Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2024, 541 stran, 330 Kč.

 

Západočeská univerzita v Plzni vydala publikaci autorů z tamní Fakulty právnické s názvem „Kompendium občanského práva“ s podtitulem „Obecná část. Rodinné právo“. O této knize již informoval Bulletin advokacie v č. 6/2024.[1]

Název recenzovaného díla by napovídal, že má jít o stručný text (z lat. compendium, což značí úsporu či zkratku). Název však klame, neboť autoři již v předmluvě vysvětlují, že publikace má hybridní charakter, když „je jejím posláním sloužit jako učebnice“ a zároveň „vykazuje ve značné míře charakter monografie“. To ale nejde dohromady. Učebnice zákonitě pokrývá pestrou škálu témat, zatímco monografie komplexně zpracovává jedno, obvykle úzce vymezené téma. Možná je chyba u mne, ale takovému přístupu nerozumím.

Autorský kolektiv je složen z pěti osob. Hlavním autorem obecné části je doc. JUDr. Jan Pauly, CSc., hlavním autorem textu o rodinném právu je doc. JUDr. Jindřich Psutka, Ph.D. Do publikace přispěli též JUDr. Denisa Kotroušová, doc. JUDr. Tomáš Dvořák, Ph.D., a JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D. Hned v úvodu nalezneme upozornění, že každý z nich ve svém textu vyjadřuje své vlastní názory, které nemusí být totožné s názory ostatních autorů (proto též důsledně rozlišuji autory jednotlivých partií).

 

1. Připomenutí

Nedávno jsem na zdejších stránkách publikoval recenzi na jiný text, který měl ambici být učebnicí občanského práva.[2] V něm jsem na počátku vysvětlil svůj pohled, jak by měla učebnice vypadat, aby plnila svůj účel. To zde již nemíním opakovat, jen uvedu, že ani aktuálně recenzovaná kniha nastíněné předpoklady nenaplňuje, snad kromě toho, že autoři alespoň v textu užívají tučné zvýraznění některých informací. Funkce učebnice jsou naplněny v minimální míře. Prezentují se tu sice různé informace, ale že by snad byl tento text schopen vést učební proces studenta, vést ho k sebevzdělávání nebo motivovat k učení? To ne. Vypůjčím si jeden kuchařský příměr: jíte-li opravdu dobré jídlo, pak vás každé sousto láká k dalšímu, chcete pokračovat, nejde jen o povinnost „dostat do sebe živiny“. Stejně je to i s učebnicemi – jsou-li psány poutavým, srozumitelným způsobem, využívají-li i jiné didaktické komponenty, než jen prostý text, zvyšuje se ochota studentů učit se nejen z nich, ale učit se danou látku obecně, rozvíjet své vědomosti, přemýšlet nad nimi, nejen je memorovat.

Úvodem bych chtěl ale připomenout ještě něco jiného. Československé (a následně české) civilní právo bylo poznamenáno obdobím totality snad nejvíce ze všech postkomunistických států pod sovětským vlivem. To se, bohužel, odrazilo i v učebnicích, s jejichž dědictvím se vyrovnáváme dodnes. Jako bychom zapomínali, že občanské právo se u nás nezrodilo v roce 1950, ale že silné kořeny v rámci rakouského a později rakousko-uherského mocnářství zapustilo již v 19. století a že nyní je naším úkolem navracet se do standardních kolejí, přičemž k tomu je nezbytné sledovat moderní civilistickou nauku v nám příbuzných právních řádech, jejichž vývoj nebyl přetržen tak, jako u nás. Kdo chce dnes stvořit kvalitní učební text, nemůže to činit bez toho, aby si vzal do ruky např. učebnice rakouské, německé, švýcarské či polské.

Netvrdím, že tam vznikají pouze učební skvosty. Ale jde o nepoměrně větší trh, na němž působí daleko více odborníků, neúprosná konkurence „vydestilovala“ v průběhu let texty, které jsou po desetiletí pilovány a z nichž se můžeme poučit. Stačí si položit otázku – když u nás neexistovaly kvalitní komentáře, mohly existovat kvalitní učebnice?

