Účelem a smyslem následujícího článku je stručně zhodnotit skutečný stav fungování soudu ve smyslu užití nových informačních technologií v rámci civilního řízení sporného, zamyslet se nad možnostmi zapojení nových technologií (tj. AI) do práce soudce a jeho rozhodovací činnosti, jakož i zhodnotit rizika a případné prostředky prevence dopadů těchto rizik. Dlužno poznamenat, že vše je psáno z pohledu soudce soudu prvního stupně civilního řízení sporného s maximálním důrazem na praktičnost nabízejících se řešení, přičemž tento článek si neklade za cíl zkoumanou materii zcela vyčerpat, nýbrž poukázat na vybrané – z pohledu autora klíčové – problémy.

To thine own self be true (česky: k sobě buď pravdivý) patří mezi nejznámější verše Shakespearova Hamleta. Tato slova, vyřčená intrikánským a pokryteckým Poloniem, jsou součástí širšího monologu, v rámci kterého otec dává rady svému synovi, jak žít. Podstata otcovského sdělení je v zásadě následující: V životě by se člověk měl držet svých zásad, toho, čím je. Neměl by usilovat o to, aby se zalíbil ostatním lidem skrze změnu svých přesvědčení či svého chování, ledaže tato změna je přesně to, co chce.

Myšlenkou prolínající se celým následujícím textem je přesvědčení, že – řečeno s Poloniem – jedině justice věrná svým zásadám a vnitřně přesvědčená a usilující o užití moderních technologií může dospět ke skutečné „technologické obrodě“.

S umělou inteligencí (dále jen „AI“; z anglického artificial intelligence), tj. se schopností počítačového systému napodobovat lidské kognitivní funkce,[1] jako je učení nebo řešení problémů, se soudce může setkat ve dvou podobách. Za prvé, souzení v 21. století s sebou přináší řadu případů, kdy je třeba posoudit právní či skutkovou otázkou týkající se AI.[2] Za druhé, o AI lze uvažovat jako o nástroji, který by bylo možné použít v každodenní soudní praxi, ať již v rámci správy soudů, vedení řízení, či dokonce tvorbě rozhodnutí.

Právní a faktický rámec digitalizace civilního řízení sporného

V rámci civilního řízení sporného soudy autoritativně projednávají a rozhodují spory.[3] Civilní řízení sporné přitom nelze chápat toliko jako nástroj v rukou jednotlivců. Naopak je nutné vyzdvihnout i jeho společenskou funkci. Každý právní konflikt představuje sociální zlo, které je nutné v zájmu společnosti co nejdříve a s co nejmenšími náklady odstranit. Výsledek sporu nesmí záviset toliko na aktivitě a zdatnosti spořících se stran. Podstatná je i role a postavení soudce, který má dbát o to, aby řízení končilo rozsudkem, jenž bude v souladu se skutečnými hmotněprávními poměry.[4]

Digitalizace je přitom již mnoho let vnímána jako jeden z nástrojů, který může pomoci zajistit rychlý, jednotný a kvalitní výkon rozhodovací činnosti.[5] Jaké meze ovšem digitalizaci klade český právní řád a jak daleko tato digitalizace fakticky postoupila?

Pokud jde o otázku první, jasné limity plynou ze samotné podstaty výkonu soudnictví. Jinými slovy řečeno, soudní řízení má být rychlé, srozumitelné a předvídatelné, zároveň však úsporné a se správným a spravedlivým výsledkem.[6] Prakticky pak zákon počítá s tím, že je to Ministerstvo spravedlnosti, kdo vykonává státní správu soudů tím, že usměrňuje a řídí využívání informačních technologií jimi používaných.[7]

