Tento příspěvek analyzuje výjimky z autorskoprávní ochrany týkající se vytěžování dat a textů (anglicky text and data mining) v současné právní úpravě autorského zákona. Předmětné výjimky legalizují tzv. strojové učení a datovou analýzu prováděné nástroji umělé inteligence. Jelikož tyto výjimky jsou jednotně harmonizovanou právní úpravou v celé EU, nabízí se komparativní zkoumání jednotlivých kritérií recentní právní úpravy z hlediska jejich smyslu a významu v celosvětovém srovnání s jinými právními řády. Tato zjištění mohou přispět k vyhodnocení těchto výjimek z autorskoprávní ochrany, vč. jejich vlivu na konkurenceschopnost evropsko-unijního právního prostředí v oblasti dalšího vývoje umělé inteligence.

Právní otázky týkající se vytěžování textů a dat (anglicky text and data mining, dále jen „TDM“) pomocí nástrojů umělé inteligence patří v poslední době k těm častěji zmiňovaným. O tom svědčí množství uspořádaných konferencí a odborných seminářů k tomuto tématu. Recentně se hovoří o vytěžování textů a dat zejména v souvislosti s rozvojem tzv. generativní umělé inteligence,[1] strojového učení a datové analýzy, neboť těžba textů a dat akceleruje technologický vývoj v této oblasti. Jde zde primárně o otázku dalšího rozvoje v oblasti výzkumu a inovací a práci s tzv. velkými daty, kde je konkurence celosvětová. Právě výjimky TDM z autorskoprávní ochrany umožňují legálně provádět rychlou analýzu a zpracování dat.

Je však třeba úvodem připomenout, že právní úprava, která umožnila vytěžovat texty a data podle českého, a tedy i unijního autorského práva, obecně komukoli, je v platném a účinném autorském zákoně zakotvena již déle než rok, a to s účinností od 5. 1. 2023.[2] Předmětná právní úprava přitom vychází z transpozice tzv. DSM směrnice.[3] Návrh této směrnice byl Evropskou komisí publikován před více než osmi lety,[4] kdy se o umělé inteligenci zdaleka v dnešní četnosti nehovořilo. V tomto historickém sledu proto nejde o záležitost zcela novou. Výjimka týkající se možného vytěžování textů a dat je ve směrnici DSM upravena v čl. 4 (1). V českém autorském zákoně – zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále „aut. zákon“), se jedná celkem o dvě ustanovení, a sice § 39c a § 39d. Úvodem je vhodné rovněž dodat, že dle české právní úpravy odlišují uvedená dvě ustanovení českého autorského zákona jednak kritérium časového testu (doba uchování rozmnoženiny) a dále kritérium oprávněné osoby.[5]

Obě ustanovení v českém autorském zákoně však plně vycházejí z kritérií a téměř doslovné dikce směrnice DSM. Souhrnně je můžeme označit jako českou TDM výjimku z autorskoprávní ochrany. Jelikož se jedná o výjimku tzv. povinnou, nikoli dobrovolnou, u které nemá členský stát EU možnost volby rozhodnutí, zda výjimku do svého vnitrostátního právního řádu transponuje, platí shodná právní úprava v této oblasti pro ostatní členské státy bez rozdílu. Dodejme, že princip dobrovolné transpozice výjimek a omezení z autorskoprávní ochrany, který se dříve v autorském unijním právu uplatňoval, se u nově zaváděných výjimek v EU s ohledem na jednotnou koordinaci, a tím levnější procesy inovací, bude opouštět.[6] V tomto směru je tak možné o předmětné výjimce určené pro vytěžování textů a dat hovořit nadále jako o unifikované TDM výjimce podle evropsko-unijní právní úpravy autorského práva.

Tento stav právní úpravy v dané oblasti proto vybízí ke komparaci jednotlivých hledisek či kritérií, na kterých je předmětná právní úprava založena, neboť právní úprava EU vystupuje na poli autorského práva v globálním měřítku jen jako jeden určitý možný model vyvažující určitým způsobem jednotlivá kritéria. Jako jakýkoli jiný model právní úpravy se však může odlišovat od modelů ostatních, známých z jiných zemí. Ostatně výzkum a inovace probíhají také celosvětově.

Vyvstává právní otázka, jak si stojí právní úprava EU týkající se vytěžování textů a dat v porovnání s jinými zeměmi, které vycházejí z jiných modelů ve vztahu k řešení téhož pro­blému. EU nebyla první, která by výjimky z autorskoprávní ochrany za účelem vytěžování textů a dat zaváděla, byť nelze rozhodně říci, že by v tomto ohledu zaostala. Výjimky TDM byly zaváděny a aplikovány ještě předtím, než se těžení textu a dat dostalo do těsné spojitosti s nástroji umělé inteligence. Koneckonců těžbu dat není nutné provádět vždy strojově pomocí strojového systému. Je ale jisté, že dosud není vyřešena otázka odměňování nositelů práv, jejichž data a texty, pokud podléhají autorskoprávní ochraně, by měly sloužit strojovému učení umělé inteligence a datové analýze. Nejednoznačně je řešena otázka tzv. zápovědi (angl. opt-out) předmětné TDM výjimky. V neposlední řadě vyvstává i řada otázek mimoprávních, např. zda unijní právní úprava bude v daném směru konkurenceschopná v oblasti rychlého technologického vývoje, a tedy svým způsobem atraktivní svým právním řádem pro technologický vývoj. Díky porovnání vybraných kritérií je možné utřídit dílčí závěry, které by mohly být nápomocné přímo i v českém právním prostředí.

