Následující článek se zabývá závažným patologickým jevem v rodinněprávních vztazích: přeshraničním únosem dítěte. V případě nedostatečného fungování právní úpravy i v rámci EU může dojít k vážnému narušení života nezletilého dítěte, jak to autor dokazuje na německo-španělském příběhu. O „nápravě“ rozhodl madridský soud po sedmi letech od únosu, přičemž rozsudek by znamenal vytržení nezletilého z jeho obvyklého prostředí jen proto, aby žil s otcem, jehož jazyk neznal a který pro něho byl cizí. Je zřejmé, že ochrana lidských práv musí mít přednost před úpravou soudní pravomoci, což evropská úprava v Nařízení Brusel IIb umožňuje. Předpokladem jejího efektivního fungování je ovšem řádná spolupráce národních soudů členských států EU.

 „Když se dva hádají, třetí se směje,“ říká německé přísloví. V rodinném právu je tomu však jinak. Když se rodiče hádají, dítě trpí. Rychle se stává hračkou zájmů rodičů. To platí zejména v případě, jestliže se rodiče rozejdou a dítě žije jen s jedním z nich.

Při rozhodování, která se týkají dítěte, musí být upřednostněn nejlepší zájem dítěte. To stanovuje čl. 3 Úmluvy OSN o právech dítěte z roku 1989. Priorita blaha dítěte je nyní v Německu uznávána stejně jako na evropské úrovni. Čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv EU konstatuje: „Při všech činnostech týkajících se dětí, uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.“

Péče o dítě je primárně věcí rodičů. Přou-li se rodiče na úkor dítěte, musí převzít odpovědnost stát a v případě potřeby zasáhnout ve prospěch dítěte. V německém ústavním právu se tomu říká „strážní funkce“ státu.

Pokud otec přestěhuje své dítě z Hamburku do Řezna v rozporu s úmluvou rodičů, může matka, která má dítě v péči, požadovat jeho navrácení.[1] Může se obrátit na místně příslušný soud v Ham­burku.[2] Nařídí-li hamburský soud vydání dítěte, soudní vykonavatel v Řezně bude vydání vymáhat.

Pokud matka přestěhuje své dítě ze Španělska do Německa a otec požádá o navrácení dítěte v souladu s čl. 9 nařízení Brusel IIb,[3] je za rozhodnutí nejprve odpovědný španělský soud. Nařídí-li španělský soud vrácení dítěte, musí se otec obrátit na německý exekuční soud. Otázkou je, do jaké míry smí německý soud přezkoumat rozhodnutí španělského soudu.

Nařízení Brusel IIb do značné míry vylučuje přezkum rozhodnutí zahraničního soudu.[4] Evropský soudní systém je výrazem vysoce integrované nadnárodní justiční struktury založené na principu vzájemné důvěry, který zakazuje přezkoumávat rozhodnutí druhého státu a jeho soudů. Jak zásadní je tato zásada pro SD EU, ukazuje citát z rozsudku Aranyosi, který se zabýval uznáním evropského zatýkacího rozkazu: „Jak zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy, tak zásada vzájemného uznávání mají v právu Unie zásadní význam, protože umožňují vytvoření a udržení prostoru bez vnitřních hranic. Konkrétně zásada vzájemné důvěry, zejména s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, vyžaduje, aby se každý členský stát mohl spoléhat, že všechny ostatní členské státy dodržují právo Unie a zejména základní práva […]“[5]

V našem španělsko-německém případu je vzájemná důvěra oprávněná, pokud španělské soudy skutečně v zásadě vydávají přiměřená rozhodnutí a dotčené osoby mohou získat dostatečnou právní ochranu před španělskými soudy. Přezkum německými soudy pak může být vyloučen, aniž by to ohrozilo právní ochranu.

