Darování pro případ smrti je v dosavadní právní praxi zřídka užívaným institutem, který stále hledá své místo v systematice českého právního řádu na pomezí závazkového a dědického práva. Příčiny lze hledat zejména na straně zákonodárce, který darování pro případ smrti v občanském zákoníku neupravil pro praxi dostatečným způsobem, tedy tak, aby zejména právní praktici byli schopni potenciálním dárcům a obdarovaným poskytnout spolehlivé rady ohledně jejich situace, vč. budoucích následků darování pro případ smrti a jeho konsekvence v různých oblastech práva. U právních jednání mortis causa je aspekt právní jistoty zvláště důležitý, neboť ve chvíli, kdy nastanou jejich účinky, již změna či oprava není možná. Cestu z tohoto právního limbu se pokusil nalézt Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102. Zda se tomu tak stalo, se pokusíme zhodnotit v tomto článku.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102

Co do skutkové stránky případu můžeme zrekapitulovat, že zůstavitelka dne 31. 1. 2022 uzavřela se svou dcerou darovací smlouvu pro případ smrti ohledně bytové jednotky ve vlastnictví zůstavitelky. Dne 2. 7. 2022 zůstavitelka zemřela a obdarovaná dcera následně podala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě této smlouvy. Katastrální úřad ještě v průběhu pozůstalostního řízení provedl vklad vlastnického práva na základě předložené smlouvy a návrhu na vklad ve prospěch dcery zůstavitelky.

Notář v pozůstalostním řízení vycházel ze stavu k datu úmrtí zůstavitelky, a proto do aktiv pozůstalosti zahrnul bytovou jednotku, do pasiv pozůstalosti závazek zůstavitelky z této darovací smlouvy a usnesením ze dne 15. 11. 2022 stanovil obvyklou cenu pozůstalosti. Proti tomuto usnesení bylo podáno odvolání, na jehož základě Krajský soud v Praze rozhodl, že v projednávané pozůstalosti sice bytová jednotka patřila k datu úmrtí zůstavitelky do jejího vlastnictví, nicméně následně na základě darování pro případ smrti a provedením zápisu do katastru nemovitostí ke dni 4. 8. 2022 přešla do vlastnictví dcery, tj. že v době vydání usnesení o ceně obvyklé pozůstalosti nebyla bytová jednotka ani závazek bytovou jednotku vydat dceři předmětem pozůstalostního řízení, a proto se k jejich ceně při určení obvyklé ceny pozůstalosti nemělo přihlížet. Lze tedy shrnout, že v citovaném rozhodnutí dospěl Krajský soud v Praze k závěru, že pro vypořádání zůstavitelova majetku a nabytí dědictví není rozhodný majetkový stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, ale stav, který tu je v době vydání usnesení o dědictví.

Úprava darování pro případ smrti v našem právním řádu

Podívejme se nyní v krátkosti na vývoj právní úpravy darování pro případ smrti v naší domovině. Darování pro případ smrti spolu s dědickou smlouvou představují výjimky z obecné zásady nepřípustnosti smluvně se zavazovat pro případ smrti. Současná právní úprava se inspiruje vládním návrhem občanského zákoníku z roku 1937, který vychází z obecného zákoníku občanského.[1] Obecný zákoník občanský neobsahoval výslovně podmínku, že obdarovaný dárce přežije, a vycházel z toho, že se jedná o prosté darování s doložením času (dies certus an, incertus quando) spočívajícím v tom, že jeho účinky mají nastat až smrtí dárce. Pokud by obdarovaný dárce předemřel, práva a povinnosti z dané smlouvy pak přecházejí na dědice obdarovaného. Nám známou úpravu darování závislého na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, které bylo za splnění obsahových podmínek[2] posuzováno jako darování pro případ smrti, obsahuje až vládní návrh z roku 1937. V případě, že nebyly podmínky dodrženy, bylo takové darování považováno za odkaz. Vládní návrh zákona z roku 1937 dále stanovil podmínku, že zřeknutí se práva dar odvolat musí být učiněno formou notářského zápisu v případě, že dárce nepředal předmět daru dárci v době, kdy byla darovací smlouva sepsána.[3] Pro zajímavost dodáme, že v této době byl ohledně poplatků notáře účinný poplatkový zákon č. 50/1850 ř. z., který v § 57 pracoval s darováním pro případ smrti jako s odkazem, a ten se z hodnoty dědictví pro účely výpočtu poplatku notáře neodečítal. Notářské poplatky byly tedy počítány i z takto převedeného majetku zůstavitele.[4]