Obecně k TDM výjimce dle unijního a českého autorského práva

Relevantní právně orientovaná celosvětová diskuse o výjimce TDM probíhá od roku 2015. Minimálně na poli EU byla sepsána celá řada rešerší.[7] Legitimita nové TDM výjimky v EU byla odvozována od praxe USA a potřeby dosáhnout světové souladnosti. To odpovídá i soudobému trendu, který je patrný v autorském právu dodnes a který spočívá v rozšiřujícím se tzv. uzavřeném katalogu výjimek a omezení z autorskoprávní ochrany. To s sebou samozřejmě nese zmiňovanou diskusi, která kromě otázek souvisejících se zaváděním nových typů výjimek a omezení z autorskoprávní ochrany přinesla i zásadnější systémové otázky týkající se toho, zda uzavřený katalog výjimek a omezení, na jehož principech stojí soudobá právní úprava autorského práva v EU a který současně představuje největší handicap tohoto systému, je vhodný ve srovnání s více na inovace flexibilní anglo-americkou doktrínou fair use, známou dnes již nikoli pouze v souvislosti s autorských právem USA, ale celé řady dalších států. Některé studie přitom dospívaly k poměrně přesvědčivým závěrům o potřebnosti zavést z důvodu nových technologických výzev do systému výjimek a omezení v EU tzv. polootevřenou výjimku,[8] čímž by se unijní právní úprava té anglo-americké přibližovala. EU záměrem zavést novou TDM výjimku potvrdila, že datová analýza by měla probíhat celosvětově na podobných principech.

Návrh směrnice DSM počítal s tím, že výjimka TDM bude koncipována jako výjimka z práva na rozmnožování a sui generis databázového práva; konkrétně práva na extrakci obsahu databáze. Mezi členskými státy panovala shoda v tom směru, že nová výjimka TDM bude zařazena do katalogu výjimek a omezení v nejbližší možné době. Již z publikovaného návrhu DSM směrnice bylo zřejmé, že TDM výjimka bude povinnou čili obligatorní výjimkou, vymykající se obecné struktuře nepovinných, resp. dobrovolných, výjimek dle čl. 5 Informační směrnice, u kterých záleželo na úvaze každého konkrétního členského státu EU, zda příslušnou výjimku do svého vnitrostátního katalogu výjimek a omezení zařadí či nikoli.

Je nutné říci, že tento obrat v legislativním přístupu ze strany EU k nové výjimce TDM lze kvitovat, protože dnes s odstupem času můžeme říci, že dobrovolný systém výjimek a omezení se z hlediska unijní tendence sjednocovat jednotlivé právní úpravy a vytvářet unifikovaný právní systém příliš neosvědčil. V důsledku rozdílné transpozice výjimek a omezení vznikaly nejrůznější, mnohdy žel ani výkladem nepřekonatelné rozdíly mezi právními řády jednotlivých států, které pak v konečném důsledku znamenají mimořádné potíže zejména při tzv. přeshraničním užití autorskoprávně chráněných výtvorů. V době převažující tvorby a jejího sdílení na internetu jde dnes prakticky vždy o dopad do několika jurisdikcí současně. Zjednodušeně lze říci, že princip dobrovolnosti při zavádění nových výjimek by znamenal nepředvídatelné výsledky v jednotlivých státech. To v době masivní digitální tvorby, která se neomezuje na teritorium konkrétního státu a jednoho právního řádu, není udržitelné. Můžeme zobecnit, že v těch společenských oblastech se silným veřejným zájmem, který při masovém způsobu užití vystupuje na každodenní bázi, by mělo jít vždy o výjimku povinnou a i z hlediska uživatelského, resp. spotřebitelského, by také mělo být zřejmé, co je zákonem dovoleno a co ne. S trochou nadsázky lze snad i říci, že pokud se v něčem v oblasti autorského práva v současné době právní úpravy členských států EU vzájemně odlišují, tak je to právě oblast výjimek a omezení z autorskoprávní ochrany.[9] Dále již z návrhu DSM směrnice bylo zřejmé, že půjde o výjimku určenou pro komerční i nekomerční užití s vyloučením její případné technické blokace.

Z hlediska konečného legislativního vyjádření výjimky TDM v autorském právu EU se pochopitelně rovněž vedla debata o jejích parametrech, při které byla vážena již zmiňovaná jednotlivá kritéria. V důsledku toho se TDM výjimka obsažená v původním návrhu DSM směrnice odlišuje od konečného znění směrnice. Z těchto zmiňovaných kritérií, z nichž se některým budeme nadále blíže v tomto textu věnovat, lze zmínit např.:

a) kritérium okruhu oprávněných osob,

b) kritérium komerčního a nekomerčního užití,

c) kritérium oprávněného (zákonného) přístupu k datům,

d) kritérium zápovědi (opt-out) výjimky,

e) kritérium doby uchování dat,

f) kritérium aplikace tříkrokového testu,

g) kritérium oprávněnosti technické blokace užití na základě TDM výjimky.

