V tomto článku autor analyzuje postup soudu prvního stupně poté, co obdržel dovolání obviněného, a sice z hlediska uplynutí lhůty k předložení spisu Nejvyššímu soudu podle § 265h tr. řádu. Odsouzený pachatel a dovolatel v jedné osobě má zpravidla totiž zájem na tom, aby jeho podání doputovalo pokud možno co nejrychleji k soudní stolici povolané o věci rozhodnout, a zejména to platí u dovolatelů odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, kteří s příznivým výsledkem vyřízení dovolání spojují odklad, přerušení či odpadnutí povinnosti trest vykonat.

Ideové předpolí

Podle § 265h zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále „tr. řád“), soud 1. stupně „jakmile lhůta k podání dovolání uplyne všem oprávněným osobám, předloží spisy Nejvyššímu soudu“.

Jsem ve shodě s názorem P. Šámala, že i při sebedokonalejší úpravě jednotlivých stadií trestního řízení a při vší pečlivosti orgánů činných v trestním řízení a jejich snaze učinit věcně správné, zákonné i spravedlivé rozhodnutí, může dojít vzhledem ke složitosti skutkových a právních otázek k chybám a nedostatkům, jež pak ovlivňují správnost učiněného rozhodnutí. Institut dovolání byl do opravného řízení včleněn zákonodárcem právě proto, že zákonodárce nechce, aby rozhodnutí soudu 1. a 2. stupně byla nesprávná, nezákonná nebo nespravedlivá.[1]

Dovolání je sice označováno jako mimořádný, avšak stále „opravný“ prostředek. Neboli zbraň (mj.) v rukou odsouzeného, s jejíž pomocí může ostřelovat z jeho pohledu chybný pravomocný odsuzující rozsudek. Rozhodnutí o dovolání je pak v zásadě argumentem nejvyšší instance. Jsou-li k tomu příznivé procesní podmínky, pak tento argument (ne)správnosti, (ne)pravdivosti odsouzení buďto schvaluje, nebo boří argumentační stavbu zhotovenou soudy nižších stupňů.

Pakliže právní řád obviněnému dává právo, aby se pokusil vyprovokovat dovolací soud ke kasačnímu zákroku, potom parametry tohoto práva musejí odpovídat míře dalších práv a záruk, které jsou obviněnému poskytovány.

Nejde proto pouze o to, že k realizaci práva (tj. k projednání dovolání) někdy určitě dojde. Jde i o to, aby dovolatel měl z případných příznivých důsledků rozhodnutí Nejvyššího soudu očekávaný užitek. Je zásadní rozdíl mezi tím, jestliže na plnění povinnosti předložit spis dovolacímu soudu nahlížíme prizmatem „někdy“, nebo „tehdy“. Tj. jednou k tomu dojde, přičemž však jsou zde důvody působící nejistotu kdy, zda právě v tomto určitém okamžiku, či při splnění stanovených podmínek.

Vykoná-li obviněný několikaletý nepodmíněný trest odnětí svobody a teprve poté dojde ke zrušení rozsudku dovolacím soudem, pak míra expozice nespravedlivého odsouzení bude jistě vysoká. V takovém případě můžeme hovořit o užitku srovnatelném z rozhodnutí akademickým výrokem. (Pochopitelně užitek může být vyšší, byl-li obviněný zavázán k nějakému dalšímu plnění.)

Předkládaná polemika s níže popsaným postojem obecných soudů zahrnuje i ten aspekt, nakolik lze v charakteristice „mimořádný“ prostředek a vágnosti vyjádřené lhůty v § 265h spatřovat inferioritu povinnosti soudu 1. stupně, potažmo nakolik jde o mezeru v zákoně vybízející soud 1. stupně k libovůli ohledně dalšího postupu poté, co obdrží dovolání.

Popis výchozí situace

Ve společném řízení s vícero obviněnými byl obviněný odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterým mu byl mj. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Protože obviněný s odvoláním u vrchního soudu neuspěl, začal uložený trest vykonávat.

Ovšem v rámci společného řízení došlo k tomu, že vůči některým spoluobviněným odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu 1. stupně.

Obviněný využil svého práva a podal dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Na dotaz obhájce, proč soud 1. stupně nepředložil dovolání dovolacímu soudu ani po uplynutí několika měsíců, tento soud sdělil, že k tomu přistoupí teprve poté, kdy dojde ke skončení řízení vůči zbývajícím obviněným.

Obviněný však s tímto postupem nesouhlasil, a proto se obrátil se stížností na průtahy s předáním spisu na předsedu Městského soudu v Praze. Ten žádné průtahy neshledal a postoj zdůvodnil zaneprázdněností soudu jinými úkoly spojenými s novým projednáváním věci a snaze o její dokončení.

Obviněný se proto obrátil na soud s návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Vrchní soud v Praze však jeho návrh zamítl. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že nové projednání věci u čtyř obžalovaných má bezpochyby přednost před předložením spisu Nejvyššímu soudu k projednání podaných dovolání, neboť má jít o situaci, „kdy v rámci tohoto společného řízení reálně neuplynula lhůta k podání dovolání všem oprávněným osobám“.

