„Ženy, které pomáhají.“ Takovým chceme vzdát hold s blížícím se Mezinárodním dnem žen. Mezi ně bezesporu patří ředitelka neziskové organizace proFem Jitka Poláková, pro níž se pomoc obětem násilí stala posláním. „Oběti se dostanou do popředí, až když se stane nějaký extrémní případ,“ říká. ProFem pomáhá již 30 let, v lednu navíc oslavil rok centra PORT, jenž nabízí jako první v ČR ucelenou komplexní pomoc obětem, od krizové pomoci přes sociální, psychologickou až po právní a zdravotní. V rámci centra funguje Pol Point, kde je možné se z příjemného a přátelského prostředí spojit s policií a podat oznámení. Otevřít se podařilo také ordinaci a krizový byt.

 

První komplexní centrum PORT nabízí už více než rok zázemí ženám, které se ocitly v ohrožení. Oběti násilí zde najdou útočiště a ucelenou podporu. „Když slyšíme, že se u nás cítí bezpečně, že mají poprvé pocit, že jim někdo opravdu věří a stojí na jejich straně, tak vím, že to celé dává smysl,“ říká ředitelka proFem Jitka Poláková.

 

Na tyto úspěchy musíte být jistě právem hrdá, jak těžké bylo tento váš cíl naplnit a jak velké překážky bylo třeba překonat? Kde byl největší problém?

Máme z toho obrovskou radost, ale rozhodně to nebyla snadná cesta. Už samotná myšlenka vytvořit místo, kde oběti domácího a sexuálního násilí dostanou skutečně komplexní pomoc pod jednou střechou – od krizové intervence, přes sociální a terapeutickou podporu, právní pomoc až po zdravotní péči – byla v českém prostředí průlomová. Spousta lidí nám říkala, že je to až příliš ambiciózní plán, že není reálné propojit tolik různých služeb na jednom místě a zároveň udržet kvalitu a bezpečné prostředí pro oběti. Jenže právě to jsme chtěly změnit – aby lidé, kteří zažili násilí, nemuseli běhat po celém městě a znovu a znovu vyprávět svůj příběh, což je nesmírně vyčerpávající a často i retraumatizující.

Největší problém byl asi vůbec sladit všechny profese a jejich přístupy. Terapeutky, právničky, sociální pracovnice, krizové interventky, zdravotnice – každý obor má jinou logiku, jiný jazyk a někdy i úplně jinou představu o tom, co je priorita. Bylo proto naprosto zásadní nastavit funkční mezioborovou spolupráci a jasná pravidla pro předávání informací, jelikož pracujeme s velmi citlivými osobními daty. Zároveň bylo potřeba nastavit, kdy a za jakých podmínek je vhodné klientku nebo klienta předat mezi jednotlivými službami – aby vnímali, že celá ta podpora je provázaná a plynulá.

Další obrovskou výzvou bylo financování. Díky Norským fondům jsme získali důležitou počáteční podporu. A obrovskou pomocí pro nás bylo a je také partnerství s IKEA, která nejen vybavila celý PORT a pomohla z něj vytvořit opravdu příjemné, bezpečné a důstojné místo pro naše klientky a klienty, ale dlouhodobě s námi spolupracuje i na našich klíčových činnostech – ve vzdělávání, osvětě i advokační práci. Ale udržet tak rozsáhlé centrum dlouhodobě v provozu je velký závazek. Neustále proto hledáme nové možnosti financování, granty, partnery i cesty, jak vysvětlovat veřejnosti a institucím, proč je takové centrum nezbytné.

Ale jsem ráda, že už dnes můžeme říct, že PORT funguje jako příklad dobré praxe.

Zároveň je však třeba v rámci celé republiky ujít ještě velký kus cesty ke zlepšení ochrany obětí násilí, zajistit dostatečnou osvětu a prevenci před domácím násilím. Pro zlepšení celkové situace jste se spojili s dalšími pomáhajícími organizacemi v rámci asociace Victima, vzniknout má nový vládní výbor, který by se měl na pomoc a posílení práv obětí zaměřit a spolupracovat s neziskovými organizace, které obětem pomáhají. Je to podle vás důležitý start, dává vám to naději na zlepšování současného stavu?

Určitě to vnímám jako důležitý krok správným směrem. Spojení sil v rámci Victimy nám dává mnohem větší hlas a možnost ukazovat, že pomoc obětem násilí není jen o individuálních příbězích, ale o systémové změně, kterou Česká republika zoufale potřebuje. Každá z členských organizací má unikátní zkušenosti, a právě spojení praxe s advokační prací směrem k vládě a dalším institucím může přinést skutečný posun.