Občanské zákoníky z let 1950 a 1964 pod sankcí absolutní neplatnosti výslovně zakazovaly darování pro případ smrti, a to téměř stejným zněním § 385 zák. č. 141/1950 Sb. a § 628 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb.

Současný občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále „o. z.“) darování pro případ smrti upravuje v ust. § 2063 a § 1594 odst. 2.[5] K platnému uzavření darování pro případ smrti je třeba postupovat podle ustanovení o darování. Nadto dané právní jednání musí obsahovat odkládací podmínku, že obdarovaný dárce přežije, dárce se musí výslovně vzdát práva dar odvolat, vydat o tom obdarovanému listinu a obdarovaný musí dar přijmout, a to vše alespoň v prosté písemné formě, neboť zpravidla nedochází k předání předmětu daru při uzavření smlouvy. Vzdání se práva dar odvolat však musí být alespoň v prosté písemné formě vždy. Nejsou-li splněny tyto podmínky, posuzuje se dané právní jednání jako odkaz, a obdarovanému se tedy zřizuje toliko obligační právo z darovací smlouvy vůči dědicům zůstavitele.

Zákonodárce pro posouzení právního jednání jako darování pro případ smrti výslovně uvádí nutnost stanovit ve smlouvě odkládací podmínku spočívající v tom, že obdarovaný dárce přežije. Mezi živými se však bez této podmínky (při splnění všech ostatních potřebných náležitostí) bude jednat o právní jednání, které bude platným darováním. Pokud má být darování posuzováno jako darování pro případ smrti, formulaci této podmínky není vhodné nijak upravovat či nahrazovat jiným textem, např. stanovením odkládací podmínky spočívající v úmrtí dárce. V případě, že by darovací smlouva nesplňovala požadavky kladené na darování pro případ smrti, kvalifikovala by se taková smlouva jako prostá darovací smlouva. V pozůstalostním řízení by pak bylo rozhodující, zda za života zůstavitele došlo k převodu vlastnického práva. Pokud k převodu vlastnického práva za života zůstavitele nedošlo, je třeba v případě předložení platné darovací smlouvy dar zařadit do aktiv pozůstalosti a do pasiv závazky z této smlouvy zatěžující dědice.[6]

Další podmínkou platného darování pro případ smrti je pak dárcovo vzdání se práva dar odvolat a povinnost vydat o tom obdarovanému listinu. Vzdání se práva dar odvolat nelze chápat jako vzdání se práva dar odvolat ze zákonných důvodů pro nevděk nebo pro nouzi ve smyslu § 2068 a násl. o. z., nebo pro podstatnou změnu okolností ve smyslu § 2059 o. z. Záměrem zákonodárce při stanovení této podmínky bylo toliko odlišit jednostranné a dvoustranné právní jednání, které nelze jednostranně odvolat.[7] Vzdání se práva dar odvolat zde plní varovnou funkci pro právní jednání dárce. Odvolání daru pro případ smrti ze zákonných důvodů je možné a bylo možné také podle obecného zákoníku občanského.[8] Zákon nedefinuje přesnou formulaci pro vzdání se práva dar odvolat. Máme za to, že ke konkludentnímu naplnění tohoto požadavku dojde např. i zřízením zákazu zcizení a zatížení předmětu daru ve prospěch dárce a tato podmínka bude naplněna. Pakliže by nebyla naplněna podmínka vzdání se práva dar odvolat, je nutné vykládat právní jednání podle § 1747 o. z.[9] Při posuzování této listiny v pozůstalostním řízení je třeba brát v potaz, že menší závazek by v tomto případě byl odkaz, tedy jednostranně odvolatelné právní jednání.[10] Jako zřízení odkazu bude samozřejmě darovací smlouva posuzována i v případě, kdy nedojde k přijetí daru obdarovaným, popř. zde bude jiný formální nedostatek listiny.

