Předmětem tohoto příspěvku jsou otázky spojené s tématem náhradních členů volených orgánů akciové společnosti. Jeho cílem není komplexní vymezení institutu náhradních členů volených orgánů akciové společnosti, ale především zaplnění některých mezer v poznání tohoto institutu a rovněž předestření úvah a alternativních názorů, které dosavadní literatura buď nereflektovala, nebo neakceptovala. Předmětem následujícího příspěvku není problematika běhu funkčního období nastupujícího náhradního člena voleného orgánu za člena orgánu, jehož funkce člena voleného orgánu zanikla, neboť úvahy na toto téma by byly příliš obsáhlé.

Dané téma má i praktický rozměr, neboť zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) (dále též „zákon o obchodních korporacích“ nebo „z. o. k.“), výslovně umožnil volbu náhradních členů volených orgánů akciové společnosti, a dal tak výslovný právní základ pro využívání tohoto institutu. O jeho využívání v praxi se lze jen dohadovat, neboť se údaj o existenci náhradních členů volených orgánů dle ust. § 25 odst. 1 zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále „RejstřZ“) v návaznosti na ust. § 48 odst. 1 RejstřZ povinně do obchodního rejstříku nezapisuje.

Nicméně zřejmě si potřebu existence tohoto právního institutu vynutila praxe, byť tento závěr důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích neuvádí.[1] Stručnost právní úpravy náhradních členů však ponechává poměrně velký prostor pro diskusi nad využitím této možnosti v praxi.

Pro účely tohoto příspěvku se pro členy představenstva, dozorčí rady a správní rady bude používat souhrnné označení „členové volených orgánů”, a v těch případech, kde existuje specifická situace pro některý z uvedených volených orgánů akciové společnosti, budou tyto orgány výslovně uvedeny.

 

Historický exkurz do problematiky náhradních členů volených orgánů akciové společnosti 

Předchozí právní úprava daná zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“), sice výslovně neupravovala existenci náhradních členů volených orgánů akciové společnosti (tj. představenstva a dozorčí rady), ale ani ji výslovně nezakazovala. Literatura se pak někdy k problematice náhradních členů volených orgánů (zejména ve vztahu k představenstvu) akciové společnosti vyjadřovala, když buď připouštěla danou možnost existence náhradních členů představenstva, nebo alespoň o této možnosti připouštěla diskusi. Tak Štenglová[2] výslovně uváděla, že se považuje za diskusní, „… zda může valná hromada, pokud tak určují stanovy, zvolit náhradní členy představenstva, kteří se ujmou funkce poté, co zanikne účast některého z členů v představenstvu. Za převažující lze považovat názor, že takový postup je možný, náhradní člen představenstva však v žádném případě nemůže být zapsán jako člen představenstva v obchodním rejstříku předtím, než se ujme funkce, a nemůže také některého z členů představenstva zastupovat.“

Dědič[3] uvádí, že je třeba rozlišovat mezi kooptací člena představenstva představenstvem a volbou náhradního člena představenstva valnou hromadou, a upozorňuje, že obchodní zákoník daný postup volby náhradního člena představenstva valnou hromadou výslovně neupravuje. Současně konstatuje, že tento postup není v rozporu s principy právní úpravy obchodního zákoníku. Připomíná, že možnost volby náhradního člena představenstva vylučuje možnost případné kooptace, protože za člena představenstva, jehož výkon funkce zanikl, automaticky nastupuje daný náhradník. Jako podmínku volby náhradního člena představenstva uvádí nutnost úpravy této možnosti stanovami.

Z uvedeného lze dovodit, že i při absenci výslovné právní úpravy právní teorie existenci náhradního člena představenstva, který nahrazoval člena představenstva, jemuž skončil výkon funkce, připouštěla za podmínky úpravy tohoto institutu ve stanovách.

