Následující příspěvek[1] je zaměřen na podrobný výklad pravidla v § 1935 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), týkajícího se přičítání jednání pomocníka, kterého principál (dlužník) užil k plnění povinnosti, přičemž byla způsobena škoda věřiteli. Autor představuje základní myšlenky, které za pravidlem stojí, věnuje se předpokladům, které musejí být naplněny, aby bylo možné k přičtení jednání přistoupit, konkrétně pak pojednává o specifických případech – např. použití dalšího pomocníka, o postavení opatrovníků a zákonných zástupců nebo o pomocnících blízkých věřiteli. V článku jsou nastíněny též limity přičitatelnosti při tzv. excesu pomocníka. Důraz je při výkladu kladen na představení přístupů a soudních rozhodnutí nám příbuzných právních řádů, v nichž lze hledat inspiraci pro česká řešení. Článek tak zaplňuje mezeru v české právní doktríně, neboť tomuto pravidlu nebyla doposud věnována náležitá pozornost.

Východiska

Plní-li principál-dlužník svůj dluh pomocí jiné osoby, přičítá se mu jednání pomocníka, jako by plnil sám.

Myšlenkové schéma je následující: zkoumáme, zda principál-dlužník naplnil skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu (§ 2913 o. z.), přičemž na jednání, které učinil pomocník, hledíme jako na jednání učiněné principálem-dlužníkem; k vyvození odpovědnosti principála je samozřejmě nezbytné, aby byly naplněny všechny předpoklady příslušné skutkové podstaty.

Ačkoli je použití pomocníků při plnění v praxi velmi frekventovaným řešením, prozatím nebyla § 1935 o. z. v doktríně ani v judikatuře věnována náležitá pozornost. Komentářová literatura je unisono velmi povrchní, česká judikatura prozatím výklad § 1935 o. z. neřeší, byť příležitosti by k tomu byly [lze připomenout případ ochranky na hokejovém zápase (NS 25 Cdo 1198/2019) nebo sérii rozhodnutí týkajících se zaměstnance České pošty (NS 33 Cdo 1629/2022, 25 Cdo 1698/2022, 25 Cdo 983/2023, II. ÚS 288/23)]. Odpovědnost za pomocníka při plnění není svébytnou českou úpravou. Naopak, podobná pravidla nacházíme i v nám blízkých právních řádech, proto je vhodné seznámit se s jejich závěry a argumentací a příp. je použít i při řešení českých případů. Začněme tím, co vůbec ospravedlňuje přičtení jednání pomocníka dlužníkovi.[2]

Tím hlavním a nejčastěji traktovaným důvodem je rozšíření působnosti dlužníka a sdílení výhod i nevýhod z jeho činnosti. Dlužníkům právní řád umožňuje (s výjimkou poměrně vzácných, striktně osobních povinností) povolat ke splnění svých hlavních i vedlejších povinností pomocníky a využít je ve svůj prospěch. Tento přístup je též obecně užitečný, neboť ekonomika může prosperovat pouze tehdy, existuje-li ve společnosti dělba práce založená na specializaci, a tedy i nezbytném používání pomocníků.[3] Je pak v souladu s principem vyrovnávací spravedlnosti, že principál (dlužník) odpovídá za pochybení pomocníka: kdo může zvýšit svůj prospěch prostřednictvím využití pomocníků, zejména vůči smluvnímu partnerovi, měl by nést i škody spojené se zapojením těchto pomocníků; prospěch a nevýhoda tvoří jeden celek.[4]

Jinými slovy, dlužník za cenu „neomezené odpovědnosti za svého pomocníka“ získává oprávnění použít místo sebe pomocníka ke splnění své povinnosti. Pravidlo brání tomu, aby skrze zapojení pomocníka mohl dlužník dosáhnout snížení své odpovědnosti, kterou nese, plní-li sám. Toto zdůvodnění samozřejmě neplatí pouze pro podnikatele, neboť prospěch z činnosti pomocníka nelze zužovat pouze na zisk ve smyslu § 420 o. z., ale prospěchem může být i „prostá“ úspora času.

V případě plnění povinností ochrany a péče je zdůvodnění odlišné, neboť již nejde ani tak o výhodu pro dlužníka spojenou se zapojením pomocníka (souvislost s plněním hlavních a vedlejších povinností je podstatně slabší), ale o věřitelův zájem na nedotknutelnosti jeho právních statků. Zvláštní riziko tak pro věřitele vyplývá z toho, že otevírá svoji právní sféru dlužníkovi a jeho pomocníkům u příležitosti plnění hlavní či vedlejší povinnosti: a to odůvodňuje přiznat věřiteli (a osobám, u nichž má věřitel vlastní zájem na zabránění vzniku škody) smluvní odpovědnostní nárok vůči dlužníkovi nad rámec deliktní odpovědnosti.[5] Z toho vyplývá, že pomocník se nemusí konkrétně podílet na povinnostech dlužníka vůči věřiteli, ale stačí, že jeho činnost může mít pro věřitele škodlivé následky. Jinak řečeno, odpovědnost podle § 1935 o. z. přichází v úvahu také tehdy, pověří-li dlužník určitou osobu provedením prací (nebo jinou činností), které nemají být poskytnuty věřiteli, ale samotnému dlužníkovi – pokud se tato osoba při výkonu své práce pro dlužníka dostane do styku s právními zájmy věřitele, může jednat jako pomocník dlužníka při plnění jeho povinností na ochranu věřitele.[6]

Pravidlo je též motivací pro principála, aby přijal vhodná preventivní opatření na ochranu před vznikem škody, neboť je to on, kdo je k tomu lépe vybaven než pomocník.