Co se týče daňových aspektů darování pro případ smrti, je třeba rozlišit dvě situace. Pokud bude darování posuzováno jako smlouva, jde na straně obdarovaného o bezúplatný příjem, který podléhá dani z příjmu dle zák. č. 586/1992 Sb., přičemž lze předpokládat, že v obvyklých případech dojde k osvobození od daně z příjmů fyzických osob dle ust. § 10 odst. 3 písm. c) zák. č. 586/1992 Sb.[11] Druhou situací je stav, kdy darování pro případ smrti bude posuzováno jako odkaz. V takovém případě pak jakákoliv daň z příjmu odpadá, neboť se jedná o výjimku stanovenou v § 4a písm. a) cit. zákona.

Stručná komparace s německým a rakouským právním řádem

Institut darování pro případ smrti není ve střední Evropě v českém právním řádu osamocen. Zejména s ohledem na historický kontext je podobná úprava tohoto institutu obsažena v rakouském právním řádu, naproti tomu německé právo nahlíží na darování pro případ smrti odlišně. Podívejme se velmi stručně na různé způsoby řešení, které tyto dvě země zvolily.

Rakouská úprava

Rakouská úprava darování pro případ smrti a související judikatura je kvůli delší existenci tohoto institutu výrazně rozvinutější než v tuzemsku.[12] Dle aktuálního znění rakouského občanského zákoníku (ABGB) má darování pro případ smrti, pokud jsou splněny zákonem vyžadované náležitosti (mj. také forma notářského zápisu), již striktně obligační charakter a obdarovaný je považován za věřitele pozůstalosti (ust. § 603 ABGB), a má tedy přímý obligační nárok na vydání předmětu daru.

V případě darování nemovitostí se dle rakouské judikatury (OGH 5 Ob 122/20g ze dne 30. 9. 2020) zapisuje na základě darovací smlouvy přímo obdarovaný, a to mimo řízení o pozůstalosti. Na druhou stranu je zde výslovně zachována možnost za určitých podmínek (ust. § 781-783 ABGB) připočítat hodnotu daru k hodnotě pozůstalosti, ze které je vypočítáván povinný díl. Dědici rovněž mají možnost napadnout darovací smlouvu ve sporném řízení z důvodu porušení povinnosti dárce zachovat jednu čtvrtinu majetku darováním nezatíženou, neboť v rakouském právním řádu s odkazem na dědickou smlouvu (ust. § 1253 ABGB, v rakouském právu je však dle § 1249 ABGB přípustná toliko mezi manžely) platí, že jedna čtvrtina majetku zůstavitele musí zůstat volná, tedy obdobně jako u dědické smlouvy v tuzemských poměrech. V případě předlužení pozůstalosti pak není možné nároky z darování pro případ smrti uplatnit.[13]

Německá úprava

Německé právo k problematice darování pro případ smrti přistupuje jiným způsobem. Německý občanský zákoník (BGB) v ust. § 2301 rozlišuje, zda k poskytnutí předmětu daru obdarovanému došlo již za života zůstavitele, či nikoliv, přičemž poskytnutím se rozumí nejen uzavření darovací smlouvy, ale též i provedení veškerých administrativních kroků a zápisů do příslušných evidencí a seznamů.

Pakliže k poskytnutí daru došlo, chová se darování pro případ smrti jako běžná darovací smlouva inter vivos. Lze tedy říci, že by se v tomto případě jednalo o darování s rozvazovací podmínkou spočívající v tom, že obdarovaný nepřežije dárce. Obdarovaný je tedy vlastníkem daru již za života, a po úmrtí dárce tedy pouze získá „jistotu“ ohledně svého vlastnického práva k předmětu daru.