 

Aktuální právní úprava náhradního člena volených orgánů akciové společnosti a jeho právní postavení

S přijetím zákona o obchodních korporacích se v české právní úpravě výslovně objevila možnost ustanovení náhradního člena volených orgánů akciové společnosti. V ust. § 444 odst. 2 z. o. k. se uvádí: „Stanovy také mohou určit volbu náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena představenstva podle stanoveného pořadí.“ Obsahově shodné ustanovení platí rovněž pro dozorčí radu v souladu s ust. § 454 odst. 2 z. o. k.: „Stanovy mohou také určit volbu náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena dozorčí rady podle stanoveného pořadí.“ Rovněž pro správní radu platí dle ust. § 460 odst. 4 z. o. k. obdobný text: „Stanovy mohou také určit volbu náhradníků, kteří nastupují na uvolněné místo člena správní rady podle stanoveného pořadí.“ Touto právní úpravou se odstranily nejasnosti ohledně možnosti volit náhradníka či náhradníky za člena představenstva, dozorčí rady či správní rady ve prospěch připuštění této možnosti.

První otázku, kterou je třeba si v souvislosti s náhradním členem voleného člena orgánu položit, je otázka, jaké je právní postavení tohoto náhradního člena volených orgánů akciové společnosti. Čech se Šukem[4] se domnívají, že třebaže dle jejich názoru vznikne funkce náhradníkovi až zánikem funkce člena, za něhož má nastoupit, založí se smluvní vztah mezi tímto náhradníkem a společností již jeho volbou či jmenováním náhradníkem, a upřesňují, že dle jejich názoru půjde v podstatě o podmíněné právní jednání, tj. smlouvu, jejíž účinnost bude vázána odkládací podmínkou.

Lasák[5] sice souhlasí s Čechem a Šukem, že lze volbu náhradníků označit za určitý druh podmíněné volby, ale oproti nim výslovně uvádí, že po dobu „náhradnictví“ náhradní členové dozorčí rady nejsou povinováni péčí řádného hospodáře, nedopadají na ně povinnosti při konfliktu zájmů, povinnosti dodržovat zákazy konkurence či povinnosti účastnit se valné hromady. I když Lasák uvedený závěr spojuje s dozorčí radou, lze jej dle mého názoru aplikovat i na představenstvo a správní radu. Ke stejnému závěru dochází i Dvořák,[6] když uvádí, že náhradník je do okamžiku řádného členství v představenstvu i dozorčí radě pouhým čekatelem bez jakýchkoliv práv a povinností.

Osobně je mi bližší výše uvedený závěr Čecha se Šukem, že již volbou či jmenováním náhradníkem vzniká mezi společností smluvní vztah, který je dle mého názoru vztahem sui generis, a již okamžikem volby či jmenování se stává podmíněně členem voleného orgánu akciové společnosti s tím závěrem, že se tento náhradník nemusí plnoprávným členem voleného orgánu akciové společnosti vůbec stát. Svůj názor, že mezi společností a náhradním členem voleného orgánu je smluvní vztah sui generis a že se na něj vztahují přiměřeně podle povahy věci některé povinnosti člena voleného orgánu, opírám o níže uvedené argumenty. Především nesouhlasím s explicitním názorem Lasáka, že náhradní člen není povinen jednat s péčí řádného hospodáře. Pokud by tomu tak bylo, nemusel by náhradní člen voleného orgánu sdělit společnosti žádné údaje o své způsobilosti plnit funkci řádného člena voleného orgánu k okamžiku svého ustanovení jako náhradního člena voleného orgánu, které se vyžadují ve formě čestného prohlášení, s odkazem na to, že žádný právní vztah mu ke společnosti nevznikl. Mám ale za to, že náhradník je vůči společnosti povinen jednat loa­jálně, pečlivě a s potřebnými znalostmi, neboť musí být schopen posoudit, zda se na pozici člena voleného orgánu, kde je náhradníkem, hodí, a zda je schopen tuto funkci vykonávat, neboť se dle názoru patrně většiny autorů[7] stává automaticky členem voleného orgánu okamžikem zániku funkce některého z členů orgánu, kde je náhradníkem.

