V následujícím článku si autor klade za úkol analyzovat předpoklady deliktní odpovědnosti za škodu s ohledem na znalost práva škůdcem v době jeho deliktního jednání. Vychází z obecně přijímaného názoru, že zákony způsobují účinky bez ohledu na jejich znalost adresáty právních norem, a soustřeďuje se na tři klíčové otázky: a to otázku, co je právo, o jehož znalost škůdcem se jedná, otázku, zda neznalost práva je závislá na zavinění škůdce, a konečně se zabývá neznalostí právní úpravy, jejíž výklad soudem byl proveden až po uskutečnění deliktního jednání. V odpovědi na otázku, co je právo, jež má být předmětem znalosti, autor dospívá k názoru, že jím jsou právní normy ve smyslu soudního výkladu, který dává právní normě jednoznačný smysl. V případě, že judikatura je nejednotná, lze neznalost právní normy jako součást protiprávnosti uznat jen ve zcela výjimečných případech naprosté ignorance práva škůdcem. Neznalost práva jako možná osvobozující okolnost není v zásadě závislá na zavinění. Při objektivní odpovědnosti za neznalost je ovšem třeba přihlížet především k míře rozpoznatelnosti chráněných absolutních práv a též zohlednit specifický problém nutnosti tzv. rychlých rozhodnutí, při nichž je rozpoznatelnost rozporu s právem z důvodu časového tlaku velmi omezená. Konečně autor vylučuje jakoukoli zpětnou působnost účinku právní úpravy ve smyslu změny právního výkladu.

Předběžná poznámka

Mluvíme-li o neznalosti práva, okamžitě se klade otázka, co právo znamená. V našem případě jde o objektivní pozitivní právo. To však ještě není jasné: zákonné právo musí být konkretizováno výkladem a doplněno analogickou a teleologickou redukcí a někdy také „vlastním soudním hodnocením“. Taková konkretizace vede k vypracování podrobných pravidel chování prostřednictvím judikatury, a tím k „nalezení práva“.[1] Při použití principů přirozeného práva se rozdíl mezi takto nalezeným právem a zákonným právem ještě zvětšuje. Konečně je třeba mít na paměti, že je-li používán hodnotový právní pojem,[2] musí být při aplikaci práva vždy zohledněny právní principy (právní jistota, účelnost, spravedlnost). Protože takto získaná pravidla chování mají pro osoby, na něž se právní norma vztahuje, nejvyšší praktický význam, musí být v každém případě reflektována při analýze právních následků neznalosti pozitivního práva.[3]

S poněkud menšími obtížemi se setkáváme při chápání pojmu neznalost zákona.[4] Právní omyl[5] je často ztotožňován s neznalostí zákona nebo s pouhou podmnožinou neznalosti zákona. Neznalost zákona budeme chápat jako širší obecný pojem, protože v běžném jazyce zahrnuje různá stadia a stupně nedostatečné znalosti, totiž nedostatek představy o ní, pochybný názor či pevné přesvědčení o jeho nesprávném významu. Právní omyl se týká pouze poslední varianty.

Příklad z praxe

V roce 2020 rakouský Nejvyšší soudní dvůr (dále „OGH“) rozhodoval (2 Ob 8/20w) o následujícím případu.[6] Žalobce při jízdě po cyklostezce spadl a zranil se, když překonával přemostění vodovodního potrubí, které objednal žalovaný. První soud zamítl žádost žalobce o náhradu škody. Odpovědnost žalovaného za zaviněné porušení povinnosti v oblasti bezpečnosti silničního provozu nepovažoval za odůvodněnou. Stejného názoru byl i odvolací soud. Nejvyšší soud však uvedl, že obžalovaný porušil svou povinnost zajistit bezpečnost provozu: na obtížný úsek cyklostezky bylo třeba upozornit a jejího uživatele varovat.

Soud se však nezabýval otázkou, zda žalovaný věděl nebo alespoň mohl vědět o existenci této povinnosti, kterou oba nižší soudy zodpověděly negativně. To může vést k závěru, že znalost práva pro zavinění, a tím pro vznik[7] odpovědnosti, nehraje žádnou roli.