Pokud však k poskytnutí předmětu daru za života zůstavitele nedošlo, posuzuje se darovací smlouva uzavřená pod podmínkou, že obdarovaný přežije dárce, jako pořízení pro případ smrti. V kontextu BGB by se patrně jednalo o obdobu dědické smlouvy (§ 2274 a násl. BGB), kterou lze učinit odkaz či povolat dědice.[14] Předmět daru tak v tomto případě bude projednán v rámci řízení o pozůstalosti. Toto řešení má nesporné výhody – problémy naznačené v předchozích odstavcích logicky odpadnou, neboť v prvním případě má již obdarovaný předmět daru ve svém vlastnictví a případné spory ohledně převodu již mohly a měly být vyřešeny za života zůstavitele a ve druhém případě pak může k řešení případných sporů a nároků dojít v rámci řízení o pozůstalosti.

Rozbor citovaného usnesení

Tolik ve stručnosti k aktuální tuzemské i zahraniční právní úpravě darování mortis causa. Rozebereme si nyní konečně vzpomínané usnesení Krajského soudu v Praze. V bodě 10 citovaného rozhodnutí soud uvádí, že „Podle platné právní úpravy se dědictví – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – nenabývá smrtí zůstavitele, ale na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví s účinností ode dne vzniku dědického práva (srov. § 185 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen ,z. ř. s.‘); vzniklo-li dědické právo smrtí zůstavitele (srov. § 1479 větu první o. z.), pak má nabytí dědictví podle pravomocného rozhodnutí o dědictví účinnost ke dni smrti zůstavitele. Do pozůstalosti proto patří nejen majetek, který zůstavitel vlastnil v den své smrti, ale také všechen majetek, k němuž vlastnictví vzniklo až po smrti zůstavitele a které by mu bez dalšího patřilo, kdyby nezemřel (srov. § 171 odst. 1 z. ř. s.) … Pro vypořádání zůstavitelova majetku a nabytí dědictví proto není rozhodný stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, ale stav majetku, který tu je v době rozhodnutí o dědictví (v době vydání usnesení o dědictví) podle § 185 z. ř. s. Na tomto závěru nic nemění ani to, že k potvrzení nabytí dědictví dochází ,zpětně‘ ke dni vzniku dědického práva, neboť tato fikce je pouze vyjádřením požadavku, že nakládání s pozůstalostí a změny v jejím rozsahu a obsahu jde i v době do skončení pozůstalostního řízení ve prospěch nebo k tíži dědicům.“

Pokud bychom vycházeli ze závěrů citovaného usnesení, znamenalo by to, že dědictví dědic nabývá okamžikem, kdy mu toto dědictví odevzdá stát. V našem právním řádu však nenajdeme zakotvený princip ležící pozůstalosti, jak jsme jej znali z obecného zákoníku občanského, ba naopak, důvodová zpráva k občanskému zákoníku tento princip přímo vylučuje.[15] Pokud bychom v právním řádu měli zakotven princip ležící pozůstalosti, bylo by skutečně třeba vycházet ze stavu majetku zůstavitele ke dni, kdy je vydáváno dědické usnesení, neboť právě tímto, v daný okamžik a prostřednictvím ingerence státní moci, by dědic teprve nabýval dědictví po zůstaviteli. Dle § 185 z. ř. s. soud však toliko potvrzuje dědictví dědicům, a to ke dni vzniku dědického práva, tj. ke dni úmrtí zůstavitele, a proto máme i nadále za to, že je třeba vycházet ze stavu majetku, jaký měl zůstavitel k datu úmrtí. K tomu je dále třeba brát v úvahu ust. § 171 z. ř. s., které uvádí, že dědic vstupuje do všech právních pozic zůstavitele, které měl v den své smrti.[16]

