Výbor pro zahraničí věci, obranu a bezpečnost na 28. schůzi konané dne 20. srpna 2024 mj. doporučil vládě, aby ministr kultury prověřil, zda Ruská pravoslavná církev a Pravoslavná církev v českých zemích působí v souladu se zákonem a s dokumenty, které předložily při registraci, a navrhl opatření k nápravě, ať už půjde o zrušení registrace, odebrání zvláštních práv a další; a mj. pokud současná právní úprava neumožňuje státu reagovat na ohrožování bezpečnosti ČR zneužíváním církví, aby navrhla novelizaci právního řádu, která by takové pravomoci státu dala, např. obdobně jako určité nástroje stát již dnes má v případě spolků nebo politických stran[1](dále jen „Usnesení“).

 

Ruská pravoslavná církev již na aktivitu zareagovala a začala své majetky postupně převádět[2].

Přestože téma zakázání/omezení církve není z obecného hlediska nové, v celé historii lidstva se opakovaně státy snaží různé církve omezit či zakázat, z recentní dostupné literatury lze konstatovat, že nejde o téma v České republice příliš tematicky zpracované. Možná proto, že si mnozí zatím neuvědomili, že usnesení míří i na možnost, jak zrušit/omezit katolickou církev  nebo jakékoli jiné registrované náboženství v České republice .

Dovolte mi drobný oslí můstek. Plně souhlasím s tím, že bezpečnost České republiky i Evropy je velmi důležitou záležitostí, a chápu, že Ministerstvo kultury může uvažovat o zrušení registrace náboženského uskupení, jehož oficiální názory představují hrozbu pro státní bezpečnost. Lze však opatrně tvrdit, že jde o postoj odporující argumentaci před Ústavním soudem ČR[3] jiné skupiny senátorů. Protože ctím Senát PČR jako pojistku demokracie, pokusím se podívat na praktické důsledky Usnesení, kdy není důvod uvažovat jen o jedné konkrétní církvi, ale i jakékoliv jiné. Předně se pokusím nastínit postup, jak a zda lze Usnesení naplnit za současné právní úpravy. A to předně proto, že Usnesení konstatuje, že jsou to církve (plurál), nikoliv církev (singulár), které mohou ohrožovat bezpečnost ČR.

Vycházím z jazykového výkladu Usnesení, byť je nutné čestně přiznat, že jde spíše o nedůslednost výboru Senátu PČR v jazykovém vyjádření než o hledání cesty, jak zrušit katolickou církev nebo jakékoli jiné náboženské uskupení. Naplnění Usnesení, tak jak je definováno, však znamená nalézt řešení pro zrušení jakékoliv církve, která bude prohlášena za osobu, která ohrožuje bezpečnost ČR, když pojem bezpečnost lze velmi dobře i zneužít. Obsah Usnesení je „závazný“ v podobě, jak byl přijat, nikoliv v podobě, jak byl možná zamýšlen. A není důvod se nedomnívat, že se najde řada úředníků, kteří obecně církvím nefandí. Aktuálně je katolická církev mnohými líčena jako právě ta, která ohrožuje bezpečnost mnoha obětí sexuálního zneužívání, pro výkon zpovědního tajemství, resp. obecně pro neprozrazení mnoha skutkových podstat, které se kněz při zpovědím tajemství dozví. Dle kritiky tohoto mnohasetletého práva nyní vidí mnozí ohrožení státu – a to v přijetí mezinárodní smlouvy – konkordátu. Tedy proč nenajít cestu, jak Církev římskokatolickou zrušit, je-li tu přání výboru Senátu PČR.

V následujícím článku se nejprve zaměřím na to, jak jsou církve registrovány, poté přezkoumám právní požadavky na zrušení registrace a nakonec poskytnu několik doporučení pro budoucnost.

 

I. Podmínky registrace církví

Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (dále jen „CNS“), v § 10–12 stanovuje podmínky pro registraci církví a náboženských společností.

Zatímco v § 10 CNS je popsán návrh na registraci církve a náboženské společnosti, § 11 definuje procesní postup pro přiznání zvláštních práv, které jsou definovány v § 7 zákona, kdy jde o tato práva[4]:

Aby mohla církev obdržet tato zvláštní práva, musí dle § 11 odst. 1 splnit tyto zvláštní podmínky:

a) je registrována podle tohoto zákona nepřetržitě ke dni podání návrhu nejméně 10 let,

b) zveřejňovala každoročně 10 let před podáním tohoto návrhu výroční zprávy o činnosti za kalendářní rok,

c) plní řádně závazky vůči státu a třetím osobám,

d) je bezúhonná.