Právní základ

Ust. § 2 a 3 ABGB jsou nyní chápána tak, že platnost, jakož i účinnost zákonů jsou nezávislé na znalosti adresátů normy. Platí sice, že pouhá neznalost zákona sama o sobě neomlouvá, ale pokud právní úprava nebyla pro adresáta normy „přes přiměřenou pozornost rozpoznatelná“, měla by být odpovědnost odmítnuta pro nedostatek zavinění.

Judikatura se řídí tímto názorem, který se zdá být v souladu se zásadami odpovědnosti za zavinění. Bližší pohled na doktrínu a judikaturu však vyvolává pochybnosti.

Neznalost zákona v doktríně a judikatuře

Zaviněná neznalost se posuzuje podle přísného měřítka.[8] Ilustrativní je „rozhodnutí o hazardu“ OGH z roku 2012.[9] Podle § 25 odst. 3 zákona o hazardních hrách měla kasina povinnost odepřít vstup tuzemským návštěvníkům kasin závislým na hazardních hrách. Žalovaný provozovatel kasina neodepřel vstup italskému žalobci, který prohrál velké sumy peněz a nyní požaduje náhradu škody. Provozovatel kasina se hájil tím, že zákon se výslovně vztahoval pouze na rezidenty. Nejvyšší soudní dvůr rozhodl, že omezení na rakouské státní příslušníky je v rozporu s unijním právem a že žalovaný neměl diskriminovat cizince, a měl tedy vykonávat svou povinnost ochrany i vůči těmto osobám. Když žalovaná kasinová společnost namítala, že zákon se v rozhodném období výslovně vztahoval pouze na rakouské státní příslušníky, tvrdila, že Rakouská republika a Spolkové ministerstvo financí v řízení o porušení smlouvy zastávaly právní stanovisko, že toto nařízení bylo v roce 2006 v souladu s unijním právem a že žalovaný má v každém případě právo spoléhat se na „oprávněný právní názor“.

Nejvyšší soud tyto argumenty odmítl: mělo se zkoumat, zda by znalost práva byla při náležité pozornosti možná a zda se jednalo o pravidla, o jejichž znalost měl člověk při své činnosti dbát. Přitom je nutné použít přísné měřítko. Při náležité pozornosti by byla možná dostatečná znalost práva. Žalovaná společnost se dopustila hrubé nedbalosti.

Je matoucí, že znalost platného zákona by měla vést k obvinění z hrubé nedbalé neznalosti práva. Překvapuje, že Nejvyšší soudní dvůr potřebuje více než tucet stránek, aby se zabýval základními otázkami evropského práva a zdůvodnil svůj rozsudek. Navíc, jak souvisí hodnocení jednání žalované společnosti jako hrubě nedbalého s právním názorem prvoinstančního soudu, který zřejmě zaujal stejný postoj jako žalovaná, a odvolacího soudu, který považoval za naléhavě nutné, aby tuto složitou právní otázku objasnil SD EU.

Jiná rozhodnutí upozorňují na další problém, a to, kdy lze mluvit o neznalosti zákonů. V roce 2010 Nejvyšší soudní dvůr[10] uvedl, že žalovaný „nebude exkulpován, pokud musel při vynaložení potřebné péče očekávat, že soudy dospějí k pro něj nepříznivému rozhodnutí“. Jinými slovy to znamená, že pečlivý žalovaný by měl očekávat, že soud bude zastávat jiný právní názor než ten, který žalovaný pokládá za správný. To je jistě těžko pochopitelné stanovisko, neboť názor škůdce, poté co důkladně analyzoval právní situa­ci, je považován za nesprávný, neboť musel počítat s tím, že nekvalifikovaný soudce bude vycházet z nesprávného právního názoru, a i po argumentaci žalovaného na svém mínění bude trvat. Kdy lze při značném množství obtížně řešitelných otázek, a dokonce vadných rozsudků, skutečně počítat s příznivým rozhodnutím soudu?

