Tak se jmenovalo hodnocení a návrh na změnu dosavadního trestání provinilců v silniční dopravě, které jsem kdysi předal tehdejšímu ministru spravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi a následně i dalším, aby s tím něco udělali. Nic se nestalo. A to jsem urážlivý název elaborátu přejmenoval: Trestání v dopravě – iluze a skutečnost.

 

Oč vlastně šlo?

Spolu s Dekrou Automobile jsme kdysi vypracovali programy pro provinilé řidiče. Žádná „objevená Amerika“: v Rakousku, v Německu a jinde už takové programy běží desítky let. Úspěšně. Jde mj. o kurzy, v nichž se provinilí řidiči seznamují s následky nehod, s pravidly silničního provozu, proberou se s nimi jejich nehody, musí absolvovat kondiční jízdy v autoškole nebo kurzy smyků a obratnosti aj. A musí si to sami zaplatit, takže stát na to nedoplácí.

Sestavili jsme takové programy do všech podrobností, Dekra byla tehdy schopna je zajistit nejen personálně, ale i vyhradit pro ně prostory. Prostě jen na to kývnout a soudům doporučit.

To všechno v rámci ustanovení o přiměřených omezeních – tedy bez jakékoli legislativní změny. Jednoduché a snadno proveditelné.

Snadno? To jsem si myslel.

Dodnes se nikdo nesnaží provinilé řidiče vychovat – možná jen zastrašit. A to je podle mého názoru málo.

Účelem trestu je mj. pachatele vychovat. K tomu, aby vedl řádný život – v našem případě řádně se choval na silnici. A aby takový řádný život vedl při řízení motorového vozidla, musí to umět a musí chtít. Ale jak ho k tomu přimět? Copak to dnešní tresty v dopravě dokážou?

Stojí-li dopravní hříšník před soudem a je nakonec odsouzen – co soud zná? Podmínku, peněžitý trest, nepodmíněný trest odnětí svobody a jako housku na krámě trest zákazu činnosti. Zpravidla dvojnásobný zákaz řízení, neboť soud už počítá s tím, že řidičák po půlce vrátí. Co z toho opravdu vychovává?

Ve správním řízení to není lepší: zná jen pokutu a zákaz. Navíc, jak je možné, že na místě v blokovém řízení je pokuta nižší, než pak ve správním řízení? Za jeden přestupek nemůže být rozdílný trest! A že je správní řízení dražší? Pak se to může odrazit jen v nákladech řízení.

I sama výše pokut je sporná: za ohrožení životů nebezpečným způsobem jízdy dostane řidič pokutu 2 500 korun. Za přepálený olej při výrobě hranolků je pokuta až jeden milion…

Tresty jsou džungle. Tady i tam.

 

Hájil jsem kdysi řidiče kamionu v nešťastné dopravní nehodě spočívající v usmrcení chodkyně. Obžalovaný s kamionem zastavil u přechodu pro chodce a pouštěl přecházející. Když přešel poslední chodec, rozjel se. Zabil ovšem chodkyni přecházející těsně u chladiče vozidla. Změřili jsme tehdy výhled z místa řidiče – na vozovku viděl až od vzdálenosti 4 metry od kapoty. Chodkyni vidět nemohl. Nešťastná náhoda, zavinění hraniční, řidič mnohaletý beznehodový účastník silničního provozu, slušný člověk. Rozsudek: dva roky odnětí svobody nepodmíněně. Nakonec pravomocně.

Když po polovině trestu opouštěl věznici, zeptal jsem se ho, co se ve vězení naučil, jak z něho udělali lepšího řidiče. Hloupá otázka. Odpověděl, že ho naučili stlát postel, složit prádlo do komínku. Nic víc.

 

Ve světě si samozřejmě lámou hlavu, co s dopravní nehodovostí. A bohužel, ne všude pachatele nehod opravdu vychovávají.

Ve Švýcarsku musel provinilý řidič vozit na autě vylepenou ceduli s informací o tom, co spáchal – a mnohý raději přestal jezdit, i když mu řidičský průkaz nechali. Nevím, zda to platí i dnes, v době přehnané ochrany osobnostních práv. V USA zase musel takový řidič vozit v autě fotografii oběti. Jedna z odsouzených si stěžovala, že jí dali pozůstalí fotografii usmrceného příbuzného v rakvi. A že to je moc!

