Následující článek získal 3. místo v kategorii Talent roku soutěže Právník roku 2023 a Bulletin advokacie jej zveřejňuje v souladu se statutem soutěže. Autor se ve svém esejistickém příspěvku zamýšlí nad tím, zda advokát může ve svém profesním i osobním životě činit vše, co mu Etický kodex výslovně nezakazuje.

Příslušníci advokátního stavu zaujímají na poli práva specifickou pozici. Ostatní právní profese vždy, alespoň částečně, hájí zájmy společnosti. U soudců je tato pozice neoddiskutovatelná, ale i notáři z pozice soudních komisařů nebo exekutoři jakožto garanti vykonatelnosti rozhodnutí soudů stojí tak nějak nad účastníky řízení a rozhodují objektivně. Ne tak advokáti.

Advokáti stojí vedle svých klientů, jako jejich průvodci či ochránci. Je tak zřejmé, že objektivita není něčím, co si advokát může dovolit. Jeho úkolem je hájit oprávněné zájmy klienta bez ohledu na subjektivní názory, postoje nebo přesvědčení. A rovněž je zřejmé, že jelikož většina klientů nebude mít totožné názory, postoje a přesvědčení jako advokát, nutně bude docházet ke vzniku třecích ploch. Nezřídkakdy se tak může stát, že advokát čelí situaci nebo požadavku, který není takříkajíc v souladu s jeho morálním imperativem.

Kde jsou hranice toho, jak se advokát může (a zejména, jak by se měl) chovat ve svém profesním a leckdy i občanském životě? Právní pozitivista by jistě odpověděl, že tyto demarkační linie jsou narýsovány ostrým perem usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále se držme termínu „Etický kodex“). Tento pozitivista by měl bezpochyby pravdu, ale možná by to nebyla pravda celá. Jsou tyto hranice skutečně tak jasné? Opravdu si advokát s Etickým kodexem vystačí?

Šedá zóna zásady legální licence

Problémem nejen Etického kodexu, ale všech zákonných i podzákonných předpisů je fakt, že nemohou myslet na vše. Pakliže by regule řídící naše kroky životem skutečně měly být všeobsáhlé, celý život bychom nedělali nic, než hledali v lejstrech, co můžeme a co ne. Etický kodex tak musí logicky představovat jen základní strukturu toho, jak se má advokát chovat. Tento stav ale ostře koliduje s principem zásady legální licence (deklarovaným ústavním pořádkem), který je largo sensu nutné aplikovat i na stavovský předpis. Pokud totiž advokát může činit vše, co mu Etický kodex výslovně nezakazuje, na obzoru se rýsují bouřná mračna potenciál­ních problémů.

Je jasné, že neurčité formulace Etického kodexu, kterých mezi jeho čl. 4 a čl. 31 najdeme bezpočet, jsou nutností. „Náležitá úcta a zdvořilost“ je ale věcí subjektivní, za „přiměřenou odměnu“ každý považujeme něco jiného a tam, kde někteří vnímají jako ohrožení „důstojnosti a vážnosti advokátního stavu“ i absenci kravaty při jednání u soudu, jiní by neměli problém poskytovat právní služby s trochou nadsázky v plavkách. Opravdu parný letní den otupí i nejostřejší břit etiky, jak jistě uzná každý, kdo někdy proseděl celý den na hlavním líčení v rozpálené jednací síni, smažící se a grilující se pod vrstvami košile, saka a taláru, zatímco mu slaný pot rozmáčel ustanovení ÚZetka.

Zkrátka a dobře, Etický kodex není vadný, ale pokud tuto ve své podstatě demonstrativní kostru základních pravidel budeme považovat za taxativní výčet povinností, nad jejichž rámec máme plnou svobodu k jednání dle naší vůle, spláčeme nad výdělkem.

Ostatní už vlastně čekají špinavost

Důkazem shora uvedeného budiž fakt, že strany, se kterými advokáti běžně přicházejí do styku, leckdy už tak nějak čekají nefér hru. Ukazuje se to i v tak banální věci, jakou je přiznávání odměny právního zastoupení v případech nutné obhajoby nebo opatrovnictví, kdy zejména snaha přesvědčit orgány činné v trestním řízení, že porada s klientem ve věznici byla oprávněná a že hodina a půl strávená s klientem ani zdaleka neodráží čas, který advokát „spálil“ přípravou, čekáním na vrátnici a na cestě, často připomíná boj s větrnými mlýny.

