Následující článek se zabývá problematikou poskytování peněžité pomoci obětem trestných činů v České republice podle zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obětech trestných činů“), a jeho novelizace provedené zákonem č. 130/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 130/2022 Sb.“). Klíčovým tématem je otázka retroaktivní aplikace novelizovaných ustanovení na oběti trestných činů spáchaných před jejich účinností. Na základě analýzy rozsudků Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 122/2023 a 6 As 146/2024 článek zdůrazňuje význam právní jistoty, ochrany legitimního očekávání obětí a principu in dubio pro victimae. Dále rozebírá důsledky absence přechodných ustanovení v zákoně č. 130/2022 Sb. a jejich vliv na aplikační praxi. Celkově článek reflektuje význam judikatury v oblasti ochrany obětí trestných činů.

Problematika poskytování peněžité pomoci obětem trestných činů je v české právní doktríně i praxi dlouhodobě aktuální. Tato oblast, upravená zákonem o obětech trestných činů, doznala za poslední desetiletí řady změn, které vrcholily novelou provedenou zák. č. 130/2022 Sb. Klíčovým tématem je otázka retroaktivního dopadu novelizace ustanovení týkajících se peněžité pomoci na oběti trestných činů spáchaných před účinností zák. č. 130/2022.

Jednou z klíčových otázek je intertemporální aplikace zák. č. 130/2022 Sb., tedy posouzení, jaká právní úprava se uplatní při poskytování peněžité pomoci, pokud se úprava změnila mezi okamžikem spáchání trestného činu, žádostí o peněžitou pomoc a rozhodnutím orgánu veřejné moci, tj. Ministerstva spravedlnosti, o podané žádosti. Tato problematika nabývá na aktuálnosti ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, která se opakovaně vyjadřuje k principům spravedlivého procesu, legitimního očekávání a ochraně práv obětí trestných činů.[1]

Cílem tohoto článku je na základě analýzy rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 8 As 122/2023, objasnit aktuální judikatorní výklad této otázky. Současně budou rozebrány důsledky nepřítomnosti přechodných ustanovení a jejich dopad na principy právní jistoty a ochrany obětí. Bude tedy věnována pozornost analýze účinné právní úpravy peněžité pomoci obětem trestných činů, intertemporálním aspektům její aplikace a vlivu judikatury na praxi poskytování této peněžité pomoci.

Zákonná úprava výše peněžité pomoci obětem trestných činů

Právo obětí trestných činů na peněžitou pomoc bylo poprvé systematicky zakotveno v zákoně o obětech trestných činů. Tento zákon poskytl obětem základní procesní i hmotněprávní rámec pro uplatňování nároku na kompenzaci škody a nemajetkové újmy. Výše peněžité pomoci je od přijetí zákona o obětech trestných činů upravena v § 28 tohoto zákona, který doznal významné změny na základě zák. č. 130/2022 Sb.

V souladu s § 28 odst. 1 písm. a) a b) zákona o obětech trestných činů, ve znění do 27. 6. 2022, byly oběti trestných činů oprávněny žádat o peněžitou pomoc v paušální výši (částka 10 000 Kč při ublížení na zdraví a částka 50 000 Kč při těžkém ublížení na zdraví), nebo ve výši odpovídající prokázané ztrátě na výdělku a prokázaným nákladům spojeným s léčením, a to až do výše 200 000 Kč. Nejvyšší správní soud následně dospěl v rozsudku ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 9 As 423/2018, k závěru, že dané oběti trestných činů mohou při žádosti o peněžitou pomoc vy­užít i třetí možnost s odkazem na § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, ve znění do 27. 6. 2022, pokud bylo již o náhradě škody nebo nemajetkové újmy rozhodnuto pravomocným rozsudkem. V takovém případě byla výše způsobené škody nebo nemajetkové újmy zjištěná v rozsudku soudu závazná pro stanovení peněžité pomoci v rozsahu, v jakém již bylo o náhradě škody nebo nemajetkové újmy rozhodnuto, přičemž oběť vzniklou škodu a nemajetkovou újmu nemusela prokazovat. Tento koncept byl v souladu s principem subsidiarity peněžité pomoci a umožňoval obětem, jejichž nároky nebyly uspokojeny jiným způsobem, obrátit se na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o peněžitou pomoc až do výše 200 000 Kč, přičemž v takovém případě Ministerstvo spravedlnosti nevycházelo pouze z prokázané ztráty na výdělku a prokázaných nákladů spojených s léčením, ale z veškeré soudem přiznané náhrady škody (např. škoda na osobních věcech) a nemajetkové újmy (např. bolestné, náhrada ztížení společenského uplatnění).