Ilustrativně lze pro rychlou představu uvést, že např. kritérium pouze nekomerčního užití by bylo limitující např. pro start-upy, které se ale na poli umělé inteligence vyskytují poměrně často, a znemožnilo by tak i jakýkoli individuální výzkum.[10] V případě kritéria oprávněného okruhu osob vzniká otázka, zda užití výjimky TDM lze umožnit jen výzkumným institucím, či komukoli. Dalším příkladem může být kritérium oprávněného (zákonného přístupu), které zůstalo i ve výsledné podobě DSM směrnice, a je tedy obsaženo i v české právní úpravě, které soutěžitele nutí, aby si oprávněný přístup k těženým textům a datům (angl. access right) zajištovali smluvně, tj. typicky licenčně, což ale může zavdávat diskriminaci podle tržní síly v závislosti na tom, kolik licencí daný soutěžitel sjedná, v takovém rozsahu může těžit data a texty při aplikaci TDM výjimky. Jak bude patrné z následující části textu, existují právní řády, ve kterých se v rámci TDM výjimek podobné kritérium zákonného přístupu nevyskytuje. Důvodem může být, že zajistit zákonný přístup může být překážkou, pokud není oprávněná osoba schopna zjistit nebo dohledat a vyjasnit nositelská práva k chráněnému obsahu.

Celkově vzato, výsledkem popsaného vývoje a nastavení jednotlivých kritérií je právní úprava obsažená v čl. 4 (1) DSM směrnice, který upravuje relativně široce využitelnou TDM výjimku. Z okruhu osob opravňuje kohokoli k jejímu využití, a to vč. komerčního využití např. i pro potřeby vývoje generativní umělé inteligence, která umožňuje pořizování rozmnoženin autorských děl a databází pro účely TDM s právem držet je tak dlouho, jak je zapotřebí pro strojové učení při respektování podmínky časového testu. Výsledná právní úprava, jak již bylo popsáno, obsahuje kritérium oprávněného (zákonného) přístupu, možnost zápovědi (opt-out) a při jejím uplatnění je nutné vyhovět podmínkám tříkrokového testu.

Transpozice čl. 4 (1) DSM směrnice je v českém autorském zákoně provedena celkem do dvou ustanovení. Prvním z nich je § 39c aut. zákona, který upravuje licenci k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat. Oprávněnou osobou je každý, kdo zhotoví rozmnoženinu díla za účelem automatizované analýzy textů nebo dat v digitální podobě, prováděné za účelem získání informací, zahrnujících mj. vzory, tendence a souvztažnosti; takto zhotovenou rozmnoženinu je oprávněn uchovat pouze po dobu nezbytnou pro účely této automatizované analýzy textů nebo dat. Zákon upravuje možnost autora zapovědět tento způsob užití díla. Musí tak ovšem s ohledem na okolnosti učinit zjevně. Uvedená výjimka najde plně své uplatnění např. při strojovém učení nástrojů umělé inteligence, ale i při jakémkoli vytěžování dat z digitální předlohy.

Výjimka je pojmově omezena pouze na texty a data. Jde o pojmy, které český autorský zákon zavádí poprvé až v souvislosti s touto výjimkou, tj. od roku 2023. Problematický proto může být nejen v českém prostředí výklad toho, co vše se rozumí daty, kdy však dle smyslu výjimky by mělo jít nejen o prosté nechráněné informace, ale i autorsky chráněná díla, příp. i jiný chráněný obsah.

Druhým ustanovením je § 39d, který upravuje licenci k rozmnožování díla pro účely automatizované analýzy textů nebo dat pouze k vědeckému výzkumu. Oprávněnou osobou je pouze vysoká škola nebo právnická osoba provádějící vědecký výzkum, který je prováděn ve veřejném zájmu nebo neziskově, a dále instituce kulturního dědictví.[11] Odlišnost ve způsobu užití od výjimky dle § 39c aut. zákona zde spočívá v časovém testu, kdy oprávněné osoby jsou povinny takto zhotovenou rozmnoženinu uložit s vhodnou úrovní zabezpečení a mohou ji posléze uchovávat pro účely vědeckého výzkumu, vč. ověření výsledků výzkumu, a tedy nikoli pouze omezeně na dobu nezbytně nutnou.

K technické podstatě těžby dat a textů

Uchopení podstaty výjimky TDM v právním smyslu nutně vychází ze správného uchopení významu technického fungování, resp. techniky provádění automatizované analýzy dat a textů. Nejen pro kontinentální autorské právo platí dogmatické východisko, že data jako taková nepodléhají autorskoprávní ochraně. Autorské právo chrání jedinečný výsledek tvůrčí duševní činnosti (§ 2 odst. 1 aut. zákona), zkráceně tvůrčí vyjádření, nikoli prostou informaci (myšlenku) obsaženou v chráněném díle (srov angl. Idea-Expression Dichotomy). Z tohoto východiska by těžba textů a dat v principu nemusela vůbec znamenat zásah do absolutního autorského práva. Záleží ovšem na způsobu technického provedení automatizované analýzy, který se může v jednotlivostech významně technicky lišit a který proto může potenciálně vést k zásahům do absolutních práv. Vedle způsobu technického provedení záleží i na způsobu použití existujících zdrojů a rozsahu provedení.

Podstatné pro správné uchopení věci je, že z technického hlediska vytěžování dat pomocí automatizované datové analýzy znamená vždy vícekrokový proces. Nejde toliko o jeden krok či akt, který by představoval právní či protiprávní jednání. Z tohoto důvodu lze říci, že mezi autorským právem, potažmo systémem ochrany práv duševního vlastnictví, vč. ochrany před nekalou soutěží, a technikami, kterými se vytěžování textů a dat provádí, může existovat určitá různorodá škála možností, které musí soukromé právo vhodným nastavením jednotlivých kritérií regulovat.