S péčí řádného hospodáře musí jednat náhradní člen voleného orgánu i s ohledem na skutečnost, že je dle mého názoru povinen oznámit společnosti všechny skutečnosti, které by mohly vest k nesplnění podmínek pro výkon funkce člena voleného orgánu v souladu s ust. § 46 odst. 2 z. o. k. po jeho ustanovení do funkce člena voleného orgánu. Nesplnění této informační povinnosti je dle mého názoru porušením povinnosti loajality vůči společnosti, a tedy i péče řádného hospodáře. S ohledem na skutečnost, že náhradní člen voleného orgánu nikdy neví, kdy zanikne funkce tomu členu orgánu, za kterého byl zvolen náhradníkem, musí splňovat fakticky všechny zákonné podmínky pro výkon funkce člena voleného orgánu společnosti i v průběhu doby, kdy je pouhým náhradníkem. To by podle mého názoru neplatilo v případě, kdy by náhradník přesně věděl, kdy nastoupí do funkce „řádného“ člena voleného orgánu, např. z toho důvodu, že by bylo mezi akcionáři dohodnuto „střídání“ osob ve funkci člena volených orgánů společnosti.

V případě, že by se náhradník nestal automaticky členem voleného orgánu, ale až poté, co byl informován o vzniku svého členství v orgánu, bylo by možné požadovat splnění podmínek pro výkon funkce až v momentu, kdy byl člen voleného orgánu seznámen se skutečností, že mu vznikla funkce člena voleného orgánu společnosti. Podle mého názoru může uzavřít společnost a náhradní člen voleného orgánu společnosti smlouvu dle ust. § 1746 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), jejímž obsahem může být např. dohoda o tom, jak se bude náhradní člen voleného orgánu připravovat na budoucí výkon funkce člena voleného orgánu společnosti, zda společnost umožní náhradníkovi absolvovat školení na výkon funkce člena voleného orgánu společnosti v daném předmětu podnikání společnosti, závazek společnosti oznámit náhradníkovi vznik funkce člena voleného orgánu společnosti a způsob tohoto oznámení, způsob, jakým bude oznamovat náhradník případné nesplnění podmínek pro výkon funkce člena voleného orgánu společnosti.

S otázkou právního postavení náhradního člena se pojí také otázky, zda se může náhradník vzdát svého postavení náhradníka ještě před vznikem své funkce člena voleného orgánu, či nikoliv, nebo zda může být z tohoto „náhradnictví“ odvolán, či zda může odmítnout přijetí funkce, do které byl zvolen, nebo zda může být jmenován jako náhradník. Dvořák[8] k tomu uvádí, že je nejasné, zda se náhradník může svého postavení vzdát, nicméně má za to, že z logiky věci to možné není, neboť postavení náhradníka není funkcí, a nelze se jej proto vzdát, resp. nelze z něj rezignovat. Tento názor argumentuje tím, že nejsou s postavením náhradníka spojena žádná práva a povinnosti, a proto nemůže dojít k rozporu s ústavním zákazem nucené práce. K odvolání z „náhradnictví“ se Dvořák nevyjadřuje, k problematice odmítnutí funkce, do které byl náhradní člen zvolen nebo jmenován, uvádí, že je sporné, zda náhradník může odmítnout přijetí uprázdněného místa, a připomíná, že zákon tuto otázku výslovně neřeší. Dále uvádí, že z logiky věci však vyplývá záporná odpověď, tj. že odmítnout nemůže, neboť se náhradník stává členem představenstva či dozorčí rady ex lege, čímž dle něj není dot­čeno právo odstoupit z funkce člena představenstva či dozorčí rady. Štenglová[9] uvádí, že náhradník může z „funkce“ náhradníka odstoupit podle ust. § 58 z. o. k., a stejně tak může být odvolán stejným orgánem, který jej zvolil či jmenoval. Stejně tak přistupují k možnosti ukončení náhradnictví Čech se Šukem,[10] když uvádějí, že cestou analogie by na náhradnictví upřednostnili aplikaci pravidel o zániku funkce. Dále uvádějí, že valná hromada by mohla náhradníky z náhradnictví „odvolat“, nebo by náhradník mohl z této pozice odstoupit za dodržení pravidel stanovených v zákoně.

Mám ve shodě se Štenglovou a Čechem s Šukem za to, že na náhradního člena voleného orgánu společnosti se analogicky použijí ustanovení zákona o vzdání se funkce a možnosti ho z „náhradnictví“ odvolat orgánem, který ho jako náhradníka zvolil nebo jmenoval. Podle mého názoru ani není důvodné, aby nemohl náhradní člen voleného orgánu odmítnout přijetí funkce, do které byl zvolen nebo jmenován, za předpokladu, že by před vznikem funkce byl dotázán, zda přijímá funkci člena voleného orgánu. To by bylo realizovatelné pouze v případě, že by náhradní člen voleného orgánu věděl, kdy mu vznikne funkce voleného člena orgánu. To ale nebude běžně v praxi přicházet do úvahy.