 

2. Vlastní recenze

Ve své recenzi se budu věnovat pouze první části knihy, která pojednává o obecné části občanského práva (nebudu předstírat, že bůhvíjak rozumím právu rodinnému, které proto ponechám stranou). I tak jde o text čítající 290 stran.

Z hlediska struktury výkladu se tu navazuje na učebnice, jejichž tradice sahá do poloviny minulého století.

Úvodní hlava první části je věnována zasazení občanského práva do systému práva, jeho předmětu, základním zásadám a pramenům. Zastavil bych se u rozlišení soukromého a veřejného práva, což je téma, které je tradičně v řadě učebnic na počátku zmiňováno. Ani tato publikace není výjimkou a nevymyká se ani pojetím – připomíná toliko různé teorie, jak tyto dvě oblasti rozlišit. To je jistě záslužné, leč v učebnici je třeba říci i pověstné „b“ – vysvětlit důvody, proč tyto dvě oblasti rozlišujeme. Je jich vícero, ale stačilo by alespoň připomenout, že je to důležité pro určení, který orgán veřejné moci je povolán k ochraně subjektivního práva určité osoby.

V části o zásadách Pauly píše, že občanský zákoník (o. z.) výslovně nezmiňuje zásadu autonomie vůle (str. 32). No, zmiňuje, hned v § 3 odst. 1 o. z., kde je zakotveno právo člověka na sebeurčení v té nejširší podobě. Též se zde dočteme, že dobrá víra se uplatní „pouze tam, kde její relevanci zákon předpokládá“ (str. 27). To je problematické tvrzení a jistě by stálo za to zmínit i postoj, který v doktríně převažuje a zastává jej mj. i Ústavní soud, že totiž dobrá víra je korektivem obecně platným pro občanské právo, což vychází ze skutečnosti, že ochrana dobré víry je jedním z ústavních principů. Zřejmě největším problémem je, že Pauly se v této části vůbec nezmiňuje a nevysvětluje princip poctivosti. Přitom jde o jeden z nejdůležitějších principů soukromého práva.

Pochopil jsem, že Psutka úmyslně nepíše nic o rozlišení dispozitivních a kogentních norem, což plyne z toho, že nechce učebnici zatěžovat výkladem o právní normě, její struktuře apod. (str. 34). Nemyslím si, že jde o správné rozhodnutí, jde o jednu z nejdůležitějších znalostí, kterou by měl studen získat. Abych studentovi vysvětlil, jak poznat kogentní normu v rámci soukromého práva, mohu jistě počítat s jeho znalostí nabytou v úvodu do práva: že bude vědět, co to právní norma vůbec je, a dát pouze onu nadstavbu. Přitom třeba o rozlišení norem hmotněprávních a procesních se v publikaci píše (str. 8–9), byť zkratkovitě.

Na str. 42 se opakuje teze, která často zaznívá v našich učebnicích úvodu do práva: pramenem práva (tedy ani práva občanského) není právní obyčej. Psutka tento závěr opírá o § 9 odst. 2 o. z., který však normuje pouze o zvyklostech a k právním obyčejům se nevyjadřuje. Bývá poukazováno, že právní obyčej není pramenem práva v českých zemích od přijetí ABGB. Ďábel se však skrývá v detailu. Rok 1811 byl rokem absolutní monarchie a panovník těžko mohl připustit spontánní vznik práva. Když monarchie skončila, rakouský právní řád s obyčejovým právem opět začal počítat i bez výslovného zákonného odkazu (§ 10 ABGB, který je předobrazem našeho § 9 odst. 2 o. z., je vykládán tak, že se týká zvyklostí, ne právních obyčejů). Pak je tu další tradiční kontinentální systém – německý. Zde doporučuji např. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 28. 6. 1967, sp. zn. 2 BvR 143/61, kde se s právním obyčejem počítá. A takových rozhodnutí je více, neboť německý soudce je vázán nejen zákonem, ale zákonem a právem (Gesetz und Recht). Nakonec i švýcarský občanský zákoník se v čl. 1 přímo dovolává obyčejového práva jako subsidiárního pramene práva. Je proto otázkou, zda teze o tom, že právní obyčej není pramenem občanského práva, je obhajitelná. A pokud ano, pak by argumentace musela vést skrze ústavní právo, ne skrze § 9 odst. 2 o. z.