Představme si modelovou situaci, kdy by byl advokát ustanoven opatrovníkem, načež by byl obratem své funkce zproštěn. Čl. 6 odst. 2 Etického kodexu stanoví, že ve věcech, v nichž byl soudem ustanoven nebo Komorou určen, postupuje advokát se stejnou svědomitostí a péčí jako ve věcech ostatních klientů. Veden tímto územ by takový svědomitý advokát vybral veškeré písemnosti z datové schránky, vytiskl je, založil spis a pokusil se kontaktovat klienta. Jelikož by např. klientův zdravotní stav neumožňoval komunikaci, advokát by vytěžil jeho družku, přezkoumal oprávněnost závěrů soudu, aby zvážil, zda je namístě podat proti rozhodnutí soudu opravný prostředek, a udělal si ve věci poznámky, které založil do spisu. Dříve, než by bylo možné nahlédnout do spisu, by však advokát byl své funkce zproštěn, tedy by založil spis do archivu, vědom si faktu, že do budoucna pro něj platí povinnost archivační, evidenční a povinnost mlčenlivosti. V takovou chvíli by advokát strávil asi tři hodiny prací proto, aby postupoval se svědomitostí a péčí jako ve věcech ostatních klientů. Ostatním klientům by však tento advokát mohl účtovat hodinovou sazbu. Pakliže by takový advokát následně strávil ještě půl hodinu výrobou návrhu na přiznání odměny (v celkové výši 1 300 Kč) a soud mu ji nepřiznal, protože ve věci fakticky nebyl proveden ani první úkon právní pomoci (neboť nikdo nenahlédl do spisu), je zřejmé, že by si advokát mohl připadat poněkud demotivovaný.

Nezbývá tak než se ptát, co vede soudy a policejní orgány k očekávání, že advokáti do věznice chodí na kávu a ve věcech opatrovnických systematicky nehnou prstem až do doby, kdy stát mazaně podojí o peněžní ekvivalent valentýnské večeře pro dva? Je na vině přirozená nedůvěřivost policistů a soudců, kterým v podstatě celý jejich profesní život někdo lže? Nebo jsme na vině my advokáti tím, že jsme až přílišně rozvolnili pravidla hry? Kráčeli jsme snad příliš dlouho po okraji bažiny, dokud jsme si nezablátili boty, a není z nás už na dálku cítit zatuchlý pach mokřadu?

Co by tomu řekla babička?

Dobré jméno máme jen jedno a naše reputace nesmí utrpět. Advokát proto musí být připraven vždy a za všech okolností jít za hranice povinností vytyčených Etickým kodexem. Jeho prací je hájit oprávněné zájmy svého klienta za úplatu. V mnohém jsou tak advokáti jakýmisi intelektuálními epigony nájemných samurajů starého Japonska a zde je třeba mít na paměti, že samurajové měli vlastní, nadmíru přísný etický kodex bušidó. Zůstaneme-li v tomto přirovnání, čest musí být advokátovou katanou. Slušnost musí být jeho wakizaši.

Nelze se smířit s tím, že samotná absence kárného provinění je oprávněním nějak jednat. Pokud si klient přeje jen kvůli své uražené pýše protistranu nejen porazit, ale zničit ji, je namístě klien­ta od jeho záměru odradit. Pokud se to nepodaří, je třeba zvážit nepřevzetí klientova zastoupení čistě z toho důvodu, že je klient blbec.

Za advokáty mluví jejich činy, ať už v životě profesním, nebo soukromém. Advokát má být synonymem profesionality, nikoliv úlisnosti. Na začátku článku bylo řečeno, že advokáti jsou průvodci a ochránci. Nikdy by se ale neměli stát zbraní.

Spor mezi klienty není sporem mezi advokáty. Podejme si tedy po jednání ruce. Vady rozsudku soudu prvního stupně je naší povinností najít a vytknout, nikoliv označit za „fatální selhání a nekompetenci soudu“. Když tedy stojíme na rozcestí a jedna z cest vede po okraji bažiny, dejme se tou druhou. A když budeme opravdu tápat, zamysleme se, co by nám na naše jednání asi řekla babička. Pokud by se za nás styděla, je zřejmě načase se polepšit.

Mgr. Petr Brožovský je advokátem v Plzni.

Ilustrační foto: Pixabay