V následujícím článku budou představeny principy převodu vlastnického práva k věci movité (hmotné), jak je znají evropské právní řády. Vzhledem k neexistenci společné úpravy na evropské úrovni ani co do volby principu převodu vlastnického práva smluvními stranami (jakožto věcněprávní otázky přesahující smluvní oblast) zůstává rozdílnost principů převodu relevantní otázkou zejm. při přeshraniční koupi movitých věcí (a v širším smyslu při transakčním poradenství). Proto může být vhodné získat obecné povědomí o tom, které principy může převod v evropském kontextu sledovat.

Kromě principu konsenzuálního a principu tradice bude pojednáno i o principu oddělení a o abstraktním převodu, vycházejícím ze zcela jiného chápání než pro české prostředí intuitivní zásada kauzality převodu. Nastíněno bude rovněž skandinávské tzv. funkcionální pojetí. Konečně bude předestřena platná česká úprava, vč. okolností jejího vzniku, a krátké autorské zhodnocení jak zvolené české úpravy, tak i výhod a nevýhod jejích alternativ.

Převod vlastnického práva je základním a nejčastějším případem derivativního nabytí vlastnického práva, kterým se zároveň realizuje základní oprávnění původního vlastníka s věcí nakládat. Při převodu vlastnického práva odvozuje nabyvatel své vlastnické právo od právního předchůdce, a to na základě právního jednání jak nabyvatele, tak i převodce, jejichž shodným cílem je převod vlastnického práva.

V rámci rostoucího počtu přeshraničních kontaktů mezi státy Evropské unie je převod movité věci zároveň jedním z nejdůležitějších právních institutů. Přitom odlišnost tradiční úpravy v jednotlivých členských zemích EU vede k odlišným právním následkům, a to mj. co do ochrany věřitelů a ochrany převodce či naopak nabyvatele. Proto, i když jsou absolutní majetková práva ve většině zemí chápána jako oblast výsostné národní úpravy, komparaci rozdílných základních principů převodu vlastnického práva movitých věcí se dostává stále větší pozornosti evropské civilistiky.[1]

Nejčastějším a v přeshraničním styku nejvýznamnějším právním důvodem převodu vlastnického práva je kupní smlouva – a podoba věcněprávní úpravy převodu vlastnického práva movitých věcí má významné důsledky pro úpravu obligačněprávní.[2]

Za výsledek zájmu evropské komparativní civilistiky lze považovat evropskou právní úpravu prodeje (Common European Sales Law),[3] návrh nařízení, které mělo poskytnout přeshraničním transakcím volitelný nástroj, jak koupi realizovat, vč. návrhu formulářové kupní smlouvy ve všech jazycích EU. Navzdory volitelnosti, tedy tzv. opt-in řešení, vyvolalo jeho předložení Evropskou komisí Evropskému parlamentu bouřlivou diskusi a bylo nakonec Evropskou komisí staženo z důvodu odporu národních vlád[4] a doporučení Evropského parlamentu omezit návrh na smlouvy uzavírané na dálku.[5] Jedním z argumentů v odborných kruzích bylo nejen srovnání s Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží („CISG“), v praxi často smluvně z aplikace vylučovanou, ale i poukázání na kolizi závazkověprávní úpravy koupě s národními věcněprávními úpravami odlišného okamžiku přechodu vlastnického práva při koupi movitých věcí.[6]

Pochopení závazkověprávní a věcněprávní složky koupě věci a převodu vlastnického práva na evropském kontinentu může usnadnit přeshraniční vyjednávání a uzavírání smluv, převody majetku vč. movitých věcí a zejm. identifikaci ideální míry ochrany převodce (prodávajícího) a nabyvatele (kupujícího) v závislosti na rozhodném právu, a to vč. smluvních opatření, která určitou nevyváženost v právní jistotě buď prodávajícího, anebo kupujícího oslabí.

Prvním krokem k zajištění bezproblémového přeshraničního převodu vlastnického práva je tedy rozlišení principů, které vedou k rozdílnému určení okamžiku a podmínek jeho přechodu.

Princip konsenzuální versus princip tradice

Principy ovládající převod vlastnického práva k movité věci mohou být antagonistické, ale i komplementární a v evropských právních systémech se vyskytují v rozličných kombinacích. Jako antagonistické lze označit princip konsenzuální (též zvaný princip solo consensu) a princip tradice. Princip solo consensu volí za okamžik převodu vlastnického práva první možný – uzavření obligačněprávní smlouvy (nejčastěji kupní, směnné, darovací[7]). Princip tradice odkládá převod vlastnického práva do budoucna (nejde-li o tzv. „koupi z ruky do ruky“). Jeho název odkazuje na římskoprávní předání věci, lze ho však chápat šířeji, jako požadavek něčeho dalšího, ať již faktického, či právního aktu. Až jeho právním následkem je převod vlastnického práva, ke kterému může – anebo nemusí – dojít v budoucnu. Princip tradice a princip solo consensu se navzájem vylučují a tradičně je jim připisováno, že upřednostňují buď převodce, anebo nabyvatele.[8]

Typická (a nejstarší) právní úprava, která stojí na přechodu vlastnického práva solo consensu, jak obecně, tak v případě koupě, je francouzský Code civil. Obdobná je úprava např. i v Belgii a Lucembursku, stejně tak v Itálii a Portugalsku. V Anglii, Skotsku a Irsku se princip solo consensu uplatňuje v případě koupě.[9] Zřejmě historicky nejmladší je úprava česká, účinná od 1. 1. 2014 (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“). Ačkoli důvodová zpráva k o. z. mluví o konsenzualitě jako o nově přijatém „principu“,[10] převod vlastnického práva solo consensu není bezvýjimečný (viz dále). Mezi další evropské země, které vycházejí z principu solo consensu, patří např. Rumunsko,[11] Bulharsko, Albánie a další.[12] Přehled zemí, které se řadí do systému tradice nebo solo consensu, připravily v nedávné době např. ve světovém měřítku Yun-chien Chang[13] anebo skupina kolem Wolfganga Fabera.[14]^{, [15]}

Právě na příkladu francouzské koncepce lze diskutovat o přínosu a problémech řešení převodu solo consensu.

