Účinky postoupení pohledávky na třetí strany optikou mezinárodního práva soukromého
Následující článek se zabývá otázkou účinků postoupení pohledávky na třetí strany z hlediska mezinárodního práva soukromého. Jak plyne též z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci BGL BNP Paribas SA v TeamBank AG Nürnberg, nařízení Řím I, které se jinak vypořádává s kolizní úpravou přeshraničního postoupení pohledávky, tuto otázku neupravuje. Uvedenou mezeru právní úpravy si tak klade za cíl odstranit návrh nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, předložený Evropskou komisí v roce 2018. Tento článek detailně analyzuje obsah této navrhované úpravy, vč. jejích změn navržených v průběhu legislativního procesu Evropským parlamentem a Radou, a upozorňuje na některá slabá místa spojená s hraničním určovatelem zvoleným Komisí.
Ač jsou některé aspekty přeshraničního postoupení pohledávek již v evropském právním prostoru v současné době uspokojivě řešeny na úrovni nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím I“), jedna z klíčových oblastí i nadále unijní regulaci uniká. Řeč je o tzv. účincích postoupení pohledávky na třetí strany. Absence regulace této oblasti představuje citelnou mezeru podrývající právní jistotu subjektů na této transakci zúčastněných, a to ať už jde o standardní postoupení pohledávky, či komplexnější právní schémata, jako je kupř. faktoring, forfaiting či sekuritizace. Jak bude dále uvedeno, problematika kolizní úpravy účinků postoupení na třetí strany je aktuálně předmětem (dosud neúspěšných) legislativních snah na půdě Evropské unie.
Cílem tohoto článku je tak zejména přiblížit podobu navrhované úpravy, a to vč. změn, kterých v průběhu legislativního procesu dosud doznala, jakož i představit vůbec samotný pojem účinky postoupení na třetí strany a historický vývoj jejich kolizní úpravy v právu Evropské unie.
Účinky postoupení na třetí strany
Postoupení pohledávky představuje zásadně trojúhelníkový vztah mezi třemi primárními subjekty, a to postupitelem, postupníkem a dlužníkem. Cese nicméně může vyvolat účinky též ve sféře dalších, mimo samotný vztah stojících třetích osob, označovaných jako třetí strany.
První otázkou je, proč se vůbec takto samostatně zmiňovat o účincích postoupení na třetí strany a o jaké účinky se vlastně jedná. Primárním důvodem takového rozlišování je skutečnost, že některé právní řády dělí účinky postoupení pohledávky na účinky obligační a věcněprávní (majetkové). Základní věcněprávní otázkou ve vztahu ke třetím osobám poté je, jaké předpoklady musí být naplněny k tomu, aby došlo k převodu vlastnictví pohledávky z postupitele na postupníka a aby postupník mohl tento převod vůči třetím stranám účinně namítat.[1]
Druhou otázkou, která se nabízí, je, kdo vůbec může být takovou třetí osobou ve výše uvedeném smyslu, přičemž se zásadně zmiňují tři kategorie osob, a to 1. věřitelé postupitele, 2. insolvenční správce postupitele (byť ve vztahu k němu se objevuje též argumentace, že v rámci insolvenčního řízení vstupuje do postavení postupitele, a tudíž třetí stranou není),[2] jakož i 3. konkurující postupníci.[3] Konflikt mezi věřiteli postupitele a postupníkem může typicky nastat v případě exekuce/soudního výkonu rozhodnutí přikázáním (postoupené) pohledávky. U insolvenčního správce může jít o spor, zda má být daná pohledávka insolvenčním správcem zahrnuta do majetkové podstaty postupitele v případě jeho úpadku. V případě konkurujících postupníků pak půjde o situace, kdy postupitel neoprávněně opakovaně postoupí tutéž pohledávku jinému postupníkovi. Rozhodné právo by potom mělo řešit, který z výše uvedených subjektů, tedy postupník či třetí strana, má ve vztahu k předmětné pohledávce přednost. Jako příklad takové normy lze uvést § 1882 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), podle něhož má při vícenásobné cesi přednost to postoupení, o němž se dlužník dozvěděl jako první.[4]
Obsahuje však nařízení Řím I kolizní normu, která by určovala rozhodné právo pro výše zmíněné situace pro případ postoupení pohledávky s mezinárodním prvkem? A obsahovala takové pravidlo Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z roku 1980 (tzv. Římská úmluva) jakožto předchůdce nařízení Řím I?
(Ne)úprava v Římské úmluvě, nařízení Řím I a rozhodnutí SD EU ve věci TeamBank
V minulosti na to tuto otázku nebyla odpověď až tak zřejmá. Evropská komise již v Zelené knize o přeměně Římské úmluvy z roku 2003 vyslovila závěr, že členské státy neupravují otázku účinků postoupení na třetí strany totožně a bylo by žádoucí přijmout jednotná pravidla za účelem zamezení forum-shoppingu. Tuto situaci pak dále komplikoval fakt, že zatímco některé státy zastávaly stanovisko, že Římská úmluva upravuje pouze obligační otázky postoupení, a na danou otázku tak aplikovaly vnitrostátní kolizní normy, jiné dospívaly k závěru, že Římská úmluva, byť implicitně, upravuje též majetkové účinky vůči třetím stranám.[5] Tak Nejvyšší soud Nizozemského království (Hoge Raad) ve vztahu k Římské úmluvě zaujal názor, že se účinky postoupení pohledávky na třetí strany řídí právem rozhodným pro vztah mezi postupitelem a postupníkem ve smyslu čl. 12 odst. 1 Římské úmluvy (který je obdobou dnešního čl. 14 odst. 1 nařízení Řím I). Obdobné závěry přijaly též německý Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof), jakož i Odvolací soud Spojeného království (Court of Appeal), avšak s tím rozdílem, že tyto účinky podřídily právu, kterým se řídí postoupená pohledávka podle čl. 12 odst. 2 Římské úmluvy (který je obdobou dnešního čl. 14 odst. 2 nařízení Řím I).
V roce 2005 Evropská komise předložila návrh nařízení Řím I, podle jehož původního znění měla být vyřešena i otázka účinků postoupení pohledávky na třetí strany. Podle čl. 13 odst. 3 tohoto návrhu se otázka, zda se lze postoupení pohledávky nebo smluvní subrogace dovolávat vůči třetím stranám, měla řídit právem země, v níž má postupitel obvyklé bydliště.[6] Návrh této kolizní normy se původně setkal se souhlasnými stanovisky, nicméně nakonec ztroskotal během jednání v Radě, a to zejména v důsledku opozice ze strany delegace Velké Británie.[7] Jak uvádí Perkins, delegace Velké Británie nevnímala zvolené navázání jako vhodné ve vztahu k sekuritizaci pohledávek a předložila vlastní návrh, podle kterého by se Komisí navrhované pravidlo mělo uplatňovat pouze ve vztahu k hromadnému postupování pohledávek v rámci faktoringu. Pro ostatní případy mělo být zachováno pravidlo, které přijal výše zmíněný Odvolací soud Spojeného království v případu Raiffeisen Zentralbank Osterreich AG v Five Star Trading (tedy právo, kterým se řídí postoupená pohledávka dle čl. 12 odst. 2 Římské úmluvy).[8] Alternativní britský návrh byl nicméně ostatním členským státům předložen až v závěrečné fázi negociací v Radě. Byť byl obecně přijímán kladně, zvítězilo nakonec stanovisko, že není z důvodu citlivosti této otázky pro trh s pohledávkami žádoucí, aby byl projednáván v časové tísni.[9] Myšlenka jednotné kolizní normy pro účinky postoupení pohledávky na třetí strany tak byla alespoň prozatím opuštěna s tím, že čl. 27 odst. 2 nařízení Řím I v přijatém znění pouze Komisi uložil, aby do 17. 6. 2010 předložila zprávu k otázce účinnosti postoupení na třetí strany a příp. též návrh nové právní úpravy, který by tuto otázku měl řešit.