Výroky OGH si zaslouží zvláštní pozornost, protože se zaměřují na předvídatelnost rozhodnutí soudu, a tím na jeho výklad práva, a nikoli na znalost zákona. Nejvyšší soudní dvůr proto vychází z toho, že rozhodnutí soudu vždy nabízí jediné správné řešení a že určuje „právo“, které by měl žalovaný předem dodržovat. Oba soudy opomíjejí skutečnost, že i soudy chybují, a navíc že do značné míry je ospravedlnitelné nejen jedno, ale více řešení.

Problémové oblasti 

Zákony

Nyní k otázce, co se rozumí zákonem, o jehož znalost se jedná. V mnoha případech nestačí znění zákona, a proto je třeba je upřesnit výkladem, analogií a teleologickou redukcí a doplnit o obecné právní zásady. Tato specifikace vede k vypracování podrobných pravidel chování prostřednictvím judikatury. To je důležité zejména v deliktním právu, protože jde z velké části o judikaturu, tedy soudcovské právo. Nabízí se tak otázka, zda je každý adresát normy povinen informovat se o judikatuře.

Navíc, pokud pravidlo chování formulované soudem cestou dotváření práva teprve vzniklo v projednávané věci a logicky předtím nebylo publikováno, neboť o něm dosud žádný soud nerozhodoval, nelze škůdci vyčítat jeho neznalost. Doposud však soudy neváhaly zpětně kvalifikovat jednání škůdce jako porušení řádné péče, aniž by se ptaly, zda obžalovaný mohl o novém pravidlu vědět dříve.

Totéž platí pro změny judikatury: pokud k tomu dojde, soud pravděpodobně neshledá odpovědným pachatele, protože nemohl vědět o normě chování, která se vyvinula až poté, co bylo uskutečněno jeho škodní jednání. Zpětná účinnost judikatury v případě její změny je odůvodněna tím, že soudy by jinak byly nuceny „záměrně rozhodovat nesprávně proti lepší znalosti – na základě právního názoru, který byl mezitím z dobrých důvodů překonán“. Jak to lze sladit s názorem, že to závisí na zavinění pachatele? Především by však soud v žádném případě nebyl nucen učinit záměrně nesprávné rozhodnutí: mohl by zdůraznit to, co nyní považuje za správný názor, ale odmítnout zaviněnou neznalost.

Hranice mezi platností práva a přičítáním

Podle převládajícího názoru jsou – jak bylo uvedeno shora – zákony závazné, tedy účinné, bez ohledu na znalost adresátů normy. Od toho je třeba odlišit námitku neznalosti zákonů. Diferenciace způsobuje problémy. Příklad: podnikatel vypouští výfukové plyny, které jsou podle jeho chápání emisních předpisů přípustné.

Pokud je odpovědnost odmítnuta z důvodu omluvitelné neznalosti zákona ze strany pachatele, vede to k tomu, že účinnost právních norem, jež stanoví povinnost škůdce k náhradě škody, selhává na omluvitelné neznalosti porušené normy chování. To je v konečném důsledku v rozporu se zásadou, že účinek norem není závislý na znalosti adresátů právní normy.

Funkce ochrany právních statků

Normy, které jsou důležité pro náhradu škody, jsou zaměřeny na ochranu právních statků a stanoví pro každého povinnost pečovat o jejich respektování.

Dosud se příliš málo pozornosti věnuje tomu, že liberace odpovědnosti z důvodu nezaviněné neznalosti zákona vede k odepření ochrany, a tím ke zklamání důvěry poškozeného v právní ochranu. Je však třeba počítat s tím, že majitel chráněného statku nemá přesné znalosti o tom, proti kterým konkrétním způsobům jednání je jeho statek chráněn.

Časové omezení získávání znalostí

Tato problematika se týká především případů, kdy by škůdce měl možnost získat podrobnější informace o právní situaci ještě před spácháním posuzovaného jednání.

