Při autorově praxi ekonomického konzultanta soudního znalce a znaleckého ústavu či komerčních zadavatelů a v rámci oceňování výstupů kreativního průmyslu, především v oblasti výtvarných děl, nehmotných aktiv obecně a také reklamy a ceny za její umístění, se ukázalo, že tato oblast je značně roztříštěná. A to jak metodicky, tak v esenciálních přístupech jednotlivých odborností, které se střetávají při různých příležitostech, např. soudních či obchodních. To poskytlo prostor pro inovativní výzkum s cílem usnadnit mezioborovou spolupráci především advokátů, znalců a autorů a nalézt metodickou platformu ocenění v kontextu českého trhu.

Výtvarné umění generuje svoji přidanou hodnotu ze své podstaty ve společenském přínosu, často v estetice nebo naopak v souznění s jeho projevy či jako prostředek pohledu na uspořádání světa. Nepochybně je ale spjato v tržní ekonomice i s ekonomickými aspekty. Obzvlášť oblast ocenění je značně problematická, protože neexistuje jednotná metodika nebo, s ohledem na specifičnost posuzovaného, alespoň jednoznačný směr, který lze využít. V běžné praxi lze sice postupovat např. dle Mezinárodních oceňovacích standardů IVS, vždy ale při zachování odborné modifikace parametrů konkrétní situace, která však může být obtížně jednotně metodicky definovatelná. Dále lze třeba využít expertizu uměleckých znalců, nebo znalců primárně ekonomických. Lze se opřít o řadu ekonomických dat, která jsou sdružována v oborových přehledech, indexech či prodejních statistikách. Nelze ovšem najít sjednocující linku ani metodickou, dokonce často ani odbornou. Nemluvě o možných marketingových, či dokonce sugestivních metodách ovlivňujících cenu na trhu, vytvářejících idoly, módu (často krátkodobou) nebo „zaručené“ investice, obecně zvýšenou poptávku.

A tak se při různých příležitostech, třeba soudních či obchodních, střetávají odborníci z řad právníků, ekonomů a umělců a v návaznosti na nejednotu metodiky i podstatu a složité definice umění dochází ke sporům a nedorozuměním. Tato skupina je reprezentována značně rozličnými profesemi, od autorů, uměleckých znalců, ekonomů a ekonomických znalců, obchodníků s uměním, až k advokátům či soudcům. A byť je pochopitelné, že tyto odbornosti mají různé zkušenosti s oceněním výtvarných děl a chápání tohoto oboru, může být přínosné tyto rozdíly dále analyzovat a najít body, kde se odborníci mohou střetnout a kde se rozcházejí, a tomu následně předcházet.

Tento neprobádaný a vysoce společensky přínosný prostor je tak obsahem právě probíhajícího výzkumu v kontextu specifik České republiky, ale obecně i celého středoevropského prostoru, který má podobný historicko-politický vývoj posledních desetiletí. Cílem je kultivace trhu a jeho lepší uspořádání i vytvoření metodiky, která by obstála v českém právním i obchodním prostředí. A byť tržní cena vznikne vždy střetem nabídky a poptávky, tak pro řadu případů je třeba umět dobře a správně ocenit výtvarné dílo i ve chvíli, kdy zrovna na trhu není. Stejně tak je druhým nedílným cílem zhodnotit názory odborníků z uvedených oblastí práva, ekonomie a umění a nalézt platformu, která usnadní jejich sblížení a obecně názorové pochopení uvažování druhých ve prospěch lepší konzistence jednání či efektivity sporů.