Definitivní řešení otázky, zda unijní právo obsahuje (byť jen implicitně) kolizní normu pro otázku účinků postoupení na třetí strany, přineslo až rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SD EU“) ve věci C-548/18, BGL BNP Paribas SA v TeamBank AG Nürnberg.[10] Skutkově šlo v tomto případu o následující situaci. Dlužnice s lucemburskou státní příslušností a bydlištěm v Německu uzavřela úvěrovou smlouvu s bankovní institucí TeamBank AG Nürnberg (dále jen „TeamBank“) se sídlem v Německu. Tento úvěr byl přitom dlužnicí (postupitelem) zajištěn postoupením zabavitelné části jejích současných a budoucích mzdových pohledávek vůči jejímu zaměstnavateli, vč. pohledávek na důchodové dávky. Postoupení těchto pohledávek nebylo dlužníku (zaměstnavateli) jakkoliv notifikováno. Přibližně o tři měsíce později dlužnice uzavřela další úvěrovou smlouvu, a to s bankovní institucí BGL BNP Paribas SA (dále jen „BNP Paribas“) se sídlem v Lucembursku, i v tomto případě nicméně došlo k zajištění úvěru postoupením týchž mzdových pohledávek zmíněných výše. Na rozdíl od prvního postoupení však tato cese byla zaměstnavateli řádně oznámena. Dlužnice (postupitel) se přitom později dostala do úpadku a bylo ve vztahu k ní v Německu zahájeno insolvenční řízení, v němž ustanovená insolvenční správkyně složila získanou část mzdy dlužnice do soudní úschovy u zemského soudu v Saarbrückenu, a to s ohledem na nejistotu, která z výše uvedených bankovních institucí je věřitelem dané pohledávky (v daném případě nebylo namítáno, že by pohledávky na mzdu měly být součástí majetkové podstaty). Zatímco podle německého práva se pro účinnost postoupení pohledávky vůči třetím stranám nevyžadoval žádný další úkon,[11] podle lucemburského práva se postoupení pohledávky vůči třetím stranám stalo účinným až okamžikem notifikace dlužníkovi, ke které došlo pouze v případě cese ve prospěch BNP Paribas. Ačkoliv proti tomu brojila společnost BNP Paribas vzájemnou žalobou, vydal nakonec předmětnou část mzdy dlužnice zemský soud ze soudní úschovy společnosti TeamBank. Společnost BNP Paribas se ale s tímto závěrem nespokojila a podala proti tomuto rozhodnutí odvolání k Vrchnímu zemskému soudu v Sársku s argumentem, že postoupení pohledávky na společnost TeamBank není podle lucemburského práva účinné, neboť nebylo notifikováno zaměstnavateli (dlužníku).
V rámci následného řízení o předběžné otázce (předložené Vrchním zemským soudem v Sársku) SD EU provedl analýzu historického vývoje čl. 14 nařízení Řím I a uzavřel, že unijní právo aktuálně neobsahuje kolizní normy pro účinky postoupení pohledávky na třetí strany. Tento závěr učinil zejména s ohledem na následující argumenty: 1. bod 38 preambule nařízení Řím I obsahuje pouze zmínku o majetkových aspektech ve vztahu mezi postupitelem a postupníkem (ne obecně ve vztahu ke všem osobám); 2. čl. 27 odst. 2 nařízení Řím I explicitně po Evropské komisi požaduje, aby předložila zprávu k otázce účinnosti postoupení pohledávky vůči třetím stranám, jež byla předložena v září roku 2016 a vyplývá z ní, že kolizní normy, které by tuto otázku upravovaly, aktuálně absentují; 3. v březnu roku 2018 Komise předložila návrh nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, které by danou problematiku do budoucna mělo upravovat. S ohledem na to SD EU odpověděl na položenou předběžnou otázku následujícím způsobem: „(…) čl. 14 nařízení Řím I musí být vykládán v tom smyslu, že ani přímo, ani per analogiam neurčuje právo rozhodné pro účinky postoupení pohledávky vůči třetím stranám v případě vícenásobného postoupení, při kterém týž věřitel opakovaně postoupí pohledávku několika postupníkům“.[12]
Výše uvedený závěr SD EU tak dává průchod aplikaci vnitrostátních kolizních norem. To nutně vede k otázce, zda a jakým způsobem je tato problematika upravena v českém právním řádu. Poměrně stručná národní zpráva za Českou republiku obsažená ve studii Britského institutu mezinárodního a srovnávacího práva z roku 2011 (dále jen „studie BIICL“) ve vztahu k tehdejší úpravě v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, zmiňuje, že v českém právním řádu neexistuje kolizní norma vypořádávající se s účinky postoupení pohledávky na třetí strany, a není tak zřejmé, jakým způsobem by české soudy tuto situaci řešily, byla-li by před nimi vznesena. Pouze v rámci teoretické úvahy zmiňuje národní zpráva možnost analogické aplikace kritéria lex rei sitae s tím, že místem, kde se pohledávka nachází, by mělo být místo plnění dluhu.[13] Situace pak zůstává nevyjasněná i z pohledu v současnosti účinného zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), jenž na uvedené odpověď rovněž nedává, a to s výjimkou možnosti aplikace subsidiární kolizní normy dle § 24 odst. 2 ZMPS, kde však může být dle mého názoru problematické určit, s jakým právem je tato otázka „v nejužším vztahu“. Zdá se tak, že skutečnost, podle jakého práva posuzovat účinky postoupení na třetí strany, bude muset v České republice vyřešit až soudní praxe. To samozřejmě platí za předpokladu, nepodaří-li se na úrovni Evropské unie přijmout jednotné kolizní normy, jak bude rozebráno dále.
Studie BIICL a návrh nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany
Za účelem naplnění požadavku čl. 27 odst. 2 nařízení Řím I zadala v roce 2010 Komise Britskému institutu mezinárodního a srovnávacího práva (British Institute of International and Comparative Law, dále jen „BIICL“) zpracování studie ohledně účinnosti postoupení pohledávky na třetí strany. Předmětná studie byla předložena v roce 2011 a představuje více než čtyřsetstránkovou právní, statistickou a empirickou analýzu této problematiky. Její komparativní část přitom vychází z národních zpráv 12 členských států EU (vč. České republiky) ohledně jejich vnitrostátních kolizních pravidel pro účinky postoupení pohledávky na třetí strany, jakož i z řešení, které bylo k této otázce přijato v nečlenských státech (kupř. ve Švýcarsku či USA). Vyústěním studie byl zejména návrh tří v úvahu přicházejících řešení, pokud jde o kolizní úpravu účinků postoupení pohledávky na třetí strany – 1. práva, kterým se řídí smlouva o postoupení pohledávky, 2. práva, kterým se řídí postoupená pohledávka, 3. práva státu, ve kterém má postupitel své obvyklé bydliště.
