Služby velkých technologických společností hrají stále významnější roli nejen v rovině ekonomické a sociální, ale také v rozhodovací činnosti soudů, a to zejména těch unijních. Po období relativního klidu po vynesení rozsudku ve věci Microsoft v roce 2007[1] se unijní soudy v posledních letech zabývají narůstajícím počtem věcí, které se týkají zneužití dominantního postavení ze strany těchto společností, a zejména pak těch, které provozují velké digitální platformy, jako je Google Search, Facebook nebo Instagram.[2] Výzvy a perspektivy soudní ochrany v této oblasti rozebírá následující článek.

Jednou z takových výše popsaných věcí je Google Shopping, v níž Evropská komise[3] vytýkala společnosti Google to, že upřednostňovala svůj vlastní srovnávač výrobků, a uložila jí za toto jednání pokutu ve výši 2,42 mld. eur. Tribunál v roce 2021 rozhodnutí Komise potvrdil, avšak proti jeho rozsudku byl podán kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru.[4] V řízení před Soudním dvorem pak vydala generální advokátka Kokott v lednu 2024 stanovisko, v němž navrhla, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl.

Druhou věcí je Google Android, v níž Komise uložila společnosti Google pokutu ve výši 4,34 mld. eur za to, že vkládala do smluv s výrobci mobilních zařízení protisoutěžní omezení, jehož cílem bylo chránit a posílit její dominantní postavení na trhu služeb obecného internetového vyhledávání a přenést její tržní sílu z tohoto trhu na trh s internetovými prohlížeči. Tribunál do značné míry potvrdil rozhodnutí Komise v rozsudku z roku 2022.[5] I v této věci probíhá v současné době před Soudním dvorem řízení o kasačním opravném prostředku.[6]

Třetí věc se týká služby Google AdSense for Search, jež se po­užívá k zobrazování reklam ve vyhledávačích, které jsou provozovány na jiných internetových stránkách, než jsou vlastní internetové stránky společnosti Google, např. na zpravodajských webech. Komise společnosti Google vytýkala, že uzavírala s provozovateli těchto internetových stránek smlouvy, které obsahovaly řadu omezujících ustanovení, jež zabránila konkurentům společnosti Google umisťovat své reklamy, které se zobrazují při vyhledávání na těchto stránkách, a uložila jí pokutu ve výši 1,49 mld. eur. Řízení před Tribunálem stále probíhá.[7]

V rámci řízení o předběžné otázce se pak Soudní dvůr vyjádřil i k tomu, zda společnost Meta, která provozuje sociální síť Facebook, zneužívá své dominantní postavení tím, že zpracovává osobní údaje uživatelů této sociální sítě v rozporu s předpisy o ochraně těchto údajů.[8]

Apple také podal k Tribunálu žalobu, která se týká zneužití dominantního postavení ohledně streamování hudby v rámci aplikace Apple Store.[9] Z rozhodovací praxe Komise konečně vyplývá, že by se Tribunál v blízké budoucnosti mohl zabývat i věcmi, které se týkají činností společnosti Apple spojené se službou Apple Pay[10] a s reklamní technologií společnosti Google.[11]

Na zneužívání dominantního postavení velkými digitálními platformami ale nereagovala jen Komise a unijní soudy, ale i unijní normotvůrce. Ten se rozhodl jejich činnost zásadním způsobem upravit tím, že přijal nařízení č. 2022/1925 o digitálních trzích (Digital Markets Act, dále jen „DMA“),[12] jehož cílem je zajistit, aby byly digitální trhy otevřené hospodářské soutěži a aby byly tzv. spravedlivé. Tento akt preventivně zakazuje určitá jednání největších digitálních platforem a ukládá jim i jiné povinnosti, které směřují k otevření digitálních trhů hospodářské soutěži, aniž by bylo nutné prokazovat – a to je zcela klíčové – konkrétní účinky, které tato jednání a povinnosti mohou mít na relevantním trhu. Celá řada povinností, jež DMA ukládá, je přitom zřetelně inspirována případy hospodářské soutěže, které Komise zahájila proti digitálním platformám v posledním desetiletí, byť deklarovaným cílem DMA je nepředjímat použití práva hospodářské soutěže.

Obecněji pak platí, že existence preventivních pravidel stanovených v DMA neznamená, že tradiční právní normy v oblasti hospodářské soutěže, jimiž jsou myšleny čl. 101 a 102 SFEU, již nejsou relevantní, pokud jde o posuzování jednání digitálních platforem. Jak ukazují případy z poslední doby, opak je pravda (viz část Použití tradičních kritérií na inovativní jednání digitálních platforem). Na druhé straně aplikací norem DMA začíná pro velké digitální platformy zcela nová éra, která ukončuje období určité beztrestnosti ohledně celé řady jednání v digitální oblasti, protože tato jednání jsou podrobena důkladnějšímu, rychlejšímu a efektivnějšímu přezkumu (viz část DMA jako začátek nové éry pro velké digitální platformy). Tento vývoj je přitom podstatný nejen pro velké digitální platformy, ale i pro jiné podniky, které působí na digitálních trzích, a zejména pak pro ty, jejichž hospodářská činnost je závislá na těchto platformách. Zatímco dříve totiž tyto podniky neměly prakticky žádnou možnost účinně zpochybňovat některé praktiky těchto platforem, nová pravidla jim to umožňují.

 

Použití tradičních kritérií na inovativní jednání digitálních platforem

Případy, které se týkají porušování čl. 101 a 102 SFEU digitálními platformami, mají určité společné rysy. Tím patrně nejvýraznějším je, že je nutné aplikovat některé tradiční přístupy práva hospodářské soutěže v novém kontextu. Jednání digitálních platforem, které má potenciálně protisoutěžní povahu, je totiž do určité míry „staronové“. Je nové v tom smyslu, že se týká nových produktů, jako jsou internetové vyhledávače, a někdy i změn těchto produktů prostřednictvím algoritmů. Jednání je ale i staré v tom smyslu, že má podobné cíle jako tradiční protisoutěžní jednání, a sleduje tak zejména vyloučení jiných konkurentů z trhu nebo využívání dominantního postavení. Proto mohou unijní soudy k jejich analýze použít tradiční soutěžněprávní nástroje.