Ale co zavinění ohledně neznalosti zákona, pokud jde o rozhodnutí, která musí být učiněna okamžitě? Jde o kaž­dodenní situace: účastníci silničního provozu se pravidelně musí rozhodnout, jak se mají zachovat, aniž by o tom měli čas přemýšlet. V takové situaci se často ocitají i lékaři a záchranáři. V sebeobranných situacích musejí ohrožení okamžitě reagovat. Po týdnech uvažování pak soud určí, jakou povinnost měl pachatel dodržovat, a jeho chování pak často posuzuje, aniž by přihlížel k tomu, zda si této povinnosti měl být vědom již v době škodního jednání, a aniž by vzal v úvahu chybovost rychlého uvažování.[11]

Pokud např. soud prvního stupně i odvolací soud popírají exces sebeobrany a Nejvyšší soudní dvůr[12] potřebuje několik stránek k tomu, aby se mohl vypořádat s literaturou ohledně mezí dovolené sebeobrany, je zřejmé, jak problematické je vinit žalovaného, pokud ve zlomku vteřiny a pod vysokým psychickým tlakem dospěl k jinému závěru než soudci senátu Nejvyššího soudního dvora po měsících přemýšlení.

Odpovědnost právníků

Rychlý pohled na odpovědnost advokátů a soudců: na rozdíl od svého striktního postoje vychází OGH[13] z toho, že advokátům lze přičítat nedbalost pouze v případě, můžeme-li jejich postup označit po náležitém uvážení za nepřiměřený.

Na rozdíl od případů laiků neuznává OGH odpovědnost osob znalých práva, jestliže jejich právní názor byl oprávněný. Mělo by se s těmi, kdo mají právní znalosti, skutečně zacházet shovívavěji než s těmi, kteří tyto znalosti nemají?

Soutěžní právo

I v právu nekalé soutěže posuzuje OGH znalost práva žalovaného příznivěji než v obecném deliktním právu: lze-li právní názor ospravedlnit, není dána odpovědnost.[14]

Přípravné úvahy 

Předběžná poznámka

V deliktním právu panuje dnes – jak již bylo řečeno – široká shoda, že účinky práva jsou nezávislé na znalosti adresátů právní normy. Odpovědnost za neznalost práva naopak závisí na zavinění. Nezaviněně mýlícímu se škůdci je poskytnuta ochrana prostřednictvím exkulpace. Neexistuje alespoň žádné výslovné vyvažování zájmů poškozeného osobou neznalou zákona. Je však zřejmé, že další ochrana mýlícího se škůdce je v rozporu se zájmem poškozeného v tom, že v konečném důsledku mýlící se škodu jím způsobenou nebude muset nahradit.

Je třeba také poznamenat, že základní pravidlo založené na subjektivním zavinění se často nebere vážně.

O to pozoruhodnější je spontánní subjektivní námitka v oblasti, která se týká konkrétních pravidel péče, jež soudy vytvářejí při aplikaci práva výkladem, analogií, teleologickou redukcí či odvozením z obecných právních principů. Pravidla jednání, která soud s určitým úsilím odvodil ze zákona, a která nejsou řádně publikována, a proto jsou zvláště obtížně rozpoznatelná, mají významnější účinky než publikované právní normy.

Další zásadní problém: zákony nemají zpětnou účinnost; přitom judikatura působí zpětně na posuzovaný případ.

Dále je zarážející, že na rozdíl od rozhodnutí o obecném deliktním právu se v některých speciálních oblastech nevychází z přísně posuzované neznalosti práva, které soud považuje za správné, nebo se soud vůbec otázkou znalosti práva nezabývá, zato však je za relevantní považován právní názor škůdce, jenž je přiměřený a chápán jako správný. Rozhodovací praxe OGH je velmi problematická a rozporuplná. Nelogický je typický postup soudu, neboť se stává, že v těchto případech soud zkoumá zaviněnou neznalost práva, avšak samotnou neznalost nezkoumá.

Může-li aktér tvrdit, že si nebyl vědom normy chování i přes své nejlepší úsilí, je tato norma v důsledku neznalosti zbavena své účinnosti. To je v rozporu se zásadou, že normy jsou platné bez ohledu na jejich znalost.

Další deficit v diskusi: ochrana právních statků předvídaná právním řádem, včetně zájmů poškozených, není při vyvažování zájmů zohledňována.

Zákonné právo a soudcovské právo

a) Zákony a rozšířená působnost 

Ve prospěch rovnosti zákonného a soudcovského práva hovoří skutečnost, že téměř každý text vyžaduje výklad. Rozhodující jsou proto zpravidla výsledky výkladu zákona a analogicky získaná pravidla, podle kterých se jednání škůdce posuzuje.