V rámci jednotlivých technik mohou být potenciálně ohrožena či zasažena zejména práva obsažená v tzv. Informační směrnici[12] a směrnici o právní ochraně databází.[13] To je dáno tím, že v současné době rozšiřujících se technických a softwarových možností generativní umělé inteligence probíhá sběr informací nekontrolovaně z celého spektra možných dat pomocí zcela automatizovaných softwarových nástrojů. Následně se tato data, při běžném scénáři, ze kterého mohou existovat nejrůznější odchylky, identifikují a vybírají se ta určená k hloubkové analýze, vč. autorskoprávně chráněných děl. Následně dochází ke vzniku rozmnoženin za účelem přípravy do strojově čitelné formy vč. eventualit, např. nahrání do cloudového uložiště apod. Konečně dochází k extrakci, resp. vytěžení, požadovaných dílčích výstupů a jejich zpracování do výsledného výstupu.

Při tomto běžně představitelném způsobu provedení automatizované datové analýzy je zřejmé, že zpravidla vždy bude docházet k užití díla jeho rozmnožením. Zatímco užití pár slov (úryvků),[14] jakož i samo o sobě automatické procházení dat by zásah do absolutního práva pravděpodobně nepředstavovalo, neboť není způsobilé ohrozit zájem autora či jiného nositele práv, a takový způsob užití je předvídán i jinými výjimkami (srov. výjimku pro citaci). Vyšší intenzita užití by již zásah znamenat mohla. S jistotou lze říci, že při extrakci dat a jejich opětovném užití může docházet rovněž k zásahům do práv k databázi. V té souvislosti podle SD EU ve věci The British Horseracing Board Ltd a další proti William Hill Organization Ltd.[15] je třeba zmínit, že zásah do práv k databázi představuje podle SD EU extrakce dat z jednoho média na druhé, aniž by vůbec došlo k rozmnožování díla.

Třetím potenciálně dotčeným způsobem užití je sdělování díla veřejnosti. O tento způsob užití se může jednat zejména při práci s mezitímními výsledky datové analýzy, které mohou být sdělovány nebo i manuálně kontrolovány ve vícečlenných týmech. Zveřejnění výsledku datové analýzy za předpokladu nově vzniklého přetvořeného výsledku by však zásah do práva na sdělování díla veřejnosti opět automaticky znamenat vždy nemuselo.

Právní hlediska těžby dat a textů 

Ve veřejné diskusi k tématu TDM výjimek již bylo potvrzeno, že rozmnoženiny autorskoprávně chráněných děl vzniklé na základě těžby textů a dat nejsou běžnými rozmnoženinami, předvídanými autorským právem, ale rozmnoženinami určenými jen pro výpočetní výzkum, a tedy rozmnoženinami zvláštními, stojícími mimo rámec běžného rozmnožování díla v tradičním významu. V tomto ohledu proto není zařazení TDM výjimky do přímé souvislosti s právem na rozmnožování, jak činí DSM směrnice, zcela správné. Zvláštnost těchto rozmnoženin spočívá v tom, že u běžných rozmnoženin vzniklých při běžném rozmnožení díla je účelem vzniku vytvoření substituce původního díla za účelem jeho užití, tzn. užívání díla. Jedná se tak o užití ve smyslu tzv. duševního užití. Jinak je tomu u zvláštních kopií vzniklých při těžbě dat, kdy kopie vznikají pouze pro účely datové analýzy, tj. výpočetního výzkumu a zpracování konkrétního výstupu, a jde tedy jen o prostředek k dosažení výsledku datové analýzy. Absentuje zde jakýkoli prvek veřejnosti, která by mohla rozmnoženinu díla díky těžbě dat užívat.

Právně dogmaticky zde hovoříme o případu tzv. neduševního užití, tedy užití díla jen jako dat. Tento způsob užití byl poprvé v autorském právu popisován v souvislosti s „masovou“ digitalizací v roce 2011,[16] kterou historicky představoval např. projekt Google Books. Právně vzato, když výstupy datové analýzy pouze nesou zjištěné informace, a nikoli původní vyjádření chráněných děl, nemělo by zde docházet k ohrožení zájmu autora. Pokud není účelem duševní užití díla, nemělo by autorovi vznikat ani právo na náhradu za tento způsob užití, typicky formou tzv. náhradních odměn. Použité dílo je jen prostředkem nebo nástrojem k získání relevantních informací. Nedochází k zásahům do chráněného vyjádření, tzn. tvůrčího zpracování díla.

Výjimka TDM a tříkrokový test

Nutnost aplikovat tzv. tříkrokový test na výjimky TDM plyne z čl. 7 (2) DSM směrnice. Tento výslovný příkaz zákonodárce je nutné v kontextu unijní legislativy hodnotit jako nadbytečný, jelikož tento příkaz dopadá stejně v systému unijního uzavřeného katalogu výjimek a omezení na všechny vnitrostátně upravené výjimky bez rozdílu, a to vč. těch nově zavedených, ledaže by zákonodárce výslovně uvedl jinak. Výslovné vyjádření ve vztahu k nové unijní TDM výjimce je nutné vnímat spíše jako opakování již obecně známého pravidla, snad za účelem odstranění pochybností. Ty však zde nejsou.

