Předmětem tohoto příspěvku je zhodnocení recentní judikatury týkající se otázky valorizace vnosů do společného jmění manželů a případných podmínek, za nichž má k aplikaci tohoto institutu docházet. Jedná se o otázku, o níž bylo v kontextu vývoje právní úpravy, jakož i judikatury Nejvyššího soudu, hojně diskutováno a názory právní obce na její řešení byly přinejmenším rozporuplné. S vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS. 23/24, pak došlo k významnému posunu ve způsobu, jakým mají obecné soudy při aplikaci institutu valorizace vnosů ve svém rozhodování postupovat. Nabízí se otázka, jak se rozhodovací praxe v návaznosti na daný nález ustálí. Autor se ve svém článku věnuje legislativnímu a doktrinálnímu vývoji dané problematiky, jakož i otázkám, které pro soudy mohou v budoucnu vyvstat.

Plénum Ústavního soudu dne 18. 9. 2024 vyhlásilo svůj nález ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24. V něm Ústavní soud rozhodoval o stížnosti stěžovatele, zastoupeného naší advokátní kanceláří, směřující mj. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, č. j. 22 Cdo 1946/2023-452. Stěžovatel považoval za ústavně nekonformní závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v napadeném usnesení, v němž Nejvyšší soud v kontextu své předchozí judikatury, zejm. rozsudku ze dne 27. 9. 2022, č. j. 22 Cdo 1172/2022, nepřipustil v případě stěžovatele valorizaci jeho vnosů do společného jmění manželů (dále také „SJM“).

Valorizací vnosů se v kontextu vypořádání SJM rozumí ta situace, kdy se má hodnota toho, co jeden z manželů vynaložil na společný majetek, při vypořádání jejich společného jmění počítat zvýšená (potažmo snížená v případě tzv. redukce vnosu) dle toho, jak se změnila hodnota majetku, v jehož prospěch byl vnos vynaložen. Jistým protipólem jsou pak valorizace zápočtů, tedy hodnoty toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na výhradní majetek jednoho z manželů. Nejvyšší soud se k dané otázce vyjádřil tak, že k předmětné valorizaci nedochází automaticky a bez dalšího, nýbrž až za situace, kdy se manželé na valorizaci buďto sami dohodnou, nebo kdyby případné neprovedení valorizace odporovalo dobrým mravům. Dle stěžovatele tento výklad odporoval obsahu relevantního ust. § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.), a proto se obrátil na Ústavní soud, který jeho výtkám přisvědčil a dospěl k závěru, že úmyslem zákonodárce bylo, aby k valorizaci vnosů docházelo automaticky.

Vývoj aplikovatelnosti valorizace vnosů 

Obecné pravidlo vyjádřené v ust. § 742 odst. 2 o. z., které normuje, že „Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen“, představovalo při přijetí nového občanského zákoníku novum. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), totiž modifikaci výše vnosu či zápočtu neznal, resp. s ní explicitně nikterak neoperoval.[1] Přesto se však již za jeho účinnosti danou otázkou počala zabývat tehdejší judikatura a postupně došlo k dovození vícera situací, ve kterých k takovéto modifikaci docházet má. Jedním z prvních, a v tomto ohledu pro navazující rozhodovací praxi směrodatných kroků směrem k případným modifikacím vnosů, byla zpráva Nejvyššího soudu České socialistické republiky se sp. zn. Cpj 86/71.[2] Zde soud vyložil, že ač je manžel při vypořádání oprávněn požadovat náklady vynaložené směrem do společného jmění, mohou vyvstat situace, kdy mu budou takto vynaložené náklady příslušet toliko ponížené. Příkladmo k modifikaci docházelo tehdy, když v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, a vynaložený náklad se vyplácel ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci.

Odlišně od současné úpravy pak stála také možnost modifikace výše zápočtů, tedy majetkových dispozic směřujících ze SJM (potažmo dříve též bezpodílového spoluvlastnictví manželů) do výlučného majetku jednoho z manželů. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2655/98[3] dovodil, že z dikce ust. § 150 obč. zák. č. 40/1964 Sb. přímo vyplývá, že v těchto případech k modifikaci nedochází. Poukázal, že „Používá-li zákon slov, že je třeba nahradit, co bylo vynaloženo, pak už z jazykového výkladu vyplývá, že jde o náklad, který byl vynaložen v době minulé a jeho výše ke dni zániku manželství ani ke dni vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není nijak modifikována.“ Směrodatnou tudíž v případě vynaložení prostředků ze společného jmění ve prospěch výlučného majetku byla cena věcí, prací či jiných nákladů právě v době jejich vynaložení.