Je nutné dodat, že v systému objektivní odpovědnosti, na níž smluvní odpovědnost za škodu stojí, bychom ve většině případů k obdobnému výsledku dospěli i v případě použití právní konstrukce, která vlastní odpovědnost principála (dlužníka) spojuje s porušením povinnosti péče a ochrany spočívající v řádném výběru pomocníka.

Důležité je zmínit i to, že pomocníci při plnění často nebudou vůči věřitelům odpovědní, neboť k povinnosti, s jejímž plněním pomáhají, je zavázán pouze dlužník (principál), ne však pomocník. Proto o pomocníkovi nelze říci, že porušuje smluvní povinnost (jeho jednání by bylo protiprávní pouze tehdy, spáchal-li by delikt). I proto musí být možnost dlužníka přenechat plnění povinností jiným osobám doprovázena rozšířením i jeho odpovědnosti za tyto osoby; v opačném případě by si dlužník mohl pomocí pomocníků výrazně zlepšit své postavení na úkor věřitele.

Plnění povinnosti (dluhu) dlužníka 

Základní vymezení

Dlužníkovi se jednání pomocníka přičítá v případě, že s jeho pomocí plní svůj dluh;[7] šlo-li by ze strany principála pouze o liberalitu, § 1935 o. z. se nepoužije. Pomocníkem je tedy ten, koho dlužník použije ke splnění své povinnosti, tj. „sám ho zapojí do prosazování svých zájmů“.[8] Jaká konkrétní povinnost dlužníka tíží ve vztahu k věřiteli, určujeme pomocí výkladových pravidel (je jistě rozdíl mezi tím, když se dlužník zaváže určitou činnost provést, anebo se zaváže někoho k určité činnosti vybrat[9]). Může jít jak o hlavní povinnost k plnění, o vedlejší povinnosti, tak i o povinnost ochrany a péče.[10] Jde-li o povinnost, která je obsahem neplatného závazku, nebrání to použití § 1935 o. z. Není důležité, zda pomocník poskytuje za dlužníka celé plnění, nebo pomáhá s plněním jen zčásti.

V některých případech může být problematické tuto povinnost dlužníka vůči věřiteli určit a rozhodnout, zda určitá osoba jedná jako pomocník dlužníka. Existují-li pochybnosti, je namístě analogicky použít pravidlo § 436 odst. 1 o. z. in fine, které vychází z principu zjevnosti: když není zřejmé, že někdo jedná za jiného, platí, že jedná vlastním jménem.

V souladu s § 11 o. z. lze § 1935 o. z. užít i na plnění povinností, které nemají obligační povahu;[11] ať již budeme předsmluvní povinnosti pojímat jako kvazismluvní, či zákonné, i na jejich plnění se § 1935 o. z. použije.[12] Vždy však musí jít o plnění povinnosti vůči konkrétní jiné osobě (musí zde existovat zvláštní poměr), ne o povinnosti vůči veřejnosti, vůči všem (v oblasti deliktního práva se uplatní § 2914 o. z.[13]). Může jít též o povinnost na základě veřejnoprávního vztahu. V rakouské judikatuře se uznává existence zvláštního poměru i v případě vlastníků sousedních nemovitostí, jde-li o jejich sousedské povinnosti; soudím, že do naší regulace je tento závěr, který se opírá o výslovné pravidlo § 364 odst. 1 věty druhé ABGB, nepřenosný a při plnění povinností dle § 1012 a násl. o. z. s použitím pomocníka se má použít pravidlo § 2914 o. z.[14]

Pravidlo v § 1935 o. z. se samozřejmě vztahuje i na plnění povinnosti nekonat (opomenout). Umožní-li dlužník svému zaměstnanci jednat v oblasti, na kterou se vztahuje povinnost zdržet se jednání, je za to dlužník odpovědný. To má zvláštní význam u konkurenčních doložek: povinnému z konkurenční doložky přičteme jednání těch, kteří jeho jménem vykonávají zakázanou konkurenční činnost, nebo takovému jednání nezabránili.[15]

Je třeba počítat též s rozšířením ochrany na některé třetí osoby stojící vně závazku (viz regulace smlouvy s ochrannými účinky vůči třetím osobám): principál pak může podle § 1935 o. z. odpovídat za jednání svých pomocníků nejen věřiteli, ale při splnění zákonných předpokladů i třetím osobám.[16] Samotná smlouva mezi principálem a pomocníkem však zpravidla nemá charakter smlouvy s ochrannými účinky vůči třetím osobám.