Problém může vzniknout, jestliže španělské rozhodnutí nerespektuje základní práva dítěte. Pak se nejlepší zájem dítěte, který musejí ctít jak Španělsko, tak Německo i Evropská unie, střetává s principem vzájemné důvěry v rámci Unie. Bohužel se takové případy opakují. Stávají se výbušnými, protože SD EU má v takových případech tendenci zdůrazňovat evropskou integraci. Výjimky ze zásady vzájemné důvěry při přeshraničních únosech dětí zatím vždy odmítal. Klíčové rozhodnutí vynesl v roce 2010 ve španělsko-německém případu Aguirre Zarraga.[6] Dítě bylo nedostatečně vyslechnuto. SD EU však považoval jakoukoli procesní chybu za nedůležitou k tomu, aby ospravedlnila výjimku ze zásady vzájemné důvěry. SD EU tak chrání evropský justiční systém na úkor individuální právní ochrany.

Evropský soud pro lidská práva (ESLP) však zaujal zásadně odlišné stanovisko. Oba státy jsou podle něj odpovědné za to, že se děti nevracejí do jiného státu v rozporu s Evropskou úmluvou o lidských právech (dále „EÚLP“). Je-li návrat v rozporu s právem dítěte na respektování jeho soukromého a rodinného života podle čl. 8 EÚLP, nesmí se stát, do kterého bylo dítě přemístěno, na návratu dítěte podílet, i když je podle práva EU vázán rozhodnutím o navrácení do státu původu. ESLP to jasně uvedl, zejména ve věci Rinau proti Litvě.[7] SD EU a ESLP jsou tak navzájem v konfliktu.

Praktický příklad

Německý Spolkový ústavní soud se před dvěma lety vložil do diskuse v našem španělsko-německém případě.[8] Případ je příkladem rozporu mezi očekáváním a realitou, pokud jde o soudní spolupráci v rodinných věcech. Rád bych jej proto popsal a zároveň poukázal na právní nedostatky postupu v této věci.

V Madridu se v roce 2013 narodil chlapec, jehož rodiče se v následujícím roce rozešli a matka proti vůli otce odcestovala s dítětem do Německa. Jinými slovy, matka sedmiměsíčního chlapce unesla a krátce nato se v Německu provdala za Němce. Neskrývala se. Madridský soud, který případ projednával, však více než rok po únosu místo pobytu dítěte nezjistil.

Již zde se projevily první nedostatky: podle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále „Haagská úmluva“ či „HÚ“) z roku 1980 musejí být děti, které byly nezákonně „přemístěny“ do jiného státu, v zásadě co nejrychleji vráceny.[9] To dává smysl, protože plynutí času pomáhá formovat dítě v novém prostředí, jemuž se tak rychle přizpůsobuje. Pokud dítě žije v nové zemi určitou dobu, vytvoří si nový domov. V zájmu dítěte pak bude nevytrhávat ho z tohoto prostředí. Repatriace je pak vyloučena, i když by původně bylo v nejlepším zájmu dítěte ponechat dítě v zemi původu. Pokud je dítě uneseno, jen rychlý návrat může obnovit status quo. Haagská úmluva si proto výslovně klade za cíl „zajistit okamžitý návrat dětí nezákonně přemístěných nebo zadržovaných ve smluvním státě“.[10]

Navrácení dítěte vyžaduje znalosti. Německé úřady by si musely povšimnout, že matka se v Německu usadila s dítětem, které neměla ve výhradní péči. Španělské orgány je však o tom zřejmě neinformovaly. O jakékoli mezivládní spolupráci, která by se očekávala ve společném prostoru svobody, bezpečnosti a práva, nelze mluvit.[11] Tím byla zmařena možnost rychlého návratu, který mohl zabezpečit nejlepší zájmy dítěte.

Následovala četná soudní řízení ve Španělsku a Německu. Dva roky po únosu německý soud zjistil, že chlapec nalezl v novém prostředí domov. Přesto v roce 2021, tedy po dalších pěti letech a celkem po sedmi letech po únosu, nařídil madridský soud návrat dítěte. Matka byla předvolána k jednání, ale k soudu se nedostavila. To není překvapivé, protože byla již dříve ve Španělsku odsouzena za únos dítěte k trestu odnětí svobody. Pokud by odcestovala do Španělska, čelila by okamžitému zatčení. Dítě, kterému bylo v té době osm let, nebylo vyslechnuto ani jinak se řízení neúčastnilo.

