Sídlo České advokátní komory – Kaňkův palác na Národní třídě 16 – je místem, kudy před 35 lety skutečně kráčely dějiny. V prostorách pod klenbami, kde je v současné době Galerie 17. listopadu, tu tehdy bylo podloubí s úzkými vstupy, v němž se večer 17. listopadu 1989 tísnil obří dav lidí, kteří se sem dostali buď z donucení po zásahu bezpečnostních složek, nebo dobrovolně ve snaze najít úkryt. Dnes slouží podloubí jako veřejnosti volně otevřená galerie s fotografiemi Tomkiho Němce a k pomníku na průčelí budovy ČAK se může dostat volně kdokoliv. Na to, jak na události před 35 lety vzpomínají advokátky a advokáti, i na to, jak hodnotí tři a půl dekády svobody a demokracie, se ptal Advokátní deník.

 

Předseda ČAK Robert Němec

V roce 1989 jsem byl studentem čtvrtého ročníku Gymnázia v Liberci. Informace o brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě 17. listopadu k nám přicházely se zpožděním a velmi kusé. Málokdo si dnes dovede představit, jak bylo zpravodajství oficiálních sdělovacích prostředků nesvobodné a zkreslené. Informace se šířily spíše neoficiálními kanály od kamarádů studentů z Prahy nebo z režimem rušeného vysílání rozhlasových stanic Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Jakožto nejstarší studenti gymnázia jsme se s nadšením zapojili do revolučních událostí. Zřídili jsme stávkový výbor, roznášeli jsme letáky po libereckých fabrikách, ve snaze zapojit do demonstrací co nejvíce lidí. Události dostaly nečekaný spád a komunistický režim se během několika týdnů zhroutil. Studentům přinesla sametová revoluce možnost svobodně si zvolit studijní obory, a to bez potřeby kádrových posudků.

 

Místopředsedkyně ČAK Monika Novotná

V listopadu 1989 jsem jako čerstvá absolventka právnické fakulty pracovala jako advokátní koncipientka v advokátní poradně č. 2 v Ječné ulici. Pamatuji si, jak v říjnu obcházela paní Lorencová, sekretářka pana doktora Motejla, kanceláře s výtiskem Rudého práva s otištěným narozeninovým přáním Ferdinandu Vaňkovi z Malého Hrádku, a já jsem poprvé viděla fotografii Václava Havla. Samotného 17. listopadu jsem měla jít na absolventské setkání spolužáků z gymnázia, ale protože jsem byla v jiném stavu, rozhodla jsem se, že zůstanu raději doma. Někteří z mých bývalých spolužáků pak byli mezi studenty zbitými na Národní třídě. Tehdy jsme bydleli kousek od Václavského náměstí, a když se stávkující studenti přesunuli k pomníku svatého Václava, začalo již mrznout. Svým kamarádům jsem proto vařila čaj do velkých čínských termosek a oni si pro něj chodili k nám domů. Všechny události jsem pak sledovala již jen z televize, protože syn se nám narodil 17. prosince 1989. Byla jsem tehdy (a jsem i dnes) moc ráda, že se už narodil do svobodného Československa.

Mám ještě jednu vzpomínku. Naše kancelář sídlí v areálu Křižovníků s červenou hvězdou, řádu, který založila Anežka Česká. Jeden z jeho členů, Mgr. Kučerka, nám vyprávěl okolnosti jejího svatořečení. K němu bylo nutné mít její relikvii, ale ta v Čechách nebyla, protože hrob Anežky České není dodnes známý. V roce 1989 v rámci procesu svatořečení nám španělská královská rodina darovala část její čelisti, čímž naplnila legendu, že až se Anežka objeví v Čechách, bude se nám dařit lépe. Anežka byla svatořečena jen pár dní před 17. listopadem 1989 – hezká pohádka.

A na závěr poslední kousek nostalgie – Marta Kubišová v roce 1968 nazpívala písničku Rig-o-ding, kde zpívá o zvonkových lidech, kteří zbavují ostatní neštěstí. Závěr té písničky je věnován „dětem zvonečků“, které, „až jednou vyrostou, tak jistě zazvoní“. Vyrostli, vzali klíče a zazvonili.

 

Místopředseda ČAK Ondřej Trubač

Listopad 1989 mě zastihl v 8. třídě základní školy. Následovala „divoká“ 90. léta, která byla svým způsobem výjimečná a z dnešního pohledu vlastně až neuvěřitelná. Čerstvě nabytá svoboda s sebou přinesla obrovskou vlnu euforie, kterou jsme pocítili i jako školáci, a všechno se najednou zdálo být bezproblémové a možné. Nepřišlo mi proto nijak zvláštní, když jsem třeba ve druhém ročníku na gymnáziu chtěl vyzkoušet tehdy všude skloňované podnikání. Domluvil jsem se se svým strýcem a zorganizoval dovoz kontejneru ojetých skútrů z Japonska.