 

Plnění bezúplatného závazku

Klade se otázka, zda se § 1935 o. z. má použít i v případě bezúplatných závazků (darování), u nichž se uznává určité omezení odpovědnosti (srov. např. neodpovědnost dárce za vady předmětu daru – viz § 1914 odst. 1 o. z., s výjimkou některých případů náhrady škody v důsledku vady dle § 2065 o. z.). Koziol připomíná, že toto omezení se týká pouze povinnosti k plnění, nikoli povinností ochrany a péče.[17] Jsou-li důvody přičtení jednání pomocníka principálovi založeny především na myšlence sledování vlastních zájmů, pak se § 1935 o. z. nemůže použít.[18] Dlužník však může odpovídat věřiteli za porušení povinnosti péče a ochrany, pokud pomocníka nepečlivě vybral – to je však odpovědnost za jeho vlastní jednání.

Vztah mezi principálem (dlužníkem) a pomocníkem

Mezi principálem (dlužníkem) a pomocníkem nemusí existovat závazek, stačí, že pomocník je pro jiného činný z prosté slušnosti (liberality). Pomocníkem v režimu § 1935 o. z. je jak tzv. nesamostatný pomocník (např. zaměstnanec, zmocněnec), tak i osoba vystupující jako samostatný podnikatel (např. poddodavatel): v režimu § 1935 o. z. není relevantní, zda je pomocník závislý na pokynech dlužníka (principála). Vyjdeme-li z myšlenky, že dlužník má nést riziko zapojení pomocníků, protože z toho má prospěch, pak nemůže být důležité, zda dlužník použil nezávislou osobu (např. podnikatele), nebo osobu závislou na jeho pokynech (např. zaměstnance), a zda ji mohl kontrolovat.

Např. dopravce může být pomocníkem prodávajícího,[19] pronajímatel může odpovídat nájemci za řemeslníka, kterého pověřil provedením oprav v pronajatém bytě, a banka, která financuje nabytí podílů zaměstnanců ve společnosti zaměstnavatele a přenechala jednání o poskytnutí úvěru zaměstnavateli, odpovídá za nesprávné informování zaměstnavatele o rizicích transakce.[20]

Udělí-li dlužník pomocníkovi pokyny, pak porušení (překročení) těchto pokynů samo o sobě nevylučuje odpovědnost podle § 1935 o. z. Riziko takovýchto odchylek nemůže jít k tíži věřitele.

Použití dalšího pomocníka primárním pomocníkem

Další pomocník použitý pomocníkem není automaticky pomocníkem dlužníka. Pokud by však byl pomocník dlužníkem zmocněn k povolání dalšího pomocníka, pak se i ten podílí na plnění s vůlí dlužníka a § 1935 o. z. se použije; toto zmocnění nemusí být výslovné, může vyplývat i ze zvyklostí či zavedené praxe stran.[21] Např. kdo zapojí do své činnosti nezávislého podnikatele, musí počítat s tím, že ten využívá ke své činnosti další osoby, a proto lze jejich jednání přičíst dlužníkovi dle § 1935 o. z.[22] Souhlasí-li dlužník se zapojením dalších pomocníků svého pomocníka, přičítá se mu jejich jednání i tehdy, když nevěděl, zda skutečně k zapojení těchto osob došlo a které konkrétní osoby to byly.[23]

Kromě případu, v němž dlužník primárního pomocníka zmocní k použití dalších pomocníků, odpovídá dlužník za další pomocníky též tehdy, představuje-li jejich použití selhání primárního pomocníka – např. když je ten nepečlivě vybere nebo na ně nedostatečně dohlíží; dlužníkovi se nepřičítá jednání dalšího pomocníka, ale vadné jednání primárního pomocníka.

Činnost s vůlí dlužníka

V zásadě pod § 1935 o. z. patří pouze ty osoby, které pomáhají při plnění s vůlí dlužníka. Proto např. u leasingové transakce není dodavatel, který potenciálnímu leasingovému nájemci poskytne informace o obsahu leasingové smlouvy, aniž by ho tím leasingový pronajímatel pověřil, jeho pomocníkem.[24] Není nutné, aby pomocník věděl o existenci povinnosti dlužníka nebo že svým jednáním plní povinnost dlužníka (důvod, proč se cítí být nucen jednat, je irelevantní). Nezáleží tedy na vědomí a vůli pomocníka, ale na tom, kdo ho nechá jednat za sebe, aby splnil svoji povinnost.[25] Je sice zřejmé, že za určitých okolností se pečlivěji chovají ti, kteří vědí, že jednají v zájmu jiného a že jejich selhání může u této osoby vyvolat povinnost k náhradě škody, nelze však přehlížet, že je na dlužníkovi-principálovi, aby pomocníka informoval a vyzval k potřebné opatrnosti.

Není nutné, aby dlužník dal věřiteli na vědomí, že k plnění využije pomocníka. Postačuje, že má vůli umožnit pomocníkovi podílet se na plnění povinnosti. Avšak v případě, že dlužník pouze očekává, že se určitá třetí osoba bude podílet na plnění jeho povinnosti, z ní samo o sobě pomocníka nedělá, byť by k tomu došlo (pak totiž nejde o aktivní využití pomocníka).

