Následující článek shrnuje v návaznosti na aktuální diskuse o zapojení umělé inteligence do rozhodování správních orgánů a normotvorby některé minulé i současné snahy o využívání umělé inteligence, automatizace a kódování v právu. Jeho cílem je připomenout, že otázky automatizace v právu jsou již delší dobu řešeny, a není třeba se jí zásadně obávat. Na podkladě konkrétních příkladů jsou následně činěny závěry o zapojení umělé inteligence do rozhodování správních orgánů a normotvorby.

Diskuse ohledně využívání umělé inteligence v právu započaté v České republice především v rámci soukromého a akademického sektoru se postupně přesouvají i do prostředí moci výkonné, zákonodárné i soudní. Příkladem může být konference „Umělá inteligence v justici – výzvy a zklamání“ pořádaná Vrchním soudem v Praze, na které vystoupili např. eurokomisařka Věra Jourová, předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka, prezident Hospodářské komory Zdeněk Zajíček a další řečníci z řad státní správy, soudnictví, akademické sféry a advokacie.[1] Semináře zaměřené na umělou inteligenci jsou pravidelně pořádány na půdě Justiční akademie.[2] Na zapojení umělé inteligence do správního řízení je cílen zájem české právní vědy.[3]

Otázky užívání počítačových algoritmů v právu však nejsou nové. A jsem přesvědčen, že se zásadně neliší od aktuálních diskusí o užití umělé inteligence v rámci správního nebo soudního rozhodování. Opět jde totiž o automatizaci rozhodování či obecně právního styku. Diskuse jsou v teoretické rovině rámovány fenoménem virtualizace, v rámci kterého dochází k zásadní změně vnějších formálních znaků virtualizovaného fenoménu při zachování jeho podstaty.[4] Příkladem takového virtualizovaného fenoménu může být vlastnoručně napsaná a podepsaná smlouva, která je druhé smluvní straně zaslána poštou. Smlouva v tomto původním vnímání je v rámci virtualizace přenesena do podoby elektronického dokumentu, podepsána elektronickým podpisem a následně zaslána druhé smluvní straně datovou schránkou k podpisu.

Při zapojení umělé inteligence do správního řízení jsou oproti dřívějším snahám o využívání algoritmů v rámci rozhodovacích procesů nové jak technologie, tak bezpočet hodnotových, etických či technologických otázek. Základ nicméně stále spočívá v přenosu správního rozhodování do rukou umělé inteligence či příp. i algoritmu bez jejího využití.

Probíhající relevantní diskuse v odborné veřejnosti jsou zcela zásadní pro další směřování státní správy a české právní vědy. Právo je – většinou z dobrých důvodů – rigidní a konzervativní, často jako právníci přistupujeme k (technologickým) novinkám v právu s určitou mírou obav. Záměrem následujícího textu je tak zasazení těchto diskusí do širšího kontextu různých snah o automatizaci v právu.

Dřívější diskuse české právní vědy

V právu lze sledovat tendence ke zjednodušení a jisté míře automatizace právních služeb či právního styku a rozhodovacích procesů již dlouho. V oblasti automatizace rozhodování soudů lze zmínit projekt „Výživné“ Knappa, Weinbergera a dalších realizovaný v 60. letech minulého století.

František Cvrček popisuje projekt tak, že šlo „o konstrukci stroje, který vypočítává spravedlivou výši výživného podle aktuálního stavu vztahů mezi vyživovanými a vyživovateli, kdy v týmu spolupracovali právníci, sociologové a matematici“.[5] Projekt se na základě analýzy 1 500 soudních rozhodnutí pokoušel o přípravu algoritmu pro výpočet spravedlivé výše výživného.[6] Cvrček o projektu následně hovoří tak, že byl vlastně prvním pokusem o aplikaci umělé inteligence v českém právu.[7] Knapp rovněž navrhoval i užití algoritmu při rozhodování o některých trestních věcech.[8]