Tříkrokový test (§ 29 aut. zákona) je unifikovaným unijním testem poměrnosti v odvětví autorského práva a jeho význam je primárně výkladově-aplikační. Postupem času ale v odborné debatě převažují tendence, aby byl tento test vykládán volněji tak, aby jeho výklad vždy koreloval s obecným zájmem společnosti v daném případě. Jedná se o určitý paradox autorského práva, který stojí na vyvažování zájmu autora a společnosti pomocí legislativního omezování při výkonu a ochraně autorských práv. V literatuře byl potvrzen závěr, že tříkrokový test není nutné vždy aplikovat restriktivně, jenom z důvodu, že jde o výjimku z pravidla.[17] Dokonce byla publikována stanoviska, že jednotlivé kroky je třeba hodnotit společně z hlediska celkového posouzení, a nikoli každý krok testu samostatně.[18]

Výše uvedené zde uvádím z důvodu poukázání na citelnou snahu posledních let argumentačně vyváznout ze sepětí, které nastavuje tříkrokový test, vč. názorových příklonů k modelu otevřené či polootevřené výjimky v EU. Je tak zřejmé, že právě v tomto kontextu současné „volnější aplikace“ tříkrokového testu je třeba usuzovat na jeho použití i při aplikaci TDM výjimky v EU a nelze tento test vnímat jako legislativní překážku.

Výjimka TDM a možnost zápovědi (opt-out)

Unijní úprava, a tedy i ta česká (§ 39c odst. 2 aut. zákona), obsahuje možnost zápovědi (opt-out) aplikace TDM výjimky.[19] Zápověď v mezinárodním autorském právu je známá již z čl. 10bis RÚB, který se týká práv na rozmnožování, vysílání a sdělování díla veřejnosti.[20] S konceptem zápovědi pracuje běžně i české autorské právo např. i v oblasti rozšířené kolektivní správy autorských práv.[21] Nejde tak o nic nového a neznámého v kontextu současného autorského práva. V dané souvislosti jde o jakousi obdobu vyjádřenou přímo ve vztahu k aplikaci TDM výjimky. Kritérium bylo do unijní právní úpravy TDM výjimek zavedeno s ohledem na vyhovění kritériím vnitrostátního tříkrokového testu, konkrétně kritériu běžného způsobu užití díla. Právní úprava již ale neobsahuje podrobnosti, jak zápověď provést. Lze ale předpokládat, že s ohledem na strojovou čitelnost zápovědi by forma zápovědi a způsob jejího provedení měla být jednotná. Kritérium zápovědi obecně vzato dává autorovi či jinému nositeli práv možnost vyhodnotit, zda výjimka TDM představuje z hlediska jejich zájmu riziko, a pokud ano, mají možnost volně vyjádřit zápověď aplikace TDM výjimky.

Zdá se, že provést zápověď může být někdy problematické z hlediska výkonu a realizace. Nejde přitom ani tak o samotnou formu a způsob vyjádření, kterou lze v praxi relativně snadno překonat ustálenou praxí.[22]

Realizace a výkon práva zápovědi ovšem zůstávají problematické z důvodu, že nositelství práv k jednotlivým dílům je v EU velmi často fragmentované, mnohdy jsou nositelé práv neznámí či nedohledatelní. Fragmentace může být nechtěným důsledkem v minulosti zavedeného systému dobrovolných výjimek, a s tím souvisejících vzniklých rozdílů při výkonu autorského práva. Z toho důvodu ani sjednocení technického provedení zápovědi nepředstavuje takové úskalí jako spíše roztroušenost a někdy i komplikovanost právních vztahů, což znamená praktickou nepoužitelnost zápovědi v daném případě, kterých může být vcelku mnoho.

Výjimky TDM v zahraničí

Důvodem, proč je třeba právní úpravu výjimky TDM analyzovat pomocí jednotlivých kritérií, je snaha o jejich dílčí i celkové porovnání s ostatními právními řády, a to z hlediska smyslu a efektivnosti unijní úpravy. Efektivnost právní úpravy není často v oblasti právní vědy hlediskem, kterému se přikládá význam. Zpravidla se akcentují hlediska odrážející spíše historický a systémový kontext právní úpravy jako celku. V případě TDM výjimek je hledisko efektivnosti právní úpravy propojené s možnostmi inovací v dané oblasti, kterou je rozvoj systémů umělé inteligence. Jde o odvětví, které je doménou primárně high-tech společností, jež své aktivity pružně koordinují možná pouze podle toho, jak efektivní a přívětivé je aktuální právní a ekonomické prostředí v dané zemi či regionu. V době celosvětové sítě internet není totiž potíž rozložit jednotlivé aktivity do rozdílných koutů světa.