Vyžaduje-li se činnost s vůlí dlužníka, je zřejmé, že není-li dlužník s to takovou vůli vytvořit, nemůže ani odpovídat za pomocníka, kterého by snad k plnění své povinnosti zjednal: lidé s omezenou svéprávností, nezletilí či duševně nemocní jsou tudíž před odpovědností za pomocníka chráněni, ledaže projevují vůli mimo své omezení. Pověřil-li však někdo pomocníka předtím, než k tomu ztratil způsobilost, nestojí použití § 1935 o. z. nic v cestě.

Vyvolá-li dlužník vlastní vinou u věřitele zdání, že někdo jiný je jeho pomocníkem, nemůže se následně vůči věřiteli dovolat nedostatku své vůle, byl-li věřitel v dobré víře a mohl-li rozumně předpokládat, že třetí osoba pomocníkem je (analogicky se použije § 444 odst. 1 o. z.).

Vmísí-li se někdo do plnění povinnosti jako nepřikázaný jednatel, odpovídá za něj dlužník, jestliže činnost nepřikázaného jednatele odpovídá jeho skutečné nebo domnělé vůli.[26] Základní myšlence pravidla v § 1935 o. z. odpovídá skutečnost, že dlužník, který má z činnosti nepřikázaného jednatele prospěch, musí nést i újmu z případného nesprávného postupu (právo na náhradu škody dlužníka vůči tomuto pomocníku řeší § 3009 odst. 2 o. z.). Nejedná-li se o tento případ, přičítá se jednání nepřikázaného jednatele dlužníkovi pouze v případě, že je následně schválí.

Zákonný zástupce a opatrovník

Pravidlo v § 1935 o. z. výslovně neřeší, zda lze za pomocníka považovat i zákonného zástupce či opatrovníka dlužníka (např. rakouské právo i německé právo staví odpovědnost za zákonného zástupce na roveň odpovědnosti za pomocníka).

Soudím, že existují spíše důvody pro závěr, že v režimu § 1935 o. z. je pomocníkem i zákonný zástupce či opatrovník. Tento závěr je také založen na myšlence spravedlivého rozdělení rizika: umožňuje-li zákon (či rozhodnutí orgánu veřejné moci) osobě s omezenou svéprávností právně jednat s pomocí zákonného zástupce či opatrovníka za účelem ochrany jejích zájmů a naplňování jejích práv (viz § 457 o. z.), je téměř povinné, aby tato osoba nesla též riziko odpovědnosti za tuto činnost. Totéž platí i pro právnické osoby, jde-li o činnost jejich orgánů (viz § 167 o. z.).[27]

Výše uvedené jistě platí v případě selhání zástupce při plnění hlavní nebo samostatné vedlejší povinnosti. V případě porušení povinnosti ochrany a péče by však odpovědnost zastoupeného neměla nastoupit. Koziol uvádí několik důvodů, pro které je třeba k zákonným zástupcům přistupovat odlišně. Za prvé, zastoupený, zejména nezletilý, nemá možnost zvolit si zástupce. Za druhé, zákonný zástupce je ustanoven k ochraně nezpůsobilé osoby; rozsáhlé přičítání vadného jednání zástupce by bylo v rozporu s touto myšlenkou. Za třetí, argument, že zastoupený je solventnější než zástupce, zde obvykle neplatí. Konečně lze také argumentovat tím, že věřitel zpravidla nevkládá svou důvěru do nezpůsobilého dlužníka, ale do zástupce, který jedná samostatně a místo zastoupeného.[28]

Pomocník blízký věřiteli

K zapojení pomocníka v řadě případů dochází také ve prospěch věřitele nebo alespoň ve prospěch obou stran. Zapojení pomocníků je nezřídka způsobeno tím, že dlužník nemá dostatečnou způsobilost nebo schopnost potřebnou ke splnění své povinnosti. Zapojení pomocníka slouží na jedné straně vnitřní dělbě práce a jejímu usnadnění a na druhé straně se děje i ve prospěch věřitele s ohledem na jeho zájem na plnění. Zapojením kompetentního pomocníka se totiž snižuje i věřitelovo riziko, a jeho zájem na plnění je tak lépe zajištěn.

Při sledování základní myšlenky, na níž stojí odpovědnost za pomocníka při plnění, je třeba zkoumat, zda lze § 1935 o. z. použít i v těch případech, v nichž existuje určitá blízkost pomocníka vůči věřiteli. Jedná se o tyto tři případy:[29]

• pomocník dlužníka je současně zaměstnancem věřitele,
• pomocník musí být schválen věřitelem,
• pomocník je dlužníkem použit na žádost věřitele.

