Následující článek se zabývá problematikou dobrovolných příspěvků, které mohou dlužníci poskytovat v rámci procesu oddlužení. Autoři zkoumají praktické aspekty dobrovolných příspěvků do oddlužení, zaobírají se praxí simulovaných darovacích smluv, vlivem dobrovolných příspěvků na plnění povinností dlužníka po schválení oddlužení (ust. § 412 odst. 1 ins. zák.) a analyzují i nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu a souvislosti s ust. § 281 o. s. ř.

Koncepce oddlužení

Oddlužení představuje klíčový způsob řešení úpadku fyzických osob. Dlouhodobou snahou zákonodárce je, aby se co nejvíce dlužníků, kteří jsou v dluhové pasti či zcela zavaleni bezvýchodnými exekucemi, navrátilo do běžného ekonomického života.

Lze sledovat trend, osvobozovat v co největším počtu od placení pohledávek dlužníky, kteří se nacházejí v šedé ekonomické zóně, není jim prakticky co a jak vzít, mají nepřiznané příjmy a nikterak se svou činností nepodílejí na hospodaření státu, když řádně neodvádějí daně a jiné povinné platby.

Zákonodárce má představu, že lidé, kteří žijí v šedé ekonomické zóně a kterým nelze nic vzít, a zároveň si žijí slušně z nepřiznaných příjmů, využijí možnosti oddlužení a začnou svědomitě přiznávat své příjmy a přispívat do státní kasy. Přestože je tento argument politickým evergreenem, je sporné, nakolik je to pro dlužníky skutečnou motivací vstoupit do oddlužení. S přihlédnutím k širšímu záměru zákonodárce lze říci, že podmínky oddlužení jsou v současné chvíli nastaveny poměrně mírně, ochrana zájmů věřitelů je upozaděna a trendem je to, aby se co nejvíce exekucí překlápělo do oddlužení. Za tím účelem dochází v posledních letech ke změnám v právní úpravě, majícím obecně za důsledek zmírňování podmínek jak pro vstup do oddlužení, tak i pro konečné osvobození dlužníků od placení pohledávek.

Většina oddlužení je v současnosti realizována tzv. kombinovaným způsobem, tedy plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Principem tohoto způsobu řešení oddlužení je, že po dobu plnění splátkového kalendáře je dlužník povinen plnit každý měsíc adekvátní platbu, nejméně však tzv. minimální splátku, a dále, pokud dlužník vlastní majetek, ze kterého by mohly být uspokojeny pohledávky věřitelů (a zároveň se nejedná o nepostižitelný majetek), dojde i k jeho zpeněžení. Zpeněžení (či spíše samotná existence) majetku však není, na rozdíl od hrazení splátek, esenciální podmínkou tohoto způsobu řešení oddlužení.

Dosažení záruky, že alespoň tzv. minimální splátka bude pravidelně plněna, je však klíčové a může řadě dlužníků způsobovat potíže se vstupem do oddlužení. Mezi takové osoby, u kterých je možné, že nepůjde tzv. minimální splátku srazit, patří typicky např. důchodci, číšníci či řidiči kamionů. Stejně tak to mohou být dlužnice na mateřské nebo rodičovské dovolené. Jednoduše řečeno, osoby, u kterých bývá typicky jejich postižitelný příjem nízký. Riziko existuje i u osob s větším počtem vyživovaných osob, které mají vliv na výši srážky (např. s větším počtem dětí).

 

Přípustnost dobrovolných příspěvků 

Zásadní změnu v rámci oddlužení představila tzv. oddlužovací novela z roku 2019.[1] Mezi nejvýznamnější změny v oblasti oddlužení, které přinesla, patří bezesporu zrušení hranice 30% uspokojení přihlášených nezajištěných pohledávek jako nutnosti pro osvobození od placení pohledávek.

