Dne 27. března 2025 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Nejvyššího soudu na zrušení části ustanovení § 2 zákona č. 569/2020 Sb., a části ustanovení § 2 odstavce 1 zákona č. 116/2020 Sb. Podle názoru Nejvyššího soudu je příslušná právní úprava odškodňování újmy po očkování v takovém rozporu s ústavním pořádkem České republiky, že jej nelze překlenout právním výkladem. Přinese rozhodnutí Ústavního soudu v této věci dlouho očekávanou a potřebnou změnu?

 

Stručně o odškodňování újmy po očkování v ČR

V České republice léta panovala situace, kdy obecná právní úprava odškodňování existovala, ale stát se k odpovědnosti v souvislosti s následky povinného očkování nehlásil, a proto Ústavní soud vyzýval zákonodárce k vytvoření speciální právní úpravy k odpovědnosti státu za případnou újmu na zdraví vzniklou povinným očkováním (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14). V bodě 52 svého nálezu ze dne 22. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 1253/14, se Ústavní soud pohoršil nad situací, kdy zákonodárci nereflektovali předchozí výzvy Ústavního soudu a zvláštní úpravu odškodnění újmy způsobené povinným očkováním nepřijali, ačkoli odpovědnost státu v této oblasti je ve světle lidskoprávních dokumentů a standardů úkol, kterého se nelze zříci.

K přijetí zákona č. 116/2020 Sb., o náhradě újmy způsobené povinným očkováním došlo až na jaře r. 2020. V původně navrhovaném § 2 (Rozsah náhrady újmy) tohoto zákona vláda navrhovala toto znění: „Stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb[1]⁾, (dále jen „očkovaný“) majetkovou i nemajetkovou újmu způsobenou povinným očkováním. Stát poskytne náhradu osobě blízké očkovanému za duševní útrapy, dojde-li následkem povinného očkování k usmrcení nebo zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného.“ V důvodové zprávě k návrhu zákona předkladatel uváděl, že „Základní pravidla odčinění újmy na zdraví jsou stanovena v občanském zákoníku. Není důvodu, aby se předkládaný návrh zákona zcela odchyloval od civilního kodexu.“ Původním záměrem tedy bylo nestanovit žádné zvláštní podmínky pro uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené povinným očkováním.

V čl. 40 odst. 1 Legislativních pravidel vlády se uvádí: „…Je třeba dbát souladu s terminologií použitou v navazujících a souvisejících právních předpisech různé právní síly.“ V zákoně o léčivech, jehož přijetí předcházelo přijetí zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, zákonodárce používá pojem „závažné nežádoucí účinky“, které v § 3 odst. 4 písm. a) zákona o léčivech definuje takto:  „závažné nežádoucí účinky, které mají za následek smrt, ohrozí život, vyžadují hospitalizaci nebo prodloužení probíhající hospitalizace, mají za následek trvalé či významné poškození zdraví nebo omezení schopností nebo se projeví jako vrozená anomálie či vrozená vada u potomků“. Tento pojem včetně definice mohl být převzat i do zákona o náhradě újmy způsobené povinným očkováním, avšak v rámci senátorské iniciativy došlo k zavedení nekoncepčního „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ jako předpokladu odpovědnosti státu.

Požadavek kvalifikované újmy dosahující intenzity „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ se pak stal podmínkou odškodnění i v zákoně č. 569/2020 Sb., o distribuci léčivých přípravků obsahujících očkovací látku pro očkování proti onemocnění covid-19, o náhradě újmy způsobené očkovaným osobám těmito léčivými přípravky a o změně zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen „LexCovid“). Jelikož ani jeden z citovaných zákonů neobsahoval definici pojmu „zvlášť závažné ublížení na zdraví“, Ministerstvo zdravotnictví (dále jen „MZd“) při vyřizování žádostí o odškodnění, k němuž bylo oběma citovanými zákony povoláno, vykládalo tento pojem podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018. Tento rozsudek se však netýkal přímo poškozených, vztahoval se k odškodnění duševních útrap tzv. sekundárních obětí podle § 2959 občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), tedy těch, kteří byli ve vztahu k primárně poškozenému v poměru osoby blízké a kteří v důsledku újmy poškozeného sami pociťovali újmu.