Jsem moc rád a vděčný, že jsem tu dobu mohl zažít, a i když si občas říkáme, ze jsme za těch 35 let mohli dojít možná o něco dál, anebo třeba i někam jinam, tak bychom hlavně neměli zapomínat na jednu zásadní věc #dikyzemuzem!

 

Člen představenstva ČAK Tomáš Sokol

Toho 17. listopadu v osmdesátým devátým se to nějak zvrtlo. Původně naplánovaná akce nevypadala nijak sexy. Studenti, mimo jiné pod záštitou Socialistického svazu mladých, a dokonce s požehnáním Komunistické strany, svolali shromáždění ke Dni studentů. Vypadalo to na nudnou selanku oproti opravdovým demonstracím. Třeba proti tomu, co se dělo o Palachově týdnu v lednu stejného roku. Nebo i jiným akcím, které jsem obrážel od roku 1969, nejdříve s kamarády a posléze se ženou a dětmi. Děti si tak dodnes pamatují, že po výzvě k vyklizení Václavského náměstí za účelem jeho strojového úklidu nasadí esenbáci do pěti minut vodní děla. Soukromě si dost užívám vzpomínku na demonstraci 1. května 1969, která mi vynesla útok na veřejného činitelé a výtržnictví v jednočinném souběhu. A dva dny v CPZ. Toho sedmnáctého to prostě vypadalo nezajímavě. Takže jsem jako každý pátek a jako každý slušný člověk šel až večer do hospody. Tam poprvé někdo přišel s tím, že se to na Národní nějak zvrtlo. Ale co z toho bude, nikoho nenapadlo. Brutálně zbití demonstranti nebyli zas až tak něco neobvyklého. Bestie sice viditelně hynula, ale jak dlouho to bude trvat, než odejde definitivně, a koho ještě stihne pokousat, se nedalo tušit. Například ten Palachův týden byl, pokud možno, ještě větší masakr. I když pravda, vynesl mi i dva klienty. Těžko říct, jestli komunisty po sedmnáctém listopadu dorazily ty zmlácení studenti nebo vlastně „neexistující mrtvý“ z Národní třídy, případně zda v tom měl prsty jakýsi sovětský generál, který sem náhodou z Moskvy zaletěl na večeři. Eventuálně něco úplně jiného. Vyšetřovali to roky, ale pokud vím, na nic definitivního se nepřišlo. Prostě se to zvrtlo a do měsíce byl rudý předvoj lidstva i s jeho socialismem v háji. Dalo by se říct, že se KSČ definitivně sesypala po demonstraci, kterou pod její záštitou spoluorganizoval SSM. Dějiny jsou prostě někdy směšné.

 

Advokát, bývalý předseda ČAK, Vladimír Jirousek

Nejsem sice Sibyla, ale od invaze migrantů z NDR na velvyslanectví SRN v Praze jsem ve stavu zdravé nervozity očekával, kdy to praskne. Na rozdíl od jiných, kteří si stále nedovedli představit konec systému „nekonečné beznaděje“, jsem byl přesvědčen, že stěží můžeme přežít v roli opuštěného ostrůvku „světlých zítřků“. Takže když to skutečně prasklo, byli jsme s manželkou tak nějak vnitřně připraveni. Ten týden od pátku 17. listopadu 1989 bylo v Ostravě pěkně hnusné počasí. Byla zima, chvíli pršelo, chvíli padal mokrý sníh. Bolševik plakal a nám bylo krásně. Když nám byla zima, tak jsme se s ženou na náměstí T. G. Masaryka (tehdy náměstí Lidových milicí) střídali. A sem tam přítomné příslušníky StB, které jsem samozřejmě znal z tzv. „stodevítek“ (tč. emigrace dle § 109 tr. zák.), jsem „uctivě“ zdravil. Asi ještě doufali … A ve čtvrtek 23. listopadu 1989 jsem nevydržel, jel jsem do Prahy a večer na Václavském náměstí jsem si užíval konec nekonečna!

 

Člen představenstva ČAK Pavel Kroupa

V listopadu 1989 mi sice bylo jen deset let, ale dodnes si živě vzpomínám, jak jsem krátce poté s rodiči v Liberci sledoval vystoupení Jaroslava Hutky a pak proslov Václava Havla. Vybavuji si tu elektrizující atmosféru a naději lidí ve změnu. Ve škole jsme už nemuseli říkat soudružko učitelko a na besídkách prohlašovat, že mír je náš táta. Naše původně ruštinářka byla v němčině dvě lekce před námi. A začaly devadesátky, pro mě naprosto formující a milovaná dekáda. Svobodná a nespoutaná! Od té doby si velmi vážím toho, v jakých poměrech a v jak skvělé zemi můžu díky sametové revoluci žít, pracovat a dnes už i vychovávat vlastní děti.