V citovaném rozhodnutí je ust. § 171 z. ř. s. aplikováno i na případnou ztrátu z majetku zůstavitele, přičemž dle našeho názoru nelze takto rozšiřovat znění procesního ustanovení, které by ve svém důsledku bylo v rozporu i s hmotněprávní úpravou dědického práva. Takový výklad zásadním způsobem narušující aktuální systematiku dědického práva by mohl vést k řadě problémů, a to zejména při stanovení povinných dílů nepominutelných dědiců a ochraně práv ostatních dědiců pod zvláštní ochranou dle § 1685 o. z., při ochraně práv věřitelů zůstavitele (popř. i věřitelů dědiců) a též i při eventuálním řízení o likvidaci pozůstalosti. Znamenalo by to, že cokoliv se během řízení o pozůstalosti ztratí, zničí či zmizí (např. budou vybrány peníze z účtu, auto bude prodáno atd.), nebude součástí aktiv dědictví a nebude možné, aby dědici k těmto věcem uplatňovali jakékoliv nároky, neboť nebudou mít postavení vlastníka.[17] Takovéto důsledky darování pro případ smrti jsou dle našeho názoru nežádoucí, nesystémové a tvoří problém tam, kde dosud neexistoval.

Praktické důsledky pro obdarované mortis causa

Shrňme si tedy nyní alespoň letmo praktické důsledky zcela jednoduchých případů darování pro případ smrti u nejčastějších majetkových položek tvořících aktiva pozůstalosti poté, co se darování stane účinným. Vycházíme přitom ze závěrů, kterých bylo dosaženo v citovaném rozhodnutí; tedy že předmět darování pro případ smrti nebude zahrnut do aktiv pozůstalosti.

• V případě, že jsou předmětem daru nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, nabývá je obdarovaný ve smyslu ust. § 1105 o. z. do vlastnictví až zápisem do veřejného seznamu, tedy katastru nemovitostí. Obdarovaný může návrh na vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí vůči příslušnému katastrálnímu úřadu učinit až poté, co bude splněna podmínka darování mortis causa, tedy že obdarovaný přežil dárce, a obdarovaný tedy bude mít účinnou vkladovou listinu. Pokud obdarovaný učiní návrh na vklad ještě před pravomocným skončením řízení o pozů­stalosti, vznikne otázka, koho obdarovaný v návrhu na vklad označí namísto dárce jako účastníka vkladového řízení [povinná náležitost návrhu na vklad ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona], neboť dárce z podstaty darování pro případ smrti již účastníkem být nemůže (dárce jakožto dosud zaknihovaný vlastník nemá po svém úmrtí procesní způsobilost pro vkladové řízení ve smyslu § 29 správního řádu) a právní nástupce bude definitivně znám až po pravomocném skončení pozůstalostního řízení.

Dle aktuálního stanoviska ČÚZK v této věci je přípustné označit jako účastníka zemřelého dárce (jakožto vlastníka) s poznámkou, že účastníky vkladového řízení jsou jeho dědicové, kteří navrhovateli dosud nejsou známí. Katastrální úřad vedoucí řízení následně za účelem vyřešení otázky účastenství sám podnikne šetření ohledně právního nástupnictví po zemřelém a učiní dotaz na příslušný soud, resp. pověřeného notáře. Pokud se katastrálnímu úřadu dostane uspokojivé odpovědi, bude dále vést vkladové řízení s právními nástupci dárce, např. je bude ve vkladovém řízení podle ust. § 16 odst. 1 katastrálního zákona informovat o zahájeném řízení a následně vyrozumívat o provedení (či neprovedení) vkladu. Je tedy zřejmé, že otázka právního nástupnictví po dárci bude již od počátku vkladového řízení tížit i samotný katastrální úřad, a dokud nebude vyřešena, neměl by vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí být proveden. Další nabízející se otázkou je, jaký bude postup ve vkladovém řízení v případě, že by řízení o pozůstalosti po dárci v důsledku aplikace citovaného rozhodnutí bylo zastaveno, popř. v něm bude nařízena likvidace pozůstalosti, nebo tehdy, pokud by darovací smlouva neumožňovala provedení vkladu, např. z důvodu banální písařské chyby v listině. Na tyto a další dosud ne(vy)řešené otázky nemáme jednoduchou odpověď.

