Byla středa 25. října 1944. Přesně před osmi desítkami let se toho rána v Drážďanech nad řekou povalovala mlha. Taková, jaká tam bývá na podzim i dnes. Advokát Vladimír Klouda, před několika týdny odsouzený nacistickou justicí za vlastizradu, v tu dobu seděl mezi čtyřmi studenými stěnami v přípravné cele místního popraviště. Tiše čekal a počítal už jen desítky minut svého života, než nad ním bude vykonán rozsudek trestu smrti a jeho život navždy vyhasne. Na co v těch posledních chvílích tento čerstvě čtyřicetiletý muž myslel, se už nedozvíme. Z dopisů, které se dochovaly, víme, že poslední řádky, které napsal, věnoval svým nejbližším – ženě Mileně a třem malým dětem: „Děti moje, přemýšlejte o strachu a statečnosti… … kdo miluje, nepotřebuje lhát a neužívá násilí… bojujte a žijte radostně“. Pokud vycházíme z toho, že odvaha neznamená, že se nikdy nebojíme, ale naopak, že se nenecháme strachem zastavit, pak o Vladimíru Kloudovi můžeme mluvit jako o jednom z nejodvážnějších advokátů, a to nejen své doby. Postavil se zlu. A postavil se tomu zlu tak, jako málokdo. A za to ho nacisté popravili.

JUDr. Vladimír Klouda, prostřední z pěti synů exprezidenta Advokátní komory v Čechách JUDr. Antonína Kloudy, jehož jméno a jména jeho synů byla na podzim loňského roku zařazena do projektu Advokáti proti totalitě, se narodil v srpnu 1904. Studoval filozofii a od roku 1927 práva, stejně jako jeho čtyři bratři. Po absolutoriu a koncipientské praxi nastoupil do kanceláře svého otce Antonína jako advokát.

Právní poradenství vnímal jako příležitost pomáhat lidem a na jeho pro bono služby poskytované potřebným se vzpomínalo ještě roky po jeho smrti.

Vladimír Klouda se věnoval advokátní praxi a rodině a po nástupu nacistické okupace začal vyvíjet odbojovou činnost. Již od roku 1939 spolupracoval s JUDr. Jaroslavem Valentou, sekretářem YMCA, napojeným přímo na odbojové ústředí ÚVOD, a v roce 1941 navázal spolupráci také s rodinným přítelem JUDr. Josefem Krautmanem. Šlo o dodávání zpráv z měst a krajů o válečné výrobě, z prezidentské hradní kanceláře, o přesunech vojenských transportů, smýšlení obyvatelstva, činnosti protiněmeckých organizací či o činnosti vlajkařů a jiných nepřátel hnutí odporu. Tyto zprávy byly prostřednictvím „spojky“ Jaroslava Valenty přepravovány do Francie a Anglie do ústředí zahraničního odboje. V roce 1940 Vladimír zorganizoval s bratry, otcem a kolegy tajný rozprodej zlata. Výtěžek z něho putoval na domácí odboj. Zajišťoval také potraviny, peníze a rozsáhlé právní poradenství pro osoby zapojené do odboje i další potřebné.

Vrcholné období Vladimírovy odbojové činnosti pak nastalo na jaře 1942, kdy se napojil na členy výsadku Anthropoid Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, jimž dle poválečných svědectví podaných spolupracovníky z odbojového hnutí zajišťoval tajné úkryty, potravinové lístky nebo falešné doklady. Stejně tak byl aktivně zapojen do akcí další paraskupiny pod vedením velitele Alfréda Bartoše Silver A, která zajišťovala zpravodajské úkoly, včetně rádiového spojení (vysílačkou Libuší) s Londýnem. S touto skupinou byl Vladimír ve spojení přes výše uvedené spolupracovníky Jaroslava Valentu a Josefa Krautmana. Ti přepravovali vysílačku z Pardubic, resp. lomu u obce Ležáky, kde skupina operovala, do Prahy k opravě, případně posílali náhradní díly a elektronky pro její provoz, a opravené zpět. Stejnou cestou doručovali zprávy pro vysílání do Londýna a zpět pokyny ze zahraničí pro pražský domácí odboj. Dokonce i z bytu Vladimíra Kloudy v pražské Vlašské ulici 13 a z domu jeho příbuzných v Lysolajích bylo  několikrát navázáno rádiové spojení s Londýnem.

Vladimír Klouda si byl vědom nebezpečí, které jeho činnost vyvolávala, a sám striktně dodržoval zásady odboje, jak o tom ostatně vypověděl i Josef Krautman: „Vladimír mne přijal jako starého přítele: řeknu Ti jen to, co potřebuješ vědět – to je hlavní zásada odboje, kterou musíš i Ty zachovávat. Lidi zbytečně mluví a svými řečmi pak zatěžují toho, kdo později je zatčen, a to vede ke spoustě dalších prozrazení a zatýkání. A pak platí zásada: odpovídat jen na to, nač se ptají a co už zřejmě vědí…“

Odbojová činnost Vladimíra Kloudy a jeho blízkých ale přes všechna opatření bohužel nezůstala utajena. Vladimír, a jeho nejbližší spolupracovníci – otec Antonín, bratři Jiří a Vratislav, i bratranec Jirka – byli začátkem února 1943 zatčeni.

Veškerou vinu vzal Vladimír na sebe, nikoho neudal ani nezradil, a tím zachránil život celé své široké rodině, spolupracovníkům i přátelům.

„Ale jedním jsem si jist, Vláďa nepromluví… …říci, že nezklamal, je málo, a mám při tom pocit, jako bych ho urážel. Byl to celý muž, čestný až do poslední vědomé myšlenky. Proto mlčel. Bylo to samozřejmé,“ uvedl jeho další spolupracovník, doktor Josef Kalibera. 

Před Německým lidovým soudem v Drážďanech se Vladimír Klouda hájil v německém jazyce sám a přes dlouho účinnou obhajobu byl nakonec na nátlak pražského gestapa v červenci 1944 odsouzen za vlastizradu k trestu smrti, který byl právě onoho 25. října 1944 vykonán.

Příběh Vladimíra Kloudy pomalu zavál čas a advokacie o něm donedávna ani nevěděla. Až shodou okolností, které se udály loni na podzim, se jej podařilo objevit. A tak tento odvážný advokát k nám jakoby skrze řádky, které o něm byly napsány (čtěte Advokátní deník), promluvil, aby nám v dnešní době, kdy se válčí nejen na Blízkém východě, ale i jen několik stovek kilometrů od nás, třeba jen připomněl, že svoboda není samozřejmostí, ale hodnotou, za kterou je třeba bojovat bez ohledu na strach, který nás při tom přirozeně svírá.

Text a foto: Hana Rýdlová, šéfredaktorka Bulletinu advokacie a Advokátního deníku