Pro digitální platformy se přitom staly typické určité druhy protisoutěžního jednání, mezi které patří zejména tři praktiky, jimiž se unijní soudy v posledních letech zabývaly a jimiž jsou sebezvýhodňování (self-preferencing), nedovolené zpracování osobních údajů a likvidační akvizice. Tyto praktiky ukazují, že tradiční právo hospodářské soutěže bude hrát důležitou úlohu pro tržní jednání digitálních platforem i poté, co DMA vstoupilo v platnost.

 

Sebezvýhodňování jako samostatná forma zneužití

Hospodářská činnost podniků, které provozují digitální platformy, se vyznačuje mj. tím, že působí na celé řadě různých digitálních trhů, přičemž na některých z nich mají dominantní postavení a na některé z nich teprve pronikají. V rámci tohoto pronikání se pak někdy uchylují ke strategii tzv. pákového efektu, jež spočívá v tom, že využívají svého dominantního postavení na prvním trhu k tomu, aby efektivněji pronikly na druhý trh, na němž takové postavení zatím nemají.

Tak tomu bylo i ve věci Google Shopping,[13] v níž Komise dospěla k závěru, že Google zneužil svého dominantního postavení na trhu s obecným vyhledáváním na internetu tím, že ve výsledcích obecného vyhledávání upřednostňoval svůj vlastní srovnávač cen[14] oproti konkurenčním srovnávačům. Zneužití spočívalo v zásadě ve třech jednáních, kterých se měl Google dopustit při zobrazování výsledků konkurenčních srovnávačů na stránkách svého obecného internetového vyhledávače. Google za prvé prezentoval výsledky konkurenčních srovnávačů méně příznivě než výsledky srovnávače Google Shopping. Za druhé odsunoval na nižší pořadí výsledky konkurenčních srovnávačů, což vedlo ke zhoršení jejich umístění na stránce s výsledky obecného vyhledávání. Za třetí zobrazoval konkurenční srovnávače ve formátu, který vedl k menšímu počtu kliknutí ze strany uživatelů.

Komise tvrdila, že tyto praktiky byly součástí strategie pákového efektu, pomocí níž Google rozšiřoval své dominantní postavení z trhu obecného internetového vyhledávání na navazující trh srovnávání cen.

Tribunál tak musel zkoumat otázku, zda přenesení tržní síly z jednoho trhu na jiný prostřednictvím sebezvýhodňování může představovat zneužití dominantního postavení. V tomto ohledu nejprve připomněl, že Komisi přísluší prokázat, že prostřednictvím svého dominantního postavení podnik použil prostředky odlišné od těch, které jsou používány při běžné soutěži.[15] Pouhé rozšíření dominantního postavení podniku na sousední trh přitom nemůže být samo o sobě důkazem jednání odchylujícího se od běžné hospodářské soutěže.[16] Tribunál dále uvedl příklady využití pákového efektu, které mohou představovat odchylku od běžné hospodářské soutěže, jako je vázaný prodej a stlačování marží,[17] a následně se zabýval otázkou, zda tři výše zmíněné formy sebezvýhodňování praktikované Googlem bylo možné považovat za využití pákového efektu, odchylující se od hospodářské soutěže na základě výkonnosti.[18]

Tribunál dospěl k závěru, že tomu tak bylo, a to zejména z těchto tří důvodů. Za prvé, návštěvnost generovaná obecným vyhledávačem Googlu je pro internetové srovnávače mimořádně důležitá, neboť bez ní se mohou tyto srovnávače prosadit na trhu jen velmi obtížně.[19] Za druhé, jednání Googlu bylo způsobilé ovlivnit chování uživatelů v neprospěch konkurentů této společnosti. Uživatelé totiž obvykle věnují pozornost prvním třem až pěti výsledkům a předpokládají, že tyto výsledky jsou těmi nejrelevantnějšími.[20] Za třetí, návštěvnost konkurenčních internetových srovnávačů, která byla jednáním Googlu odvedena jinam, nemohla být účinně nahrazena jinými zdroji, jako např. přímou návštěvou bez využití internetového vyhledávače či návštěvou prostřednictvím odkazu na sociálních sítích.[21]

Proto dospěl Tribunál k závěru, že sebezvýhodňování praktikované Googlem bylo možné kvalifikovat jako protisoutěžní využití pákového efektu.[22] Kromě toho upřesnil, že dotčené praktiky jsou „autonomní formou zneužití pákovým efektem“.[23] Soudní dvůr pak rozsudek Tribunálu potvrdil rozsudkem ze dne 10. 9. 2024 Google a Alphabet v. Komise (C-48/22 P, EU:C:2024:726), přičemž kladl důraz na okolnosti projednávaného případu.

Rozsudky Google Shopping potvrzují, že sebezvýhodňování může za určitých okolností představovat formu zneužití pákovým efektem. Je však třeba zdůraznit, že existence pákového efektu sama o sobě zneužitím není. Ještě je nutné prokázat, že strategie pákového efektu dominantního podniku narušuje hospodářskou soutěž na základě výkonnosti. Sebezvýhodňování, jako je to, o které šlo ve věci Google Shopping, je typem pákového efektu, který takové narušení hospodářské soutěže obnáší. Kontext, v němž byl čl. 102 SFEU uplatněn, je přitom také nový, neboť se jednalo o první případ, kdy Tribunál toto ustanovení použil na internetové vyhledávací služby, byť se jedná o ustanovení, které je součástí unijního primárního práva již od Římské smlouvy z roku 1957.

Z hlediska uplatňování soutěžního práva v ČR je pak třeba upozornit na to, že Komise v rozhodnutí Google Shopping dospěla k závěru, že se Google dopustil zneužití dominantního postavení na 13 vnitrostátních trzích s obecným vyhledáváním, vč. České republiky. To mj. znamená, že podniky, které působí na českém trhu srovnávačů, se mohou na vnitrostátní úrovni domáhat náhrady škody, kterou jim Google svým jednáním způsobil. To, že je tento postup zcela reálný, přitom ilustruje věc Heureka Group, v níž Soudní dvůr vydal nedávno rozsudek, který upřesňuje způsob, jakým může tento podnik zmíněnou náhradu škody uplatnit u českého soudu.[24]

 

Nedovolené zpracování osobních údajů

Obchodní model digitálních platforem je velmi často založen na využití osobních údajů uživatelů, a to zejména za účelem zacílení reklamy zobrazované na těchto platformách. Tyto údaje tak představují jednu ze základních složek, kterou tyto platformy vy­užívají při provozování své hospodářské činnosti.