V kapitole věnované výkladu právních norem se zrcadlí jeden z palčivých českých problémů – v doktríně nepanuje shoda, co je korektním postupem při výkladu právních předpisů. V tomto výrazně pokulháváme za jinými jurisdikcemi. Proto se objevují různá třídění, různé přístupy, které lze s ohledem na středoevropský prostor považovat za překonané. Pauly např. vyjadřuje silnou skepsi k teleologickému výkladu, který „by měl být výkladem spíše subsidiárním, a to jak obecně s ohledem na možnost jeho zneužívání, tak specificky tehdy, opírá-li se o složitou soustavu soukromoprávních principů“ (str. 54). Činí tak přesto, že zákonodárce při vědomí českého handicapu kodifikoval výkladové metody, a dal tak základní instruktáž, z níž jasně plyne priorita teleologického výkladu (viz § 2 odst. 1 o. z. věta druhá, odst. 2 část věty za středníkem).

Část o výkladu právních norem je zakončena textem o analogii. A opět tu narážíme na problém, že text popisuje, co je to analogie (opisem textu zákona), ale Pauly rezignuje na to podstatné – vysvětlit, kdy lze k analogii přistoupit, co je předpokladem jejího použití. Ani na jedné ze tří stran se neobjevuje pojem „mezera v právu/zákoně“, nevysvětluje se. Navíc zcela schází druhý (opačný) způsob dotváření práva, a to pojednání o teleologické redukci.

Speciální podkapitola (pět stránek) je např. věnována občanskoprávnímu vztahu, aniž by však bylo vysvětleno, proč je to důležité, ani se neuvádí jeho třídění. Naopak, Pauly přiznává myšlenkovou inspiraci sovětským právem (str. 61) a píše, že „dnes je zřejmě přinejmenším většinově zastáván názor, v souladu s nímž existují některá subjektivní práva a jim korespondující povinnosti i mimo právní vztahy“. Stačí si však otevřít jakoukoli soudobou učebnici rakouskou či německou a naleznete v ní pojednání o právním poměru (Rechtsverhältnis), který je popisován nejen jako právní vtah mezi oprávněným a povinným nebo též jako právní vztah oprávněného k věci. Autor to nereflektuje.

Druhá hlava se týká právních skutečností. V ní bych se zastavil především u právního jednání a promlčení.

Na str. 69 (pozn. č. 128) Pauly píše, že právně jedná vlastník, který vykonává vlastnické právo k věci jejím užíváním. Ne, to není právní jednání. Na str. 70 se tvrdí, že pojem právní jednání lze chápat v zásadě tak, jak byl dříve chápán pojem právního úkonu. Není tomu tak, a i proto, že se obsah těchto pojmů odlišuje, přistoupilo se k odlišnému pojmenování.

Velmi nedostatečně se jeví Paulyho text o výkladu právního jednání (str. 70–71). Co se ze dvou odstavců dozvíme? Že se výklad právního jednání opírá zejména o logické metody výkladu (co tím autor myslí, není zřejmé), že se pravidla zachycující výkladové postupy zdají býti kogentními, ale že existuje i názor opačný (čtenáři vyber si, argumenty ti nedáme), pročež se již jen zjednodušeně opíše text zákona (že má být brán zřetel k obsahu právního jednání, že roli hraje úmysl jednajícího, a není-li jej možné zjistit, přisoudí se projevu vůle význam, jaký by se mu obvykle v podobné situaci přikládal). To je žalostně málo informací při vědomí toho, že každé právní jednání vyžaduje výklad. Autor zapomíná, že učebnice má vysvětlovat, nejen zjednodušeně opisovat text právních vět. Vhodné by bylo alespoň v krátkosti popsat rozdíly mezi empirickým a normativním výkladem (třeba jen v kontextu toho, k jakým okolnostem lze přihlédnout a tyto uvést na příkladech). Než vypisovat vše, co je u výkladu právního jednání podstatné, uvedu jen, že v jedné z nejrozšířenějších rakouských učebnic od Koziola s Welserem[3] je výkladu právního jednání věnováno pět stran (dodávám, že materii obecné části postihují na menším rozsahu než recenzovaná publikace).

