Tento článek je stručnou úvahou ohledně kogentní či dispozitivní povahy výkladových ustanovení uvedených v § 555 až 558 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „o. z.“). Zvlášť se v něm zabývám analýzou § 556 odst. 2 o. z., který je často v podnikatelské praxi vylučován tzv. doložkou úplnosti, přičemž se zamýšlím nad tím, zda je možné tuto doložku úplnosti platně sjednat.

Tímto příspěvkem reaguji na článek,[1] v němž se autoři v souvislosti s institutem doložky úplnosti zamýšleli nad povahou dispozitivnosti či kogentnosti § 556 o. z. Text tohoto ustanovení zní:

„(1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

(2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.“

Ve zmiňovaném článku dospěli autoři ve vztahu k odst. 1 k tomu, že „neposkytuje příliš prostor pro dispozitivitu“, a ve vztahu k odst. 2, že zde „je pro dispozitivitu mnohem větší prostor“.

Ust. § 556 odst. 2 o. z.

Ust. § 556 odst. 2 o. z. je často ve vztazích mezi podnikateli vylučováno tzv. doložkou úplnosti (merger clause, entire agreement clause). Doložkou úplnosti smluvní strany vyjadřují zájem na tom, aby soud při interpretaci smlouvy nepřihlížel k tomu, co jejímu uzavření předcházelo, např. k e-mailové komunikaci, komentářům ve funkci revize ve Wordu apod. Škála takových doložek sahá od mírných pozitivních formulací typu „Tato smlouva obsahuje úplné ujednání mezi stranami“, přes negativní vymezení vůči okolnostem předcházejícím uzavření smlouvy „Toto je úplné ujednání stran o předmětu smlouvy, rušící veškerá předchozí jednání a dohody stran.“[2]

Důvodem uvedené praxe je zřejmě skutečnost, že se někteří autoři odborné literatury výslovně k otázce dispozitivnosti či kogentnosti § 556 odst. 2 o. z. nevyjadřují, zatímco jiní autoři vycházejí z toho, že doložku úplnosti lze sjednat, čímž sice implicitně vyjadřují názor, že jde o ustanovení dispozitivní, avšak neuvádějí právní argumentaci, na jejímž základě tuto dispozitivní povahu dovozují. Dále se tedy pokouším takovou stručnou právní argumentaci ohledně povahy tohoto ustanovení předložit.

Hmotněprávní, nebo procesní?

Základním členěním právních předpisů je členění na hmotněprávní a procesní. Hmotné právo upravuje dovolené chování nebo zakazuje nedovolené chování, anebo stanoví určité povinnosti lidí a jiných subjektů práva, zatímco procesní právo upravuje postup při realizaci či ochraně hmotného práva, přičemž je pro něj typické, že v něm vždy vystupuje autoritativní orgán nadaný pravomocí autoritativně a závazně rozhodnout o právech a povinnostech.[3] Procesní právo tedy předpokládá ingerenci orgánu veřejné moci v procesu aplikace práva.[4] Háček ovšem tkví v tom, že hmotněprávní předpis občas obsahuje také procesní ustanovení, a naopak, že procesní předpis často obsahuje též hmotněprávní ustanovení. Proto je v některých případech obtížné kogentní, resp. dispozitivní povahu ustanovení správně identifikovat.

Komentář k o. z. potvrzuje, že o povaze určitého pravidla nerozhoduje jeho formální zařazení do toho či onoho předpisu, ale předmět úpravy. Všechna pravidla obsažená v občanském zákoníku tak nejsou hmotněprávními ustanoveními jenom proto, že jsou shrnuta v tomto předpisu.[5] Na jiném místě téhož komentáře[6] se lze dočíst, že s ohledem na předmět jejich regulace nemají pravidla obsažená v § 565-568 o. z. hmotněprávní, nýbrž procesněprávní charakter. Takovým příkladem procesního ustanovení, které je obsaženo v hmotněprávním předpise, je § 565 o. z., který upravuje důkazní břemeno ohledně pravdivosti soukromé listiny.[7]

