Neoprávněné poskytování právních služeb v přestupkovém řízení
Tento příspěvek se věnuje problematice neoprávněného poskytování služeb právní pomoci, jehož se ve správních řízeních o dopravních přestupcích dopouštějí převážně obecní zmocněnci, kteří tak de facto vyvíjejí nezákonnou činnost spočívající v poskytování právních služeb. Cílem příspěvku tak je připomenout fenomén pokoutnictví alias vinklaření, tedy neoprávněného poskytování právních služeb nekvalifikovanými osobami, dále popsat praktiky obecných zmocněnců nejen v řízení o dopravních přestupcích, a prezentovat možná východiska efektivního řešení tohoto negativního jevu, který má značný potenciál narušit řádnost a legitimnost správních řízení, a to ve snaze je účelově a cíleně deformovat (formálně mařit). Jak bude poukázáno, prostředkem k takovému cíli jsou mnohé obstrukční praktiky a tendence, které hraničí se zneužitím práva.
Příspěvek je rozdělen do třech částí. První část se věnuje problematice vinklaření v obecné rovině. Druhá část je orientována na představení platných nástrojů umožňujících tento jev řešit. Třetí část se pak zabývá faktickými důsledky deformace přestupkových řízení v důsledku činnosti obecných zmocněnců, kteří neoprávněně poskytují služby právní pomoci. Příspěvek má rozšířit povědomí o praktikách mnohých obecných zmocněnců v přestupkových řízeních s poskytnutím nabídky možných prostředků obrany před pokoutnickou (nezákonnou a nežádoucí) činností.
Fenomén vinklaření (ve starší terminologii „pokoutnictví“) se hojně projevuje prostřednictvím institutu obecného zastoupení ve správních řízeních o dopravních přestupcích. Skutečnost je přitom taková, že většina takových zmocněnců nesleduje smysluplnost, kterou má institut zastoupení přinášet (usnadnění komunikace a korespondence, vyšší erudovanost zástupce aj.), ale spíše se snaží praktikami balancujícími na hranici zneužívání práva mařit správní řízení či jej nedůvodně protahovat. Jednotlivé procesní praktiky obstrukčního charakteru je možné a žádoucí označovat za akty zneužití práva, přičemž jako takové nejsou právně aprobované, tedy jim právní řád neposkytuje žádnou ochranu.[1] Nelze však bez dalšího říci, že každá procesní praktika každého obecného zmocněnce bude obstrukční. Zároveň je třeba vyvarovat se případné stereotypizace a předsudků vážících se k možnému (před)hodnocení institutu obecného zastoupení, a to především ze strany jednotlivých správních orgánů, protože ne každé procesní (obecné) zastoupení se bude snažit o narušení správního řízení. Bohužel u dopravních přestupků bývá pravidlem, že ve chvíli, kdy se obviněný nechá procesně zastoupit jinou osobou, tak si s tím správní orgány pojí možný obstrukční postup, a nikoliv jen pouhé uplatňování zaručených práv, čímž se mohou stavět k osobě obviněného poněkud rezervovaněji.
Při odhalování příčin se musíme nutně ptát, co vede část populace k tomu, že se v případě potřeby obrací o pomoc k neodborníkům, namísto toho, aby vyhledali náležitě odbornou a kvalifikovanou pomoc profesionálů. Takových důvodů existuje celá řada, kdy můžeme demonstrativně uvést např. nízké vzdělání, slabší sociální zázemí, omezení přístupu k informacím a jejich selekci, subjektivní rady veřejnosti (širší i užší), finanční zátěž a mnohé další.
Nejprve je nutné hledat příčinu v naší době, kdy především rozvoj informačních a komunikačních technologií a kybernetického prostoru, tedy dostupnost internetu, poskytují pachatelům (dopravních) přestupků poměrně široké možnosti hledání východisek a řešení vzhledem k jejich právům (právo na obhajobu), ale i povinnostem (odpovědnost). Fulltextové vyhledávání na internetu nabídne při zadání „správných“ vstupních znaků celou řadu výsledků, když čtenáři stačí zadat např. „jak se vyhnout pokutě za rychlost“ a sám uvidí, co se mu zobrazí za nabídky. Jak bude dále prezentováno, tak právní řád nabízí škálu určitých právních instrumentů sloužících k ochraně před zmíněnou činností. Na druhé straně zůstává nepopiratelným faktem, že jedinci, kteří poskytují neoprávněně právní služby spojené s řešením dopravních přestupků, si za tuto činnost vezmou podstatně menší finanční odměnu, než by byli účastníci těchto řízení (obvinění) nuceni zaplatit advokátům.[2] Tento aspekt může být významným faktorem při volbě zástupce.
Nehledě na právní klasifikaci vinklaření alias pokoutnictví, tak se jedná o činnosti spočívající v poskytování právních služeb. Samotná podstata „poskytování právních služeb“ se považuje za projev tzv. „širší justice“, kdy oprávněné osoby poskytují veřejnosti velice specifické a náležitě odborné služby týkající se obstarávání určitých záležitostí z nepřeberného množství různorodých oblastí.[3] V našem právním prostředí tak platí, že právní služby jsou oprávněny poskytovat jen kvalifikované osoby, které se navíc nuceně sdružují v profesních samosprávných korporacích (typicky Česká advokátní komora, dále jen „ČAK“). Z důvodu toho, že je tato činnost vysoce specifická a kvalifikovaná, tak právní řád k ní stanovuje řadu předpokladů a omezení (limitů).[4] Za dva základní definiční znaky se považují soustavnost a úplatnost (úmysl dosáhnout nějakého prospěchu, kterým nemusí být nutně zisk). V konečném důsledku právě profesní komora (ČAK) dbá a dohlíží na naplnění podmínek pro profesionální (kvalifikované a odborné) a rovné poskytování právních služeb, čímž přispívá ke kultivaci českého právního prostředí.[5]
Pro účely tohoto příspěvku použijeme termín „skutková podstata neoprávněného poskytování právních služeb“, kterým budeme rozumět neoprávněné, resp. protiprávní poskytování právních služeb, které se děje v přímém rozporu s právními předpisy (zákon o advokacii a jiné zvláštní předpisy). Typicky se bude jednat o případy, kdy někdo poskytuje právní služby, aniž by se formálně jednalo o osobu k tomu oprávněnou podle zvláštních právních předpisů (advokát, notář, exekutor, daňový poradce, insolvenční správce aj.). Avšak jako protiprávní bude v tomto smyslu třeba posuzovat i případné „překročení“ oprávnění k poskytování právních služeb, tzv. exces, který však bude ve většině případů podléhat kázeňské (disciplinární) odpovědnosti. Neoprávněné poskytování právních služeb představuje delikt ryze formální (činnostní), neboť se sankcionuje již samotné jednání, nehledě na účinek následku. V uvedené věci se presumuje, že poskytování právních služeb osobou k tomu neoprávněnou je abstraktně společensky škodlivé.[6] V mnoha případech bude navíc naplňovat skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného podnikání, neboť pro činnost poskytování právních služeb platí, že se ho dopustí mj. ten, kdo takové služby poskytuje, aniž by splňoval podmínky stanovené pro výkon advokacie.[7]
Charakteristika fenoménu vinklaření alias pokoutnictví
Vinklaření, známé jako pokoutnictví, může být vymezeno jako poskytování služeb právní pomoci v rozporu s právními předpisy, a to zejm. zákonem o advokacii, ale i třeba zákonem o živnostenském podnikání. Výše bylo řečeno, že právní služby jsou v našem právním prostředí oprávněny poskytovat jen kvalifikované osoby podle zvláštních právních předpisů. Nicméně z toho rovněž neplyne, že by se pokoutnické činnosti za určitých okolností nemohla dopouštět i jinak kvalifikovaná osoba (advokát), která je za jiných okolností k takové činnosti oprávněna ze zákona. V případě vinklaření či pokoutnictví tak jinými slovy hovoříme o neoprávněném obstarávání právních záležitostí jiných osob. Tento jev se přitom hodnotí jako letitý, neboť ho lze vysledovat od minulosti až po současnost.[8]
Bohužel platí, že moderní vývojové trendy jako rozvoj forem elektronické komunikace, potažmo informační a komunikační technologie, poskytují pro další rozmach vinklaření poměrně dobré podmínky.[9] Nicméně se musíme ptát, jaká jednání mohou být právně postihnutelná jako nezákonná, ať už v trestní, či jiné rovině. Na prvním místě nezbývá než vzpomenout jednání spočívající v poskytování právních služeb bez příslušného oprávnění. Dále se může jednat o situaci, kdy se poskytují právní služby jinak oprávněnými osobami, které však z nějakého důvodu pozbyly toto oprávnění (advokát „vyškrtnutý“ ze seznamu ČAK či s pozastavenou činností).[10] Posléze se může jednat o překračování rámce své činnosti (typicky podnikání).[11] V neposlední řadě je třeba zmínit právě opětovnou činnost zastupování obecným zmocněncem, na kterou můžeme narazit typicky u řízení o dopravních přestupcích. Zde je situace výskytu tohoto negativního jevu znatelnější, což souvisí s kvantitou dopravních přestupků, vážící se k hustotě a významu silničního provozu, resp. provozu na pozemních komunikacích.