O automatizaci právního jednání uvažoval v 80. letech např. Josef Bejček v textu K možnostem automatizace právního jednání a rozhodování socialistických hospodářských organizací.[9]

Od automatu na nápoje k chytré regulaci

Jednoduchý příklad automatizace v právu, který nás již dlouhou dobu provází, je prodejní automat na nápoje či cokoliv dalšího, prostřednictvím kterého dochází k zaplacení kupní ceny a odevzdání věci kupujícímu. Nemusí přitom jít pouze o původní účel zakoupení levného nápoje ve veřejném prostoru, ale prostřednictvím automatů dochází i k prodeji elektroniky a dalších produktů. Stejným způsobem může docházet k realizaci plnění v daleko vyšší hodnotě než v případě nápojů a jídla. Nepůjde vždy jen o nákup, ale také o službu. Typickým příkladem je vjezd na parkoviště a úhrada dlouhodobého nebo krátkodobého parkovného.[10]

Automatizovanou regulaci chování také vídáme zejména ve městě každý den. Ať už se pohybujeme pěšky, nebo jedeme autem, nějakou část našeho městského pohybu bude regulovat dopravní semafor.

Lze hovořit také o snahách o tzv. chytrou regulaci. Tu Radim Polčák popisuje jako regulatorní techniku obsahující mechanismy, které flexibilně reagují na kvalitu regulovaného prostředí. Chytrá regulace pracuje s daty z cílového prostředí jako s podkladem pro fungování vrchnostenských institucí, jež mají na starosti výkon příslušných právních pravidel. Typicky mohou být automaticky sbírána a vyhodnocována data o relevantní ekonomické činnosti, na základě kterých je následně stanovena příslušná daň. Sbíraná data o regulované realitě mohou vést i k normotvorbě. Jako základní příklad takové regulace Polčák zmiňuje chytré pozemní komunikace, na kterých jsou flexibilně měněna pravidla provozu pomocí semaforů, nastavení maximální rychlosti či zákazu předjíždění nákladních aut v návaznosti na aktuální provoz.[11] Nemusí přitom jít pouze o data získaná přímo z dopravního provozu, ale také třeba data o síle větru, sněžení nebo náledí.

Regulační bubliny

Zmínit v této souvislosti lze také rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2019 ve věci tzv. regulačních bublin. Ve věci sp. zn. III. ÚS 3817/17 město Pec pod Sněžkou hodnotilo zastavěnost území a přípustnost stavebních záměrů a jejich vliv na okolí pomocí speciálního softwaru. Ten pracoval s „regulačními bublinami“, které představovaly regulační prvek zastavitelnosti území i v závislosti na jeho dosavadní zastavěnosti. Soulad záměru s tímto regulačním prvkem spočíval mj. v tom, že „bublina“ navrženého záměru nesměla zasahovat do vnitřního ochranného pásma (jakési vnitřní bubliny) stávajícího souboru staveb v sousedství. Zároveň bylo možné záměry umisťovat pouze do vyčerpání potenciálu využití území stanoveného pro jednotlivé plochy.

Ústavní soud zde konstatuje závěr, že jistě není a priori na překážku, když v 21. století existuje automatizovaný nástroj, který kontroluje předem jednoznačně stanovená pravidla regulace území. Obecné soudy v systému spatřovaly problém v tom, že nebylo fakticky možné přezkoumat správnost aplikace tohoto algoritmu na konkrétní případy bez využití příslušné počítačové aplikace. To je však podle Ústavního soudu otázkou spíše technického charakteru a bez dalšího to nemůže vést k nezpochybnitelnému závěru o nezákonnosti předmětné regulace.[12]

Code is Law

Dlouhodobě jsou zde také tendence k určitému kódování práva. Ústředním motivem knihy amerického ústavního právníka Lawrence Lessiga Code and Other Laws of Cyberspace[13] z roku 1999 je „code is law“, tedy kód je právo. Hovoříme-li o prostředí internetu, je otázkou, nakolik je stále na internetu kód právem, anebo se stále častěji právo promítá do kódu. Právo se totiž s problémy, které vznikají při regulaci právních vztahů na internetu, snaží vypořádat různými způsoby. Jedním z nich je přenos odpovědnosti na tzv. definiční autority prostřednictvím užití regulace formou tzv. perfomativních pravidel.