Nový vládní výbor může být dobrý start – pokud bude fungovat tak, jak má. Pokud to nebude jen formální instituce na papíře, ale skutečné místo pro diskuzi, kde se budou brát vážně zkušenosti lidí z praxe. To je pro nás naprosto zásadní. Nestačí, aby se oběti násilí objevily v nějaké strategii nebo na konferenci – musíme reálně změnit systém tak, aby byl k obětem vstřícný, citlivý a aby jim opravdu pomáhal. A to se bez spolupráce s neziskovým sektorem, který s oběťmi pracuje každý den, prostě nepovede.

Naději to ve mně vzbuzuje, ale iluze si nedělám. Nestačí výbor jen formálně založit – klíčové bude, jak konkrétně bude pracovat, kdo v něm bude zasedat, jestli bude mít reálný vliv, a jak ministerstva budou úkoly a doporučení, která z výboru vzejdou, skutečně naplňovat. Naději mám, ale zároveň víme, že bez tlaku z naší strany a bez kontinuální práce Victimy a dalších organizací to samo o sobě nestačí. Je to start, ne cíl. Ale i ten start je důležitý.

Co vás za poslední rok nejvíce potěšilo, z čeho máte radost?

Velkou radost mi dělá především to, že se PORT za ten rok stal opravdu funkčním a bezpečným místem, kam se lidé nebojí přijít.  A když pak slyšíme, že se u nás cítí bezpečně, že mají poprvé pocit, že jim někdo opravdu věří a stojí na jejich straně, tak vím, že to celé dává smysl.

Obrovsky mě těší i to, že jsme to zvládly jako tým. Ten rok nebyl lehký, a přesto jsme to ustály. Spousta lidí nám na začátku nevěřila, že se tak komplexní centrum vůbec dá udržet v chodu. Dneska k nám jezdí kolegové a kolegyně z jiných organizací pro inspiraci – a to je obrovská satisfakce.

A mám radost i z toho, že se daří mluvit o domácím a sexuálním násilí jinak než dřív. Méně předsudků, víc porozumění, větší ochota naslouchat i těm nejsložitějším příběhům. Není to samozřejmost a pořád je před námi obrovský kus práce, ale to, že se to hýbe, je vidět a cítit.

Co je pro vás v nejbližší době ta největší výzva, na co se teď soustředíte?

Největší výzvou je pro nás jednoznačně udržitelnost celého centra PORT. Není tajemstvím, že provoz takhle komplexní služby je finančně i organizačně extrémně náročný. Není to jen o penězích na nájem nebo mzdy – je to i o tom, abychom mohly dál rozvíjet služby podle toho, co oběti reálně potřebují.

Vedle toho se hodně soustředíme i na to, aby se zkušenosti z PORTu propsaly do systémových změn. PORT je skvělý, ale jedno centrum v republice nestačí. Chceme, aby stát konečně pochopil, že dostupná, specializovaná, a hlavně provázaná pomoc pro oběti není žádný nadstandard, ale úplný základ.

Také si moc přejeme, aby hlas organizací, které s oběťmi násilí pracují každý den, byl slyšet u všech klíčových rozhodnutí. Protože mluvit o obětech bez obětí a bez lidí, kteří s nimi pracují, nedává žádný smysl.

Čeho byste ráda dosáhla do budoucna? Ať už v rámci proFem nebo celkového stavu pomoci po celé republice?

Pokud jde přímo o proFem, chci, aby se dál rozvíjel nejen jako poskytovatel služeb, ale i jako organizace, která dokáže ovlivňovat systémové změny. Abychom byly silným hlasem obětí na všech úrovních – při jednání s politiky, s institucemi, ve veřejném prostoru. Chci, aby proFem byl synonymem pro odbornou, respektující a moderní pomoc, která kombinuje zkušenost z praxe s advokacií a edukací.

A také, aby proFem dál zůstával bezpečným a podpůrným místem i pro lidi, kteří v něm pracují. Protože tahle práce je extrémně náročná a bez dobrého zázemí pro tým se to dlouhodobě nedá zvládnout.

Na celospolečenské úrovni je mým velkým přáním, aby se v Česku pomoc obětem násilí stala samozřejmostí. Aby nikdo nemusel složitě hledat, kam se obrátit, a aby pomoc byla dostupná bez ohledu na to, jestli člověk žije v Praze, na malém městě nebo na vesnici. Chci, aby v každém kraji existovalo místo, jako je PORT – bezpečný prostor, kde oběť dostane všechno, co potřebuje, na jednom místě. A aby to nebylo vnímáno jako něco speciálního, ale jako standard.

Máte pocit, že veřejnost, a především zákonodárci, dostatečně vnímají naléhavost řešení větší podpory obětí násilí?