S ohledem na požadavek daný v čl. 40 odst. 2 Legislativních pravidel vlády („Je-li nutné uvést nový právní termín, je třeba jej v právním předpisu blíže vymezit, a to definicí tohoto právního termínu…“) je nemyslitelné, aby zákon (v tomto případě zákon č. 116/2020 Sb. a následně i zákon č. 569/2020 Sb.) používal pojem, který není nikde definován a který pak umožní jeho interpretaci jen na základě judikátu, který se vztahuje k jinému právnímu institutu – v tomto případě k náhradě duševních útrap sekundárních obětí.

V důsledku koncepce zákona č. 116/2020 Sb., obzvlášť v důsledku požadavku na naplnění kvalifikované intenzity újmy na zdraví (zvlášť závažné újmy na zdraví), je situace v České republice taková, že v lednu 2025 MZd evidovalo od účinnosti zákona č. 116/2020 Sb. patnáct (15) uplatněných nároků na odškodnění újmy vzniklé v důsledku povinného očkování a jeden (1) nárok na odškodnění pozůstalých; od účinnosti zákona č. 569/2020 Sb. evidovalo MZd sto čtyřicet šest (146) uplatněných nároků poškozených očkovaných proti covidu-19 a patnáct (15) nároků na odškodnění pozůstalých. Jediné odškodnění bylo poskytnuto pozůstalým po zemřelé roční Anežce L.[2], jinak nebylo odškodnění poskytnuto nikomu dalšímu.

 

Zásadní soudní rozhodnutí ve věci odškodňování újmy po očkování

1. Újma na zdraví vzniklá před účinností zákona č. 116/2020 Sb.

Za první zásadní rozhodnutí ve věci odškodňování újmy po očkování lze považovat dovolací rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2021, č. j. 25 Cdo 2479/2020-186, který zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2020, č. j. 13 Co 429/2019-156, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. března 2019, č. j. 17 C 40/2017-129, a věc vrátil k obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v této věci řešil otázku, jak se postavit k odškodnění újmy, která vznikla po novele občanského zákoníku, avšak před účinností zákona č. 116/2020 Sb. Podle Nejvyššího soudu je nepřijatelné, nespravedlivé a diskriminující, aby se poškozeným, u nichž vznikla újma v daném období, náhrady újmy na zdraví nedostalo jen proto, že zákonodárce opomněl jejich nároky upravit. Pokud se jedná o tzv. mezeru v zákoně či v právním řádu zákonodárcem nezamýšlenou a jevila-li by se tato absence právní úpravy nepřijatelnou, nezbývá, než aby se soud pokusil mezeru v právní úpravě překlenout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13). Podle Nejvyššího soudu je nejpřijatelnějším způsobem zaplnění dané mezery v právní úpravě použití zákona č. 116/2020 Sb. i k posouzení nároků, vzniklých v době od 1. 1. 2014 do 7. 4. 2020, a to bez ohledu na chybějící přechodné ustanovení, které by takový postup výslovně umožnilo. Zákon č. 116/2020 Sb. totiž upravuje případy uplatněnému nároku nejen co do obsahu a účelu nejbližší, ale ve skutkové podstatě totožné, jen s tím rozdílem, že vznikly až po jeho účinnosti.

MZd v této věci podalo ústavní stížnost s tím, že dovolacím rozsudkem byla porušena jeho základní práva – právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny; zároveň byl dle názoru MZd dovolacím rozsudkem bezprecedentně prolomen ústavně zaručený princip dělby moci a zákaz pravé retroaktivity právních norem (čl. 1 odst. 1; čl. 2 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud svým usnesením ze dne 17. ledna 2022 sp. zn. II ÚS 3372/21 odmítl ústavní stížnost MZd pro nepřípustnost s odůvodněním, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen proti takovým rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy účastník takového řízení nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Předmětné řízení však není ukončeno, neboť Nejvyšší soud v dané věci zrušil rozsudky soudu I. a II. instance a věc vrátil k dalšímu řízení.