Vlastní hodnocení postoje obecných soudů

Byť trestní řízení končí podle § 12 odst. 10 tr. řádu dnem právní moci rozsudku (tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze), je de facto dovolací řízení jeho součástí, neboť rozhodnutím dovolacího soudu může být právní moc rozsudku dotčena [IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277)].

K projednání věci došlo ve společném řízení, ovšem vzhledem k jeho kontradiktornosti, tj. existenci dvou stran s protichůdnými zájmy a tvrzeními, to samo o sobě neznamená, že by se tyto protichůdné zájmy a tvrzení mohly vyskytovat výlučně mezi stranami, a nikoliv mezi jednotlivými účastníky vystupujícími na jedné straně (tj. žalované). Zejména to platí, když u osob, u nichž se koná společné řízení, se nejedná o „nerozlučné“ procesní společenství, jestliže každá ze spoluobviněných osob jedná v řízení sama za sebe.

V daném případě se do té doby obdobné procesní postavení obviněných osob zásadně změnilo v okamžiku, kdy u jedné skupiny obviněných řízení skončilo právní mocí rozsudku a u druhé skupiny obviněných nikoliv, neboť věc byla vrácena k projednání soudu 1. stupně (tzn. i nadále je vůči těmto osobám uplatňován princip presumpce neviny).

Zákon z důvodu zachování hospodárnosti a efektivity řízení sice stanoví, že soud: „Jakmile lhůta k podání dovolání uplyne všem oprávněným osobám, předloží spisy Nejvyššímu soudu“ (§ 265h odst. 2 tr. řádu), ovšem je třeba zde rozlišovat mezi osobami oprávněnými podat dovolání, tzn. osobami, jimž zákon přiznává právo dovolání (oprávněné osoby), a osobami, které tímto právem nedisponují, a dokonce v daný okamžik ani nelze s jistotou určit, zda někdy v budoucnu k tomu budou oprávněny. Obviněné osoby, u kterých odvolací soud rozsudek zrušil, proto nelze považovat za osoby oprávněné ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu.

Opačný výklad by byl v rozporu s účelem normy § 265h odst. 2 tr. řádu, která sice legitimizuje procesní ekonomii na úkor individuál­ních práv, ale zjevně pouze ve vztahu k těm osobám, které tvoří určité procesní společenství. Skončení lhůty k výkonu práv osob tvořících toto procesní společenství se může lišit v řádech dnů či týdnů, nikoliv však měsíců nebo let. Plynutí času by u některých spoluobviněných osob mohlo vést k postupnému vyprazdňování jejich práva na dovolání. A platí to i v daném případě, kdy soud 1. stupně v době, kdy odmítá předat spisy či podaná dovolání Nejvyššímu soudu, nemůže předjímat rychlost ani výsledek řízení nového odvolacího řízení, příp. ani další repetetivní řízení u soudu 1. stupně.

Co se týče délky lhůty, její neurčité vyjádření slovem „jakmile“ lze vyložit v obdobném duchu jako pojem „bez zbytečného odkladu“, tzn. jako lhůtu velmi krátkou, lhůtu (ad hoc) v řádu dnů, maximálně týdnů, nikoliv však měsíců.

Obviněný proto mohl legitimně očekávat, že jeho dovolání bude projednáno bez zbytečných průtahů v přiměřené lhůtě. Ústavní soud již dříve konstatoval, že princip ochrany legitimního očekávání je pevně svázán s principy právního státu, a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy. V této souvislosti rovněž připomněl, že jsou-li nejisté hranice legitimních očekávání založených na zákoně, je nejistá i svoboda. Ochrana legitimního očekávání je tak integrální součástí vlády práva (IV. ÚS 167/05).

Projednání dovolání v podání Vrchního soudu v Praze reprezentuje jakýsi druhořadý „úkol“ trestní justice, a podle toho je s uvedeným subjektivním právem obviněného nakládáno. Stručně řečeno, projednání dovolání je sice obviněnému zákonem garantováno, ovšem kdy k tomu dojde, nelze předvídat (přijmeme-li jako správný postoj Vrchního soudu v Praze). To nutně vede k zamyšlení, nakolik takto vnímaný opravný prostředek může oprávněné osobě i společnosti jako celku poskytovat záruky, které s ním spojil zákonodárce.

Součástí práva spojeného s dovoláním proto musí být garance řádného postupu nejen dovolacího soudu, ale i soudu 1. stupně. Nebudou-li tyto orgány závazná pravidla dodržovat, ochrana subjektivních práv obviněných osob se přesune z praktické do teoretické či iluzorní podoby.