Pro pochopení názorových odlišností je třeba také zjistit, jak tyto skupiny vůbec nahlížejí na definici výtvarného díla či umění obecně, myšleno nad rámec kodifikace, např. v autorském zákoně. Situace je o to složitější, že se na této podstatě neshodnou ani současní teoretici umění či analytičtí filozofové. Stejně tak je složitý i pohled na jedinečnost, která je klíčovým atributem nejen výtvarného díla. Tak např. dílo může být vytvořeno (či z jednotlivých součástí sestaveno) autorem a takové dílo pak nese znaky jedinečnosti, které do něj autor svojí činností či záměrem vložil. Pokud je ovšem vytvořen duplikát či nápodoba instalace, dochází ke kopii a tato kopie nemá, resp. nemusí mít, cenu ani uměleckou hodnotu originálu. Kopie dokonce nemusí být podařená, ať již záměrně či nezáměrně, pak dochází ke zkreslení znaků původního díla, a to se do ekonomických parametrů a úvah promítne zcela zásadně. Nemluvě o falsech, kdy se jedná o zneužití a kdy je ocenění při nevědomosti této skutečnosti značně problematické a v praxi nebezpečné, nemluvě o záměrné manipulaci. Tyto konsekvence jsou pak pochopitelně obtížně interpretovatelné jak legislativně, tak metodicky. A narážejí na limity interpretace profesních skupin právníků, ekonomů a umělců.

Lze definovat umění?

S vývojem výtvarného umění i informační přesycenosti dnešní doby je stále složitější nalézt křehkou hranici mezi tím, co umění je a co již není. Už toto bazické rozhodnutí mívá zásadní dopad na komunikaci i náhled na tuto oblast především v rovině praktické. Do té lze zařadit např. finanční, daňové či účetní aspekty, ale také marketingové a obchodní, dále také dotace, granty a obecně přerozdělování nejen veřejných prostředků, a v neposlední řadě i aspekty právní, jako třeba zajištění práv autorů či spravedlivá vyrovnání při nárůstu hodnoty výtvarného díla v čase.