V roce 2015 byl na půdě Evropské unie přijat Akční plán pro vytváření unie kapitálových trhů,[14] jehož cílem bylo zejména prohloubit a integrovat kapitálové trhy členských států a dále posílit volný pohyb kapitálu v rámci Evropské unie.[15] Jako jedno z opatření k dosažení unie kapitálových trhů a odstranění překážek přeshraničních investic předložila Evropská komise v březnu roku 2018 návrh nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany (dále jen „návrh“).[16] Deklarovaným cílem této právní úpravy je dle důvodové zprávy „pomoci zvýšit přeshraniční transakce s pohledávkami prostřednictvím právní jistoty, která bude nastolena přijetím jednotných kolizních norem na úrovni Unie“.[17] Na předložené úpravě nicméně nepanuje napříč unijními orgány shoda, o čemž svědčí zejména fakt, že ani po více než šesti letech od předložení návrhu se nepodařilo dotčené nařízení přijmout.
Evropská komise ještě před návrhem samotného nařízení předložila v září roku 2016 (tedy více než šest let poté, co tak měla učinit) v souladu s čl. 27 odst. 2 nařízení Řím I zprávu k otázce účinnosti postoupení nebo subrogace pohledávky vůči třetím stranám a přednosti postoupené nebo subrogované pohledávky před právem jiné osoby. V této zprávě Komise zdůrazňuje, že absence jednotných kolizních norem v této oblasti představuje významnou překážku přeshraničních investic,[18] způsobuje právní nejistotu a zvyšuje náklady na poskytnuté právní služby spojené s přeshraniční cesí.[19], [20]
Samotný návrh obsahuje celkem 15 článků rozdělených do tří kapitol. Kapitola I se zabývá věcnou působností nařízení a pro účely této úpravy předkládá definice některých důležitých pojmů typu pohledávka, postoupení či účinky na třetí strany. Kapitola II s názvem „Jednotná pravidla“ následně upravuje rozhodné právo pro účinky postoupení pohledávky na třetí strany, jakož i univerzální použitelnost takto určeného rozhodného práva a jeho vztah k imperativním normám legis fori. Kapitola III pak obdobně jako nařízení Řím I obsahuje další související ustanovení, jako je výhrada veřejného pořádku, vyloučení renvoi či řešení interlokální kolize.
V následujících částech tohoto článku budou podrobně rozebrána jednotlivá ustanovení návrhu, vč. představení návrhů jeho změn, které byly během legislativního procesu předloženy Evropským parlamentem a Radou. Dne 13. 2. 2019 přijal Evropský parlament svůj postoj k návrhu v prvním čtení.[21] Následně, dne 28. 5. 2021, Rada schválila svůj obecný přístup k návrhu,[22] jenž představuje nástroj mající za cíl přiblížit Evropskému parlamentu pozici Rady a ulehčit mezi těmito institucemi dohodu;[23] právě ten pak bude z hlediska dalších fází legislativního procesu klíčový.
Oblast působnosti a definice
Oblast působnosti návrhu je vymezena v čl. 1, podle jehož odst. 1 se nařízení „vztahuje na účinky postoupení pohledávek na třetí strany podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů“.[24] Úprava se shodně jako nařízení Řím I nemá vztahovat na věci daňové, celní a správní, což je dáno z logiky věci tím, že jde o otázky veřejnoprávní. Působnost návrhu vymezenou čl. 1 odst. 1 dále zužuje obecný přístup Rady. Podle něj totiž nemá nařízení pokrývat účinky převodů finančních nástrojů (jmenovitě převoditelných cenných papírů, nástrojů peněžního trhu a podílových jednotek subjektů kolektivního investování) ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (dále jen „MiFID II“), jakož i kryptoaktiv na třetí strany.[25]
Rada si je nadto vědoma skutečnosti, že pohledávka může být kromě situace, kdy je jako taková předmětem zajištění, i sama zajištěna např. zástavním právem k movitému či nemovitému majetku, pro jehož převod se dle lex rei sitae/lex registrationis vyžaduje intabulace, a rovněž toho, že některé právní řády mohou podmiňovat úspěšnost postoupení pohledávky současným převodem takových zajišťovacích práv na postupníka.[26] Kromě toho tak Rada vylučuje z působnosti úpravy i otázku účinků převodu zajišťovacích práv k movitým a nemovitým věcem (s výjimkou pohledávek), podléhajících intabulaci, na třetí strany, a to vč. požadavků na formu nebo zápis pro účinnost převodu zajištění, jakož i následků, které může nesplnění takových požadavků mít na řešení přednosti konkurujících práv k zajištěné pohledávce.[27]
V odst. 2 se pak setkáváme s dalším negativním vymezením působnosti nařízení, které do značné míry kopíruje otázky, jež ze své věcné působnosti vylučuje též nařízení Řím I.[28] Jde kupř. o postoupení pohledávek vyplývajících z rodinných vztahů (vč. vyživovací povinnosti), majetkových vztahů mezi manžely, směnek, šeků či pohledávek vyplývajících z otázek upravených právem obchodních společností.[29] K nim Evropský parlament přidává ještě postoupení pohledávek v průběhu insolvenčního řízení podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (dále jen „nařízení o insolvenčním řízení“).[30] Dle Rady by naopak mělo dále být vyloučeno postoupení pohledávek inkorporovaných v zaknihovaných cenných papírech, jakož i pohledávek vyplývajících z převoditelných cenných papírů (jako jsou pohledávky na výplatu dividendy),[31] nástrojů peněžního trhu nebo podílových jednotek subjektů kolektivního investování.[32] Vyloučené otázky se dle důvodové zprávy k návrhu mají řídit stávajícími instrumenty EU nebo vnitrostátními kolizními normami.[33]
V souladu s důvodovou zprávou by se tak návrh měl vztahovat zásadně na tři druhy pohledávek, a to na tradiční, resp. klasické pohledávky (dle Komise kupř. peněžní pohledávky za neuhrazené transakce), finanční pohledávky (např. pohledávky z derivátových smluv) a konečně pohledávky z připsaných peněžních prostředků na účtech u úvěrových institucí.[34]