 

Advokát, otec projektu Advokáti proti totalitě, Petr Toman

V listopadu 1989 jsem byl začínajícím advokátem v Chomutově. Můj plat byl 1 900 Kčs hrubého, což bylo hodně málo. Přivydělával jsem si proto jako konferenciér různých společenských akcí, plesů a také jsem měl samostatný pořad s tehdejší první dámou české operety Nelly Gajerovou. Před vystoupením jsem sedl do svého trabantu, který jsem krátce předtím koupil za 13 000 Kčs, dojel do Prahy, přivezl paní Nelly na společné vystoupení, potom ji odvezl zpět do Prahy a vrátil se hluboko po půlnoci do Chomutova.

O událostech v Praze dne 17. 11. jsme se v Chomutově začali dozvídat až v pondělí 20. listopadu 1989, kdy pražští herci vyhlásili stávku. Hned jsem telefonoval Nelly Gajerové, jak to bude s naším plánovaným úterním vystoupením. Dodnes slyším její kouzelně chraplavý hlas: „Ale Petře, moji diváci mě očekávají.“ Až dodatečně jsem si uvědomil, jak moc tato věta ovlivnila můj další život. Znamenala totiž, že jsem v úterý 21. 11. 2019 opět sedl do svého trabantu a jel pro paní Nelly do Prahy. Jel jsem však už v poledne, abych si prošel Prahu a mohl se zúčastnit demonstrace na Václavském náměstí. Na tehdejší atmosféru se nedá zapomenout. Náměstí plné lidí s klíči v rukou a nadějí v očích, Václav Havel a další osobnosti na balkónu Melantrichu. Tehdy jsem ho viděl poprvé. Bylo jasné, že se něco děje.

Vystoupení jsme s paní Nelly absolvovali. Někdo by mohl říci, že jsme byli stávkokazy, ale díky tomu jsem přivezl do Chomutova osobní zprávu o atmosféře v Praze a zapojil se do činnosti vznikajícího Občanského fóra. Všichni jsme tehdy měli strach, co se bude dít dál, nikdo nevěděl, zda se bude zatýkat nebo ne, šířily se zprávy o připravovaném zásahu Lidových milicí nejen v Praze, ale i v Chomutově. Advokát se v každém případě hodil.

Největší slávu zažil Chomutov 12. února 1990. Tehdy totiž vystoupil na demonstraci prezident Václav Havel. Měl jsem tu čest celou demonstraci moderovat. Chomutovské náměstí bylo zcela zaplněné. Nevím, kolik lidí tam bylo, ale vím, že to byla největší akce, kterou jsem kdy moderoval. Tehdy jsem si poprvé potřásl s Václavem Havlem rukou a osobně poznal, jak skromný to byl muž. Později, již jako poslanec Federálního shromáždění, jsem měl možnost setkávat se s ním častěji. Skromným zůstával stále. Navíc každým svým krokem dokazoval, že je to prezident, jakého jsme sedmdesát let před ním a bohužel ani nikdy po něm neměli.

 

Předseda Odvolací kárné komise ČAK Bohuslav Sedlatý

17. listopad 1989 byl základní krok k získání svobody. Málokdo si však v té době uvědomoval, že svoboda je fenomén, s nímž se teprve musíme naučit zacházet.

 

Advokát František Schulmann

V pražské advokacii vládla uvolněná atmosféra již od poloviny osmdesátých let. Necelých tři sta advokátů a možná pětadvacet koncipientů, to byla komunita, v níž každý znal každého, obecně se vědělo, kdo je kdo, s kým mluvit, komu se (byla jich hrstka) raději vyhnout.

Takřka zcela svobodné volby v Polsku (červen 1989), rehabilitace někdejších „kontrarevolucionářů“ z roku 1956 v Maďarsku, navazující prohlášení Několik vět, které podepsali tisíce (do té doby bezejmenných) občanů, mezi nimi i advokáti, a to vše bez jakéhokoli postihu, komické expozé prvního komunisty Milouše Jakeše v Červeném Hrádku, vystoupení ve Švýcarsku žijícího ekonoma Oty Šika (tvůrce hospodářských reforem v roce 1968) v Budapešti vzdor hrozbě diplomatické roztržky, odchod tisíců občanů Německé demokratické republiky do Spolkové republiky Německo přes území tehdejšího Československa a Maďarsko, tu a tam opatrná kritika v oficiálních novinách následující po brutálních zákrocích Sboru národní bezpečnosti proti demonstrantům v srpnu a říjnu, hrdinství některých soudců, kteří se odvážili zastavovat trestní řízení s demonstranty pro neexistující společenskou nebezpečnost jejich jednání, exodus desetitisíců Němců ze socialistického ráje na zastupitelský úřad Spolkové republiky Německo v Praze, pád berlínské zdi, to vše byl úvod k 17. listopadu 1989.

