JUDr. Aleš Pejchal: Právo mezi Čechami a Alsaskem Díl XXV: Právo je umění
Každý alespoň trochu schopný právník, a především advokát, musí dostat naděleno trochu uměleckého talentu. Bez umění vyjádřit se perfektní písemnou formou anebo zaujmout justiční publikum poutavým přednesem spatra se dá těžko pomýšlet na úspěch, byť máte hlavu nabytou (ale i nabitou) paragrafy. Nemohu nevzpomenout na doslova divadelní kusy pro jednoho herce mladých francouzských advokátů, když přednášeli svoji „závěrečnou“ řeč při otevřeních soudního roku v Paříži (jichž jsem se z pověření České advokátní komory zúčastňoval) jako vítězové nevšední rétorické, leč i bezesporu literární advokátní soutěže. Joj, to vám bylo panečku právo!

Ale i tak zdánlivě strohé prostředí – jakým je Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku – se nevyznačuje jenom suchou judikaturou. Bývalý předseda tohoto soudu, islandský soudce Robert Spáno (po otci byl však Italem) v mládí studoval operní zpěv a dokázal svým školeným hlasem vystřihnout i tu nejtěžší operní árii. Obzvláště kolegyně-soudkyně „jeho“ Verdimu či Puccinimu s nadšením aplaudovaly. Nu a také již emeritní estonská soudkyně Julia Laffranque (jak správně tušíte, provdala se za Francouze) nás každoročně zvala na divadelní představení štrasburského amatérského souboru, kde jí vždy náležela jedna z hlavních rolí, se kterou se potýkala bravurně.
Zvládnout techniku přednesu či umět řemeslo psaného projevu tak nějak k právu patří a do určité míry se s ním doslova prolíná. Ale rozumět barvám, umět přesvědčivě vrstvit jejich odstíny na plátno již tak obvyklé pro absolventy práv není.
Robert Heitz se narodil v roce 1895 v rodině řezníka v krásném alsaském městě Saverne. Jeho otec zemřel, když mu bylo třináct let a v otcových šlépějích nešel. S maminkou se přestěhoval do Štrasburku, kde začal v roce 1913 studovat práva. Tím otevřel zcela jinou životní dráhu než jeho otec, tedy nejen úředníka a politika, ale i malíře a spisovatele. Studium bylo násilně přerušeno první světovou válkou. Nesmíme zapomenout, že v této době bylo Alsasko součástí Německa, a tak musel v roce 1915 narukovat do německé armády. Služba ve vojenském lazaretu jej pravděpodobně dovedla k celoživotnímu zájmu o oblast sociální. Během první světové války také začal malovat. Nebudu vypisovat jaké všechny politické i úřednické funkce během svého života zastával, ale vždy byl velkým alsaským vlastencem. Takže bylo přirozené, že hned v roce 1940 (kdy bylo opětovně Alsasko připojeno k Německu) začal působit v alsaském odboji, a to v několika odbojářských skupinách. Byl v roce 1942 několikrát zatčen gestapem a několikrát propuštěn, až nakonec v roce 1943 byl Říšským válečným soudem odsouzen k smrti. Ale jeho příběh má šťastný konec, tento trest byl posléze změněn v „pouhou“ internaci, a tak je z vězení ve Stuttgartu osvobozen spojeneckými armádami v dubnu 1945. Přes uložený trest smrti mu byl dopřán dlouhý život a umírá teprve v roce 1984 v milovaném Štrasburku. Jeho malířská tvorba byla natolik kvalitní, že jeho práce jsou bohatě zastoupeny v Muzeu moderního a současného umění ve Štrasburku.
A k budově onoho Muzea moderního a současného umění ve Štrasburku malá glosa. Původní silo na obilí z roku 1888 přivedl do dnešní, a musím poznamenat nádherné podoby, v roce 1998 pařížský architekt Adrien Fainsilber. Navštívil jsem je mnohokrát, opravdu za to stojí. Jedna návštěva se však nepoutala k vystaveným dílům. Každoročně se soudci ESLP, alespoň za mého působení, vždy dohodli na slavnostním setkání společně i s rodinnými příslušníky. Tož jednou se takováto slavnostní večeře konala v kavárně tohoto muzea z jejíž terasy je nádherný výhled na alsaskou metropoli.
Čech Bohuslav Mládek je rovněž nesmírně košatá právnická osobnost. Byť se jménem Mládek každému naskočí spíše jméno Ivan, tedy jeho syn a Banjo Band. Narodil se v roce 1905 v Lounech čili v Rakousku-Uhersku, na Právnické fakultě Karlovy univerzity však již studoval v Československu. Už během studia se začal věnovat malbě (moc krásně) a zůstalo mu to, i když působil jako právník na Ministerstvu financí. K malování se nakonec dostal i syn hudebník Ivan, vnuk Štěpán je pro změnu právníkem, zapsaným advokátem. Nu a stejně jako Robert Heitz se Bohuslav Mládek dožil vysokého věku, zemřel v roce 1995 v Praze.
A druhá, byť k předchozímu textu snad trochu nesourodá glosa. Budova Národní galerie věnovaná modernímu umění není bývalé silo, ale Veletržní palác. I k němu se upínají moje vzpomínky. V roce 2014 jsem sem pozval několik kolegů soudců ESLP, vedených švýcarským soudcem zvoleným za Lichtenštejnsko, bohužel již zesnulým, Markem Villigerem, se kterým a ostatními jsem přednášel na konferenci den před tím v Senátu Parlamentu České republiky. Návštěva galerie nebyla náhodná. Budova Veletržního paláce mne totiž právně, jako advokáta, v minulosti nesmírně zaměstnávala. Analýzami a smlouvami, při dokončování její rekonstrukce a procesně, pokud jde o v ní umístěné sbírky, především pak obrazy obsažené v tzv. Kramářově sbírce, neboť jsem kdysi Národní galerii zastupoval…
Ať mi někdo ještě tvrdí, že právo není umění.
JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Ilustrační foto: Pexels.com a archiv Národní galerie Praha