Čl. 2 pak poskytuje pro účely nařízení definice některých klíčových pojmů. Zajímavá je definice již samotného pojmu „účinky na třetí strany“ a s tím související rozpor mezi textací návrhu, jeho preambulí a důvodovou zprávou. Podle čl. 2 písm. e) návrhu tento pojem zahrnuje majetkové účinky, tedy právo postupníka uplatnit jeho nárok na pohledávku vůči jiným postupníkům téže pohledávky, věřitelům postupitele a příp. dalším třetím stranám.[35] Z důvodové zprávy je pak dále patrné, že by zmíněný pojem měl dopadat na všechny třetí strany s výjimkou dlužníka.[36] Naopak bod 15 preambule návrhu naznačuje, že by zde uvedené kolizní normy měly regulovat majetkové účinky mezi všemi zúčastněnými stranami (vč. vztahu mezi postupitelem a postupníkem a mezi postupníkem a dlužníkem).[37] Komise tedy zcela zjevně opomíjí, že otázka majetkových účinků mezi postupitelem a postupníkem je již řešena na úrovni čl. 14 odst. 1 nařízení Řím I. Byť by dle mého názoru bylo žádoucí, aby se skutečně všechny majetkové účinky postoupení pohledávky spravovaly totožným právním řádem, nelze tento úmysl Komise z preambule návrhu patrně dovozovat. Jak podotýká Dickinson, nebyl totiž současně předložen žádný návrh, kterým by mělo dojít ke zrušení či změně bodu 38 preambule nařízení Řím I.[38] S ohledem na to je nutné dovodit, že pojem třetí strana bude i ve světle návrhu zahrnovat veškeré subjekty, které se nacházejí mimo trojúhelníkový vztah postupitel-postupník-dlužník.[39] Tento závěr pak ostatně potvrzuje též Evropský parlament. Ten ve svém postoji v prvním čtení přijal pozměňovací návrh, jenž by měl vyjasnit, že účelem návrhu není změna ustanovení nařízení Řím I, pokud jde o majetkové účinky ve vztahu mezi postupitelem a postupníkem nebo mezi postupníkem a dlužníkem. Pojem třetí strany má tak zahrnovat pouze subjekty odlišné od těchto tří zmíněných stran.[40]
Protože návrh primárně vychází z kolizního kritéria obvyklého bydliště postupitele, vymezuje čl. 2 písm. f) též pojem obvyklé bydliště. Obvyklé bydliště je definováno v souladu s čl. 19 odst. 1 nařízení Řím I. Zatímco v případě právnických osob jde o místo jejich ústřední správy, pro případ podnikajících fyzických osob jde o hlavní místo jejich podnikání. Obvyklé bydliště nepodnikající fyzické osoby, která samozřejmě rovněž může pohledávku postoupit, sice návrh (a ostatně ani nařízení Řím I) nevymezuje, je jím však dle judikatury SD EU třeba rozumět místo, kde se nachází stálé nebo obvyklé středisko jejích zájmů.[41] Zajímavostí však je, že nedochází k převzetí pravidla obsaženého v čl. 19 odst. 2 nařízení Řím I ohledně obvyklého bydliště pro případ, že byla smlouva uzavřena prostřednictvím pobočky. Tato situace by totiž údajně vedla k nejistotě, pokud by tatáž pohledávka byla nejdříve postoupena ústřední správou společnosti a následně znovu pobočkou, která sídlí v jiném členském státě.[42], [43] Byť se stále v daném případě jedná o jednoho postupitele (neboť pobočka nemá právní osobnost), nic by dle mého názoru Komisi nebránilo přijmout pro tyto případy podobné pravidlo, jako je již formulováno v čl. 4 odst. 1 a 4 návrhu. Nevidím důvod, proč by měl mít postupník povinnost se v případě opakované cese téže pohledávky prostřednictvím pobočky spoléhat ohledně svých práv ve vztahu ke konkurujícímu postupníkovi na právní řád, se kterým pravděpodobně vůbec nepočítal, a fakticky tak tratit na nekoordinovaném jednání ústředí a pobočky téhož postupitele.
Jednotná pravidla
Komise se ohledně kolizního kritéria pro účinky postoupení na třetí strany nakonec částečně obratem vrátila ke svému původnímu návrhu z roku 2005. Avšak zatímco návrh nařízení Řím I původně počítal s právem státu obvyklého bydliště postupitele jako univerzálním a jediným kolizním kritériem, přiklonila se Komise v návrhu též k sektorovým výjimkám z tohoto pravidla.
Čl. 4 odst. 1 návrhu tedy zakotvuje obecné pravidlo, podle nějž se mají účinky postoupení pohledávky na třetí strany řídit právním řádem státu, ve kterém má v rozhodném okamžiku postupitel své obvyklé bydliště. Jako hlavní výhody tohoto kritéria Komise v důvodové zprávě shledává 1. snadnou předvídatelnost a zjistitelnost pro třetí strany, 2. vhodnost pro globální cesi a cesi budoucích pohledávek a konečně 3. kompatibilitu s nařízením o insolvenčním řízení a Úmluvou Organizace spojených národů o postoupení pohledávek v mezinárodním obchodním styku z roku 2001.[44] Pojem „rozhodný okamžik“, který čl. 4 odst. 1 návrhu využívá, je značně vágní. Je tedy třeba pochválit totožnou snahu Evropského parlamentu a Rady tento pojem nahradit „okamžikem uzavření smlouvy o postoupení“.[45], [46]
Dané ustanovení dále obsahuje pravidlo pro řešení mobilního konfliktu pro případ, že postupitel změní své obvyklé bydliště v časovém úseku mezi vícenásobným postoupením téže pohledávky. V takovém případě se má přednost jednoho postupníka před právem konkurujícího postupníka řídit právním řádem státu, kde měl postupitel obvyklé bydliště v době toho postoupení, které se stalo jako první účinným vůči třetím stranám v souladu s právem určeným podle čl. 4 odst. 1 návrhu.[47]
Tuto situaci si lze uvést na následujícím příkladu. Věřitel A s obvyklým bydlištěm ve státě, který vyžaduje pro účinnost postoupení vůči třetím stranám notifikaci vůči dlužníkovi (Lucembursko), postoupí pohledávku postupníkovi B. Následně přesídlí (změní své obvyklé bydliště) do státu, který pro účinnost vůči třetím stranám nevyžaduje žádný další formální úkon kromě účinnosti postupní smlouvy (Německo), a postoupí tutéž pohledávku postupníkovi C. Kterým právním řádem se budou řídit účinky na třetí strany, pak bude záležet na skutečnosti, zda byl jako první dlužník notifikován o prvním postoupení (vůči B), nebo zda jako první nabyla účinnosti druhá postupní smlouva (vůči C). Bazinas se nicméně k tomuto řešení mobilního konfliktu staví kriticky, neboť dle něj vychází z nesprávné presumpce, že potenciální postupníci (třetí strany) mají reálnou možnost zjistit, že pohledávka byla již dříve před změnou obvyklého bydliště postupitele postoupena a kdy takové postoupení nabylo účinnosti vůči třetím stranám.[48] Toho by bylo možné dosáhnout v případě, že právní řád předchozího obvyklého bydliště postupitele požadoval zanesení postoupení pohledávky do veřejného rejstříku, což však není častým případem.