V dobách, kdy umění vykazovalo jednotný styl, mohla být situace přehlednější, nicméně vždy při změnách paradigmatu nahlížení na svět kolem i v návaznosti na inovativní umělecké směry docházelo k nedorozuměním. Stačí si jen představit třeba byzantský obraz svázaný symetrickou hierarchií svatých v rámci sférického obklopujícího prostoru s navazujícím předrenesančním obdobím, které naopak obrazovou plochu pojímalo jako divadelní scénu, která byla zásadně vymezena pro oko diváka, což bylo dále v renesančním pojetí upraveno v rámci obrazové perspektivy, prací s velikostí a vzdáleností osob a předmětů v obraze i se souřadnicemi, které dokázaly prostor obrazu posunout v podstatě až do nekonečna. Stejně tak se náhled na výtvarné umění měnil i v návaznosti na vnímání světa, reality a duchovna ve společnosti, kdy na sebe postupně navazovaly např. etapy umění spojené s mýty v mytopoetické tradici, dále mimetiky Platona či Aristotela spojené s nápodobou přírody, a dále třeba estetického Kantova pohledu spojeného s estetickým zážitkem a představivostí vnímatele. Ačkoli byly tyto změny v přístupu k výtvarnému umění zcela zásadní a dosavadní tradice, zvyklosti či odbornost se mohly negativně propisovat do přijetí nových uměleckých směrů, mnohem složitější se tato oblast stala s nástupem moderního umění. Abstraktní umění najednou nápodobu nevyužívalo. Třeba tzv. ready-made objekty (např. Duchampův pisoár) nebylo snadné jako umění definovat vůbec, protože se jednalo o objekty, které samy o sobě uměleckým dílem nebyly, ovšem v návaznosti na záměr autora a umístění takového objektu do neobvyklého prostředí (třeba galerie) či v nečekaném kontextu se najednou díky asociačním polím vnímatelů uměleckými díly stát mohly. A tak od 50. let 20. století vzniká nová teoretická snaha o definici umění, která v rámci odborné umělecké veřejnosti je ve střetu s těmi, kteří takové definice ze zásady odmítají. Postupem doby vzniká řada teorií a definic. Lze uvést např. George Dickieho, který říká, že „uměleckým dílem je artefakt, který zástupce světa umění prohlásí za kandidáta na umělecko-estetické posouzení“.[1] Lze si povšimnout obrovské síly nalezeného tzv. světa umění, velké zájmové skupiny, do které lze započítat všechny zainteresované skupiny, které mohou mít vliv na to, co je a co není přijato jako umění, co bude a má nějakou cenu na trhu, či co si naopak podle této síly zájem nezaslouží. K tomu je na okraj možné zmínit i nadnesenou poznámku Milana Knížáka, který tvrdil, že „hledání neestetického umění se považovalo ve své době za velice estetické“,[2] což může dokládat, co tvoří trendy a jakou hodnotu může mít tzv. svět umění. Tomáš Kulka naopak do hloubky porovnává pojmy hodnota a čas, a tvrdí, že „umění a jeho hodnoty souvisí také s odstupem času, s posouzením v jiném historickém kontextu či v rozdílu v uměleckých technikách. Například díla s vysokou estetickou, ale i uměleckou hodnotou nemusí být v době svého vzniku kladně přijata, či vůbec definována za umělecké dílo a v dnešní době či se současným diskurzem mohou být vysoce ceněná a za umění považovaná.“[3] A taková myšlenka se nepochybně promítá i do ocenění výtvarných děl v současných souvislostech. Nelze pominout ani velmi aktuální metastrukturní pohled na umění od Jaroslava Vančáta. Tento model je definován jako síť vztahů jednotlivců a jejich individuálního vnímání a zkušeností a s tím spojená společenská potřeba objevování nových znaků a jejich testování skrze uměleckou tvorbu. Autor i vnímatelé jsou tak v interakci, koordinují individuální zkušenosti tak, aby mohly být kooperačně uplatněny nejen v jejich komunikaci. V této logice tak není výtvarné dílo jasným a viditelným procesem přenosu třeba uměleckých technik, kvalit či rozpoložení autora na vnímatele. A na příkladu ready-mades, kde je možné z povahy instalace identifikovat metaforický účinek, tak v tomto pojetí může být vlastně autorem kdokoli, kdo umí v návaznosti na své vlastní asociace pochopit, analyzovat i interpretovat metaznakovost takového procesu. „Vnímatel je tak na stejné úrovni jako autor a jejich role se může i vyměnit. Vnímatel zároveň spoluvytváří dílo díky vlastním asociacím s ním spojeným.“[4]

Z uvedeného vyplývá, že teoretické bádání po podstatě umění i jeho pokusy o definici jsou velmi široké, složité, nejednotné a často také obtížně aplikovatelné do praxe. Zároveň řada dosavadních pohledů a typologií se vzájemně vyvrací, a tím doslova stírá rozdíly mezi nimi. Pokud se ale na definicích umění neshodnou ani současní teoretikové umění, jak mohou nalézt porozumění experti z dalších odborností práva a ekonomie? To ovšem dává prostor pro další výzkum, který by mohl nalézt sjednocující linii, která vzájemnému porozumění může pomoci.

Umění v legislativě

Opustíme-li uměleckou teorii, pak je možné hledat definice a ukotvení umění, resp. výtvarných děl, v legislativě. V širším pohledu je možné najít analogii už v občanském zákoníku, především v § 489, který definuje věc jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Pod tím si výtvarné dílo, v návaznosti na další souvislosti, představit lze relativně široce. Nebo třeba dále v § 501 je definována hromadná věc, pod kterou v tomto pojetí lze zařadit sbírku soch či obrazů. V potřebném detailu je ale umělecké, resp. autorské, dílo dobře definováno v autorském zákoně. Už v § 2 je takové dílo definováno jako jedinečný výsledek tvůrčí činnosti autora, který musí být vnímatelný, ovšem lhostejno, zda fyzicky, elektronicky, trvale či dočasně. Jistě bude parametr jedinečnosti klíčový pro oddělení toho, co umění je a co již není, zároveň ale v praxi může být toto obtížně prokazatelné a naráží to i na limity pohledu na to, zda umělcem může být v tomto pojetí kdokoli, protože je dále v autorském zákoně také uvedeno, že autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila. A byť se lze návazně opřít i o status umělce, který využívají např. dotační výzvy Ministerstva kultury, pro obtížně uchopitelné odvětví umění to i zde v praxi naráží na limity.