Z pohledu naplnění usnesení výboru Senátu PČR je pak zajímavá otázka bezúhonnosti. Zákon poskytuje vysvětlení, co znamená „bezúhonnost“ v § 11 odst. 6 zákona: Za bezúhonnou se pro účely tohoto zákona nepovažuje registrovaná církev a náboženská společnost, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin související s výkonem zvláštních práv anebo pro zločin, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena. Zákon tedy jasně stanoví, že jde o bezúhonnost z právního hlediska, podle trestního práva.

Zákon CNS také pamatuje na postup pro zrušení oprávnění k výkonu zvláštní práv, a to v § 21 odst. 1.[5]

Přičemž platí zároveň vyvratitelná podmínka uvedená v § 21 odst. 2: Ministerstvo řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv registrované církve a náboženské společnosti podle odstavce 1 zastaví, zanikne-li důvod zahájeného řízení anebo doloží-li registrovaná církev a náboženská společnost písemně, že postupem jí navrženým dojde v přiměřené lhůtě k odstranění důvodu zahájeného řízení v dohodě s osobami, které byly dotčeny jednáním, které vedlo k zahájení řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv.

Protože však Unesení nevyzívá jen k odebrání zvláštních práv, ale i ke zrušení jedné konkrétní církve, je potřeba citovat i § 22.[6]

 

II. Jak zrušit zvláštní práva církve

Analogicky by podmínky pro zrušení registrace měly být stejně přísné, ne-li přísnější, než požadavky na registraci.

Aby bylo možné uvažovat o zrušení registrace, musí úřady vzít v úvahu některé základní principy stanovené Evropským soudem pro lidská práva, pokud jde o udělování nebo odnímání práv náboženskému uskupení. Tento soud opakovaně uvedl, že „stát má povinnost zůstat neutrální a nestranný při výkonu své regulační moci a ve svých vztazích s různými náboženstvími, denominacemi a skupinami v jejich rámci. Co je zde v sázce, je zachování pluralismu a řádné fungování demokracie.“[7] Tato povinnost neutrality a nestrannosti obsahuje několik aspektů, z nichž nejdůležitější je zákaz „na straně státu posuzovat legitimitu náboženských přesvědčení nebo způsoby, jakými jsou tato přesvědčení vyjádřena.“[8]

Nyní mi dovolte podívat se blížeji na jednotlivá ustanovení § 22 CNS. Zatímco podmínky popsané v § 22 odst. 1 písm. a) a b) nevyvolávají výkladový problém, § 22 odst. 1 písm. c) CNS si zasluhuje test ústavnosti, resp. bližší zkoumání.

Toto ustanovení říká: „c) vyvíjí-li registrovaná církev a náboženská společnost nebo svaz církví a náboženských společností činnost v rozporu s § 3 písm. a), § 5 nebo § 27 odst. 2.“

Zatímco § 3 písm. a) a § 27 odst. 2 nepředstavují problém, protože jde spíše o teoretické situace, autor si umí představit naplnění podmínek dle § 5. Ten říká:

„Vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, jejíž učení nebo činnost sleduje porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména pokud

a) popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání nebo sociální postavení,

b) rozněcuje nenávist a nesnášenlivost,

c) podporuje násilí nebo porušování právních předpisů,

d) závažně narušuje veřejnou mravnost, veřejný pořádek nebo veřejné zdraví,

e) omezuje osobní svobodu osob zejména tím, že využívá psychický nebo fyzický nátlak k vytvoření závislosti, která vede k fyzickému, psychickému nebo ekonomickému poškozování těchto osob nebo jejich rodinných příslušníků, k poškozování jejich sociálních vazeb včetně omezování psychického vývoje nezletilých nebo omezování jejich práva na vzdělání, nebo zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám, nebo

f) je její učení utajováno v celku nebo v některých částech, stejně jako organizační struktura církve a náboženské společnosti a vazby na zahraniční složky, je-li částí církve a náboženské společnosti působící mimo území České republiky.“

Protože demokracie musí ctít sebe samu, pak nejjednodušší pro zahájení řízení bude najít postup, který je demokraticky obhajitelný, a to z hlediska Ústavy ČR, práv v čl. 15 odst. 1, čl. 16 LZPS, čl. 9 EÚP a čl. 18 MPOPP, které se zabývají náboženskou svobodou.

Dovolte mi nyní rozebrat jednotlivé skutkové podstaty, a to s přihlédnutím ke splnění třech základních podmínek: jakékoli omezení svobody vyznání, a tím spíš tak závažný krok jako zrušení registrace, musí být stanoveno zákonem, musí směřovat k legitimnímu cíli a musí být nezbytným v demokratické společnosti. [9],[10] Zároveň je poctivé říct[11]. Taktéž je nutné dodat, že stát musí vždy provést rational basis test, a to ve vztahu ke všem církvím. Zde zdůrazňuji, že opatření nesmí jít vůči jedné jediné církví, ale vůči všem církvím, aby se nejednalo o diskriminaci. [12]