Změn oproti dřívější praxi bylo však vícero. Jedna z nich se týká příspěvků dlužníků do oddlužení. Jde o možnost, o které zákon sice mlčí, avšak formulář zprávy pro oddlužení s touto variantou počítá a obsahuje kolonku pro uvedení výše dobrovolného příspěvku dlužníka. Samotná kolonka ve formuláři samozřejmě není nikterak závazná, lze však dovozovat, vzhledem k obsahu tohoto formuláře, že dlužníci mohou sami přispívat na plnění oddlužení ze svých nepostižitelných příjmů (nepostižitelných částí příjmů). Nic by tedy nemělo bránit tomu, aby si dlužník procentní uspokojení svých věřitelů „vylepšil“ dobrovolnými příspěvky z nepostižitelné částky nad rámec zákonných srážek. Tuto možnost a priori nevylučuje ani judikatura a nelze ji dovodit ani ze znění zákona.

K úvaze se však nabízí otázka, zda lze oddlužení dlužníka schválit i přesto, že z jeho příjmů nelze srazit alespoň tzv. minimální splátku, a její výše by tak byla dorovnána dobrovolným příspěvkem dlužníka z nepostižitelné částky. Jinými slovy, může být plnění tzv. minimální splátky zaručeno pouze příslibem dlužníka, že tuto částku bude sám dobrovolně plnit? Připomínáme, že tento problém je velmi praktický a významný např. u již výše zmíněných důchodců či osob s větším počtem potomků, z jejichž příjmů často nelze ani minimální splátku srazit.

Dovozujeme, že postup, kdy plnění alespoň minimální splátky bude zaručeno pouze příslibem dlužníka, že tuto částku bude ze svých nepostižitelných (částí) příjmů sám zasílat, je možný a lze na tomto podkladě oddlužení povolit a schválit. Sankcí za to, že příslib nebude dodržen, by mělo být zrušení schváleného oddlužení.[2]

Ostatně, jak jinak by měl např. starobní důchodce s nízkým důchodem postupovat? Jistě, lze jej přimět k tomu, aby si např. od kamaráda zajistil podpis na fiktivní darovací smlouvě, kdy zdánlivě mu bude kamarád minimální splátku do oddlužení zasílat, reálně však bude tato splátka plněna samotným dlužníkem z jeho nepostižitelného důchodu. Má však takový postup smysl? Není snazší rovnou akceptovat příslib dobrovolného příspěvku ze strany samotného dlužníka a nenutit dlužníky a sepisovatele insolvenčních návrhů k tvorbě simulovaných darovacích smluv?

 

Dobrovolné příspěvky a další povinnosti dlužníků

Máme za to, že maskovat dobrovolné příspěvky dlužníků fiktivními darovacími smlouvami (smlouvami o důchodu) je zcela neúčelné. Naopak, plnění dobrovolného příspěvku samotným dlužníkem je indicií podporující závěr, že dlužník vyvíjí snahu pro maximální uspokojení věřitelů dle ust. § 412 odst. 1 písm. h) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále „ins. zák.“).

Čerpání daru či důchodu naopak žádnou snahou není. Dlužník, který si sám dobrovolně přispívá do oddlužení a tento fakt nemaskuje darovací smlouvou, by tak měl být v lepší argumentační pozici než dlužník, který formálně pobírá fiktivní důchod či dar od jiné osoby, neboť ve druhém případě dlužník svou snahu do oddlužení přispívat sám neúčelně maskuje. Snaha dlužníka učinit vše potřebné pro maximální uspokojení věřitelů je pro úspěšné splnění oddlužení klíčová. Tato snaha musí být zjevná. K tomu je možné odkázat např. na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, č. j. 3 VSOL 11/2011-A-9, který dovodil, že oddlužení nemůže být splněno bez přispění dlužníka, resp. že není smyslem oddlužení, aby celé břemeno splátek nesly třetí osoby, když povolení oddlužení by pak bylo v rozporu se zásadami, na kterých je tento institut postaven.[3] Příspěvky třetích osob mohou dlužníku s plněním oddlužení pouze dopomoci, aby byly podmínky povolení, schválení, nezrušení či splnění oddlužení naplněny. Je však třeba vždy zkoumat snahu samotného dlužníka.[4]

Musíme upozornit na to, že jakkoliv vysoký dobrovolný příspěvek dlužníka jej nezbavuje povinnosti vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat [§ 412 odst. 1 písm. a) ins. zák.] a vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů [§ 412 odst. 1 písm. h) ins. zák.]. Tedy ani dlužník, který si přispívá zdánlivě vysokou částku, nemůže úspěšně argumentovat tím, že proto nemusí změnit zaměstnání na lépe placené nebo že proto nemusí zaměstnání vyhledat, pokud je schopen práce a je bez ní.