V legislativní oblasti je pak s uměním spojena, přímo či nepřímo, celá řada zákonných norem a dalších instrumentů. Lze především jmenovat zákony spojené se specifickou ochranou kulturní oblasti, jako jsou např. zákon o státní památkové péči (definující např. kulturní památku), zákon o ochraně sbírek muzejní povahy (definující např. sbírkový předmět) nebo zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty (definující např. předměty kulturní hodnoty, vč. jejich exaktního typologického vyjmenování v příloze č. 1).

V případě obchodu s uměním jsou namístě normy spojené s jeho regulací či finančními, daňovými a účetními konsekvencemi, jako např. živnostenský zákon (definující např. vázanou živnost obchodování s uměním), zákon o DPH (definující i u výtvarných děl příslušné sazby DPH v návaznosti na prodej od autora či skrze obchodníka apod.), zákon o daních z příjmů (definující příjmy autora, fyzických osob, které autory nejsou, či právnických osob, jako galerií nebo investičních fondů), ale také např. zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. V neposlední řadě je třeba zvažovat i souvislosti mezinárodního obchodu, např. navázaného na mezinárodní smlouvy jako UNESCO o ochraně kulturního dědictví a uměleckých děl apod. Stejně tak nelze opominout ani trestní zákoník, který např. v § 271 definuje padělání a napodobení výtvarného díla.

Oblast výtvarného umění je dále regulována i řadou vyhlášek v rámci výkonné či veřejné správy na různých úrovních, od Ministerstva kultury a jeho organizací, po další ministerstva, krajské či městské samosprávy apod. Obecně je tato problematika často spojena se zacházením s uměleckým dílem, s jeho tvorbou, instalací, restaurováním, ale také v návaznosti na veřejné zakázky.

Z uvedeného výčtu, který obsahuje pouze základní bázi norem spojených s (výtvarným) uměním, je zřejmé, že i tato oblast je definována často buď z širších souvislostí, nebo v návaznosti na velmi specifické situace, a je tak pochopitelné, že jednotnější pohled zkoumaných odborností může být i zde problematický. Stejně tak lze nalézt řadu opatření i postupů spojených s oceňováním výtvarného umění, které logicky navazují ve chvíli, kdy výtvarné dílo lze vůbec identifikovat.

Než je možné výtvarné dílo vůbec ocenit, je třeba dobře specifikovat, o jakou cenu, resp. hodnotu, se má jednat, stejně tak, zda se oceňuje hmotné dílo (např. obraz), nebo nehmotné aktivum (např. licence). Už tato bazická definice může skýtat prvotní nedorozumění. Tak např. občanský zákoník v § 492 říká, že hodnota věci, lze-li ji vyjádřit v penězích, je její cena. Cena může být stanovena jako obvyklá, nebo jako tzv. tržní hodnota, což samo o sobě v případě výtvarného umění a určité ne zcela snadné srovnatelnosti může být taktéž problematické. Řadu případů v rámci obchodního styku dále ovlivní i hodnoty další, např. spekulativní, investiční, synergické, individuální a další. A v neposlední řadě je zde hodnota umělecká, která může, ale nemusí být propsána do ocenění jako takového.