Jak správně poznamenává J. Kříž v komentáři k tomuto paragrafovanému ustanovení[13], podmínka v § 21 odst. 1 písm. a) je tak obecná a neurčitá, že ji nelze téměř ani aplikovat. Jde předně o proporcionalitu, jak je opakovaně zdůrazňováno např. v plenárním rozhodnutí[14]. Nejvyšší správní soud však upozorňuje na další aspekt, kdy jde o vyhodnocení jejich další činnosti, je zde …  patrný určitý dvojstupňový režim …  časový test …10 let…[15]

Z logiky zákona a testu proporcionality nelze dojít k jinému závěru než, že pokud stát vyžaduje od církve pro přiznání zvláštních práv praxi 10ti let, pak pro zrušení zvláštních práv by mělo jít o poměrnou lhůtu, přičemž musí platit, že závažnost není subjektivní stav, ale je dána meritorním soudním, nikoliv správním, rozhodnutím[16]. Zdůrazňuji soudní rozhodnutí, protože jen soudní moc je nezávislá na státu, tedy je z hlediska Ústavy ČR a dělení moci nestranná a existuje zde řada přezkumů rozhodnutí a jasné předurčení, který senát bude věc projednávat.  Pro respektování takovéhoto zásahu ze strany státu musí být rozhodnutí prosté jakéhokoliv ovlivnění.

Právní názor pro extenzivní časový limit podporuje i zrušení podmínky v § 21 odst. 1 písm. b), která původně zněla: pokud registrovaná církev a náboženská společnost nezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle § 7 odst. 3, a kterou zrušil Ústavní soud ČR plenárním nálezem.

Nezrušil však jen toto ustanovení, ale i další podmínky: Ustanovení § 6 odst. 2, § 21 odst. 1 písm. b), § 27 odst. 5 věty druhé v části „a dosažený zisk smí být použít jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti“ a § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a o postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), se dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušují.“[17]

Právě z tohoto nálezu je zřejmé, že Ústavní soud ČR se dívá na možnost odebrání zvláštních práv, resp. na zrušení církve, velmi striktně. Je dobré připomenout, že Ústavní soud ČR nehodnotil veškeré ustanovení CNS, tedy je možné, že pokud by jej nyní opět přezkoumával ve spojitosti se zrušením církve, mohl by dospět k závěru, že i jiná ustanovení mohou být problematická ve vztahu ke svobodě vyznání. Například z pohledu sociologického a právního se znění § 5 jeví jako problematické, protože výrazy „psychický nebo fyzický nátlak k vytvoření závislosti, která vede k fyzickému, psychickému nebo ekonomickému poškozování těchto osob“ jsou velmi vágní a abstraktní. Koneckonců, nemohou být víra v neviditelné a náboženská oddanost považovány za formu psychologického nátlaku, který může vést k škodlivému chování, přinejmenším z pohledu ateistů nebo agnostiků?[18] Navíc, nevytváří to neodůvodněné představy, když se opomíjí, že svobodná vůle jednotlivců je rozhodujícím kritériem spíše než poškozování? Prvním křesťanům, kteří následovali mučedníka, by byla zrušena registrace, protože si vybrali cestu bolesti a utrpení na úkor toho, že by se měli momentálně dobře.

Pokud jde o § 21 odst. 1 písm. c) J. Kříž opět logicky dospívá k závěru, že jde o ustanovení velmi neurčité, jak co do naplnění podmínek zákona orgány státní správy, tak i pokud jde o naplnění důvodů pro takové jednání, ať již ze strany církví, anebo ze strany orgánů státu.

Mám za to, že jediný legální a legitimní postup je postup skrze jednotlivá rozhodnutí, které projedou testem ústavnosti. Tedy zahajováním různých řízení, které až ve svém celku a jednotnosti, kdy zásadou musí být přezkum každého správního řízení správním soudem a následně Ústavním soudem, budou moci osvědčit slovy zákona: závažné nebo opakované porušování povinností. [19]

Ustanovení § 21 odst. 1 písm. d) potvrzuje tento přístup a ukazuje, jak analogie mezi registrací a zrušením registrace hraje rozhodující roli. Pokud úřady vyžadují, aby církev nebo náboženská společnost byla „bezúhonná“ (§ 11 odst. 1 písm. d)) ve smyslu, že nebyla „pravomocně odsouzena pro trestný čin související s výkonem zvláštních práv“ (§ 11 odst. 5), musí úřady nejprve prokázat existenci trestných činů potvrzených soudními orgány. Toto je výchozí pozice celého procesu zrušení registrace.

 

III. Jak zrušit registraci církve

Zatímco ustanovení § 22 odst. 1 písm. a) a b) problematická nejsou, ustanovení §22 odst. 1 písm. d) je zajímavější. Jde spíše o subjektivní neschopnost církve dostát objektivním předpisům, byť i toto ustanovení považuji za velmi sporné, protože zde může být objektivní překážka, proč není ustanoven statutární orgán církve.