Odst. 2 a 3 tohoto článku pak představují výjimky z obecného pravidla, kterými se Komise snažila vyjít vstříc potřebám konkrétních odvětví zabývajících se postoupením pohledávky.[49]
Odst. 2 jednak stanoví jako rozhodné právo státu, kterým se řídí postoupená pohledávka pro případy postoupení peněžitých pohledávek z účtu u úvěrové instituce. Takové řešení je dle důvodové zprávy k návrhu pro třetí strany předvídatelnější. Ty zpravidla mohou rozumně předpokládat, že se smlouva o účtu a z ní vyplývající pohledávka budou řídit právním řádem státu, kde se banka nachází (má obvyklé bydliště), a to v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I, popř. které bylo ve smlouvě o účtu zvoleno podle čl. 3 tohoto nařízení.[50], [51] S první částí tohoto tvrzení lze pochopitelně souhlasit. Druhá část oproti tomu dle mého názoru postrádá logické opodstatnění, neboť třetí strany nemusí vůbec vědět, jaké právo bylo takto ve smlouvě zvoleno. Uvedená výjimka se dále vztahuje též na pohledávky vyplývající z finančních nástrojů. Těmi se pak dle důvodové zprávy v souladu se směrnicí MiFID II rozumí cenné papíry a finanční deriváty.[52] Návrh si zde neklade za cíl stanovit kolizní normy pro účinky postoupení samotné derivátové smlouvy (tedy postoupení celé pozice smluvní strany), ale pouze pohledávek z takových derivátových smluv vyplývajících, kupř. dlužné částky z jejího konečného vypořádání.[53] Kieninger nicméně zmiňuje, že taková pohledávka se nikterak neliší od jiných pohledávek na zaplacení určité peněžní částky, a je tak k zamyšlení, jestli je takové speciální pravidlo ve vztahu k finančním pohledávkám vůbec zapotřebí.[54] Je třeba uvést, že Rada chápe rozsah pohledávek vyplývající z finančních nástrojů, na něž se čl. 4 odst. 2 návrhu vztahuje, odlišně než Komise. V obecném přístupu Rady je totiž finanční nástroj definován tak, že se jím „rozumí nástroje uvedené v oddíle C přílohy I směrnice 2014/65/EU (MiFID)“,[55] s ohledem na výše v článku zmíněnou výluku navrženou Radou se však bude jednat pouze o pohledávky z odlišných finančních nástrojů, než jsou převoditelné cenné papíry, nástroje peněžního trhu a podílové jednotky subjektů kolektivního investování.[56] V úvahu tak aplikace čl. 4 odst. 2 připadá pouze v případě finančních nástrojů uvedených v odst. 4 až 11 oddílu C přílohy I směrnice MiFID II, což jsou právě pohledávky z derivátových smluv nebo třeba emisních povolenek.[57] Obecný přístup Rady pak aplikaci práva postoupené pohledávky dále rozšiřuje mj. na postoupení pohledávek vyplývajících z kryptoaktiv, elektronických peněz, a co je podstatnější, i úvěrových smluv.[58]
Poslední výjimka je v odst. 3 zakotvena ve vztahu k sekuritizaci, kde se připouští, aby si postupitel a postupník zvolili jako rozhodné právo pro účinky postoupení na třetí strany právo postoupené pohledávky. Na rozdíl od nařízení Řím I nicméně návrh připouští pouze výslovnou volbu práva, jež má být učiněna alternativně v postupní smlouvě nebo v samostatné smlouvě.[59] Rada k tomuto dále přikládá požadavek, aby taková dohoda o volbě práva byla z důvodu možnosti ověření její existence učiněna písemně (vč. elektronické komunikace), a bude-li učiněna v samostatné smlouvě, musí dle ní být taková smlouva uzavřena současně s postupní smlouvou.[60] Sekuritizace není v návrhu výslovně definována, což může vyvolávat problémy s kvalifikací. Rada tak v tomto smyslu navrhuje, aby byla definována v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2017/2402 o sekuritizačním rámci.[61]
Možnost volby práva by podle důvodové zprávy měla reflektovat dosavadní praxi velkých bank, které obvykle z důvodu postoupení pohledávek řídících se jedním právním řádem vícero postupiteli z různých jurisdikcí při sekuritizaci vycházejí z práva postoupené pohledávky. Respektuje však i potřebu menších postupitelů, kteří obvykle budou na SPV postupovat vícero pohledávek řídících se různými právními řády, pročež je pro ně komfortnějším řešením kritérium obvyklého bydliště postupitele.[62] Evropský parlament ve vztahu k tomuto odstavci nicméně zaujal stanovisko, že takové připuštění autonomie vůle jde proti jednomu ze základních principů evropského občanského práva, kterým je nemožnost smluvním ujednáním zasahovat do postavení třetích osob, pročež navrhl, aby byl celý odstavec z návrhu vypuštěn.[63] Obecný přístup Rady je naopak pro další rozšíření působnosti dotčeného odstavce i o emisi krytých dluhopisů.[64]
Odst. 4 pak konečně řeší situaci přednosti práv mezi konkurujícími postupníky, pokud dojde k vícenásobnému postoupení, z nichž se účinky jednoho postoupení na třetí strany řídí právem obvyklého bydliště postupitele (např. při faktoringu) a druhého právem postoupené pohledávky (např. při sekuritizaci v případě volby práva podle odst. 3). V takovém případě má být konflikt řešen obdobně jako v odst. 1, tedy ve prospěch postoupení, které nabylo účinků vůči třetím stranám dříve.[65] Pokud by postoupení nabylo účinků vůči třetím stranám ve stejnou dobu, což pravděpodobně nebude častý případ, měla by být dle pozměňovacího návrhu Evropského parlamentu dána přednost právu obvyklého bydliště postupitele.[66] Co však návrh vůbec neřeší, je otázka přednosti při opakovaném postoupení pohledávky jinými postupiteli.
V úvahu zde můžeme vzít modelovou situaci, kdy postupitel A postoupí tutéž pohledávku postupníkovi P1 a současně postupníkovi P2. Postupník P2 následně postoupí pohledávku postupníkovi P3. Jakým právním řádem by se v tomto případě měla řídit přednost mezi postupníkem P1 a P3? Měl by to být právní řád obvyklého bydliště původního postupitele (A), nebo postupníka P2? Dickinson se v tomto ohledu kloní k tomu, že prioritní konflikt by se měl spravovat právním řádem obvyklého bydliště původního postupitele (A), a to v zásadě na základě argumentace principem nemo plus iuris. Pokud by totiž postupník P2 neměl prioritu před postupníkem P1, logicky nemůže takovou prioritu mít ani postupník P3, který své právo odvozuje právě od něj.[67]
Vzhledem k odlišnému vnímání konceptu majetkových účinků postoupení na třetí strany napříč členskými státy EU lze pozitivně vnímat snahu Komise v návrhu alespoň demonstrativně vymezit, které konkrétní otázky se řídí rozhodným právem pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany. Výslovným použitím slova „zejména“ je dán prostor, aby do působnosti daného práva spadaly též odlišné prioritní konflikty.[68] Čl. 5 pak určuje, že se rozhodným právem řídí následující otázky:
„a) požadavky na zajištění účinnosti postoupení vůči třetím stranám jiným než dlužník, jako jsou např. náležitosti zapsání do rejstříku nebo zveřejnění;
b) přednost práv postupníka před právy ostatních postupníků stejné pohledávky;
c) přednost práv postupníka před právy věřitelů postupitele;
d) přednost práv postupníka před právy příjemce převodu smlouvy ve vztahu ke stejné pohledávce;
e) přednost práv postupníka před právy příjemce novace smlouvy vůči dlužníkovi ve vztahu k rovnocenné pohledávce.“[69]
Z textace tohoto článku je patrný záměr Komise zahrnout pod rozhodné právo všechny instituty, které mohou dle vnitrostátního práva členských států potenciálně vést ke změně v subjektech závazku. Toto je zřejmé z výslovné zmínky o přednosti práv postupníka před právem osoby, na niž byla postoupena smlouva, jakož i přednosti před příjemcem novace smlouvy (byť novace je v kontextu českého práva vnímána jako změna v obsahu závazku, nikoliv v subjektech).[70] V tomto smyslu je nicméně třeba zdůraznit, že návrh neupravuje kolizní normy pro účinky postoupení smlouvy či novace na třetí strany, nýbrž pouze otázku přednosti práv postupníka před právy příjemců těchto institutů. Z tohoto důvodu se pak jeví poněkud kuriózním pozměňovací návrh Evropského parlamentu, podle nějž by tyto mechanismy měly být do rámce návrhu zahrnuty.[71] Rada naopak navrhuje z tohoto článku úplně zmínku o novaci vypustit.[72]
Čl. 3 v souladu s dalšími unijními instrumenty (kupř. nařízení Řím I a Řím II) zakotvuje univerzální použitelnost rozhodného práva. Takto určené právo se tedy použije nehledě na to, zda jde o právo členského státu EU, či právo třetího státu.
