který by musel být přiměřený. Tak je tomu podle našeho názoru právě jen v případě nepoctivé účasti následného nabyvatele na předchozím nabytí od neoprávněného. V extrémní podobě je tento problém zřetelný v případě, kdy by informace, že určitá věc byla v minulosti nabyta dle pravidel od neoprávněného, vešla v obecnou známost. Jako příklad lze uvést situace (zdaleka ne výjimečné), kdy po relativně dlouhé době (několik desítek let) vyjde veřejně najevo, že určité umělecké dílo bylo v minulosti odcizeno tehdejšímu vlastníkovi,[35] byť posléze vlastnické právo k věci již někdo nabyl (dle pravidel o nabytí od neoprávněného). Připuštění aplikace § 1112 na tyto případy by vedlo k naprostému vyloučení možnosti převodu vlastnického práva k této věci. Tento následek by však ve zcela zjevném rozporu s čl. 11 odst. 1 větou druhou[36] Listiny znamenal nepřípustnou ad hoc modifikaci obsahu vlastnického práva konkrétního vlastníka. Dané omezení vlastnického práva jakožto základního práva by totiž nebylo odůvodněno žádnou v kolizi stojící hodnotou.

Pro lepší pochopení smyslu a účelu § 1112 nejprve uvádíme několik modelových příkladů, spolu se závěry o případné (ne)možnosti aplikace zkoumaného ustanovení.

A. Případy, na něž § 1112 o. z. podle svého smyslu a účelu nemá dopadat

Nejprve uvedeme příklady situací, na něž § 1112 dopadá dle svých slov, nikoliv však dle svého smyslu a účelu.

Příklad č. 1: Vlastník A dá svoji movitou věc do nájmu nájemci B. Nájemce B převede věc na osobu C, která splní všechny podmínky nabytí od neoprávněného a stane se jejím vlastníkem. Má tedy veškerá oprávnění vlastníka, vč. oprávnění převést vlastnické právo na osobu D. Pokud tak učiní, stane se D vlastníkem, neboť nabývá vlastnické právo od vlastníka. V této situaci je zcela nerozhodné, zda nabyvatel D věděl o tom, že osoba C nabyla věc původně od neoprávněného. Byť tato situace plně vyhovuje slovům § 1112, nelze ustanovení aplikovat; osobě D nelze přičítat jakoukoliv nepoctivost a nepoctivost osoby B nehraje v tomto ohledu žádnou roli.

Příklad č. 2: Zloděj Z odcizí movitou věc vlastníkovi V. Zloděj Z následně zcizí věc osobě B, u níž budou splněny všechny předpoklady pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného (B se tedy stane vlastníkem). Osoba B následně převede věc na osobu C, která ví o tom, že B původně nabyl kradenou věc. Osoba C se stane vlastníkem, neboť prostá vědomost o tom, že B nabyl vlastnické právo od zloděje, nepředstavuje nepoctivost, která by měla být prostřednictvím § 1112 sankcionována.

Příklad č. 3: V předchozích příkladech byl obsažen prvek nepoctivosti v podobě vědomého neoprávněného převodu vlastnického práva k věci ze strany zcizitele (nájemce B, resp. zloděje Z); přesto dovozujeme, že se § 1112 nebude aplikovat. O to více pak musí platit stejné závěry v situacích, kdy absentuje jakákoliv nepoctivost kteréhokoliv z aktérů. Tak např. vlastník A uzavře s kupujícím B absolutně neplatnou kupní smlouvu; důvod neplatnosti však není pro B poznatelný. B se tedy pro nedostatek titulu nemůže stát vlastníkem, avšak s ohledem na svoji dobrou víru ohledně platnosti smlouvy má postavení poctivého držitele. Obě smluvní strany si poté ze smlouvy budou plnit – A vydá věc osobě B, B zaplatí kupní cenu. Posléze B (jako nevlastník) převede věc dále na C. Nabyvatel C jedná v dobré víře a stane se vlastníkem. Následně C převádí věc na D. Opět je zcela nerozhodné, zda D ví, že osoba C nabyla věc od neoprávněného.