Z historie lze vysledovat události, kdy např. papežský stolec nebyl obsazen řadu let, což nutně vede k různým překážkám v ustanovování různých orgánů. Jde však spíše o okrajovou záležitost, dnes dobře řešenou v kodexu kanonického práva z roku 1983, a to poměrně rozsáhle, lze tedy uzavřít, že v rámci římskokatolické církve tato skutečnost spíše nenastane.

To, kam výbor Senátu PČR směřoval v Usnesení, je ustanovení § 22 odst. 1 písm. c), což je ustanovení značně diskutabilní. Jakub Kříž poukazuje že musí jít, dle gramatického výkladu, k opakovaným a setrvalým porušováním podmínek[20].

Nabízí se však otázka, kdo a jak posoudí, který ze zákonných důvodu je naplněn. Jak dojít k závěru, že ustanovení zákona CNS v § 3 písm. a)[21]je porušeno, si nelze dobře představit, proto se domnívám, že demokratické instituce se tímto ustanovením nebudou primárně zaobírat.

Mnohem zajímavější je však ustanovení v § 5, kam pravděpodobně míří i Usnesení výboru Senátu PČR. Pojďme si stručně rozebrat jednotlivé důvody:

Předně je třeba zdůraznit, že pokud hovoříme o důvodech, pak musí jít o novum v chování církve[22]. Nelze si představit situaci, kdy církev byla registrována s určitým postojem a učením, které je nyní po 30 letech od registrace kontroverzní ve společnosti, ale jde o stálé učení církve v posledních dekádách/staletí. Jde např. o odmítání eutanazie, odmítání potratů, odmítání určité léčby z důvodů svědomí, nežehnání stejnopohlavním svazkům, exkomunikaci členů nečinících pokání atd. Pokud jednou demokratický stát respektoval učení dané církve, tento přezkum nemůže a nesmí podléhat novotám/aktuálním náladám společnosti. Již jen proto, že v § 11 odst. 4 zákona CNS je pro zpovědní tajemství časový test 50 let, tedy je zřejmé, že aktuální dobový test je nepřijatelný a nepřípustný z podstaty zachování rovnosti stran stát vs. církve. Změna pravidel po tak dlouhé době by se z právního hlediska jevila jako přinejmenším nepředvídatelná, pokud by ovšem nebylo prokázáno, že církev jakoukoli takovou skutečnost úmyslně tajila už v době registrace (viz také § 5 písm. f). V takovém případě se stát nemůže odvolávat na svou vlastní nedbalost, pokud danou záležitost neprozkoumal už během procesu registrace.

Pokud jde o závažnost jednotlivých skutků popsaných v § 5 zákona CNS, mám za to, že byť trestní právo je ultima racio, pak zkoumání jednotlivých podstat je nutné nejdříve řešit v trestně právní rovině, následně pak ve správním řízení.

Skutky popsané v písm. a) – f) téměř přesně kopírují trestně právní podstaty v trestním zákoníku. Paralelu skutku pod písm. a) až e) najdeme v § 170 Zbavení osobní svobody a § 171 Omezování osobní svobody. Skutek pod písm. b) je obsažen ve skutkové podstatě v § 356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod, skutky pod písm. c) můžeme nalézt ve skutkových podstatách v § 190 Prostituce ohrožující mravní vývoj dětí a § 200 Únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou a v § 201 Ohrožování výchovy dítěte.

Je tedy zásadní držet se schématu, kde jde o trestněprávní odsouzení, a nikoli pouze neformální nebo i oficiální stížnosti jednotlivců, které mohou vycházet z nesouhlasu s doktrínami nebo z emocionální bolesti. Takové údajné přestupky mohou vzbudit zájem a sympatie médií, ale stát by měl mít vyšší měřítka objektivity než bulvární média.

Usnesení výboru Senátu PČR by snad mohlo směřovat do písm. f), ale i zde máme za to, že nejdříve je nutné najít viníka v trestně právní rovině, protože samotná vazba na zahraniční strukturu není a nemůže být postihem, již jen proto, že většina církví je zapojena do širšího mezinárodního celku, tedy je jednou z částí světové církve.