Výhrady lze stručně shrnout do tří skupin:

• Za prvé, jistá nepraktičnost v řadě běžných situací, např. při převodu věci druhové[16] či věci, která má vzniknout v budoucnu, které musí být v právním řádu zvláště upraveny, pokud úprava vychází z principu solo consensu, když vlastnické právo nemůže přejít před individualizací věci anebo jejím vznikem, jak vyplývá ze zásady speciality věcných práv.[17]
• Za druhé, v případě koupě zvýhodnění kupujícího, který se okamžitě stává vlastníkem předmětné movité věci, i když nezaplatil kupní cenu, a nutnost dalších právních instrumentů na ochranu prodávajícího,[18] zejm. sjednání smluvní výhrady vlastnictví.
• A za třetí, oslabená ochrana třetích osob, zvláště pak věřitelů, a kupujícího od neoprávněného. Poslední námitku lze relativizovat úvahami o držbě jako velmi omezeném zdroji publicity v dnešních ekonomických vztazích a relativně široce pojatou ochranou nabývání od neoprávněného ve francouzském právu, zvláště při úplatném nabytí od obchodníka.[19]

Na druhou stranu jednotnost závazkových a věcněprávních účinků v podobě translace jedním právním jednáním, souhlasem stran – solo consensu – vede k vítané jednoduchosti občanskoprávních závazkových vztahů. V případě neplatnosti nebo zániku této smlouvy bez dalšího odpadají i její translační účinky, a proto není třeba žádného dalšího aktu či součinnosti původního nabyvatele, ale převodce nabývá své původní vlastnické právo zpět.[20]

Převod vlastnického práva k movité věci založený na principu tradice vyžaduje předání věci či spíše druhý akt přistupující ke smlouvě. Je vlastní rakouskému ABGB a nástupnickým zemím rakousko-uherské monarchie, donedávna byl obecně platný i na území ČR. Dále se uplatňuje např. v Německu a Řecku (spolu s principy oddělení a abstrakce, srov. dále), Švýcarsku, Nizozemsku (spolu s kauzálním principem oddělení, srov. dále) nebo Španělsku.

Právě rakouská úprava, založená na učení o titulu a modu acquirendi, byla předmětem dlouhodobé kritiky české civilistiky jako nemoderní a zastaralá.[21] Ve všech právních státech také existuje více či méně propracovaný systém institutů nahrazujících předání věci, vycházející z římského práva. Jedná se např. o constitutum possessorium či traditio brevi manu, které jsou zakotvené i v rakouském ABGB.[22]

Mezi kritizované nevýhody principu tradice patří skutečnost, že oproti konsenzuálnímu principu, který, jak bylo nastíněno výše, zvýhodňuje kupujícího, princip tradice do jisté míry zvýhodňuje prodávajícího: až do okamžiku tradice může být věc předmětem další dispozice či exekuce a kupující má jen omezená práva ze smluvní odpovědnosti za škodu, příp., pokud již došlo k protiplnění, z bezdůvodného obohacení. Deliktní či trestněprávní odpovědnost prodávajícího v období mezi uzavřením smlouvy a perfekcí převodu tradicí na základě ochrany vlastnického práva není aplikovatelná.

Účinnost převodu vlastnického práva zaplacením kupní ceny (iunctim princip)

Účinnost převodu vlastnického práva může nastat kromě okamžiku dohody stran, okamžiku tradice (v širším smyslu) též až splněním vzájemných závazkověprávních povinnosti, v případě koupě zaplacením kupní ceny. Ochrana převodce je obvykle chápána jako nejvyšší v případě posledně jmenovaného okamžiku vzájemného plnění ze smlouvy. Žádný evropský právní řád však ex lege účinnost přechodu vlastnického práva jako výchozího principu k okamžiku vzájemného plnění nestanoví.[23] Zejm. v obchodních vztazích je ale obvyklou smluvní doložkou a výrazem dispozitivity ustanovení o převodu vlastnického práva účinnost převodu vlastnického práva k tomuto okamžiku stanovit.[24] Existují-li v různých právních řádech diskutované limitace co do smluvního ujednání o převodu vlastnického práva „příliš brzo“ (např. k věci budoucí či druhově určené),[25] je, zdá se, obecně možné okamžik přechodu vlastnického práva odložit do budoucna.[26]

(Smluvní) výhrada vlastnictví je chráněna i evropským právem,[27] jako jedna z mála materií dotýkajících se věcných práv.[28] Členské státy mají povinnost implementovat smluvní sjednání výhrady vlastnictví s účinkem erga omnes a uznávat výhradu vlastnictví sjednanou platně dle práva určeného kolizními normami – a zpravidla tak poskytnout ochranu zahraničnímu prodávajícímu, a to i v insolvenčním řízení.

V českém právu se bude zpravidla jednat o zákonem upravenou výhradu vlastnického práva jako vedlejší smluvní doložky kupní smlouvy[29] povahy suspenzivní právní podmínky,[30] v jiných právních řádech je takováto smluvní dohoda inominátní, přičemž nebyla nutně uznávána za platnou vždy,[31] ale byla předmětem určitého judikatorního vývoje a až následně kodifikována.[32] Takové ujednání je často v cizích právních řádech chápáno jako (nejsilnější) věcněprávní zajišťovací institut – tzv. zajištění vlastnictvím.[33]

Princip oddělení a princip abstrakce

Princip oddělení, který lze nazvat principem dvou smluv, a kauzalita anebo abstrakce převodu a přechodu vlastnického práva neurčují okamžik, kdy přechod nastane, ale zda vůbec. Stejně tak mohou zásadně ovlivnit vymahatelnost restitučních nároků v případě neexistence či odpadnutí causy ex tunc. Zejména u dvoufázového převodu vlastnického práva (v nejširším smyslu) je tak účinnost podmíněna právní povahou modu a jeho příčinným vztahem ke cause.

Tradice může být doplněna dalším dispozičním právním jednáním, tzv. věcněprávní smlouvou (contract in rem), která je obvykle konkludentní a jejímž obsahem je shodná vůle stran vlastnické právo převést. Pokud převod vlastnického práva vyžaduje dvě oddělená právní jednání (zavazovací a dispoziční), hovoří se o principu oddělení. Princip oddělení je přítomný v německém a řeckém právním řádu a od roku 2014 i v Maďarsku, kde je věcněprávní smlouva zakotvena výslovně v občanském zákoníku.[34] Nejednotný názor zastává právní věda ve Švýcarsku,[35] z odděleného dispozičního právního jednání se vychází v právní vědě Rakouska, přestože výslovné ukotvení v zákoně chybí.[36]

K prakticky odlišným právním následkům vede princip oddělení v případech, kdy dispoziční právní jednání časově nespadá do stejného okamžiku s uzavřením smlouvy a kdy jedna ze stran v okamžiku dispozičního právního jednání trpí nedostatkem svéprávnosti či dispoziční právní jednání trpí určitou vadou, takže k přechodu vlastnického práva nedojde.

Na významu získává princip oddělení v případech, kdy je doplněn principem abstrakce. Princip abstrakce vyjadřuje, že smlouva a následné dispoziční jednání (věcněprávní smlouva) nejsou kauzální: neplatnost zavazovacího jednání nevede k neplatnosti smlouvy věcněprávní, takže k přechodu vlastnického práva na nabyvatele skutečně dojde.

Tento princip je v moderním pojetí spojen s Německem (Carl von Savigny).[37] Kromě řeckého soukromého práva, jehož úprava se německou výrazně inspirovala, se o principu abstrakce hovoří i v Estonsku,[38] o jeho prvcích se diskutuje v common law Anglie a Skotska,[39] ale v jiném evropském právním řádu se neprosazuje.[40] Jedná se o teo­retický koncept, jehož kořeny lze nalézt v historickoprávní argumentaci o nabytí vlastnického práva tradicí v ius commune.[41]

Princip abstrakce důsledně odděluje chápání věcných práv jako uspořádání hmotných hodnot k osobám v právním styku a ochranu tohoto uspořádání na straně jedné, a závazkového práva jako nástroje interakce mezi právními subjekty, ve kterém je relevantní causa daného právního poměru, na straně druhé.