Jedním z řady charakteristických znaků vinklaření je nekvalifikovanost obecného zástupce (zmocněnce) a k ní se vážící otázka dostatečné erudovanosti takové osoby. Pojem (ne)kvalifikovanost je třeba chápat ve formálním (splnění zákonných podmínek a předpokladů) i materiálním (skutečná erudovanost a odbornost konkrétní osoby) slova smyslu. Smyslem zastoupení pro přestupková řízení je mj. i to, aby za sebe obviněný nechal vystupovat zvoleného zástupce, který bude lépe znalý problematiky dotčeného řízení, a tím bude schopen lépe hájit práva a oprávněné zájmy zastoupeného. Samozřejmě vedle sekundárních výhod, jakými může být např. snazší způsob doručování zástupci (má zřízenou datovou schránku), namísto samotnému obviněnému. Není náhodou, že český právní řád spojuje poskytování právních služeb s osobami, které musejí po formální stránce splňovat řadu kvalifikačních předpokladů (právní vzdělání, odborné zkoušky, registrace v odborných komorách ad.).[12] Požadavek odpovídající erudovanosti znamená, že příjemci právních služeb se dostane dostatečných a odpovídajících znalostí a zkušeností poskytovatele takových služeb tak, aby nebyl v důsledku jejich případné absence krácen na svých právech a oprávněných zájmech, resp. nedošlo k jejich ohrožení či poškození.[13] Samozřejmě s respektem k tomu, že na obecného zmocněnce nejsou kladeny žádné zvláštní požadavky, když se musí pouze jednat o svéprávnou osobu.[14]
Tento negativní jev zasahuje i do konstitucionálně zakotveného práva, a to práva na spravedlivý proces. Přesněji řečeno je zasaženo právo na právní pomoc, resp. dotčeno právo na obhajobu. Obecně se dá říct, že právo na zastoupení je integrální součástí práva na obhajobu.[15] Ústavní rovina říká, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.[16] Konstitucionální úroveň právní ochrany však nezaručuje právo na „jakékoliv“ zastoupení účastníka řízení, ale toliko zajišťuje právo na volbu kvalifikované právní pomoci (typicky advokáty). Za předpokladu, že účastník řízení projeví vůli nechat se zastupovat osobou tzv. obecného zmocněnce, tak tento vztah nepožívá konstitucionální (ústavní) ochrany. Ačkoliv se však jedná o právně aprobovanou modalitu, tak bude zapotřebí ji nadále posuzovat „jen“ v souvislosti s podmínkami nepřípustnosti takového zastoupení obecným zmocněncem dle dotčených „běžných“ právních předpisů (typicky o. s. ř. nebo přestupkového zákona).[17] Vedle toho se uplatní premisa, že se sice jedná o právo účastníka řízení nechat se zastupovat jinou osobou, a to z objektivních (nemůže) či subjektivních (nechce) důvodů, ale k jeho výkonu se vážou i odpovídající právní následky. Nesmíme zapomínat na to, že je to sám zastoupený (zmocnitel), kdo je odpovědný za výběr svého zástupce (zmocněnce), čímž jde na jeho úkor i účelové zneužití práva takového jeho zástupce.[18] Problémem pokoutnictví alias vinklaření se několikrát zabýval i Ústavní soud, který uvedl, že zájem na ochraně osob před nekvalifikovaným zastupováním je nutné považovat za legitimní cíl demokratické společnosti.[19]
Fenomén vinklaření či pokoutnictví nutně ovlivňuje výkon advokacie jako svobodného stavovského povolání, když tímto jevem nejsou zasaženi pouze jednotlivci, ale i advokáti jako stav.[20] V této souvislosti je nutné pamatovat na skutečnost, že není vhodné pod označení „poskytování právních služeb“ zahrnovat činnost označovanou jako „výkon advokacie“. Výkon advokacie je totiž svěřen výlučně advokátům, potažmo evropským či hostujícím advokátům, kdežto poskytování právních služeb je zvláštními zákony svěřeno i jiným povoláním, jako notářům, exekutorům, daňovým poradcům atd.[21] Ochrana advokátního stavu tak představuje primární zájem v rámci boje proti vinklaření, resp. neoprávněnému poskytování právních služeb nekvalifikovanými osobami, tedy i obecnými zmocněnci v přestupkových řízeních, když tak činí opakovaně a dlouhodobě. Nezřídka se však takové nežádoucí činnosti může dopustit i „kvazikvalifikovaná“ osoba (advokátní koncipient), která by mohla poskytovat dílčí právní služby za splnění dílčích podmínek (se souhlasem advokáta). Zejména u advokátního koncipienta platí, že osobovat si oprávnění k poskytování právních služeb, které mu je stále ex lege zapovězeno, je v rozporu s jeho koncipientskou přípravou a profesně-etickým zájmem.[22]
Pokoutnictví bývá v mnoha případech skrýváno pod poradní či konzultační činnost ve smyslu živnostenského zákona. Poskytování právních služeb však nespadá pod režim živnostenského zákona.[23] V tomto ohledu však není možné pominout skutečnou povahu vyvíjené činnosti, přičemž bude-li jí poskytování právních služeb, tak je jakákoliv opačná argumentace zavádějící.[24] Je nutné konstatovat, že takové počínání, které má ve své podstatě směřovat k „ospravedlnění“ a „zlegalizování“ pokoutnické/vinklářské činnosti tím, že ji „na oko“ subsumuje pod obecnou podnikatelskou činnost, je zcela proti smyslu dotčené právní úpravy.[25] Vedle toho může působit silně zavádějícím dojmem, když se osoba vystupující de facto jako vinklář představuje titulem JUDr., který přitom sám o sobě nemusí bez dalšího prokazovat nabytí právního vzdělání stricto sensu.[26] Domnívám se, že takové zavádějící vystupování by se dalo hodnotit jako uvádění potenciálních účastníků (klientů) v omyl, resp. jejich klamání. Širší veřejnost si nejspíše bude s titulem JUDr. automaticky spojovat dosažení nejen právního, ale i právnického vzdělání a k němu se vážící status právníka, či dokonce advokáta. Vedle toho skutečnost, že má někdo nabyté vzdělání právního směru (typicky na Policejní akademii), neznamená, že by se jednalo o právníka s nabytým právnickým vzděláním jako takovým (na právnické fakultě). Samozřejmě při respektování další skutečnosti, že platná právní úprava nikterak nepodmiňuje zastoupení účastníků správních řízení nutně osobami znalými práva, tedy právníky s nabytým právnickým vzděláním.