V komparaci vychází zajímavě zejména srovnání právní úpravy TDM výjimek v případě právní úpravy USA a Japonska, jehož právní úprava je v oblasti TDM výjimek často dávána za příklad. Obě země vycházejí z odlišných autorskoprávních systémů. Přesto v obou prosperuje kreativní a kulturní průmysl a také vysoce konkurenceschopný high-tech sektor v oblasti umělé inteligence. Dle autorského práva USA, jakožto hlavního hospodářského soutěžitele EU, jsou výjimky TDM rutinně založeny na transformativním (přetvářecím) způsobu užití podle doktríny fair use, která bývá označována jako vzor obecné otevřené výjimky z autorskoprávní ochrany. Zde můžeme říci, že zcela jednoznačnou dělicí linii toho, že provádět datovou analýzu TDM bude v souladu s doktrínou fair use, nastavil již soudní úspěch společnosti Google Inc. ve sporu Authors Guild Inc v roce 2013.[23] Jednalo se tehdy o digitalizaci tištených autorských děl a šlo přitom o komerční projekt s cílem dosažení zisku. Z toho důvodu není dle právní úpravy autorského práva USA nutné získat předchozí souhlas autora či jiného nositele práv, není nijak upravena možnosti zápovědi (opt-out) a nejsou upraveny ani nároky na odměnu v souvislosti s užitím díla pro účely TDM.

Oproti tomu v Japonsku, které je často zmiňováno v souvislosti s TDM výjimkami, je výslovně upravena výjimka TDM v autorském zákoně již od roku 2009 (sec. 5. čl. 47-7), která byla v roce 2018 podstatně rozšířena. Jedná se o výjimku pro komerční i nekomerční užití, zápověď nositele práv (opt-out) je výslovně zmíněna bez právního významu a v právní úpravě nalezneme i zvláštnosti týkající se např. sdílení dat mezi provozovateli datové analýzy. Japonská právní úprava TDM výjimek je proto označována jako celosvětově nejširší legislativní pojetí TDM výjimky vůbec. To podtrhuje legislativní záměr spočívající v podpoře vývoje v oblasti umělé inteligence. Je nutné dodat, že vedle právní úpravy autorského práva USA, které dlouhodobě těží z otevřené výjimky fair use, se tato doktrína či její obdoby týkají řady dalších států, např. Singapuru, Jižní Koreje, Izraele nebo Tchaj-wanu.

Ze zemí na evropském kontinentu pak lze zmínit, že ve Spojeném království je výjimka v autorském zákoně upravena od 19. 5. 2014 (sec 29A) a jedná se o výjimku jen pro nekomerční užití a netýká se rozmnožování databází. Ve Francii byla právní úprava TDM výjimky před transpozicí DSM směrnice upravena v roce 2016 (zákon č. 2016-1231), a to pro díla i databáze, umožňovala rozmnožování jen z oprávněných zdrojů, tedy děl zveřejněných se souhlasem nositelů autorských práv. Německo rovněž zavedlo vlastní právní úpravu ještě před přijetím DSM směrnice s účinností od 1. 3. 2017. Výjimka je nadále upravena v § 60d UrhG a před transpozicí směrnice vylučovala komerční účely, a tedy se týkala pouze užití za účelem vědeckého výzkumu. Z členských států EU, které upravily vlastní TDM výjimku ještě před přijetím směrnice, lze také zmínit Estonsko, které tak učinilo v autorském zákoně od 1. 1. 2017 (čl. 19. 3).

Z výše uvedeného plyne ten závěr, že právní úprava TDM výjimky v unijní úpravě může být v porovnání zejména s právní úpravou USA, Japonska, potažmo řady asijských států, méně otevřená, a to vzhledem k zavedenému kritériu získání licenčního souhlasu, kritériu zápovědi a některým dalším dílčím kritériím. Rovněž nejistá je otázka, zda autorům náleží podle unijní právní úpravy odměna, resp. náhradní odměna (k tomu viz dále). Je ale třeba říci, že překážku mohou znamenat i samotné transakční náklady, které představují licenční odměny, ať již placené přímo autorovi, nebo kolektivnímu správci, neboť i otázka odměňování v rámci TDM výjimky by měla být hromadně řešena pomocí kolektivní správy práv. To by mohlo znamenat negativní dopad na schopnost odvětví zabývající se umělou inteligencí v EU soutěžit na světovém trhu.

Obecné úvahy k otázce náhradních odměn ve vztahu k výjimce TDM

Na tomto místě lze učinit dílčí závěr, že TDM výjimka má zvláštní povahu a její systematické spojení s právem na rozmnožování není legislativně zcela správné. Na TDM výjimku se aplikuje tříkrokový test a možnost zápovědi (opt-out). V neposlední řadě unijní právní úprava v DSM směrnici je postavena rovněž na kritériu zajištění oprávněného (zákonného) přístupu. Vzniká proto otázka, zda by měla autorům a jiným nositelům práv náležet odměna, resp. náhradní odměna. Z hlediska právní podstaty TDM výjimky založené na zmiňovaném neduševním užití by se dalo důvodně předpokládat, že žádný nárok na odměnu by zde nutně nemusel vzniknout. Současně ale, když se na výjimku TDM má aplikovat tříkrokový test, lze argumentovat i přesně opačně.