Ochrana jistoty v právním styku (a ochrana dalších nabyvatelů) je hlavním argumentem zastánců principu abstrakce v Německu.[42] Ovšem obdobnou roli mohou sehrávat i jiné právní instituty. Např. nabytí v dobré víře od neoprávněného, které německý Bürgerliches Gesetzbuch („BGB“) nakonec taktéž umožnil.[43]

K nevýhodám principu abstrakce patří slabé postavení převodce v případě, že zavazovací jednání (kupní smlouva) není platné a k převodu na základě platné věcněprávní smlouvy dojde. V případě neplatnosti kupní smlouvy má prodávající často k dispozici pouze práva z bezdůvodného obohacení na vydání vlastnictví a držby věci vůči prvnímu nabyvateli. Tato práva mohou být nedobytná v případech, kdy první nabyvatel danou věc mezitím znovu zcizil.

Z důvodu hodnotově nesprávných výsledků důsledné aplikace principu abstrakce byl v německé právní vědě a rozhodovací praxi od roku 1900 až do dneška v určitých případech princip abstrakce částečně prolomen.[44]

Funkcionální pojetí (Functionary Approach)

Určité právní řády neznají vlastnictví jako jednotný normativní pojem, ale práva k věci chápou tzv. funkcionálním pojetím. V takovém případě je přechod vlastnického práva třeba zkoumat dle dílčích oprávnění a dílčích nástrojů právní ochrany převodce a nabyvatele za pomoci určité obsahové komparace, oproštěné od definic a pojmů známých z právních řádů sledujících ústavněprávně chráněné vlastnictví jako jednotný právní statek.[45]

Všechny výše nastíněné principy převodu vlastnického práva k movitým věcem mají společné to, že převod vlastnického práva je chápán jako jeden celek. Oproti tomu je v právu skandinávských zemí přijímána koncepce, která převod vlastnického práva chápe jako přechod různých, na sobě nezávislých práv a povinností. Jedná se např. o samostatně chápanou ochranu vůči věřitelům převodce, která se posuzuje různě podle toho, zda se jedná o úplatný převod a zda již byla zaplacena kupní cena, a která nemusí korespondovat s právem na vydání věci vůči třetí osobě.[46]

Není bez zajímavosti, že tato koncepce je velmi podobná koncepci přijímané v USA, i když tam je používána jiná terminologie (tzv. step by step performance, průběh krok za krokem).[47] Funkcionální pojetí, které je vlastní právním řádům Švédska, Norska, Dánska a Finska, v rámci snah o europeizaci soukromého práva nehraje významnější roli.[48]

České právo sui generis

ČR se od roku 2014 řadí mezi země s konsenzuálním systémem převodu movitých věcí (které nejsou zapsané ve veřejném seznamu). Byť obecná úprava § 1099 o. z. je výslovně dispozitivní a zákon z ní určuje řadu výjimek.[49]

Opuštění principu tradice [a hluboce zakořeněného učení o titulu a modu, které ovlivnilo přijetí ABGB a v prvorepublikové literatuře k obecnému zákoníku občanskému (dále „OZO“), který platil na českém území do roku 1950,[50] přežívalo a velice se o něm diskutovalo][51] se neobešlo bez kritické polemiky – či spíše kritických připomínek,[52] které jsou dodnes v literatuře živé.[53]

Karel Eliáš, kterého lze označit za zastánce konsenzuálního principu, ve svých pracích z doby přípravy současného o. z.[54] poukazoval nejen na to, že se v českém právu nejedná o nový koncept, když mezi lety 1950 a 1964 již princip solo consensu v Československu platil.[55] Ale především v souladu s přirozenoprávní naukou preferující princip svobody vůle stran odkazoval na jeho flexibilitu a maximální míru prosazení ústavně chráněné svobody vlastnické (právo zcizovací, lat. ius disponendi či aliendi), jak ostatně důvodová zpráva jako důvod jeho zavedení uvádí.[56] Zastává také názor, že princip solo consensu je způsobem převodu vlastnického práva, který je nejvstřícnější vůči adresátům občanského zákoníku, resp. že pro smluvní strany je „opticky nejpřitažlivější“ změna vlastnického práva již uzavřením smlouvy, pokud není ujednáno jinak.[57]

Pokud se kritické hlasy k zavedení principu solo consensu při převodu movitých věcí objevovaly – zdá se – jako poznámky na okraj, vlnu nevole v odborné diskusi[58] vzbudil první Eliášův návrh, aby princip solo consensu ovládal i převod věci nemovité, s poukazem na absenci státní ingerence jako ideální stav,[59] který ostatně platí např. ve Francii. Snad lze nazírat na tento návrh v kontextu absence svobody vlastnické a všemocného postavení státu i v soukromém právu v časech platnosti zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, před jeho novelou v roce 1991,[60] který právě měl být důstojně nahrazen novým civilním demokratickým kodexem.[61]

Princip solo consensu u převodu nemovitých věcí byl v důsledku drtivého odporu opuštěn,[62] zůstal však zachován u převodu movitých věcí. Dnes platný o. z. – navzdory výkladovým těžkostem zejm. souvisejících ustanovení (např. určení individualizace věci jako okamžik převodu vlastnického práva u věcí určených druhově[63]) obecně v § 1099 o. z. stanoví, že již uzavření smlouvy má za následek přechod vlastnického práva k movité věci.[64] Podmínky či ujednání času pouze odsunují okamžik převodu vlastnického práva (ex nunc). Je uznáváno, že převod vlastnického práva solo consensu má účinky erga omnes.[65]

Roztříštěnost české úpravy

O čem se naopak stále diskutuje a může souviset s výkladovými obtížemi věcněprávního účinku (závazkové) smlouvy, jsou důsledky následného odpadnutí smlouvy, došlo-li k dovolání se její relativní neplatnosti anebo odstoupení od smlouvy, které mají následky ex tunc.[66] Zejména odstoupení od smlouvy však těžko může ohrozit právní postavení dalšího nabyvatele, když práva nabytá v dobré víře dle § 2005 odst. 1 o. z. zůstanou zachována.

U spotřebitelské koupě, která je jedním z nejběžnějších právních jednání, realizovaných zpravidla bez angažování právních odborníků, zůstal zachován princip tradice. Při samoobslužném prodeji spotřebiteli dochází k převodu vlastnického práva zaplacením kupní ceny.[67] U distančního prodeje, např. přes internet, však spotřebitel často musí zaplatit kupní cenu a zároveň nese riziko insolvence a neplnění ze strany svého – často neznámého – prodávajícího.

U koupě movité věci pak ani neplatí zásada casum sentit dominus, protože nebezpečí ztráty či poškození věci přechází tradicí, nikoli samotným převodem vlastnického práva.[68]

Vymezení kupní smlouvy stále hovoří pouze o povinnosti umožnit nabýt vlastnické právo,[69] princip solo consensu jako by (vůbec) neexistoval.