Protože je § 556 o. z. v předpise hmotného práva, vyvolává dojem, že jde o hmotněprávní ustanovení. Domnívám se však, že takový závěr je první chybou na cestě za určením kogentnosti nebo dispozitivnosti tohoto ustanovení. V nálezu Ústavního soudu[8] je řečeno, že řízení před soudem je zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy. Je proto nutné si položit otázku, komu je toto ustanovení určeno, kdo se jím má řídit. Je určeno stranám smlouvy? Nikoliv. Interpretaci a poznávání sporného ustanovení smlouvy totiž bude provádět soud, neboť interpretační proces je mu vlastní v rámci jeho rozhodování o subjektivních právech a povinnostech.[9]

Nejen proces, ale i výsledek interpretace práva (akt aplikace práva) spadá do kompetence orgánu veřejné moci, resp. v tomto případě soudu. Soud však vystupuje v procesních vztazích. Kromě toho z ustanovení nevyplývají ani vzájemná subjektivní práva a povinnosti smluvních stran, což také nasvědčuje jeho procesní povaze. Na základě uvedených úvah jsem dospěl k názoru, že výkladové ust. § 556 o. z. je svou povahou procesním ustanovením, nikoliv hmotněprávním.

Veřejné, nebo soukromé?

Další možný způsob členění právních předpisů je podle toho, zda jde o právo veřejné, nebo soukromé. Mezi veřejné právo se obvykle řadí právo ústavní, správní, finanční, trestní a občanské právo procesní.[10] O povaze (civilního) procesního práva v odborné literatuře panuje shoda na tom, že jde o právo veřejné,[11]^{, [12], [13], [14], [15]} a tudíž lze s jistotou konstatovat, že civilní procesní předpis je součástí veřejného práva.

Pro oblast práva veřejného jsou typické kogentní právní normy,[16] zatímco soukromé právo se vyznačuje převahou dispozitivních ustanovení.[17] Ze skutečnosti, že je § 556 o. z. procesním ustanovením, vyplývá, že by mohlo mít spíše kogentní povahu. Je tomu tak proto, že u procesních ustanovení obecně platí něco, co bych označil za presumpci kogentnosti. Nelze totiž připustit, aby se každé řízení vedlo podle jiných procesních pravidel, jejichž úprava by byla ponechána na smluvním ujednání jeho účastníků (stranou nyní ponechávám rozhodčí řízení). To je důvodem, proč musí být procesní úprava zásadně kogentní. Má-li být procesní ustanovení dispozitivní, musí to v něm nebo o něm být výslovně stanoveno. Příkladem může být aktuální znění § 89a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve kterém je pro vzájemný vztah podnikatelů zakotvena dispozitivní úprava tzv. prorogace. Pro § 556 o. z. tak podle této logiky platí, že jde o ustanovení kogentní, neboť možnost odchýlit se od něj o. z. výslovně nepředpokládá.

Význam doložky úplnosti ve smlouvě

Jestliže je § 556 o. z. kogentní, mají doložky úplnosti nějaký právní význam? Podle některých autorů takové ujednání nemá za následek vyloučení označených výkladových kritérií z procesu interpretace smlouvy, při výkladu smlouvy však musí být samo zohledněno jako výkladové kritérium.[18] Tento názor se jeví jako možný, nicméně ho nepovažuji za zcela přesvědčivý. Projev vůle buď právně relevantní je, nebo není – tertium non datur. Navrhované řešení je ale podle mého názoru na rozcestí mezi tím, zda lze doložku úplnosti platně sjednat, nebo nikoliv. Jinými slovy je tím řečeno, že doložka úplnosti platí, ale jen trochu. Takový závěr však nepovažuji za uspokojivý.

