Podle § 127 odst. 1 o. s. ř. jestliže pro složitost posuzované otázky není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Taktéž dle § 127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Obdobně se postupuje v trestním řízení v souladu s ust. § 105, 108 a 110a tr. ř., popř. ve správním řízení podle § 56 spr. ř. Výslech znalce je tedy obvyklou metodou využívanou při soudním řízení.

Recentní judikatura hovoří jasně – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, podle kterého: „Soud nesmí ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1, věty čtvrté, o. s. ř. upustit od výslechu znalce (a spokojit se s písemným posudkem znalce) mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, a to i v případě, že soud jinak nemá pochybnosti o správnosti písemného znaleckého posudku.“ Soud však leckdy dospěje k závěru, že bude vhodnější výslech znalce připustit, aby nemusel následně čelit nařčení, že zamezil uplatnění práva na spravedlivý proces.

V posledním období se jeví jako „oblíbená strategie“ některých advokátů při soudním jednání zpochybnit znalecký posudek a osobu znalce, protože nevidí jiný způsob, jak dosáhnout úspěchu ve sporu. Často se jedná o „nekalé“ praktiky, kdy se nekorektním způsobem snaží advokát přesvědčit soud o nekompetentnosti znalce či jeho pochybení při sestavování jím podaného znaleckého posudku. Jedná se o kombinaci různých postupů a rétorických technik.

První technikou je pokládat dotazy výhradně při výslechu znalce, i když je k jejich písemné formulaci advokát předem soudem vyzván. S argumentací advokáta, že má právo pokládat otázky znalci při jeho výslechu, lze samozřejmě souhlasit, nicméně pokud znalecký posudek čítá mnoho stovek stran a jeho přílohy více než deset tisíc stran, tak je přirozeně pro znalce velmi obtížné na detaily posudku bez přípravy reagovat, když vezmeme v úvahu, že advokát má na svou přípravu minimálně desítky hodin a může si taktéž předem požádat jiného znalce o konzultaci.

Druhou technikou je neúměrné protahování délky výslechu. Advokát má připraveny desítky dotazů převážně na detaily ve znaleckém posudku. I když se dotazy týkají stejné oblasti v postupu znalce, advokát je neustále opakuje a snaží se znalce unavit a „vykolejit“. Výslech má délku mnoha hodin. Je nutné brát v potaz, že znalec je většinou odborník, který nemá každodenní praxi ve vystupování před soudem nebo i obecně před skupinou lidí. Z toho důvodu je pro něj značně diskomfortní několik hodit čelit dotazům stran a soudu.

Třetí technikou je způsob vystupování advokáta při výslechu znalce. Advokát se snaží předkládat stanoviska, která znalec neřekl, neustále opakuje detailní dotazy typu „jak jste dospěl k tomuto číslu“. Toto je pro znalce zvlášť náročné, když znalecký posudek obsahuje mnoho stovek stran a jeho přílohy více než deset tisíc stran. Advokát zároveň vystupuje na hraně arogance, mnohdy zvyšuje hlas ve spojení s cholerickým hereckým výkonem a projev znalce komentuje poznámkami typu „na otázku jste neodpověděl“, „na otázku jste znovu neodpověděl“, „otázku jsem vám v minulosti již několikrát položil a znovu jste na ni neodpověděl“, „tak přejděme k další otázce, pan znalec na otázku neumí zase odpovědět, prosím o zaprotokolování“, „na vaši odpověď tady čekáme již pět minut“ apod. Takto se děje vždy při odpovědích znalce, když znalec uvede, že dotaz zodpoví následně písemně, protože se jedná o takový detail, který vyžaduje čas na rozmyšlení, nebo se takto postupuje v případě, když odpověď advokátovi není příznivá. Celé vystupování advokáta je pak doprovázeno jeho různým zdůvodňováním „neoprávněnosti“ citace příloh posudku, resp. jejich necitováním, či vůbec oprávněnosti použití příloh v posudku.

Etický kodex ČAK přitom ve svém článku 17 odst. 3 říká: „Advokát je povinen v řízení jednat poctivě, respektovat zákonná práva ostatních účastníků řízení a chovat se k nim i k ostatním osobám zúčastněným na řízení tak, aby nebyla snižována jejich důstojnost ani důstojnost advokátního stavu.“

Podle soudcovského komentáře k civilnímu řízení musí soudce ochránit znalce stejně jako svědka před nepřípustnými ataky a procesně nekorektním jednáním ze strany účastníků a jejich advokátů. Účastník, pro něhož jsou závěry znalce nepříznivé, činí zpravidla vše pro to, aby jej vyvedl z míry, zpochybnil jeho metody a závěry. Může se tak dít, pokud nepřekročí únosnou mez, klade znalci věcné dotazy, předkládá své argumenty a jestliže posudek zásadním způsobem zpochybní.[1]

Poslední čtvrtou technikou, jak přesvědčit soud o nekompetentnosti znalce, je zpochybnit jeho specializaci, tzn. vlastní oprávněnost k provedení znaleckého úkonu. Samozřejmě platí ust. § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., že znalec je povinen vykonávat znaleckou činnost pouze v oboru a odvětví a případně specializaci, pro které má oprávnění vykonávat znaleckou činnost. Vyskytují se nicméně hraniční odbornosti (zejm. v oblasti ekonomie nebo stavebnictví), které nejsou pokryty katalogem podle vyhlášky č. 505/2020 Sb., a proto se advokátovi nabízí zpochybnit oprávněnost znalce k vyhotovení daného znaleckého posudku.

Pokud uvedené techniky nedosáhnou požadovaného cíle, advokát žádá soud o vypracování revizního znaleckého posudku. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, byl však vysloven tento názor: „Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení; bude však vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné.“

Závěr

Uvedené krátké pojednání není návodem pro advokáty, jak mají postupovat při výslechu znalce, nýbrž má sloužit jako určité memento k tomu, aby se soudní jednání stalo kultivovanějším. Nacházím se ve stavu určité schizofrenie, protože mám tu čest patřit k malé skupině osob, která je zároveň advokátem i znalcem. Na tomto místě však považuji za seriózní postavit se na stranu znalců, protože se jedná o „vymírající druh“ v početním stavu zhruba třetinovém v porovnání s komunitou advokátů, často nemajícím permanentní zkušenost se soudním jednáním.

Chtěl bych také apelovat na soudce, aby při výslechu znalce dbali na zvláštnost jeho postavení a nepřipustili, aby rámec soudního jednání při výslechu znalce překročil meze korektnosti.

Mělo by být také akceptováno právo znalce vyjádřit se následně písemně k položeným specifickým otázkám při jednání soudu bez toho, aniž by se okamžité nezodpovězení dotazu posuzovalo jako neznalost či neodbornost, protože nikoliv všichni znalci jsou výmluvní jako advokáti a k fundované odpovědi leckdy potřebují čas, zvláště když průměrný věk znalce je 63 let.

Doc. JUDr. Ing. Bohumil Poláček, Ph.D., MBA, LL.M., působí jako advokát, vyučuje mezinárodní právo a oceňování na Ekonomické fakultě Technické univerzity v Liberci, je znalcem v oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, a je rozhodcem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR.
Ilustrační foto: canva.com

[1] JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha I (§ 1 až 250l o. s. ř.). 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023. 1448 str. ISBN 978-80-7676-644-0.

Citováno ze systému ASPI: https://www.aspi.cz/products/lawText/13/208/1/2, k § 127 odst. 1.