 

Předpoklad pro vznik náhradního členství ve volených orgánech společnosti a vznik funkce jeho člena

Předpokladem vzniku náhradního členství ve volených orgánech je úprava této možnosti ve stanovách. Z ust. § 444 odst. 2 z. o. k. pro představenstvo, § 454 odst. 2 z. o. k. pro dozorčí radu a § 460 odst. 4 z. o. k. pro správní radu vyplývá, že volba náhradního člena voleného orgánu je možná, určí-li tak stanovy. Z uvedeného tedy plyne, že úprava náhradního členství stanovami je možností, nikoliv povinností společnosti. Otázkou je, zda stejného výsledku, aniž by bylo třeba upravovat možnost náhradnictví stanovami, by bylo možné dosáhnout odložením nabytí účinnosti volby člena voleného orgánu, a to k okamžiku zániku funkce předchozího člena voleného orgánu.

Tuto možnost připouští Lasák,[11] když uvádí, že náhradnictví člena dozorčí rady lze považovat za určitý druh podmíněné volby. S touto skutečností pak spojuje závěr, že valná hromada je oprávněna zvolit náhradní členy dozorčí rady i tehdy, neurčí-li tak stanovy, neboť nejvyšší organ nepochybně může přijmout usnesení o volbě člena dozorčí rady s odloženou účinností, či dokonce podmíněně. Dále uvádí, že bude-li touto podmínkou zánik funkce jiného člena dozorčí rady, soudí, že se jedná o možnost danou zákonem, aniž by bylo nutné ve stanovách volbu náhradních členů představenstva výslovně připustit, nebudou-li tímto způsobem obcházena pravidla pro volbu náhradníků, jejichž volbu musí připustit stanovy. Závěrem Lasák shrnuje, že smyslem ust. § 454 odst. 2 z. o. k. nebylo stanovit, že nejvyšší organ je oprávněn přijmout podmíněné rozhodnutí či rozhodnutí s odloženou účinností s výjimkou volby členů dozorčí rady, nýbrž dle jeho názoru explicitně uvést, že je tato možnost právně možná. S ohledem na shodnou úpravu náhradních členů představenstva a správní rady lze konstatovat, že Lasákovy závěry lze vztáhnout i na představenstvo a správní radu.

Dle mého názoru je obtížné splnit podmínku, že volba s odloženou účinností nebude tímto způsobem obcházet pravidla pro volbu náhradníků. Pravidla pro volbu náhradníků by nebyla obcházena v případě, že by byly rozlišovány dva druhy náhradních členů volených orgánů společnosti. Jeden, který by byl ustanoven volbou či jmenováním do funkce s odkládací podmínkou zániku funkce jiného člena voleného orgánu společnosti, který by musel splňovat podmínky pro vznik funkce voleného člena orgánu společnosti již okamžikem volby či jmenování s odloženou účinností a u kterého by běželo normální funkční období, a druhý, který by musel splňovat podmínky pro výkon funkce až okamžikem nástupu do funkce voleného člena orgánu a u kterého by doběhlo funk­ční období toho člena voleného orgánu, který byl ve funkci nahrazen. Je otázkou, zda toto rozlišování má oporu v zákoně; mám za to, že nikoliv. Nicméně tento rozdíl mezi dvěma skupinami náhradníků by mohly založit stanovy. Jsem přesvědčen o tom, že úprava stanov rozlišující mezi dvěma skupinami náhradníků by nebyla v rozporu se zásadou veřejného pořádku či dobrých mravů ani se statusem akciové společnosti, jak jej specifikuje výkladové stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015. Toto výkladové stanovisko Nejvyššího soudu uvádí, že statusovou záležitostí je např. vymezení jednotlivých orgánů obchodních korporací a jejich působnosti, rozhodování orgánů, a příkladmým výčtem uvádí, že se jedná zejména o svolání, usnášeníschopnost, hlasovací většiny a osvědčování rozhodnutí veřejnou listinou.