Mezinárodní oceňovací standardy IVS

Metodiku spojenou s oceněním výtvarných děl je možné hledat v kazuistikách, analogických znaleckých posudcích, praxi pojišťovacích a zajišťovacích institucí či oceňovacích standardů. Tak např. běžně využívané Mezinárodní oceňovací standardy IVS pokrývají všechny typy aktiv, které je možné ocenit, a byť výtvarné umění exaktně nepopisují, je možné (a vhodné) je v řadě případů vy­užít, a to jak pro díla fyzická, tak přeneseně i pro licence a podobné nehmotné instrumenty. Ocenění výtvarného díla podle IVS může být v takovém případě stanoveno na základě tržního srovnání obchodů a cen podobných výtvarných děl či stejného autora. Stejně tak v jiném případě ale může být výtvarné dílo oceněno s důrazem na znaleckou expertizu daného znalce, který ovšem v takovém případě může jednat částečně subjektivně, byť s dobrým úmyslem. Je to dáno vlastní zkušeností znalce, ale i jeho základní odborností. Tak např. znalec-umělec může dávat důraz na estetické a kulturní hodnoty, naproti tomu znalec-ekonom může klást důraz na statistiku analogických prodejů.

Datové zdroje

Z uvedeného vyplývá, že optimální kombinací by se mohla jevit exaktní statistika s expertizou znalce-umělce. Jaké ovšem existují datové zdroje o výtvarném umění? Globálně existuje řada databází a indexů, jako např. Artprice Global Index či Mei Moses Fine Art Index. Na českém trhu a v návaznosti na díla českých umělců je třeba ale zkoumat situaci výrazně lokálně, vč. trendů na trhu jako takovém. V podstatě jediným široce dostupným veřejným indexem u nás je index ART+ sdružující data vybraných auk­čních domů, z něhož vyplývá široká databáze výtvarného umění. V databázi lze nalézt nejen konkrétní hodnoty např. vyvolávacích a konečných cen, ale také informace o autorech a dílech. Odvozený index ART+ pak popisuje hodnotu trhu a jeho vývoj na základě prodaných a neprodaných položek, indexů cenových nárůstů a poklesů apod.

Tato databáze je jistě vítanou pomocí při oceňování výtvarných děl. Na českém trhu je možné ovšem hledat další datové zdroje, které mohou být komplexnější a v praxi lépe využitelné. Klíčový datový zdroj je spojen s právem na slušné vypořádání (Droit de suite), které bylo do československého právního řádu zahrnuto už ve 20. letech 20. století. V současné době je toto právo zakotveno v autorském zákoně, konkrétně v § 24 je popsána odměna autora při opětovném prodeji originálu uměleckého díla. To je spojeno s uměleckými díly s cenou vyšší než 1 500 eur a pro obchody tři a více let od prvního prodeje a je to navázáno na subjekty, které s uměním systematicky obchodují, tedy např. na aukční domy či galerie. Toto právo náleží autorovi za jeho života a 70 let po jeho smrti jeho dědicům. Tím má autor zajištěnu spravedlivou odměnu spojenou s růstem ceny jeho díla v čase. Typickým kolektivním správcem autorských práv v této oblasti je u nás Ochranný svaz autorský – Gestor, který tuto oblast pokrývá pro české autory nejen na území České republiky, ale i v zahraničí na základě spolupráce s obdobnými organizacemi. Tento svaz disponuje unikátní, širokou, a především doposud statisticky ani jinak nezpracovanou databází výtvarného umění.

Je tedy zřejmé, že pro objektivní ocenění výtvarného díla spojeného s českým autorem na českém trhu je třeba, mimo umělecké expertizy, využít i data, která jsou agregována za delší období. Aktuálně lze využít uvedenou databázi kolem indexu ART+, stejně tak ovšem v budoucnu i data Ochranného svazu autorského – Gestor, která mají značně reprezentativní časovou řadu, a především obsahuje principiálně všechna data o komerčních prodejích výtvarných děl (prodeje jsou svazu hlášeny ze zákona). Součástí výzkumu uvozeného doktorského studia je právě důkladná statistická analýza těchto dat za účelem vytvoření jednoho z článků metodické báze, určené pro objektivní ocenění výtvarných děl na českém trhu. V rámci výzkumu těchto dat sem patří zejména deskriptivní statistická analýza, testování hypotéz, mnohonásobná lineární regrese i prognostika spojená s reverzním pohledem, která validuje dosavadní trendy i sezonnost pomocí Holt-Wintersova modelu, jenž, na rozdíl od mnoha jiných prognostických modelů, využívá trendy v datech i sezonní výkyvy.

