Dne 18. září 2024 vyhlásil Ústavní soud plenární nález ze dne 11. září 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24, v němž se Ústavní soud vyjádřil k výkladu ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku, které upravuje, pro případ vypořádání společného jmění, pravidla pro zvýšení, respektive snížení vnosu do společného jmění, jakož i hodnoty toho, co bylo vynaloženo na výhradní majetek.

Do výkladu citovaného ustanovení zcela zásadně zasáhnul Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. září 2022, č. j. 22 Cdo 1172/2022-372, jehož právní věta, formulována Nejvyšším soudem, zní: „Hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli.“ V citovaném rozsudku Nejvyšší soud konstatoval, že přípustnost dovolání je dána mimo jiné tím, že jde o problematiku tzv. valorizace vnosu ze společného jmění manželů na majetek výlučný, která (v době rozhodování) dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. Citovaný rozsudek byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 64/2023.

Plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 11. září 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24 zaujalo odlišné stanovisko než Nejvyšší soud. Plénum Ústavního soudu dospělo (v rámci řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023, č. j. 22 Cdo 1946/2023-452, které vychází z rozsudku ze dne 27. září 2022, č. j. 22 Cdo 1172/2022-372) k závěru, že Nejvyšší soud popřel zákonodárcem zvolený princip obohacení pro valorizaci vnosů do společného majetku. Tím se podstatně odchýlil od obecně uznávaných interpretačních metod, neboť právní normu obsaženou v ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku vyložil v rozporu s jasným jazykovým zněním a záměrem zákonodárce. Nejvyšší soud podle citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu dotvořil zákon, aniž by pro to byly dány předpoklady a pokusil se tím fakticky zákon změnit. Vůli zákonodárce Nejvyšší soud podle Ústavního soudu nepřípustně nahradil svou vlastní společensko-politickou úvahou o vhodnějším legislativním řešení.

Právní závěry plenární nálezu Ústavního soudu ze dne 11. září 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24 je nutno přivítat, neboť odstranily neblahý stav, kdy Nejvyšší soud interpretoval právní normu v rozporu s jejím jazykovým vyjádřením i účelem. Vedle toho se Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích zabýval pouze jednou částí hypotézy této právní normy, a to zvýšením hodnoty té součásti majetku (ať již ve společném jmění anebo výlučném majetku jednoho z manželů), na niž byl náklad vynaložen.

Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela mlčí o případech, kdy se hodnota majetku, na nějž byl náklad vynaložen, v průběhu doby (do zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění) sníží. Nebylo tedy zřejmé, zda se právní závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023, č. j. 22 Cdo 1946/2023-452, respektive ze dne 27. září 2022, č. j.  22 Cdo 1172/2022-372, vztahují pouze na případy zvýšení hodnoty majetku anebo i jeho snížení.

Ani odůvodnění citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu výslovně nezmiňuje eventualitu, že dojde ke snížení hodnoty majetku, na nějž byl náklad vynaložen. Nicméně hodnocení Ústavního soudu ve vztahu k rušenému usnesení Nejvyššího soudu, podle kterého Nejvyšší soud dotvořil zákon, aniž by pro to byly dány předpoklady a pokusil se tím fakticky zákon změnit, nelze ve spojení se zněním ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku vyložit jinak, než, že ani v případě snížení hodnoty majetku se neaplikuje Nejvyšším soudem dotvořené „zákonné“ pravidlo, podle kterého se norma obsažená v ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku použije jen, pokud se tak účastníci dohodli.

Že ke snížení majetku, na nějž byl náklad vynaložen, může běžně docházet, je nepochybné. Při vypořádání společného jmění se totiž neřeší toliko náklad vynaložený na nemovité věci, u kterých jsme si zvykli, že jejich hodnota neustále stoupá. Příkladmo lze uvést vynaložení majetku na motorové vozidlo. Nebude‑li se jednat o zvláštní případy (např. oldtimer nebo supersport), bude jeho hodnota během doby klesat.

Lze proto konstatovat, že přestože Ústavní soud přidělil svému plenárnímu nálezu ze dne 11. září 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24 populární název „Valorizace vnosů při vypořádání společného jmění manželů“, vztahují se jeho závěry i na případy snížení hodnoty té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen, tzv. redukce vnosu. Pravidla pro redukci vnosu jsou přitom podle ustanovení § 742 odst. 2 občanského zákoníku analogická k valorizaci, tj. hodnota vnosu, ať již ze společného majetku na výhradní majetek manžela anebo z výhradního majetku manžela do majetku společného, se při vypořádání společného jmění započítává snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

JUDr. Petr Poledne, Ph. D., advokát, místopředseda Kontrolní rady ČAK
Ilustrační foto: canva.com