Příklad č. 4: Stejné řešení, jaké je uvedeno v předchozím příkladu, však podle našeho názoru musí být přijato v situacích, kdy osoba D převede následně věc na původního neoprávněného zcizitele B, a to bez ohledu na to, zda B ví o tom, že jeho původní smlouva s A byla neplatná a že na C převáděl věc neoprávněně. U osoby B nikdy nebyla dána nepoctivost; B dobrovolně „splnil povinnosti“ z neplatné smlouvy uzavřené s A, stejně jako A dobrovolně „splnil povinnosti“. To, že se B posléze dozvěděl o vadě jeho původního nabývacího titulu, ho nemůže diskvalifikovat v pozdějším nabytí věci.

B. Případy, na něž § 1112 podle svého smyslu a účelu má dopadat

Nyní uvedeme příklady situací, na něž § 1112 dopadá nejen dle svých slov, nýbrž i dle svého smyslu a účelu.

Příklad č. 1: Vlastník A dá svoji movitou věc do nájmu nájemci B. Nájemce B převede věc na osobu C, která splní všechny podmínky nabytí od neoprávněného a stane se jejím vlastníkem. Osoba C převede následně věc zpět na osobu B. Obecně lze poznamenat, že pro aplikovatelnost § 1112 není rozhodné, zda osoba B (v uváděné situaci) nabývá věc přímo od toho, komu ji dříve převedla (zde C), či zda mezi tyto subjekty v mezidobí vstoupil jako nabyvatel ještě někdo další (např. D, který věc nabyl od C, přičemž D tuto věc následně převádí na B). Zákon sice říká, že se nepoctivý nabyvatel nemůže dovolávat vlastnického práva, resp. dobré víry svého předchůdce; tím však nepochybně nemá být míněn pouze bezprostřední předchůdce, nýbrž jakýkoliv předchůdce obecně (tedy i jakýkoliv vzdálenější předchůdce). Není žádný důvod, proč by zlá víra nabyvatele měla být hodnocena jinak ve vztahu k bezprostřednímu předchůdci a jinak ke vzdálenějším předchůdcům. Jinými slovy, není důvod, proč by původní vlastník měl být chráněn proti jednomu „bílému koni“, a nikoliv již proti použití více „bílých koní“.

Příklad č. 2: Zloděj Z odcizí movitou věc vlastníkovi V. Osoba O o této skutečnosti ví a pohne zloděje k tomu, aby věc zcizil osobě B. U osoby B jsou splněny všechny předpoklady pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného (B se tedy stane vlastníkem). Osoba O následně přesvědčí osobu B, aby jí věc prodala. Nepoctivost osoby O lze spatřovat v tom, že aktivně participovala na řetězu zcizovacích jednání.

Příklad č. 3: Ještě výmluvnější je modifikovaný případ č. 2, kdy zloděj Z odcizí věc vlastníkovi V a převede ji na osobu O způsobem, že se O stane vlastníkem. Následně zloděj Z přiměje osobu O, aby na něj věc převedla zpět.[37]

Otázkou je, zda lze v momentu, kdy původní neoprávněný zcizitel (resp. ten, kdo určitým způsobem na neoprávněném zcizení věci nepoctivě participoval) aktuálně nabývá vlastnické právo k věci od vlastníka, zohledňovat dobrou víru tohoto původního nepoctivého zcizitele v procesu aktuálního nabytí? Jde např. o situaci, kdy zloděj Z koupí věc, o které již neví (a s ohledem na okolnosti ani nemusí vědět), že jde právě o tu věc, kterou dříve odcizil. Nebo např. nepoctivý nájemce N převede pronajatou věc na osobu C, která se stane jejím vlastníkem. Osoba C následně převede věc zpět na osobu N, která neví, že jde o původně neoprávněně zcizenou věc. V případě, kdy v uvedených situacích zloděj Z, resp. nájemce N, vědí (musí vědět), že jde o původně neoprávněně zcizenou věc, § 1112 se aplikuje. V případě jejich dobré víry je však řešení již obtížnější. Z § 1112 totiž plyne, že aktuální nabyvatel nemá být chráněn pouze tehdy, pokud v (druhém) procesu nabytí ví o tom, že věc byla v minulosti nabyta od neoprávněného. V námi řešené situaci však původní nepoctivý zcizitel uvedenou vědomost nemá. Přikláníme se k názoru, že v této situaci se pro vyloučení ochrany nabyvatele v procesu aktuálního nabytí nebude vyžadovat jeho vědomost o rozhodných skutečnostech týkajících se dřívějšího nabytí od neoprávněného, na kterém však měl podíl, tedy nabyvatel nebude ochranyhodný ani v případě, kdy již v době vlastního nabytí jedná bona fide. Jeho aktuální dobrá víra nemůže sanovat jeho vlastní dřívější nepoctivost. Nabyvatel tak nejenže se nebude moci dovolávat dobré víry svého právního předchůdce (§ 1112), nýbrž ani vlastní dobré víry v rámci aktuálního procesu nabytí.