Pokud by se mělo jednat o jednání, které je možné postihnout zákonem, pak je nutné prokázat, že jde o společensky nebezpečné jednání (materiální stránka činu), ale zároveň je nutné prokázat formální stránku činu, kdy je velmi sporná dikce zákona utajení učení v celku či části. Existuje řada církevních dokumentů, které mohou být závazné, co do učení, ale nejsou běžně dostupné široké veřejnosti, např. proto, že veřejnost nezajímají. Pokud zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, stanovuje, že: Utajovaná informace je informace, která je označena stupněm utajení („Přísně tajné“, „Tajné“, „Důvěrné“, nebo „Vyhrazené“) a jejíž ochrana je nezbytná z důvodu zajištění bezpečnosti státu nebo ochrany jeho zájmů, pak je otázka, zdali i církve nemají právo na jisté „tajemství“ z důvodu ochrany jejich zájmů. Jako příklad může sloužit výběr pražského arcibiskupa, resp. sběr dat pro kandidáty na tuto pozici a jejich vyhodnocení, resp. konkretizaci kandidáta. Tedy, který kandidát je doporučen a proč. V Písmu svatém je totiž výběr biskupa popsán velmi vágně a je otázka, zdali výběr kandidáta na biskupský stolec spadá pod učení církve či ne, když jde o pastýře v diecési, který ovlivňuje desítky tisíc lidí po desítky let. Odpověď může být různými laiky zodpovězena různě. Z pohledu německy mluvících zemí zřejmě ano, z pohledu Číny jde nejen o církevní, ale i politický akt, do kterého mluví komunistická strana. Pokud ona může mít právo do výběru hovořit, a dokonce jej ovlivnit, tedy ví, jak je daný kandidát vybrán a proč, nabízí se otázka, proč do výběru nemůže hovořit i laik v České republice a zdali dokument, který toto vysvětluje, je či není utajený.

Pokud jde o opakovanost jednotlivých činů, jak praví právní rčení: „Jednou to není zvykem.” K opakování činů, u kterých soudy potvrdí, že jsou trestné, musí docházet ve velkém počtu, v určitém čase a na určitém místě. Navíc musí být prokázáno, že tyto trestné činy jsou výsledkem specifické náboženské doktríny, která jednotlivcům nedává na výběr. Teprve pak mohou státní orgány prokázat existenci vzorce způsobeného náboženstvím. Samo o sobě není těžké identifikovat několik (desítky) izolovaných jednotlivých případů věřících, kteří patří k určitému náboženství a údajně ukazují určitý trend. Ovšem to, co by mohlo být považováno za opakování, může být ve skutečnosti vysvětleno velkým počtem věřících daného náboženství, kteří žijí v celé zemi, zejména když má takové náboženství desítky tisíc členů. Totéž lze říci o kauzálním vztahu mezi náboženským přesvědčením a daným činem. Bylo například prokázáno, že trestný čin byl způsoben zpovědním tajemstvím? Existuje nějaký právní nebo sociologický posudek, který to dokazuje? Byla zohledněna svobodná vůle jednotlivců a oddělena od dané doktríny? Jak vehementně církev tuto náboženskou doktrínu prosazovala? Jde o aktuální problém, nebo jen o stereotyp založený na starověkém teologickém hodnocení?

Pokud jde o územní aspekt, principy státní suverenity a územní princip v trestním právu stanoví, že stát se musí zaměřit na údajná porušení na českém území. Bylo by nevhodné zahájit řízení o zrušení registrace, které by bylo založeno hlavně nebo i jen částečně na trestních zjištěních pocházejících z jiných zemí. Nicméně, protože Česká republika přistoupila k závazným mezinárodním smlouvám a soudním mechanismům k nim připojeným, jako je Evropská úmluva, Soud pro lidská práva, Mezinárodní pakt a Výbor pro občanská a politická práva, bylo by pro úřady vhodné vzít tuto judikaturu v úvahu. Evropský soud se již několikrát zabýval otázkami týkajícími se registrace, opětovné registrace a zrušení registrace náboženských skupin a stanovil velmi přísná pravidla pro dosažení takového závěru.[23]

A konečně, i kdyby mělo být zahájeno řízení o zrušení registrace, což je v současné situaci rozhodnutí, které stojí na tenkém ledě, bylo by vhodné, aby úřady poskytly silné odůvodnění založené na několika odborných posudcích právní a sociologické povahy. Jakmile kompletní soudní a doktrinální obraz ukáže v náboženství neodstranitelnou kongenitální vadu, měly by úřady pokračovat v aplikaci ústavního principu proporcionality, a to tak, že konkrétně a přesně uvedou, co přesně je v církevní praxi špatně a jak by to mělo být napraveno. Teprve pak by úřady mohly očekávat, že církev na výzvu řádně zareaguje.

 

IV. De lege ferenda

Pokud jde o naplnění vůle výboru Senátu PČR, je nutné předně novelizovat postup odebrání zvláštních práv či zrušení církve.