Jako definiční autoritu si lze představit např. provozovatele sociální sítě, poskytovatele e-mailového klienta, provozovatele platformy ke sdílení videí nebo poskytovatele internetového připojení. Tyto subjekty totiž definují pravidla fungování konkrétní platformy nebo informační výměny. Označení jako definiční autority vychází z toho, že vůle těchto subjektů se bezprostředně projevuje v definici pravidel uměle vytvořeného prostředí. Definiční autority vykonávají kontrolu nad určitou technickou infrastrukturou, a mohou tedy v návaznosti na znalost regulovaného prostředí stanovit pravidla chování regulovaných subjektů.[14]

Definiční autorita určuje pravidla prostředí, která vlastně nemusí být ani možné porušit, stejně jako ve vnějším prostředí fungují přírodní a fyzikální zákony. Můžeme se sice ráno rozhodnout, že dnes nebude pršet a nechat doma deštník. Navzdory tomuto rozhodnutí ale s nějakou mírou pravděpodobnosti můžeme zmoknout. Stejně bude pro běžného uživatele nemožné, aby porušil nějaké pravidlo sociální sítě, které je implementováno přímo v kódu, na základě kterého je tato síť provozována.

Myšlenka regulace prostřednictvím definičních autorit je taková, že tyto subjekty mají odpovědnost za to, co se v jejich prostředí odehrává. Ty pak mohou nést určitou míru odpovědnosti za obsah, který se na jejich platformách objevuje.

Způsob regulace pracující s definičními autoritami bývá označován jako model performativních pravidel. Ta ukládají definiční autoritě vytvoření a technickou implementaci konkrétních pravidel. V rámci performativní regulace zákonodárce určí cílový stav a nechá na regulovaných subjektech, jakým způsobem tohoto cíle dosáhnou.[15]

Implementace a realizace pravidel tedy závisí na rozhodnutí definiční autority v návaznosti na parametrech příslušného systému nebo sítě. Různé definiční autority mohou implementovat různé technické provedení různých pravidel, která však povedou k témuž cíli zamýšlenému performativním pravidlem.[16]

Důvodem pro přenos volby o konkrétní implementaci právních norem je to, že definiční autorita má v porovnání se státem lepší znalost regulovaného prostředí a má lepší možnosti regulace chování subjektů v konkrétní platformě. Je otázkou, nakolik lze i ve 21. století přijímat teze Deklarace nezávislosti kyberprostoru Johna Perryho Barlowa z roku 1996. V ní je prezentována např. myšlenka, že na internetu neexistuje společenská smlouva mezi státem a adresáty právních norem, či teze, že v online prostředí nepotřebujeme právo a právní regulaci, protože si vystačíme se samoregulací v rámci komunity, přičemž státy v tomto prostředí ani nemají efektivní nástroje k regulaci.[17] Je však třeba konstatovat, že performativní pravidla jsou pragmatickým přiznáním zákonodárce, že vymahatelnost pravidel spoléhajících pouze na tradiční nástroje států v prostředí internetu skutečně může být problematická. A výsledkem performativních pravidel může být Lessigovo „code is law“, resp. spíše „law is code“.

Smart kontrakty

O automatizaci lze hovořit i v rámci smluvního práva, příkladem je protokol blockchain, resp. i další DLT technologie.[18] Typickým zástupcem blockchainu je síť bitcoin.