Ve výčtu skutkových situací s dalšími modifikacemi (a s různými závěry o možnosti, resp. nemožnosti aplikace § 1112) by bylo možné dále pokračovat; není to však nutné, neboť uvedené příklady jsou dle našeho názoru dostatečně výmluvné k osvětlení míry aplikovatelnosti § 1112.

Shrneme-li výše uvedené typové případy a závěry o (ne)možnosti jejich podřazení pod akční rádius komentovaného ustanovení, lze uzavřít takto. Dle našeho názoru může být § 1112 rozumně aplikován jen tehdy, lze-li aktuálnímu nabyvateli v řetězci více převodů přičítat dřívější nepoctivé jednání (nepoctivou aktivitu) v procesu původního neoprávněného převodu věci. Nehraje přitom roli, zda tento původní nepoctivý subjekt v procesu aktuálního nabytí věci ví o tom, že jde o věc, která byla v minulosti nabyta od neopráv­ně­­ného.

Vlastnický režim věci v případě aplikace § 1112

Pokud jsou splněny podmínky aplikace § 1112, pak z ustanovení neplyne odpověď na velmi důležitou otázku, a sice jaký je aktuál­ní vlastnický režim věci. Nabízejí se v zásadě tři představitelná řešení[38] této situace:

1. Smlouva o převodu věci mezi převodcem (aktuálním vlastníkem) a nepoctivým nabyvatelem je (absolutně) neplatná;
2. Smlouva o převodu věci je platná a na nabyvatele přejde vlastnické právo, avšak vůči původnímu vlastníkovi se nemůže prosadit (případ relativní neúčinnosti vlastnického práva);
3. Smlouva o převodu věci je platná, avšak v okamžiku, kdy jsou u nabyvatele splněny všechny předpoklady pro nabytí vlastnického práva, nabývá vlastnické právo původní vlastník (teorie automatického obnovení vlastnického práva).

První varianta, dle níž převodní smlouva je neplatná, není použitelná. Neplatnost smlouvy nelze dovodit – nedochází k porušení zákona ani k rozporu s dobrými mravy; nejsou zde ani jiné skutečnosti, které by tento závěr odůvodňovaly. Navíc, případná neplatnost smlouvy by postihla nejen nabyvatele, nýbrž i zcizitele (dosavadního vlastníka), jemuž nelze nic vytknout. Jeho vlastnické právo by bylo bezdůvodně omezeno – nemohl by s věcí disponovat naprosto volně, neboť by zde existoval okruh subjektů, jimž by nebylo možné věc zcizit. Toto omezení převodce však nelze nijak legitimizovat. Přesto se v naší literatuře vyskytl závěr dovozující absolutní neplatnost takto uzavřené smlouvy pro údajný rozpor s dobrými mravy.[39] Tento názor nesdílíme.

Ani druhá varianta, podle níž nabytí vlastnického práva nebude mít účinky vůči původnímu vlastníkovi, není přesvědčivá. Připuštění relativních účinků vlastnického práva je zcela v rozporu se základními principy, na nichž je vystavěna kategorie věcných a obligačních práv.[40]

Konečně dle třetí varianty v okamžiku, kdy budou u nepoctivého nabyvatele splněny všechny předpoklady, za nichž by se jinak – za běžných okolností – stal vlastníkem, přejde vlastnické právo nikoliv na sukcesora, nýbrž se obnoví u původního vlastníka (teorie automatického obnovení vlastnického práva).[41] Toto řešení pravděpodobně sleduje i důvodová zpráva, dle níž „Podle navrženého ustanovení se vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce nemůže dovolat k svému prospěchu ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného. Původní vlastník tak bude mít vůči němu možnost domoci se vydání věci, ledaže dojde k mimořádnému vydržení.“