Soudní dvůr se k legalitě využívání těchto údajů vyjádřil v rozsudku Meta Platforms ze dne 4. 7. 2023.[25] Ten souvisí se šetřením německého spolkového úřadu pro hospodářskou soutěž, jehož předmětem byla ustanovení všeobecných podmínek Facebooku, které podmiňovaly používání této platformy soukromými uživateli tím, že budou souhlasit se zpracováním svých osobních údajů, jež se týkaly jejich aktivit mimo zmíněnou platformu. Úřad přitom dospěl k závěru, že takové jednání bylo v rozporu s GDPR,[26] a v návaznosti na to i s čl. 102 SFEU.

Poté, co bylo rozhodnutí tohoto úřadu napadeno žalobou u Vrchního zemského soudu v Düsseldorfu, tento soud se obrátil s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce na Soudní dvůr, který rozhodl, že orgán pro hospodářskou soutěž může zohlednit porušení GDPR za účelem konstatování zneužití dominantního postavení na základě čl. 102 SFEU.

Soudní dvůr přitom vyšel z toho, že podle ustálené judikatury musí orgán pro hospodářskou soutěž posoudit zneužívající povahu určité praktiky na základě všech specifických okolností dané věci, a může tedy zohlednit povinnosti uložené podnikům, které pro ně vyplývají z odvětvových pravidel.[27] Pro posouzení exis­tence zneužití dominantního postavení může být tedy tento orgán veden k tomu, aby zkoumal, zda je jednání dotčeného podniku v souladu s jinými pravidly, než jsou pravidla v oblasti práva hospodářské soutěže, např. s pravidly v oblasti ochrany osobních údajů stanovenými v GDPR.[28] Dodržování nebo nedodržování GDPR tak může představovat významnou indicii mezi relevantními okolnostmi projednávaného případu za účelem určení, zda jednání podniku zahrnuje metody, které nespadají do běžné hospodářské soutěže.[29]

 

Likvidační akvizice

V posledním desetiletí se Komise stále intenzivněji zabývá tím, že velké podniky získávají kontrolu nad menšími podniky, tzv. start-upy, které se zaměřují na určitý jedinečný produkt nebo službu s cílem rychle růst na trhu a které by mohly mít do budoucna potenciál zásadně ohrozit obchodní model těchto velkých podniků.

Tento problém se poprvé objevil ve farmaceutickém odvětví, v němž byli velcí a etablovaní výrobci farmaceutik obviňováni z toho, že získávali kontrolu nad začínajícími výrobci nových léků v rané fázi jejich vývoje, ale následně v tomto vývoji nepokračovali, aby neohrozili prodej svých již existujících produktů, které již získaly vysokou hodnotu značky a velkou základnu pacientů.

Podobnou obchodní strategii, pro kterou se vžil pojem likvidační akvizice (killer acquisitions), pak začaly používat i velké technologické společnosti, a zejména pak digitální platformy. Za posledních zhruba deset let získaly velké technologické společnosti kontrolu nad více než 800 malými podniky,[30] přičemž tyto společnosti v mnoha případech nepokračují ve vývoji nebo využívání produktu nebo služby, kterou získaný start-up vytvořil. Problémem je, že téměř všechny tyto akvizice spadají pod prahové hodnoty nařízení č. 139/2004 o kontrole spojování podniků.[31]

I kdyby tedy daná transakce měla protisoutěžní povahu, Komise by ji nemohla zkoumat, pokud by se použily stanovené prahové hodnoty pro kontrolu spojování podniků. Komise totiž může určité spojení podniků zkoumat v zásadě pouze tehdy, pokud dotčené podniky dosahují dostatečně vysokého obratu v Unii. Start-upy, které by mohly být potenciálně předmětem likvidační akvizice, přitom tyto prahové hodnoty obecně nepřekračují.

Klade se tedy otázka, jaké nástroje má Komise a vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž k zamezení likvidačních akvizic.

 

1. Použití čl. 22 nařízení o kontrole spojování podniků za účelem postižení likvidačních akvizic

Prvním nástrojem, který je možné teoreticky využít, je čl. 22 nařízení o kontrole spojování podniků.

Toto ustanovení v podstatě stanoví, že vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž mohou na jeho základě požádat Komisi o přezkoumání jakéhokoli spojení, přestože transakce nedosahuje prahových hodnot stanovených Unií nebo členskými státy. Toto ustanovení bylo vloženo do předchozí právní úpravy spojování podniků s cílem umožnit členským státům, které v té době neměly právní úpravu kontroly spojování podniků, jako bylo např. Nizozemsko, aby v případě potřeby měly možnost zasáhnout proti protisoutěžním spojením. Dotčené členské státy však následně zavedly vnitrostátní režimy kontroly spojování podniků, a proto se toto ustanovení v zásadě neuplatňovalo. To platilo až do září 2020, kdy komisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestager oznámila, že Komise mění svůj předchozí přístup, podle něhož odrazovala vnitrostátní orgány pro hospodářskou soutěž od toho, aby jí postupovaly věci, které nedosahují vnitrostátních prahových hodnot.[32]

Hlavním cílem Komise bylo podchytit transakce, které nemají unijní rozměr podle nařízení o kontrole spojování podniků a nepřekračují ani vnitrostátní prahové hodnoty, ale které mohou mít dopad na hospodářskou soutěž v Unii. Tento nový přístup by Komisi rovněž umožnil přezkoumávat likvidační akvizice.

První takový případ, který řešily unijní soudy, se týkal dvou amerických společností. Tou první je Grail, která má sídlo v USA, nepůsobí v Unii a vyvíjí krevní testy za účelem zjištění rakoviny za použití technologie založené na sekvenování genomu a datové vědě (data science). Komise se přitom zajímala o (re)akvizici společnosti Grail společností Illumina, jež je společností s celosvětovým dosahem specializující se na genomiku a v Unii částečně působí.