Parlament ČR by měl jasně definovat, jaké musí být splněny předpoklady pro zahájení řízení s tím, že jednou z předběžných otázek, které musí zákonodárce vyřešit, je přičitatelnost jednání. Hovoříme-li o nelibosti k určité církvi, pak je nutné rozlišit, zdali hovoříme o nelibosti k postoji statutárních orgánů, k učení církve obecně (světově), zdali regionálně (jsou biskupské konference liberálnější a jiné konzervativnější), zdali hovoříme o jednom statutárním orgánu (např. Arcibiskup pražský) anebo o postoji všech biskupů, zdali hovoříme o knězi (seskupení kněží, kteří odmítají aborci za jakýchkoliv okolností), či o sdružení laiků či jednotlivci. V roce 2024 byl ve Velké Británii odsouzen vojenský veterán Adam Smith-Connor za tichou modlitbu před potratovou klinikou v Bournemouthu. Soud mu uložil dvouletý podmíněný trest a nařídil uhradit soudní výlohy ve výši 9 000 liber (přibližně 10 830 eur) za to, že se potichu modlil za matky a děti[24]. Soudy neprokázaly, že by se modlil, hodnotila se skutečnost, že stál a vypadalo se, že se modlil. Pokud dojde ke shromáždění takovýchto osob ve větším počtu, kdo bude odpovědný? Co, když přijdou na výzvu kněze farnosti? A co když je vyzvou 3 biskupové a 3 budou mlčet? Je to již důvod pro zrušení církve v daném státě? Anebo jen farnosti či biskupství? To, že se tak děje zatím jen v Anglii neznamená, že tato otázka nebude aktuální u nás za několik málo let.

Aktuálně pak chybí trestní skutková podstata: ohrožování bezpečnosti ČR, kdy je nutné definovat, co si pod tím naše republika představuje. Jak upozornila nedávno nová nejvyšší státní zástupkyně Dr. Bradáčová, u novely zákona lex Ukrajina je nevhodně zvolené sousloví u nového skutku neoprávněná činnost pro cizí moc. K této novele dodala: Smyslem zavedení nového trestného činu je ochránit stát, a to je cíl správný. Pochybnosti a obavy ohledně zneužití podle mě vyvolává neobvykle zvolená definice trestného činu.[25] Totéž platí dle autora i pro ohrožování bezpečnosti ČR.

K tomu je nutné rozlišit, zdali jde o „učení“ nové či jde i o historickou věc, kterou již stát při registraci akceptoval. Pokud by šlo o novum, pak by měla být upozorněna a až následně by mělo začít řízení. Nelze však zpětně měnit podmínky registrace. Bude nutné i definovat, co je to učení církve, kdy zde bude muset být test proporcionality, kdy definice musí být extenzivní. Pokud např. tolerujeme politickou stranu, která chce legalizaci drog či propaguje komunismus či xenofobii, nelze zazlívat náboženství podobné „extravagantní“ názory.

Dále je nutné nastavit pojistky kontroly. Kdo je oprávněn posoudit jednání a jeho obsah? Je to přestupková komise? Anebo nějaký zvláštní orgán? Pokud čl. 16 Listiny je jeden ze zásadních pro fungování naší demokracie, protože ta je výlučně založena na křesťansko-židovských hodnotách, pak není proporcionální, aby o právu na vlastní ritus a jeho obsah pro desítky tisíc osob mohl rozhodovat orgán, který není nezávislý, ale je kontrolovatelný, jinými slovy správní orgán[26]. Přikláněl bych se spíše k orgánu, který bude složen ad hoc z expertů uznávaných v daném oboru a zástupců občanů, kteří mají ve společnosti klíčovou úlohu, kdy následně by toto přezkoumával soud.

Tento závěr je podepřen i odůvodněním Evropského soudu pro lidská práva, kdy v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 10. 2000 ve věci Hasan a Chaush v. Bulharsko, stížnost č. 30985/96, odst. 62, konstatoval, že „pokud se jedná o organizaci náboženské společnosti, čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod musí být interpretován ve světle čl. 11, který chrání výkon sdružovacího práva proti neoprávněným zásahům státu. Viděno v této perspektivě, právo věřících na náboženskou svobodu zahrnuje očekávání, že společenství bude umožněno působit mírumilovně, bez svévolných státních zásahů. Autonomní existence náboženských společností je nepostradatelná pro pluralismus v demokratické společnosti, a je tedy otázkou spočívající v samotném jádru ochrany, kterou čl. 9 poskytuje. To přímo zahrnuje nejen organizaci náboženské společnosti, ale i efektivní výkon náboženské svobody všemi jejími aktivními členy. Kdyby organizační život náboženské společnosti nebyl chráněn čl. 9 Úmluvy, všechny jiné aspekty individuální náboženské svobody by tím byly dotčeny.“[27] Je to tedy stát, který musí objektivně a bez vší pochybnosti o nestrannosti a zákonnosti prokázat, že daná církev porušuje hrubě právní pořádek daného státu.