Čl. 6 uzavírající kapitolu II pak umožňuje použití imperativních norem lex fori, jejichž definice v návrhu kopíruje definici zakotvenou již v čl. 9 nařízení Řím I. Dle důvodové zprávy bude takovou normou kupř. požadavek práva země soudu, aby bylo postoupení pohledávky zaneseno do příslušného veřejného rejstříku.[73] Tuto možnost pak Evropský parlament rozšiřuje o imperativní normy státu, kde má být nebo bylo postoupení pohledávky uskutečněno, pokud právo tohoto státu činí plnění smlouvy o postoupení pohledávky protiprávním.[74]
Ostatní ustanovení
Z důvodu absence unijní úpravy obecné části mezinárodního práva soukromého dále kapitola III návrhu upravuje některá další ustanovení, se kterými se opět můžeme setkat kupř. též v nařízení Řím I a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II).[75] Čl. 7 návrhu tak obsahuje úpravu výhrady veřejného pořádku, podle níž může být aplikace některého ustanovení práva, které bylo určeno v souladu s návrhem jako rozhodné, odmítnuta pouze tehdy, pakliže by byla zjevně neslučitelná s veřejným pořádkem místa soudu, který obecně řečeno zahrnuje „základní zásady a hodnoty právního řádu, základní zájmy státu a společnosti“.[76] Čl. 8 pak vylučuje zpětný a další odkaz (renvoi), jehož podstatou je skutečnost, že právní řád, který byl určen v souladu s čl. 4 návrhu jako rozhodný, se použije nehledě na to, zda tento právní řád sám svými kolizními normami odkazuje na právo jiného (dalšího) státu či (zpětně) na právní řád státu fóra.
Čl. 9 upravuje řešení interlokální kolize, tedy situace, kdy je stát, jehož právo bylo určeno jako rozhodné, vnitřně členěn na územní jednotky s vlastními hmotněprávními normami (např. federace či konfederace),[77] které upravují účinky postoupení pohledávky na třetí strany. V takovém případě se každá taková územní jednotka pro účely návrhu považuje za stát. Rada nicméně znění tohoto článku modifikovala v tom smyslu, že by se pro řešení interlokální kolize měly primárně použít vnitrostátní normy toho státu, o jehož územní jednotku jde.[78]
Čl. 10 pak upravuje vztah k další unijní úpravě, která by obsahovala kolizní normy pro účinky postoupení pohledávky na třetí strany ve zvláštních oblastech. Taková úprava by se ve vztahu k návrhu považovala za lex specialis.[79] Obecný přístup Rady tento článek doplňuje i demonstrativním výčtem takovýchto unijních předpisů.[80] Čl. 11 stanoví přednost stávajících mezinárodních smluv upravujících účinky postoupení na třetí strany, jejichž stranou je jeden nebo více členských států EU před návrhem, to nicméně neplatí, jedná-li se o smlouvy, jejichž signatáři jsou výlučně členské státy. Čl. 12 poté na předchozí článek navazuje v tom smyslu, že ukládá členským státům povinnost oznámit Komisi výše uvedené mezinárodní smlouvy, jakož i jejich vypovězení.
Čl. 13 stanovuje Komisi povinnost do pěti let od data použitelnosti předložit zprávu o uplatňování návrhu a příp. též předložit návrh jeho novelizace. Čl. 14 vymezuje časovou působnost právní úpravy, a to tak, že se použije na postoupení pohledávky, které bylo učiněno v den použitelnosti návrhu a po něm. Ve prospěch jednotných pravidel v návrhu zároveň určuje řešení konfliktu, pokud by došlo ke střetu mezi postoupením učiněným před datem použitelnosti návrhu a po něm. Rada nicméně ve vztahu k tomuto článku předložila pozměňovací návrh, podle nějž by se měla úprava použít pouze na ta postoupení pohledávky, u nichž byla postupní smlouva uzavřena po datu použitelnosti návrhu, a navrhuje vypustit pravidlo řešící výše zmíněný časový konflikt.[81] Čl. 15 se konečně zabývá (dosud blíže nespecifikovanou) platností a použitelností návrhu.
Zhodnocení navrhované úpravy
Snahu Komise po více než 40 letech od přijetí Římské úmluvy konečně rozřešit problematiku majetkových účinků postoupení pohledávek na třetí strany je třeba nepochybně hodnotit jako pozitivní. Lze si však klást otázku, zda skutečně dochází k naplnění cíle, který si Komise ve vztahu k navrhované úpravě, tedy podpoření přeshraničního obchodu s pohledávkami prostřednictvím nastolení právní jistoty, stanovila.[82]
Z návrhu je patrné, že si Komise nevzala k srdci některá doporučení předložená ve studii BIICL. Ta především vycházela ze stanoviska, že by mělo nové nařízení obsahovat jednotná pravidla pro majetkové účinky ve vztahu ke komukoliv. Tedy že by měl být odstraněn bod 38 preambule nařízení Řím I a postaveno tak najisto, že dosavadní úprava zahrnuje pouze obligační účinky postoupení.[83] Tomuto požadavku Komise nedostála, byť se dle mého názoru jedná o mnohem jednodušší a pro všechny strany předvídatelnější řešení.
Studie BIICL dále explicitně zmiňovala, že by kolizní řešení přeshraničního postoupení pohledávek mělo být co nejméně komplexní a mělo by dojít k redukci aplikovatelných právních řádů.[84] Toto zjednodušení navrhovaná úprava nepřináší. Do již tak komplikované regulace totiž vnáší další kolizní kritérium, které z hlediska nařízení Řím I dosud nehrálo roli. Je nadto pozoruhodnější, že Komise ve své původní zprávě z roku 2016 hovoří o vysokých nákladech na právní služby spojené s přeshraničním postoupením pohledávky, vznikajících v důsledku potřeby dodržet požadavky vícero právních řádů, aby pak nakonec jako obecné pravidlo navrhla řešení,[85] které je ze všech tří v úvahu přicházejících dle mého názoru to nejméně ekonomické.