Rozhodnutí madridského soudu se mělo zaměřit na blaho dítěte. Z procesního hlediska to rozhodnutí nesplňuje. Podle čl. 12 Úmluvy OSN o právech dítěte měl mít chlapec možnost být v řízení slyšen přímo nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, jako je úřad pro ochranu mládeže. Míra, do jaké by měla být výpověď dítěte zohledněna, závisí na věku a vyspělosti dítěte.[12] Osmileté dítě se každopádně dokáže vyjadřovat natolik, že by soud k jeho názoru musel minimálně přihlédnout. Dítě však nebylo slyšeno ani přímo, ani nepřímo.

Bylo by možné namítnout, že výslech dítěte prostřednictvím zástupce je podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte dostačující a že matka měla možnost se v řízení vyjádřit, i když ji nevyužila z obavy ze zatčení. V opatrovnických věcech je však dítě vedle svých rodičů samostatným subjektem s vlastními právy, která se nemusejí shodovat s právy matky. Pokud jsou otec a matka ve sporu, zdá se nepřijatelné pověřit jednu ze dvou stran zastupováním dítěte. Dítě tedy mělo být do řízení zapojeno nezávisle na svých rodičích. Nic z toho se nestalo.

Teprve po rozhodnutí o repatriaci do Španělska byl chlapci na návrh Spolkového ústavního soudu ustanoven pro Německo zákonný opatrovník. Bez slyšení a bez opatrovníka, který může uplatňovat práva dítěte bez ohledu na protichůdné zájmy rodičů, se však chlapec stal objektem rodičovských sporů a soudních rozhodnutí ve španělském soudním řízení. Němečtí ústavní právníci takový postup, jenž z člověka činí objekt, považují za porušení lidské důstojnosti. Z pohledu unijního práva to představuje porušení lidské důstojnosti ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv EU.

Z materiálního hlediska vypadá rozhodnutí Madridu podobně katastrofálně. Podle rozhodnutí byl osmiletý chlapec, který strávil téměř celý svůj dosavadní život v Německu a byl tam zjevně dobře integrován, vytržen ze svého obvyklého prostředí a odvezen do země, kterou neznal a jejímž jazykem nemluvil, jen proto, aby žil s otcem, který je pro něj cizí. To nemůže být v nejlepším zájmu dítěte. Nejen proto, že nerespektuje právo dítěte na soukromý a rodinný život. Takové vytržení ze známého prostředí a současně převedení do prostředí nového, které je chlapci i jazykově zcela cizí, lze rozhodně kvalifikovat jako nelidské. To je v rozporu se zákazem nelidského a ponižujícího zacházení podle čl. 3 EÚLP a čl. 4 Listiny základních práv EU.

Práva dětí nebyla dlouho respektována. Pokud si však uvědomíme, že dítě je právní subjekt, jehož zájmy musí být ve sporu rodičů upřednostněny, je katastrofální, jak rozhodnutí o navrácení zjevně ignoruje práva a zájmy dotyčného chlapce.

Postup, který z dítěte dělá hračku cizích zájmů a rozhodování a sveřepě ignoruje práva a zájmy dítěte, nemůže žádný právní řád akceptovat. Jak ukazuje popsaný příklad, jsou však takové postupy realitou.

V takovém případě jsou možné dvě odpovědi. Jednou z možností je uznat limity evropské integrace a ve vážných případech se odklonit od principu vzájemné důvěry. V tomto konkrétním případě to znamená, že by německé soudy mohly výjimečně španělské rozhodnutí přezkoumat a v případě potřeby je odmítnout uznat, jak se také stalo.

Alternativně by se evropská integrace mohla prohloubit a zlepšit do takové míry, že by zabraňovala závažným porušováním základních lidských práv. Tyto dvě možnosti bych rád prozkoumal.