V rámci výzkumu bude třeba ještě dále vymezit situace, kdy pro ocenění daného výtvarného díla nebude existovat dostatek ekonomických dat, a tak bude třeba pracovat buď s analogie­mi (podpořenými uměleckou odborností), či naopak indexy navázanými na určené koeficienty typologie výtvarného díla, které už jsou ideálně trhem v současné době přijímány. Může se jednat o metodiky pojišťovacích či zajišťovacích institucí či praxe přerozdělování veřejných prostředků v dotační a grantové politice.

Pokud tedy dokážeme navázat ocenění výtvarného díla na exaktní data z minulých prodejů stejných autorů či dalších analogií, pak musí na řadu přijít i kvalitativní analýza znalce, optimálně umělce, který odborně dokáže zhodnotit a popsat další kvality daného výtvarného díla, jako např. uměleckou hodnotu, specifickou techniku provedení, originalitu, kulturní význam či právě onu specifickou jedinečnost, která je ostatně detailně uvozena v příslušných pasážích autorského zákona a která tak pro účely právní a ekonomické vlastně definuje výtvarné dílo.

Pro usnadnění dalších jednání, a to jak soudních, obchodních či jakýchkoli jiných je pak třeba dále zkoumat, v čem a proč se jednotlivé profesní skupiny z řad práva, ekonomie a umění liší v pohledu na vymezenou oblast oceňování výtvarných děl. V rámci kvalitativního výzkumu je tak třeba hledat odpovědi na otázky spojené s odlišností pohledu expertů, nalézt, které aspekty a definice jsou nejčastějším předmětem nesrovnalostí, a především na základě toho nalézt opatření, která by mohla tyto skupiny bazicky přiblížit. Předpokladem je inspirace Delfskou metodou, která slouží ke sbližování názorů na předkládané jevy, a využití předních expertů z profesních oblastí advokacie, soudnictví, znalectví ekonomického, znalectví uměleckého, teorie umění, autorství, galerijního a aukčního provozu, uměleckých investic nebo auditu. Získaná data pak bude třeba vyhodnotit prostřednictvím kódování výpovědí, což umožní nalézt odpovědi na stanovené otázky.

Po dokončení všech částí výzkumu a kompilace závěrů a doporučení je následně primárním cílem jej obhájit v prostředí praxe soudů či obchodních jednání. Je zde dobrá šance vytvořit novou, společensky přínosnou hodnotu kultivující trh i právní prostředí. Stejně tak je šance, že tato doposud neukotvená a roztříštěná oblast bude dále zkoumána ve větší šířce přesahující výtvarné umění, která díky svému řádu zajistí větší vzájemné pochopení a objektivitu na všech úrovních ocenění.

 

Ing. Karel Friml, MBA, působí jako COO, ředitel divize provozně-operační, RADIOHOUSE, a doktorand na Západočeské univerzitě v Plzni.

Ilustrační foto: Pexels.com

---

[1] G. Dickie: Art and the aesthetic: an institutional analysis, Cornell University Press, New York 1974.

[2] M. Knížák: Vedle umění, Nakladatelství H&H Vyšehradská a Národní galerie v Praze, Praha 2002.

[3] T. Kulka: Umění a falzum, Academia, Praha 2004.

[4] J. Vančát: Kdy je obraz a co je umění, Metastruktura obrazivosti, Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2023.