Prof. Bejček popisuje blockchain jako rozptýlenou, distribuovanou a sdílenou datovou strukturu, která umožňuje transparentní a bezpečné internetové uchovávání a přenos informace bez nutnosti spoléhání na třetí osobu stojící mimo blockchain. To je umožněno řadou autentizovaných a zřetězených elektronických záznamů nezpochybnitelně dokládajících smluvní úkony či jiné skutečnosti.[19]

Blockchain nemusí sloužit pouze k evidenci vlastnictví kryptoměn nebo jiných kryptoaktiv, ale lze v jeho rámci i uzavírat smlouvy, o kterých se mluví jako o smart kontraktech. Smart kontrakty lze opět vnímat jako formu autonomní regulace v podobě Lessigova „code is law“.

Výhody smart kontraktů spočívají např. v jejich automatické vykonatelnosti, nezměnitelnosti anebo efektivitě pro právní styk. Lze si je představit jako smlouvy zapsané ve formě počítačového kódu do blockchainu. Ty jsou následně automaticky vykonatelné po splnění nějakých předem stanovených podmínek. Příkladem může být pojistná částka, která je automaticky vyplacena poté, co se do databáze promítne vstupní informace o pojistné události. Jednoduchou situací, kterou lze takto algoritmizovat, je např. pojištění proti zpoždění letu.

Smart kontrakty tedy mohou být automaticky vykonatelné bez nutnosti zásahu soudu, protože teoreticky k žádnému sporu ani nemůže dojít, když věřitel nemůže být v prodlení se svým plněním.

Právo v jedničkách a nulách

V textu jsem rozebíral otázky automatizace práva, jeho kódování, definiční autority a další. Je tak možné se ptát, zdá nám může stačit pohled na právo jako informační systém, tedy výhradně jako na prostředek komunikace, kterým stát vůči adresátům právních norem komunikuje závazná pravidla chování. A tedy, zda lze bez dalšího převést právo do jedniček a nul a nechat rozhodovat stroje.

Právo ale není jen informační systém. Lze užít oblíbenou větu studentů prvního ročníku Právnické fakulty Univerzity Karlovy, jejímž autorem je Aleš Gerloch, tedy že právo je multidimenzionální fenomén. Právo je totiž také sociální systém, tedy systém společenských vztahů, který určuje obsah pravidel a zamýšlený výsledek regulace. Nebo také axiologický systém jako systém hodnot, které jsou promítnuty a zprostředkovány v právních normách.[20]

Minimálně některé právní vztahy nepochybně algoritmizovat jde. Vraťme se však k příkladu smart kontraktů. Jejich automatická vykonatelnost nemusí mít totiž vždy jen pozitivní přínos. Smluvní právo obsahuje řadu pravidel, jejichž porušení může mít za následek neplatnost smlouvy nebo jejích jednotlivých ustanovení. Může jít o nedostatek právní způsobilosti, rozpor ustanovení s dobrými mravy či veřejným pořádkem, může jít o odchylku od zákonného ustanovení v neprospěch slabší strany apod. Tyto pojistky či způsoby ochrany sice nebudou často ve smlouvách výslovně uvedeny, budou ale mít na vymahatelnost závazků ze smluv vliv. Naproti tomu v případě smart kontraktů, které jsou vykonány automaticky prostřednictvím kódu, nemusí tato pravidla připadat v úvahu a strany je budou schopny obejít.[21]

Umělá inteligence ve správním řízení

Plnému nasazení umělé inteligence do správního řízení a přenechání celého rozhodovacího procesu AI brání řada překážek, v následujícím textu přitom záměrně zcela opomíjím hodnotové a technologické překážky.

Základní překážkou je to, že úkony správního orgánu v řízení provádějí výhradně oprávněné úřední osoby.[22] Stejný závěr platí i pro Slovensko, kde se rovněž vychází z toho, že rozhodnutí přijímá správní orgán jednající prostřednictvím svých úředních osob.[23] Za současného stavu legislativy tak ani na Slovensku není možné plně automatizovat správní rozhodování.