Vzhledem k tomu, že společnost Grail neměla v Unii žádný obrat, mělo se za to, že Komise ani žádný členský stát neměly pravomoc dotčené spojení přezkoumat, a to s ohledem na tehdy platný přístup Komise k čl. 22 nařízení o kontrole spojování podniků. V dubnu 2021 však francouzský úřad pro hospodářskou soutěž na výzvu Komise využil nové pokyny Komise k tomuto ustanovení, které byly zveřejněny v březnu 2021, a předložil Komisi žádost o přezkoumání spojení. K žádosti o přezkoumání, které Komise vyhověla, se připojilo pět dalších vnitrostátních orgánů pro ochranu hospodářské soutěže (řecký, belgický, norský, islandský a nizozemský).

Společnosti Illumina a Grail napadly rozhodnutí o přezkoumání žalobou u Tribunálu. Tvrdily, že toto rozhodnutí bylo neslučitelné s cílem nařízení o kontrole spojování podniků a bylo v rozporu se zásadami subsidiarity, právní jistoty a proporcionality. Tribunál rozsudkem ze dne 13. 7. 2022 žalobu zamítl.[33] Soudní dvůr ovšem rozsudkem ze dne 3. 9. 2024 zrušil jak rozsudek Tribunálu, tak rozhodnutí Komise o přezkoumání spojení, neboť měl za to, že čl. 22 nařízení o kontrole spojování podniků nezakládá pravomoc Komise přezkoumat spojení, která nemají unijní rozměr a nedosahují ani vnitrostátních prahových hodnot.[34] Rozsudek Soudního dvora znamená, že Komise prohrála významnou bitvu, nikoli však válku. Komise se totiž stále může opřít o jiný z nástrojů, který existuje o mnoho déle než unijní právní úprava v oblasti kontroly spojování podniků. Tímto nástrojem je čl. 102 SFEU.[35]

 

2. Použití čl. 102 SFEU k zacílení likvidačních akvizic

Druhým nástrojem, který má Komise k dispozici pro řešení likvidačních akvizic, je čl. 102 SFEU.

To vyplývá zejména z nedávného rozsudku Soudního dvora ze dne 16. 3.  2023 Towercast.[36] Ten se týkal situace, kdy francouzský provozovatel televizních přenosových služeb TDF převzal v roce 2016 kontrolu nad svým konkurentem Itas. Již před touto akvizicí byla společnost TDF největší ze tří společností působících na relevantním trhu, mezi něž patřily TDF, Itas a Towercast. Po transakci zůstali na trhu pouze dva poskytovatelé služeb, TDF a Towercast. Spojení přitom nepřekročilo prahové hodnoty pro oznamování spojení na úrovni Unie ani ve Francii.

Towercast podal stížnost k francouzskému úřadu pro hospodářskou soutěž, podle níž akvizice představovala zneužití dominantního postavení, protože významně posílila již tak dominantní postavení TDF na trhu a omezila hospodářskou soutěž na navazujících a předcházejících velkoobchodních trzích digitálního přenosu pozemních televizních služeb. Případ se nakonec dostal až k Soudnímu dvoru, který připustil, že i tento typ spojení podniků může být za určitých okolností kvalifikován jako zneužití dominantního postavení, ačkoli nedosahuje prahových hodnot pro předběžnou kontrolu, stanovených nařízením o kontrole spojování podniků a použitelným vnitrostátním právem. Musí však být splněny přinejmenším dvě podmínky:

Za prvé, nabyvatel musí mít dominantní postavení. Pokud je dominantní postavení prokázáno až po spojení, nejedná se o existující dominantní postavení, které může být spojením zneužito.

Za druhé, spojení musí významně narušit hospodářskou soutěž s tím, že platí, že „ponechává dále existovat jen podniky, jejichž chování závisí na chování dominantního podniku“.[37] Tento test se zdá být přísnější než test stanovený nařízením o kontrole spojování podniků, neboť podle tohoto posledně uvedeného testu je zákaz jednání odůvodněn „významným narušením účinné hospodářské soutěže“.

V každém případě rozsudek Towercast ukazuje, stejně jako výše uvedené rozsudky Google Shopping a Meta Platforms, že právo hospodářské soutěže je dostatečně pružné. Je tedy možné ho aplikovat na nové typy jednání na nových trzích, a zejména pak digitálních platforem, a to s využitím právních nástrojů, které existují již od 50. let 20. století.

Projednávání některých z těchto případů je však časově náročné, a to především tehdy, pokud jde o přímé žaloby u unijních soudů, které jsou skutkově komplikované. To je jedním z hlavních důvodů, proč unijní zákonodárce přijal DMA, které preventivně reguluje jednání největších digitálních platforem.

 

DMA jako začátek nové éry pro velké digitální platformy

DMA se začalo aplikovat na velké digitální platformy od 2. 5. 2023. Již několik měsíců poté byly podány k Tribunálu první žaloby, které s tímto aktem souvisejí, a v blízké budoucnosti lze očekávat žaloby další.

Při uplatňování DMA pak budou hrát důležitou úlohu i vnitrostátní soudy, protože stejně jako každé jiné nařízení je DMA přímo použitelné a některá jeho ustanovení jsou předurčena k tomu, aby je aplikovaly vnitrostátní soudy.

 

Inovativní právní rámec inspirovaný rozhodovací praxí

DMA je patrně prvním právním předpisem na světě, který uceleným způsobem upravuje jednání velkých technologických společností při provozování digitálních platforem, jež mohou mít negativní dopad na hospodářskou soutěž na digitálních trzích. DMA se snaží tomuto jednání zabránit proaktivně a preventivně, což souvisí se specifickou povahou služeb, které jsou poskytovány prostřednictvím zmíněných platforem. Tato povaha vyplývá zejména z toho, že podniky při jejich provozování využívají mimořádně velké úspory z rozsahu, velmi silné síťové účinky,[38] tzv. lock-in efekt[39] a někdy i nedostatek tzv. multi-homingu.[40] Tyto rysy vedly k jevu známému jako „winner-takes-it-all“, kdy existuje malé množství mimořádně velkých digitálních platforem, které jsou provozovány omezeným množstvím podniků, jež často nečelí dostatečné míře hospodářské soutěže. DMA proto stanoví harmonizovaná pravidla, která mají zajistit, že digitální trhy, na nichž působí tyto podniky, zůstanou „otevřené hospodářské soutěži“ a „spravedlivé“ a zmíněné podniky nemají neoprávněný prospěch z podnikatelských uživatelů a koncových uživatelů.[41]

DMA tyto podniky označuje jako tzv. „strážce přístupu“ (gatekeeper), protože mají významný vliv na vnitřní trh, a to z toho důvodu, že slouží jako klíčový prostředník mezi podnikatelskými uživateli a koncovými uživateli. DMA se vztahuje na tyto strážce přístupu v rozsahu, v jakém poskytují tzv. hlavní služby digitálních platforem, které jsou klíčovou branou pro tyto dvě skupiny uživatelů. Komise má v tomto ohledu povinnost označit konkrétní podniky za strážce přístupu s ohledem na konkrétní služby.