Proti rovnosti však hovoří skutečnost, že pravomoc vyhlásit zákon obecně závazným způsobem má pouze zákonodárce. Soudy mají pouze funkci nalézání práva.[15] To znamená, že subjektům podléhajícím právním normám nelze vyčítat každý právní názor, který se odchyluje od judikatury.

 

b) Zákonné právo, nepravé a pravé soudcovské právo

Hranice mezi zákonným a soudcovským právem odpovídá uznávané hranici mezi výkladem a analogií. Proti tomu mluví argument, že hranici mezi výkladem na jedné straně a analogií na straně druhé lze jen stěží určit,[16] neboť výklad práva a další vývoj pomocí soudcovského dotváření práva lze chápat pouze jako různé fáze téhož myšlenkového procesu. F. Bydlinski[17] navrhl vymezení, které je pro zde položené otázky vhodnější: rozhodující je, zda rozhodnutí soudce odvozuje svou závaznost z právního řádu přesvědčivým odůvodněním, protože chápání práva může vést pouze k jedinému správnému výsledku; v tomto případě mluví o „nepravém“ soudcovském právu, které je přiléhavěji označováno za zákonné právo v úzkém smyslu. Podle F. Bydlinského „pravé“ soudcovské právo existuje tehdy, když lze z platného práva nalézt nejen jedno řešení, i když jsou využity všechny metodologické možnosti, ale několik řešení, jež lze považovat za přiměřená. V takovém případě se jedná o pravé soudcovské právo.

Právní omyl a platnost práva

Otázkou je, proč ten, kdo se dopustil právního omylu, není chráněn, ale naopak je posuzován přísně podle deliktního práva. Dle mého názoru[18] lze příčinu spatřovat v principu platnosti práva bez ohledu na znalost právní normy osobou, na niž se vztahuje, a v myšlence ochrany právního statku a ochrany poškozeného, která s tím souvisí.

Zproštění odpovědnosti v případě neznalosti zákona by tyto základní myšlenky porušovalo, a proto zřejmě judikatura uznává odpovědnost v mnoha oblastech, aniž by zkoumala, zda je neznalost zákona zavrženíhodná. Je třeba otevřeně říci, že jde o problém, který vyplývá ze střetu dvou principů, a to principu zavinění v právu na náhradu škody a principu platnosti práva bez ohledu na znalost osoby, na kterou se norma vztahuje.

Protiprávnost

Problematice protiprávnosti je v diskusích věnována malá pozornost. Je tedy třeba se pokusit odpovědět na mnohovrstevnou otázku protiprávnosti jednání při absenci znalosti příslušné právní normy. Problém je mnohovrstevný proto, že pojem protiprávnost je mnohoznačný, neboť se může týkat jak naplnění skutkové podstaty deliktu, tak porušení péče.[19]

 

1. Naplnění skutkové podstaty deliktu a porušení péče

a) Naplnění skutkové podstaty

Oblasti právní ochrany jsou vymezeny skutkovou podstatou, která zakazuje poškozování osob nebo cizího vlastnictví. Třetím stranám je zakázáno tyto statky ohrožovat nebo do nich zasahovat. Tak je abstraktním, obecným způsobem definován nejvzdálenější okruh jednání, o jehož dodržování ve prospěch příslušných chráněných statků právní řád usiluje. Ohroženo nesmí být lidské zdraví a vlastnictví.[20] Majitel chráněného práva může odvrátit hrozící zásah, aniž by došlo k porušení řádné péče. Zákon je tedy účinný bez ohledu na znalosti.

Protiprávnost má také další účinek: každý, kdo naplňuje skutkovou podstatu, musí počítat s tím, že jeho jednání vyvolá odpovědnost, pokud způsobí škodu. Skutkové podstaty jsou tedy varovnými signály.