Tím že Pauly opomíjí důležité doktrinální výklady, jsou pak jeho závěry nepřesné. Například, nepíše-li v rámci právního jednání o velmi důležité teorii důvěry, pak si může dovolit napsat (leč nesprávně), že „absence vážnosti vůle vylučuje existenci právního jednání již z povahy věci“ (str. 90). Přitom asi nikdo nebude v recentní nauce zpochybňovat, že když učiním nepovedený vtip a nabídnu jinému něco ke koupi, přičemž ten můj vtip nerozpozná a objektivně ani nemohl, je tato nevážnost vůle irelevantní. Ono to souvisí s dalším obecným problémem českých učebnic, když sdělují určité informace, aniž by bylo vysvětleno, k čemu jsou důležité. Zde třeba autor v rámci třídění právních jednání uvádí, že existují právní jednání adresovaná a neadresovaná, ale proč je to třídění důležité (např. pro výklad právního jednání), se nedozvíme.

Dále již alespoň bodově:

• 92 – Pauly chybně uvádí, že při rozporu právního jednání s dobrými mravy se s neplatností počítá, pouze pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dovětek v § 580 odst. 1 se však týká pouze rozporu se zákonem.
• 93 – zvláštním je Paulyho separátní pojednání o vadné formě právního jednání, je-li vyžadována zákonem, čímž chce dokázat, že existují i další důvody absolutní neplatnosti, než ty, které vymezuje § 588 o. z. Nemá-li totiž právní jednání zákonnou formu, je tím porušen zákon a není třeba vykračovat mimo rámec § 588 o. z.
• 94 – zavádějící je tvrzení, že úvahy o prosazení absolutní neplatnosti bez zřetele na zjevnost narušení dobrých mravů získávají své uznání i v judikatuře. Sám autor přitom odkazuje na rozhodnutí, kde se zcela jednoznačně opakuje závěr přijatý velkým senátem Nejvyššího soudu jdoucí proti těmto úvahám.
• 96 – podle Paulyho nemůže lichevní jednání dle § 1796 o. z. vyvolat absolutní neplatnost. Opak je pravdou, jak panuje v doktríně tak i v judikatuře.
• 97 – Pauly prezentuje názor, že výraz „zjevně“ v § 588 o. z. značí intenzitu porušení, tudíž méně intenzívní porušení pak vede k relativní neplatnosti. Toto je závěr, který je dnes raritní, ze stolu jej smetl i Nejvyšší soud. Autor tím vlastně popírá kategorie dobrých mravů a veřejného pořádku.

V této části si zaslouží chválu Pulkrábkův text (str. 99–105) zabývající se relativní neúčinností právního jednání. Autor svoji erudici v této problematice prokázal již v komentáři k občanskému zákoníku.[4] Jeho text je srozumitelný, sděluje studentu to nejpodstatnější, vysvětluje zázemí příslušných pravidel.

Silné rozpaky naopak budí kapitola o promlčení. Vypichuji jen to neproblematičtější. Pauly prezentuje názor, že vznesení námitky promlčení je účinné pouze tehdy, je-li učiněno vůči soudu (str. 117). Námitka promlčení je tudíž procesním úkonem. Budiž. Na str. 119–120 (poznámka č. 216) však zároveň uvádí, že námitku promlčení lze posuzovat z pohledu platnosti/neplatnosti, tedy jako hmotněprávní jednání. Odkazuje přitom na Brimův text,[5] který je však na rozdíl od autora ve svých myšlenkách konzistentní, když námitku promlčení považuje za právní jednání dle hmotného práva (proto na ni můžeme např. uplatnit výkladová pravidla právního jednání či pravidla o vadách právního jednání). Od tohoto hmotněprávního jednání pak odlišujeme procesní uplatnění promlčení – skutkové tvrzení dlužníka, že promlčení namítnul.

Pauly dále tvrdí, že práva namítnout promlčení se nelze vzdát před podáním žaloby (str. 118). Tak tomu však není. Jakmile marně uplyne promlčecí lhůta a dlužníkovo právo namítnout promlčení dospěje, může se jej vzdát, zákon tomu nebrání. Zákoník v § 610 odst. 1 pouze zapovídá vzdání se námitky předem, tedy před promlčením práva.