Pokoutnictví skýtá mnoho negativ, která se vážou k zájmu jednotlivců, advokátního stavu, ale i třeba daňovému pořádku. Ve vztahu k advokacii u pokoutníků absentuje povinnost mlčenlivosti (bez ohledu na obecné povinnosti jako GDPR a jiné), zákonná odpovědnost a pojištění, nezávislost, a nikoliv výlučně dostatek odbornosti, a to jak formální (splnění zákonných podmínek a předpokladů), tak i té materiální.[27] Vinkláři mají diametrálně odlišné postavení od profesních stavů (typicky advokátů), a to i v tom ohledu, že nad nimi nefiguruje žádná strukturální kontrola.[28] Vlastní charakteristika činnosti zaměřené na poskytování právních služeb je natolik specifická mj. i tím, že v jejím důsledku může docházet i ke vzniku značných či těžce odčinitelných a tíživých škod, přičemž jednou z příčin takového selhání může být právě nedostatek erudovanosti či zkušeností osoby, která není v oprávněné pozici k poskytování právních služeb.[29] Jednotlivé právní prostředky umožňující minimalizovat či eliminovat vinklářské praktiky tak nutně sledují zájem na zachování rovnosti a konkurenceschopnosti subjektů oprávněných k řádnému poskytování právních služeb (stavovského postavení advokátů), jakož i ochraně příjemců těchto služeb.[30] S ohledem na mnohé nedostatky spojené s vinklařením se chrání výlučné a vázané poskytování služeb právní pomoci advokáty, u kterých existuje záruka jejich morální integrity, byť nikoliv absolutně, ale i náležitá odbornost.[31]
Účinné prostředky umožňující řešit vinklaření nejen v přestupkovém řízení
Institut nepřípustného zastoupení nachází své pevné místo v civilněprávní oblasti.[32] Účel restrikce vycházející z daného institutu tkví v zamezení poskytování právních služeb osobami bez právního vzdělání nebo potřebných znalostí a dovedností, což by mohlo vést k maření řízení v podobě průtahů či obstrukcí.[33] Z dikce tohoto ustanovení docházíme k poznání, že soud má povinnost, a nikoliv možnost, rozhodnout o nepřípustném zastoupení v případě naplnění zákonných předpokladů.[34] Ve smyslu soudní judikatury bylo řečeno, že institut nepřípustného zastoupení obsažený v ust. § 27 odst. 2 o. s. ř. nemá sloužit k eliminaci či minimalizaci provozování pokoutnictví, nýbrž toliko k zajištění průběhu dotčeného řízení tak, aby vedlo k rychlé a účinné ochraně práv.[35] Z uvedené judikatury navíc plyne, že pro vyslovení nepřípustnosti zastoupení obecným zmocněncem není samo o sobě významné zjištění ohledně subjektivního poměru mezi osobou obecného zmocněnce a jím zastoupeného účastníka.[36] Soud by tak měl k nepřipouštění zástupců přistupovat restriktivně, a to vždy s náležitým odůvodněním svého rozhodnutí, kterým se zasahuje do garantovaných práv účastníků řízení. Obdoba těchto východisek se promítla v zavedeném institutu nepřípustného zastoupení do přestupkového zákona.
Přestupkový zákon obsahuje institut nepřípustného zastoupení, který figuruje jako jakási obranná norma proti jevu neoprávněného zastupování a s tím spojeného zneužívání práva.[37] Tento institut byl inspirován civilněprávní úpravou, proto jsou na něj přiléhavé i obecné postuláty jako ten, že se nejedná o neoprávněný zásah do základních práv účastníků správních řízení, vč. práva na spravedlivý proces. Institut nepřípustného zastoupení představuje sám o sobě posílení garance práva na obhajobu, potažmo práva na spravedlivý proces.[38] Vymezení institutu nepřípustného zastoupení v přestupkovém zákoně zavádí několik podmínek, které musejí být naplněny kumulativně, aby bylo možné rozhodnout o nepřipuštění takové osoby obecného zmocněnce. Jedná se o skutečnost, že jde o nekvalifikovanou osobu (po formální stránce), dále taková osoba vystupuje opětovně v přestupkových řízeních. Opětovnost znamená, že konkrétní obecný zmocněnec zastupuje více než dva účastníky ve skutkově nesouvisejících věcech, nebo stejného účastníka ve více než dvou různorodých věcech.[39] Nadto je třeba zkoumat i temporální hledisko sloužící k vyloučení ojedinělosti takové zástupčí činnosti.[40] Nad rámec uvedeného zmiňujeme, že (bez)úplatnost není zákonným znakem obecného zastoupení, tudíž ani zákonným důvodem k založení nepřípustnosti.[41] O nepřípustném zastoupení se rozhoduje ve formě usnesení, které nemá odkladný účinek. Ve světle ustálené judikatury je třeba respektovat skutečnost, že právní účinky usnesení o nepřípustném zastoupení vydaného v rámci jednoho správního (přestupkového) řízení není možné přenášet do jiného, byť navazujícího řízení. To platí i za předpokladu, že by v takovém navazujícím řízení vystupoval stejný účastník (obviněný) i zástupce (obecný zmocněnec).[42]
V obecné rovině se bezpochyby můžeme přidržet postulátu, že obecní zmocněnci nezřídka poskytují „právní“ služby za finanční odměnu. Nicméně je třeba mít na paměti, že zastoupení „obecným“ zmocněncem, tedy kteroukoliv svéprávnou fyzickou osobou, je vnímáno striktně jako osobní pomoc zastoupenému, nikoliv jako podnikání či výdělečná činnost.[43] Tím se uplatňuje premisa, že zmocněnci „v zásadě“ nepřísluší žádná odměna.[44] Logická dedukce nás ovšem přivádí k tomu, že obecní zmocněnci naplňující znaky vinklaření za tuto činnost musejí inkasovat nějakou (finanční) odměnu. Není se vlastně ani čemu divit, byť takové osoby před orgány veřejné moci budou tvrdit, že své služby poskytují bezúplatně a spíše ze známosti, protože zastupování se může vázat k řízení, které může probíhat na druhé straně ČR, přičemž by bylo možné dozajista nalézt mnoho případů, kdy se ten jistý obecný zmocněnec v jednom týdnu neměl problém zúčastnit i několika ústních jednání před vícero správními orgány v různých částech ČR (např. Praha, Brno, Pardubice, Liberec, Ostrava).[45] Je nutné pamatovat, že úplatnost není zákonným znakem obecného zastoupení, proto ani sama o sobě nezakládá zákonný důvod pro nepřipuštění obecného zastoupení.[46] Samozřejmě kladné prokázání skutečnosti, že osoba dopouštějící se vinklaření prostřednictvím institutu obecného zastoupení inkasuje za tuto činnost finanční odměnu, může vést k její trestněprávní odpovědnosti. Nicméně, prokázat takovou skutečnost bude poměrně obtížné či v mnoha případech až nemožné.