Zároveň je třeba zdůraznit, že příspěvek dlužníka musí skutečně pocházet z jeho doložených, avšak nepostižitelných příjmů, a nesmí existovat pochybnost o tom, zda dlužník příspěvkem nemaskuje např. nepřiznaný příjem. Toto posouzení bude vyžadovat pečlivou pozornost insolvenčního správce a insolvenčního soudu k otázce výše příspěvku, poměrům dlužníka a věrohodnosti jím uváděných údajů. Nelze se domnívat, že dlužník může mít nepřiznané příjmy a z nich odvádět dobrovolný příspěvek bez toho, aby tyto příjmy přiznával a dokládal. Takovýto postup by měl vést k nepovolení, neschválení či zrušení oddlužení nebo k nepřiznání osvobození a příp. ke shledání nepoctivého záměru dlužníka.

Je významné zdůraznit, že nepoctivý záměr nemusí být dlužníku zcela nepochybně prokázán, jak dokládá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2023, č. j. 29 NSČR 185/2022-A-29, podle kterého postačuje „důvodný předpoklad“ nepoctivého záměru. „,Důvodným předpokladem‘ není ‚jistota‘ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý ‚záměr‘ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují ‚předpoklad‘, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl).“[5]

 

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 NS 9/2023

Pomyslné vidle do daných úvah vhodil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 NS 9/2023, ve kterém dospěl k závěrům opačným, kuriózním a dle autorů tohoto příspěvku i odporujícím základním ústavním předpokladům ochrany vlastnického práva. Nejvyšší soud svým právním názorem drasticky zasahuje do práv dlužníků v oddlužení.

V předmětném rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil to, že dlužník není oprávněn přislíbit, že si do vlastního oddlužení bude sám zasílat plnění z nepostižitelné částky. Na podkladě tohoto příslibu nelze oddlužení povolit. Povolení oddlužení lze učinit pouze na základě toho, kolik se dle předpokladu podaří z příjmů dlužníka srazit. Jednoduše řečeno – pokud se z příjmů dlužníka nepodaří srazit alespoň tzv. minimální splátku, není oprávněn ji sám „doplatit“ z nepostižitelné částky. S odkazem na ust. § 281 o. s. ř.[6] Nejvyšší soud dokonce uvádí zcela nepochopitelné tvrzení: „I kdyby tedy dlužník chtěl poskytovat vyšší měsíční splátky nad rozsah dovolených srážek zákonem, není to s ohledem na tento zákonný zákaz možné.“

K tomuto názoru je třeba uvést, že smysl ust. § 281 o. s. ř. tkví v tom, že nedovoluje vyjádřit souhlas s tím, aby „nucené“ srážky z příjmu probíhaly ve vyšším než v zákonném rozsahu. Je zde jasný záměr ochránit povinného tak, aby mu zůstala alespoň minimální částka na úhradu nezbytných potřeb.[7]

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí opomíjí fakt, že dlužník je oprávněn se svou nepostižitelnou částkou naložit zcela svobodně.[8] Je jen na jeho vlastní vůli, zda částku projí, utratí na bydlení, uspoří, či investuje. Je ústavně chráněným základním právem dlužníka svobodně rozhodovat o svém nepostižitelném majetku, ke kterému má navíc i v rámci oddlužení dispoziční oprávnění. S nepostižitelnou částkou může naložit i tím způsobem, že si z ní přispěje dobrovolně do oddlužení. Nejedná se o provádění srážek, tedy ust. § 281 o. s. ř. se na takový případ vůbec nepo­užije, jak se mylně domnívá Nejvyšší soud. Žádný právní předpis a ani tvrzené ustanovení občanského soudního řádu dlužníkovi nakládat s nepostižitelným příjmem tímto způsobem nezakazuje a bylo by i absurdní, pokud by tomu tak bylo, když jediným poškozeným by v takovém případě byli věřitelé. Těm se má naopak dostat co nejvyššího plnění. Závěr soudu, že „I kdyby tedy dlužník chtěl poskytovat vyšší měsíční splátky nad rozsah dovolených srážek zákonem, není to s ohledem na tento zákonný zákaz možné“, by zcela absurdně šel proti smyslu a účelu právní úpravy a odporoval by zájmům dlužníka i společnému zájmu věřitelů. Výklad Nejvyššího soudu v podstatě znamená, že příjmy, které dlužníkovi zůstávají, nemohou být použity na hrazení dluhů.

