Ve věci S. proti České republice Evropský soud pro lidská práva shledal, že nedošlo k porušení práva stěžovatele s tzv. Aspergerovým syndromem na vzdělání, ani k porušení zákazu diskriminace z důvodu zdravotního postižení v průběhu jeho docházky do první třídy základní školy. Porušena nebyla ani participační práva stěžovatele jako dítěte v rámci následného soudního řízení, ve kterém nebyl ústně vyslechnut.

Stěžovatel s poruchou autistického spektra začal ve školním roce 2011/2012 navštěvovat první ročník základní školy. Spolu se svou matkou před Evropským soudem pro lidská práva namítali, že mu škola v průběhu daného roku nezajistila potřebnou podporu, a v následujícím roce byl proto nucen přestoupit na jinou školu. Tvrdili, že mu nebyl včas upraven individuální studijní plán, byly vůči němu používány nevhodné výchovné praktiky typu stání v koutě a nebyl mu zajištěn ani asistent pedagoga. Upozorňovali přitom na nedostatečný dialog školy s rodiči. Před Soudem rovněž namítali, že stěžovatel nebyl v řízení o antidiskriminační žalobě vyslechnut, a nebylo mu tak umožněno účinně participovat na daném řízení.

ESLP v uvedeném případě shledal, že české orgány naplnily svou pozitivní povinnost přijmout přiměřená opatření, která zajistila stěžovateli přístup ke vzdělání za podmínek co možná nejvíce srovnatelných s ostatními dětmi. V souladu se zjištěním vnitrostátních soudů se základní škola o stěžovatelově poruše dozvěděla až se zpožděním. Rodiče se na školské poradenské zařízení, které by určilo speciální vzdělávací potřeby dítěte, obrátili až v průběhu roku. Dle jeho doporučení, které bylo řediteli školy doručeno v lednu 2012, byl hned v únoru stěžovateli vytvořen individuální studijní plán. Asistent pedagoga byl stěžovateli ze strany školského poradenského zařízení doporučen až později, a to pro následující školní rok. Základní škola přitom následně učinila aktivní kroky pro to, aby asistenta pedagoga pro stěžovatele skutečně zajistila, byť na něj – dle tehdy platné vnitrostátní právní úpravy, která předcházela přijetí tzv. inkluzivní novely v roce 2015 – nebyl nárok.

Uplatněná výchovná opatření ESLP vyhodnotil jako potřebná pro vyřešení ojedinělých incidentů, kde došlo k vážnému ohrožení bezpečí stěžovatele nebo řádné realizace výuky. Tato opatření dle Soudu v okolnostech věci nelze hodnotit jako diskriminaci. Soud připustil, že může být pro rodiče někdy těžké akceptovat, že jejich dítě potřebuje asistenci. Zdůraznil proto, že školy a příslušné orgány musí aktivně pomáhat při začleňování dětí s postižením a vytvářet pro ně vhodné podmínky. Za daných okolností však dospěl k závěru, že vyžadovat pro začlenění stěžovatele více by představovalo pro stát nepřiměřenou zátěž. ESLP proto rozhodl, že nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojená s čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Ve vztahu k participačním právům stěžovatele jako dítěte na řízení o antidiskriminační žalobě Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že vzhledem k jeho zdravotnímu postižení i k jeho dříve vyjádřeným obavám z oživení negativních vzpomínek bylo legitimní, když vnitrostátní soudy stěžovatele přímo nevyslechly, neboť rodiče nebyli schopni doložit lékařské potvrzení o tom, že takový výslech by jejich synovi nezpůsobil újmu. Názor dítěte v dané věci byl přitom dle Soudu dostatečně zohledněn díky předloženému písemnému vyjádření stěžovatele a prostřednictvím zastoupení jeho advokáta. Nedošlo proto ani k porušení článku 8 Úmluvy.

Rozsudek naleznete v originálním francouzském znění ZDE.

Anotace a překlad rozsudku budou v dohledné době k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva a dalších mezinárodních lidskoprávních orgánů ZDE.

Zdroj: Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP
Ilustrační foto: Pixabay.com