Pokud jde o otázku druhou, v praxi se pak toto „usměrňování a řízení“ v zásadě omezuje na zajištění každodennosti fungování soudů bez větší snahy o skutečné změny. To je dobře patrné již ze skutečnosti, že páteřní aplikací, tj. aplikací umožňující evidenci agend, přístup k vydaným rozhodnutím a soudnímu spisu, je tzv. ISAS. Tato aplikace byla vyvinuta již v 90. letech minulého století. Jedná se o veskrze uživatelsky nepřívětivou aplikaci postrádající i takové banální funkce, jako je kvalitní systém pro fulltextové vyhledávání. Mezi (již stojící) pilíře digitalizace patří aplikace infoSoud, ePodatelna, ISIR a CEPR, jakož i systém datových schránek.[8] Jakkoliv je jistě chvályhodná snaha o digitalizaci dílčích agend, nelze si nepovšimnout, že justici zoufale chybí plně digitalizované moderní úložiště dat, které by mohlo sloužit pro budoucí rozvoj. K tomu lze poznamenat, že tuto roli by měl vykonávat tzv. eSpis. Jakkoliv již v roce 2009 zákonodárce předpokládal, že by bylo možné zbavit se „papírových okovů“,[9] bohužel doposud nebylo v tomto ohledu dosaženo žádoucího pokroku.[10] Je vskutku politováníhodné, že v době plně probíhající průmyslové revoluce 4.0 jsou účastníci řízení a jejich právní zástupci nuceni při každém nahlédnutí do spisu čelit naprosto zbytečným administrativním překážkám a nutnosti vážit cestu na soud.

S ohledem na shora řečené, resp. s ohledem na faktické výsledky digitalizace justice, je očividné, že zvolené zákonné řešení ohledně jejího řízení je suboptimální. Digitalizace justice není líbivým politickým tématem vyhrávajícím volby. V současnosti ovšem jenom stěží lze v tomto ohledu očekávat změnu.[11]

Přínosy, výzvy a rizika

Jak trefně poznamenal v roce 2008 R. Polčák, právník (resp. soudce) není ničím jiným než zpracovatelem skutkových a právních informací.[12]

Digitalizace a s ní spojené možné využití AI přitom nepochybně může zásadním způsobem ulehčit a zefektivnit práci s těmito daty, a to z následujících důvodů.

• Za prvé, práce soudce soudu prvního stupně je plná rutinních úkolů. Nastudovat podání stran, dát pokyn k jejich přeposlání, přepsat z protokolu provedené důkazy. Všechny tyto úkoly přitom již současná generativní AI zvládá velmi dobře (i když jistě ne bezchybně).[13]
• Za druhé, jakkoliv samotná Ústava počítá s obecnou závazností toliko vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu,[14] nelze přehlédnout, že nerespektování ustálené judikatury obecných soudů může mít za následek nejenom zrušení napadeného rozhodnutí, nýbrž může založit i nárok na náhradu újmy vůči státu.[15] Stejně tak nevypořádání se s předcházejícím opačným rozhodnutím je porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.[16] Organické užití AI přitom může významnou měrou přispět k tomu, že soudce, který věc vyřizuje, se těmto zásadám nezpronevěří z toho důvodu, že prostě a jednoduše příslušnou judikaturu nezná, resp. nedohledá.
• Za třetí, AI může pomoci překonat omezené možnosti lidské paměti a intelektu. V této souvislosti lze poukázat na tzv. zahlcení možnostmi (ang. choice overload bias) a s tím spojený nežádoucí efekt kognitivního uzavření. Pokud má totiž člověk při rozhodování na výběr z více možností, než kolik je schopen zpracovat pomocí pracovní paměti, má tendenci opouštět analytické myšlení a uchyluje se k intuitivnímu myšlení, které rozhodování usnadňuje použitím zjednodušování a heuristik.[17]
• Za čtvrté, přehlížet nelze ani možné úspory pojící se s digitalizací, resp. užitím AI. Je otázkou, zdali kdy bude přijatelná myšlenka, že konečné rozhodnutí ve věci vydá stroj bez zapojení lidského faktoru. Nicméně recentní zkušenosti s aplikací generativní AI jednoznačně ukazují, že pomocí ní je možné zefektivnit vykonávanou činnost a dosáhnout nezanedbatelných úspor.[18] To nelze zcela jednoduše ignorovat obzvláště dnes, kdy je potřeba fiskálně zodpovědné politiky pociťována zvláště naléhavě.