Na danou právní otázku tak mohou panovat opačné názory. Význam zde proto může sehrát i obecnější otázka, zda má smysl kompenzovat lidskou tvorbu a její případný úbytek. Pokud ano, pak má smysl uvažovat o zavedení systému náhradních odměn za užití díla podle TDM výjimky. Podobně je tomu v případě jiných běžných typů užití. Strojově vytvořená umělecká a literární díla budou postupně nahrazovat přinejmenším část výtvorů tvořených lidmi. Je také dnes zřejmé, že umělá inteligence tvoří rychleji a levněji, což může přinést podstatné tržní změny v kreativním průmyslu. Zasaženými odvětvími mohou být zejména žurnalistika, hudba, vizuální umění vč. tvorby videoher, komiksů, ilustrací, dekorací. Lze říci, že tvůrčí akt zřejmě nebude v některých oborech nadále potřeba vůbec nebo jen omezeně a bude nahrazen tvorbou umělé inteligence podstatnou měrou. To, co zůstává vyhrazeno lidské tvůrčí činnosti, můžeme označit jako „fine art“. Pak ale vzniká otázka, proč odměňovat, a nahrazovat úbytek lidské tvůrčí činnosti, které nebude v důsledku přirozeného technického vývoje fakticky tržně potřeba. Posouzení této otázky jde nad rámec tohoto textu, protože jde o otázkou celospolečenskou a lze nad ní uvažovat i jinak než jenom právně.[24] Např. úvahy pro nahrazování mohou být založeny čistě na ekonomické kompenzaci ušlých zisků a zmenšení trhu na straně autorů se snahou vyrovnat tržní nerovnováhu. Optikou soutěžně-právní představují projekty umělé inteligence nové soutěžitele na trhu služeb, a tedy z tohoto pohledu by odměna autorům měla náležet. Do budoucna bude nezbytné obě oblasti tvorby legislativně vyvažovat. Budoucí tvůrčí duševní činnost v mnoha odvětvích nebude bez zapojení umělé inteligence možná, a naopak, umělá inteligence, alespoň tak, jak funguje dnes, pracující na principu strojového učení a datové analýze, nebude fungovat, pokud nebudou vznikat nové podněty a nápady a nová data tvořená lidskými autory, leda by nástroje Al do budoucna neustále replikovaly díla vytvořená samy sebou.

Pokud by celospolečenská diskuse dospěla k závěru, že s TDM výjimkami je třeba spojit otázku náhradních odměn, a současně že půjde o systém autorského práva, který má systém odměn zajistit,[25] pak by se jako vhodné řešení u nás i jinde v EU jevilo pomocí systému povinné kolektivní správy. Může pak být otázkou dalších úvah, zda autorům bude nahrazována odměna na vstupu, tedy že se generativní umělá inteligence strojově učí a těží data a texty, nebo se zaměřit až na výstupy generované umělou inteligencí a teprve ty zatížit příspěvkem do fondu kolektivní správy, která by následně odměny přerozdělovala mezi autory a jiné nositelé práv.[26]

Závěrem

Závěrem lze říci, že z uvedené analýzy výjimky TDM v unijní, a v důsledku transpozice i v české legislativě, plyne, že TDM výjimka není v porovnání s jinými modely vyskytujícími se v zahraničí nejširší ani nejflexibilnější. Aplikace výjimky TDM je v unijní právní úpravě spojena zejména s kritérii tříkrokového testu, možnosti zápovědí (opt-out) a kritériem oprávněného (zákonného) přístupu. Popsal jsem, že existují zahraniční právní řády, které ačkoli nemají upravenou otevřenou výjimku fair use, kterou by účely TDM pokryly, nestanovují legislativně téměř žádné překážky pro rozvoj generativní umělé inteligence. V textu bylo zmíněno, že nastavení jednotlivých kritérií a důvod, proč má smysl se tématem zabývat právě z tohoto hlediska, je určující pro efektivnost právní úpravy a její konkurenceschopnost v celosvětovém měřítku. Pro futuro závisí tato vlastnost právní úpravy také na vyřešení otázky odměn u aplikace TDM výjimek.

Vzhledem k tomu, že vývoj strojového učení a generativní umělé inteligence je teprve na začátku, může docházet k celé řadě legislativních změn, a to u nás i v zahraničí. Důležitým kritériem, jak se ukazuje, bude v tomto směru i systém odměn, resp. náhradních odměn, za umožnění vytěžovat data a texty vytvořené tvůrčí duševní činností. V květnu roku 2024 byl na poli EU schválen Akt o umělé inteligenci. Tento celosvětově první akt svého druhu však vyjma definice generativní umělé inteligence neřeší výše uvedené otázky ani problémy. Proto jejich řešení závisí do budoucna i na další přijímané legislativě v dané oblasti.

 

JUDr. Petr Prchal, Ph.D., je advokátem a odborným asistentem na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] Generativní AI je obecně vzato typ strojového systému, který může vytvářet různé typy obsahu, vč. textu, obrázků, zvuku na základě práce se zahrnutými daty. Evropský parlament v Aktu o umělé inteligenci definuje „generativní umělou inteligenci“ jako typ základního modelu. Základní modely jsou definovány jako systémové modely AI trénované na velkých a různorodých datových sadách, jež jsou navrženy pro obecnost výstupu, který lze použít pro mnoho různých úloh. Generativní systémy umělé inteligence jsou specifickou podmnožinou základních modelů, které jsou „speciálně určeny ke generování obsahu, jako je složitý text, obrázky, zvuk nebo video, s různou úrovní autonomie“. Srov. čl. 3 odst. 1 Aktu o umělé inteligenci.

[2] Stalo se tak na základě zákona č. 429/2022 Sb., kterým byl autorský zákon novelizován.

[3] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES.

[4] Dne 14. 9. 2016.

[5] Dle § 39c aut. zákona je oprávněnou osobou k užití díla na základě výjimky kdokoli, avšak na časově omezenou dobu, oproti tomu dle § 39d aut. zákona je oprávněnou osobou pouze vysoká škola a instituce kulturního dědictví.