• Pakliže předmětem daru bude pohledávka za finanční institucí, tedy laicky řečeno finanční prostředky uložené na bankovním účtu (či i jiné finanční produkty obdobného charakteru), jednalo by se po právní stránce o bezúplatné postoupení pohledávky zůstavitele vůči dané finanční instituci. Toto je sice teoreticky možné, avšak dle našeho vědomí banky a obdobné finanční instituce postupování pohledávek ve svých vše­obecných smluvních podmínkách zpravidla vylučují. Lze tedy předpokládat a očekávat, že pokud by bankovní účet (resp. práva a povinnosti ze smlouvy o vedení účtu) nebyl součástí rozhodnutí o dědictví, pak by banka neumožnila obdarovanému s předmětem daru jakkoliv nakládat, a obdarovaný by se tedy k předmětu daru v krátkodobém horizontu jednoduchým způsobem nedostal.[18]
• V případě, že bude darováno vozidlo, je dle ust. § 8 odst. 2 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nutné do 10 pracovních dnů od převodu vlastnického práva provést změnu vlastníka (a zpravidla též provozovatele) vozidla v registru silničních vozidel, což se obvykle odehraje dle ust. § 8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona na základě společné žádosti dosavadního a nového vlastníka. Provedení změny zápisu v registru na základě rozhodnutí o dědictví vč. odlišné lhůty stanovené zákonem pro přechod vlastnického práva děděním v tomto případě nebude možné. Dosavadní vlastník již z povahy darování pro případ smrti žádost podat nemůže, a je tedy opět otázkou, jak změnu zápisu v této evidenci zajistit. Zastoupení dárce na základě dříve udělené plné moci možné nebude, neboť procesní zmocnění zanikne ztrátou procesní způsobilosti zmocnitele, a možnost sjednat trvání zmocnění i po úmrtí zmocnitele dle § 448 odst. 1 o. z. se týká pouze hmotněprávního zmocnění.[19] Patrně by tedy i v případě zápisu do registru silničních vozidel bylo nutné vyčkat na určení právních nástupců dárce, popř. alespoň správce pozůstalosti v rámci řízení o pozůstalosti. Na okraj lze pak poznamenat, že poskytnutí součinnosti obdarovanému ze strany dědiců není zaručeno, a to jak ve faktické rovině předání vozidla a jeho příslušenství, tak v právní rovině ohledně zápisu v registru silničních vozidel, v kterémžto případě by pak bylo patrně nutné postupovat dle § 8a zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
• O něco jednodušší situace nastane v případě, že předmětem daru budou movité věci, popř. finanční hotovost. Zde se darovací smlouva stane účinnou smrtí dárce a právní nástupci dárce, popř. osoba odpovědná za správu pozůstalosti, by dar měli bez dalšího vydat obdarovanému. Opět lze poznamenat, že poskytnutí faktické součinnosti není zaručeno, zvláště pak v případech, kdy je mezi dědici spor.

Závěr

Darování pro případ smrti v našem právním řádu je dosud relativně novým, do značné míry cizorodým a nesystémovým prvkem nabourávajícím zásady dědického práva, ke kterému se však právní praxe dříve nebo později bude muset postavit a se kterým bude třeba naučit se pracovat. Zákonodárci lze jistě vytknout, že legislativní úprava darování pro případ smrti je velmi strohá a neřeší složité situace, které mohou užitím tohoto institutu vznikat v řízení o pozůstalosti i mimo něj. O tom, že právní úprava tohoto institutu není dostatečná, svědčí i fakt, že v praxi není darování pro případ smrti dosud šířeji užíváno.

Domníváme se, že by nebylo vhodné otevřít vrátka právní nejistotě a obcházení ochrany nepominutelných dědiců, věřitelů i práv třetích osob a jistoty prostřednictvím vzniku „vedlejší koleje“ převodu majetku mimo pozůstalostní řízení v důsledku smluvního ujednání zůstavitele a obdarovaného o faktickém vyloučení majetku z pozůstalosti. O tom, že judikát, na který v tomto článku reagujeme, vzbudil pozornost odborné veřejnosti, jsme se přesvědčili v notářských kancelářích mj. i díky zvýšené četnosti dotazů od kolegů advokátů, kteří již svým klientům začali ve větší míře nabízet sepis darovacích smluv pro případ smrti, ačkoliv dle našeho názoru v tuto chvíli ještě (minimálně kvůli nedostatku judikatury vyšších soudů) není možné odhadnout konečné konsekvence takovéto smlouvy.