Odpověď 1: Uznání limitů integrace

Hmotné právo: stanovení hranic

O otázce, kdy lidská práva vyžadují porušení jurisdikčního systému, se diskutuje v rámci práva EU i mimo ně. V rámci unijního práva vyvstala u evropského zatýkacího rozkazu a také ohledně nedostatků azylového systému, vyžadujícího jiné řešení úpravy jurisdikce podle Dublinského nařízení. Obdobným způsobem se Spolkový ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva zabývaly otázkou, za jakých okolností by měl být odmítnut soulad s rozhodnutími SD EU. Klíčovými slovy jsou „Solange“[13] a „Bospor“.[14] Do této kategorie spadá i judikatura SD EU Kadi o přezkumu jednotlivých sankcí Radou bezpečnosti OSN.[15] Otázkou vždy je, za jakých okolností rozhodují soudy samy místo příslušných orgánů jiného svrchovaného státu, aby se předešlo závažnému porušování lidských práv.

Vznikly dvě kategorie, ve kterých musí mít ochrana lidských práv přednost před úpravou soudní pravomoci. Jednak jde o systémové nedostatky, které se dotýkají konkrétního jednotlivého případu, jednak o zvlášť závažná porušení lidských práv v jednotlivých případech.

Zpočátku se zjistilo, že cizí rozhodnutí lze bezpodmínečně uznat pouze tehdy, pokud druhý právní řád obecně nabízí právní ochranu, která dostatečně chrání základní standardy lidských práv, např. prostřednictvím standardů zaručených v EÚLP a Listině základních práv EU, a to z hmotněprávního i procesněprávního hlediska. Tento předpoklad podporuje princip vzájemné důvěry. Pokud je otřesena, musí být pochybnosti o dodržování lidských práv prošetřeny případ od případu.

SD EU tento přístup uskutečnil v roce 2011 ve věci N. S. ohledně společného evropského azylového systému[16] a v roce 2016 ve věci Aranyosi ohledně evropského zatýkacího rozkazu.[17] Podle SD EU[18] je nezbytné se za „mimořádných okolností“ odchýlit od zásady vzájemné důvěry. V případě N. S. to soud upřesnil pro evropský azylový systém: „Pokud […] existovaly vážné obavy, že azylové řízení a podmínky přijímání žadatelů o azyl v příslušném členském státě vykazují systémové nedostatky, které znamenají nelidské nebo ponižující zacházení s žadateli o azyl přemístěnými do tohoto členského státu ve smyslu čl. 4 Listiny, bylo by přemístění s tímto ustanovením neslučitelné.“

Přístup SD EU je blízký judikatuře Solange německého Spolkového ústavního soudu a judikatuře ESLP týkající se Bosporu. Systémové nedostatky v ochraně základních práv jsou vždy využívány jako příležitost odepřít cizím státním aktům třetích stran uznání, které ochranu obecně vyžadují.

Kromě toho se v poslední době také předpokládá odchylné řešení úpravy pravomoci soudů, pokud jde o odvrácení nejzávažnějšího porušování lidských práv v jednotlivých případech. Konkrétně se jedná o porušování lidské důstojnosti a s tím úzce související případy hrozícího mučení a nelidského či ponižujícího zacházení. SD EU vycházel z toho, že návrat žadatele o azyl do jiného členského státu je v jednotlivých případech vždy vyloučen, pokud mu tam hrozí nelidské nebo ponižující zacházení, bez ohledu na to, zda se jedná o strukturální problém, který vstupuje do hry i v jiných členských státech.[19] V případě C. K. soud konstatoval, že „předání žadatele o azyl podle nařízení Dublin III lze provést pouze za podmínek, které vylučují možnost, že mu po návratu reálně hrozí nelidské nebo ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny“.[20]