Dikce důvodové zprávy tedy ukazuje na to, že původnímu vlastníkovi má „obživnout“ vlastnické právo, a může proto věc na nabyvateli vindikovat. Nabyvatel tak získává pouze postavení držitele (dle okolností poctivého či nepoctivého) se všemi důsledky s tím spojenými. Převede-li však (jako nevlastník) věc dále na nabyvatele v dobré víře, stane se nabyvatel vlastníkem, jsou-li u něj splněny předpoklady jakékoliv skutkové podstaty nabytí od neoprávněného.[42] Toto je tedy stávající řešení de lege lata.

Je však třeba poukázat na to, že přijaté řešení vedoucí k automatickému obnovení vlastnického práva původního vlastníka může vyvolávat určité praktické problémy. Zkoumáme-li debatu probíhající v příbuzných právních řádech ohledně tohoto aspektu, lze vypozorovat následující kritiku.

Předně, vlastníkem věci se stane (ex lege) osoba, která o této skutečnosti neví a často ani nemá možnost se jakkoliv dozvědět. Nabytí vlastnického práva totiž není u původního vlastníka doprovázeno ani poznatelností titulu, který mu vlastnické právo založil (jde o smlouvu uzavřenou mezi dvěma cizími osobami), ani nabytím držby věci, popř. jakýmkoliv jiným prvkem publicity. Zároveň (ze stejných důvodů) se nový vlastník nedozví ani o tom, u které konkrétní osoby by mohl svoji věc vindikovat. Těžko pak lze počítat s tím, že vlastník bude své vlastnické právo jakkoliv uplatňovat. I pokud by se o daných skutečnostech náhodou dozvěděl, bude ho tížit důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovanému lze přičíst dřívější nepoctivé jednání.

Dále, není vyloučeno, že původní vlastník již o opětovné nabytí věci nemá zájem; v důsledku uvedené teorie mu však je vlastnické právo k věci vnucováno (bez jeho souhlasu, resp. proti jeho vůli). To je relevantní např. v situaci, kdy si již vlastník v mezidobí pořídil náhradní věc.

Dalším nepraktickým důsledkem tohoto řešení je to, že původní vlastník a původní nepoctivý zcizitel (nyní aktuální nabyvatel) se mohli v mezidobí majetkově vypořádat (např. nepoctivý zcizitel nahradil původnímu vlastníkovi újmu – v penězích či poskytnutím náhradní věci). Vlastníkova újma tedy byla zapravena. Aplikace teorie automatického obnovení vlastnického práva by tak v těchto případech vedla ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně původního vlastníka. Ten již v minulosti dostal za svoji věc náhradu a nyní by mu byla vnucena podruhé. Takový důsledek je však problematický – původního vlastníka nelze stavět do lepší pozice, než v jaké by byl, kdyby k pozbytí jeho věci v minulosti nedošlo.

Aplikace § 1112 i na věci nemovité, resp. i na (všechny) věci evidované ve veřejném seznamu?

Samostatný problém představuje otázka, zda je možné použít § 1112 i na věci nemovité (když pravidlo je dle svých slov omezeno pouze na věci movité), resp. obecně i na jakékoliv věci evidované ve veřejném seznamu (když pravidlo je formálně systematicky zařazeno mezi ustanovení o nabytí vlastnického práva od neoprávněného k věcem neevidovaným ve veřejném seznamu).

Máme za to, že normu je třeba vztáhnout i na nemovité věci, resp. na všechny věci (movité, nemovité), které jsou předmětem evidence ve veřejném seznamu. Aplikace § 1112 na všechny věci bez rozdílu je odůvodněna jeho hodnotovým pozadím. Je-li účelem § 1112 bránit nepoctivému jednání, nelze připustit, aby u věcí nemovitých (resp. obecně věcí evidovaných) zákonodárce nepoctivost toleroval, resp. dokonce chránil. Princip poctivosti je základním pilířem celého o. z. (resp. celého soukromého práva) a za žádných okolností nelze dospět k závěru, že jeho aplikace je pro nemovité věci (evidované věci) vyloučena. Proti působení principu poctivosti nelze postavit žádný jiný kolidující princip, který by chránil protichůdné – a více ochranyhodné – zájmy jiné osoby.[43]

Závěr

V příspěvku jsme se snažili poskytnout podrobný komentář k § 1112, respektující jeho smysl a účel, jakož i jeho inspirační zdroj, jímž je čl. 1154 italského občanského zákoníku. Námi zaujaté závěry se do značné míry rozcházejí se závěry dosud zastávanými v domácí nauce, jakož i v dosud jediném rozhodnutí NS; přesto věříme, že se v právní praxi prosadí.