Vedle toho je možné poukázat na zvláštní skutkovou podstatu obsaženou v ust. § 52d zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, která byla do tohoto právního předpisu zařazena v roce 2017. Tato právní úprava cílí k rozšíření možnosti postihu neoprávněného poskytování právních služeb o rovinu přestupkové odpovědnosti, čímž je vyplňována mezera v právní regulaci.[47] Uvedená novela v podobě inkorporace zvláštní skutkové podstaty „přestupku vinklaření“ byla přijata jako odpověď na dlouhodobé volání k řešení této neblahé situace s tím, aby byl přijat pokud možno účinnější nástroj v boji proti vinklaření. To se podařilo, když byly do zákona o advokacii zařazeny právě přestupky na úseku poskytování právních služeb, jež spadají do působnosti Ministerstva spravedlnosti ČR.[48] Právní úprava odpovědnosti za přestupky na daném úseku zákona o advokacii je povahy lex specialis derogat legi generali, proto není možné zároveň naplnit skutkovou podstatu jiných přestupků podle obecnějších právních předpisů.[49] Společně s novelizací zákona o advokacii došlo k podobné novelizaci i exekučního a notářského řádu.[50]
V trestní rovině může být vinklařením nejčastěji naplněna skutková podstata trestného činu nedovoleného podnikání.[51] Objektem tohoto trestného činu jsou společenské vztahy vážící se k podnikání, ale i tržní ekonomice.[52] Objektivní stránka musí vykazovat naplnění třech dílčích znaků, a to protiprávnosti, poskytování právních služeb a ve větším rozsahu. Poslední znak „ve větším rozsahu“ je představován delší časovou souvztažností, čímž se váže k soustavnosti takové činnosti.[53] Subjektem může být každý, a to bez ohledu na skutečnost, jestli je fyzická osoba držitelem vysokoškolského diplomu z oboru práva.[54] Subjektivní stránka vyžaduje úmyslné zavinění, což je i vzhledem k povaze činnosti zcela logické. Při vinklaření může dojít k poškození cizích práv, což by založilo při dosažení potřebné intenzity naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození cizích práv.[55] Souběžně však může docházet k páchání dalších forem trestné činnosti, a to např. daňových úniků, zkreslování údajů o hospodaření aj. Statistické výsledky však uvádějí, že trestání pachatelů ze nelegální činnost spočívající v neoprávněném poskytování právních služeb bylo spíše ojedinělé než pravidelné, a to nehledě na faktickou hojnost jeho výskytu.[56] U trestného činu neoprávněného podnikání by se neměla posuzovat závažnost protiprávního jednání podle kvality skutečně poskytnutých služeb, a to tak, že kvalitnější služby by se hodnotily jako polehčující okolnost a méně kvalitní jako okolnost přitěžující.[57] Nehledě na to, že by bylo složité či skoro nemožné stanovit hraniční ukazatele takového hodnocení kvality. Ve vztahu k případnému trestnému činu poškození cizích práv máme za to, že by však bylo možné a snad i potřebné se takovým hodnocením zabývat z hlediska vymezení zásahu do takových práv konkrétní osoby.
Některé znaky trestného činu neoprávněného podnikání v souvislosti s poskytováním právních služeb, in concreto znak dlouhodobosti (opětovnosti), prošly soudním přezkumem. Ústavní soud došel např. k závěru, že nelze uplatňovat bezvýhradně zásadu subsidiarity trestní represe, když protiprávní jednání dosáhne zcela jednoznačně určité míry společenské škodlivosti.[58] K obdobnému závěru dospěl dříve i Nejvyšší soud, když konstatoval, že pokud jednání obviněného dosáhne určité míry společenské škodlivosti, tak není přípustné uvažovat o odpovědnosti za přestupek ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe.[59] V doktrinální rovině bylo řečeno, že z individuální volby obecného zmocněnce se nemá stát podnikání, jež by de facto znamenalo obcházení povinnosti týkající se profesionálního poskytování právních služeb.[60] Obecně nesouhlasím s hypotézou, že nelze trestat prostřednictvím trestního či přestupkového práva jednání osob neoprávněně poskytujících právní služby bezúplatně.[61] Tento svůj názor opírám především o otázku narušení veřejného zájmu, který panuje v tom či onom případě. Téměř vždy je touto činností zasaženo do činnosti advokátního stavu, mohou být ohrožena či poškozena práva konkrétních osob, ale především může docházet k účelovému skrývání této činnosti pod záštitu její „údajné“ bezúplatnosti. Z tohoto důvodu je vždy třeba postupovat v každém případě individuálně.
Eroze přestupkového řízení v důsledku nepřípustného zastoupení
Jak bylo v úvodu uvedeno, tak platí, že s nejrozšířenějšími praktikami vinklaření spojenými s institutem obecného zmocněnce se můžeme setkat v agendě dopravních přestupků[62] a k nim se vážících řízení, které v 1. stupni vedou orgány obcí s rozšířenou působnosti, tedy příslušné městské úřady. Není ambicí tohoto příspěvku zaobírat se obecně problematikou obecného zastoupení jako takového. Avšak nezbývá než upozornit na potřebu respektování účelu a smyslu tohoto institutu, kterým je snaha o urychlení a usnadnění (obecně zefektivnění) správního řízení.[63] Bohužel, obecné zastoupení bývá velmi často v těchto řízeních zneužito k vykonávání praktik, které tento účel a smysl nesledují, když spíše jdou proti němu.[64] Hovoříme o praktikách, které představují procesní obstrukce a v mnoha případech přecházejí až ve zneužití práva. Autor tohoto příspěvku už dříve jedince dopouštějící se popisovaných praktik označil termínem „procesní desperáti“, kteří jen pustoší správní řízení.[65] Jiní je zase nazývají odlišně, např. „právní šmejdi“.[66] Nehledě na jejich označení, tak jakékoliv jednání (počínání si) vykazující možné znaky zneužití práva musí být vždy dostatečně a jasně prokázáno. Ve vztahu k právu na zastoupení a jeho případnému omezení v podobě nepřipuštění zástupce by tedy měla aktivita správního orgánu směřovat ke zjištění, jestli bylo v konkrétním případě právo skutečně zneužito, resp. jím byl sledován jiný než zákonem předpokládaný účel.[67]