Jakmile jsou určité podniky označeny jako strážci přístupu, musejí dodržovat celou škálu konkrétních povinností, které jsou stanoveny zejména v čl. 5 a 6 DMA. Řada z nich byla přitom zjevně inspirována rozhodovací praxí Komise v oblasti zneužití dominantního postavení na trhu. Podle čl. 6 odst. 5 DMA tak např. strážce přístupu nesmí při poskytování svých služeb upřednostňovat své vlastní produkty. V této souvislosti lze připomenout výše uvedenou věc Google Shopping. Stejně tak nesmí podle čl. 5 odst. 2 DMA strážce přístupu v zásadě kombinovat své vlastní soubory údajů se soubory údajů, které získá tím, že třetí strany využívají jeho zprostředkovatelské služby. I tato povinnost připomíná věc Meta Platforms. Čl. 14 DMA konečně ukládá strážcům přístupu povinnost informovat Komisi o každém spojení, kterého se účastní, což má jasnou souvislost s činností Komise směřující proti likvidačním akvizicím.

Kromě hmotněprávních povinností pak DMA stanoví i důležitou oznamovací povinnost. Podle čl. 11 DMA musí strážce přístupu podat Komisi zprávu, v níž „podrobně a transparentně popíše opatření, která uplatnil“, s cílem zajistit dodržování povinností stanovených DMA. Nedůvěrné shrnutí této zprávy je zveřejňováno na internetových stránkách Komise. Jak je uvedeno v bodě 68 odůvodnění DMA, účelem této zprávy je mj. umožnit třetím osobám posoudit, zda strážci přístupu plní své povinnosti. Z toho zřejmě vyplývá, že se unijní normotvůrce obával skutečnosti, že některá potenciální porušení DMA mohou být velmi obtížně odhalitelná. To může platit pro úpravy algoritmu digitální platformy, které mohou následně vést k upřednostňování vlastních služeb. Stejně tak mohou být obtížně odhalitelné i likvidační akvizice. Požadavek na podávání zpráv tak umožňuje zapojení samotných tržních subjektů, které budou moct Komisi podporovat při prosazování povinností, jež digitálním platformám vyplývají z DMA.

 

Veřejnoprávní uplatňování DMA 

1. Přímé žaloby na zrušení individuálních prováděcích aktů

Před Tribunálem již probíhají první spory, v nichž se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí, jímž je Komise označila za strážce přístupu na základě čl. 3 DMA. Takovou žalobu podala nejprve společnost Meta Platforms, jež tvrdí, že služby Facebook Messenger a Facebook Marketplace nemají být označeny za hlavní služby platformy, které podléhají režimu DMA.[42] Apple pak podal podobnou žalobu, v níž tvrdí, že Komise pochybila, když dospěla k závěru, že pět aplikací App Stores tvoří dohromady jedinou hlavní službu platformy a že iMessage je „interpersonální komunikační službou nezávislou na číslech“, která spadá do působnosti DMA. Apple uplatnil i námitku protiprávnosti, pokud jde o povinnost interoperability, která je stanovena v čl. 6 odst. 7 DMA.[43] Podobnou žalobu podala i společnost Bytedance, v níž napadla označení své platformy TikTok jako hlavní služby platformy podléhající režimu DMA. Tuto žalobu Tribunál zamítl.[44]

Tribunál se bude v budoucnu nepochybně zabývat i dalšími žalobami, které se budou týkat individuálních prováděcích aktů DMA. Tyto žaloby se budou týkat především tří aspektů DMA.

Za prvé budou podniky i nadále podávat žaloby, jimiž budou napadat rozhodnutí Komise, kterými je označí za strážce přístupu. Tak tomu může být např. u společností Booking.com a X (dříve Twitter), které v nedávné době oznámily Komisi, že by mohly mít postavení strážce přístupu.[45] Nebudou-li následně souhlasit s posouzením Komise, mohou se domáhat zrušení jejího rozhodnutí před Tribunálem.

Za druhé je možné, že budou třetí strany podávat žaloby proti rozhodnutím Komise, v nichž odmítne označit některou službu platformy za platformu, která podléhá režimu DMA. V tomto směru platí, že rozhodnutím o takovém označení nebo neoznačení předchází správní řízení, v němž Komise rozesílá účastníkům trhu žádosti o informace. Pokud třetí strana během správního řízení namítne, že služby poskytované jejím konkurentem by měly být označeny jako hlavní služby platformy podle DMA, ale Komise se s tímto postojem neztotožní, může tato třetí strana za určitých okolností podat žalobu na zrušení dotčeného rozhodnutí Komise. K této situaci dochází obdobně např. v oblasti kontroly spojování podniků, v níž třetí strany rovněž podávají žaloby na neplatnost proti rozhodnutím o schválení spojení.

Kromě hmotněprávních otázek přitom budou takové případy vyvolávat i otázky týkající se přípustnosti žalob. Bude nutné např. zkoumat, zda lze na oblast DMA vztáhnout judikaturu, která se týká přípustnosti žalob proti rozhodnutím Komise v oblasti kontroly spojování podniků. Jako příklad lze uvést nedávný rozsudek EVH ze dne 17. 5. 2023,[46] v němž Tribunál dospěl k závěru, že německý dodavatel elektřiny byl aktivně legitimován podat žalobu na zrušení rozhodnutí Komise, kterým bylo povoleno spojení dvou německých energetických podniků. Jedním z aspektů, které v rozsudku Tribunálu hrály významnou roli, byla skutečnost, že zmíněný dodavatel důležitým způsobem figuroval ve správním řízení, a to zejména tím, že předložil znalecké posudky o účincích daného spojení na hospodářskou soutěž.[47]