V této souvislosti je třeba rovněž poukázat na případ, kdy dlužníku nebude možné srazit ani minimální splátku pro změny vzniklé až v průběhu již schváleného oddlužení. Např. nastane situace, kdy dlužnice v průběhu plnění splátkového kalendáře porodí dítě, přijde o příjem ze mzdy a začne pobírat rodičovský příspěvek, ze kterého nebude možné srážet. Zároveň je dlužnice ochotna posílat minimální splátku z rodičovského příspěvku. Bylo by jistě absurdní v takovém případě její příslib odmítnout a schválené oddlužení zrušit. Stejný závěr lze uplatnit, pokud je dlužníkovi v průběhu již schváleného oddlužení přiznán starobní důchod v nepostižitelné výši a zároveň již dlužník nemůže žádnou práci vykonávat.

Uvedené příklady podle názoru autorů trefně ilustrují absurditu myšlenky, že dobrovolný příspěvek dlužníka by měl být dáván do souvislosti s ust. § 281 o. s. ř. Výklad Nejvyššího soudu znamená, že dlužník nemůže v průběhu oddlužení na jeho splnění přispívat ze svých nepostižitelných příjmů. Znamená to zároveň, že dlužník (který není v oddlužení či na něj není vedena exekuce či výkon rozhodnutí) taktéž nemůže hradit své dluhy v rozsahu vyšším, než by připadalo na postižitelnou část z příjmu při provádění exekuce? Zcela určitě ne. Pokud může být dluh běžně dobrovolně hrazen z veškerých příjmů dlužníka (což je jen na jeho vůli), není zde žádný relevantní důvod, aby v oddlužení bylo toto právo dlužníkovi upíráno. Proč by měl být dlužník v oddlužení chráněn (či omezen) zněním § 281 o. s. ř., zatímco mimo toto řízení nikoliv?

Je však třeba přiznat, že je s odkazem na ust. § 281 o. s. ř. problematické uložit dlužníku v usnesení o schválení oddlužení výrokem, aby si z nepostižitelné částky přispíval. Takový výrok by nepochybně byl v rozporu s ust. § 281 o. s. ř. Situaci však lze řešit tak, že příslušné usnesení o příslibu dlužníka pomlčí a soud bude pouze očekávat, zda dlužník svůj dobrovolný příslib splní a sám si bude do oddlužení přispívat. Pokud by dlužník slíbené příspěvky nečinil, lze schválené oddlužení následně zrušit. Jinými slovy, je třeba respektovat dobrovolný charakter příspěvků, nelze jejich plnění z nepostižitelné částky ukládat výrokem soudního rozhodnutí, ale na druhou stranu lze neplnění příslibu považovat za důvod pro zrušení schváleného oddlužení.

Dále je nutné se zabývat výkladem ust. § 395 odst. 1 písm. b) ins. zák., které upravuje otázku důvodu pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení, potažmo jeho neschválení. O předmětné ustanovení Nejvyšší soud rovněž opřel svůj závěr. Nejvyšší soud správně vychází z toho, že pokud dlužník nebude schopen hradit ani tzv. minimální splátku, není možné oddlužení povolit, příp. schválit. Nejvyšší soud však zcela nesprávně vykládá, resp. vůbec nevykládá, pojem ,,schopnost“. Dle autorů je třeba jednoznačně odlišovat schopnost od právní možnosti/dovolenosti. Schopnost je kategorie subjektivní, zatímco možnost je kategorií objektivní. Schopnost znamená, že dlužník jednak může něco činit (není mu to zakázáno právním řádem či smlouvou) a zároveň je k tomu vybaven, ať už materiálně, fyzicky atd., a nic mu v tom nebrání. V daném případě jde o schopnost dlužníka nést materiální důsledky spojené s dobrovolným plněním příspěvků na oddlužení. Jinými slovy, jde o posouzení toho, zda má dlužník k dispozici finanční zdroje pro hrazení alespoň tzv. minimální splátky. Nejvyšší soud však směšuje schopnost dlužníka do oddlužení přispívat (zajistit prostředky pro plnění oddlužení) s otázkou výše částky, kterou mu lze z příjmu srazit. Dle Nejvyššího soudu (ač to výslovně neuvádí, avšak z kontextu odůvodnění to lze dovodit) se rovná v tomto případě pojem schopnost postižitelné výši příjmů. Již z podstaty věci je tento výklad absurdní. Dle autorů z jazykového i teleologického výkladu vychází závěr jiný, a sice že pojem schopnost, tak jak je s ním pracováno v předmětném ustanovení, je třeba vykládat jako subjektivní (ničím reprobovanou) možnost a schopnost dlužníka na oddlužení plnit (ať už srážkou, nebo dobrovolným příspěvkem).