Jaké nežádoucí a účelové praktiky jsou tedy typické pro obecné zmocněnce, kteří se dopouštějí vinklaření v rámci správních řízení o dopravních přestupcích? Jednak je možné zmínit paušální námitky podjatosti (všech) úředních osob zařazených k danému správnímu orgánu, nebo jen oprávněných úředních osob.[68] Nicméně „prázdné“ námitky podjatosti byly už nesčetněkrát v judikatuře nejvyšších soudních instancí označeny za obstrukce.[69] Další z řady obstrukčních praktik jsou záměrně vadná podání, která obsahují formální, písařské a jiné nedostatky a chyby, resp. neobsahují všechny povinné a podstatné náležitosti.[70] Mnoho těchto účelových podání míří k tomu, aby vyvolala u správního orgánu pochybení v dalším procesním postupu.[71] Vedle toho nesmíme zapomínat na řadu dalších „nonsense“ podání, se kterými se musí správní orgán nějakým způsobem vypořádat, ale i (opakované) kauzálně nesouvislé žádosti o informace podle zvláštního právního předpisu.[72] Podstatným zůstává, že všechny jimi činěné praktiky sledují cíl záměrně ztěžovat procesní postup, a tím buď neúměrně prodlužovat správní řízení, nebo jej mařit. Obecně se dá usoudit, že taková účelová podání jsou akty zneužití práva, jež nepožívají právní ochrany, a proto ani nevyvolávají žádné procesní důsledky, čímž na ně nemusí být ani reagováno.[73] Vedle toho dochází k deformaci základních právních principů a zásad, ale posléze i k dezinterpretaci právních norem. V konečném důsledku však procesní obstrukce způsobující průtahy a ztěžování správních řízení nezatěžují jenom správní orgány, ale i správní soudy.[74]
Za velké negativum považuji skutečnost, že mnohá řízení o dopravních přestupcích ztroskotají na ryze formálních nedostatcích, jež jsou vyvolány samotnými účastníky těchto řízení. V této souvislosti však narážíme na otázku týkající se rozhodování na základě přepjatého formalismu správních orgánů, zejm. těch odvolacích. Snaha o účelovou deformaci vedeného správního (přestupkového) řízení může nabývat rozličných podob, které se více či méně mohu zdát jako projevy učiněné po právu. Procesní postupy a taktika obecných zmocněnců (tj. „vinklářů“) většinou nesleduje efektivní ochranu práv svých zmocnitelů (zastoupených), ale účelově vyvíjí snahu o zmaření řízení, např. docílením uplynutí obecné promlčecí lhůty, resp. prekluzivní lhůty u přestupkového řízení.[75] Bohužel, v mnoha řízeních (nejen) o dopravních přestupcích se jim to ze systémového hlediska fungování veřejné správy daří dosahovat. Problémem je totiž nesprávné nastavení a fungování správních orgánů, kdy většinou správní orgán 1. stupně stihne v roční lhůtě projednat danou věc a vydat rozhodnutí, ale odvolací správní orgán už nestihne odvolání efektivně vyřídit, nebo tak učiní téměř na sklonku roční lhůty.[76] Za další faktor může být označena právní nejednotnost, kdy odvolací orgán nesprávně posoudí danou věc, avšak rozdílně oproti správnímu orgánu 1. stupně, přičemž i tak prvostupňové rozhodnutí zruší (ve prospěch obviněného) s tím, že správní orgán 1. stupně s největší mírou pravděpodobnosti rovnající se téměř jistotě nebude proti takovému postupu nadřízeného orgánu brojit.[77]
Někteří obecní zmocněnci, o jejichž zastoupení bylo rozhodnuto jako o nepřípustném, se posléze odkazují na to, že účastníci řízení (obvinění) jsou v důsledku aplikace institutu nepřípustného zastoupení nuceni vzít si právního zástupce (advokáta), čímž jsou nežádoucím způsobem finančně zatěžováni ze strany správních orgánů, a to zejm. s přihlédnutím k tomu, že si mnohdy ani advokáta zvolit nechtějí. Vlastně bývá namítáno, že bylo nezákonně zasaženo do práva na obhajobu obviněných (účastníků správního – přestupkového – řízení), kteří mají právo zvolit si za zástupce, „koho chtějí“. Tato úvahová konstrukce je však chybná, protože se uplatňují vyšší korektivy, kterými se jen uvedení spekulanti nechtějí řídit (respektovat je). Nesmí být zapomínáno na to, že obhajoba nemá být pojímána jako možnost vyhnutí se následkům deliktní odpovědnosti, ať už trestní, nebo přestupkové. Obhajoba má vést k ochraně zájmů jednotlivce v mezích právního řádu, a to nejen ve snaze o včasné zajištění všech podstatných skutečností daného případu. Dedukcí potom docházíme k logickému závěru, že právo na obhajobu kvalitativně doplňuje zásadu materiální pravdy, projevující se jako požadavek náležitě zjištěného skutkového stavu věci. Avšak uplatňuje se korektiv, že individuální zájmy jednotlivce nemohou převážit zájem spravedlnosti. A konečně platí úměra, že role obhajoby se umocňuje, ale i oslabuje vlivem několika předpokladů, kterými jsou propracovanost a vhodná volba procesní strategie a taktiky, dále třeba faktičnost slabé důkazní pozice orgánu veřejné moci, ale i erudovanost samotného obhájce.[78]
Závěr
Možnost rozhodnout o nepřípustnosti zastoupení lze hodnotit po vícero stránkách jako prospěšný a efektivní nástroj k usnadnění a zjednodušení procesního postupu účastníků správního řízení, jakož i správních orgánů, když je dána možnost včasného zamezení, dalo by se i říct vyloučení, rušivých elementů (převážně obstrukčních praktik) obecných zmocněnců. Na druhou stranu však je možné identifikovat i několik jeho úskalí, mezi která patří např. skutečnost, že rozhodnutí o nepřípustném zastoupení ze strany správního orgánu bude vždy považováno za zásah do práv účastníka řízení (obviněného v přestupkovém řízení). Opravný prostředek v podobě odvolání proti usnesení o nepřípustném zastoupení sice nemá odkladný účinek, proto je příslušný správní orgán legitimován v pokračování v řízení, ale s takovou možností, že může být vyslovena nezákonnost rozhodnutí o nepřípustnosti zastoupení. Samozřejmě, pokud by konkrétní správní řízení bylo ve fázi meritorního rozhodnutí, tak by s největší pravděpodobností byla taková skutečnost i důvodem k založení nezákonnosti takového rozhodnutí, když by řízení mu předcházející vykazovalo nezákonnost.