Je však otázkou, zda na tomto požadavku i v budoucnu trvat a zda není vhodné naopak postupně směřovat k možnosti zapojení umělé inteligence do některých správních řízení. V souvislosti s algoritmizací rozhodování totiž např. Libor Pavlíček prezentuje závěr, že přepjatý formalismus je v podstatě také svého druhu algoritmizované rozhodování.[24]

Odlišný přístup byl zvolen v některých jiných evropských státech. Německé správní právo počítá s tím, že správní rozhodnutí může být přijato zcela automatizovaně, avšak pouze v případě, že v řízení není připuštěna jakákoliv diskrece. Ve Francii je možné také přijmout automatizovaně rozhodnutí, zde má nicméně správní orgán rozsáhlou informační povinnost vůči účastníkům řízení. Naproti tomu ve Švédsku je možné vydat správní rozhodnutí automatizovaně bez jakýchkoliv dalších podmínek.[25]

Human-centric AI

Lze se ptát, jestli nyní nemáme v České republice také vložit některá správní řízení zcela do rukou umělé inteligence. Zdá se, že v české odborné právnické veřejnosti stále převažuje konzervativní přístup k novým technologiím v právu. Jako vhodnější se tedy jeví postupné kroky, v rámci kterých bude respektován „human-centric“[26] přístup k AI, ze kterého vychází i evropské nařízení o umělé inteligenci.[27]

K zásadnímu odbřemenění úřadů by mohlo stačit i to, aby odpovědnost za jednotlivé fáze správního řízení stále zůstala na oprávněné úřední osobě, která však k přípravě některých usnesení, rozhodnutí či jiných dokumentů užije nástroj generativní umělé inteligence.

Automatizace jednoduchých agend

Jako příklad jednoduché agendy, kterou by bylo možné zcela automatizovat, je autorizace pro uznávání dalšího vzdělávání podle zák. č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání, kterou mají na starosti různé ústřední správní úřady vč. Digitální a informační agentury. Pro udělení autorizace žadatel předkládá řadu dokumentů – musí např. splnit podmínku bezúhonnosti, právní způsobilosti, doložit vzdělání, praxi apod.[28]

Jde v tomto případě o jednoduché binární správní řízení, pro které si oprávněná úřední osoba může udělat jednoduchý check-list, v rámci kterého eviduje splnění jednotlivých zákonných požadavků. K ověření splnění zákonných požadavků z dokumentů žadatelů není nutná odbornost, může být nicméně časově náročné. Ověření těchto požadavků však může provést umělá inteligence za zlomek času. I rozhodnutí je v podstatě formulářové, a může jej tedy připravit nástroj generativní umělé inteligence. Pokud by měla být žádost zamítána, zde již nemusí být situace tak jednoduchá, a může být nutné, aby alespoň část odůvodnění napsal člověk.

Pokud se nějaký nástroj umělé inteligence naučí na vhodném data-setu správně psát rozhodnutí, a nyní nemluvím jen o výše diskutované agendě, ale obecně, pak si lze nepochybně představit zapojení umělé inteligence do rozhodování minimálně v rámci jednoduchých správních řízení, kde lze vydat rozhodnutí jako první úkon ve věci. Ideální kandidátem může být např. vydávání příkazu k zaplacení pokuty za parkování na modré zóně. To je také binární rozhodování a tam si dokáži představit, že člověk vůbec nemusí být potřeba.

Pokud by však bylo směřováno k plnému nasazení umělé inteligence do rozhodování ve správních řízeních vč. samotného vydání rozhodnutí, bude to již vyžadovat zásahy do správního řádu.