Třetí kategorie žalob bude souviset s tím, že Komise bude s největší pravděpodobností přijímat rozhodnutí o porušení povinností vyplývajících z výše uvedených čl. 5 a 6 DMA, která budou směřovat vůči předmětným strážcům přístupu a která budou tyto subjekty patrně často napadat. Komise může např. přijmout prováděcí akt na základě čl. 8 odst. 2 DMA, který stanoví opatření, jež musí strážce přístupu zavést, aby účinně plnil povinnosti stanovené v DMA, jež směřují k podpoře hospodářské soutěže na trzích, na kterých působí předmětná digitální platforma. Komise může přitom uložit pokuty až do výše 10 % celosvětového obratu strážce přístupu a penále.[48]

V souvislosti s těmito soudními spory lze rovněž očekávat, že strážci přístupu budou vznášet námitky protiprávnosti na základě čl. 277 SFEU proti povinnostem stanoveným v DMA.[49] Strany, které prokážou požadovaný zájem na věci, např. proto, že se účastnily správního řízení před Komisí, pak budou moci požádat o vstup do daného řízení jako vedlejší účastníci.

2. Přímé žaloby na neplatnost aktů s obecnou působností

DMA rovněž zmocňuje Komisi k přijetí určitých aktů s obecnou působností. Tyto akty přitom nebudou patrně výjimečné, protože oblast digitálních trhů je velmi dynamická. Nedochází jen k zavádění nových digitálních produktů, ale také ke vzniku nových forem zneužívajících praktik. Komise sice může postupovat proti těmto praktikám prostřednictvím obecných nástrojů práva hospodářské soutěže, o nichž bylo pojednáno výše. Bude mít však také možnost přijmout akt v přenesené pravomoci k aktualizaci povinností stanovených v čl. 5 a 6 DMA.[50]

Tyto akty mají obecnou působnost, ale žalobce je může soudně napadnout, pokud prokáže, že se jedná o nařizovací akty ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, že je jimi bezprostředně dotčen a že tyto akty nevyžadují přijetí prováděcích opatření. Kromě procesněprávních otázek týkajících se přípustnosti budou tyto věci důležité zejména po hmotněprávní stránce, neboť některé žalobní důvody se s největší pravděpodobností zaměří na slučitelnost příslušných aktů v přenesené pravomoci s primárním právem Unie.

 

Soukromoprávní uplatňování DMA

Podniky, které budou mít za to, že určitý strážce přístupu nedodržuje povinnosti, které pro něj vyplývají z DMA, budou moci proti němu postupovat i na základě soukromého práva.

Jednak budou mít možnost podat žalobu směřující k vynucení určité povinnosti vyplývající z DMA, a jednak budou moci podat žalobu na náhradu škody.

1. Žaloby směřující k vynucení určité povinnosti vyplývající z DMA

Jak již bylo řečeno, strážci přístupu musí zejména dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z čl. 5 a 6 DMA. Znění těchto ustanovení se přitom zdá být dostatečně přesné a bezpodmínečné, aby tato ustanovení mohla být přímo vymahatelná před soudy členských států.

Pokud tedy bude určitá česká společnost vyvíjet digitální aplikaci a nepodaří se jí od strážce přístupu získat informace o interoperabilitě s jeho operačním systémem nebo jinou digitální platformou, jež potřebuje k vývoji svého produktu, mohla by se pokusit vynutit dodržování čl. 6 odst. 7 DMA u příslušného českého soudu. Stejně tak mohou chtít uživatelé určité sociální sítě, jako je Facebook, přejít na konkurenční platformu a převést na ni svá data. Odmítne-li jim Facebook zajistit bezplatně přenositelnost těchto dat, mohou požádat příslušný český soud o vynucení dodržení této povinnosti, která pro Facebook plyne z čl. 6 odst. 9 DMA.

Když budou vnitrostátní soudy řešit tyto případy, budou mít samozřejmě možnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Tyto otázky se přitom budou týkat zejména výkladu rozsahu působnosti některých ustanovení při jejich uplatnění na konkrétní skutkové okolnosti. Pokud má tedy např. strážce přístupu již zmíněnou povinnost zajistit na základě čl. 6 odst. 9 DMA přenositelnost dat koncových uživatelů, může se klást otázka, zda musí tento strážce zajistit i přenositelnost údajů, které koncový uživatel vytvořil pomocí softwarových nástrojů hlavní platformy, které jsou chráněné právem duševního vlastnictví. Konkrétněji nemusí být zřejmé, zda do této kategorie patří fotografie, které uživatel upraví pomocí některého z nástrojů Facebooku, anebo údaje, které Facebook dovodil z činnosti uživatele na platformě, např. jeho hudební vkus, který odhadl na základě příspěvků, stránek nebo fotografií, na něž uživatel reagoval.

Pokud jde o procesní pravidla aplikace DMA ve vnitrostátních soudních řízeních, je třeba připomenout, že ta nejsou předmětem unijní harmonizace. Proto se uplatní vnitrostátní procesní normy, avšak s omezeními vyplývajícími z unijních zásad rovnocennosti a efektivity. Jediná procesní pravidla, která DMA obsahuje, pokud jde o jeho uplatňování před vnitrostátními soudy, jsou stanovena v čl. 39 DMA a týkají se spolupráce mezi Komisí a vnitrostátními soudy. Toto ustanovení umožňuje Komisi předložit písemná vyjádření vnitrostátnímu soudu jako amicus curiae. Vnitrostátní soud si může rovněž vyžádat určité informace ze spisů Komise, které mohou být užitečné pro rozhodnutí v dané věci. Čl. 39 DMA tak v zásadě odráží čl. 15 nařízení (ES) č. 1/2003 o provádění čl. 101 a 102 SFEU.[51]

2. Žaloby na náhradu škody

Kromě výše uvedených žalob lze očekávat, že podniky, které budou mít za to, že jim byla způsobena škoda jednáním velkých digitálních platforem, které bude v rozporu s DMA, budou podávat žaloby na náhradu škody.

Vnitrostátní soudy budou postupovat podle svých vnitrostátních předpisů o náhradě škody, které budou aplikovat ve spojení s DMA. V tomto ohledu je klíčový čl. 39 odst. 5 DMA, který stanoví, že vnitrostátní soudy nevydají rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí podle DMA. Toto ustanovení připomíná čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003 o provádění článků 101 a 102 SFEU a znamená, že jakmile Komise zjistí protiprávní jednání v rozporu s DMA, musí jej vnitrostátní soud považovat za prokázané.