Nemohu jinak než souhlasit s názorem, že kvalitní právní prostředí vyžaduje jednotu projevující se tak, že tradiční právní profese příhodně „potáhnou za jeden provaz“ při řešení projevů nekvalifikovaného poskytování právních služeb.[79] Vedle toho plně souhlasím s názorem, že boji proti nezákonným praktikám uvedeného druhu je nepřetržitě nutné věnovat náležitou pozornost a každé nezákonné poskytování právních služeb oznámit orgánům činným v trestním řízení, příp. jiným orgánům. Toto platí nehledě na pravděpodobnost (ne)úspěšnosti vedení trestních stíhání.[80] Není přitom vhodné koncentrovat se výlučně na represi vinklaření, ale upírat pozornost i k prevenci (odhalování příčin a hledání jejich efektivního řešení).[81] K tomu je vhodné zmínit, že sama ČAK je poměrně aktivní, když se snaží upozorňovat na podloudné praktiky vinklářů a každé zjištění zakládající důvodné podezření z vinklaření předává k prošetření orgánům činným v trestním řízení. Nad rámec zmíněného se rovněž přikláníme k názoru, že pokud se nevyužije z jakéhokoliv důvodu pomoc advokáta (nedostatek finančních prostředků, obavy či nedůvěra v advokáty v důsledku negativních zkušeností aj.), tak je vhodnější využít pomoci bezplatných právních poraden než se obrátit na pokoutné vinkláře.[82]
Omezení okruhu oprávněných subjektů, kterým je umožněno poskytovat právní služby, resp. služby právní pomoci, je systematický a věcně legitimní stavovský požadavek. V přestupkových řízeních je sice jejich účastníkům (obviněným) dovoleno ustanovit za sebe obecného zmocněnce, kterým nemusí být profesionál (advokát), ale smyslem takové modality rozhodně není ztěžovat nebo mařit účel vedeného řízení, byť přestupkového. Bohužel dochází v převážné většině případů k tomu, že institut obecného zastoupení bývá zneužíván k neoprávněnému poskytování právních služeb osobami, které se za „právníky“ pouze vydávají, čímž nelegálně suplují činnost advokátů. Mám za to, že se jedná o hluboce negativní a protispolečenské jednání, které je třeba přísně postihovat.[83] Obzvláště za situace, kdy se v drtivě většině případů takové osoby dopouštějí obstrukcí a zneužívání práva, které však prezentují jako legitimní činnost, a v případě jakýchkoliv restrikcí ze strany veřejné moci hlásají porušování svých práv a svobod. Nejen osoby dopouštějící se vinklaření, tedy neoprávněného poskytování právních služeb, ale i mnozí advokáti jako osoby oprávněné k poskytování právních služeb by neměli zapomínat na skutečnost, že zákaz zneužití práva je silnější než právem umožněné dovolení.[84]
Institut obecného zastoupení je dozajista významný právní nástroj, který by měl sloužit k ulehčení procesní situace účastníků správních řízení. Jelikož má sloužit co nejširšímu okruhu subjektů právních vztahů, tak není nikterak zvláště podmíněn, pouze s odkazem na svéprávnost zástupce. Ve vztahu ke vzdělání platí, že stejně jako dosažení právního a právnického vzdělání není bez dalšího (advokátní zkouška a zapsání do seznamu advokátů) důkazem o způsobilosti k řádnému zastupování, tak ani nedostatek takového vzdělání naopak není bez dalšího důkazem o nezpůsobilosti k zastupování. Obecný zmocněnec však nikdy nemá zastupovat účastníky správních řízení (i těch přestupkových) systematicky a za účelem výdělku, přičemž pokud tak činí, vystavuje se riziku, že bude jeho činnost vyhodnocena, za splnění zákonných předpokladů, jako nelegální a podle zákona i potrestána.
Navíc, za určitý postih se dá považovat i skutečnost, že dílčí okolnosti neoprávněného poskytování právních služeb realizované prostřednictvím institutu obecného zastoupení bývají zveřejňovány v rozsudcích, které jsou veřejně přístupné a dostupné.[85]
Na úplný závěr nezbývá než odprezentovat názor NSS, se kterým je nutné projevit souhlas, a to, že práva a oprávněné zájmy účastníků správních (přestupkových) řízení mohou být ohroženy tím, že jsou zastupováni obecnými zmocněnci, kteří zřejmě nejsou způsobilí k řádnému zastupování, čímž zůstává povinností orgánů veřejné moci zasáhnout do svobodně projevené vůle účastníka řízení v podobě volby obecného zmocněnce a takovou osobu nepřipustit jako zástupce.[86]
JUDr. Mgr. Bc. Štěpán Kořínek je asistentem soudce Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích a externím doktorandem na PF UMB v Banskej Bystrici.
Ilustrační foto: AI
[1] V. Knapp: Teorie práva, C. H. Beck, Praha 1995, str. 184-185.
[2] Fakticky však tyto osoby nikdy nepřiznají úplatnost jejich služeb, protože by se tím de facto doznávaly k nelegální činnosti. V případě, že se jich někdo dotáže, tak uvádějí, že své služby poskytují „ze známosti“, plně zdarma či pouze za nějakou symbolickou odměnu, která je jim dávána víceméně jako dar ze strany zastoupených. onstrativní vymezení činností spadajících pod koncept „poskytování právních služeb“ obsahuje ust. § 1 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů: „Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.“
[3] Demonstrativní vymezení činností spadajících pod koncept „poskytování právních služeb“ obsahuje ust. § 1 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů: „Poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních služeb se rozumí rovněž činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem.“
[4] M. Ondrúš: Neoprávněné poskytování právních služeb, Trestní právo č. 1/2021, str. 5.
[5] Bod 26 rozsudku NSS ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 As 77/2020-19.
[6] Bod 37 rozsudku NSS ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 As 77/2020-19.
[7] Bod 38 usnesení NS ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 539/2018.
[8] A. Macková: Právní pomoc advokátů a její dostupnost, C. H. Beck, Praha 2001, str. 120-121.
[9] F. Smejkal: Důrazněji proti vinklaření, Rodinné listy č. 9/2013, str. 3.
[10] D. Kovářová a kol.: Zákon o advokacii. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 849-850.
[11] Op. cit. sub 4, str. 8-9.
[12] Viz zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
[13] Usnesení ÚS ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2319/10.
[14] Položíme-li si v tomto ohledu otázku, jestli může v pozici obecného zmocněnce vystupovat příslušník bezpečnostních sborů či jiný představitel státní (vrchnostenské) či jiné moci, pak dojdeme k nejednotné odpovědi. V každém případě platí striktní zákaz, že jako obecný zmocněnec nemůže vystupovat soudce, kromě několika zvláštních situací jako zákonný zástupce (rodič), a to zejm. s odkazem na ust. § 80 odst. 5 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Situace je však opačná v případě příslušníků Policie ČR, kteří sami za jiného mohou vystupovat ve správních řízeních jako obecní zmocněnci. Žádný zákon, ba dokonce ani služební předpisy, nestanoví, že by tak příslušník policejního sboru nemohl učinit, a to ani příp. etický kodex, který klade pouze obecné požadavky na chování a vystupování policistů (zdvořilost, čestnost aj.). Taková osoba by však měla mít sama dostatek citu k učinění úsudku, že by tak neměla činit, nebo jen výlučně ojediněle, spíše nárazově. Samozřejmě s výjimkou zastoupení osoby blízké či příbuzné, kde se to zdá být přirozené.
[15] Právo na obhajobu jako integrální součást práva na spravedlivý proces přitom v sobě konzumuje tři dílčí práva, a to právo bránit se osobně, dále právo bránit se prostřednictvím zvoleného obhájce (formální obhajoba), ale i právo na bezplatnou právní pomoc. Nicméně právo na bezplatnou právní pomoc svědčí tomu, kdo nemá prostředky na zaplacení obhájce, přičemž je to rovněž žádoucí i z hlediska zájmů společnosti.
[16] Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
[17] Posouzení aplikace ust. § 27 odst. 2 o. s. ř., tedy využití institutu nepřípustného zastoupení, může dosáhnout ústavní roviny, pokud by bylo motivováno a vedeno svévolí. V takovém případě by Ústavní soud jako ochránce ústavnosti byl legitimován k posouzení ústavnosti jeho konkrétní aplikace. Více viz J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář, Kniha I. § 1-250l občanského soudního řádu, 4. vyd., Wolters Kluwer, Praha 2023, str. 200-225.
[18] Rozsudek NSS ze dne 15. 6. 2021, č. j. 3 As 115/2019-37.
[19] Usnesení ÚS ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08.
[20] A. Winterová, A. Macková a kol.: Civilní právo procesní. První část – Řízení nalézací, Leges, Praha 2015, str. 151.
[21] Rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 5 As 34/2003.
[22] Bod 30 rozsudku NSS ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 As 77/2020-19.
[23] Op. cit. sub 10, str. 849-850.