V této souvislosti se soud výslovně odmítl omezovat na systémové nedostatky: „V tomto kontextu argument Komise, že z […] nařízení Dublin III vyplývá, že pouze existence systémových nedostatků v daném členském státě může mít dopad na povinnost přemístit žadatele o azyl do tohoto členského státu, nelze akceptovat. […] Takové chápání […] nařízení Dublin III by bylo […] neslučitelné s obecnou povahou čl. 4 Listiny, který zakazuje jakoukoli formu nelidského nebo ponižujícího zacházení. Na druhé straně by bylo zjevně v rozporu s absolutní povahou tohoto zákazu, kdyby členské státy mohly ignorovat skutečné a prokázané riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení s žadatelem o azyl pod záminkou, že nevyplývá ze systémového nedostatku v příslušném členském státě.“[21]

V Německu to odpovídá tzv. kontrole identity, při které chce Spolkový ústavní soud prověřit unijní právo, aby byla zachována německá ústavní identita pro jednotlivá porušení lidské důstojnosti.[22]

Ve španělsko-německém případu, o kterém musel rozhodovat Spolkový ústavní soud, by bylo možné uvažovat o systémových nedostatcích vzhledem k tomu, jak velmi chyběly i základy pro efektivní spolupráci mezi španělskými a německými úřady. Každopádně způsob, jakým bylo bezohledně rozhodnuto o osudu nezletilého chlapce, se jeví jako nelidské zacházení a porušení lidské důstojnosti. Proto je nutné prolomit režim úpravy soudní pravomoci ve prospěch přezkoumání žádosti o vydání dítěte podle standardů jeho základních práv.

 

Procesní právo: Quis iudicabit

Otázkou zůstává, kdo by měl zavést výjimku ze zásady vzájemné důvěry do právního řádu. Jako nejlepší řešení se jeví sekundární unijní právní úprava, jak se to stalo v rámci společné evropské azylové politiky. Poté, co SD EU postuloval průlom v případu N. S., byla tato výjimka o dva roky později zahrnuta do nařízení Dublin II.[23] Z demokratického hlediska je to nejlepší řešení, protože Parlament a Rada jako zákonodárné orgány mají poměrně vysokou úroveň demokratické legitimity. Toto řešení navíc respektuje autoritu práva Unie i jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech.

Rozhodnutí ze strany SD EU se jeví jako druhé nejlepší řešení, i když je méně demokraticky legitimní než právní předpisy EU. Pokud je nařízen nelidský návrat, aniž by bylo osmileté dítě přímo či nepřímo zapojeno do řízení, je judikatura SD EU – obdobně jako v evropském azylovém systému – způsobem uskutečnění výjimky ze zásady vzájemné důvěry. Řízení o předběžné otázce podle čl. 267 SFEU tedy jistě slibuje úspěch, pokud vnitrostátní soud přesně vyjádří problémy v oblasti lidských práv a položí SD EU správné otázky. Je pravda, že SD EU odmítl výjimku ze zásady vzájemné důvěry v případě nedostatečné účasti dítěte v řízení o navrácení v roce 2010 ve věci Aguirre Zarraga. Rozsudek byl však vydán v režimu azylového práva. Navíc podle mého názoru SD EU neuznal rostoucí význam efektivní účasti dítěte a v případě potřeby jeho zastoupení jako lidské bytosti s vlastními právy v soudním řízení. To navrhuje podání předběžné otázky k SD EU.

Snažení jednotlivých národních soudů jsou mnohem riskantnější. Pokud vnitrostátní soud, jako je Spolkový ústavní soud, neaplikuje unijní právo odkazem na základní lidská práva, zpochybňuje tím autoritu unijních orgánů i jednotné uplatňování unijního práva. Zásahy vnitrostátních soudů proto mohou systém narušit. Spolkový ústavní soud proto jedná opatrně. V roce 2022 pozastavil výkon španělského rozhodnutí o navrácení, protože německý soud si neopatřil od SD EU rozhodnutí o předběžné otázce o možném neuznání španělského rozhodnutí. Německý ústavní soud přitom vyzval k řešení, které je v souladu s lidskými právy, ale implementaci původně ponechal na německých specializovaných soudech ve spolupráci se SD EU.