O to se aktuálně snaží návrh novelizace správního řádu ve sněmovním tisku č. 845.[29] Ten navrhuje vložit do správního řádu nové ustanovení, ve kterém je patrná inspirace německou úpravou zmíněnou výše. Návrh směřuje k možnosti provést úkon automatizovaně bez účasti úřední osoby, nevyžaduje-li povaha projednávané věci, ochrana práv dotčených osob nebo ochrana veřejného zájmu, aby úkon v řízení provedla úřední osoba. Provedení úkonu tímto způsobem je však vyloučeno zejména v případě, že vyžaduje užití správního uvážení nebo jde o rozhodnutí o opravném prostředku.

Podle návrhu se následně nevyžaduje ani podpis úřední osoby, je nicméně nutné zabezpečit písemné vyhotovení úkonu způsobem zajišťujícím integritu a původ dat, a uvést údaj o tom, že byl proveden automatizovaně bez účasti úřední osoby.

Automatizace v normotvorbě

Užívání umělé inteligence či určitou míru automatizace lze zvažovat nejen v rámci nalézání práva, ale i v rámci normotvorby.

Jednoduchým, ale praktickým příkladem automatizace normotvorby jsou interaktivní vzory obecně závazných vyhlášek připravené Ministerstvem vnitra.[30] Aktuálně jsou k dispozici vzory k obecně závazným vyhláškám ke stanovení místního poplatku ze psů, z pobytu, za užívání veřejného prostranství, ze vstupného a za komunální odpad nebo k vyhlášce ke stanovení koeficientů daně z nemovitých věcí.

V rámci interaktivních vzorů mohou obce doplňovat údaje, které se mezi nimi liší, a na konci procesu je jim vygenerován text obecně závazné vyhlášky. Tento postup ulehčí práci jednak obcím, ale rovněž Ministerstvu vnitra v rámci dozoru nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek.[31]

Zmínit lze také systém eLegislativa, tedy elektronický systém tvorby právních předpisů ve smyslu zák. č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Ten je od července 2024 povinně využíván pro vyhlášení mezinárodních smluv, od ledna 2025 je povinný pro vyhlášky a nařízení vlády a od roku 2026 i pro zákony.[32]

Systém by měl být schopný legislativcům ulehčit práci, minimálně s řadou mechanických činností, ke kterým není žádná zvláštní odbornost nutná. Prostřednictvím systému lze mj. automaticky generovat novelizační body zákona jen na základě úprav textu úplného znění předpisu. Postačí tedy v textovém editoru systému učinit potřebné změny, např. určitý text nahradit jiným, a systém vygeneruje příslušný novelizační bod. Podobně lze také generovat připomínky v rámci meziresortního připomínkového řízení.

AI legislativec

Digitální a informační agentura v rámci proof of concept projektu testovala zapojení umělé inteligence do legislativního procesu. Jako základ sloužil zákon o právu na digitální služby jako obecný předpis, podle kterého orgán veřejné moci nevyžaduje údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému, které jsou mu zpřístupněny pro výkon agendy.[33] Uživatel digitální služby zároveň není povinen pro uplatnění svého práva, splnění povinnosti nebo doložení právní skutečnosti, která se ho týká, předkládat rozhodnutí, doklad, průkaz, osvědčení nebo poskytnout jiný údaj, pokud prokázal svoji totožnost a údaje o něm nebo o jeho právech, povinnostech nebo právních skutečnostech, které se ho týkají, jsou vedeny v základním registru nebo agendovém informačním systému a jsou orgánu veřejné moci zpřístupněny pro výkon agendy.[34]

Smyslem bylo nejprve identifikovat konkrétní zákonná ustanovení speciálních předpisů, na základě kterých orgány veřejné moci požadují uvedení údajů nebo doložení dokladů, průkazů a různých osvědčení, ačkoliv je již orgány veřejné moci mají zpřístupněny v základním registru nebo agendovém informačním systému. V první fázi umělá inteligence identifikovala v rámci čtyř předpisů[35] taková ustanovení. Výstup byl následně revidován právníky a na základě této revize bylo zpřesněn prompt pro zadání umělé inteligenci.