Jak je z tohoto článku zřejmé, nesouzníme s přístupem, který k problematice darování pro případ smrti zaujal předmětný judikát. Zejména z nám blízkého rakouského práva a judikatury je zřejmé, že ohledně tohoto institutu vznikají neustále výkladové a aplikační problémy, a to i přes výrazně delší historii v tamějším právním řádu. Pokud využijeme této komparace, český právní řád se nachází v situaci, kdy obsahuje základ právní úpravy darování pro případ smrti obdobný tomu rakouskému, avšak na rozdíl od něj nezahrnuje doplňující právní pravidla a postupy pro specifické situace v řízení o pozůstalosti i mimo něj, které by z darovaní pro případ smrti činily systémový a v praxi použitelný institut. Jako zajímavou alternativu také hodnotíme výše popsaný přístup německého práva, který by však pro implementaci v České republice vyžadoval legislativní změny, popř. odvážný výklad Nejvyššího soudu k problematice darování pro případ smrti.

V současné právní realitě a praxi navzdory uvedenému judikátu zastáváme názor, že k darování pro případ smrti by se mělo přistupovat jako ke smluvnímu závazku dárce vůči obdarovanému, a tedy do aktiv pozůstalosti po dárci zařadit předmět daru a v pasivech pak uvést závazek vydat jej obdarovanému, a to minimálně do doby, než zákonodárce vyřeší nesystémové důsledky darování pro případ smrti pro práva dědiců i třetích osob v dědickém řízení, a to např. tak, jak to zákonodárce učinil v Rakousku. Ačkoliv chápeme, že tento výklad je spíše konzervativní, jsme přesvědčeni, že neodporuje textu zákona, lépe respektuje zásady dědického práva i ochrany třetích osob (např. nepominutelných dědiců či věřitelů) a jeho výhody výrazně převáží právní nejistotu vnášenou uvedeným soudním výkladem.[20]

 

JUDr. Kateřina Müllerová, působí jako notářská kandidátka a zástupkyně JUDr. Leony Václavkové, notářky v Olomouci.

Mgr. et Mgr. Ing. Petr Dvořák, působí jako notářský kandidát a zástupce JUDr. Ladislava Vondráka, notáře v Havlíčkově Brodě.

Ilustrační foto: FREEPIK.COM

---

[1] Obecný zákoník občanský obsahoval úpravu darování pro případ smrti v § 956 a 603, vládní návrh pak v § 807 a 467.

[2] Podmínkami bylo, aby obdarovaný dar přijal, dárce se výslovně zřekl práva dar odvolat a o tomto zřeknutí se byla obdarovanému vydána listina.

[3] § 791 vládního návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník, měl nahradit OZO z roku 1811, jakož i občanské právo platné v zemích Slovenské a Podkarpatoruské. Návrh zákona byl dne 31. 3. 1937 předložen současně Poslanecké sněmovně (tisk č. 844) a Senátu (tisk č. 425).

[4] Zákon č. 50/1850, dostupný na: https://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=rgb&datum=18500004&seite=00000455.

[5] § 2063: „Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se posuzuje zpravidla jako odkaz. Podle ustanovení o darování se řídí, přijme-li obdarovaný dar a vzdá-li se dárce výslovně práva dar odvolat a vydá o tom obdarovanému listinu. Tím není dotčen § 2057.“

• 1594 odst. 2: „Darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se považuje za odkaz, pokud se dárce nevzdal práva dar odvolat.“

[6] Je třeba rozlišovat, kdy smlouva samotná má už translační účinky a vlastnické právo se převádí již účinností této smlouvy, a kdy nikoliv, tj. k převodu je třeba ještě další právní skutečnost. Bude zejména záležet na předmětu daru a dále na ujednání stran dle § 1099 a násl. o. z.