Konečně přichází v úvahu zásah ESLP, který může ohrozit autoritu orgánů Unie. Avšak vzhledem k tomu, že jurisdikce ESLP geograficky pokrývá celou Evropskou unii, nehrozí žádné vnitrostátní sólové pokusy. Pravomoc ESLP samozřejmě není nutně silnější než pravomoc SD EU a práva EU. Pokud mezi SD EU a ESLP dojde k otevřené neshodě, oběma hrozí ztráta autority, neboť od počátku není jasné, který soud se nakonec prosadí.

Je tak zřejmé, že nejlepší volbou je nová unijní právní úprava a na druhém místě pak rozhodnutí SD EU.

Odpověď 2: Zlepšení integrace

Legislativa EU se samozřejmě nemusí spokojit s výjimkou z principu vzájemné důvěry. V zásadě má pravomoc odstraňovat systémové nedostatky a slabiny evropské soudní struktury a posilovat evropský soudní systém tak, aby byla práva dítěte skutečně účinně chráněna. Výjimky ze zásady vzájemné důvěry jsou pak zbytečné.

Důležitý je především funkčně adekvátní návrh úpravy vymezení soudních pravomocí, kdy jsou úkoly přiděleny těm orgánům, jež je mohou nejlépe plnit. Pokud dítě skutečně žije dlouhodobě na jednom místě, místní soudy budou moci nejsnáze a nejspolehlivější určit, co je v zájmu dítěte. V roce 2022 musel Spolkový ústavní soud rozhodnout o výkonu španělského rozhodnutí, které bylo vydáno podle nařízení Brusel IIa. Poté zůstala opatrovnická jurisdikce na soudech země původu. Od 1. 8. 2022 je v účinnosti nařízení Brusel IIb. Jeho čl. 9 usnadňuje přenesení opatrovnické příslušnosti na soudy cílového státu únosu, pokud nový pobyt dítěte trvá jeden rok. Zákonodárce Unie tak zlepšil dělbu pravomocí. Podle čl. 9 nařízení Brusel IIb by v našem španělsko-německém případu španělské soudy neměly pravomoc nařídit návrat sedm let po únosu. Příslušné by nyní měly být soudy v místě skutečného bydliště dítěte. Tyto soudy dokáží posoudit aktuální sociální prostředí dítěte lépe než vzdálené soudy země původu. Změna jurisdikce nakonec vedla k vyřízení projednávané ústavní stížnosti.[24]

Smysl by měla i lepší mezistátní spolupráce. Je třeba zajistit, aby odpovědné orgány v dotčených státech mohly po únosu dítěte v co nejkratší době zareagovat a zajistit navrácení dítěte. Pak by se nestalo, že by byly děti vytrženy ze stabilního životního prostředí. Rovněž se zdá, že je potřeba zlepšit spolupráci při zjišťování skutečností a shromažďování důkazů, včetně nadnárodní integrace dítěte a jeho zájmů do řízení.

Konečně by byla vhodná úprava týkající se povinného právního zastoupení dítěte. Ust. čl. 81 odst. 1 SFEU je základem posílení soudní spolupráce v občanských věcech, mj. prostřednictvím sbližování vnitrostátních právních předpisů. V tomto ohledu přináší určitý pokrok i nařízení Brusel IIb. Čl. 21 tohoto nařízení je nyní slyšení dítěte věnováno samostatné ustanovení. Upřesňuje, že „dítěti, které je schopno vytvořit si vlastní názor, musí být dána skutečná a účinná příležitost vyjádřit tento názor přímo nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu“. Dále se stanovuje, že soud bude přikládat „názoru dítěte náležitou váhu odpovídající jeho věku a vyspělosti“. Nařízení tak posouvá unijní právo na úroveň čl. 12 Úmluvy OSN o právech dítěte, která Unii přímo nezavazuje. To ještě neznamená, že dítě musí mít vlastní právní zastoupení. Nařízení tedy nezamezuje tomu, aby dítě zůstalo předmětem řízení o navrácení.

