Kdesi jsem zaslechl myšlenku o tom, že za dob našich babiček bylo ostudou, aby někdo vůbec nějaké dluhy měl, později, kdy se stalo pořizování věcí na dluh zcela běžné, bylo ostudou dluhy řádně a včas nesplácet. Dnešní doba však již navozuje dojem, že je vlastně ostudou, pokud věřitel dluhy od svých dlužníků vymáhá. S touto mírnou nadsázkou nemohu než souhlasit.

Médiím se za vydatné pomoci mnoha politiků, neziskových organizací a dalších subjektů podařilo ve společnosti vytvořit dojem, že dlužníkem je vždy osoba ochrany hodná, která se na vzniku svých dluhů snad ani nepodílela a do „dluhové pasti“ ji zavlekli zlí věřitelé, kteří jí vnutili své předražené půjčky, služby či zboží. Stejně tak byla vytvořena iluze, že není-li dluh splacen, vlastně jaksi sám zmizí a nikdo tím nic neztratí.

Jsem přesvědčen, že z tohoto pohledu je koncipována i nejnovější novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 252/2024 Sb. Ta měla mimo jiné implementovat směrnici Evropského parlamentu a Rady EU 2019/1023 o rámcích preventivní restrukturalizace a oddlužení a zkrátit proces oddlužení pro podnikatelské subjekty na dobu tří let. Náš zákonodárný sbor však nejen překročil požadavky uvedené směrnice, ale zcela deformoval její smysl a účel, neboť zkrátil dobu oddlužení i pro osoby nepodnikající. Pokud evropská norma směřovala k tomu, aby ekonomika byla posílena rychlejším „nastartováním“ podnikatelských subjektů, které ve svém dosavadním podnikání neuspěly, jsem přesvědčen, že výsledek našeho zákonodárného procesu povede k přesně opačným výsledkům. Z praxe vím, že nemálo osob, které tíží dluhy, bude nyní, po zkrácení doby oddlužení, o to více zvažovat, zda martyrium se zaplacením všech svých dluhů v průběhu času podstupovat, nebo vstoupit do oddlužení a za tři roky mít takříkajíc klid, a to při zaplacení jen části všech svých dluhů. Argumenty o tom, že zákon obsahuje dostatek účinných pojistek proti takovémuto účelovému postupu, mě s přihlédnutím k existující praxi skutečně nepřesvědčují.

Zakopaný pes je totiž v tom, že pohledávky věřitelů, které v procesu oddlužení nebudou zcela uspokojeny, nejsou jen lichvářské úvěry, předražené služby či zboží, ale stejně tak, a možná dokonce většinou, jde o pohledávky za zboží a služby poskytnuté ve zcela reálných a odpovídajících cenách, nevrácené jistiny zápůjček a mnohé jiné zcela oprávněné nároky věřitelů. Pokud je věřitelem podnikající subjekt a jeho oprávněná pohledávka je zaplacena jen zčásti, fakticky nemůže postupovat jinak než ztrátu vzniklou nezaplacením takovéto pohledávky kompenzovat zvýšením svých cen, které zaplatí ostatní platící zákazníci. Zboží a služby se stanou dražšími, počet neplatících zákazníků se bude zvyšovat a spirála dalších dluhů se roztáčí. Dluhy oddlužením tedy zázrakem nezmizí, ale v tomto případě je zaplatí platící zákazníci. Může se také stát, že v konečném důsledku o služby či zboží za takto zvýšené ceny bude snížený zájem a sám podnikatel se může ocitnout v ekonomických obtížích a posléze i v úpadku. V každém případě je negativní ekonomický dopad na společnost velmi významný a zjevný.

Ještě tristnější je situace, je-li věřitelem osoba nepodnikající, které pohledávka vůči dlužníkovi vznikla například nevrácením zápůjčky, nezaplacením kupní ceny, přičemž si lze domyslet bezpočet jiných oprávněných a spravedlivých nároků. Není-li takovému věřiteli dluh splacen, nezbývá mu než svůj nárok uplatnit u soudu, zaplatit soudní poplatek, případně služby advokáta a další související náklady. Po několikaletém úspěšně vybojovaném soudním sporu oprávněný věřitel očekává nejen úhradu své pohledávky, ale i náklady, které musel vynaložit k uplatnění svého nároku. V takové chvíli se však dozvídá, že chudák dlužník nedluží jen jemu, ale i dalším osobám, právě zahájil proces oddlužení, a chce-li věřitel ze své pohledávky vůbec něco, musí ji přihlásit do příslušného insolvenčního řízení. Zda mu výtěžek z oddlužení v průběhu tří let pokryje aspoň vynaložené náklady, se bude v insolvenčním řízení teprve zjišťovat. O tom, že jeho oprávněná, přisouzená pohledávka nebude uspokojena vůbec či jen z malé části, nejspíše pochyby nebudou. Pokud se dosud výtěžnost pohledávek v oddlužení pohybovala v průměru mírně nad 50 %, lze očekávat, že po poslední novele se bude pohybovat jen kolem 30 %.

Jsem přesvědčen, že naznačené, zcela reálné případy a situace, jasně ukazují, že hypertrofovaná ochrana dlužníka má zásadní negativní dopady na společnost jako celek a u některých osob může mít zcela devastující vliv na jejich víru v právo a spravedlnost. Před námi advokáty pak dle mého názoru vyvstává i další poučovací povinnost vůči klientovi, a to, že i v případě plného úspěchu ve sporu se splnění své oprávněné pohledávky nemusí dočkat. Po přijetí shora popsané novely je takovéto nebezpečí bohužel opět vyšší.

JUDr. RADIM MIKETA, člen představenstva ČAK

Ilustrační foto: Pixabay.com