Zaměstnanci věřitele mohou v určitých případech působit jako pomocníci dlužníka, např.: společnost A se zavázala opravit počítač patřící společnosti B a po opravě jej společnosti B vrátit. Zhotovitel nemůže vrátit počítač, a proto jej vyzvedne zaměstnanec objednatele – ten, ač zaměstnanec objednatele, působí při splnění povinnosti zhotovitele jako jeho pomocník. Otázkou nicméně je, zda lze dlužníkovi (v našem případě zhotoviteli) přičíst selhání zaměstnance věřitele (zde objednatele). Soudím, že pravidlo v § 1935 o. z. nelze použít, jedná-li zaměstnanec sice se souhlasem dlužníka, ale na popud svého zaměstnavatele (věřitele) – pak převáží jeho vztah k věřiteli a je jeho pomocníkem. Lze říci, že vyšle-li věřitel své zaměstnance na pomoc dlužníkovi (a ti např. poškodí předmět plnění), nenese dlužník za tyto „pomocníky“ odpovědnost dle § 1935 o. z.

Není řídkým jevem, že věřitel může při uzavírání smlouvy vyjednat použití určité třetí osoby při plnění, nebo si může vyhradit právo určit použití určité třetí osoby později (např. při veřejných zakázkách zadavatel trvá na použití určitých subdodavatelů; jiným případem je volba doručovatele objednaného zboží, kterou činí zákazník e-shopu). Soudím, že v obou případech nic nebrání tomu, aby se na použití takového pomocníka určeného věřitelem použil § 1935 o. z. Je sice pravda, že využití pomocníka je v zájmu a na popud věřitele. Dlužník však může smlouvu svobodně uzavřít či neuzavřít. Uzavře-li ji, jeví se mi jako oprávněné, že je odpovědný za nevýhodné důsledky dělby práce, z níž má rovněž prospěch.

Z výše uvedeného je zřejmé, že i v případě, když dlužník použije určitého pomocníka na žádost věřitele, aniž by k jeho použití byl povinen, aplikuje se § 1935 o. z. Pohnutka dlužníka k použití určitého pomocníka (zde např. zdvořilost k věřiteli) není rozhodující. Např. nezvolil-li kupující již v okamžiku uzavření kupní smlouvy pro dodání předmětu koupě určitého dopravce, není oprávněn určit ho po uzavření smlouvy. Respektuje-li však prodávající pozdní žádost kupujícího, odpovídá podle § 1935 o. z.

Pochybení pomocníka při plnění povinnosti (exces)

Klade se otázka, kde se nachází hranice přičitatelnosti jednání pomocníka dlužníkovi, neboť je zřejmé, že § 1935 o. z. nezakládá odpovědnost dlužníka za všechny delikty, jichž se pomocník vůči věřiteli dopustí – to se týká tradičně především úmyslných deliktů spáchaných pomocníkem a činností, které koná ve vlastním zájmu. Převažující doktrína a judikatura v nám blízkých jurisdikcích k vyvození odpovědnosti dlužníka vyžaduje, aby jednání pomocníka bylo vnitřně spjato s prosazováním zájmů dlužníka: mezi škodlivým jednáním pomocníka a sledováním zájmů dlužníka musí existovat vnitřní věcná souvislost, jinak řečeno, dlužník odpovídá pouze za takové pochybení svého pomocníka, které má přímou věcnou souvislost s úkoly, které mu byly svěřeny v souvislosti s plněním dlužníkovy povinnosti. V této souvislosti se rozlišuje, zda škoda vznikla při plnění, ne pouze při příležitosti plnění.[30]

Koziol připomíná, že stanovit hranici mezi tím, kdy jde o porušení při plnění a porušení při příležitosti plnění, je velmi obtížné, neboť ve většině případů se jedná o hodnotový problém. Neexistuje paušální řešení, záleží vždy na okolnostech konkrétního případu. Z běžných příkladů lze vyčíst alespoň určité kontury: u škody vzniklé při příležitosti plnění tak existuje pouze vnější souvislost mezi škodlivým jednáním pomocníka a plněním povinnosti, odůvodněná pouze časem a místem, což nestačí. Např. malíř pokojů odpovídá podle § 1935 o. z., jestliže jeho zaměstnanec rozbil zákazníkovi zrcadlo neopatrnou manipulací se žebříkem; na druhé straně neodpovídá, jestliže zaměstnanec využije příležitosti a dopustí se u zákazníka krádeže.[31] To koresponduje s rozhodovací činností OGH, neboť dle jeho rozhodnutí dlužník neodpovídá za krádež pomocníka,[32] za jeho podvod[33] ani v případě, že pomocník poskytuje rady v oblasti, která není předmětem smlouvy mezi poškozeným a dlužníkem.[34] OGH k tomu však dodává, že posouzení, zda pomocník jednal při plnění úkolů dlužníka, nebo pouze při příležitosti jejich plnění, závisí vždy na okolnostech konkrétního případu.[35]

Týká-li se pochybení pomocníka dlužníkovy hlavní povinnosti k plnění (příp. dalších samostatných vedlejších povinností), jde vždy o selhání při plnění povinnosti. Dlužníkovi se v takovém případě přičítá pomocníkovo selhání bez ohledu na to, že pomocník jednal úmyslně k vlastnímu prospěchu.[36] K tomu srov. např. rozhodnutí OGH 7 Ob 400/97t, v němž hlavní povinností dlužníka bylo střežit všechny části obytného a obchodního komplexu věřitele, přičemž dlužníkovi zaměstnanci odcizili univerzální klíč a dopustili se řady krádeží ve střeženém areálu.

