Za diskriminaci má žena nárok na 300 000 korun, rozhodl Ústavní soud
Dne 5. listopadu 2024 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. ÚS 2236/23, podle kterého platí, že pokud to zákon připouští, při určení náhrady nákladů řízení je nutno u diskriminačních sporů vždy volit ten výklad, který je pro oběť diskriminace příznivější. Náhrada nákladů řízení by měla jít v pochybnostech k tíži osoby diskriminující, nikoli osoby diskriminované.
Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že byla diskriminována z důvodu pohlaví, neboť nebyla v roce 2005 přijata na funkci finanční ředitelky vedlejší účastnice, přestože se zúčastnila výběrového řízení, uspěla v něm a byla hodnocena jako vhodná kandidátka na uvedenou funkci. Do dalšího kola výběrového řízení již nebyla stěžovatelka přizvána, tohoto kola se účastnili jiní kandidáti a podmínky výběrového řízení v tomto kole byly zmírněny. Na obsazovanou funkci byl následně vybrán jiný kandidát-muž.
Stěžovatelka tvrdila, že důvodem postupu vedlejší účastnice bylo pohlaví stěžovatelky. Stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici odstranění následků diskriminačního jednání nahrazením projevu vůle vedlejší účastnice (uzavřením pracovní smlouvy na druh práce finanční ředitel), vyslovení toho, že je oprávněna na náklady vedlejší účastnice uveřejnit v celostátním deníku omluvu a zaplacení náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 1 000 000 Kč.
Věc byla posuzována ještě podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006. Obecné soudy ve věci rozhodovaly opakovaně, včetně Nejvyššího soudu. Obvodní soud zamítl žalobu, aby byly odstraněny následky diskriminace nahrazením projevu vůle vedlejší účastnice, přiznal stěžovatelce nárok na omluvu a zamítl žalobu o náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích (ohledně projevu vůle uzavřít se stěžovatelkou pracovní smlouvu a ohledně náhrady nemajetkové újmy) potvrdil. Ve výroku o přiznání práva na omluvu nebyl prvostupňový rozsudek odvoláním dotčen a nabyl právní moci.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky v části týkající se nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice s uzavřením pracovní smlouvy. V části týkající se náhrady nemajetkové újmy v penězích a ve výrocích o nákladech řízení rozsudky obvodního i městského soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ústavní stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se pravomocně ukončené části sporu o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 1148/20.
Obvodní soud následně uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 150 000 Kč na náhradě nemajetkové újmy v penězích, dále povinnost zaplatit náklady řízení. Stěžovatelce též uložil povinnost zaplatit náklady řízení. Vyšel z toho, že stěžovatelka byla ve sporu úspěšná ze dvou třetin (s nárokem na omluvu a nárokem na zadostiučinění v penězích, nikoli s nárokem na odstranění následků diskriminace).
Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelce přiznal dalších 150 000 Kč. O nákladech řízení před soudy všech stupňů rozhodl tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 8 228 Kč a stěžovatelka i vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit náklady řízení státu každá 55 522,50 Kč. Vyšel z toho, že předmětem řízení byly dva nároky, stěžovatelka byla ve sporu úspěšná z jedné poloviny (s nárokem na peněžní satisfakci, nikoli s nárokem na odstranění následků diskriminace), takže si obě strany sporu nesou své náklady, kromě odvolacího řízení, v němž byla stěžovatelka úspěšná.
Třetí senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) stěžovatelce vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.
Právní věty:
Výrok o nákladech řízení musí odpovídat výsledku řízení ve věci samé a neměl by být v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Připouští-li zákon vícero interpretačních variant při určení náhrady nákladů řízení, je nutno u diskriminačních sporů volit vždy ten výklad, který je pro oběť diskriminace příznivější. Náhrada nákladů řízení by měla jít v pochybnostech k tíži osoby diskriminující, nikoli osoby diskriminované. V opačném případě by byly oběti diskriminačního jednání odrazeny od domáhání se soudní ochrany před diskriminací dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2236/23 je dostupný ZDE.