 

Závěrem je nutné zmínit otázku, co se stane s majetkem takové církve. Zrušením totiž není zasaženo jen právo dle čl. 16, ale i právo vlastnění majetku danou korporací – církví, a také práva jednotlivců, kteří osobně přispívali na to, aby se církvi finančně dobře dařilo. A co navázané církevní osoby a korporace? Má stát právo při zrušení korporace majetek rozdělit? Je vhodné rozdělit majetek zrušené církve mezi jiná náboženská uskupení, jak je uvedeno v § 24 odst. 6? A komu a na základě jakého klíče? A má právo s ním vůbec nakládat, pokud nejde o majetek z trestné činnosti? A co zaměstnanci, jaký bude vůči nim postup?

Mám za to, že Usnesení výboru Senátu ČR správně reaguje na aktuální otázky. Nyní by se měly konat kulaté stoly, kde by měly být otázky z tohoto článku řešeny. Do doby, než budou vyřešeny a Parlamentem ČR kodifikovány, se domnívám, že nelze zrušit žádnou církev, pokud nemá být zasaženo do chráněných práv. Již jen proto, že zrušením církve není vyřešen základní problém, který je zasahován fyzickými osobami, jež musejí být primárně stíhány a potrestány. Až poté by mělo být přistoupeno ke stíhání právnické osoby dle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

Pouhé stížnosti se objevují a zase mizí. Netvoří dostatečný právní základ pro zahájení tak závažného a výjimečného kroku, jako je zrušení registrace všeobecně uznávaného náboženství. Autor si je vědom absolutizace svého závěru, ale jakýkoliv jiný závěr by vedl k tomu, co zde zažívali naši občané po roce 1948. Nelze také nedodat, že rozpuštěním církve nedochází ke ztrátě religiozity, kdy je třeba řešit i otázku, co s věřícími. Rozpuštěním právnické osoby nezaniknou nauky ani jejich praktikování. Ani ty nejtotalitnější režimy nedokázaly odstranit víru lidí.

Pokud chtějí české úřady provádět proces zrušení registrace demokraticky, budou to muset dělat skutečně demokraticky, aby zajistily věřícím a církvím v České republice „spravedlivé a řádné zacházení s lidmi z menšin a [zabránily] zneužívání dominantního postavení“.[28]

 

Autor děkuje za poznámky soudcům z Metropolitního církevního soudu Arcidiecéze pražské a Interdiecézního církevního soudu v Olomouci a svému školiteli prof. V. Vladárovi z Právnické fakulty Komenského univerzity, kde je doktorandem.

 

JUDr. ICLic. Ronald Němec, Ph.D., doktorand, advokát a pedagog
Ilustrační foto: canva.com

 

---

[1] Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 11. 2018 ve věci Navalnyj v. Rusko, stížnost č. 29580/12 a 4 další, odst. 175.

[1] 221-28-14-VZOB-20. 8. 2024-Ortodoxni_cirkev_v_CR

[2]https://denikn.cz/1616297/rusko-se-zbavuje-cirkevniho-majetku-v-cesku-ma-strach-z-jeho-zmrazeni-rika-expert/ navštíveno dne 3. 1. 2024

[3] Srov. Nález Ústavního soudu 4/2003 Sb. ze dne 27. listopadu 2003, argumentace senátorů – navrhovatelů.

[4] § 7 odst. 1 Registrovaná církev a náboženská společnost může za podmínek stanovených tímto zákonem k plnění svého poslání získat oprávnění k výkonu těchto zvláštních práv:

1. a) vyučovat náboženství na státních školách podle zvláštního právního předpisu,
2. b) pověřit osoby vykonávající duchovenskou činnost k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách České republiky, v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova,
3. c) konat obřady, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky podle zvláštního právního předpisu,
4. d) zřizovat církevní školy podle zvláštního právního předpisu,
5. e) zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let; tím není dotčena povinnost překazit trestný čin uložená zvláštním zákonem.

[5]  § 21 odst. 1:  Ministerstvo zahájí řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv

1. a) pokud registrovaná církev a náboženská společnost porušuje závažným způsobem nebo opakovaně závazky vůči státu nebo třetím osobám,
2. b) zrušeno,
3. c) na základě podnětu orgánu státní správy podle jeho působnosti dané zvláštním právním předpisem, v němž je doloženo závažné nebo opakované porušování povinností pro působení registrované církve a náboženské společnosti podle zvláštního právního předpisu nebo dohody s tímto orgánem státní správy,
4. d) pokud registrovaná církev a náboženská společnost přestala být bezúhonná.

[6] § 22 odst. 1: Ministerstvo zruší registraci církve a náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností

1. a) na základě žádosti registrované církve a náboženské společnosti o zrušení její registrace anebo na základě žádosti svazu církví a náboženských společností o zrušení jeho registrace,
2. b) dojde-li ke zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo ke zrušení konkursu z důvodu, že majetek církve a náboženské společnosti nebo svazu církví a náboženských společností je zcela nepostačující,
3. c) vyvíjí-li registrovaná církev a náboženská společnost nebo svaz církví a náboženských společností činnost v rozporu s  3 písm. a), § 5nebo § 27 odst. 2,
4. d) pokud nebyl po dobu delší než 2 roky ustaven statutární orgán registrované církve a náboženské společnosti nebo statutární orgány svazu církví a náboženských společností nebo dosavadním statutárním orgánům skončilo funkční období před více než 2 roky a nedošlo k ustanovení nových.