Dlužník má však vůči věřiteli i další povinnosti – povinnosti ochrany a péče. I jejich porušení pomocníkem je možné dlužníkovi v určitých případech přičíst (připomínám, že ospravedlnění spočívá v otevření sféry věřitele a v ochraně jeho zájmu na nedotknutelnosti jeho právních statků). Jelikož však jsou tyto povinnosti velmi široké (a stojí na pomezí povinností smluvních a deliktních), je nutná vyšší míra obezřetnosti při vyvozování odpovědnosti dlužníka za jednání pomocníka.

Povinnosti ochrany a péče se často týkají zájmů na ochraně integrity právních statků věřitele (zejména života, zdraví a vlastnického práva): jsou-li porušeny, nemá to zpravidla vliv na úspěšnost plnění. Pozvete-li si domů řemeslníka, očekáváte, že nejen provede sjednanou práci, ale že vám doma nic nezničí ani neukradne. Zároveň však také platí, že povinnost nekrást je deliktní povinností, kterou nese každý z nás vůči všem ostatním. A tak jde o hledání míry – v jakém okamžiku můžeme říci, že kromě obecné deliktní povinnosti nekrást (jejíž porušení nelze dlužníkovi přičíst dle § 1935 o. z.) porušil pomocník svým činem i zvláštní ochrannou povinnost dlužníka vůči věřiteli (což již je přičitatelné dlužníkovi)? Přístupy jsou možné v zásadě dva (s různými modifikacemi).

•  První řešení (které panuje např. ve Švýcarsku) se opírá o velmi široce pojatou doktrínu otevření sféry věřitele dlužníkovi:[37] dlužník má odpovídat za všechna škodlivá jednání, kterých se pomocník vůči věřiteli dopustil. Vychází se z myšlenky, že věřitel otevírá dlužníkovi sféru svých právních statků právě v souvislosti s plněním povinnosti (kdyby neexistovala dlužníkova povinnost, škoda by nevznikla). Prakticky jde o následující: dopustil-li by se dlužník jednání, kterého se dopustil jeho pomocník, a odpovídal-li by za něj věřiteli pro porušení povinnosti ze zvláštního vztahu (nejen z deliktu), má odpovídat i za pomocníka.[38]

Tento přístup je samozřejmě diskutabilní. Lze namítnout, že myšlenka, že věřitel otevírá svou právní sféru dlužníkovi a jeho pomocníkům z důvodu plnění povinnosti, a proto je třeba chránit jeho důvěru, nemůže vést k tomu, že dlužníkovi přičteme i takové jednání pomocníka, které již nemá žádnou vnitřní souvislost se zvláštním vztahem dlužníka a věřitele, ale patří do životní oblasti pomocníka, který sleduje své vlastní zájmy. Tuto oblast nemůže dlužník kontrolovat lépe než věřitel. Pošle-li kadeřník zaměstnance do bytu zákazníka, aby ho tam ostříhal, nemůže být zaměstnavatel odpovědný podle § 1935 o. z., okrade-li zaměstnanec v souvislosti s tím zákazníka, byť by se nic z toho nemohlo stát, kdyby zákazník přišel do kadeřnictví.[39]

•  Druhé řešení se pokouší najít kritéria, která tuto bezbřehou odpovědnost za pomocníka omezí – zdůrazňuje se, že pro uznání vyžadované vnitřní věcné souvislosti je rozhodující, zda jednání pomocníka náleželo do okruhu povinností, které má plnit pro dlužníka, a zda existuje faktická souvislost s prosazováním zájmů dlužníka; jinak vyjádřeno: dlužníku se jednání pomocníka nepřičítá, nespadá-li jednání pomocníka do obecného rámce úkolů, které měl pomocník pro dlužníka vykonávat v rámci prosazování jeho zájmů. K vysvětlení pomůže příklad: vyšle-li dlužník svého zaměstnance k zákazníkovi, aby provedl opravu koupelnového ohřívače, pak odcizí-li zaměstnanec z bytu notebook, nelze to přičíst jeho zaměstnavateli, odcizí-li však součást opravovaného ohřívače, podmínky § 1935 o. z. jsou splněny. Nebo jiný příklad: upozorní-li zaměstnavatel svého zaměstnance, že má při malování bytu zákazníka dávat obzvláště pozor na cenné zrcadlo, pak mu lze přičíst nejen jeho poškození, ale i jeho odcizení. Indicií pro naplnění tohoto předpokladu je především jednání pomocníka přímo v rozporu s výslovným pokynem dlužníka.[40]