Veřejnost je citlivější a otevřenější než třeba před deseti lety, i díky práci neziskových organizací, médií a odvaze samotných obětí mluvit o svých zkušenostech. Ale pokud jde o zákonodárce, tam vidíme, že téma ochrany obětí domácího a sexuální násilí je pořád spíš na okraji zájmu. Když se řeší rozpočty, legislativa nebo priority vlády, oběti se do popředí dostanou jen výjimečně – většinou ve chvíli, kdy se stane nějaký extrémní případ, který vzbudí mediální pozornost.

Chybí tu dlouhodobá politická vůle dělat změny, které by obětem opravdu ulehčily cestu ke spravedlnosti a k bezpečí. Místo systematické podpory mnohdy vidíme jen krátkodobé projekty, které se po pár letech zavřou, protože skončilo financování.

Zároveň ale vnímám, že veřejnost se mění. Když mluvíme o násilí otevřeně, když ukazujeme, co oběti prožívají a jak složité je pro ně domoci se spravedlnosti, lidé jsou často šokovaní. Mnozí si vůbec neuvědomují, jak komplikované a nepřátelské prostředí oběti v systému čeká. A právě tohle uvědomění může být klíčem k tomu, aby se zvedl i tlak na politiky a političky. Proto budeme dál mluvit nahlas – za oběti i za služby, které jim pomáhají. Protože naléhavost tu je, jen ji ti, kdo rozhodují, ne vždy chtějí vidět.

Kde máme jako společnost největší dluh?

Ten dluh je podle mě největší ve vztahu k tomu, jak jako společnost domácí a sexualizované násilí vnímáme a jak k němu přistupujeme. Pořád ještě máme tendenci oběti hodnotit a soudit – proč neodešla, proč to neoznámila hned, proč se chovala tak nebo onak. Máme spoustu stereotypních představ o tom, kdo je „skutečná oběť“ a kdo si pomoc zaslouží.

Velký dluh máme i v tom, jak moc oběti necháváme bloudit v systému. Místo aby existovala jasná, přímá cesta k pomoci, jsou oběti často odkázané samy na sebe. Setkávají se s neinformovaností, neochotou nebo necitlivým zacházením, které jejich trauma jen prohlubuje.

To souvisí i se způsobem financování služeb pro oběti násilí. Specializované organizace, které obětem poskytují bezpečný prostor, odbornou pomoc a dlouhodobou podporu, se stále potýkají s nejistotou, jestli na svůj provoz získají prostředky i v dalším roce. Potřebujeme stabilní a předvídatelnou podporu, odpovídající závažnosti problému.

A pak je tu prevence. Pořád mluvíme hlavně k potenciálním obětem – nechoď ven sama, neoblíkej se vyzývavě, hlídej si pití. To je špatně. Místo toho bychom měli mnohem víc cílit na prevenci u potenciálních pachatelů – mluvit o souhlasu, o respektu, o tom, co je v pořádku a co už je násilí. Učit o tom kluky i holky už na školách, vést otevřenou debatu o zdravých vztazích, o hranicích, o tom, jaké chování je nepřijatelné. Protože násilí není problém obětí – je to problém těch, kteří ho páchají.

V poslední době se ve společnosti bohužel objevuje násilí a agrese stále častěji… Potřebujeme tedy zásadně větší osvětu a prevenci, abychom dokázali násilí především předcházet?

Jednoznačně ano. Prevence je naprosto klíčová. Jako společnost se často soustředíme jen na řešení následků – tedy co dělat, když už k násilí dojde. Ale pokud se chceme pohnout dál, musíme se mnohem víc věnovat tomu, jak mu předcházet. A to neznamená jen nějaké jednorázové kampaně, ale dlouhodobou, systematickou práci – ve školách, v rodinách, v médiích.

Potřebujeme mladé lidi učit, jak vypadá zdravý vztah, co je souhlas, jak komunikovat, kde jsou hranice a proč je důležité je respektovat. A to se netýká jen sexuálního násilí, ale i domácího násilí, šikany nebo online agrese. Zároveň bychom měli mnohem víc mluvit o tom, jak s emocemi pracovat, jak zvládat vztek nebo frustraci jinak než násilím. To je prevence, která dává smysl – a která cílí na příčiny, ne jen na důsledky.

A pak je tu celková atmosféra ve společnosti. Pokud budeme přivírat oči nad sexistickými, homofobními nebo rasistickými urážkami, pokud se bude násilí bagatelizovat nebo omlouvat, pak se těžko můžeme divit, že se stupňuje. Proto potřebujeme mluvit o respektu, rovnosti a lidské důstojnosti opravdu vážně – a nejen, když se stane něco extrémního.

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme, ať se vám ve vaší záslužné činnosti i nadále daří!

 

Ivana Sýkorová
Foto: redakce AD, archiv proFem