Poté byla do projektu zapojena některá ministerstva, která navrhla své agendové zákony, v rámci kterých byla dále vyhledávána sporná ustanovení. Výstupem byl dashboard s výslednými daty s možností prokliku na konkrétní ustanovení, u kterého mohl následně právník posoudit, zda ustanovení opravdu vyžaduje úpravu, a takovou úpravu za použití generativní umělé inteligence navrhnout. Na základě toho byl následně vygenerován návrh novelizačního zákona, který zpřesňoval textaci dotčených ustanovení.

Výsledky rozhodně nebyly stoprocentní a příprava projektu a všechny jeho fáze vyžadovaly zásadní lidský vstup. Stejně tak každý výstup bylo nutné vyhodnotit a dopracovat právníky. Záměrem projektu nicméně nebylo připravit o práci legislativce, ale otestovat, jak může právníkům umělá inteligence pomoci soustředit se na vysoce odborné činnosti a uvolnit jim ruce od rutinních úkolů. Ukázalo se, že pokud by se následným úpravám širšího datasetu, zadání nebo front-endu používaného nástroje věnovalo dostatečné množství expertů a prostředků, po nějaké době by mohl být přínosný i mimo tento proof of concept projekt.

Závěr

Text představil některé příklady automatizace či užití umělé inteligence v právu a věnoval se také otázkám kódování práva. Záměrem nebylo přinést vyčerpávající analýzu legislativního a technologického prostředí, na základě které by byl učiněn závěr o nutných krocích k plnému nasazení umělé inteligence do správního rozhodování a legislativních prací. Na uvedených příkladech mělo být ukázáno, že otázky automatizace v právu jsou již delší dobu řešeny, a není třeba se automatizace v právu zásadně obávat. Text však nestojí ani na přehnaném optimismu, že umělá inteligence v nejbližší době nahradí úředníky a legislativce. Vybízí naopak k opatrnějšímu přístupu prostřednictvím postupných kroků.

 

JUDr. Adam Jareš, Ph.D., je ředitelem Odboru právního a legislativního Digitální a informační agentury, působí také v Centru práva, technologií a digitalizace PF UK.

Ilustrační foto: IA 

---

[1] https://www.justice-ai.eu/.

[2] Např. seminář Umělá inteligence (AI) – pomocník i hrozba, https://asja.jacz.cz/index.php?pageid=1006&course_id=15084; Základy fungování umělé inteligence – srozumitelně pro začátečníky, https://asja.jacz.cz/index.php?pageid=1006&course_id=14823; nebo Umělá inteligence, strojové učení, jazykové modely, https://asja.jacz.cz/index.php?pageid=1006&course_id=14728.

[3] Příkladem budiž časopis Acta Universitatis Carolinae Iuridica zaměřený na téma „Regulatory Sandboxes, Automatization of Administrative Decision-Making and the Future of Administrative Law”, AUC Iuridica, Vol 70, No 2 (2024), dostupný z: Číslo časopisu / AUC IURIDICA – Karolinum

[4] R. Polčák: Pojem a metoda práva informačních technologií, in R. Polčák a kol.: Právo informačních technologií, Wolters Kluwer ČR, Praha 2018, str. 8; nebo R. Polčák, F. Kasl, P. Loutocký, J. Míšek, V. Stupka: Virtualizace právních vztahů a nové regulatorní metody v pozitivním právu, Právník č. 1/2019, str. 86.

[5] F. Cvrček: V. Knapp a 50 let právní informatiky v ČR, Právník č. 12/2013, str. 1221.

[6] F. Cvrček: Právní informatika, Ústav státu a práva, Praha 2010, str. 30.

[7] Op. cit. sub 5, str. 1230.