Zákon č. 130/2022 Sb. přinesl zásadní změny v poskytování peněžité pomoci obětem trestných činů. Pro oběti velmi významnou změnou bylo zjednodušení ust. § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, které nově stanovuje, že oběť nemusí prokazovat pro účely stanovení výše peněžité pomoci ztrátu na výdělku a náklady spojené s léčením, pokud o jejich výši bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem soudu. S účinností od 28. 6. 2022 tak zákonodárce vyloučil možnost vycházet při stanovení výše peněžité pomoci z veškeré přiznané náhrady škody a nemajetkové újmy na základě rozhodnutí soudu, a výše peněžité pomoci se tak odvíjí výhradně od prokázané (resp. soudem přiznané) ztráty na výdělku a nákladů na léčení.

Tento krok byl zákonodárcem v důvodové zprávě odůvodněn snahou odstranit právní nejistotu a zjednodušit aplikační praxi. Jedním z důvodů provedení této změny je dle důvodové zprávy k zákonu č. 130/2022 Sb. mj. reakce i na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2019, č. j. 9 As 423/2018-29, který v rozporu s původním záměrem zákonodárce a dosavadní soudní judikaturou založil prostřednictvím § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů de facto třetí formu peněžité pomoci spojenou s pravomocným rozsudkem o náhradě škody a nemajetkové újmy.[2]

Novelizační zákon č. 130/2022 Sb. zároveň neobsahuje přechodná ustanovení, tedy obvyklou součást takových právních předpisů, jejímž účelem je zejména ochrana právní jistoty a práv nabytých v dobré víře. Absence přechodných ustanovení však vyvolala řadu otázek týkajících se aplikace novelizovaných ustanovení na žádosti podané po nabytí účinnosti zák. č. 130/2022 Sb., ale vztahujících se k obětem trestných činů spáchaných před účinností novelizace, které bylo nutné zodpovědět prostřednictvím doktríny a judikatury.

Aktuální judikatura k intertemporální aplikaci zákona o obětech trestných činů

Klíčovým judikátem je rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 8 As 122/2023, který se zabývá intertemporální aplikací novelizovaných ustanovení zákona o obětech trestných činů a jejich dopadem na práva obětí trestných činů na peněžitou pomoc.

Rozhodnutí odpovídá na zásadní otázku, zda lze novelizovaná ustanovení zákona o obětech trestných činů aplikovat zpětně na právní vztahy vzniklé před jejich účinností, neboť Nejvyšší správní soud v řízení posuzoval situaci, kdy oběť trestného činu podala žádost o peněžitou pomoc po nabytí účinnosti novely zákona o obětech trestných činů, ačkoli se její nárok opíral o právní vztahy vzniklé před touto novelizací.

Skutkový stav

Stěžovatelka, oběť trestného činu spáchaného dne 13. 1. 2019, podala dne 11. 11. 2022 žádost o peněžitou pomoc ve výši 150 000 Kč ve smyslu ust. § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, které ve znění do 27. 6. 2022 upravovalo, že výše způsobené škody nebo nemajetkové újmy zjištěná v dříve vydaném pravomocném rozsudku je závazná pro stanovení peněžité pomoci v rozsahu, v jakém již bylo o náhradě škody nebo nemajetkové újmy rozhodnuto. Ministerstvo spravedlnosti však žádost zamítlo s odkazem na novelizované znění ust. § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů, které nadále zahrnuje pouze prokazování ztráty na výdělku a nákladů spojených s léčením s tím, že vyhovění žádosti na základě dříve účinného znění citovaného ustanovení by bylo v rozporu se zásadou zákonnosti podle § 2 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelkou podaná žaloba proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti byla poté zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. 6 A 7/2023, ve kterém se Městský soud v Praze ztotožnil s odůvodněním Ministerstva spravedlnosti. Městský soud v Praze uzavřel, že samotný vznik vztahu mezi oprávněným žadatelem a státem ještě nezakládá nárok na peněžitou pomoc, když tento nárok musí být uplatněn, a až tímto okamžikem se stává dospělým právem s definovaným obsahem. Městský soud v Praze tak vymezil podání žádosti o peněžitou pomoc jako rozhodný okamžik pro stanovení, jaká právní úprava má být na tuto žádost aplikována. Stěžovatelka proto proti rozsudku Městského soudu v Praze podala kasační stížnost s odůvodněním, že její nárok na peněžitou pomoc vznikl již v roce 2019, v době, kdy došlo ke spáchání předmětného trestného činu a stěžovatelka se dozvěděla o škodě a nemajetkové újmě tímto trestným činem způsobených, a měl by proto být posouzen podle původní právní úpravy před účinností zák. č. 130/2022 Sb.

