Soudní dvůr EU zveřejnil rozsudek ve spojených věcech C-185/24 a C-189/24 | Tudmur týkající se azylové politiky, podle kterého jednostranné pozastavení přemísťování žadatelů o azyl příslušným členským státem není samo o sobě důvodem pro konstatování systémových nedostatků. Existenci takového nedostatku lze prokázat pouze po provedení konkrétní analýzy založené na objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajích.

Tato věc se týká výkladu nařízení Dublin III2, které stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států.

Dva syrští státní příslušníci, RL a QS, podali žádosti o azyl v Německu. Bylo však zjištěno, že příslušným členským státem je Itálie. Německé orgány proto požádaly Itálii o převzetí RL a QS. Tato žádost zůstala bez odpovědi. Německé orgány následně žádosti o azyl odmítly jako nepřípustné s odůvodněním, že k jejich posouzení je příslušná Itálie. Nařídily rovněž vyhoštění těchto žadatelů do Itálie.

Žaloby žadatelů o azyl proti rozhodnutím německých orgánů se nyní nacházejí před Vrchním správním soudem spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, který je předkládajícím soudem. V době, kdy probíhala odvolací řízení, zaslalo italské oddělení Dublin všem oddělením Dublin oběžník, v němž členské státy žádalo o dočasné pozastavení veškerého přemísťování do Itálie s poukazem na technické důvody. Ve druhém oběžníku pak italské oddělení potvrdilo, že kvůli vysokému počtu nově příchozích a nedostatku volných míst nejsou k dispozici žádná přijímací zařízení. Německý soud v tomto rámci žádá Soudní dvůr o objasnění výkladu nařízení Dublin III, zejména pokud jde o existenci systémových nedostatků v členském státě určeném jako příslušný.

Soudní dvůr odpověděl, že pozastavil-li členský stát jednostranně přebírání žadatelů o azyl, nemůže být tato skutečnost sama o sobě důvodem pro konstatování systémových nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu.

Soudní dvůr připomněl, že v kontextu společného evropského azylového systému, a zejména nařízení Dublin III, je třeba předpokládat, že zacházení s žadateli o mezinárodní ochranu v každém členském státě splňuje požadavky Listiny, Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nařízení Dublin III stanoví dvě kumulativní podmínky, při jejichž splnění lze konstatovat, že žadatele o mezinárodní ochranu není možné přemístit do příslušného členského státu. Toto přemístění totiž znemožňují pouze „systémové nedostatky“, které „s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny“. Pokud jde o první podmínku, musí nedostatky přetrvávat a týkat se obecně azylového řízení a podmínek přijetí, které se vztahují na žadatele o mezinárodní ochranu, nebo přinejmenším na určité skupiny žadatelů, a musí rovněž dosahovat obzvláště vysoké míry závažnosti, která závisí na všech skutečnostech případu. Druhá podmínka, která se týká existence rizika takového zacházení, je naplněna, pokud s sebou tyto systémové nedostatky nesou riziko, že dotyčná osoba bude vystavena zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny.

Úplné znění rozsudku, a případně jeho shrnutí jsou zveřejněny na internetové stránce CURIA v den vyhlášení.

Zdroj: SDEU
Foto: pexels.com