Autor článku poukazuje na to, že doba v řádech mnoha měsíců, která uplyne od okamžiku podání dovolání, neodpovídá právní ani skutkové složitosti (formalizovaného) přezkumu podmínek pro dovolání. Jistě lze nalézt pochopení pro důvody, které mohou realizaci dovolacího práva komplikovat. Dokonce autor připouští, že soud 1. stupně se mnohdy i nezaviněně [proti své vůli (malgré lui)] ocitne v průtazích s předáním spisu. Na rozdíl od příslušných orgánů státu však obviněný nemá prakticky žádné prostředky k tomu, jak nepříznivou situaci změnit (např. organizací posunování spisu, či důsledným využíváním jeho elektronické podoby). Navzdory tomu právě ve sféře obviněného se nejvíce projevují negativní důsledky zaseknutí dovolacího řízení v jeho preliminární fázi. Jak již bylo mnohokrát řečeno, obviněnému nelze klást k tíži organizační anebo jiné s tím související komplikace, neboť je úkolem státu vytvořit nástroje, kterými zajistí plnění povinností vyplývajících z jeho zákonů (srov. I. ÚS 641/04).

Jak opakovaně připomíná Evropský soud pro lidská práva, justice delayed is justice denied – spravedlnost „odložená“ je spravedlnost odepřená. Konečně ani prizmatem kárného soudu průtahy v řízení nejsou žádným „kavalírským deliktem“, na nějž by bylo možné pohlížet shovívavě (NSS 1 Kss 8/2018-199). Naopak oprávněné osoby – legitimně očekávající předání spisu dovolacímu soudu v zákonem předepsané lhůtě – mohou vnímat výše popsaný přístup soudů jako projev despocie.

Porušení práva na spravedlivý proces a reakce Ústavního soudu

Omisivní chování obecných soudů nakonec obviněného vedlo k ústavní stížnosti. Zde si stěžoval na porušení svých základních práv zakotvených v Ústavě, Listině základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jmenovitě práva na spravedlivý proces (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), spočívající v porušování práva na projednání věci „bez zbytečných průtahů“ ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Dne 23. 11. 2023 Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1891/23 sice stížnost jako nepřípustnou odmítl, neboť před vydáním rozhodnutí došlo k postoupení spisu dovolacímu soudu, nicméně neopominul příležitost se věcně vyjádřit k předložené stížnosti. Nejprve uvedl, že nepostoupení podaného dovolání má zjevně potenciál zasáhnout do stěžovatelových ústavních práv, odkazuje se přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (30 Cdo 267/2021-177, bod 33) a Evropského soudu pro lidská práva (Abdoella proti Nizozemsku, 12728/87, bod 24).

Ústavní soud k tomu dále uvedl: „Skutečnost, že Česká republika neomluvitelně zaostává ve vytvoření systému umožňujícího elektronické sdílení spisu napříč soudní soustavou, nedává soudům alibi k tomu, aby tolerovaly zbytečné průtahy oddalováním rozhodnutí o podaných opravných prostředcích, nadto s argumenty o ‚přednosti‘ jednoho typu řízení před druhým. Strpět takový stav nelze zvláště tehdy, byl-li účastníkovi řízení, který podal takový opravný prostředek, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Rozhodně nemůže o takovém postupu ‚autoritativně‘ rozhodnout soud nižšího stupně, jehož odsuzující rozhodnutí má být zpravidla předmětem přezkumu. Ústavnímu soudu nepřísluší vytvářet pro obecné soudy závazná pravidla pro nakládání se spisovým materiálem. Ostatně žádný soubor obecných pravidel by při bohatosti soudní praxe a procesně výjimečných situacích, jaká nastala i v dané věci, nejspíše neobstál za všech okolností. Je však nutné apelovat na obecné soudy, aby se v takových případech vždy pokusily dobu prodlení s předložením spisu nadřízenému soudu minimalizovat. V některých situacích se nabízí vytvoření kopie spisu či ‚předběžné‘ zaslání kopií jeho nejpodstatnějších částí, v případě rozsáhlého spisu může být namístě krátkodobé zapůjčení spisu nebo neveřejné zasedání soudu vyššího stupně v budově soudu nižšího stupně. V každém případě by však v případě hrozících průtahů měl být o podání opravného prostředku informován soud, který má pravomoc o něm meritorně rozhodnout. Na úrovni předsedů senátů (či předsedů soudů) může pak dojít k ‚dohodě‘ o ideálním postupu v každé konkrétní věci.“

Závěr

Obviněný jako dovolatel brojil proti nečinnosti soudu 1. stupně a průtahům při předání spisu Nejvyššímu soudu. Po vyčerpání prostředků k nápravě se obrátil na Ústavní soud, který z důvodu odpadnutí nezákonné nečinnosti byl nucen stížnost odmítnout. Nicméně ve svém usnesení se vyslovil tak, že průtahy, kterých se dopouští soud 1. stupně při předání spisu dovolacímu soudu, mají zjevně potenciál zasáhnout do stěžovatelových ústavních práv. Z postoje, který k návrhu obviněného na určení lhůty zaujal vrchní soud, lze usuzovat, že se nejedná o ojedinělý případ či exces, ale o běžnou praxi. Cílem autora článku bylo na tuto praxi upozornit a příp. podnítit osoby dotčené průtahy s předáním spisu dovolacímu soudu, aby tuto nečinnost neakceptovaly.

 

JUDr. Jan Zůbek působí jako advokát v Praze.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] Srov. P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta a kol.: Trestní právo procesní, 4. přepracované vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 779.