U nabytí věci od neoprávněného právní úprava výslovně nezmiňuje předání věci kupujícímu ani držbu věci prodávajícím jako nástroje pro legitimizaci dobré víry a publicity. O tomto nedostatku publicity se teoreticky často diskutuje jako o argumentu proti principu solo consensu.[70] V případě druhého prodeje téže věci však předání věci určuje, kdo je jejím vlastníkem, bez ohledu na požadavek dobré víry u druhého kupujícího.[71]

Roztříštěnost české úpravy převodu movitých věcí je doplněna o princip registrační, který se uplatňuje u věcí zapsaných ve veřejném seznamu.[72]

Závěr

ČR je za účinnosti o. z. příkladem právní úpravy, která není lehce uchopitelná a zařaditelná v systémech převodu vlastnického práva. Vliv tradic rakouských, německých, francouzských a italských na různé části občanského zákoníku je patrný a je to právní výklad založený na systematickém pochopení vývoje a výkladu jmenovaných inspiračních zdrojů a zároveň na systematickém chápání ustanovení v různých oddílech o. z., který by mohl a měl přispět k právní jistotě a snad i z hlediska ekonomické analýzy práva předvídatelnějšího obchodního prostředí.

Je však třeba vytknout před závorku jasné východisko zákonodárce, který zvolil princip solo consensu a tento telos občanského zákoníku neopomíjet: V komparativním výkladu je proto v otázkách týkajících se převodu vlastnického práva k movité věci vhodné vycházet z právních řádů, které také zvolily princip solo consensu, byť česká právní věda doposud často sahala po komparativních příkladech zejm. německojazyčných.

Rozlišování mezi principy tradice a solo consensu je zároveň některými kritiky pojímáno jako (nadbytečná) kanonizace ve filozofických a právních teoretických konceptech.[73] Je proto princip tradice a princip solo consensu obsoletní dichotomií? Lze upřednostnit jeden a druhý označit za překonaný?

Princip tradice vede k určité přehlednosti a snad i právní jistotě, která je principu solo consensu cizí. A to nikoli ve vztahu k obvykle zmiňované publicitě a jistotě osob třetích, když je třeba po­ukázat na to, že surogáty tradice spolu s digitálním obchodováním v dnešním světě smývají význam držby a tento vývoj posiluje a je nevratný.

Právní řád postavený na principu tradice signalizuje, že jistoty ve vztahu k věci lze nabýt až naplněním podmínky věcněprávní dispozice s věcí. Není třeba tolika výjimek ze zákonného pravidla. Bude-li obecně známo, že věc je třeba převzít (anebo výslovně ujednat surogát tradice či jiný okamžik nabytí vlastnického práva), k právním omylům či zklamaným očekáváním snad bude docházet méně a sníží se zajišťovací[74] a příp. i litigační náklady.[75]

Princip solo consensu (zejm. ve svých francouzských kořenech a 220 letech interpretace) je otevřen teleologické argumentaci a ochraně dobré víry v míře větší, než je tomu u poněkud statického principu tradice (zejm. při konkurujících vlastnických nárocích[76]). Jeho odpůrci mu ovšem dodnes vyčítají, že je pro obě strany nevýhodný: kupující jako vlastník je uzavřením smlouvy zatížen nebezpečím škody na věci (neobsahuje-li právní řád zvláštní ustanovení), prodávající ztrácí vlastnické právo.[77]

Autorka se ale nedomnívá, že jakékoli další zobecnění je namístě.[78] Zhodnocení principu solo consensu a principu tradice v obecné rovině, zdá se, vede často k subjektivizovaným názorům, které nelze empiricky prokázat, anebo kterým lze oponovat zájmem druhé strany či třetího.

Argumenty ohledně vyšší ochrany (či zvýhodnění) kupujícího (v principu solo consensu) a prodávajícího (v principu tradice) mohou být smluvně zmírněny a hlavně – nelze přesvědčivě upřednostnit ani prvního, ani druhého. Iunctim princip vedoucí ke spravedlivému uspořádání inter partes, je znám již od časů římského práva[79] a je vhodným nástrojem k ochraně slabší strany (ať už je jí v individuálním případě převodce, či nabyvatel). Ochrana výhrady vlastnictví na evropské úrovni je pak klíčová a správná.[80] Nakolik má být de lege ferenda zakotven jako zákonné pravidlo, je politickým rozhodnutím.[81]

Empirická data mohou těžko doložit, zda opravdu princip solo consensu prospívá mezinárodnímu obchodu,[82] anebo zda princip tradice poskytuje ochranu před obtížnější vymahatelností práva v důsledku právního prostředí prokazujícího vyšší míru afinity k majetkové kriminalitě.[83]

Chápeme-li ale „princip převodu“ jako zastřešující pojem právních následků pro smluvní strany, věřitele a jiné třetí osoby nárokující si právo k věci,[84] je otázkou, zda v jednom právním řádu mají být principy převodu pojmově kombinovány,[85] jak to do velké míry učinil český zákonodárce. Má-li civilní kodex v důsledku své stability působit silou právního vědomí na právní a obchodní prostředí pozitivně ve smyslu snižování míry sporů mezi adresáty právních norem do kodexu soustředěných, zdá se, že toto právní vědomí se vytvoří jen velmi nesnadno, bez ohledu na délku doby účinnosti kodexu, nebude-li zakotven princip jediného obecného pravidla převodu vlastnictví, pravidla platného i pro koupi jako nejčastější právní jednání mezi spotřebiteli a podnikateli.[86] Výzvou k jednotnosti volby principu solo consensu či tradice ze strany zákonodárce ovšem není míněna kritika dispozitivnosti úpravy: Přece v okamžiku, kdy strany uzavřou dohodu ohledně způsobu a okamžiku přechodu vlastnického práva, naopak právní jistotu nabudou.[87]

V tomto smyslu lze uzavřít, že jasná preference mezi principy solo consensu a tradice je otázkou, na niž odpověď snad ani není nutné dát, nicméně (jednoznačná) volba mezi nimi je nutná a vhodná – a to navzdory hlasům, které poukazují na četnost prolamování toho či onoho principu, u principu tradice zejm. možnost sjednání surogátů tradice, a naopak význam držby věci v principu solo consensu.[88]

 

Mgr. Nicole Ragužová  je advokátní koncipientkou a doktorandkou na PF UK v Praze.

Ilustrační foto: Freepik.com

---

 [1] Srov. např. Ch. von Bar: Gemeineuropäisches Sachenrecht, Band I: Grundlagen, Gegenstände sachenrechtlichen Rechtsschutzes, Arten und Erscheinungsformen subjektiver Sachenrechte, C. H. Beck, Mnichov 2015; Ch. von Bar: Gemeineuropäisches Sachenrecht, Band II: Besitz; Erwerb und Schutz subjektiver Sachenrechte, C. H. Beck, Mnichov 2019; B. Lurger, W. Faber (vyd.): Rules for the Transfer of Movables, A candidate for European Harmonisation or National Reforms? Sellier European Law Publishers, Mnichov 2008; B. Lurger, W. Faber (vyd.): National Reports on the Transfer of Movables in Europe, Volume 1-6, Sellier European Law Publishers, Mnichov 2009-2011; W. Faber, B. Lurger et al.: Acquisition and loss of ownership of goods: (PEL Acq. Own.), Sellier European Law Publishers, Mnichov 2011; Yun-chien Chang: Property law: comparative, empirical, and economic analyses, Cambridge University Press, Cambridge 2023.

