Stav úpadku je důsledkem chování spotřebitele, jeho jednání či nekonání, a to v časovém horizontu minimálně několika měsíců až jednotek let. Praxe ukazuje, že převážná většina dlužníků k němu dospěla svojí vlastní nezodpovědností, nezkušeností, pohodlností, ba i naivitou, což jsou všechno příčiny, které směřují právě za nimi samotnými, a nelze je klást za vinu komukoli jinému.

Dlužníků, kteří majetkově upadli pouze v důsledku jednání, které by bylo možné podřadit pod skutkovou podstatu lichvy,[1] je minimum. V takových případech je samozřejmě namístě nekalé praktiky věřitelů potírat, stejně jako zohlednit a aplikovat mírnější pravidla vůči dlužníkům, kteří se ocitli v insolvenci vlivem zdravotního stavu či věku.

Data z jednotlivých řízení však ukazují, že typickým českým dlužníkem v oddlužení je muž v produktivním věku, bez omezení, které by mu bránilo vykonávat práci.

Vymahatelnost práva jako zásadní hodnota

Insolvence má vzhledem ke svému účelu, kterým je uspořádání majetkových poměrů dlužníka se zásadně poměrným uspokojením věřitelů,[2] vždy dopad na vymahatelnost práva. Nejde jen o míru úspěšnosti z pohledu věřitelů ve vztahu ke způsobu řešení úpadku, který zákon nabízí, ale především o jednu ze základních hodnot, od níž se odvíjí důvěra veřejnosti v právní systém.

Insolvenční zákon byl z tohoto pohledu za dobu své existence zásadně novelizován dvakrát. V prvním případě byla s účinností od 1. 6. 2019[3] odstraněna do té doby obligátní minimální třicetiprocentní hranice uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů při plnění splátkového kalendáře v oddlužení, ve druhém se nyní obecně zkracuje doba těchto splátek ze šedesáti na šestatřicet.[4]

Nemůže být překvapením, že zatímco průměrná míra uspokojení pohledávek věřitelů v oddlužení od účinnosti insolvenčního zákona v řízeních, zahájených do konce května 2019, oscilovala mezi 30 a 50 % jejich výše, poté se výrazně snížila a často klesá až k jednotkám procent. Při aktuálním snížení počtu splátek nelze pro futuro rozumně očekávat její zvýšení.

Je nasnadě, že úhel pohledu věřitele a dlužníka je v tomto bodě zásadně odlišný, stejně jako vnímání dostatečnosti úsilí, které dlužník musí vynaložit k tomu, aby dosáhl benefitu spočívajícího v osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž uspokojeny nebyly, insolvenčním soudem. Tento střet má však výrazný přesah nad rámec úpadkové problematiky, a to právě do oblasti vnímání práva ve společnosti. Britský historik Edward Gibbon definuje jako jedny ze znaků úpadku civilizace tyto situace:[5]

• Lidé se nebojí nepracovat, protože stát se o ně vždy nějak postará.
• Valná většina obyvatel preferuje zábavu před prací.
• Občané stále na všechno nadávají.

Je pozoruhodné, že jimi popisoval konec Západořímské říše, který nastal v roce 476 n. l. Přirozeně se pak nabízí úvaha, že se lidé chovají stále konzistentně, mění se pouze kulisy a instrumenty, které v průběhu času používají. Efektivita, spočívající ve snaze získat co možná nejvyšší užitek s vynaložením co možná nejnižší zátěže, je pro člověka přirozená. Není však od věci si uvědomit, že platí i pro dlužníky v oddlužení.

Vymáhání dluhů je legitimní proces

Právo spočívá na zásadě pacta sunt servanda, smlouvy mají být plněny a dluhy z nich placeny.[6] Prodlužnická legislativa posledních let, ve spojení s mnohdy zkreslenou mediální prezentací dluhové problematiky, exekucí i insolvencí, může vytvářet u veřejnosti pokřivený obraz, prezentující vymáhání dluhů jako aktivitu nekalou, bez opory v právu či etice. Tak tomu ovšem není, jde o legální a rovněž legitimní proceduru, vedoucí k naplnění oné zásady. Pomineme-li již zmíněné lichváře, kterých je v insolvencích výrazně méně než věřitelů korektních, pak platí, že není nemravné dluhy vymáhat, ale neplatit je.

JUDr. Daniel Ševčík, Ph.D., působí jako advokát a insolvenční správce, je členem insolvenční sekce ČAK.

Ilustrační foto: Pexels.com

[1] § 1796 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále „o. z.“.

[2] § 1 písm. a) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona.

[3] Zák. č. 31/2019 Sb.

[4] Zák. č. 252/2024 Sb., který nabyl účinnosti 1. 10. 2024.

[5] Úpadek a pád římské říše, Londýn, 1776.

[6] Rovněž § 3 odst. 2 písm. d) o. z.