[7] Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 1. 2009 ve věci Svatý synod Bulharské ortodoxní církve (Metropolitan Inokentiy) a další v. Bulharsko, stížnosti č. 412/03 a 35677/04, odst. 119.

[8] Rozsudek ESLP ze dne 22. 3. 2022 ve věci Náboženská organizace Svědkové Jehovovi v NKR v. Arménie, stížnost č. 41817/10, odst. 76.

[9] Srov. nález sp. zn. 4/2003 Sb. ze dne 27. listopadu 2003, čl. VI bod 6.

[10] Viz čl. 16 odst. 4 Listiny, usnesení ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 171/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 12, str. 457 a násl.

[11] Srov. argumentace nález sp. zn. 4/2003 Sb. ze dne 27. listopadu 2003, čl. VII bod. 3

[12] viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/01 ze dne 30. 10. 2002 (N 135/28 SbNU 153; 499/2002 Sb., nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (N 226/39 SbNU 389; 531/2005 Sb.), nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.), nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/08 ze dne 20. 5. 2008 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.)].

[13] Srov. Kříž J. Zákon o církvi a náboženských společnostech, komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 270

[14] Srov. sp. zn. / č. j. Pl. ÚS 2/06, ze dne: 30. 10. 2007.

[15] Srov. NSS sp. zn. / č. j. 9 As 64/2010 – 47, ze dne: 15. 12. 2010

[16] Srov. argumentaci sp. zn. Pl. ÚS 26/94 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 113 a násl.) a PL 4/2003 Sb. bod čl. VII bod 5.

[17] Srov. nález Ústavního soudu 4/2003 Sb. ze dne 27. listopadu 2003

[18] V rámci analýzy kritiky ruské vlády proti učení svědků Jehovových Evropský soud pro lidská práva konstatoval, „že obřady a rituály mnoha náboženství mohou poškodit blaho věřících, jako například půst, který je zvláště dlouhý a přísný v pravoslavném křesťanství, nebo obřízka praktikovaná na židovských nebo muslimských chlapcích“. Pokud jde o svědky Jehovovy, dospěl k závěru, že se nezdá, „že by učení svědků Jehovových zahrnovalo jakékoli takové sporné praktiky“. (Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 6. 2010 ve věci Svědkové Jehovovi v Moskvě a ostatní v. Rusko, stížnost č. 302/02, odst. 144.)

[19] § 21 odst. 1 písm. c) CNS

[20] Srov. Kříž J. Zákon o církvích a náboženských společnostech, komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, str. 279

[21] církví a náboženskou společností dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování, duchovní služby a případně obecně prospěšné činnosti;

[22] Srov.  čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 16 odst. 4 Listiny a nález Pl. sp. zn. / č. j. Pl. ÚS 2/06, ze dne 30. 10. 2007, bod 49: Ústavní hodnotou, s níž je tedy princip autonomie církví a náboženských společností nutně poměřovat, je princip právní jistoty a ochrany práv třetích osob.

[23] Viz, mimo jiné, pokud jde o alavity: Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 4. 2016 ve věci İzzettin Doğan a ostatní v. Turecko, stížnost č. 62649/10; pokud jde o mennonity a další církve: ESLP, věc Magyar Keresztény Mennonita Egyház a ostatní v. Maďarsko, stížnost č. 70945/11 a 8 dalších, ESLP 2014 (výňatky); pokud jde o svědky Jehovovy: Rozsudek ESLP ze dne 7. června 2022 ve věci Taganrog LRO a ostatní v. Rusko, stížnost č. 32401/10 a 19 dalších.

[24] Srov. https://www.bbc.com/news/articles/c4g9kp7r00vo, navštíveno dne 4. ledna 2025

[25] BRADÁČOVÁ L., Mf Dnes, XXXVI/14, dne 17. ledna 2025

[26] Srov. argument senátorů v Nálezu Ústavního soudu 4/2003 Sb. ze dne 27. listopadu 2003.: Kromě toho uvedená úprava zakládá možnost libovůle v rozhodování příslušného orgánu, neboť k zahájení řízení v těchto věcech postačuje tvrzení správního orgánu o existenci nějakých závazků, aniž by došlo např. k jejich pravomocnému přiznání soudem.

[27] K tomu srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2001 ve věci Metropolitní církev Besarábie a další v. Moldávie, stížnost č. 45701/99, odst. 118 a 123).

[28] Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. 11. 2018 ve věci Navalnyj v. Rusko, stížnost č. 29580/12 a 4 další, odst. 175.