[2] Na příkladu ČR a Německa lze demonstrovat, jak jsou sdílení znalostí a komparace právních řádů (a potažmo kooperace mezi právníky různých jurisdikcí) ohledně okamžiku a podmínek přechodu vlastnického práva a s tím související systém práv z vadného plnění, vč. úpravy zpětného převodu vlastnického práva, nevyhnutelné. Německý princip abstrakce, který činí převod vlastnického práva nezávislý na platnosti kupní smlouvy, vyžaduje odlišné smluvní chápání než např. německému právu cizí koncept koupě a převodu (části) závodu, který může být účinný (teprve) zveřejněním dokladu o koupi ve sbírce listin obchodního rejstříku, jak ho známe v českém občanském zákoníku. A německé právo pak vůbec nezná prodej závodu jako věci hromadné, tedy převod uno actu.

[3] Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje KOM/2011/0635 v konečném znění, 2011/0284 (COD).

[4] Zejména Francie, Německa, Velké Británie, Rakouska a Finska. Srov. J. Basedow: Gemeinsames Europäisches Kaufrecht – Das Ende eines Kommissionsvorschlags, Zeitschrift für Europäisches Privatrecht č. 2/2015, str. 432-435.

[5] Legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. února 2014 o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o společné evropské právní úpravě prodeje [COM (2011) 0635 – C7-0329/2011 – 2011/0284 (COD)].

[6] S. Whittaker: Identifying the legal costs of operation of the Common European Sales Law, Common Market Law Review, 2013, roč. 50, SI, str. 85-108; J. Plaza Penadés, L. M. Martínez Velencoso (vyd.): European Perspectives on the Common European Sales Law, Springer, Cham 2015.

[7] Následující výklad se zaměří na právo koupě. K darování srov. zejména L. P. van Vliet: Transfer of movables in German, French, English and Dutch law, Ars Aequi Libri, Nijmegen 2000, str. 157 a násl.

[8] J. Andreasson, W. Faber, S. Gangopadhyay, C. Martinson, S. Sjögren: Efficient priority rules under default: the case of traditio versus contract principle, European journal of law and economics č. 1/2021, str. 103-105. Ovšem srov. níže ke spotřebitelské koupi v ČR při samoobslužném prodeji.

[9] V. Sagaert: Consensual versus Delivery Systems in European Private Law – Consensus about Tradition? in B. Lurger, W. Faber (vyd.): Rules for the Transfer of Movables, A candidate for European Harmonisation or National Reforms?, Sellier European Law Publishers, Mnichov 2008, str. 10, 15.

[10] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k § 1099.

[11] V občanském zákoníku účinném od 1. 10. 2011. Srov. P. Lavický, J.  Hurdík: Private law reform, Masaryk University, Brno 2014, str. 213 a násl., str. 233, 234.

[12] Např. Malta či Monako, Kypr nebo Island.

[13] Yun-chien Chang: Property law: comparative, empirical, and economic analyses, Cambridge University Press, Cambridge 2023, str. 109-111.

[14] Op. cit. sub 8, str. 110.

[15] Dělení zemí dle principu převodu vlastnického práva není statické, i vzhledem k „rozprouděné diskusi“ o nejlepších principech převodu vlastnického práva a modernizaci civilních kodexů ve světle harmonizačních snah v EU (srov. např. Belgii, která se nachází uprostřed kodifikačního procesu).

[16] J. Del Corral: Transfer of generic goods in so-called consensual transfer systems, European property law journal č. 1/2014, str. 34-51.

[17] Ch. von Bar: Gemeineuropäisches Sachenrecht, Band I: Grundlagen, Gegenstände sachenrechtlichen Rechtsschutzes, Arten und Erscheinungsformen subjektiver Sachenrechte, C. H. Beck, Mnichov 2015, str. 179, 180; op. cit. sub 7, str. 75; op. cit. sub 9, str. 23.

[18] Op. cit. sub 9, str. 37.

[19] Srov. M. Costa, W. Faber: Past, Present, and Future of the French „possession vaut titre“ – Rule, European property law journal č. 2/2014, str. 141-154.

[20] Op. cit. sub 7, str. 89; op. cit. sub 9, str. 14.

[21] A. Randa, J. Spáčil: II. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém, ASPI, Praha 2008, 169-171; V. Urfus: Historické základy novodobého práva soukromého: římskoprávní dědictví a soukromé právo kontinentální Evropy, C. H. Beck, Praha 2001, str. 90; J. Spáčil: Věcná práva v návrhu nového občanského zákoníku, in J. Švestka, J. Dvořák, L. Tichý (vyd.): Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 27. ledna a 12. května 2006 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ASPI, Praha 2006, str. 140.

[22] § 428 ABGB.

[23] Op. cit. sub 9, str. 9-10. Srov. ale úpravu koupě v klasickém římském právu (emptio venditio), která byla chápána jako přísně synallagmatický kontrakt do té míry, že vlastnické právo přecházelo nikoli tradicí, ale až zaplacením kupní ceny – nebylo-li ujednáno něco jiného. Tato zákonná výhrada vlastnictví platila zároveň s pravidlem přechodu nebezpečí na věci již uzavřením kupní smlouvy. M. Kaser: Das römische Privatrecht, Erster Abschnitt, 1955, C. H. Beckʼsche Verlagsbuchhandlung, Mnichov, str. 460, 461. V justiniánském právu se rozšířila koupě jako úvěr, pak vlastnické právo přecházelo již předáním věci. Srov. M. Kaser: Das römische Privatrecht, Zweiter Abschnitt, die nachklassischen Entwicklungen, C. H. Beckʼsche Verlagsbuchhandlung, Mnichov 1959, str. 204, s odkazem na I. 2, 2, 41; J. F. Stagl: VI. Der römische Eigentumsvorbehalt als Vorbehalt des Besitzes, Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, Kanonistische Abteilung č. 1/2015, str. 189.

V českém právu lze poukázat na spotřebitelskou koupi při samoobslužném prodeji, srov. § 2160 odst. 2 o. z.

[24] Op. cit. sub 9, str. 26.

[25] W. Faber, B. Lurger et al.: Acquisition and loss of ownership of goods: (PEL Acq. Own.), Sellier European Law Publishers, Mnichov, 2011, str. 546.

[26] Op. cit. sub 9, str. 9.

[27] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích; čl. 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení.

[28] S. van Erp, B. Akkermans: Property Rights: A Comparative View, Property Law and Economics, Díl 5, Edward Elgar Publishing, United Kingdom 2010, str. 42.

[29] § 2132 o. z.