[7] Shodně také A. Talanda: Darování pro případ smrti – trojský kůň dědického práva, Právní rozhledy č. 13-14/2015, str. 474-481.

[8] J. Sedláček in F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Díl IV., V. Linhart, Praha 1936 (reprint Wolters Kluwer, Praha 2013), str. 446-449; J. Krčmář: Právo občanské II. Právo obligační, 4. vyd., Knihovna sborníku věd právních a státních, Praha 1947 (reprint Wolters Kluwer, Praha 2014), str. 446-449.

[9] Toto výkladové ustanovení stanovuje vyvratitelnou domněnku, že je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více.

[10] Ostatně zákon výslovně uvádí, že v pochybnostech, zda je naplněna podmínka vzdání se práva dar odvolat, je třeba toto jednání vždy posuzovat jako odkaz, § 1594 odst. 2 o. z.

[11] Shodně A. Macháček: Bezúplatné příjmy (dary) a darování pro případ smrti, dostupné na: https://www.dauc.cz/clanky/3552/bezuplatne-prijmy-dary-a-darovani-pro-pripad-smrti.

[12] Rakouská teorie se obecně dělila ohledně darování pro případ smrti do dvou táborů, první z nich zastával princip posuzovat toto darování jako odkaz a druhý jako smlouvu. Právní úprava darování pro případ smrti prošla zákonem ErbRÄG z roku 2015 zásadní proměnou. Prosadila se smluvní teorie a část starší rakouské judikatury k tomuto institutu není pro nové poměry ve velké míře aplikovatelná. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. OGH 2 Ob 59/23, navíc rozšířil působnost nové úpravy i na smlouvy uzavřené před účinností této nové právní úpravy.

[13] V Rakousku je postup v případě předlužení pozůstalosti upraven tamním insolvenčním zákonem, ust. § 58 Insolvenzordnung BGBl I 147/2021 pak upravuje závazky, které není v rámci insolvence možné uplatnit.

[14] Připomeňme, že v německém právu mohou uzavřít dědickou smlouvu všechny osoby s testovací způsobilostí, neplatí tedy omezení na manžele jako v rakouském právu.

[15] Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, č. 89/2012 Dz.

[16] § 171 z. ř. s.: „(1) Aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, jakož i pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno.

(2) Pasiva pozůstalosti tvoří: a) dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt, b) náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti.“

[17] K tomu viz podcast Judikatúra doc. JUDr. Filipa Melzera, Ph.D., LL.M., a JUDr. Petra Bezoušky, Ph.D., kteří v něm rozebírají dopady citovaného usnesení. Uvádějí případ, kdy někdo nabourá automobil zůstavitele tak, že jej v podstatě zlikviduje, a to před vydáním dědického usnesení. Namísto auta má dědic pojistný nárok. Kdybychom vycházeli ze zmiňovaného rozhodnutí, auto by přestalo patřit do pozůstalosti, neboť v době vydání rozhodnutí by již neexistovalo. Nikdo by tak k němu nenabyl vlastnické právo, a neměl by tak titul k uplatnění pojistného.

[18] Např. čl. 8.4 Všeobecných obchodních podmínek České spořitelny, a. s., pro soukromou klientelu ve znění účinném od 23. 7. 2022, či čl. 2.6. Všeobecných obchodních podmínek Komerční banky, a. s., ve znění účinném od 1. 1. 2024.

[19] Samozřejmě je možné, že by příslušný správní orgán rozdíl mezi hmotněprávní a procesní plnou mocí neřešil, nicméně nejednalo by se o postup lege artis.

[20] O tom, že v našem názoru nejsme osamoceni, svědčí i článek kolegy JUDr. Ing. Martina Muzikáře v časopise Ad Notam, se kterým jsme zcela nezávisle dospěli k podobným závěrům (viz M. Muzikář: Darování pro případ smrti a jeho osud po smrti dárce, Ad Notam č. 2/2024, str. 17-21).