Ilustrativním příkladem, v němž bylo dlužníku přičteno (dokonce úmyslně zaviněné) porušení ochranné povinnosti pomocníkem, je rozhodnutí OGH 1 Ob 643/84. Šlo o přepravu zboží do Saúdské Arábie, přičemž existovala vedlejší povinnost nepřevážet při přepravě zboží alkohol; řidič přepravce však úmyslně pašoval do cílové země alkohol – tento čin úzce souvisel se zakázkou, která mu byla svěřena, neboť jedním z úkolů, které měl při plnění této zakázky dodržovat, bylo řádně deklarovat přepravované zboží a dodržovat příslušné celní předpisy. Dalším ukázkovým případem je rozhodnutí OGH 2 Ob 193/04b, v němž soud došel k závěru, že provozovateli baru lze přičíst jednání barmana, který po zavírací době odvedl silně podnapilého hosta k automobilu, který měl řídit druhý, též silně opilý host, načež došlo k dopravní nehodě a zranění obou hostů. Mezi ochranné povinnosti patřila i povinnost postarat se o bezpečný odchod hostů z baru, kterou plnil barman v zájmu provozovatele baru.

Obdobné závěry plynou i z německé judikatury: skladovateli (či přepravci) lze přičíst krádež skladovaného (nebo přepravovaného) zboží jeho zaměstnancem, neboť věřitel mohl očekávat ochranu i proti těmto rizikům.[41] Může-li se hotelový host na základě celkových okolností, zejména na základě uspořádání hotelu a chování a vyjádření personálu, spolehnout, že nabídka zaměstnance hotelu odvézt auto hosta do garáže odpovídá úmyslu vedení hotelu, odpovídá hoteliér také za škodu způsobenou na autě v důsledku protiprávní jízdy zaměstnance hotelu.[42] Stejně tak odpovídá bezpečnostní agentura za krádež spáchanou jejím strážným na majetku věřitele – tento protiprávní čin porušuje ochranný účel smluvního závazku dlužníka, k jehož splnění dlužník strážného využil.[43] Ze stejného důvodu odpovídá nájemce obchodních prostor pronajímateli, pokud jeho prokurista vybavený klíči zapálí pronajaté prostory,[44] nebo nájemce automobilu pronajímateli, ukradne-li vůz nájemcův řidič.[45]

Při zkoumání věcné souvislosti se v rakouské judikatuře zohledňuje též adekvátnost: dlužník má odpovídat za realizaci takového rizika, které je předvídatelně spojeno s plněním povinnosti pomocníkem.[46] Škoda proto musí představovat typický následek, jehož riziko vzniku zvyšuje použití pomocníka.[47] Naopak, ke vzniku odpovědnosti dlužníka nestačí, pokud se realizovalo běžné životní riziko a pomocník porušil pouze deliktní povinnost (což jsou např. různé případy krádeží provedených pomocníky). Na moment zvýšení rizika jako rozhodující kritérium upozorňuje též Koziol: zda využití pomocníka vede ve sféře věřitele ke zvýšení rizika vzniku škody;[48] i zde však zůstává šedá zóna, neboť je otázkou, jaký stupeň zvýšení rizika máme požadovat.

Jiní autoři tuto vnitřní věcnou souvislost popisují obdobně, když užívají sousloví, že jednáním pomocníka došlo k porušení „zvláštních smluvních ochranných povinností“; tyto ochranné povinnosti neexistují vůči všem, nemají deliktní povahu. Jejich uznání vychází ze skutečnosti, že věřiteli hrozí zvláštní riziko a v reakci na něj se tyto povinnosti jeví jako nezbytné.[49] Nejde-li o případ porušení těchto povinností, jde v případě škody toliko o realizaci běžného životního rizika a dlužníkovi se nepřičítá. Larenz uvádí následující příklad: povinnost pečlivě zacházet s majetkem zákazníka a šetrně s ním nakládat při provádění díla je zvláštní smluvní ochrannou povinností dlužníka, zatímco povinnost zdržet se krádeže se vztahuje na každého a v každé situaci a není specifická pro smlouvu.[50]

Odpovědnost pomocníka vůči věřiteli

Je-li pomocník použit k plnění povinnosti dlužníka vůči věřiteli, není sám obtížen touto povinností (nezáleží, zda uvažujeme o hlavní povinnosti k plnění, vedlejších povinnostech nebo povinnostech ochrany a péče). Pomocníkovu případnou odpovědnost nelze vyvodit ze závazku s věřitelem, protože takový neexistuje.

Pomocník může věřiteli odpovídat v případě, že jeho jednání naplní skutkovou podstatu deliktu (např. § 2909, § 2910): tak tomu je, když pomocník např. poškodí věc z majetku věřitele v důsledku nedbalosti při provádění opravy, k níž byl vyslán dlužníkem, anebo způsobí-li vědomě škodu nesprávnou informací. Pro vyvození deliktní odpovědnosti pomocníka je též důležité, že i když mezi ním a věřitelem neexistuje závazek, tak v důsledku plnění povinnosti dlužníka tu existuje mezi pomocníkem a věřitelem zvláštní kontakt. Ten zvyšuje možnost pomocníka ovlivňovat sféru věřitele, čímž se zvyšuje i jeho zranitelnost a potřeba ochrany. Z toho lze dovodit, že vůči pomocníkovi použijeme přísnější měřítko pro péči, jakou má věnovat svému jednání, a to v souladu s vyššími potenciálními riziky, která věřiteli hrozí;[51] to může zahrnovat i zvýšenou povinnost aktivně předcházet škodám (v souladu s § 2901 o. z., neboť pomocník tu má kontrolu nad nebezpečnou situací, resp. zdrojem nebezpečí).