Bylo to o tom, kdy se tak stane.

Onen pátek jsem byl v advokátní poradně č. 5 na Václavském náměstí (palác Luxor) a jako obvykle jsem psal, abych stíhal neúprosné lhůty. Okolo devatenácté hodiny jsem se vydal domů, protože časně zrána jsem měl jet s jedním novinářem dělat rozhovor s někým významným kamsi za Prahu (to bylo přede mnou utajováno). Na Václavském náměstí nebyla patrná jediná známka, že k něčemu dojde. Vedle advokacie jsem o víkendech přispíval do sportovních rubrik různých novin. Již tehdy jsem měl zařízení pro příjem satelitního vysílání, a mohl tak sledovat zpravodajské stanice v němčině a angličtině. Než jsem šel spát, slyšel jsem, že v centru Prahy mělo k čemusi dojít, ale bylo to velmi neurčité.

Ráno již byly informace konkrétní. Že došlo k velmi brutálnímu zásahu, po němž zůstala řada zraněných. Někteří zvlášť hrdinní obuškáři se neštítili mlátit děvčata jako dobytek.

Poblíž Turnova se konala svatba, kterou navštívili někteří velmi významní představitelé jednoho sportovního odvětví v čele s nově zvoleným prezidentem mezinárodní federace. Za to, že budu překládat rozhovor pro celostátní deník, jsem směl použít obsah pro jeden týdeník. Sedmdesát kilometrů od Prahy nikdo netušil, že se v hlavním městě něco stalo. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, satelitní televizní stanice však postupem doby přinášely aktuální zpravodajství z Prahy. V neděli herci vyhlásili protestní stávku, vzniklo Občanské fórum, některé noviny se rozešly s „pravdou“ stále ještě hlásanou bolševikem atd.

Zkraje dalšího týdne někteří soudci apelovali na advokáty, aby se advokacie jako instituce důrazně ozvala, když před jejím ústředím došlo k bestiálnímu zásahu. Někteří zvlášť uvědomělí soudci a prokurátoři, kteří advokáty zásadně nezdravili, protože se jich otevřeně štítili a též aby si nezadali, náhle v sobě objevili „přátelství“ k advokacii jako stavu a hlasitě zdravili již zdálky…

Začalo se debatovat o budoucnosti advokacie, což vyústilo v přijetí zákona o svobodné a skutečně nezávislé advokacii, ke kterému došlo 1. července 1990. To už je úplně jiný příběh.

 

Advokát Tomáš Nahodil

Blíží se 17. listopad a já bilancuju. Mám jej rád z mnoha důvodů, ale hlavně proto, že jsem ho zažil. Já si to všechno pamatuju, řekl by Jindřich Šídlo. V ten den byl pátek. Bylo mi 11 let a chodil jsem do páté třídy. S babičkou a tříletým bráchou jsme šli odpoledne do cirkusu. Na Letnou! Která se o pár dní později zaplnila vlajkami a transparenty. Pamatuju si, jak televize o pár dní později odvysílala nesestříhaný záznam zásahu na Národní třídě a jak u něj rodiče brečeli. Pamatuju si, jak z tehdejší ústavy vypadla vedoucí úloha komunistické strany a jak rodiče v ten večer bouchali sekt. Mohl jsem si připít s nimi. Když noviny začaly psát svobodně, vzal jsem z naší schránky ranní Lidovou demokracii, ve škole z ní vystříhal a na nástěnku připevnil články. Naše třídní učitelka řekla, uděláme to pořádně, každý bude mít na starosti jedno téma a bude je aktualizovat. Kdyby 17. listopad nepřišel, nejspíš bych rezignovaně vystudoval medicínu, a pak emigroval. Ale protože přišel, začal jsem se zajímat o politiku, média a právo. Ve svobodných médiích jsem pracoval pět let. Stal se advokátem, po čemž jsem toužil už od šesté třídy, a zastupoval proti státu restituenty. Jsem za to vděčný. Ta doba se nevrátí, ale kdykoli si na ni vzpomenu, ocitám se v ní znovu.

 

Hana Rýdlová
Foto: archiv ČAK