 

Doc. JUDr. Petr Tégl, Ph.D., působí jako advokát a na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci. 

Doc. JUDr. Filip Melzer, LL.M., Ph.D., působí jako advokát a na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci.

Ilustrační foto: archiv AD

---

[1] Dále uváděné odkazy na jednotlivá ustanovení jsou odkazy na ustanovení o. z. – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ledaže z textu plyne něco jiného.

[2] Dle tohoto ustanovení „Vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného.“

[3] Za všechny viz např. nález ÚS ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 43/03.

[4] Viz např. rozsudek NS ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021: „Za situace, v níž krajský soud zcela rezignoval na posouzení věci tak, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze postihnout právně kvalifikační zhodnocení zjištěného skutkového stavu předmětné kauzy, nemůže napadený rozsudek při dovolacím přezkumu obstát (viz rozsudky NS ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5243/2014, ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, i ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2078/2019). Absence nosné právně kvalifikační úvahy, jež zcela znemožňuje provedení dovolacího přezkumu, zakládá odklon od rozhodovací praxe NS podle § 237 o. s. ř., nesprávnost právního posouzení věci a zároveň zatěžuje řízení vadou ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé, o. s. ř.“ [Tučně zvýraznili aut.]

[5] V literatuře spíše převažuje mínění, dle něhož je třeba chápat zajišťovací převod jako bezúplatný. Viz např. J. Lasák, D. Hrabánek: K zajišťovacímu převodu práva, Právní fórum č. 2/2009, str. 77 a násl.; či V. Zoufalý: Zajišťovací převod práva, Právní rozhledy č. 9/1997, str. 450. V slovenské literatuře pak např. J. Ťapák in P. Vojčík a kol.: Občiansky zákonník. Stručný komentár, 3. vyd., Iura edition, Bratislava 2010, str. 734. Pokud jde o judikaturu vysokých soudů, ta není jednotná. Tak např. NS se vyslovil pro úplatnost zajišťovacího převodu v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006 (opačně dřívější usnesení NS ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 294/2005, v němž se výslovně konstatuje, že jde o převod bezúplatný). Oproti tomu Nejvyšší správní soud zastává názor, že převod nemovitosti na základě smlouvy o zajišťovacím převodu není vyvažován žádným hodnotovým ekvivalentem ze strany nabyvatele a ani na straně převodce není převod motivován úmyslem poskytnout nabyvateli majetkový prospěch; jedná se proto o převod bezplatný (rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2007, č. j. 1 Afs 135/2006-58).

[6] K úplatnosti nabytí zástavního práva viz P. Tégl: Úplatnost nabytí věcného práva jako podmínka fungování materiální publicity veřejných seznamů v novém občanském zákoníku, Právní rozhledy č. 1/2013. Srov. též rozsudky NS ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, a ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018.

[7] Text tohoto bodu částečně vychází z připravovaného komentáře P. Tégla k § 1112 v rámci díla F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník. Velký komentář, C. H. Beck.

[8] Za všechny M. Wilke: Nabycie własności rzeczy ruchomej na podstawie umowy z osobą nie uprawnioną, Państwowe Wydawnictwo Naukowe, Warszawa-Poznań-Toruń 1980, str. 98; či A. Szpunar: Nabycie własności ruchomości od nieuprawnionego, 2. vyd., Zakamycze, 1999, str. 65, 66.

[9] E. Skowrońska-Bocian, M. Warciński in K. Pietrzykowski (red.): Kodeks cywilny, Tom I. Komentarz, Art. 1-449¹⁰, 7. vyd., C. H. Beck, Varšava 2013, komentář k čl. 169, str. 470 a násl., m. č. 15.