Z kritizovaného rozhodnutí by se neměla stát ustálená rozhodovací praxe. Pokud by se krajské a vrchní soudy závěrem Nejvyššího soudu řídily, zasahovaly by do základních práv dlužníků a znemožňovaly by jim vstup do oddlužení, pokud např. přechodná překážka znemožňuje postihovat jejich příjmy k okamžiku rozhodování o schválení oddlužení. Příp. by znemožnily v oddlužení pokračovat, pokud se tato překážka objeví v době trvání splátkového kalendáře. Soudy by šly proti společnému zájmu věřitelů a v podstatě i krátily možnost jejich uspokojení vůči dlužníku.

 

Závěr

Závěrem tedy: Je jen na dlužníku, jak naloží se svou nepostižitelnou částkou (nepostižitelným příjmem). Smysl a účel ust. § 281 o. s. ř. dlužníka neomezuje v tom, aby si z této částky i třeba sám přispěl do oddlužení. Jiný závěr by odporoval ústavní ochraně vlastnictví. Ochranný účel normy dle ust. § 281 o. s. ř. zcela určitě neznamená, že dlužník není oprávněn z nepostižitelné částky dobrovolně hradit své dluhy, a to sám aktivně tím, že tuto částku na dluhy použije. Žádné ustanovení právního řádu dlužníku ne­ukládá, že nepostižitelnou částku musí použít pouze na úhradu základních životních potřeb. Srážky z příjmů, povinnost mít dostatečný příjem v rámci oddlužení a dobrovolný příspěvek nad rámec zákonných srážek jsou zcela odlišné věci. Dobrovolný příspěvek dlužníka v jakékoliv výši jej nezbavuje povinnosti mít dostatečný příjem vlastní činností a slouží pouze jako „přilepšení“ do majetkové podstaty, a to zcela nad rámec zákonných srážek. Není tedy důvod dlužníku právo do oddlužení přispívat upírat. Případnou nedostatečnost příjmů pro účely srážek anebo nevhodné zaměstnání dlužníka je třeba naopak řešit v rámci dozorové činnosti insolvenčního správce či insolvenčního soudu.

A pokud by se soudy v další rozhodovací činnosti s kritizovaným usnesením Nejvyššího soudu ztotožnily? Příspěvky samotných dlužníků v takovém případě nahradí simulované darovací smlouvy/smlouvy o důchodu, kde „formálně“ nebude do oddlužení příspěvek z nepostižitelné částky zasílán přímo dlužníkem, ale jako fiktivní dar/důchod třetí osobou. Proč by však mělo být nutné uplatňovat tuto praxi a nepřipustit, aby si dlužník příspěvek rovnou zaslal sám?

Zcela pro úplnost lze jen dodat, že otázku, kterou se zabývá tento příspěvek, by měla částečně vyřešit aktuální novela oddlužení (byla publikována ve Sbírce zákonů dne 3. 9. 2024 pod č. 252/2024 a bude ve většině účinná od 1. 10. 2024 – pozn. red.), která změní zákon mj. tím způsobem, že „v § 409 se na konci odstavce 1 doplňuje věta ,Základní částku, která nesmí být sražena z měsíční mzdy, a jiné příjmy, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí, je dlužník oprávněn použít i k plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, neohrozí-li tím uspokojování jeho základních hmotných potřeb nebo potřeb osob na něj odkázaných výživou.‘“[9]