Co se týče stanov akciové společnosti, kromě možnosti zakotvit náhradnictví člena voleného orgánu společnosti, uvádí zákon v ust. § 444 odst. 2 z. o. k. (pro představenstvo), § 454 odst. 2 z. o. k. (pro dozorčí radu) a § 460 odst. 4 z. o. k. (pro správní radu) i to, že náhradní člen voleného orgánu společnosti nastupuje na uvolněné místo člena voleného orgánu podle stanoveného pořadí. To v zásadě znamená, že orgán, který volí náhradního člena voleného orgánu ve stanoveném pořadí, musí určit dané pořadí, ve kterém nastupuje do funkce člena voleného orgánu společnosti určený náhradník. Čech se Šukem[12] ve vztahu k nejasnosti nebo absenci stanoveného pořadí uvádějí, že musí být z usnesení zřejmé, v jakém pořadí náhradníci nastupují na uvolněná místa, s tím, že jinak bude takové usnesení neurčité, a tudíž se na něj bude hledět tak, jako by nebylo přijato ve smyslu ust. § 45 odst. 2 z. o. k. Štenglová[13] k tomu uvádí, že je-li náhradníků více, mělo by být určeno i jejich pořadí, jinak nemůže funkce zánikem funkce předchozího člena vzniknout, ledaže by současně zanikla funkce stejného nebo vyššího počtu členů, než je náhradníků. Lasák[14] pak uvádí i konkrétní příklad, cituji: „Například tedy valná hromada zvolí tři členy představenstva, přičemž současně určí tři náhradníky (v pořadí na prvním, druhém a třetím místě). Pokud zvolenému členovi představenstva jeho funkce zanikne, automaticky dojde ke vzniku funkce u toho náhradníka, který je aktuálně v pořadí.“ I Lasák[15] uvádí, že neurčí-li rozhodnutí nejvyššího orgánu toto pořadí, popř. nebude-li toto pořadí vyplývat z úpravy stanov, má za to, že takové rozhodnutí nejvyššího orgánu bude neurčité, a jako takové stiženo fikcí nepřijetí ve smyslu ust. § 45 odst. 2 z. o. k. Osobně nabízím jiné řešení, které může překlenout uvedenou nejistotu o daném pořadí. Mám totiž za to, že nemůže nastat situace, že by nebylo pořadí stanoveno. Pořadí dle mého názoru může být stanoveno tím, v jakém pořadí byli náhradníci samostatně voleni, a pokud byli voleni najednou, v jakém pořadí se nacházejí v daném usnesení orgánu, který dané náhradní členy volených orgánů volil či jmenoval.

Mám za to, v souladu s názorem Čecha a Šuka,[16] že v důsledku volby více náhradníků za členy voleného orgánu společnosti mohou nastat v zásadě dvě situace: do funkce voleného člena orgánu nastupuje v daném pořadí náhradník, aniž by bylo výslovně jmenovitě určeno, za kterého člena voleného orgánu nastupuje do funkce, nebo do funkce nastupuje náhradní člen za jmenovitě určeného člena voleného orgánu, jehož funkce skončila. K tomu Dvořák[17] uvádí, že není vyloučeno, aby např. určitý člen představenstva měl stanoveného konkrétního náhradníka, a argumentuje dikcí zákona, podle níž nastupují náhradníci na místa členů představenstva dle stanoveného pořadí. Podobně se k možnostem ustanovení náhradníka do funkce člena voleného orgánu společnosti vyjadřuje i Štenglová,[18] když obdobně uvádí, cituji: „Náhradníci mohou nastupovat do funkce buď podle určeného pořadí, bez ohledu na to, kterému z členů představenstva zanikla funkce, anebo může být (ve stanovách či usnesení valné hromady o volbě náhradníků) určeno, že každý z nich nastupuje do funkce za určitého člena představenstva (v případě zániku jeho funkce).“ Lasák[19] ve vztahu k dozorčí radě (a podobně i k představenstvu a správní radě) uvádí, že rozhodnutí nejvyššího orgánu tak např. může výslovně specifikovat, za koho mají jednotliví náhradníci nastoupit na uvolněné místo člena dozorčí rady, a uvádí i příklad, že kaž­dý z členů dozorčí rady může mít „svého“ náhradníka. Kromě obou zmíněných variant si lze představit ještě situaci, kdy si akcionáři dohodnou, např. v akcionářské smlouvě či úpravou stanov, že náhradník nastoupí do funkce toho člena voleného orgánu, který byl navržen tím samým akcionářem, který navrhl daného náhradníka. Jinými slovy, akcionáři budou vzájemně respektovat volbu náhradníků navržených tím samým akcionářem, který navrhl člena orgánu, jehož funkce zanikla, a budou pro tohoto náhradníka hlasovat.