[8] J. Michálek: Modelování právních norem pomocí počítačových programů, disertační práce, Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Praha 2021, str. 42.

[9] J. Bejček: K možnostem automatizace právního jednání a rozhodování socialistických hospodářských organizací, Právník č. 5/1982, str. 392-404.

[10] J. Rohr: Smart Contracts in Traditional Contract Law, Or: The Law of the Vending Machine, 67 Clev. St. L. Rev. 67 (2019).

[11] R. Polčák: Pojem a metoda práva informačních technologií, in R. Polčák a kol., op. cit. sub 4, str. 18.

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 3817/17.

[13] L. Lessig: Code and Other Laws of Cyberspace, Basic Books Icc, New York 1999.

[14] R. Polčák: Internet a proměny práva, Auditorium, Praha 2012, str. 137.

[15] J. Míšek: Moderní regulatorní metody ochrany osobních údajů, 1. vyd., Masarykova univerzita, Brno 2020, str. 149.

[16] R. Polčák: Pojem a metoda práva informačních technologií, in R. Polčák a kol., op. cit. sub 4, str. 14.

[17] J. P. Barlow: A Declaration of the Independence of Cyberspace [online], Electronic Frontier Foundation [cit. 2021-02-07], https://www.eff.org/cyberspace-independence.

[18] DLT, v angličtině distributed ledger technology, je občas do češtiny překládáno jako technologie distribuované účetní knihy.

[19] J. Bejček: Chytré smlouvy jakožto smlouvy „chytře“ protiprávní, in J. Suchoža, J. Husár, R. Hučková (eds.): Právo, Obchod, Ekonomika IX., Univerzita P. J. Šafárika v Košiciach, Košice 2019, str. 363.

[20] A. Gerloch: Teorie práva, 8. vyd., Aleš Čeněk, Plzeň 2021, str. 23.

[21] P. De Fillippi, S. Hassan: Blockchain technology as a regulatory technology: From code is law to law is code [online], First Monday, 21 (12) [cit. 2020-09-25] https://doi.org/10.5210/fm.v21i12.7113.

[22] Srov. § 15 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád.

[23] R. Jakab: National Report on Automation in Decision-Making in Public Administration in Slovakia, Acta Universitas Carolinae – Iuridica, vol. LXX, č. 2/2024, str. 150.

[24] L. Pavlíček: Algoritmizované rozhodování u triviálních právních otázek, Revue pro právo a technologie, roč. 15, č. 29/2024, str. 264.

[25] J. Nešpor: Automated Administrative Decision-Making: What Is the Black Box Hiding? Acta Universitas Carolinae – Iuridica, vol. LXX, č. 2/2024, str. 72.

[26] V češtině nepříliš vhodná formulace „umělá inteligence zaměřená na člověka“.

[27] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689 ze dne 13. června 2024, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci (akt o umělé inteligenci).

[28] Srov. § 10 až 13 zák. č. 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání.

[29] Návrh poslanců Tomáše Dubského, Milady Voborské, Martiny Ochodnické, Jiřího Havránka a Jiřího Carbola na vydání zákona, kterým se mění zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a další zákony v souvislosti s podporou spolupráce obcí, sněmovní tisk č. 845 [online], Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2021-11-21].

[30] Ministerstvo vnitra: Interaktivní vzory pro tvorbu obecně závazných vyhlášek obcí, dostupné z: https://portal.gov.cz/kam-dal/pro-urady-ovm/interaktivni-vzory-pro-tvorbu-obecne-zavaznych-vyhlasek-obci.

[31] Srov. § 123 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).

[32] § 26 zák. č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv a o tvorbě právních předpisů vyhlašovaných ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv (zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv).

[33] § 7 odst. 1 zák. č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby.

[34] § 9 odst. 2 zák. č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby.

[35] Byl zvolen zákon o azylu, zákon o branné povinnosti, zákon o námořní plavbě a zákon o pohřebnictví.