[24] Někteří vinkláři mohou používat označení jako „souhrnný komplex klientských služeb“ či „poradenství v dopravě“ a jiné označení, které slouží jen k zakrytí skutečné povahy nabízené činnosti, kterou je poskytování právních služeb (srov. bod 43 usnesení NS ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 539/2018).
[25] J. Svejkovský, A. Macková, M. Vychopeň a kol.: Advokátní právo, C. H. Beck, Praha 2017, str. 263.
[26] Titul JUDr. bylo v dřívějších dobách možné získat i třeba na Policejní akademii v Praze, přičemž doposud je možné tohoto titulu dosáhnout na Akadémii Policajného zboru v Bratislavě. Zdá se, že taková skutečnost není nic proti ničemu, ale opak je pravdou, když se jedná o vysoké školy, které nejsou orientovány výlučně na výuku práva, ale převážně jiných vědních oborů, typicky kriminalistiky, bezpečnostních oborů aj. Z hlediska obecného zastoupení pro účely daného správního řízení však není rozhodující to, na jaké vysoké škole daný zástupce dosáhl vzdělání, či dokonce jakou úroveň právních znalostí projevil v daném řízení. Lze odkázat na starší usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 1993, sp. zn. 16 Co 445/93, ve kterém soud vyslovil názor, že nezpůsobilost k řádnému zastupování může být dána, i když obecný zmocněnec má právnické vzdělání, neboť ani dosažení takového vzdělání nemůže a priori vyloučit nezpůsobilost k řádnému zastupování.
[27] Některé osoby dopouštějící se pokoutnictví mohou argumentovat dostatkem odbornosti vážící se k jejich zkušenostem z jednotlivých povolání, např.u Policie ČR, státních úřadů, úřadů samosprávných celků a jiných.
[28] L. Šikel: Konec vinklaření i novinky pro koncipienty, Právní rádce č. 9/2017, str. 18-19.
[29] Op. cit. sub 4, str. 5-6.
[30] Srov. rozsudek NSS ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 As 77/2020-19.
[31] Nález ÚS ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 30/21.
[32] Ust. § 27 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále o. s. ř.“): „Soud rozhodne, že zastoupení podle odstavce 1 nepřipouští, jestliže zástupce zřejmě není způsobilý k řádnému zastupování, anebo jestliže jako zástupce vystupuje v různých věcech opětovně.“
[33] M. Hrdlička: § 27 (Obecný zmocněnec jako zástupce účastníka), in P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád. Praktický komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 6. 2024], ASPI_ID KO99_p 11963CZ, dostupné v Systému ASPI. ISSN 2336-517X.
[34] Usnesení KS v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 10 Co 839/2007.
[35] V případě, že soud dojde k závěru, že byly naplněny znaky pokoutnické činnosti, tak má vyslovit nepřípustnost zastoupení takovou osobou, aniž by obecného zmocněnce (pokoutníka/ /vinkláře) jakkoliv postihoval, např. uložením pokuty či zamezením v zastupování pro futuro. Usnesení NS ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015.
[36] Vždy je významná objektivita stavu, a nikoliv stav subjektivity účastníka řízení ke zvolenému zástupci, jak plyne z usnesení NS ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2320/2015.
[37] Ust. § 72b zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, zní: „Správní orgán usnesením rozhodne o tom, že nepřipustí zastoupení na základě plné moci, pokud zmocněnec vystupuje v řízení o přestupcích v různých věcech opětovně, nejde-li o advokáta nebo jinou osobu poskytující právní služby soustavně a za úplatu podle jiného zákona.“
[38] Logicky vzato, aplikace institutu nepřípustného zastoupení vůči konkrétnímu obecnému zmocněnci nemůže znamenat porušení práv účastníka správního (přestupkového) řízení, nakolik sám zákon stanovuje podmínky (např. opětovnost) a limity (nelze nepřipustit advokáta), přičemž stále zůstává zachována možnost zvolit si adekvátního „bezvadného“ zástupce.
[39] Š. Kořínek: Nepřípustné zastoupení ve správním řízení o dopravním přestupku, Právní rozhledy č. 22/2022, str. 773.
[40] L. Tichý, M. Stolejda: Opakované (opětovné) zastoupení obecným zmocněncem v civilním soudním řízení, epravo.cz [online], zveřejněno dne 24. 7. 2020, dostupné z: < https://www.epravo.cz/top/clanky/opakovane-opetovne-zastoupeni-obecnym-zmocnencem-v-civilnim-soudnim-rizeni-111491.html>.
[41] Usnesení NS ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2024.
[42] K tomu srov. bod 22 a 30 rozsudku NSS ze dne 30. 11. 2023, č. j. 4 As 321/2023-24.
[43] Podle § 24-28a o. s. ř. na základě plné moci. Viz J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha I. § 1-250l občanského soudního řádu [Systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 21. 6. 2024], ASPI_ID KO99_p2a1963CZ, dostupné v Systému ASPI. ISSN 2336-517X.
[44] N. Javůrková: § 27 (Zastoupení obecným zmocněncem), in L. David a kol.: Občanský soudní řád. Komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer ČR [cit. 21. 6. 2024], ASPI_ID KO99_p 11963CZ, dostupné v Systému ASPI. ISSN 2336-517X.
[45] Prostá logika nám opět říká, že i kdyby tomu tak skutečně bylo a takový obecný zmocněnec „z dobroty a ryzosti svého srdce“ zastupoval různé osoby opakovaně napříč celým územím ČR a bezúplatně (zadarmo), tak by na takovou činnost musel nejspíše vynakládat vlastní zdroje a prostředky. Takovou situaci si lze představit jen stěží, či spíše je nepředstavitelná a rozhodně těžce uvěřitelná.
[46] Usnesení ÚS ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08.
[47] Op. cit. sub 10, str. 849-850. Dílčí okolnosti hodnoceny např. i v rámci usnesení NS ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 5 Tdo 753/2023.
[48] J. Justoň, D. Kovářová, P. Vrábliková: Průvodce novelou zákona o advokacii, Bulletin advokacie č. 10/2017, str. 63.
[49] Těmito právními předpisy mohou být např. zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, nebo zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.
[50] Ust. § 124a zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, a ust. § 109j zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
[51] Ust. § 251 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „Kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“
[52] Bližší vymezení chráněného objektu se váže rovněž k zajištění rovnosti v oblasti hospodářské soutěže, jakož i k ochraně spotřebitelů. Více viz J. Jelínek a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část, 6. vyd., Leges, Praha 2022, str. 739-742.
[53] A. Draštík a kol.: Trestní zákoník. Komentář, II. díl, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 1878.
[54] Konečně ani samotné právo na zastoupení není konstruováno tak, že by volený zmocněnec musel být osobou znalou práva, resp. vystudovaným právníkem.
[55] Ust. § 181 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů: „Kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že a) uvede někoho v omyl, nebo b) využije něčího omylu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“
[56] Podle statistických údajů za rok 2023 se národní objasněnost trestného činu neoprávněného podnikání pohybovala okolo 30 % (viz https://www.policie.cz/clanek/statisticke-prehledy-kriminality-za-rok-2023.aspx).
[57] Op. cit. sub 4, str. 10.
[58] V případě, kdy se jednalo o souběh několika pokračujících trestných činů neoprávněného podnikání, jež byly spáchány 26 dílčími útoky, tak nebylo možné uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, když takové jednání dosahovalo dostatečné společenské škodlivosti k uplatnění trestní odpovědnosti. Viz usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 773/20.