Na druhou stranu užití AI při faktickém výkonu soudnictví s sebou nese nemalá rizika. AI jako nástroj s sebou může nést nejednoznačnost odpovědí, tzv. halucinace, přílišné zjednodušení komplexích problémů. Řešením těchto problémů ovšem nemůže být odmítání této technologie jako celku, nýbrž zaměření se na praktické fungování těchto systémů, tj. transparentnost, ověřitelnost, přesnost, neutralitu, a na kvalitu dat. Odmítat použití AI při výkonu soudnictví by bylo stejně pošetilé, jako odmítat radu staršího a zkušenějšího kolegy. I v tomto případě by totiž bylo možné polemizovat o tom, zda všechny (v dobré víře) poskytnuté rady jsou vždy správné. Stejně tak by bylo lze polemizovat o tom, do jaké míry se ještě jedná o rozhodnutí soudce, který věc vyřizuje, a do jaké míry se jedná o rozhodnutí radícího kolegy. Konečně namítat by bylo možné i obavy z menší důvěryhodnosti rozhodnutí přijatých za asistence AI.[19] I v tomto případě ovšem by stejně bylo možné zpochybňovat rozhodnutí, na jejichž tvorbě se podílel např. asistent soudce. Důvěryhodnost soudních rozhodnutí není primárně založena na tom, jakého technického nástroje bylo použito k jeho psaní, resp. zdali se na jeho vyhotovení podílel asistent soudce. Soudní rozhodnutí spíše čerpají svoji důvěryhodnost ze stručnosti, srozumitelnosti a věcné správnosti.

Významným rizikem užití AI při výkonu soudnictví, zvláště pak systémů navrhujících konkrétní řešení projednávaných věcí, spočívá v syndromu líného soudce. Jedná se o takovou situaci, kdy soudce, který věc vyřizuje, bez dalšího akceptuje navrhované řešení. Avšak i v tomto případě platí, že soudce může být líný i bez toho, aniž by při své práci používal AI. Již dnes soudci fakticky nic nebrání v tom, aby bez dalšího převzal skutkový a právní přednes jedné ze stran, popř. okopíroval jiné (skutkově a právně obdobné) rozhodnutí. Je věcí osobní odpovědnosti a integrity konkrétního soudce, aby naplňoval literu a ducha zákona, který považuje líného soudce za jev nežádoucí.[20]

Poslední a neméně závažné riziko spojené s AI souvisí s normotvorbou. Z pohledu právního profesionála je lákavé uvažovat o svázání AI právní úpravou. Platí přitom, že užití AI v rámci výkonu soudnictví s sebou nepochybně přináší rizika pro demokracii, právní stát a individuální svobody a právo na účinnou soudní ochranu a na spravedlivý proces.[21] Tato rizika však daleko spíše eliminuje důraz na vzdělávání osob, které AI při své práci budou používat,[22] nikoliv další právní úprava. Není žádoucí, aby USA a Čína měly AI, zatímco EU pouze legislativu.[23]

Závěr

Již počátkem 90. let minulého století M. Mazanec napsal: „Někdy v roce 1993 jsem definitivně opustil myšlenku, že bez pomoci počítače lze udržet přehled o českém právu.“[24] M. Králík k tomu v roce 2003 dodal, že „[…] po dalších deseti letech, už myšlenka právníka pracujícího bez počítače a informačních technologií snad musí vyvolat úsměv na tváři“.[25] Nezbývá než dodat, že je jenom otázkou času, než se stejně absurdně bude jevit představa právníka (resp. soudce) pracujícího bez využití AI. Jistě, užití těchto systémů nemůže být akceptováno bez dalšího. Výkon soudnictví musí být věren svým zásadám, jak bylo připomenuto Shakespearovými slovy v úvodu tohoto textu, tj. v první řadě chránit nezávislost, nestrannost soudců a ctít principy rovnosti, transparentnosti a odpovědnosti.[26] Na druhou stranu možné výhody zapojení moderních technologií do každodenní činnosti jsou natolik zjevné, že je nelze jednoduše ignorovat.

Zavádění nových technologií v rámci výkonu soudnictví zaměřené na zlepšování kvality a dosahování úspor (naplňování zásady procesní ekonomie) nelze rozumně bránit. Není to přitom toliko otázka efektivity fungování justice. Nedostatečná reflexe nových technologií užívaných právními profesionály (advokáty, notáři atp.), jakož i běžnou populací v rámci výkonu soudnictví, by totiž mohla ohrozit legitimitu a vnímání soudnictví. Digitalizace (a s ní spojené využití AI) není neutrální a prostupuje jak fungování soudní soustavy, tak i způsob vykonávání spravedlnosti a soudcovského povolání. Je přitom klíčové, aby technologickou transformaci justice v souladu s principy právního státu chápali jako jednu ze svých priorit i samotní soudci. Jedině tak je totiž možné této technologické transformace skutečně dosáhnout.[27]

 

JUDr. Petr Navrátil, Ph.D., LL.M., MBL, je soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2.