Je třeba upozornit, že novela výslovně umožní dlužníkovi na oddlužení přispívat jen do výše rozdílu mezi minimální splátkou a postižitelnou částkou z příjmu, jak vyplývá z nového znění ust. § 391 ins. zák., kdy se za odst. 2 vkládá nový odst. 3, který zní: „(3) Dlužník, který navrhuje oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, může k návrhu na povolení oddlužení připojit závazný příslib, že neumožní-li stav majetkové podstaty nebo zákonem určená měsíční splátka uspokojit v plné výši pohledávky podle § 395 odst. 1 písm. b), bude za předpokladu, že tím neohrozí uspokojování jeho základních hmotných potřeb nebo potřeb osob na něj odkázaných výživou, zcela nebo zčásti hradit tyto pohledávky ze základní částky, která mu nesmí být sražena z měsíční mzdy, nebo z jiných příjmů, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí nebo exekucí.“[10] Nikoliv tedy nad rámec minimální splátky, což je opět v rozporu se smyslem oddlužení a svobodou nakládání dlužníka s nepostižitelným příjmem. Praxe dobrovolných příspěvků nicméně bude aprobována přímo textací insolvenčního zákona, avšak doplněna o podmínku, že příslib dlužníka nesmí ohrozit uspokojování jeho základních životních potřeb nebo výživu osob na dlužníka odkázaných. Jakým způsobem a s jakou přísností bude tato podmínka posuzována, je otázkou budoucí praxe a lze očekávat, že dlužník bude muset k této otázce podávat své stanovisko, či třeba i před schválením oddlužení podstoupit výslech insolvenčním soudem k těmto skutečnostem.[11]

 

JUDr. Petr Horák působí jako advokát a insolvenční správce a na Katedře soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci.

Mgr. Vojtěch Bill působí jako advokát a na Katedře správního a finančního práva PF UP v Olomouci.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] Zákon č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[2] Srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2023, č. j. 4 VSOL 397/2023-B-32.

[3] Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2011, č. j. 3 VSOL 11/2011-A-9.

[4] Srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 2 VSOL 400/2013.

[5] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2023, č. j. 29 NSČR 185/2022-A-29.

[6] „Provádět srážky ze mzdy ve větším rozsahu, než dovolují ustanovení tohoto zákona, je nepřípustné, a to i když s tím povinný souhlasí.“

[7] Srov. J. Levý: § 281 [Zákaz provádění srážek ve větším než zákonem stanoveném rozsahu], in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, J. Doležílek a kol.: Občanský soudní řád [online databáze], C. H. Beck, Praha 2023 [cit. 3. 7. 2024], dostupné z: databáze https://www.beck-online.cz/slide/4-nejrozsahlejsi-databaze-pravnickych-casopisu-na-trhu/.

[8] Podle ust. § 409 odst. 1 ins. zák. platí, že „Od schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty má dispoziční oprávnění k příjmům, které získá po schválení oddlužení, dlužník. S takto nabytými příjmy je dlužník povinen naložit způsobem uvedeným v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.“ Insolvenční soudy poté obvykle ukládají v usneseních o schválení oddlužení výrok, aby dlužník postižitelnou část svých příjmů použil pro plnění oddlužení. Výrok zní např. takto: „Soud ukládá dlužníku, aby do podání zprávy o splnění oddlužení platil nezajištěným věřitelům prostřednictvím ustanoveného insolvenčního správce vždy k 20. dni měsíce z příjmů, které získá po schválení oddlužení, částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky, a to podle poměru jejich pohledávek určeného v návrhu distribučního schématu splátkového kalendáře pro nezajištěné věřitele ve zprávě pro oddlužení zveřejněné dne XY, s výhradou budoucích změn tohoto poměru uvedených v budoucích zprávách insolvenčního správce, přičemž termín úhrady první splátky je určen na den XY a příjmem, ze kterého musí dlužník uhradit první splátku, je mzda vyplácená od zaměstnavatele XY.“

[9] Novela zákona – insolvenční zákon – EU, sněmovní tisk č. 491/0, Poslanecká sněmovna, 9. volební období, 30. 6. 2023, str. 4-5.

[10] Tamtéž, str. 3.

[11] Článek vyjadřuje osobní názory autorů, a nikoliv právní názory instituce, na které autoři působí.