Zásadní otázkou je, kdy vzniká funkce člena voleného orgánu. Dá se uvést, že závěr z odborné literatury je jasný: okamžikem zániku funkce stávajícího člena voleného orgánu společnosti, tedy automaticky. Dvořák[20] uvádí, cituji: „Náhradník se ex lege stává řádným členem představenstva se všemi právy a povinnostmi, a to dnem, kdy se místo, na něž nastupuje, uprázdnilo; …“. Dle Čecha se Šukem[21] se náhradník stává členem představenstva „… zpravidla k počátku prvního dne měsíce následujícího po dni, k němuž zanikla funkce členovi představenstva, na jehož místo nastupuje“, s odkazem na ust. § 601 odst. 1 větu první o. z. Štenglová[22] pak jasně uvádí, cituji: „Náhradníkovi vzniká účast v představenstvu okamžikem zániku funkce některého z členů.“ Filip a Lasák[23] uvádějí, že náhradník nastupuje do funkce v okamžiku, kdy dojde k uvolnění obsazené pozice v představenstvu, a upřesňují, že k uvolnění obsazené pozice dojde v okamžiku zániku funkce stávajícího člena představenstva některým ze zákonem aprobovaných způsobů. Sám Lasák[24] opakovaně uvádí, že v případě, že zanikne zvolenému členu představenstva jeho funkce, automaticky dojde ke vzniku funkce toho náhradního člena představenstva, který je aktuálně v pořadí. V souladu s výše uvedeným by bylo možné shrnout, že náhradník se stane členem voleného orgánu v okamžiku ukončení funkce toho člena orgánu, jehož nahrazuje ve funkci, tedy automaticky.

S tímto závěrem jsou spojeny určité otázky. Pokud by současně platilo, že náhradník se stane členem voleného orgánu společnosti automaticky okamžikem zániku funkce nahrazovaného člena orgánu a tento náhradník má splňovat předpoklady pro výkon funkce člena orgánu k okamžiku vzniku jeho funkce, mohla by nastat situace, že by k okamžiku vzniku funkce dané předpoklady pro výkon funkce nesplňoval a funkce by mu nevznikla. Na rozdíl od standardní volby člena voleného orgánu, kdy si může společnost před volbou ověřit, zda navrhovaný člen voleného orgánu předpoklady pro výkon funkce splňuje, tuto možnost u náhradního člena voleného orgánu společnost nemá a neví v okamžiku vzniku funkce, zda novému členu voleného orgánu funkce vznikla. Další otázkou spojenou s automatickým vznikem funkce je otázka, zda může náhradníkovi vzniknout funkce člena voleného orgánu, aniž by o tom věděl. To vše je navíc spojeno s tím, že od okamžiku vzniku funkce člena voleného orgánu je nový člen voleného orgánu povinen jednat s péčí řádného hospodáře. Jak může nový člen jednat s péčí řádného hospodáře, když ani neví, že mu vznikla funkce člena orgánu? A ostatně ani zbývající členové orgánu nemusí vědět, že vznikla automaticky náhradníkovi funkce člena voleného orgánu, pokud ani oni nebyli informováni o zániku funkce předchozího člena voleného orgánu. Lze obtížně akceptovat, že by náhradní člen ani nevěděl, že se stal členem voleného orgánu, pokud mu tuto skutečnost nesdělí některý z ostatních členů tohoto orgánu. Mám tedy za to, že je třeba přijmout takovou konstrukci, že vznik funkce člena voleného orgánu závisí na tom, vůči komu se vznik funkce posuzuje. Ve vztahu ke společnosti vzniká funkce člena voleného orgánu náhradníkovi okamžikem zániku funkce předchozího člena voleného orgánu. Ve vztahu k náhradnímu členu funkce člena voleného orgánu vzniká až okamžikem, kdy se dozví o tom, že mu vznikla funkce člena voleného orgánu, a to bez ohledu na to, od koho se danou skutečnost dozví, je-li v dobré víře, že mu funkce člena voleného orgánu vznikla. Mám za to, že takto by mohly tuto skutečnost upravovat i stanovy, byť jsem si vědom rizika, že by tato otázka mohla být vnímána jako statusová.