Pokud však pomineme tuto povinnost, neexistuje žádný zvláštní harmonizační nástroj pro uplatňování náhrady škody za porušení DMA, jako je směrnice 2014/104 o žalobách o náhradu škody v oblasti hospodářské soutěže.[52] Stejně tak chybí i pokyny Komise ohledně způsobu výpočtu náhrady takové škody. To samozřejmě nevylučuje, aby vnitrostátní soud přiznal náhradu škody za porušení DMA. Ostatně již dlouho před vstupem v platnost směrnice o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže Soudní dvůr ve svém rozsudku Courage a Crehan uznal, že je možné podat žalobu na náhradu škody proti podnikům, které porušily právo hospodářské soutěže.[53]

Na tomto místě se přitom klade otázka, do jaké míry se zásady stanovené ve výše uvedené směrnici o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže mohou překrývat s výpočtem náhrady škody za porušení DMA. V tomto ohledu by mohlo být podstatné, že tato směrnice kodifikuje z velké části judikaturu Soudního dvora.

 

Závěr

Právo hospodářské soutěže má zcela zásadní význam pro regulaci jednání digitálních platforem. Jejich činnost je tak stále častěji předmětem rozhodovací praxe Komise a unijních soudů. Tyto orgány mají přitom tendenci aplikovat pravidla hospodářské soutěže pružně v tom smyslu, že je přizpůsobují zvláštním rysům těchto platforem. Stejně tak přizpůsobují odvětvovou regulaci, aby mohly aplikovat právo hospodářské soutěže uceleným způsobem.

Zkušenosti těchto orgánů pak vedly k přijetí DMA, které představuje odvětvově specifický typ regulace, který zaujme s největší pravděpodobností významné místo v soudní praxi unijních soudů. DMA však budou aplikovat i vnitrostátní soudy, které budou zajišťovat jejich dodržování ve vztazích mezi samotnými podniky na digitálním trhu a budou také rozhodovat o žalobách na náhradu škody proti strážcům přístupu. Rozhodování vnitrostátních soudů bude přitom významně ovlivněno tím, že budou vázány rozhodnutími Komise, která vydá na základě DMA. Tyto soudy proto nebudou často provádět komplexní analýzu toho, zda určitý strážce přístupu porušil povinnosti vyplývající z tohoto předpisu.

Vstup DMA v platnost nicméně neznamená, že tradiční právo hospodářské soutěže ztratí na významu, pokud jde o posuzování praktik digitálních platforem.

Toto právo se bude nejprve plně aplikovat na jednání strážců přístupu, k němuž došlo před vstupem DMA v platnost, protože takové jednání lze samozřejmě postihnout pouze na základě tehdy platného a účinného práva.

Kromě tohoto podléhají režimu DMA pouze největší digitální platformy. Některé jiné podniky, které budou menší z hlediska obratu, počtu uživatelů nebo tržní kapitalizace, mohou být přitom na určitých trzích v dominantním postavení. Pokud tohoto postavení zneužijí, budou se na ně aplikovat tradiční nástroje práva hospodářské soutěže. A pokud se dominantní subjekt, který není zároveň strážcem přístupu, dopustí některého z jednání, které je zakázáno v DMA, je pravděpodobné, že zkušenosti, které unijní soudy získají v rámci případů DMA, budou součástí referenčního rámce také pro analýzu tohoto jednání, a to přinejmenším implicitně.

Právo hospodářské soutěže si pak ponechá svůj význam i proto, že preventivní regulace DMA je statičtější a méně pružná než výklad čl. 102 SFEU. Není proto vyloučeno, že toto ustanovení umožní Komisi a unijním soudům efektivněji reagovat na některé nové typy jednání strážců přístupu. Pokud bude z takových případů vyplývat, že je určité zneužívající jednání obzvláště rozšířené, může to být následně podnětem pro aktualizaci zákazů, které jsou stanoveny v DMA, a to tím, že Komise přijme akt v přenesené působnosti na základě čl. 12 DMA, kterým může doplnit DMA, pokud jde o povinnosti strážců přístupu, jež jsou stanoveny v jeho čl. 5 a 6.

Předpisy práva hospodářské soutěže navíc zůstanou stěžejním předpisem i pro likvidační akvizice, které jsou jedním z nejproblematičtějších jednání digitálních platforem, jež se velmi obtížně postihuje. Vzhledem k významu, který těmto akvizicím Komise a vnitrostátní soutěžní orgány v posledních letech věnovaly, lze očekávat, že tyto akvizice budou stále častěji předmětem správní a soudní praxe. DMA neupravuje žádné hmotněprávní aspekty digitálních fúzí, takže hlavním nástrojem v tomto ohledu zůstane čl. 102 SFEU. Rozsudek ve věci Towercast přitom ukazuje, že protisoutěžní spojení podniků mohou být postihována právem hospodářské soutěže i přesto, že nedosahují prahových hodnot kontroly spojení na úrovni Unie a na vnitrostátní úrovni.

Rozsudek Meta Platforms konečně ukazuje, že bude nutné stále častěji používat pravidla hospodářské soutěže ve spojení s právními předpisy z jiných oblastí, a to zejména s GDPR. To bude klást zvýšené nároky na digitální platformy, správní orgány a soudy, ale na druhou stranu to významně přispěje k efektivitě těchto předpisů a k ucelenosti právního řádu jako takového.[54]

 

JUDr. David Petrlík, Ph.D., je soudcem Tribunálu Evropské unie.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] Rozsudek ze dne 17. 9. 2007, Microsoft v. Komise, T‑201/04, EU:T:2007:289.

[2] Digitálními platformami jsou myšleny zejména internetové vyhledávače (Google Search, Bing), služby online sociálních sítí (Facebook, Instagram, TikTok), služby platforem pro sdílení videonahrávek (YouTube), interpersonální komunikační služby, které nepoužívají telefonní číslo jako primární identifikátor (Skype, Zoom, Microsoft Teams), operační systémy (Microsoft Windows, Android, iOS) nebo webové prohlížeče (Google Chrome, Apple Safari) [viz čl. 2 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/1925 ze dne 14. září 2022 o spravedlivých trzích otevřených hospodářské soutěži v digitálním odvětví a o změně směrnic (EU) 2019/1937 a (EU) 2020/1828 (nařízení o digitálních trzích) (Úř. věst. 2022, L 265, str. 1)] (dále jen „digitální platformy“). Zjednodušeně bude tento příspěvek za digitální platformy označovat i podniky, které je provozují.