 

b) Porušení péče

Naplnění skutkové podstaty však obvykle ještě nestačí k tomu, aby bylo na jednající osobu uvaleno těžké břemeno odškodnění. Odpovědnost spíše vyžaduje objektivní pochybení, a to porušení povinnosti péče k ochraně cizího statku. Rozsah ochrany statků, a tím též podmíněných povinností péče třetích osob, jež se k těmto statkům vztahují, závisí na jejich významu a hodnotě, stejně jako na jejich vymezení, a tedy i míře jejich zřejmosti.[21]

Tyto zákonné povinnosti jednání jsou zaměřeny na usměrňování lidského chování a tohoto cíle lze samozřejmě dosáhnout pouze tehdy, pokud si adresáti normy uvědomují normy chování, kterým se musí podřídit. Efektivita systému vyžaduje, aby adresáti normy byli rovněž povinni usilovat o znalost práva. Podléhají povinnosti poznávat právo. Lze jim tedy vyčítat neznalost zákona, pokud nevyvinuli potřebné, přiměřené úsilí k poznání práva. Roli tedy hrají dva druhy povinnosti péče: povinnost péče o cizí statky a povinnost péče zaměřená na získání znalosti práva.

 

2. Povinnost znát právo

Protože rozsah ochrany statků, a tím i povinnosti náležité péče třetích osob závisí na pořadí, hodnotě a také na transparentnosti statků, je třeba vycházet z toho, že v případě klasických absolutních práv požívajících komplexní ochrany jsou také povinnosti péče třetích stran snadno identifikovatelné. To však platí pouze pro jasně vymezené vlastní jádro ochrany.

Měřítko zavinění musí být v rámci širší působnosti zákonů zmírněno. Jde o povinnosti jednání, které se vyvíjejí při aplikaci práva výkladem, analogií či teleologickou redukcí, a tedy o slabší, subsidiární pramen práva, vycházející z praxe, a nikoli od zákonodárce. Zde nelze bez výhrad vinit pachatele, pokud má o stávajících povinnostech péče jiný názor než soud. Z takových úvah zjevně vychází judikatura založená na odůvodněnosti právního názoru.

V případech, kdy je vyžadována rychlá akce, a tedy rychlé přemýšlení, je třeba počítat s tím, že jednající nemá čas se zorientovat. Lze očekávat pouze rozhodnutí, které je co nejvíce ospravedlnitelné.

V případě změn judikatury nesmí dojít k retroaktivní aplikaci nového pravidla. Soud může pouze určit, že podle správné znalosti v době skutku neplatilo dříve uznávané pravidlo, ale relevantní je pozdější pravidlo. Nezměnilo se tedy právo, ale pouze poznání obsahu pravidla. Soud musí samozřejmě právo, jež považuje za „správné“, aplikovat. Jednajícímu však nelze vyčítat, že se choval v souladu s dříve uznávaným pravidlem.

Výsledky a návrhy řešení 

Obecná odpovědnost za zavinění a její nedostatky 

1. Zákonné právo v užším smyslu (nepravé soudcovské právo)

O zákonné právo v užším smyslu, které Bydlinski označuje za „nepravé soudcovské právo“, jde především tehdy, vede-li aplikace zákona jen k jednomu správnému výsledku. Ani v této oblasti často kvůli záplavě norem nebude možné škůdce subjektivně vinit z porušení povinnosti poznání práva, takže by došlo k rozvolnění odpovědnosti za neznalost zákona z důvodu nedostatku zavinění nad rámec, který byl dosud judikaturou uznáván.

To by znamenalo, že by deliktní právo již nemohlo dostatečně plnit svou funkci ochrany právních statků a zklamalo by důvěru majitelů těchto statků v jejich ochranu. Účinnost norem by byla z velké části nemožná kvůli neznalosti škůdců, což by odporovalo zásadě, že zákony platí nezávisle na jejich znalosti.

 

2. Pravé soudcovské právo

Vzhledem k tomu, že v oblasti „pravého soudcovského práva“ nepřichází odpovědnost za zavinění v úvahu, a – jinými slovy – liberace se musí prosadit, jestliže se původce škody řídí oprávněným právním názorem, selhává ochrana ještě častěji.

Je však třeba mít na paměti, že povinnosti péče nelze jednoznačně poznat, pokud nejsou jasně definovány zákonem, a proto je nevyhnutelná existence několika obhajitelných právních výkladů. Poškozený se tedy může spolehnout pouze na takovou ochranu svých statků, která spadá do rámce oprávněného chápání ochranných norem.