 

Závěr

Závěrem je třeba zkonstatovat, že institut náhradního člena voleného orgánu je zajímavým právním institutem, který umožňuje operativně řešit ukončení výkonu funkce původního člena voleného orgánu, aniž by bylo třeba zasedání orgánu, který člena voleného orgánu zvolil nebo jmenoval, a to prostřednictvím náhradního člena voleného orgánu akciové společnosti. S ohledem na poměrně stručnou právní úpravu lze doporučit, aby stanovy akciové společnosti zde uvedené sporné otázky upravily výslovně.

 

JUDr. Radim Kříž, Ph.D., je advokátem, působí na Katedře podnikového a evropského práva FMV na VŠE v Praze a na Katedře soukromého práva na Vysoké škole CEVRO Institut.

Ilustrační foto: canva.com

---

[1] Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích, sněmovní tisk Parlamentu ČR č. 363, VI. volební období, 2011, str. 240-241 dostupná na https://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=71126&pdf=1.

[2] I. Štenglová in I. Štenglová, S. Plíva, M. Tomsa a kol.: Obchodní zákoník. 11. vyd., C. H. Beck, Praha 2006, str. 775.

[3] J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, Prospektrum, Praha 1997, str. 603, a dále shodně J. Dědič in J. Dědič a kol.: Obchodní zákoník, Komentář, díl II., Polygon, Praha 2002, str. 2412.

[4] P. Čech, P. Šuk: Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní), RNDr. Ivana Hexnerová – Bova Polygon, Praha 2016, str. 128.

[5] J. Lasák: Kontrola řízení a správy akciové společnosti a postavení dozorčí rady, Wolters Kluwer ČR, Praha 2023, str. 245.

[6] T. Dvořák: Akciová společnost, 1. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2016, str. 674 a 691.

[7] Např. J. Lasák in J. Pokorná, J. Holejšovský, J. Lasák, M. Pekárek a kol.: Obchodní společnosti a družstva, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2014, str. 287; dále J. Lasák in I. Štenglová, J. Dědič, J. Lasák, V. Pihera, D. Lála, L. Josková: Akciové společnosti, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 415; I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 945; op. cit. sub 6, str. 674.

[8] Op. cit. sub 6, str. 674 a 691.

[9] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 7, str. 945.

[10] Op. cit. sub 4, str. 128.

[11] Op. cit. sub 5, str. 245-246.

[12] Op. cit. sub 4, str. 127.

[13] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 7, str. 945.

[14] J. Lasák in J. Pokorná, J. Holejšovský, J. Lasák, M. Pekárek a kol., op. cit. sub 7, str. 287; obdobně J. Lasák in I. Štenglová, J. Dědič, J. Lasák, V. Pihera, D. Lála, L. Josková, op. cit. sub 7, str. 415.

[15] Op. cit. sub 5, str. 245.

[16] Op. cit. sub 4, str. 127.

[17] Op. cit. sub 6, str. 674 a 691.

[18] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 7, str. 945.

[19] Op. cit. sub 5, str. 244.

[20] Op. cit. sub 6, str. 674 a 691.

[21] Op. cit. sub 4, str. 127.

[22] I. Štenglová in I. Štenglová, B. Havel, F. Cileček, P. Kuhn, P. Šuk, op. cit. sub 7, str. 945.

[23] V. Filip, J. Lasák in J. Lasák, J. Dědič, J. Pokorná, Z. Čáp a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, 2. vyd., Wolters Kluwer, a. s., Praha 2021, str. 1933.

[24] J. Lasák in J. Pokorná, J. Holejšovský, J. Lasák, M. Pekárek a kol., op. cit. sub 7, str. 278; a dále J. Lasák in I. Štenglová, J. Dědič, J. Lasák, V. Pihera, D. Lála, L. Josková, op. cit. sub 7, str. 415; a rovněž dále analogicky pro dozorčí radu viz op. cit. sub 5, str. 244.