Závěr

Prostor svobody, bezpečnosti a práva je koncipován tak, aby zajistil, aby soudy a úřady v Unii s jasně rozdělenými pravomocemi spolupracovaly stejně jako v rámci jednoho státu. SD EU se to snaží zajistit principem vzájemné důvěry. Podle toho soudy jednoho státu nesmějí zpochybňovat rozhodnutí, která byla vydána v jiném členském státě EU v rámci evropského justičního systému.

Evropský soudní systém je však nedokonalý. To je evidentní v neposlední řadě v případech mezinárodních únosů dětí. Hrozí zde riziko, že ve sporu mezi rodiči, který se odehrává u soudů různých členských států, dojde k opomenutí zájmu dítěte, což má za následek, že se dítě stane objektem zájmů rodičů a státních rozhodnutí.

Španělsko-německý případ, který byl předložen Spolkovému ústavnímu soudu, odhaluje nepřijatelné nedostatky plynoucí z neúčasti dítěte v soudním řízení při objasňování skutkového stavu. Dítě se stalo obětí sporu rodičů, ale i nefunkčního soudního systému. Stejně nepřijatelně se to jeví z hlediska EÚLP, Listiny základních práv EU a vnitrostátního ústavního práva.

Myslitelná jsou dvě řešení. Dokud je evropský soudní systém nedostatečný, je třeba učinit výjimku ze zásady vzájemné důvěry alespoň tam, kde hrozí nelidské zacházení nebo porušení lidské důstojnosti. Národní soudy pak mohou výjimečně přezkoumávat, a tedy nerespektovat rozhodnutí přijatá v jiném členském státě, pokud zjistí závažné porušení lidských práv. SD EU takové výjimky obecně uznává, i když nejsou výslovně zakotveny v sekundárním právu. Tak daleko však v případě únosu dítěte nezašel. Takové výjimky však mohou soudy, jako je Spolkový ústavní soud nebo ESLP, připustit. Pokud vnitrostátní soud ignoruje judikaturu SD EU, vzniká značný potenciál narušení celého justičního systému. Otázky tedy musí být vyjasněny především v rámci systému prostřednictvím řízení o předběžné otázce podle čl. 267 SFEU. Dobře položená otázka by měla jasně vyjádřit, že jsou ohrožena základní práva dítěte.

Alternativně mohou právní předpisy Unie posílit prostor svobody, bezpečnosti a práva tím, že budou řešit systémové nedostatky evropského soudního systému. Nejprve je důležitý funkční řád dělby pravomocí, který zohledňuje relevantní kritéria tak, aby o věcech rozhodovaly soudy, jež mají k věci „nejblíže“. K posouzení nejlepšího zájmu dítěte je pravděpodobně nejvhodnější soud v místě skutečného bydliště dítěte. Nařízení Brusel IIb je krokem správným směrem, protože usnadňuje změnu soudní pravomoci, pokud unesené dítě není vráceno včas. Stejně důležitá se jeví úzká a efektivní spolupráce mezi soudy, úřady péče o mládež a dalšími orgány v dotčených státech. Nakonec je třeba posílit pozici dítěte v procesu návratu. Pokud se rodiče o dítě přou, není možné, aby zastupovali zájmy dítěte u soudu. Dítě musí být zastoupeno vlastním opatrovníkem nebo zástupcem. Je tedy zřejmé, že ještě existuje celá řada úkolů.[25]

 

Prof. Dr. Robert Uerpmann-Wittzack je profesorem veřejného a mezinárodního práva na Univerzitě v Řezně.

Ilustrační foto: Pexels.com 

---

[1] Viz § 1632 BGB (německý občanský zákoník).

[2] Viz § 152 odst. 2 FamFG (německý zákon o řízení v rodinných věcech a nesporném řízení).

[3] Nařízení (EU) 2019/1111 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a v řízeních o rodičovské odpovědnosti a mezinárodních únosech dětí.

[4] Viz zejména čl. 43 odst. 1 nařízení Brusel IIb.