 

2. Rozsudky ve věci újmy na zdraví vzniklé po očkování proti covidu-19 – zvlášť závažné ublížení na zdraví je třeba posuzovat podle dosavadní judikatury

Pro aktuální novinku – návrh Nejvyššího soudu podaný k Ústavnímu soudu – bylo podnětem dovolání ve věci, kterou v první instanci projednával Obvodní soud pro Prahu 2. Ten svým rozsudkem ze dne 19. července 2023, č. j. 47 C 39/2023-175, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení odškodného za újmu, která mu vznikla v důsledku očkování proti covidu-19. Důvodem bylo zjednodušeně řečeno, že obtíže žalobce podle názoru soudu nedosahují intenzity podřaditelné pod pojem zvlášť závažného ublížení na zdraví, což je podmínka vzniku nároku na odškodnění podle LexCovid. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2024, č. j. 12 Co 292/2023-217, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť  dospěl k závěru, že (i přes nepřesné jazykové vyjádření v § 2 LexCovid) předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona jsou stejné jako předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 116/2020 Sb., tedy aplikace očkování, zvlášť závažné ublížení na zdraví nebo úmrtí (kvalifikovaná újma), příčinná souvislost mezi aplikací očkování poskytovatelem zdravotních služeb a zvlášť závažným ublížením na zdraví nebo úmrtím. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobce, že by měly být v případě očkování proti onemocnění covid-19 odškodňovány i mírnější újmy než těžké ublížení na zdraví. Stejně jako soud prvního stupně vyložil podmínku „zvlášť závažného ublížení na zdraví“ podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 k interpretaci § 2959 o. z. bez ohledu na to, že uvedený výklad se vztahuje k odškodnění sekundárních obětí. Odvolací soud uzavřel, že onemocnění žalobce v důsledku aplikace třetí dávky vakcíny očkování proti covid-19 nenaplňují definici zvlášť závažného ublížení na zdraví.

 

3. Rozsudek ve věci újmy na zdraví vzniklé po očkování proti covidu-19 – ublížení na zdraví způsobené povinným očkováním a očkováním proti covidu-19 je třeba chápat ve smyslu Úmluvy o biomedicíně

Za přelomový rozsudek lze považovat rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2025, č. j. 68 Co 300/2024-161, kterým se mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. srpna 2024, č. j. 23 C 33/2024-128, tak, že žaloba je co základu věci důvodná – soud tak prakticky rozhodl o přiznání odškodného poškozenému, který utrpěl újmu po očkování proti covidu-19. Z odůvodnění tohoto rozsudku se podává, že odvolací soud vykládá ust. § 2 odst. 1 zák. č. 116/2020 Sb. potažmo ust. § 2 zák. 569/2020 Sb. ve smyslu vůle zákonodárce a též v souladu s požadavkem na spravedlivou náhradu dle čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (k tomu viz také obsah důvodové zprávy k zák. č. 116/2020 Sb.) tak, že stát je povinen odškodnit újmu na zdraví vyvolanou povinným očkováním a očkováním proti onemocnění covid-19 vyjma zanedbatelných, přechodných a běžných (obvyklých) následků (komplikací) s očkováním spojených na úrovni např. zvýšené teploty po očkování nebo otoku místa vpichu očkovací látky.

V této věci se čeká na další vývoj, neboť běží lhůta pro dovolání.

 

K návrhu Nejvyššího soudu na zrušení částí zákona č. 569/2020 Sb. a zákona č. 116/2020 Sb.

Jak se podává v návrhu Nejvyššího soudu na zrušení částí zákona č. 569/2020 Sb. a zákona č. 116/2020 Sb., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o dovolání proti výše citovanému rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 292/2023-217, nelze prozatím rozhodnout, neboť příslušná právní úprava je v takovém rozporu s ústavním pořádkem České republiky, že jej nelze překlenout právním výkladem.

V bodě 17 uvedeného návrhu se uvádí: „Z uvedeného je zřejmé, že pojem „zvlášť závažné ublížení na zdraví“ je v zákonech upravujících odpovědnost státu za újmu způsobenou očkováním a v § 2959 o. z. použit nesourodým způsobem, neboť východisko pro založení nároku druhotných obětí (týkající se navíc zásahu do jiné složky osobnosti než zdraví), tedy jako cosi poměrně výjimečného v právním řádu, je logicky nastaveno poměrně přísně. Oproti tomu pro účely nároku primárního poškozeného na náhradu za negativní vliv očkování na jeho zdraví by takto přísné kritérium mohlo být opodstatněno snad jen tím, že náhradu stát přiznává jako beneficium, které ze své vůle poskytuje za podmínek, jež je zásadně oprávněn sám stanovit. Nicméně z dikce Úmluvy i citovaného nálezu Ústavního soudu se podává, že náhrada za poškození zdraví způsobené očkováním má být spravedlivá, což zákonem použitá restriktivní formulace nesplňuje. Dovolací soud proto dospívá k závěru, že omezení nároku požadavkem zvláštní závažnosti ublížení na zdraví je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Tento nedostatek nelze napravit pouhým výkladem předmětného pojmu, neboť by byl narušen princip nerozpornosti právní řádu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11). Odlišný výklad téhož pojmu v různých předpisech by snad šlo odůvodnit, mají-li právní normy odlišný smysl a účel, avšak zde by se odlišný výklad týkal téhož pojmu v rámci jednoho předpisu (dokonce téhož ustanovení – § 2 zákona o očkování), neboť zákonodárce jím vymezil i práva pozůstalých (druhotných obětí), takže zní logicky argument odvolacího soudu, že jde o významově tentýž pojem.“