[30] L. Tichý, P. J. Pipková, J. Balarin: Kupní smlouva v novém občanském zákoníku, C. H. Beck, Praha 2014, str. 280; N. Jílková: Výhrada vlastnického práva z pohledu smluvních stran, Obchodněprávní revue č. 11-12/2015, str. 305.

[31] Tak tomu bylo ve starší francouzské judikatuře, srov. op. cit. sub 9, str. 25.

[32] Čl. 2367 francouzského občanského zákoníku z roku 1804 („Code Civil“) byl doplněn v roce 2006.

[33] Čl. 2367 Code Civil: „Vlastnictví k věci může být zachováno jako zajištění prostřednictvím doložky o výhradě vlastnického práva, která vyhrazuje převodní účinek smlouvy až do úplného zaplacení závazku, který jej kompenzuje. Takto vyhrazené vlastnictví je příslušenstvím dluhu, jehož úhradu zajišťuje.“

[34] § 5:38 odst. 1 maďarského občanského zákoníku: „K nabytí vlastnického práva k movité věci převodem se vyžaduje smlouva o převodu nebo jiný právní titul a současně odpovídající převod držby věci.“ Držba se převádí dle § 5:3 odst. 1 maďarského občanského zákoníku „postoupením faktického ovládání věci na základě smlouvy, která to umožní. Na převod držby se přiměřeně použijí pravidla o vzniku a platnosti smluv.“; srov. Ch. von Bar:

Gemeineuropäisches Sachenrecht, Band II: Besitz; Erwerb und Schutz subjektiver Sachenrechte, C. H. Beck, Mnichov 2019, str. 294. Koncepci dvou smluv potvrzuje i úprava postoupení pohledávky, která zmiňuje jak smlouvu o postoupení pohledávky, tak i – oddělené – postoupení, které definuje opět jako smlouvu, kterou cedent vstupuje na místo cesionáře (§ 6:193 odst. 2 maďarského občanského zákoníku). Srov. Ch. von Bar: Gemeineuropäisches Sachenrecht, Band II: Besitz; Erwerb und Schutz subjektiver Sachenrechte, C. H. Beck, Mnichov 2019, str. 328; F. Szilágyi: National Report on the Transfer of Movables in Hungary, in B. Lurger, W. Faber (vyd.): National Reports on the Transfer of Movables in Europe, Volume 1-6, Sellier European Law Publishers, Mnichov 2009-2011, str. 500, 501.

[35] Srov. H. Rey: Die Grundlagen des Sachenrechts und das Eigentum, Bd. I, Grundriss des schweizerischen Sachenrechts, Stämpfli, Bern 2000, str. 416-417.

[36] Podrobně H. Koziol, R. Welser: Grundriß des bürgerlichen Rechts, Band II, Sachenrecht, Familienrecht, Erbrecht, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Vídeň 1996, str. 75, 76; M. Schickmair: § 425, in M. Schwimann, G. E. Kodek (vyd.): ABGB Praxiskommentar, Band 3., LexisNexis, Vídeň 2020, str. 481, 482; F. Bydlinski: Die rechtsgeschäftlichen Voraussetzungen der Eigentumsübertragung nach österreichischem Recht, in G. Paulus, U. Diederichsen, C.-W. Canaris: Festschrift für Karl Larenz zum 70. Geburtstag, C. H. Beck, Mnichov 1973, str. 1028. Z judikatury zejm. rozsudek rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 11. 2. 1997, sp. zn. 5 Ob 18/97a.

[37] Carl von Savigny ovšem samu tradici chápal jako věcněprávní smlouvu. Podrobněji srov. W. Felgenträger, F. Wilhelm: Carl V. Savignys Einfluß auf die Übereignungslehre, Berger, Lipsko 1927, str. 35. Podrobněji srov. U. Huber: Savigny und das sachenrechtliche Abstraktionsprinzip, in A. Heldrich, C.-W. Canaris (vyd.): Festschrift für Claus-Wilhelm Canaris zum 70. Geburtstag, C. H. Beck, Mnichov 2007, str. 487 a násl., str. 492; L. van Vliet: Iusta Causa Traditionis and its History in European Private Law, European Review of Private Law č. 3/2003, str. 342-378.

[38] Srov. V. Kove: Die Transplantate vom Deutschen Recht fur die Reform des Privatrechts in Estland: Am Beispiel des Abstraktionsprinzips, Juridica International č. 30/2021, str. 123-131.

[39] Srov. zejm. B. Häcker: Das Trennungs- und Abstraktionsprinzip im englischen Recht – dargestellt anhand der Übereignung, Zeitschrift für Europäisches Privatrecht č. 2/ 2011, str. 335-365.

[40] Německým právem inspirovaná čínská úprava přesahuje možnosti této statě.

[41] V římském právu platilo, že sama tradice (lat. nuda traditio) nikdy nepřevádí vlastnictví, ale jen tehdy, předchází-li jí koupě (venditionis causa) či jiný právní důvod (iusta causa), na základě kterého následuje tradice. D 41, 1, 31. Cit. z: A. Borkowski: Textbook on roman law, Blackstone Press, Londýn 1994, str. 199; srov. U. Huber, Savigny und das sachenrechtliche Abstraktionsprinzip, in op. cit. sub 37, str. 484. Zdali musí být tato iusta causa platná, se probíralo v době recepce římského práva na základě sporu mezi Ulpiánem a Juliánem. K tomu srov. L. van Vliet: Iusta Causa Traditionis and its History in European Private Law, European Review of Private Law č. 3/2003, str. 343. Ale až Carl von Savigny – ačkoli vycházel z učení jiných, a to i ze svých současníků, zejména pak Gustava Huga – rozšířil chápání iustae causae jako (shodnou) vůli vlastnictví převést, kterou důsledně nazval věcnou smlouvou. K tomu srov. W. Felgenträger: Friedrich Carl V. Savignys Einfluß auf die Übereignungslehre, Berger, Lipsko 1927, str. 14-25; H. H. Jakobs: VIII. Gibt es den dinglichen Vertrag? Ein Epitheton zu, Wissenschaft und Gesetzgebung (1983), in Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte, Romanistische Abteilung č. 1/2002, str. 284, 292, 293. A stala-li se pro něj obligace pouhým hospodářským motivem (ze kterého bylo možné nanejvýše usuzovat na existenci vůle vlastnictví převést), stala se i její platnost irelevantní pro převod vlastnického práva. F. C. von Savigny: System des heutigen römischen Rechts, Svazek 4, str. 160. Cit. z: U. Huber, Savigny und das sachenrechtliche Abstraktionsprinzip, in op. cit. sub 37, str. 486.

[42] U. Huber, in op. cit. sub 37, str. 501.

[43] Po bouřlivé diskusi při legislativních pracích jakožto právního institutu cizího římskému právu. Srov. W. Schubert: Die Entstehung der Vorschriften des BGB über Besitz und Eigentumsübertragung: Ein Beitrag zur Entstehungsgeschichte des BGB, reprint 2016, de Gruyter, Berlín 1966, str. 150-152.