Lze tedy shrnout, že případné úpravy výše investic nebyly ani za předchozí právní úpravy zcela cizím konceptem. Judikatura při své interpretaci tehdejšího ust. § 149 odst. 2 dovodila řadu případů, kdy právě k takovýmto modifikacím docházelo. Dále nad rámec shora uvedeného dovozovala další dílčí případy i výjimky ze shora nastíněných obecných pravidel.

Přesto se však judikatura ustálila na poměrně jednotné koncepci těchto modifikací. Ta stála na tom principu, že mohlo dojít pouze k redukci vnosů, tedy úpravě výše vnosu směrem dolů, nikoliv k jejich valorizaci.

Dále pak šlo výši vnosu obecně vzato při vypořádání modifikovat, pouze pokud šlo o vnos směřující z majetku výlučného právě do společného jmění.

Přijetí nového občanského zákoníku 

Přijetí současné úpravy pak shora uvedenou koncepci zcela zásadním způsobem změnilo. Oproti úpravě dřívější, která v návaznosti na judikatorní závěry připouštěla úpravy výše vynaložených prostředků toliko v podobě redukce a toliko v případech, kdy směřovaly do SJM, se zdálo, že nově přijaté ust. § 742 odst. 2 o. z. při vypořádání investic fakticky odstraňuje veškeré limitace pro úpravu jejich výše i směru (tedy ať už směřovaly ve prospěch společného jmění, či výlučného majetku). Doslovné znění citovaného ustanovení totiž dle názoru autora tohoto článku evokuje závěr, že nehledě na to, zda je náklad vynaložen ve prospěch společného jmění v případě vnosu či v případě zápočtu, lze bez dalšího připustit jak snížení v podobě redukce, tak zvýšení v podobě valorizace.

Připuštění této zdánlivě neomezené koncepce zhodnocování vnosů a zápočtů se však stalo v právních kruzích poněkud kontroverzní a diskutovanou otázkou. Debatováno bylo nejen o otázkách praktického rázu, příkladmo jakým způsobem mají soudy v jednotlivých řízeních vypočítávat zhodnocení třeba v situacích, kdy věc, do níž bylo investováno, zanikla.[4] Došlo i k úvaze nad tím, jaký byl vlastně úmysl zákonodárce, když přijímal takto odlišnou úpravu. Ideálním vodítkem pak nebyla ani důvodová zpráva, která k danému uváděla toliko, že „V odstavci druhém se řeší otázka, která nikdy nebyla řešena zákonem, a po dlouhou dobu byla dostatečně řešena judikaturou. Současná doba, pro niž jsou charakteristické výkyvy cen oběma směry, vyžaduje výslovnou právní úpravu. Kromě snížení ceny se ale pamatuje i na její možné zvýšení.“[5] Ve své současné iteraci však bylo toto nastavení podrobeno nejen kritice,[6] ale rovněž ho jiní vnímali jako velmi prospěšné.[7] Častým argumentem ze strany zastánců valorizace investic pak bylo to, že v případě její absence by docházelo k faktickému obohacení jednoho z manželů. Za příklad lze uvést situaci, kdy jeden z manželů uhradí ze svého výlučného majetku rozsáhlou rekonstrukci společné nemovitosti. Ač je investice uhrazena např. v řádech statisíců korun, hodnota nemovitosti se znásobí a fakticky vzroste v řádech milionů. Při vypořádání bez aplikace valorizace vnosu by pak hodnota nemovitosti byla mezi manželi rozložena rovným dílem upraveným toliko o částku, kterou jeden z manželů do rekonstrukce vložil. V takové situaci však druhý z manželů odchází z vypořádání obohacen o hodnotu rozdílu mezi zhodnocením nemovitosti a cenou rekonstrukce. Ač se tedy rovné vypořádání upravené pouze o samotnou výši investice jeví na první pohled jako vyrovnané, není tomu nutně tak.