Na str. 123 autor uvádí, že promlčecí lhůty jmenované v § 623 až § 628 o. z. nelze považovat za subjektivní lhůty. Tím však popírá základní princip, na kterém zákonodárce vystavěl promlčení (viz § 619 o. z.). Panující názor je dnes takový, že tyto lhůty jsou převážně též subjektivní. Lze to dokumentovat např. na § 623 o. z. (promlčení práv na dílčí plnění) – i zde je třeba zkoumat, zda měl věřitel alespoň normativní znalost (viz § 619 odst. 2 o. z.), že dílčí plnění dospělo, jinak by došlo k neospravedlnitelnému znevýhodnění věřitele dílčího plnění oproti jiným věřitelům.

Na str. 126 Pauly píše, že pravidlo v 619 odst. 1 o. z. (vymezení počátku běhu promlčecí lhůty) se vztahuje jak na subjektivní, tak i na objektivní promlčecí lhůtu. Tak tomu ale není, což je zřejmé již z druhého odstavce. Pravidlo se týká pouze počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty.

Ne příliš šťastně osvětluje Pauly počátek běhu obecné subjektivní promlčecí lhůty, když nejprve na str. 123 píše, že „je co do svého počátku zásadně závislá na tom, kdy se subjekt práva buď dozví o okolnostech rozhodných pro tento počátek, anebo se o nich sice nedozví, ale dozvědět se má a může“, přičemž na str. 126 uvádí, že „počátek běhu… je na nejobecnější úrovni vymezen dnem, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé“, k čemuž odkazuje na str. 123, že konkretizace tohoto vymezení byla vysvětlena již tam. No, nebyla. Autor sice správně cituje oba odstavce § 619 o. z., ale zapomíná je (což je pro učebnici zásadní) uvést do souvislosti, čímž se jeho text stává zavádějícím a pedagogicky nepoužitelným. Správně by měl totiž uvést, že oba požadavky § 619 o. z. (v prvním i druhém odstavci) musejí být splněny kumulativně.

Třetí hlava je věnována subjektům, čtvrtá hlava zastoupení. Ani zde Pauly nepřekračuje svůj stín. Jde především o parafráze zákonných pravidel. Neurazí, nenadchne.

Pátá hlava pojednává o subjektivních právech a povinnostech. Tato část trpí nesystematičností a absencí důležitých informací. Schází zde jedno ze základních třídění soukromých subjektivních práv: podle jejich obsahu na 1) práva propůjčující moc nad věcí, 2) nároky[6] a 3) utvářecí práva. Do první skupiny patří typicky právo vlastnické, do druhé pohledávky a do třetí např. právo vypovědět závazek, namítnout neplatnost právního jednání apod. Vůbec je zvláštní, že o utvářecích právech se autoři nikde v knize nezmiňují, přitom jejich vymezení je důležité. Tato kategorie subjektivních práv je autory prostě ignorována, stejně jako kategorie nepravých (či zdánlivých) povinností.

Když se píše o institucionální ochraně subjektivních práv, je zdůrazněna ochrana vlastnického práva a ochrana držby. Místo toho by jistě bylo vhodnější a systematičtější pojednat obecně o petitorní ochraně a vedle toho o ochraně posesorní (tedy ochraně držby). V podání Paulyho to vypadá (a snad je to jen nemotorné vyjádření), že petitorní ochrana zahrnuje pouze ochranu vlastnického práva (str. 244).

Velmi nešťastně pojatou je část věnovaná právní odpovědnosti a to zejména v pasážích, kde se píše o odpovědnosti za škodu. Z ní je patrné Paulyho ustrnutí v myšlenkových schématech předchozí právní úpravy, když velmi zjednodušuje pojetí předpokladů odpovědnosti za škodu a např. u příčinné souvislosti je schopen napsat, že „nepříznivý následek… musí být skutečně bezprostředním důsledkem protiprávního jednání“ (str. 253); nemusí, často existuje kauzální řetězec. Nebo když píše, že „nelze nevidět, že mezi případy škody způsobené právně relevantní událostí a případy bezdůvodného obohacení vzniklého na základě takové události není z hlediska teoretické konstrukce odpovědnosti žádný rozdíl“ (str. 255), bolí z toho oči; připomenu jen to základní: rozdíl spočívá již v účelu obou institutů, když náhrada škody se zaměřuje na poškozeného, míří na kompenzaci škody, která mu vznikla, kdežto uprostřed zájmu regulace bezdůvodného obohacení stojí obohacený, kterému má být odčerpáno, co bezdůvodně nabyl.