[44] Např. v případech bezprávné výhrůžky či lstivého uvedení v omyl jakožto vad postihujících jak závazkové, tak zpravidla i dispoziční právní jednání. Hovoří se o tzv. Fehleridentität. Srov. H. Ch. Grigoleit: Abstraktion und Willensmängel – Die Anfechtbarkeit des Verfügungsgeschäfts, Archiv für die civilistische Praxis č. 4/1999, str. 379-420.

[45] Srov. zejm. C. Martinson: How Swedish Lawyers Think about ‘Ownership’ and ‘Transfer of Ownership’ – Are We Just Peculiar or Actually Ahead? in B. Lurger, W. Faber (vyd.): Rules for the Transfer of Movables, A candidate for European Harmonisation or National Reforms?, Sellier European Law Publishers, Mnichov 2008, str. 69-95.

[46] Srov. W. Faber, B. Lurger et al.: Acquisition and loss of ownership of goods: (PEL Acq. Own.), Sellier European Law Publishers, Mnichov 2011, str. 267 a násl., str. 407, 408.

[47] Srov. M. Lilja: The Relevance of Concepts for the Transfer of Movables under the Uniform Commercial Code, European Property Law Journal č. 1/2014, str. 52-105.

[48] Tzv. unitary approach, jednotné pojetí převodu vlastnického práva, byl upřednostněn i v knize VIII. Draft Common Frame of Reference (vzorového návrhu evropského občanského zákoníku). Srov. op. cit. sub 46, str. 410, 411.

[49] K individuálně určené věci hmotné i nehmotné, pokud se neuplatní (kogentní) výjimky např. dle § 1102 a 1105, 2132, 2160, 2180 o. z. Úprava je proto označována jako subsidiární, srov. A. Thöndel: § 1099, in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek III (§ 976-1474), Wolters Kluwer, Praha 2021.

[50] Na Slovensku bylo recepční normou, zákonem č. 11/1918 Sb., recipováno maďarské nekodifikované občanské právo.

[51] Srov. zejm. přehled výkladu převodu vlastnického práva dle nauky o titulu a modu in J. Spáčil: Převod vlastnického práva tradicí a věcná smlouva, Časopis pro právní vědu a praxi č. 1/1993, str. 95, 96.

[52] Srov. připomínky prof. Jiřího Švestky v diskusi k příspěvku J. Spáčil: Věcná práva, in J. Švestka, J. Dvořák, L. Tichý (vyd.): Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 27. ledna a 12. května 2006 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ASPI, Praha 2006, str. 146, 147, který poukazuje na to, že úprava z roku 1950 (solo consensu) „se nevžila“ a zdroj publicity předáním má své opodstatnění. Srov. názor Jiřího Spáčila tamtéž, že převod vlastnického práva k movité věci má být dvoufázový (byť nikoli dle teorie o titulu a modu). Srov. příspěvky dalších (prof. Ladislava Tichého, prof. Josefa Fialy aj.), které kritice principu solo consensu neoponují, tamtéž, str. 142-148. Dále např. I. Pelikánová: Některé koncepční otázky nové kodifikace soukromého práva, in XXII. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2014, str. 211, která poukazuje na rozpor s tradicí.

[53] Srov. např. P. J. Pipková: § 1099, in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, C. H. Beck, Praha 2024, m. č. 14, označující převod solo consensu za rizikový pro obě strany; dále A. Thöndel: § 1099, in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek III (§ 976-1474), Wolters Kluwer, Praha 2021, který hovoří o (pouhém) oslabení „funkční nauky o titulu a modu“ v platném českém právu a poukazuje na absenci publikační funkce držby v konsenzuálním principu.

[54] K. Eliáš: Převod vlastnického práva k nemovitosti – řešení v kontinentálním právu a možnosti pro českou úpravu, Právní rozhledy č. 18/2004, str. 659-664; K. Eliáš: Vlastnické právo. Paradigmata českého pojetí pod zkušebním kamenem kontinentální právní kultury, Právní rozhledy č. 22/2005, str. 807-812; K. Eliáš: Legendy o osnově občanského zákoníku, Právní rozhledy č. 17/2007, str. 632-637; zejm. srov. K. Eliáš: Občanský zákoník: velký akademický komentář: úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1. 4. 2008, Svazek 1., Linde, Praha 2008, str. 582, kde (ve vydání z roku 2008) uvádí, že argumenty pro a proti principu solo consensu zatím nepřevažují (!), byť odborná diskuse jiných autorů favorizaci principu solo consensu autorce ani po probádání dostupných zdrojů nedokládá.

[55] K. Eliáš: Převod vlastnického práva k nemovitosti – řešení v kontinentálním právu a možnosti pro českou úpravu, Právní rozhledy č. 18/2004, str. 660.

[56] Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník k § 1099.

[57] „Pro průměrného soukromníka je opticky nejpřitažlivější výhodou systémů stojících na základě konsenzuality změna vlastnictví účinností smlouvy.“ K. Eliáš, op. cit. sub 55, str. 663.

[58] I. Remunda: Převod vlastnického práva k nemovitosti – pohled z praxe, Právní rozhledy č. 22/2004, str. 838-840; P. Baudyš: K návrhu zřizovat vlastnické právo k nemovitosti účinností smlouvy, Právní rozhledy č. 24/2004, str. 907-910; K. Večeře: Co je třeba také zohlednit při úvahách o právní úpravě převodů věcných práv k nemovitostem, Právní rozhledy, č. 12/2004, str. 910-912; rezolutně proti principu solo consensu při převodu nemovitých věcí J. Mikeš, J. Švestka: Úvaha nad převodem vlastnického práva k nemovitostem, Právní rozhledy č. 11/2005, str. 389-397; a i J. Spáčil: Problémy vlastnické jistoty v České republice, Právní rozhledy č. 1/2005, str. 8-12, který v poznámce pod čarou č. 18 s poukazem na „zemi, která dala světu termín ‚tunelování‘“ poukazuje na riziko dvojích prodejů, ale dodává, že mezidobí mezi uzavřením smlouvy a (deklaratorním) aktem vkladu by bylo možné řešit vhodnou úpravou. Dále pak účastníci diskuse k příspěvku vůči principu solo consensu odmítavému: P. Tégl: Nabývání vlastnického práva, in J. Švestka, J. Dvořák, L. Tichý (vyd.): Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 27. ledna a 12. května 2006 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, ASPI, Praha 2006, str. 175, 176, který se kriticky vyjadřuje k principu solo consensu u věcí movitých individuálně určených, rezolutně jej odmítá pro věci nemovité; obdobně následná diskuse, str. 177-182.

[59] K. Eliáš: K dosavadnímu stavu diskuse o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem, Právní rozhledy č. 20/2005, str. 740.

[60] Tzv. velká novela občanského zákoníku, zákon č. 509/1991 Sb.

[61] K vývoji úvah o rekodifikaci v bouřlivých 90. letech a reflexi „nových poměrů“ srov. K. Ronovská: Poznámky k návrhu nového Občanského zákoníku, Časopis pro právní vědu a praxi č. 2/2006, str. 158-162. Dále též K. Eliáš, M. Zuklínová: Principy a východiska nového kodexu soukromého práva, Linde, Praha 2001, srov. zejm. str. 189, kde se (ještě) uvádí, že okamžik nabytí vlastnictví bude upraven obdobně jako dosud (§ 133 obč. zák. č. 40/1964 Sb.).