Zpřísnění odpovědnosti v případě nezaviněné neznalosti zákona? 

1. Oblast zákonného práva (nepravého soudcovského práva)

Přísnost, s jakou judikatura přistupuje k osobám bez právní znalosti, dalece přesahuje odpovědnost za zavinění posuzovanou podle obecných norem. Tato přísnost vyjadřuje pocit, že přísnější odpovědnost je nezbytná pro zohlednění principu platnosti zákona bez ohledu na jeho znalost. Dochází ke konfliktu zásady účinnosti zákonů, bez ohledu na znalosti těch, kteří podléhají normám, a zásady přičitatelnosti škody. Z tohoto důvodu Zeiller zdůrazňuje, že neznalost zákona nikoho neomlouvá.

Tento přístup k odpovědnosti za riziko bez zavinění lze ospravedlnit. I když neznalost zákona není zaviněna, stíhá škůdce pochybení na nejvyšší úrovni abstrakce: jakékoli chování ohrožující chráněné zájmy je nežádoucí. To nachází výraz v přiznání „obranných“ práv, tedy ve zdržovacích a odstraňovacích nárocích, jež jsou v zásadě nezávislé na zavinění škůdce.

Je také třeba mít na paměti, že nedostatek výtky neznalosti práva není příliš důležitý z důvodu principu platnosti práva bez ohledu na znalosti adresáta právní normy. Pro uznání objektivní odpovědnosti mluví spíše okolnost, že nevyhnutelná objektivní nepoznatelnost celého právního řádu pro osoby podléhající normě s sebou nese riziko, které – souběžně s uznanou objektivní odpovědností – nelze odstranit ani prostřednictvím pečlivého jednání, a vysoké riziko pochybení nahrazuje prvek zavinění. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že škůdce již vstoupil do rizikové zóny, kde se jedná o ohrožení chráněného právního zájmu, a existence skutkové podstaty tak představuje varování. Konečně je třeba vzít v úvahu, že odpovědnost přichází v úvahu pouze tehdy, pokud se pachatel z neznalosti právního stavu dopustí objektivně jednání v rozporu s povinností péče a skutečně ohrožuje chráněný právní statek.

Zdá se mi však neúměrné připustit působení objektivní odpovědnosti v oblasti zákonného práva (nepravého soudcovského práva) bez jakéhokoli rozlišování. Je třeba si uvědomit, že hlubší důvod nepoznatelnosti práva neleží ve sféře adresáta normy, ale ve sféře zákonodárce. Je třeba si také uvědomit, že právo není vždy plně transparentní nejen pro toho, kdo škodu způsobil, ale i pro poškozeného. Jeho důvěra v právní ochranu jeho statků proto nemůže být poskytována stejnoměrně všem statkům, a proto nemůže být vždy plně hodna ochrany.

Diferenciaci naznačuje i cíl ochrany právních statků stanovený zákonem. Čím vyšší je hodnota ohrožených statků, tím větší je potřeba ochrany. Proto je vhodné odpovídající odstupňování ochrany. Jakákoli diferenciace však zároveň ztěžuje aplikaci práva. Rozlišení by bylo podle mého názoru odůvodněné, pokud vymezení nezpůsobuje zásadní nejasnosti a vychází z postavení a hodnoty statků. Ochranu bez zavinění by tedy požívala pouze klasická, zřejmá a jasně definovaná absolutní práva, a to alespoň v jejich jádru.

Pokud nebyla porušena žádná zjevná, jasně definovaná, absolutně chráněná práva, je třeba odpovědnost zmírnit. Na základě právní úpravy objektivní odpovědnosti by bylo lze předpokládat, že pachatel se může zprostit odpovědnosti alespoň tím, že prokáže, že při získávání právních znalostí „vyvíjel veškerou náležitou pozornost“.

 

2. Oblast pravého soudcovského práva?

V oblasti pravého soudcovského práva neexistují naproti tomu dostatečné důkazy pro uznání odpovědnosti nezávislé na zavinění: odpovědnost je dána jen tehdy, pokud byl právní názor pachatele nepřiměřený a lze mu vyčítat, že neznal zákon v očekávané míře a neusiloval o znalost práva.