Právní otázka

Rozsudek se zaměřuje na zásadní právní otázku, zda má být žádost o peněžitou pomoc posouzena podle právní úpravy účinné v době vzniku práva na peněžitou pomoc, nebo podle právní úpravy účinné v době podání žádosti o peněžitou pomoc.

Závěry Nejvyššího správního soudu

Nejvyšší správní soud přitom předně postavil najisto, že právo na peněžitou pomoc vzniká oběti okamžikem, kdy se dozvěděla o škodě nebo nemajetkové újmě způsobené trestným činem, samotná problematika dospělosti takového práva je tedy až předmětem zkoumání důvodnosti podané žádosti o peněžitou pomoc. Nejvyšší správní soud dále vyšel ze závěru obsaženého již v jeho rozsudku ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 9 As 423/2018, že ust. § 28 odst. 2 zákona o obětech trestných činů má částečně hmotněprávní charakter.

V této souvislosti poté s odkazem na svoji předchozí judikaturu[3] upozornil na skutečnost, že novelizované znění zákona nelze aplikovat zpětně na právní vztahy vzniklé před jeho účinností, pokud to není výslovně stanoveno přechodnými ustanoveními, neboť by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu.

Retroaktivita v neprospěch jednotlivce by byla v rozporu se zásadou právní jistoty. Jako doplňkový argument poté Nejvyšší správní soud použil zásadu in dubio pro victimae, tedy že v případě pochybností by měla být právní úprava vykládána ve prospěch obětí trestných činů, aby byly chráněny jejich legitimní nároky. V neposlední řadě Nejvyšší správní soud poznamenal, že institut peněžité pomoci plní vedle subsidiární funkce i částečně funkci reparační. V souhrnu proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádost o peněžitou pomoc má být posouzena podle právní úpravy účinné v době vzniku práva na peněžitou pomoc, tedy v okamžiku, kdy se oběť dozvěděla o škodě nebo nemajetkové újmě způsobené trestným činem, pokud přechodná ustanovení zákona nestanoví jinak.

Důsledky rozhodnutí

Citovaný rozsudek zdůrazňuje důležitost právní jistoty a ochrany práv obětí trestných činů. Závěry soudu mají významný dopad na aplikační praxi a posilují ochranu legitimního očekávání obětí trestných činů. Dále byl základem pro další judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se rozhodování v obdobných věcech, neboť shora uvedené závěry citovaného rozsudku byly potvrzeny rovněž rozsudkem téhož soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. 6 As 146/2024.

Závěr

Shora uvedená judikatura Nejvyššího správního soudu (představovaná rozsudky sp. zn. 8 As 122/2023 a 6 As 146/2024) poskytuje jednoznačný rámec pro aplikaci zákona o obětech trestných činů v situacích, kdy dochází k intertemporální kolizi právních předpisů. Potvrdila, že retroaktivní aplikace novelizovaných ustanovení je přípustná pouze za předpokladu, že je tato retroaktivita explicitně zakotvena v přechodných ustanoveních zákona. Tento přístup odráží respekt k principům právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, které jsou klíčovými hodnotami demokratického právního státu. Současně postavil Nejvyšší správní soud najisto, že absentují-li přechodná ustanovení, je nezbytné se v případě peněžité pomoci pro oběti trestných činů řídit právní úpravou účinnou v době, kdy se oběť dozvěděla o škodě nebo újmě způsobené trestným činem (okamžik podání žádosti není v takovém případě rozhodný).

Interpretační nejistota způsobená nepřítomností přechodných ustanovení v novelizačním zákonu č. 130/2022 Sb. tedy byla vyřešena judikatorním výkladem zohledňujícím práva obětí trestných činů. Nejvyšší správní soud zaujal stanovisko, že oběti trestných činů nesmějí být vystaveny negativním důsledkům legislativních změn, které nebyly v době spáchání trestného činu předvídatelné. Tento výklad nejen chrání práva obětí, ale také podporuje důvěryhodnost a stabilitu právního řádu a poskytuje praktický návod pro aplikaci novelizovaných ustanovení v obdobných případech.

 

Mgr. Milan Dvořák je advokátem v Kladně.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] Lze odkázat například na nález ÚS ze dne 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 3003/20, či rozsudky NSS ze dne 8. 10. 2021, sp. zn. 5 As 189/2020, a ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 2 As 334/2019.

[2] Důvodová zpráva k zákonu č. 130/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, k bodu 31 (zrušení § 28 odst. 2) [online], [cit. 2024-12-31], dostupné z: https://app.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=oz5f6mrqgizf6mjtgbpwi6q&rowIndex=0.

[3] Konkrétně bod 28 rozsudku NSS ze dne 12. 8. 2021, sp. zn. 8 Afs 292/2020.