Na čem se však většina autorů shodovala, bylo to, že postavení podoby valorizace vnosů najisto bude úkolem právě soudů a jejich judikatury. Lze říct, že ta byla po mnoho let značně nejednotná až roztříštěná, k jejímu sjednocení pak mělo dojít až Nejvyšším soudem, a to v jeho rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1172/2022[8] a na něj navazujícího usnesení sp. zn. 22 Cdo 1946/2023.[9]

Koncepce přijatá Nejvyšším soudem 

Jakkoliv bylo možné považovat přijetí ust. § 742 odst. 2 o. z. za kontroverzní, o to kontroverznější se stala výkladová judikatura Nejvyššího soudu.[10] Ten totiž ve svém prvotním rozhodnutí přijal pro mnohé poměrně překvapivý závěr. Dle závěru Nejvyššího soudu je potřeba dané ustanovení interpretovat tak, že k případné valorizaci vnosů má docházet za předpokladu, že se na této valorizaci manželé dohodli. Podmínkou aplikovatelnosti tohoto institutu tudíž dle Nejvyššího soudu bylo právě smluvní ujednání mezi manžely.

Na tyto závěry pak Nejvyšší soud navázal také v napadeném usnesení sp. zn. 22 Cdo 1946/2023. Zde podmínky pro přikročení k valorizaci vnosů do společného jmění nad rámec ujednání rozšířil o případy, kdy by neprovedení valorizace s ohledem na okolnosti případu představovalo rozpor s dobrými mravy nebo by vedlo ke krutosti či bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Nejvyšší soud tedy shledal za pádné se ke svému dřívějšímu rozhodnutí přihlásit a nad jeho rámec akcentovat také případný korektiv dobrých mravů. I přesto však výsledkem bylo to, že zavedený institut valorizace vnosů, který se s ohledem na jazykovou interpretaci daného ustanovení jeví jako téměř automaticky aplikovatelný, byl přenesen do roviny výjimečných případů a dané ustanovení se stalo téměř nulitním. Zde je totiž nutné vzít v potaz, že obecně vzato platí spíše bezformálnost manželských vztahů a jejich fungování, jakož i často dlouhý časový odstup, který nastává mezi sňatkem a rozvodem. S ohledem na tuto skutečnost pak již z povahy nemohla být daná podmínka splněna téměř nikdy. Manželské vztahy se svou povahou vyznačují právě bezformálností soužití manželů, kdy úprava vzájemných majetkových poměrů např. právě formou dohody je spíše vzácností.

Skutečnost, že interpretačně závazná judikatura Nejvyššího soudu tímto způsobem fakticky vyprazdňuje předmětné ustanovení a činí jej fakticky nulitním, byla jedním z důvodů, na nichž stěžovatel zakládal svou ústavní stížnost. Stěžovatel poukazoval na to, že daný výklad fakticky mění hypotézu této normy.

Dle názoru autora tohoto článku tato totiž stála následovně: (i) byla vynaložena majetková hodnota z výhradního majetku manžela na majetek společný; (ii) dojde ke změně hodnoty společné věci (iii) a zároveň pak společné jmění manželů bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo. Při splnění těchto podmínek pak měla nastoupit dispozice ust. § 742 odst. 2 o. z. a vnos být valorizován. Výklad aplikovaný Nejvyšším soudem však za hypotézu stanovoval následující: (i) byla vynaložena majetková hodnota z výhradního majetku manžela na majetek společný; (ii) dojde ke změně hodnoty společné věci (iii) a zároveň pak společné jmění manželů bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo (iv) a zároveň též byla buď uzavřena dohoda o valorizaci majetku, nebo by nezohlednění valorizace vedlo k rozporu s dobrými mravy.

Tímto pak dle názorů stěžovatele Nejvyšší soud překročil meze přípustné interpretace a dopustil se faktické normotvorby, která mu v daném případě již nepřísluší.