[10] K. Gołębiowski in E. Gniewek, P. Machnikowski: Kodeks cywilny. Komentarz, 9. vyd., C. H. Beck, Varšava 2019, komentář k čl. 169, . č. 12.

[11] Dodejme jen, že v těchto situacích by mělo nastupovat rovněž právo veřejné – zejm. trestní – a uvedená jednání postihovat (např. i tím, že by byl nepoctivému převodci, který věc posléze nabyl, uložen trest jejího propadnutí; toto řešení by bylo zcela legitimní).

[12] M. Wilke, op. cit. sub 8, str. 99. Shodně též A. Szpunar, op. cit. sub 8, str. 66.

[13] A. Szpunar, op. cit. sub 8, str. 66: „(…) postulaty elementarnego poczucia prawnego przemawiają przeciwko uznaniu osoby B za właściciela“.

[14] Shodně např. M. Wilke, op. cit. sub 8, str. 98.

[15] T. Klicka, A. Reidinger in M. Schwimann, G. Kodek: ABGB. Praxiskommentar, Band 2., §§ 285-530 ABGB, 4. vyd., Lexis Nexis, Vídeň 2012, komentář k § 367, m. č. 27.

[16] E. Dobrovolná in J. Spáčil, M. Králík a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2021, komentář k § 1112.

[17] F. Rouček in F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Díl 2., 1. vyd., V. Linhart, Praha 1935, komentář k § 367, str. 318, bod 2.

[18] Tamtéž, komentář k § 367, str. 319.

[19] A. Randa: Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém, VII. nezměněné vydání podle vydání VI. redigovaného V. Kasandou, Nákladem České akademie pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1922, str. 183 a násl.

[20] J. Krčmář: Právo občanské II. Práva věcná, Všehrd, Praha 1934, str. 160 a násl.

[21] J. Sedláček: Vlastnické právo, Komentář k §§ 353-446 všeob. obč. zák. se zřetelem ku právu na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému, V. Linhart, Praha 1935, str. 159 a násl.

[22] Jehož znění do značné míry odpovídalo § 367 OZO.

[23] Š. Luby: Nadobudnutie vlastníctva od nevlastníka, in Výber z diela a myšlienok, Iura edition, Bratislava 1998, str. 448.

[24] „Conoscenza dell’illegittima provenienza della cosa.“

[25] „A colui che ha acquistato conoscendo l’illegittima provenienza della cosa, non giova l’erronea credenza che il suo autore o un precedente possessore ne sia divenuto proprietario.“

[26] Uvádíme, že přístup italské nauky a judikatury k interpretaci čl. 1154 jsme detailně konzultovali s italskými kolegy – advokáty, kteří nám uvedené závěry sdělili s odkazy na několik zdrojů (komentářů).

[27] J. Petrov in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 2. vyd. (3. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2024, komentář k § 1112, m. č. 1.

[28] P. Tégl: Některé teoretické problémy nabývání od neoprávněného, Právní rozhledy č. 10/2009.

[29] E. Dobrovolná in op. cit. sub 16, komentář k § 1112.

[30] A. Thöndel in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník. Komentář, Svazek III. (§ 976 až 1474), 2. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2022, komentář k § 1112, str. 373 a násl.

[31] Srov. např. O. Spáčil: Nabývání od neoprávněného, Bulletin advokacie č. 3/2014; popř J. Vaněk: Nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle nového občanského zákoníku, Právní rozhledy č. 2/2014. Částečnou výjimkou je pak článek L. Dořičák: Věcné zaměření klauzulí nabytí od neoprávněného, Právní rozhledy č. 18/2017, bod V, kde se autor věnuje některým aspektům § 1112.

[32] Byť je účel normy na první pohled chvályhodný, máme za to, že výslovná úprava měla raději absentovat, s tím, že jednotlivé případy by byly ponechány k řešení teorii a judikatuře. Jde přeci jen o hard cases, kdy rozumnějším přístupem je legislativní zdrženlivost. P. Tégl v rámci přípravy o. z. v rekodifikační komisi opakovaně vystoupil s návrhem na vypuštění uvedeného pravidla z osnovy zákona s odůvodněním, že tyto situace by měly být ponechány teorii a judikatuře a že navrhovaná norma není s to nabídnout uspokojivé řešení.