Obdobně pak Komise původně vycházela ze závěru, že by se měla pravidla specifická pro jednotlivá odvětví používat co nejméně, a to z důvodu složitosti a problémů s kvalifikací.[86] Podle Labontého pak lze mít pochyby, zda nadto dvě v návrhu formulované sektorové výjimky k tomuto obecnému koliznímu kritériu skutečně povedou k výše deklarovanému odstranění právní nejistoty, či zda ji naopak prohloubí.[87] Ten naopak zmiňuje, že návrh je stěží srozumitelný i pro odborníky v dané oblasti, natož pro soudce, kteří se s mezinárodním právem soukromým nesetkávají na denní bázi.[88] Tyto pochybnosti jsou pak prohloubeny i tím, že Rada uvedené výjimky navrhuje dále rozšířit.[89]
Byť Komise v důvodové zprávě k návrhu opakovaně vyzdvihuje snadnou předvídatelnost a zjistitelnost obvyklého bydliště postupitele pro třetí strany,[90] je dle mého názoru zřejmé, že tomu tak v řadě případů být nemusí. Předvídatelnost tohoto řešení by samozřejmě bylo možné dovodit, pokud by se u právnických osob vycházelo ze sídla zapsaného (formálního), neboť tento údaj si mohou zúčastněné strany obvykle jednoduše zjistit z veřejného rejstříku. Pokud jde nicméně o obvyklé bydliště právnické osoby (které ostatně budou tvořit převažující část subjektů na trhu s pohledávkami), vychází se zde z místa, kde se nachází místo jejich ústřední správy. Tímto je třeba zásadně rozumět jejich skutečné sídlo,[91] tedy místo, kde se obvykle schází orgány dané právnické osoby a tvoří se prostřednictvím rozhodování těchto orgánů její vůle.[92] Třetí strany však nemusí být žádným způsobem s takovým místem obeznámeny, což podstatně oslabuje výše zmíněný argument Komise. Argumentace žádoucí kompatibilitou s Úmluvou OSN o postoupení pohledávek v mezinárodním obchodním styku rovněž není dvakrát přesvědčivá, neboť tato úprava byla dosud (tedy více než 20 let po jejím přijetí) podepsána pouze čtyřmi státy a nevstoupila v platnost, což jí podstatně ubírá na významu.[93]
Každý z uvažovaných hraničních určovatelů má své nesporné výhody a nevýhody a může tu lépe, tu hůře sloužit jednotlivým odvětvím či situacím. Komise musela v konečném důsledku volit mezi transparentností (obvyklé bydliště postupitele) a jednoduchostí (právo postupované pohledávky). Nakonec dala přednost řešení, které mělo značné množství zastánců mezi odborníky a které je šito na míru potřebám faktoringového a sekuritizačního trhu,[94] což lze i přes výše uvedenou kritiku hodnotit pozitivně, neboť se tím do určité míry zvyšuje pravděpodobnost, že tyto zájmové skupiny nebudou návrhu v průběhu legislativního procesu odporovat. Kladně lze též hodnotit snahu Komise odstranit některé nedostatky zvoleného kolizního kritéria. Zejména výslovné řešení mobilního konfliktu v případě vícenásobné cese téže pohledávky, jehož absence byla jednou z hlavních výtek ve vztahu ke kritériu obvyklého bydliště postupitele.
Závěr
Otázka, zda postupník může sám sebe považovat za „vlastníka“, resp. věřitele pohledávky nejen ve vztahu k postupiteli a dlužníkovi, nýbrž i ve vztahu k třetím osobám, jako jsou insolvenční správce postupitele, věřitelé postupitele či konkurující postupníci, je pro postupníka otázkou zcela klíčovou.
Při existenci mezinárodního prvku by postupník měl být v ideálním případě schopen určit, právním řádem kterého státu se řídí podmínky (např. notifikace dlužníkovi či registrace postoupení pohledávky), které musí splnit, aby si zajistil ve vztahu k pohledávce přednost před těmito třetími osobami. Současný právní stav, kdy každý z členských států Evropské unie disponuje vlastní kolizní normou (má-li vůbec takovou) pro určení právního řádu, kterým se tato otázka řídí, se jeví jako nežádoucí, a lze tak určitě přivítat snahu Evropské komise přijmout v této oblasti jednotná kolizní pravidla, byť lze navrhovanou úpravu (a to i po zásazích Evropského parlamentu a zejména Rady) stěží označit za dokonalou.
Vzhledem k tomu, že ve vztahu k návrhu byly dosud ze strany Evropského parlamentu a Rady vzneseny četné pozměňovací návrhy, z nichž některé byly nastíněny výše, nezbývá než si v tomto ohledu počkat, v jakém znění bude nakonec (a zda vůbec) návrh přijat a jak efektivní tato úprava bude v praxi. S ohledem na historický vývoj otázky účinků postoupení na třetí strany, jakož i stanovisko Rady, však nelze dle mého názoru očekávat, že by v průběhu legislativního procesu ještě došlo ke změně obecného pravidla, jímž je obvyklé bydliště postupitele.
Mgr. Filip Zbíral je advokátním koncipientem v Advokátní kanceláři Pokorný, Wagner & partneři, s. r. o.
Ilustrační foto: Pixabay
[1] A. F. J. Garcimartín: Assignment of claims in the Rome I Regulation: Article 14, in F. Ferrari, S. Leible: Rome I Regulation: The Law Applicable to Contractual Obligations in Europe, Sellier-European Law Publishers, München 2009, str. 233.
[2] C. Walsh: The Law Applicable to the Third-party Effects of an Assignment of Receivables: Whither the EU? Revue de droit uniforme č. 22/2017, str. 803.
[3] H. Kronke: Assignment of Claims and Proprietary Effects: Overview of Doctrinal Debate and the EU Commission’s Proposal, Oslo Law Review č. 1/2019, str. 11.
[4] § 1882 odst. 2 o. z.
[5] Evropská komise: Green Paper on the Conversion of the Rome Convention of 1980 on the Law Applicable to Contractual Obligations into a Community Instrument and its Modernisation, Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, Lucemburk 2002, KOM (2002) 654 v konečném znění (dále jen „Zelená kniha o transformaci Římské úmluvy“), str. 40-41.
[6] Evropská komise: Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, Lucemburk 2005, KOM (2005) 650 v konečném znění (dále jen „Návrh nařízení Řím I“), čl. 3 odst. 1.
[7] E. M. Kieninger: European Rules on the Law Applicable to Third-party Effects of Assignments: A never-ending story? Revue de droit uniforme č. 4/2019, str. 637.
[8] J. Perkins: A Question of Priorities: Choice of Law and Proprietary Aspects of the Assignment of Debts, Law and Financial Markets Review č. 3/2008, str. 242.
[9] Tamtéž, str. 242-243.
[10] Rozsudek SD EU ze dne 9. 10. 2019 ve věci C-548/18, BGL BNP Paribas SA v TeamBank AG Nürnberg.
[11] Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C-548/18 ze dne 8. 8. 2018 [online], 2018, str. 5, dostupné z: showPdf.jsf [cit. 2023-10-30].
[12] Bod 38 rozsudku SD EU ze dne 9. 10. 2019 ve věci C-548/18, BGL BNP Paribas SA v TeamBank AG Nürnberg.
[13] British Institute of International and Comparative Law: Study on the Question of Effectiveness of an Assignment or Subrogation of a Claim Against Third parties and the Priority of the Assigned or Subrogated Claim Over a Right of Another Person: Final Report [online], 2011, str. 194-195, dostupné z: https://op.europa.eu/en/publica-tion-detail/-/publication/fd808b79-725d-4ce3-95b0-599119e7fb8f [cit. 2023-10-20].
[14] Evropská komise: Sdělení Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a výboru regionů – Akční plán pro vytváření unie kapitálových trhů, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk 2015, KOM (2015) 0468 v konečném znění.
[15] Generální sekretariát Rady Evropské unie: Unie kapitálových trhů, in Consilium.europa.eu [online], dostupné z: pdf [cit. 2023-10-20].
[16] Evropská komise: Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk 2018, KOM (2018) 096 v konečném znění.