[6] Princip dobrovolnosti byl možný dle čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Informační směrnice).

[7] Srov. R. Hilty, V. Moscon: Modernisation of the EU Copyright Rules Position Statement of the Max Planck Institute for Innovation and Competition. Modernisation of the EU, Copyright Rules Position Statement of the Max Planck Institute for Innovation and Competition [online], 2017 [cit. 2024-01-07], dostupné z https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=3036787; Ch. Geiger, G. Frosio, O. Bulayenko: Opinion of the CEIPI on the European Commission’s Proposal to Reform Copyright Limitations and Exceptions in the European Union, Centre for International Intellectual Property Studies (CEIPI) Research Paper No. 2017-09, 2017; P. B. Hugenholtz, R. Okediji: Conceiving an International Instrument on Limitations and Exceptions to Copyright, Institute for Information Law Research Paper No. 2012-37, 2012; L. Guibault et al.: Standardisation in the area of innovation and technological development, notably in the field of text and data mining: Report from the Expert Group, Evropská komise, 2014; M. Sag: The New Legal Landscape for Text Mining and Machine Learning, Journal of the Copyright Society of the USA, Vol. 66 [online], 2019, dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=3331606.

[8] Viz např. P. Hugenholtz: Flexible Copyright: Can EU Author’s Rights Accommodate Fair Use? in I. Stamatoudi (ed.): New Developments in EU and International Copyright Law, Leiden 2016, str. 417-433; M. Senftleben: The Perfect Match – Civil Law Judges and Open-Ended Fair Use Provisions, American University International Law Review, Vol. 33, No. 1, 2017, str. 231-286; srov. také historicky dříve Wittem Group: The Wittem Project: European copyright code, dostupné z: https://www.ivir.nl/nl/projecten/european-copyright-code/.

[9] Sekundárně samozřejmě můžeme pozorovat i odchylky týkající se vlastního výkonu autorského práva a jeho ochrany.

[10] Kritérium umožňující aplikovat výjimku TDM v případě komerčních i nekomerčních užití se objevilo již v návrhu DSM směrnice.

[11] Ty jsou uvedeny v § 37b aut. zákona.

[12] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

[13] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází.

[14] Srov. angl. termín „snippet“, který byl klíčovým prvkem projektu Google Book Search, původně Google Print. Někdy také zkráceně jen jako Google Books, a to z hlediska užití výňatků knih v rámci výjimky fair use. Srov. k tomu rozhodnutí Odvolacího soudu pro 2. obvod ve věci Authors Guild Inc., et al. v. Google Inc., 804 F.3d 202, ze dne 1. 7. 2013, které odvolací soud vydal na základě odvolání společnosti Google proti rozhodnutí Okrskového soudu pro Jižní New York ve věci Authors Guild v Google, Inc., 282 F. R. D. 384, ze dne 31. 5. 2012.

[15] Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ve věci The British Horseracing Board Ltd a další proti William Hill Organization Ltd., C-203/02, ze dne 9. 11. 2004.

[16] M. Borghi, S. Karapapa: Non-Display Uses of Copyright Works: Google Books and Beyond, Queen Mary Journal of Intellectual Property, Vol. 1, No. 1 [online], 2011 [cit. 2024-01-07], dostupné z: https://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2358912.

[17] Viz P. B. Hugenholtz, R. Okediji, op. cit. sub 7, str. 57; P. Samuelson: Justifications for Copyright Limitations & Exceptions. Forthcoming chapter, in R. Okediji (ed.): Copyright Law in an Age of Limitations and Exceptions, 2015, str. 31, dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=2476669; M. Husovec: Verejný záujem v autorskom práve. Výnimky a obmedzenia, reštriktívne? Právny obzor č. 5/2013, str. 472-498; C. J. Ginsburg: Toward Supranational Copyright Law? The WTO Panel Decision and the “Three-Step Test” for Copyright Exceptions, Working Paper č. 181 of the Columbia Law School – For Revue Internationale du Droit d’Auteur, 2001, str. 1-16; P. Prchal: Limity autorskoprávní ochrany, Leges, Praha 2016, str. 163-168.

[18] Viz Ch. Geiger et al.: Towards a Balanced Interpretation of the „Three-Step Test“ in Copyright Law, European intellectual property review, 2008, Vol. 30, str. 492-495.

[19] Viz čl. 4 (3) DSM směrnice.

[20] Bernská úmluva [Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1886, revidovaná úmluva bernská (vyhl. č. 133/1980 Sb.)].

[21] Srov. § 97e odst. 3 aut. zákona. Zápověd je dále obsažená také výslovně v případě některých výjimek, např. § 38 a § 38b aut. zákona.

[22] V diskusi se objevují shodné názory, že zápověď je nutné kvůli strojovému čtení vyjádřit v kořenovém souboru (root file) příslušné webové stránky.

[23] Rozhodnutí Odvolacího soudu pro 2. obvod ve věci Authors Guild Inc., et al. v. Google Inc., 804 F.3d 202, ze dne 1. 7. 2013.

[24] Detailně k možným přístupům k dané otázce viz M. Senftleben: Generative AI and Author Remuneration, International Review of Intellectual Property and Competition Law, 2023, Vol. 54, str. 1535-1560.

[25] Systém autorského práva není jediný možný, otázku kompenzace lze řešit např. i systémem daňovým.

[26] K této druhé variantě se přiklání Senfleben, viz op. cit. sub 24.