[33] Shodně J. Petrov in op. cit. sub 27, komentář k § 1112, m. č. 3. Naopak A. Thöndel in op. cit. sub 30, komentář k § 1112, str. 374, sice označuje daný závěr (o dopadu pravidla i na původního vlastníka) za absurdní, avšak přesto o něm zřejmě uvažuje jako o teoreticky možném.

[34] Navíc jde o pravidlo nesystémové, které narušuje základní princip absolutních účinků věcných práv; je proto v plné míře odůvodněna jeho restriktivní aplikace.

[35] Viz např. https://www.novinky.cz/clanek/krimi-na-aukci-v-praze-prodavali-obraz-ukradeny-pred-20-lety-40453573 [cit. 24. 1. 2025].

[36] Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.

[37] O tom, že nejde pouze o teoretické případy, svědčí např. rozsudek Nejvyššího soudu Polska ze dne 17. 9. 1945, sp. zn. III C 436/45. V tomto řízení se řešila následující skutková situace: V rámci dědického řízení nabyly do svého vlastnictví dvě nezletilé děti jako dědicové po svých rodičích mj. i určité movité věci. Tyto věci byly posléze bez souhlasu jejich vlastníků úplatně zcizeny na třetí osobu jedním z prarodičů dětí. Kupující byl shledán nabyvatelem v dobré víře, a stal se proto vlastníkem kupovaných věcí. Po dvou letech převedl původní nabyvatel (nyní vlastník) tytéž věci zpět na původního prodávajícího (na prarodiče původních skutečných vlastníků věcí). Krátce poté podali původní vlastníci na svého prarodiče vindikační žalobu, jíž se domáhali vydání movitostí z titulu svého vlastnického práva. Nejvyšší soud rozhodl s tímto výrokem: „Nabyvatel movitých věcí, které mu byly převedeny osobou nemající k nim vlastnické právo, se stane jejich vlastníkem, jestliže je nabyl v dobré víře. V případě, že byly tytéž věci později nabyty (odkoupeny) původním neoprávněným převodcem, mohou mu být ,odebrány‘ jejich skutečným vlastníkem, neboť je nepřípustné, aby nabyvatel [původní neoprávněný zcizitel – pozn. aut.] získal užitek ze svého protiprávního jednání.“

[38] Nelze však vyloučit i některá další řešení.

[39] A. Thöndel in op. cit. sub 30, str. 374. „To, že by se vlastnického práva předchůdce (nebo jeho dobré víry) při dalším převodu (na sebe) nemohl dovolat ten, jemuž byla věc svěřena [obecně jakýkoliv nepoctivý převodce – pozn. aut.], plně vyhovuje principu spravedlnosti. (…) Nabízí se otázka, zda vůbec připadá v úvahu, aby se tento stal vlastníkem. Takový závěr bude zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva o tomto převodu by měla být absolutně neplatná.“

[40] Do jisté míry se s podobnou situací setkáváme v rámci pravidel o odporovatelnosti. Ani zde však nejde o relativní účinky vlastnického práva, tedy o to, že by vlastnické právo nabyvatele vůči někomu nepůsobilo (konkrétně vůči zkrácenému věřiteli). Konstrukce je zde taková, že vlastník věci musí v určitých případech strpět uspokojení práv třetí osoby z této věci, byť ho s uvedenou osobou nepojí žádný právní vztah. Jde tedy o případ věcněprávního ručení vlastníkovou věcí vůči třetí osobě (věřiteli). Vlastnické právo však vůči této třetí osobě působí i nadále – ani věřitel není oprávněn vlastníkovu věc poškodit, zničit apod. Jediné, k čemu je oprávněn, je uspokojení z věci, a to zákonným postupem.

[41] Vzniká otázka, zda by toto zpětné nabytí původním vlastníkem bylo originární či derivativní. Jedná se sice o nabytí na základě smlouvy a od vlastníka, avšak sukcesor se procesu nabytí nijak neúčastní – právo mu vzniká vlastně ex lege. Praktický význam této otázky je však velmi omezený, a není proto třeba se jí blíže zabývat.

[42] Shodně důvodová zpráva.

[43] Shodně L. Dořičák, op. cit. sub 31, bod V.