Protože jsem přesvědčen o tom, že je § 556 o. z. kogentní, nelze toto ustanovení vyloučit z aplikace ani jej prostřednictvím doložky úplnosti zmírnit, narušovat či obcházet. To tedy znamená, že doložky úplnosti jsou právně bez významu. Přiznávám, že uvedený závěr právní praxe zřejmě nepřivítá, nicméně hodnotově ho považuji za správný, neboť tímto přístupem lze zajistit jednotu právního řádu napříč jinak velmi individualizovaným rozhodováním sporů. Dále mám za to, že čím více podkladů bude mít soud k dispozici pro své rozhodování, tím spravedlivější jeho rozhodnutí bude, resp. by mělo být.

Povaha výkladových ustanovení o. z.

Výkladová ustanovení v o. z. jsou tvořena § 555-558. Jestliže jsem dospěl k závěru, že jedno z těchto výkladových ustanovení je kogentní, vyvstane nutně otázka, jak je to s kogentností zbylých ustanovení.

Ust. § 555 o. z.

U § 555 o. z. není třeba bližšího zkoumání, neboť by nedávalo smysl, kdyby byla jeho povaha dispozitivní. Toto ustanovení je totiž jedním z mnoha ustanovení, jejichž prostřednictvím má být dosaženo právního ideálu, tj. výkladu skutečného obsahu vůle smluvních stran a v širším pojetí též spravedlnosti. Tohoto ideálu by jistě nemohlo být dosaženo, jestliže by byla interpretace práva postavena na jiných kritériích, zejména na jazykovém (gramatickém) výkladu. Jenom ze slov totiž zpravidla nelze bez pochybností seznat, co jednající dotyčným prohlášením vůle zamýšlel, jaká byla jeho skutečná vůle.[19] Toho si byl vědom i zákonodárce, proto do důvodové zprávy k výkladovým ustanovením uvedl: „Konkrétní charakter právního jednání se posuzuje podle jeho obsahu; posouzení tohoto obsahu není věcí volné dispozice právně jednajících osob, ale náleží právnímu zhodnocení.“

Pokud by smluvní strany mohly § 555 o. z. vyloučit vlastním ujednáním, lze se ptát, kam až by mohla jejich autonomie vůle dosáhnout. Bylo-li by ustanovení dispozitivní, mohly by vlastním výkladovým pravidlem učinit v mezích § 1 odst. 2 o. z. téměř cokoliv. Např. navázat interpretaci sporného ustanovení na počasí nebo na to, kdo se k soudnímu jednání dostaví v červenější košili. Kdyby mělo být každé jednotlivé sporné ustanovení smlouvy vykládáno podle pravidla určeného smluvními stranami, vedlo by to k naprosté roztříštěnosti práva a ztrátě právní jistoty, přičemž opravné prostředky by postrádaly svůj tzv. širší účel, který jim právní věda přiznává,[20] a judikatura by tak nemohla vést ke sjednocování výkladu právních norem. Argumentem ad absurdum a teleologickým výkladem bylo právě dokázáno, že § 555 o. z. musí být kogentní.

Ust. § 556 o. z.

Kromě již výše uvedeného lze navíc § 556 o. z. považovat za text, který provádí § 555 o. z. Je v něm totiž řečeno, jak má soud obsah právního jednání zjišťovat, k čemu má přihlížet. Nedávalo by ale smysl, pokud by bylo kogentní ustanovení prováděno ustanovením dispozitivním, neboť to naráží na předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné důsledky.[21]

Ust. § 557 o. z.

V souvislosti s analýzou § 557 o. z. bych chtěl nejprve poukázat na podobná výkladová ustanovení. Prvním takovým ustanovením je § 1812 o. z., jehož odst. 1 stanoví, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Druhým podobným výkladovým ustanovením je aktuál­ní znění § 18 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který stanoví, že je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější.