Řízení před Ústavním soudem a teleologická redukce 

Jak tedy mohl Nejvyšší soud dospět právě k takovým závěrům? Odpovědí a jednou z problematik řešených v rámci řízení před Ústavním soudem je teleologická redukce. Teleologická redukce je jedním z nástrojů soudcovského dotváření práva. Jedná se o poměrně vzácný, avšak přesto legitimní a aprobovaný prostředek sloužící k uzavírání tzv. zakrytých mezer v zákoně (ale i jiných relevantních předpisech). Nepravá zakrytá mezera v právu je pak dána, pokud dikce právní úpravy je širší, než vyžadují právní principy, hodnoty a účely, ze kterých tato právní úprava vychází. Právní předpis tedy postrádá pravidlo, které by v souladu s teleologií příslušné právní úpravy stanovilo výjimku z příliš široce pojatého normativu.[11] Pakliže soud při své činnosti na nepravou zakrytou mezeru v zákoně narazí a zároveň se mj. jedná o mezeru nevědomou, tedy zákonodárcem nepresumovanou, může přikročit právě k využití teleologické redukce a tuto mezeru svou činností uzavřít.[12] Za příklad takovéto mezery lze uvést např. čl. 62 písm. f) Ústavy, dle nějž „Prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu“. Prostou jazykovou interpretací by bylo možné dospět k závěru, že prezident je oprávněn předsedou nebo místopředsedou Nejvyššího soudu jmenovat fakticky kteréhokoliv soudce, nehledě na to, zda je soudcem soudu prvoinstančního, odvolacího či dovolacího. Takovýto výklad však patrně odporuje účelu dané normy, která sleduje, aby prezident vybíral toliko z množiny soudců Nejvyššího soudu. Znění daného článku je tedy širší než situace, na něž má dle svého účelu dopadat. V tomto případě je namístě využití teleologické redukce a jejím prostřednictvím dotvoření zákona a uzavření jeho mezery.[13]

Právě nepravou zakrytou mezeru v zákoně Nejvyšší soud spatřoval v ust. § 742 odst. 2 o. z. Zastával názor, že předmětné ustanovení, resp. idea automatické valorizace vnosů, se vymyká z kontextu zbývající úpravy majetkových vztahů mezi manžely a stojí s nimi v rozporu. Poukazoval na skutečnost, že i mezi manželi lze volně uzavírat smlouvy a např. v případě zápůjčky dochází k jejímu úročení také pouze tehdy, bylo-li to ujednáno. Nejvyšší soud zmínil i to, že v případě jiných nároků k valorizaci rovněž nedochází automaticky. Dále poukazoval, že případná míra valorizace se v některých případech může náhodně odvíjet od toho, jak se měnila hodnota věci v závislosti na jiných faktorech než na provedené investici. Jinými slovy, ne vždy je dle něj dána příčinná souvislost mezi investicí do věci a jejím zhodnocením. Vnos či zápočet je totiž podle Nejvyššího soudu darováním sui generis, a proto by neměl být valorizován bez dalšího. Nakonec pak poukazoval na možnou aplikační obtížnost opačného výkladu a případnou náročnost posuzování míry zhodnocení těch či oněch věcí pro obecné soudy v rámci jejich řízení.

O uvedené argumentaci Nejvyššího soudu lze přinejmenším debatovat. Příkladmo s poukazem na to, že manželé mohou uzavřít také smlouvu o úvěru, která je úročená již ze své povahy, s poukazem na to, že v případě darování obecně vzato (až na zákonné výjimky) právní úprava nepředpokládá jeho vrácení jako příliš časté (oproti rozvodům, které jsou statisticky vzato hojným jevem), či s poukazem na ust. § 136 o. s. ř. pro případy, kdy lze jen s nepřiměřenými obtížemi stanovit míru zhodnocení věci v návaznosti na předmětný vnos. I přesto však nakonec pochybení Nejvyššího soudu spočívalo v jiném aspektu.