[59] § 24-28a o. s. ř., na základě plné moci. Viz op. cit. sub 43.
[60] § 24-28a o. s. ř., na základě plné moci. Viz op. cit. sub 43.
[61] Samozřejmě s povědomím o možnostech civilněprávní ochrany, zejm. prostřednictvím ust. § 2950 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), které upravuje škodu způsobenou informací nebo radou: „Kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí-li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě“, a to ve vztahu k ust. § 5 odst. 1 o. z.
[62] A. Selingerová, K. Staňková: Dopady novely zákona o odpovědnosti za přestupky, Právní rádce č. 3/2022, str. 47.
[63] Srov. rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011-81.
[64] Uplatňování procesních práv účastníků ve správních řízeních nemá vést k samoúčelné přehlídce zbytečných úkonů správních orgánů. V opačném případě by se správní řízení stalo jen vyprázdněným rituálem zcela neúčelných procesních postupů bez jakéhokoliv smysluplného obsahu. K tomu srov. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39.
[65] Op. cit. sub 39, str. 772.
[66] T. Nahodil: Jak lze také bojovat proti vinklářům, Advokátní deník [online], zveřejněno dne 22. 7. 2021, dostupné z: < https://advokatnidenik.cz/2021/07/22/jak-lze-take-bojovat-proti-vinklarum/>.
[67] Rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011-81.
[68] Ve smyslu ust. § 15 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, platí, že úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné podle vnitřních předpisů tohoto správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu.
[69] Srov. rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2019, č. j. 9 As 242/2019-47, podpořený i usnesením ÚS ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 68/20.
[70] Opět se jedná o obstrukce známé soudní moci, viz rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2020, č. j. 8 As 82/2020-54.
[71] Judikatorní praxe však potvrdila, že není procesní chybou, když správní orgán nevyzve k nápravě (odstranění nedostatku a vady podání) osobu, která činí vadná podání opakovaně a dlouhodobě, a to s odkazem na dřívější obeznámení takové osoby s její povinností respektovat příslušné právní předpisy vážící se ke stanovení náležitostí jednotlivých podání (srov. rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2015, č. j. 4 As 225/2015-32).
[72] Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
[73] Rozsudek NSS ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 4 As 113/2018.
[74] Rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2017, č. j. 3 As 61/2016-44.
[75] Takový procesní postup se může odehrát i tak, že je podána žaloba na nečinnost správních orgánů v poslední den před uplynutím jednoroční promlčecí (prekluzivní) doby, což samozřejmě není náhoda, ale zcela promyšlená strategie směřující ke zdárnému a „falešně“ legálnímu zastavení uvedeného řízení. K tomu srov. rozsudek KS v Brně ze dne 28. 2. 2024, č. j. 31 A 64/2023-64.
[76] Podle ust. § 90 odst. 6 spr. řádu platí, že rozhodnutí v odvolacím řízení vydává odvolací orgán ve lhůtách stanovených v § 71, přičemž lhůta počíná běžet dnem předání spisu odvolacímu správnímu orgánu. Obecné ust. § 71 spr. řádu upravuje lhůty pro vydání rozhodnutí, když v odst. 1 říká, že je povinností správního orgánu vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, což je však vágní a právně abstraktní pojem, který by mohl být vykládán velmi široce. Odst. 3 téhož ustanovení proto rozebírá uvedenou dobu tak, že pokud nelze vydat rozhodnutí bezodkladně, tak musí být vydáno nejpozději do 30 dnů ode dne zahájení řízení, max. však do 60 dnů, jestliže je ve věci potřebné nařízení ústního jednání. Tato pravidla musí odvolací orgán následovat a řídit se jimi. Praxe je však taková, že z důvodu personálních nedostatků a nedostatečné kvalifikovanosti samotných úředních osob působících na odvolacích orgánech jsou pak tyto lhůty až několikanásobně překračovány. Nezřídka se proto stává, že odvolací orgán rozhodne o odvolání až desátým či jedenáctým měsícem, což není problematické v případě potvrzení napadeného rozhodnutí nebo zrušení a zastavení řízení. Komplikace však nastává v případě, že je napadené prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc je vrácena správnímu orgánu 1. stupně k novému projednání. Správní orgán 1. stupně tak může mít jen necelý měsíc k tomu, aby nově danou věc znovu projednal, přičemž je samozřejmě vázán právním názorem odvolacího orgánu. Správní orgány 1. stupně tak mohou být nepřímo tlačeny do situace, kdy musí samy zastavovat probíhající řízení v důsledku plynutí času, resp. uplynutí promlčecí – prekluzivní lhůty, avšak s tím rozdílem, že „nestihnutí“ zákonem dané doby k projednání přestupku zapříčinil jejich nadřízený (odvolací) orgán, který sám nechtěl dané řízení zastavit.
[77] Bohužel nebývá ojedinělým případem, že odvolací správní orgán, aniž by se obšírně zabýval právní argumentací a složitostí zdůvodňování svého postoje či postoje správního orgánu 1. stupně, tak radši z důvodu prostého usnadnění či obavy z možného soudního řízení danou věc zruší s vědomím toho, že správní orgán 1. stupně, tedy hierarchicky podřízený orgán, si na jeho postup nebude stěžovat a vznášet protesty, či sám dané rozhodnutí nenapadne žalobou.
[78] V. Mandák: Jednání obhájce na újmu klienta, in J. Fenyk (ed.): Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám, Lexis Nexis, Praha 2007, str. 62-63.
[79] J. Kramer: Právnická povolání v justici a jejich vzájemný vztah, diplomová práce, Právnická fakulta UK, Praha 2014, str. 67.
[80] V dané souvislosti není nahodilé, že řada trestních oznámení bude odložena, což však nemusí být nutně důsledkem neefektivní trestněprávní úpravy, ale pouze důsledkem problematického dokazování skutkových okolností vážících se k vinklářské činnosti, čímž není prokázáno naplnění některých znaků konkrétní skutkové podstaty nějakého trestného činu.
[81] Souhlasím totiž s názorem, že vinklářskou činnost umožňuje páchat sama společnost, přičemž náležitá osvěta může vést k minimalizaci vinklaření, resp. k odmítnutí této formy pomoci. Problémem je však opět sama společnost jako systém a jeho jednotlivé prvky, a to zejm. finanční nákladnost právní pomoci jako takové. Více viz op. cit. sub 66.
[82] Tamtéž.
[83] Takový závěr konečně vedl i k přijetí skutkové podstaty přestupku „vinklaření“ do zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (viz op. cit. sub 10, str. 849-850).
[84] V některých „krajních“ případech může i zastoupení advokátem být spíše k tíži zastoupeného než k jeho prospěchu a zájmu spravedlnosti. Více viz D. Uhlíř: Právo na spravedlivý proces, právo na spravedlivý rozsudek, Právní prostor [online], zveřejněno dne 29. 8. 2019, dostupné z: < https://www.pravniprostor.cz/clanky/procesni-pravo/pravo-na-spravedlivy-proces-pravo-na-spravedlivy-rozsudek>.
[85] NSS k tomu uvedl, že zveřejnění vyhlášeného rozsudku prostřednictvím internetu, kde není anonymizována osoba systematicky vystupující ve správních řízeních jako obecný zmocněnec, nepředstavuje nezákonný zásah, když navíc tato osoba čerpá z této činnosti prospěch (rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 9 As 429/2018).
[86] Rozsudek NSS ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 2 Afs 104/2013.