Tato ustanovení jsou odlišná v tom, že chrání slabší stranu – zaměstnance a spotřebitele, nicméně oba uvedené příklady obsahují výkladová pravidla, u nichž zřejmě nemůže být pochyb nejen o tom, že jsou adresována soudu, ale ani o tom, že jsou kogentní, což potvrzuje i komentářová literatura.[22]^{, [23]} Právě na tento společný prvek všech třech ustanovení, tj. že obsahují výkladová pravidla, bych chtěl poukázat, neboť je podle mě klíčový.

Podle Knappa je kogentní a dispozitivní právo výrazem intenzity společenského zájmu. Tam, kde je velmi intenzivní, nastupuje norma kogentní.[24] Jestliže zákonodárce u některých výkladových ustanovení vyjádřil zájem na jejich kogentní povaze, lze si klást otázku, proč by to u § 557 o. z. mělo být jinak.

V ust. § 557 o. z. je zakotveno pravidlo contra proferentem, jehož podstatou je výklad nejednoznačného výrazu v neprospěch toho, kdo s takovým výrazem do kontraktačního procesu přišel. Nosná je zřejmě myšlenka, aby smluvní strana do smlouvy nezanesla nejednoznačné ustanovení a následně se jej k tíži dobrověrné protistrany nedovolávala. Domnívám se, že pravidlo contra proferentem je odrazem imperativu obsaženého § 6 o. z., totiž že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, resp. že nikdo nesmí těžit se ze svého nepoctivého jednání. Vzhledem k tomu, že uvedený příkaz je jednou ze zásad soukromého práva, nelze připustit jiný výklad, než že § 557 o. z. musí být kogentní.

Ust. § 558

Odst. 1

První věta odst. 1 je jistým způsobem podobná § 557 o. z., přičemž v tomto případě je péčí zákonodárce ochránit slabší stranu, kterou je vždy nepodnikatel, aby neutrpěla na svých právech žádnou újmu.[25] Kromě toho nelze nezmínit, že jednou ze zásad o. z. je ochrana slabší strany.[26] V takovém případě ovšem z logiky věci vyplývá, že ustanovení musí mít kogentní povahu, jinak by ztrácelo smysl. Druhá věta stanovuje, kdo je v soudním sporu zatížen břemenem důkazním. Jde čistě o procesní pravidlo, které ze své podstaty musí být kogentní (viz argumentace výše).

 

Odst. 2

Teprve toto ustanovení jako jediné z výkladových ustanovení obsažených v § 555-558 o. z. výslovně umožňuje smluvním stranám sjednat vlastní pravidlo, a proto má dispozitivní povahu. Pokud by zákonodárce zamýšlel dispozitivní povahu i u předchozích ustanovení, je otázkou, proč by o možnosti smluvních stran sjednat vlastní pravidla u těchto ustanovení mlčel a výslovně takovou možnost uvedl jen v § 558 odst. 2 o. z.

Za povšimnutí stojí též skutečnost, že druhá věta navíc stanovuje břemeno důkazní (arg. „prokáže-li“), a tudíž jde nepochybně o procesní ustanovení. Domnívám se, že se tímto potvrzuje výše uvedená teze o tom, že má-li být procesní ustanovení dispozitivní, musí to v něm nebo o něm být stanoveno, a to bez ohledu, zda se takové ustanovení nachází v předpise hmotněprávním, nebo procesním.

Závěr

Na základě výše uvedeného rozboru konstatuji, že výkladová ustanovení obsažená v § 555-558 o. z. jsou procesními ustanoveními, neboť obsahují pokyn zákonodárce adresovaný soudu, podle čeho se má dobrat skutečného obsahu smlouvy, vzniknou-li o jejím obsahu pochybnosti, příp. dokonce upravují břemeno důkazní. Procesní ustanovení lze klasifikovat jako ustanovení veřejnoprávní, od nichž se zásadně, tedy až na výjimky, nelze odchýlit. Taková výjimka by však musela být právním předpisem vyjádřena. U § 556 o. z. však taková výjimka vyjádřena není, což svědčí o kogentní povaze tohoto ustanovení. Je-li § 556 odst. 2 o. z. kogentní, znamená to, že doložku úplnosti nelze ve smlouvě platně sjednat. 