Ust. § 742 odst. 2 o. z. dle Ústavního soudu takovou mezeru vůbec neskýtá.[14] V daném případě totiž nelze nikterak dovodit, že by automatická valorizace vnosů byla v rozporu s úmyslem zákonodárce. Nejvyšší soud se dle výtek soudu Ústavního vůbec nezabýval otázkou, zda případná zákonná mezera v ust. § 742 odst. 2 o. z. je mezerou vědomou, či nevědomou. Je to totiž toliko mezera nevědomá, která může být dotvářením práva prostřednictvím teleologické redukce ze strany případného soudu uzavřena. I pokud by se o mezeru jednalo, za situa­ce, kdy existuje s úmyslem zákonodárce, nemůže být ze strany soudu norma již dotvářena. V opačném případě by soud šel právě proti vědomí a úmyslu zákonodárce, čímž by došlo k narušení dělby moci. Jakkoliv je důvodová zpráva k citovanému ustanovení spíše stručná a obecná, Ústavní soud poukázal, že z ní jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce změnit dosavadní systém valorizace vnosů z principu redukčního na princip obohacení. V daném případě se tak dle názoru Ústavního soudu může jednat nanejvýš o mezeru počáteční a vědomou a užití teleologické redukce tudíž není namístě.

Ústavní soud s ohledem na shora uvedené shrnul, že Nejvyšší soud popřel zákonodárcem zvolený princip obohacení pro valorizaci vnosů do společného majetku a dané ustanovení vyložil v rozporu s jeho jasným jazykovým výkladem, jakož i úmyslem zákonodárce. Pokusil se tak zákon fakticky změnit, a to oproti vůli zákonodárce, kterou nahradil vlastní společensko-politickou úvahou. Tímto porušil nejen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ale postupoval také v rozporu s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, když narušil ústavním pořádkem předpokládanou dělbu moci a zasáhl do sféry moci zákonodárné.

Závěr 

Předmětný plenární nález Ústavního soudu tudíž opět otevřel pomyslné stavidlo valorizace vnosů a poměrně jasně deklaroval, že dle současné úpravy je automatická valorizace vnosů obecným pravidlem, z nějž sice lze stanovovat výjimky, avšak ona samotná výjimkou není a ani být nemá. Jakkoliv lze debatovat o tom, zda např. v kontextu příkladu s rekonstrukcí uvedeného shora je současné nastavení společensky tím nejvhodnějším, dle názoru autora tohoto článku patří tato debata spíše do prostor parlamentu nežli soudní síně.

Faktem však zůstává, že ani po vyhlášení předmětného nálezu nelze otázku valorizace vnosů do SJM zdaleka považovat za uzavřenou. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit v tom, že při dodržování principu obohacení patrně stoupne složitost a náročnost jednotlivých řízení. Stejně tak i Ústavní soud sám poukázal, že je zde stále dán prostor pro rozpracování podmínek pro aplikaci tohoto institutu v závislosti na různých situacích, které v rámci dílčích řízení mohou vyvstat. V tomto lze pak spatřovat na jedné straně potvrzení principu obohacení, na němž valorizace vnosů stojí, jakožto obecného pravidla, a na druhé straně ponechání dostatečného prostoru obecným soudům pro to, aby daný institut v mezích ústavně konformní intepretace korigovaly. Nelze se než domnívat, že vývoj rozhodovací praxe před jejím ustálením bude ještě značný a množství práce, která soudy čeká, velké.[15]

 

JUDr. Adam Kopecký, LL.M., je advokátem a společníkem KOPECKÝ & Partners, advokátní kancelář, s. r. o.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] Ohledně vypořádání vnosů byl relevantním ustanovením § 149 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., který normoval: „Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé splnit rovným dílem.“

[2] Zpráva Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98.

[4] J. Psutka: § 742 [Pravidla soudního vypořádání SJM], in Z. Králíčková, M. Hrušáková, L. Westphalová, a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 374.

[5] Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz.

[6] F. Melzer: § 742 [Vypořádání společného jmění], in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IV. § 655-793, Leges, Praha 2016, str. 639 a násl.

[7] Např. V. Muzikář: K (ne)valorizaci vnosů při vypořádání SJM, Bulletin advokacie č. 3/2024, str. 23 a násl.

[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1946/2023.

[10] Pro srov. op. cit. sub 7, str. 23 a násl.; M. Bernardová: K (ne)valorizaci vnosů při vypořádání SJM, Bulletin advokacie č. 7-8/2023, str. 35 a 36.

[11] F. Melzer: [Teleologická redukce], in F. Melzer: Metodologie nalézání práva, C. H. Beck, Praha 2011, str. 252.

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24.

[13] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06.

[14] Nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24.

[15] Děkuji svému koncipientovi, Mgr. Matouši Dohnalovi, který se nemalou měrou podílel na tvorbě tohoto článku.