V úvahu přichází též odpovědnost pomocníka, měla-li by smlouva mezi ním a dlužníkem ochranné účinky vůči věřiteli. Obecně tomu tak není, ale nelze vyloučit, že to bude ve smlouvě ujednáno (např. je-li pomocník osobou samostatně výdělečně činnou, lze to dlužníkovi doporučit, aby tak ve výsledku snížil rozsah své případné odpovědnosti).

 

 

JUDr. Petr Bezouška, Ph.D., působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci a v advokátní kanceláři PRK Partners.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] Článek vyjadřuje osobní názory autora.

[2] Jejich přehled podává např. E. Ondreasova: Die Gehilfenhaftung, Manz, Wien 2013, str. 29-45.

[3] Viz tamtéž, str. 30.

[4] K. Larenz: Lehrbuch des Schuldrechts, C. H. Beck, München 1976, str. 243; A. Koller: Die Haftung für den Erfüllungsgehilfen nach Art, 101 OR, Schulthess, Zürich, 1980, str. 7 a násl.; H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrecht, Band II., Jan Sramek, Wien 2018, str. 869; BGH IX ZR 213/94, BGE 114 Ib 67, OGH 1 Ob 564/94.

[5] Shodně M. Löwisch in J. von Staudingers Kommentar zum BGB, § 255-314, Sellier/de Gruyter, Berlin 2001, str. 337; srov. též H. Koziol: Grundfragen des Schadensersatzrechts, Jan Sramek, Wien 2010, str. 216.

[6] Srov. BGH X ZR 106/88.

[7] Podobně § 278 BGB, § 1313a ABGB, čl. 101 OR.

[8] Viz H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 878.

[9] Viz K. Larenz, op. cit. sub 4, str. 244.

[10] Srov. M. Löwisch, in op. cit. sub 5, str. 335.

[11] Shodně F. Melzer in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník, Velký komentář, Svazek IX, Leges, Praha 2018, str. 353.

[12] Srov. OGH 1 Ob 642/78: „Obchodník má vůči osobě, která vstoupí do provozovny s úmyslem nakupovat, předsmluvní povinnost zajistit jeho bezpečnost; za pochybení pomocníka odpovídá podle § 1313a ABGB.“

[13] Srov. OGH 2 Ob 107/98v.

[14] Obdobně pro německou regulaci M. Löwisch, in op. cit. sub 5, str. 329.

[15] Viz tamtéž, str. 336.

[16] Obdobně H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 876.

[17] Tamtéž, str. 871.

[18] Shodně K. Spiro: Die Haftung für Erfüllungsgehilfen, Verlag Stämpfli, Bern 1984, str. 105.

[19] Srov. BGH VIII ZR 10/66.

[20] Srov. BGH III ZR 136/76.

[21] Viz K. Larenz, op. cit. sub 4, str. 244.

[22] Srov. BGH III ZR 138/50.

[23] Viz M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 333; BGH III ZR 138/50, BGH XI ZR 336/99.

[24] Shodně M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 331.

[25] Srov. BGH VI ZR 55/53.

[26] Viz M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 332.

[27] Srov. M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 328

[28] Viz H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 902.

[29] Obdobně A. Koller, op. cit. sub 4, str. 59 a násl.

[30] Srov. H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 896; M. Löwisch in op. cit. sub 5, str. 33; op. cit. sub 2, str. 63.

[31] Viz H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 896.

[32] OGH 3 Ob 296/98w.

[33] OGH 3 Ob 283/06y.

[34] OGH 6 Ob 90/16b.

[35] OGH 3 Ob 165/17m.

[36] Viz op. cit. sub 2, str. 63.

[37] Srov. op. cit. sub 18, str. 233.

[38] Výslovně např. BGE 92 II 15.

[39] Viz M. Löwisch, in op. cit. sub 5, str. 339-340.

[40] Srov. OGH 7 Ob 524/90, OGH 3 Ob 296/98w; viz též K. Larenz, op. cit. sub 4, str. 246.

[41] BGH IV ZR 287/79, OLG Hamburg 6 U 111/80.

[42] BGH Ib ZR 108/63, obdobně též OLG Nürnberg 4 U 2292/16.

[43] BGH II ZR 93/52.

[44] OLG Düsseldorf 24 U 39/96.

[45] Viz M. Löwisch, in op. cit. sub 5, str. 341.

[46] Srov. OGH 3 Ob 283/06y, OGH 3 Ob 526/87.

[47] Viz op. cit. sub 2, str. 64.

[48] H. Koziol, op. cit. sub 5, str. 216; srov. též čl. 6:170 odst. 1 BW.

[49] Srov. H. Koziol, op. cit. sub 5, str. 218.

[50] Viz K. Larenz, op. cit. sub 4, str. 246.

[51] Viz též H. Koziol, op. cit. sub 4, str. 909.