 

Mgr. Kevin Mach působí jako podnikový právník v Aero Vodochody Aerospace, a. s.

Ilustrační foto: Pixabay.com

---

[1] M. Vašíček, K. Janečková: Je ustanovení § 556 ObčZ kogentní, nebo dispozitivní? Právní rozhledy č. 10/2024, str. 316-318, str. 316.

[2] J. Kotásek: Doložka úplnosti a její limity, Právní rozhledy č. 21/2016, str. 725-732.

[3] Srov. J. Dvořák, J. Švestka, M. Zuklínová a kol.: Občanské právo hmotné, Svazek 2., Díl první: Obecná část, Wolters Kluwer ČR, Praha 2013, str. 59.

[4] Srov. J. Boguszak, J. Čapek, A. Geroloch: Teorie práva, ASPI Publishing, Praha 2004, str. 104 a násl.

[5] P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), Komentář, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 2037.

[6] Tamtéž, str. 2038.

[7] A. Macková: § 565 (Pravost a pravdivost soukromé listiny), in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala et al.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654) [Systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 2024-6-10], ASPI_ID KO89_a2012CZ, dostupné v systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

[8] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95.

[9] Srov. op. cit. sub 4, str. 144.

[10] J. Hurdík: Veřejné právo, in D. Hendrych a kol.: Právnický slovník, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2009.

[11] Srov. J. Petrov: § 1 [Soukromé a veřejné právo. Kogentní a dispozitivní ustanovení], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 4.

[12] Srov. A. Gerloch: Teorie práva, 6. vyd., Aleš Čeněk, Plzeň 2013, str. 117.

[13] J. Jirsa, V. Beran, K. Havlíček, K. Janek, F. Korbel, T. Mottl, D. Paľko, B. Petr, P. Trebatický, M. Vacková, K. Vančurová, P. Vojtek, M. Doležal, T. Lichovník, V. Sedlák: § 1, in J. Jirsa, V. Beran, K. Havlíček, K. Janek, F. Korbel, T. Mottl, D. Paľko, B. Petr, P. Trebatický, M. Vacková, K. Vančurová, P. Vojtek, M. Doležal, T. Lichovník, V. Sedlák: Občanský soudní řád, 1. část: Soudcovský komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2024-6-14], ASPI_ID KO99_p2a1963CZ, dostupné v systému ASPI, ISSN: 2336-517X.].

[14] Op. cit. sub 4, str. 106.

[15] Op. cit. sub 3, str. 59.

[16] Op. cit. sub 12, str. 54.

[17] A. Gerloch: Dispozitivní právní norma, in op. cit. sub 10.

[18] J. Handlar: § 556 [Výklad právních jednání], in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2022, str. 1774, marg. č. 58.

[19] M. Zuklínová, L. Tichý: § 556 (Druhé pravidlo výkladu právního jednání), in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala et al., op. cit. sub 7.

[20] Srov. J. Jelínek a kol.: Trestní právo procesní, 6. vyd., Leges, Praha 2021, str. 659.

[21] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03.

[22] O. Vondráček: § 1812 [Výklad spotřebitelských smluv], J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol., op. cit. sub 11, marg. č. 8.

[23] P. Hůrka: § 18 [Neplatnost právních jednání], in P. Hůrka, N. Randlová, J. Doležílek, D. Roučková, M. Vysokajová, S. Doudová, M. Košnar, V. Horna et al.: Zákoník práce: Komentář [Systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 2024-6-5], ASPI_ID KO262_2006CZ, dostupné v systému ASPI. ISSN: 2336-517X.

[24] V. Knapp: Teorie práva, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 1995, str. 54.

[25] M. Zuklínová, L. Tichý: § 558 (Výklad právního jednání v právním styku podnikatele/podnikatelů), in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala et al., op. cit. sub 7.

[26] Viz § 3 odst. 2 písm. c) o. z.