V následujícím bodě návrhu Nejvyšší soud rozebírá rozpor mezi dikcí § 2 LexCovid a § 2 odst. 1 zákona č. 116/2020 Sb. (Příslušná část v LexCovid zní: „ Stát nahradí osobě, která se nechala očkovat léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, újmu způsobenou očkováním léčivým přípravkem podle § 1 odst. 1, došlo-li následkem tohoto očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění…“, zatímco v zákoně č. 116/2020 Sb. zní: „Stát nahradí osobě, která se podrobila povinnému očkování, jež provedl poskytovatel zdravotních služeb, /dále jen „očkovaný“/, dojde-li následkem povinného očkování k zvlášť závažnému ublížení na zdraví očkovaného, vytrpěné bolesti, ztrátu na výdělku a ztížení společenského uplatnění způsobené povinným očkováním…“.) a uzavírá, že uvedené nedostatky jsou v rozporu s požadavkem určitosti, srozumitelnosti a adekvátní interpretovatelnosti právních předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11.8. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 6/15, bod 15, a tam citovanou judikaturu).

Nejvyšší soud se svým návrhem obrací na Ústavní soud proto, že nemůže narušovat princip dělby moci a nemůže tedy přistoupit k aktivistickému výkladu zákona, takže musí věc předložit Ústavnímu soudu a navrhnout zrušení části textu dvou inkriminovaných zákonných ustanovení tak, aby byl vytvořen prostor pro smysluplný soudní výklad. Podle názoru Nejvyššího soudu „budou-li odstraněny formulace „zvlášť závažné“ v § 2 odst. 1 zákona o očkování a v § 2 Lex Covid, nic nebude bránit soudu (pokud zákonodárce nepřistoupí k jinému, ústavní pořádek nenarušujícímu vymezení), aby v každé konkrétní věci posoudil nepřiměřenost následku očkování na zdraví očkovaného a stanovil pak spravedlivou náhradu podle upravené dikce § 2 odst. 1 Lex Covid za obdobného použití zákona o očkování v upraveném znění § 2. Odstranění podmínky zvláštní závažnosti (ublížení na zdraví) zachová náležitý rozdíl mezi požadavkem významné újmy primární oběti u nároků druhotných obětí podle § 2959 o. z. a vymezením nároků osob přímo poškozených na zdraví povinným očkováním. Úprava § 2 odst. 1 Lex Covid však musí zahrnovat i odstranění nesprávné větné vazby a právně i logicky pochybné spojitosti vyjmenovaných tří dílčích nároků („,vytrpění bolesti, ztrátě na výdělku nebo ztížení společenského uplatnění“), aby se tak dostaly oba předpisy do souladu při zachování odkazu zvláštního zákona (LexCovid) na obecný zákon o očkování, a to ohledně rozsahu náhrady. Jedině taková úprava podle názoru Nejvyššího soudu umožní (nepřijme-li zákonodárce jiný, avšak ústavně konformní definiční znak), aby obecné soudy mohly vyložit zákon ve smyslu požadavku Úmluvy a citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu způsobem, který za očkováním způsobené nepřiměřené poškození zdraví zajistí poskytnutí spravedlivé náhrady.“

Návrhem Nejvyššího soudu se bude zabývat Plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 13/25.

 

Autorka JUDr. Vladana Vališová, LL.M., působí jako advokátka a rozhodce PRIAC – Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK
Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů.

[2] https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-prulom-stat-poprve-priznal-odskodne-za-smrt-ditete-po-ockovani-270777