Šestá hlava je věnována věcem. Tato část je uvozena textem o pojmu věci. Jde o „hezkou“ ilustraci toho, jak se k učebnici nemá přistupovat – text je de facto takovým „kopnutím“ do vymezení věci v občanském zákoníku. Má Pauly právo vyjádřit svůj názor na legální definici věci? Jistě. Má to činit v učebnici? Ne. V té má podat doktrinární výklad pojmu věc. A ten tu student nedostane. Autor i dále uvádí různé raritní či přímo chybné názory: na str. 262 například odmítá mezi věci v právním slova smyslu řadit pohledávky, nebo na str. 264 za nemovitou věc považuje stroj dle § 508 o. z., neboť se drží čistě jazykového výkladu bez ohledu na teleologické pozadí příslušných pravidel, na str. 277 směšuje dočasnou stavbu dle soukromého práva s dočasnou stavbou dle veřejného práva.

 

3. Závěr 

Z publikace (přesněji řečeno z její první části) mám velmi rozpačité dojmy. Opět nejde o učebnici v pravém slova smyslu, což je v roce 2024 opravdu tristní. Text není dobře strukturovaný (pozitivem je, že alespoň užívá ztučnění ke zvýraznění), objevují se v něm zásadní věcné chyby, byť naštěstí nejsou obsaženy na každé stránce. S doktrínou se pracuje nahodile bez rozlišení kvality odkazovaných publikací, to samé platí pro judikaturu, když se třeba vybere ojedinělé rozhodnutí, které je již překonané pozdější rozhodovací činností.

Jako celek působí text nevyváženě a tak nějak zbytečně – není vůbec zřejmé, proč taková kniha vznikla, protože je lehce zaměnitelná např. s dříve vydanou publikací Dvořák, J., Švestka, J., Zuklínová M. et al. Občanské právo hmotné. Svazek 1. Díl první. Obecná část. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016.

Studentům (ani nikomu jinému) bych tuto publikaci nedoporučil, není to dobrá pomůcka pro pochopení regulace obecné části občanského práva. Chce-li se student seznámit s pojmy a instituty obecné části občanského práva, může raději sáhnout po knize Tichý, L. Obecná část občanského práva. Praha: C. H. Beck, 2014 (nejde sice o učebnici, ani se tak neprezentuje, leč přesto je přes některé své nedostatky vhodnější studijní podporou, než recenzované dílo).

Autoři by sice proti mým výtkám mohli často namítnout, že nejsou jediní, kteří určité názory prezentují, a že lze ten či onen názor číst i v dalších publikacích. To je sice pravda, leč chyba nepřestává býti chybou jen proto, že se jí dopouští vícero lidí.

JUDr. Petr Bezouška, Ph.D.

 

---

[1] O tom, jak se v České republice recenzují právnické publikace, by jednou mohla vzniknout zajímavá diplomová práce. Nejspíš z oboru sociologie.

[2] K dispozici zde: https://advokatnidenik.cz/2024/01/09/kindl-m-rozehnal-a-a-kol-obcanske-pravo-souhrnny-vyklad

[3] Koziol, H., Welser, R. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band I. Allgemeiner Teil, Sachenrecht, Familienrecht. 13. Aufl. Wien: Manz, 2006.

[4] Viz Melzer, F., Tégl, P. et al. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014.

[5] Brim, L. Komentář k § 610. In Lavický, P. et al. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, m. č. 5–9.

[6] Nárok má v civilistice totiž i jiný význam, než uvádí Pauly – nárok (Anspruch) je tradičně užíván pro označení subjektivního práva požadovat od jiného, aby něco konal, strpěl, nebo se něčeho zdržel. Například prodávající má nárok na zaplacení kupní ceny. Autor připomíná pouze méně tradiční obsah pojmu nárok – jako vlastnost subjektivního práva spočívající v jeho vynutitelnosti.