[3] Dále jen „Komise“.

[4] Rozsudek Tribunálu EU ze dne 10. 11. 2021, Google a Alphabet v. Komise (Google Shopping), T‑612/17, EU:T:2021:763. Řízení o kasačním opravném prostředku má spisovou značku C-48/22 P.

[5] Rozsudek Tribunálu EU ze dne 14. 9. 2022, Google a Alphabet v. Komise (Google Android), T‑604/18, EU:T:2022:541.

[6] Řízení o kasačním opravném prostředku má spisovou značku C-738/22 P.

[7] Řízení má spisovou značku T-334/19.

[8] Rozsudek SD EU ze dne 4. 7. 2023, Meta Platforms a další (Obecné podmínky používání sociální sítě), C‑252/21, EU:C:2023:537.

[9] Věc T-200/24. Viz také „Commission fines Apple over €1.8 billion over abusive App store rules for music streaming providers“ (4. 3. 2024), <https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/ip_24_1161>.

[10] „Commission seeks feedback on commitments offered by Apple over practices related to Apple Pay“ (19. 1. 2024), <https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/ip_24_282>.

[11] „Commission sends Statement of Objections to Google over abusive practices in online advertising technology“ (14. 6. 2023), <https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/en/ip_23_3207>.

[12] Viz poznámka č. 3.

[13] Rozsudek Tribunálu EU ze dne 10. 12. 2021, Google a Alphabet v. Komise (Google Shopping), T‑612/17, EU:T:2021:763.

[14] Dále jen „srovnávač“.

[15] Rozsudek Tribunálu EU ze dne 10. 11. 2021, Google a Alphabet v. Komise (Google Shopping), T‑612/17, EU:T:2021:763, bod 161.

[16] Bod 162.

[17] Bod 163.

[18] Viz zejména bod 185.

[19] Viz body 170 a 171.

[20] Bod 172.

[21] Bod 173.

[22] Bod 175.

[23] Bod 240.

[24] Rozsudek SD EU ze dne 18. 4. 2024, Heureka Group (Internetové srovnávače cen), C‑605/21, EU:C:2024:324.

[25] Rozsudek SD EU ze dne 4. 7. 2023, Meta Platforms a další (Obecné podmínky používání sociální sítě), C‑252/21, EU:C:2023:537.

[26] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, str. 1).

[27] Rozsudek SD EU ze dne 4. 7. 2023, Meta Platforms a další (Obecné podmínky používání sociální sítě), C‑252/21, EU:C:2023:537, bod 47.

[28] Bod 48.

[29] Tamtéž.

[30] V. Robertson: The Future of Digital Mergers in a Post-DMA World, 17. 3. 2023, <https://commission.europa.eu/system/files/2023-05/Morning-4-5-Robertson.pdf>.

[31] Nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků (nařízení ES o spojování) (Úř. věst. 2004, L 24, str. 1, dále jen „nařízení o kontrole spojování podniků“).

[32] M. Vestager: The future of EU Merger Control, International Bar Association 24th Annual Competition Conference, 11. 9. 2020.

[33] Rozsudek Tribunálu EU ze dne 13. 7. 2022, Illumina v. Komise, T‑227/21, EU:T:2022:447.

[34] Rozsudek SD EU ze dne 3. 9. 2024, Illumina a Greil v. Komise, C-611/22 P a C-625/22 P, EU:C:2024:677.

[35] Je třeba poznamenat, že kasační opravné prostředky týkající se meritorních aspektů spojení Illumina/Grail, které Evropská komise zakázala, jsou před Tribunálem rovněž stále projednávány. Viz věci vedené pod spisovými značkami T-709/22 a T-1190/23.

[36] Rozsudek SD EU ze dne 16. 3. 2023, Towercast, C‑449/21, EU:C:2023:207.

[37] Bod 52.

[38] Tyto účinky znamenají, že hodnota digitální platformy roste s počtem uživatelů, které má. Čím více lidí určitou platformu používá, tím je pro další uživatele atraktivnější. To vede k situaci, kdy se velké platformy, jako jsou Facebook nebo Instagram, stávají stále dominantnějšími, protože noví uživatelé mají tendenci používat platformy, které jsou již populární a široce používané.

[39] Jedná se o jev, v jehož rámci jsou zákazníci „uzamčeni“ u určitého produktu a služby a nemohou snadno přejít k alternativním produktům nebo službám bez významných nákladů, ztráty dat nebo jiných nežádoucích následků.

[40] Multi-homingem se označuje schopnost uživatelů nebo poskytovatelů služeb využívat současně více platforem nebo technologií k naplnění podobných účelů.

[41] Viz zejména body odůvodnění 2 a 4.

[42] Viz řízení vedené ve věci T-1078/23.

[43] Viz řízení vedená ve věcech T-1079/23 a T-1080/23.

[44] Rozsudek Tribunálu ze dne 17. 7. 2024, Bytedance v. Komise, T-1077/23, EU:T:2024:478.

[45] Elon Musk’s X could face EU antitrust crackdown under new DMA rules (3. 3. 2024) <https://www.politico.eu/article/elon-musks-x-tiktoks-ad-service-could-face-eu-antitrust-crackdown-under-new-rules/>.

[46] Rozsudek Tribunálu EU ze dne 17. 5. 2023, EVH v. Komise, T‑312/20, EU:T:2023:252.

[47] Viz bod 47 rozsudku. Tribunál nicméně zamítl žalobu jako nedůvodnou.

[48] Čl. 30 a 31 DMA.

[49] Viz zejména čl. 5, 6 a 7 DMA.

[50] Viz čl. 12 DMA.

[51] Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, str. 1; zvl. vyd. 08/02, str. 205), ve znění pozdějších předpisů.

[52] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (Úř. věst. 2014, L 349, str. 1).

[53] Rozsudek SD EU ze dne 20. 9. 2001, Courage a Crehan, C‑453/99, EU:C:2001:465.

[54] 54
Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora. Je upravenou verzí příspěvku, který připravil pro XXXI. ročník konference Karlovarské právnické dny, konané ve dnech 13. až 15. 6. 2024 v Karlových Varech.