Jinde soudy odsuzují pachatele ke službě na pohotovosti v nemocnici, aby viděli, co způsobili za utrpení. Zabavují se auta, ukládají se tresty vězení, hledají se cesty. Které ale vedou k tomu, aby po odpykání trestu, po propuštění z vězení byl z odsouzeného lepší řidič?

Se kterým z nich vězeňský psycholog probere jeho nehodu a zavinění, kdy vůbec dostane věznice k nahlédnutí trestní spis a takovou „výchovu“ s odsouzeným skutečně zkusí?

Ani autoškoly nemají o ten problém zájem…

U nepodmíněného trestu odnětí svobody je to vlastně horší než u podmínky. Tam alespoň má soud odsouzeného „pod dohledem“ po dobu zkušební lhůty. Ale o jaký jde „dohled“ z hlediska jeho řidičské výchovy? U trestu natvrdo začne zákaz činnosti běžet až po propuštění. Po skončení trestu začne řidič řídit vozidlo bez dalšího, přesto, že co (snad) předtím uměl, zapomněl. A nikoho to nezajímá: ani soudy, ani autoškoly, ani policii – nikoho. My je pak potkáváme proti sobě na silnici a spoléháme, že jsou stejní jako my: pozorní, odpovědní, spolehliví, schopní.

 

Jel jsem jednou do Brna přednášet (jako už tehdy skoro dvacet let) znalcům do Ústavu soudního inženýrství. Náhodou mi nařídil soud v Jihlavě na tu dobu projednání jedné žádosti o podmíněné upuštění od zákazu trestu zákazu činnosti. Asi bych byl kvůli tomu do Jihlavy jinak zvlášť nejel, ale když to bylo při cestě…

Sedím na chodbě před jednací síní, když jde okolo starší pán, zastaví se a povídá: „To vy jste ten, co napsal, že když se řidiči vezme řidičák, že to je jako když se dítěti vezme učebnice a čeká, že bude umět líp?“

Pochopil jsem, že je to asi náš pan soudce. A že nám nebude příliš nakloněn. To bylo zřejmé hned na počátku projednávání. Tak jsem vsadil všechno na jednu kartu: „Pane předsedo, ten člověk bude za rok řídit, ať chcete nebo nechcete. Nebude lepší návrhu vyhovět a mít ho ještě dva či tři roky pod dohledem?“ Povedlo se. Ten soudce nám zřetelně nechtěl původně vyhovět. Ale dal si říct. Aspoň ten dohled…

 

Pro řidiče se prostě nedělá nic. Přitom je řidič zvláštní druh pachatele: ačkoli je v trestním řádu ustanovení, podle kterého nesmí být obviněný žádným způsobem donucován k doznání, u řidiče je to jinak: podle zákona o provozu na pozemních komunikacích musí řidič po nehodě zastavit, poskytnout potřebnou pomoc zraněnému, zajistit stopy, zavolat na sebe policii a má vůbec mnoho uložených povinností.

To všechno samozřejmě jiný pachatel nemusí, má přece dvě nezadatelná práva: utéct a lhát. Nemusí na sebe zavolat hlídku policie, zakreslit stopy kudy tam vnikl, sepsat, co krade, a třeba i ošetřit napadenou ochranku supermarketu.

Jistě – zákaz donucení k doznání platí až pro obviněného – co ale předtím? I to všechno dělá z provinilého řidiče někoho zcela jiného, než jsou jiní pachatelé trestných činů.

A protože jsou jiní, měli by mít i jiné tresty, mělo by se s nimi jinak zacházet, měli by se i jinak vychovávat (pokud u nás někdo někoho vůbec vychovává) a měli by jít i do jiného vězení, když už to jinak nejde. A hlavně, měli by být po výkonu trestu lepšími řidiči. Jinak to nemá valný smysl. Vidíme to přece kolem sebe denně.

 

Už se nemluví o tom, že by v trestním zákonu měl být samostatný oddíl se zvláštními tresty pro řidiče, nikdo z odpovědných nereaguje na náš návrh, aby zákon umožňoval kombinaci nepodmíněného trestu s podmíněným. To by přece aspoň trochu uvolnilo přeplněné věznice, kdyby kratší nepodmíněný trest umožnil propuštění vězně s tím, že dál bude pod „dohledem“ zkušební lhůty podmíněného trestu. Nikdo neslyší ani na ten náš navrhovaný program pro provinilé řidiče.