 

3. Zvláštní problém „rychlých rozhodnutí“

Dle mého názoru by zejména v oblasti zákonného práva a v samotném jádru jasně vymezených absolutních práv bylo vhodné zohlednit sníženou potřebu ochrany poškozeného: pokud si poškozený sám přivodil situaci vyžadující rychlé uvažování škůdce, pak nemůže počítat s uvážlivým rozhodnutím; musí proto nést rizika rychlého myšlení, které bude náchylné k chybám. V případech sebeobrany a v případech, kdy poškozený způsobí nebezpečnou situaci v provozu, je proto třeba zmírnit odpovědnost do té míry, že škůdce nese odpovědnost pouze v případě, že jeho rozhodnutí bylo i za složitých okolností nepřijatelné.[22]

 

prof. Helmut Koziol, emeritní profesor Vídeňské univerzity, je světově uznávaným znalcem deliktního práva.

Ilustrační foto: AI

---

[1] K tomu F. Bydlinski: Juristische Methodenlehre und Rechtsbegriff, 2. vyd., Springer, Wien 1991, str. 19 a násl., str. 34 a násl.

[2] Tamtéž, str. 317 a násl.

[3] F. Rittner: Rechtswissen und Rechtsirrtum im Zivilrecht, Festschrift für Fritz von Hippel, C. H. Beck, München 1967, str. 393.

[4] K pojmu znalost a její předpoklady nejnověji viz R. Rachlitz: Wissen – Vorsatz – Zurechnung, Wien 2022.

[5] K pojmu právní omyl viz A. Engert: Der Rechtsirrtum in der Verschuldenshaftung, Gedächtnisschrift für Hannes Unberath, Mohr Siebeck, Tübingen 2015, str. 95 a násl.; A. Scheuch: Rechtsirrtum und Rechtsungewissheit, Mohr Siebeck 2021, str. 21 a násl.

[6] 2 Ob 8/20w in Zivilrecht aktuell (Zak) 2021, str. 38.

[7] G. Kodek in Rummel/Lukas: ABGB, 4. vyd., § 2 marg. č. 1.

[8] Op. cit. sub 7, § 2 marg. č. 13.

[9] 6 Ob 250/11z in Zak 2012, str. 157.

[10] 7 Ob 11/10h in Entscheidungen des österreichischen Obersten Gerichtshofs in Zivilsachen (SZ) 2010/60.

[11] K tomu viz D. Kahnemann: Schnelles Denken, langsames Denken, 9. vyd., 2011.

[12] 4 Ob116/19s in SZ 2019/106.

[13] 6 Ob 116/05k in SZ 2006/180; taktéž 8 Ob 28/20 a násl.

[14] OGH 4 Ob 95/21f in Wirtschaftsrechtliche blätter (wbl) 2021, str. 659.

[15] K tomu F. Bydlinski, op. cit. sub 1, str. 501 a násl.

[16] M. Neumayr: Gesetzesrecht versus Richterrecht, in Fenyves/Kerschner/Vonkilch (eds.): 200 Jahre ABGB, 2012, str. 104 a násl.

[17] Op. cit. sub 1, str. 504 a násl.

[18] K tomu viz T. Mayer-Maly: Rechtsirrtum und Rechtsunkenntnis als Probleme des Privatrechts, AcP 170 (1970), str. 133.

[19] Viz H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrecht I, 4.  vyd., 2020, marg. č. C/1/7 a násl.

[20] H. Koziol: Grundfragen des Schadenersatzrechts, 2010, str. 22 a násl., str. 27 a násl.

[21] K tomu podrobně op. cit. sub 19, marg. č. C/1/29 a násl.

[22] Příspěvek je rozšířenou verzí přednášky autora prezentované 9. 5. 2024 na Fóru CPK PF UK, která představuje souhrn základních myšlenek obsažených v jeho knize Rechtsunkenntnis und Schadenszurechnung, Wien, Jan Sramek Verlag 2022. Překlad Luboš Tichý.