[5] Rozsudek SD EU ze dne 5. 4. 2016 – C-404/15 a C-659/15 PPU, ECLI:EU:C:2016:198, odst. 78 – Pál Aranyosi a Robert Căldăraru.

[6] Rozsudek SD EU ze dne 22. 12. 2010 – C-491/10 PPU, ECLI:EU:C:2010:828 Rn. 48 a násl. – Joseba Andoni Aguirre Zarraga/Simone Pelz.

[7] Rozsudek ESLP ze dne 14. 1. 2020 – 10926/09, odst. 189 – Rinau proti Litvě.

[8] BVerfG, rozhodnutí ze dne 1. 8. 2022 – 1 BvQ 50/22.

[9] Viz zejména čl. 12 odst. 1 HÚ.

[10] Čl. 1 písm. a HÚ.

[11] Viz čl. 67 odst. 1 a čl. 4, čl. 74 a 81 SFEU.

[12] Viz také čl. 24 odst. 1 věta třetí Listiny základních práv EU.

[13] Rozhodnutí BverfG (německý Spolkový ústavní soud) ze dne 29. 5. 1974 – 2 BvL 52/71, BVerfGE 37, 271 (285) – „Solange I“; BVerfG, rozhodnutí ze dne 22. 10. 1986 – 2 BvR 197/83, BVerfGE 73, 339 (387) – „Solange II“.

[14] Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 30. 6. 2005 – 45036/98, odst. 1 písm. 155 a násl. – Bospor Hava Yollari Turismus.

[15] Rozsudek SD EU ze dne 3. 9. 2008 – C-402/05 P a C-415/05 P, ECLI:EU:C:2008:461, odst. 316 a násl. – Yassin Abdullah Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada Evropské unie a Komise Evropských společenství.

[16] Rozsudek SD EU ze dne 21. 12. 2011 – C-411/10 a C-493/10, ECLI:EU:C:2011:865, odst. 78 a násl. – N. S. v. Secretary of State for the Home Department und M. E. u. a. v. Refugee Applications Commissioner, Minister for Justice, Equality and Law Reform.

[17] Rozsudek SD EU ze dne 5. 4. 2016 – C-404/15 a C-659/15 PPU, ECLI:EU:C:2016:198, odst. 78 a násl. – Pál Aranyosi a Robert Căldăraru.

[18] Viz pouze rozsudek SD EU ze dne 5. 4. 2016 – C-404/15 a C-659/15 PPU, ECLI:EU:C:2016:198, odst. 78 – Pál Aranyosi a Robert Căldăraru.

[19] Rozsudek SD EU ze dne 16. 2. 2017 – C-578/16 PPU, ECLI:EU:C:2017:127, odst. 65, 94 – CK, HF a A. S. v. Republika Slovinsko; potvrzující SD EU, rozsudek ze dne 16. 7. 2017 – C-646/16, ECLI:EU:C:2017:586, odst. 101 – Khadija Jafari a Zainab Jafari.

[20] Rozsudek SD EU ze dne 16. 2. 2017 – C-578/16 PPU, ECLI:EU:C:2017:127, odst. 65 – CK, HF a A. S. v. Republika Slovinsko.

[21] Tamtéž.

[22] Rozhodnutí BVerfG ze dne 15. 12. 2015 – 2 BvR 2734/14, BVerfGE 140, 317, odst. 41 a násl. – Evropský zatykač.

[23] Čl. 3 odst. 2 pododstavec 2 a 3 nařízení (EU) č. 604/2013.

[24] Viz rozhodnutí BVerfG ze dne 12. 10. 2023 – 1 BvR 1558/22, odst. 10; též rozhodnutí BVerfG ze dne 5. 9. 2023 – 1 BvR 1691/22, odst. 13 a násl.

[25] Článek z velké části vychází z úvah Roberta Uerpmanna-Wittzacka/ /Qetevana Qistauriho: Kindeswohl und die Funktionsbedingungen des europäischen Gerichtsverbundes, Zeitschrift für Europäisches Privatrecht 31 (2023), str. 751 a násl. Překlad prof. Luboš Tichý.