[62] Odmítnut byl i komparativními zahraničními hlasy, srov. W. Faber: K převodu vlastnictví podle návrhu občanského zákoníku, in J. Švestka, J. Dvořák, L. Tichý (vyd.): Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva konaných 22. února a 14. března 2008 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, Eva Rozkotová – IFEC, Beroun 2008, str. 37-39. Naopak (notář) Miloslav Jindřich ve svém příspěvku tamtéž navázal na prof. Eliášem zmiňovaný tzv. notářský přímus u věcí nemovitých při zavedení principu solo consensu, který preferoval (i pro věci movité), viz M. Jindřich: Převod vlastnictví z pohledu notáře, str. 81-84. Následná diskuse (odehrávající se v roce 2008) zůstala ale k principu solo consensu kritická, srov. tamtéž str. 193-198.

[63] Když právní povaha individualizace jako jednostranného či dvoustranného faktického nebo právního jednání není dle znalostí autorky blíže rozebírána. Je však zmiňováno důkazní břemeno převodce co do odlišení druhově určených věcí. P. J. Pipková: § 1101, in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol., op. cit. sub 53, m. č. 1; E. Dobrovolná: § 1101, in J. Spáčil, M. Králík a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474), C. H. Beck, Praha 2021, str. 389, m. č. 8, 10; A. Thöndel: § 1101, in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek III (§ 976-1474), Wolters Kluwer, Praha 2021, m. č. 4.

[64] Srov. E. Dobrovolná: § 1099, in J. Spáčil, M. Králík a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474), C. H. Beck, Praha 2021, str. 382, m. č. 13.

[65] P. J.  Pipková: § 1099, in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol., op. cit. sub 53, m. č. 6.

[66] Op. cit sub 64, str. 382, m. č. 11, poukazuje na odpadnutí věcněprávních účinků ex tunc a dovozuje, že další nabyvatel je odkázán na nabytí od neoprávněného. Jinak P. J.  Pipková: § 1099, in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol., op. cit. sub 53, m. č. 8, zdůrazňuje, že pokud došlo k dalšímu převodu před odstoupením od smlouvy, je další nabyvatel (v dobré víře) chráněn ust. § 2005 odst. 1 o. z. a zůstává vlastníkem.

[67] § 2160 o. z.

[68] O. z. u koupě přechod nebezpečí škody spojil s převzetím věci movité (či odmítnutím jejího převzetí), popř. předáním přepravci, bylo-li to smluveno. Pro koupi jiných věcí než movitých ovšem zachoval princip casum sentit dominus, který dle důvodové zprávy platí jako lex generali. Srov. § 2121, 2159 o. z., důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k § 2121.

[69] § 2079 odst. 1 o. z.: „Kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.“ K nesouladu vymezení kupní smlouvy s věcněprávní úpravou viz I. Pelikánová: Některé koncepční otázky nové kodifikace soukromého práva, in XXII. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2014, str. 212.

[70] Srov. podrobně E. Dobrovolná: Nabytí vlastnického práva od neoprávněného ve srovnání s rakouským právem, Právní rozhledy č. 10/2013, str. 350.

[71] § 1100 odst. 1 o. z.

[72] § 1102 o. z.

[73] Srov. op. cit. sub 9, str. 45.

[74] W. Faber, B. Lurger et al.: Acquisition and loss of ownership of goods: (PEL Acq. Own.), Sellier European Law Publishers, Mnichov, 2011, str. 420. 421, čl. VIII.-2:101 marg. č. 30.

[75] K litigačním nákladům restitučních nároků (častějších v principu solo consensu) srov. O. Bar-Gill, L. A. Bebchuk: Consent and Exchange, The Journal of legal studies č. 2/2010, str. 376-379.

[76] V konsenzuálním francouzském systému je při vícečetném prodeji (a i pro nabytí od neoprávněného) nezbytné nabytí držby věci, ale zároveň i dobrá víra nabyvatele (v okamžiku tradice). Srov. zejm. M. Costa, W. Faber: Past, Present, and Future of the French “possession vaut titre” – Rule, European property law journal č. 2/2014, str. 147-210.

[77] Srov. Ch. von Bar: Gemeineuropäisches Sachenrecht, Band II: Besitz; Erwerb und Schutz subjektiver Sachenrechte, C. H. Beck, Mnichov 2019, str. 332, pozn. pod čarou 228.

[78] Podrobně srov. (kritické) pokusy o zobecnění různých tezí, viz op. cit. sub 74, str. 411-444.

[79] Srov. pozn. pod čarou č. 23.

[80] Srov. op. cit. sub č. 27.

[81] Např. v případě české ochrany spotřebitele i mimo samoobslužný prodej.

[82] Což bylo argumentem švédské legislativní komise pro zavedení solo consensu principu. Srov. op. cit. sub 8, str. 107.

[83] Byl argumentem zmiňovaným v Holandsku při kodifikaci civilního kodexu z roku 1992. Viz op. cit. sub 8, str. 107, 118.

[84] Ve smyslu tzv. systematické účinnosti (lat. causa formalis) zákonné úpravy, tedy aby určité právní pravidlo bylo možné uplatnit na co nejvíce případů. J. F. Stagl: Eigentumsübertragung beim Kauf beweglicher Sachen im DCFR und CESL, Rabels Zeitschrift für Auslandisches und Internationales Privatrecht č. 1/2015, str. 13.

[85] Kriticky k právní nejistotě způsobené kombinací principů převodu (které jsou kontradiktorní) srov. M. P. Gatica Rodriguez: Possession and Transfer of Goods in the Draft Common Frame of Reference: some critical remarks, Edinburgh Student Law Review č. 2/2014, str. 43.

[86] Za úvahou stojí experiment, který autorka bohužel neprováděla za dodržení vědeckých podmínek, ale jehož základem, který každý může zopakovat, je položit osobám z různých společenských vrstev, laikům (ale i osobám s právnickým vzděláním), otázku, kdy se stanou vlastníkem drobné movité věci, pokud: (i) ji koupí v obchodě (soukromě); (ii) koupí ji od soukromé osoby jako věc individuálně určenou; (iii) koupí ji soukromě od podnikatele (nikoli v obchodě) a (iv) uzavřou (ústní) smlouvu ohledně koupě v rámci svého podnikání od podnikatele. Autorkou subjektivně pozorovaným výsledkem byl zmatek a viditelná právní nejistota respondentů.

[87] Takto i A. F. Salomons: Fifteen Questions on the Rules Regarding the Acquisition of Movables in Book VIII Draft Common Frame of Reference, European Review of Private Law č. 4/2009, str. 714, 715, který z – pouhé – dispozitivnosti ovšem dovozuje smíšený systém v čl. VIII. 2:101 odst. 1 písm. e) DCFR, když zakotvený princip tradice ponechává v dispozici smluvních stran (a nazývá jej brilantním řešením).

[88] Srov. op. cit. sub 9, str. 45.