Proč to tak je?

Pro zajeté mnohaleté koleje dosavadního odsuzování, které nikomu příliš povinností nedává, pro neochotu k čemukoli novému, pro nevraživost k neprověřené praxi…

Tak se budeme i nadále na silnici zabíjet, stále budeme potkávat nezodpovědné a lehkomyslné řidiče co telefonují, v kamionu sledují za jízdy televizi nebo vaří polévku, nebo dokonce – jak mi nedávno svěřil jeden šéfredaktor, kterému žena se třemi dětmi v autě rozbila na mraky Superba – řidičky, které při řízení kojí. Dál se nebudeme starat o osud těch, kdo za volantem nebo řídítky selhali, a nepůjde o to, aby se zlepšili, aby po odpykání trestu byli lepšími řidiči než předtím.

Nikdo si s tím neláme hlavu. Ani pojišťovny. A ty mají významný prst na spoušti: třeba v USA nahlásí policie – ihned při přistižení při přestupku a při nehodě – řidiče jeho pojišťovně, která mu citelně zvýší pojistné povinného pojištění, protože je rizikový řidič. I u nás by i bohatého provinilce přestalo bavit, kdyby platil pojistné povinného ručení 100 000 korun.

 

Ještě jedna věc hodná pozoru stojí za zamyšlení: neúcta a pohrdání předpisy. V našem případě těmi dopravními. Přitom je zákon o provozu na pozemních komunikacích jedním z mála, který je tu opravdu jen ve prospěch občanů. Přitom se nejvíc porušuje. Naproti tomu, jak úzkostlivě se dodržují pravidla fotbalu! Zkusme si představit, že se bude totéž, co na silnicích, dít na fotbalovém hřišti: celý stadion se popere. A proč to tak je? Nejspíš proto, že jsou tam rozhodčí. Na silnicích chybí. Máme 52 dopravních policistů na 100 000 obyvatel! Polovina z nich jistě sedí v kancelářích. Na silnicích džungle.

 

Ani televize se nepřetrhne. Nedávno měl pořad Máte slovo na programu „stopadesátku“. Na dálnicích. Europoslanec Turek dokonce požadoval zrušit limit rychlosti vůbec. Prý si to vyzkouší v noci. A nikdo – skutečně nikdo nenamítl, jak tedy lze splnit požadavek zákona jet jen takovou rychlostí, aby byl řidič schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled!

 

Tak jsem tedy zkusil štěstí u Ministerstva dopravy: v odpovědi stálo, že všechno dělají dobře a že je na všechno pamatováno. Ministr dopravy Kupka mi na mé čtyři stránky návrhů k novému zákonu o pozemních komunikacích ani neodpověděl. A nebyly všechny úplně hloupé: třeba když dovolí sedmnáctiletým řídit auta, ať jim aspoň zakážou vozit pasažéry.

Až zbylo zase Ministerstvo spravedlnosti: obrátil jsem se na nově jmenovanou ředitelku Odboru trestní politiky. Napsala mi dlouhý dopis – prý je to všechno zajištěno přes Probační a mediační službu. Kombinace nepodmíněných trestů odnětí svobody s podmíněnými nikoho nezaujala.

 

Tak co s tím?

Dokonce ani v dnešní době úspor a šetření, když už ne kvůli zmařeným životům a zbytečným zraněním, se toho s neutěšeným stavem na silnicích moc nedělá. A co chybí na silnicích nejvíc? Pud sebezáchovy! Než jdeme k zubnímu lékaři, týden nespíme. Na silnici se zabíjíme ochotně. A ani to neprobudí zájem o výchovu řidičů?

Problém je samozřejmě širší: podle psychologů člověk řídí vozidlo tak, jak žije. Tak jak si můžeme vlastně stěžovat?

Jaký je stav společnosti, takový je i na silnicích. Ostatně, to už dávno zhodnotil jeden kolega z Německa: „V Československu nepochopili, že silniční provoz je výsledkem vzájemné spolupráce a ne vzájemného boje!“ A je to tak i dnes, jistě i horší.

Snažil jsem se to zlepšit. Marně. Je to můj prastarý boj s větrnými mlýny. Hlas volajícího na poušti. Teď je to tedy na těch mladých. Podaří se jim víc? Blýskne se jim na lepší časy?

 

JUDr. Karel Friml, CSc.
Ilustrační foto: FREEPIK.com