[17] Evropská komise: Důvodová zpráva k návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro postoupení pohledávek na třetí strany, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk 2015, KOM (2018) 096 v konečném znění (dále jen „důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany“), str. 1.
[18] Evropská komise: Zpráva Komise k otázce účinnosti postoupení nebo subrogace pohledávky vůči třetím stranám a přednosti postoupené nebo subrogované pohledávky před právem jiné osoby, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk 2016, KOM (2016) 026 v konečném znění (dále jen „zpráva Komise“), str. 2.
[19] Tamtéž, str. 7.
[20] Tamtéž, str. 8-9.
[21] Evropský parlament: Legislativní usnesení ze dne 13. února 2019 o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk 2019, P8TA (2019) 0086 (dále jen „postoj EP“).
[22] Rada Evropské unie: Proposal for a Regulation of the European Parliament and of the Council on the Law Applicable to the Third–Party Effects of Assignments of Claims – General Approach [online], 2021 (dále jen „obecný přístup Rady“), dostupné z: pdf [cit. 2023-11-06].
[23] Generální sekretariát Rady Evropské unie: Řádný legislativní postup, in Consilium.europa.eu [online], dostupné z: https://www.consilium.europa.eu/cs/council-eu/decision-making/ordinary-legislative-procedure/#:~:text=obecn%C3%BD%20p%C5%99%C3%ADstup%20%E2%80%93%20politick%C3%A1%20dohoda%20na,postoje%20Parlamentu%20v%20prvn%C3%ADm%20%C4%8Dten%C3%AD [cit. 2024-01-23].
[24] Čl. 1 odst. 1 návrhu.
[25] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 36.
[26] Tamtéž, str. 17-18.
[27] Tamtéž, str. 37.
[28] Srov. čl. 1 nařízení Řím I.
[29] Čl. 1 odst. 2 návrhu.
[30] Postoj EP, op. cit. sub 21, str. 22.
[31] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 21.
[32] Tamtéž, str. 38.
[33] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 17.
[34] Tamtéž, str. 7.
[35] Čl. 2 písm. e) návrhu.
[36] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 21.
[37] Bod 15 preambule návrhu.
[38] A. Dickinson: Tough Assignments: the European Commission’s Proposal on the Law Applicable to the Third-Party Effects of Assignments of Claims, Praxis des Internationalen Privat und Verfahrensrechts (IPRax) č. 4/2018, str. 340.
[39] Op. cit. sub 3, str. 12.
[40] Postoj EP, op. cit. sub 21, str. 9.
[41] Bod 22 odůvodnění rozsudku SD EU ve věci C-452/93 P, Pedro Magdalena Fernández v Commission of the European Communities.
[42] Op. cit. sub 7, str. 638–639.
[43] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 18.
[44] Tuto mezinárodní smlouvu však dosud ratifikovaly toliko dva státy, a do dnešního tak nevstoupila v platnost, k tomu srov. UNCITRAL: Status – United Nations Convention on the Assigment of Receivables in International Trade [online], 2023, dostupné z: https://uncitral.un.org/en/texts/securityinterests/conventions/receivables/status [cit. 2023-11-06].
[45] Postoj EP, op. cit. sub 21, str. 25.
[46] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 42.
[47] Čl. 4 odst. 1 návrhu.
[48] S. Bazinas: The Law Applicable to Third-party Effects of Assignments of Claims: the UN Convention and the EU Commission Proposal Compared, Uniform Law Review č. 4/2019, str. 623.
[49] P. Mišúr: Komise navrhla odstranit překážky přeshraničních investic, Obchodněprávní revue č. 5/2018, str. 159.
[50] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 19.
[51] Op. cit. sub 3, str. 16.
[52] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 7.
[53] Tamtéž.
[54] Op. cit. sub 7, str. 644.
[55] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 40.
[56] A. F. Garcimartín: Council Amends Commission Proposal on the Law applicable to the Third-Party Effects of Assignments of Claims, GEDIP-EGPIL.eu [online], dostupné z: https://gedip-egpil.eu/en/2021/council-amends-commission-proposal-on-the-law-applicable-to-the-third-party-effects-of-assignments-of-claims/ [cit. 2024-01-23].
[57] Srov. oddíl C přílohy I směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU (tzv. směrnice MiFID II).
[58] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 42-43.
[59] Čl. 4 odst. 3 návrhu.
[60] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 31 a 43.
[61] Tamtéž, str. 30.
[62] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 20.
[63] Postoj EP, op. cit. sub 21, str. 26.
[64] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 43.
[65] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 21.
[66] Postoj EP, op. cit. sub 21, str. 26.
[67] Op. cit. sub 38, str. 345.
[68] Op. cit. sub 7, str. 645.
[69] Čl. 5 návrhu.
[70] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 21-22.
[71] Postoj EP, op. cit. sub 21, str. 10.
[72] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 44.
[73] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 22.
[74] Postoj EP, op. cit. sub 21, str. 28; je třeba dodat, že český překlad postoje EP je v tomto ohledu nesprávný, neboť zní „pokud tato imperativní ustanovení nečiní plnění smlouvy o postoupení protiprávním“, v anglické verzi přitom uvedená pasáž zní: „insofar as those overriding mandatory provisions render the performance of the assignment contract unlawful“.
[75] Op. cit. sub 7, str. 639.
[76] P. Bříza, T. Břicháček, Z. Fišerová, P. Horák, L. Ptáček, J. Svoboda: Zákon o mezinárodním právu soukromém, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 25.
[77] Z. Kučera, M. Pauknerová, K. Růžička a kol.: Mezinárodní právo soukromé, 8. vyd., Aleš Čeněk – Doplněk, Plzeň – Brno 2015, str. 188-189.
[78] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 45.
[79] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 22.
[80] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 46.
[81] Tamtéž, str. 47-48.
[82] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 1.
[83] Studie BIICL, op. cit. sub 13, str. 402.
[84] Tamtéž.
[85] Zpráva Komise, op. cit. sub 18, str. 9.
[86] Tamtéž.
[87] H. Labonté: Third-Party Effects of the Assignment of Claims: New Momentum from the Commission,s Capital Markets Union Action Plan and the Commission,s 2018 Proposal, Journal of Private International Law č. 2/2018, str. 323.
[88] Tamtéž, str. 334.
[89] Obecný přístup Rady, op. cit. sub 22, str. 42-43.
[90] Důvodová zpráva k návrhu nařízení o právu rozhodném pro účinky postoupení pohledávek na třetí strany, op. cit. sub 17, str. 15.
[91] I. Rohová: Článek 19 Obvyklé bydliště [obvyklý pobyt], in N. Rozehnalová a kol.: Nařízení Řím I a Nařízení Řím II. Komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2021, str. 247.
[92] L. L. Pinheiro: Article 19: Habitual residence, in U. Magnus, P. Mankowski: Rome I Regulation: Commentary, Otto Schmidt, Köln 2016, str. 805.
[93] M. Müller: Mezinárodní postoupení pohledávek a jeho účinky na třetí strany ve světle připravované nové evropské právní úpravy, in M. Pfeiffer a kol. (eds.): Liber Amicorum Monika Pauknerová, Wolters Kluwer ČR, Praha 2021, str. 289.
[94] A. F. Garcimartín: Article 14: Voluntary assignment and contractual subrogation, in op. cit. sub 92, str. 763.