Ilustrační foto: AI 

---

[1] Viz čl. 2 Convention on Artificial Intelligence and Human Rights, Democracy and the Rule of Law Rady Evropy a čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689.

[2] Viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 10 C 13/2023-16.

[3] Viz § 2 o. s. ř.

[4] V podrobnostech P. Lavický, B. Dvořák: Pro futuro, Právní rozhledy č. 5/2015, str. 153-159.

[5] Viz CEPEJ: Guidelines on electronic court filing (e-filing) and digitalisation of courts, online dostupné na: CEPEJ Tools on cyberjustice and artificial intelligence – European Commission for the Efficiency of Justice (CEPEJ).

[6] Viz čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv EU a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dále viz § 1 o. s. ř.

[7] Viz § 123 odst. 1 písm. l) zák. č. 6/2002 Sb.

[8] M. Sedláček: Elektronizace justice a nové technologie v civilním procesu, in M. Sedláček, T. Střeleček a kol.: Civilní právo a nové technologie, Wolters Kluwer, Praha 2023, str. 195 a násl. Dále viz T. Střeleček: Úvahy o digitální žalobě, Právní rozhledy č. 17/2024, str. 556 a násl.

[9] Viz zákon č. 7/2009 Sb. kterým byl do o. s. ř. vložen § 40b.

[10] P. Kotápišová: Digitalizace soudního spisu, Jurisprudence č. 1/2024, str. 20-24.

[11] K. Šipulová, M. Urbaníková, D. Kosař: Nekonečný příběh nejvyšší rady soudnictví: kdo ji chce a proč ji pořád nemáme, Časopis pro právní vědu a praxi č. 1/2021, str. 87 a násl.

[12] R. Polčák: O dědovi Ministerstvu, babičce Justici a pračce ElectroJustici, online dostupné na: https://jinepravo.blogspot.com/2008/05/o-ddovi-ministerstvu-babice-justici.html.

[13] Viz studie Language Models are Few-Shot Learners, online dostupné na: 1457c0d6bfcb4967418bfb8ac142f64a-Paper.pdf.

[14] Viz čl. 89 odst. 2 Ústavy a dále např. usnesení NS ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3633/2020, a tam citovaná judikatura, nebo rozsudek NS ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009.

[15] Viz rozsudek NS ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010.

[16] Viz rozhodnutí ÚS ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 1372/24, a tam citovaná judikatura.

[17] D. M. Webster, A. W. Kruglanski: Cognitive and Social Consequences of the Need for Cognitive Closure, European Review of Social Psychology č. 18/2011, str. 133-173.

[18] To je již patrné např. v rámci technologického sektoru. Viz statistiky online dostupné na: https://layoffs.fyi/. Jistě by bylo pošetilé všechny výpovědi spojit pouze s implementací AI, nicméně její vliv je nepřehlédnutelný. Viz analýza publikovaná v časopisu Forbes, online dostupná na: https://www.forbes.com/sites/emilsayegh/2024/08/19/the-great-tech-reset-unpacking-the-layoff-surge-of-2024/. Dále k tomu viz komentář M. Čermáka, online dostupný na: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-komentar-kdy-nahradi-soudce-umela-inteligence-je-rychlejsi-254568.

[19] Viz vyjádření místopředsedy VS v Praze Romana Horáčka, online dostupné na: https://www.ceska-justice.cz/2024/10/o-rozhodnuti-vytvorenem-umelou-inteligenci-budeme-pochybovat-varoval-soudce/.

[20] Viz § 80 zák. č. 6/2002 Sb. a § 157 o. s. ř.

[21] Viz bod 61 Preambule nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689 a dále Příloha III, bod 8 tohoto nařízení.

[22] K tomu viz § 82 zák. č. 6/2002 Sb.

[23] Viz komentář M. Čermáka, online dostupný na  https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nazory-komentare-komentar-usa-a-cina-maji-umelou-inteligenci-evropa-ma-legislativu-239151.

[24] M. Mazanec: Správní soudnictví, Linde, Praha 1996, str. 7 a násl.

[25] M. Králík: Soudce a jeho profese z hlediska působení a významu informačních technologií, judikatury a odborné literatury na počátku třetího tisíciletí, Právní rozhledy č. 7/2003, str. 328 a násl.

[26] K tomu viz op. cit. sub 5.

[27] Tento příspěvek vznikl v rámci plnění projektu Grantové agentury České republiky č. 23-06243S „Digitální řešení civilních sporů a garance práva na spravedlivý proces“.