Následující příspěvek se zabývá – stručně vyjádřeno – trestnou činností páchanou prostřednictvím zneužití soudního řízení a/nebo rozhodnutí soudu, které je výsledkem vnesení nepravdivých informací do soudního řízení. V konečném důsledku může být takové jednání zaměřeno proti soudu [např. křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle § 346 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. zákoník“), pohrdání soudem podle § 336 tr. zákoníku, maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku] nebo vůči jinému účastníkovi soudního řízení (např. vydírání podle § 175 tr. zákoníku, poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, podvod podle § 209 tr. zákoníku, pomluva podle § 184 tr. zákoníku). V příspěvku se však nezabýváme všemi těmito trestnými činy, ale svou pozornost soustředíme jen na některé z nich, u nichž došlo v nedávné době k určitému vývoji judikatury.

V posledních letech se pozornost odborné veřejnosti stále více upíná k nekalým praktikám, které spočívají ve zneužívání soudního systému. V principu se tak může dít dvojím způsobem. Jednak může jít o prosazování individuálních zájmů v řízení před soudem za použití nepravdivých informací uváděných v tomto řízení. Jednak může jít o prosazování individuálních zájmů prostřednictvím vedení soudního řízení, které však nijak nesouvisí s předmětem tohoto řízení, jehož zneužitím někdo prosazuje tento nesouvisející individuální zájem.

Podvody a manipulace v rámci soudního řízení podkopávají nejen důvěru veřejnosti v právní systém, ale také základní principy právního státu a spravedlnosti. Právě pro svou závažnost se problematika trestního postihu těchto činů dostává též do popředí rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, stejně jako pozornosti zákonodárce, jehož reakce vyvrcholila přijetím zák. č. 287/2018 Sb., kterým byl mj. zaveden nový trestný čin maření spravedlnosti vložením nové skutkové podstaty podle § 347a tr. zákoníku.

V dalším textu se budeme zabývat možnou trestnou činností spáchanou zneužitím občanskoprávního soudního řízení a odhlédneme od případů, k nimž může dojít ve správním řízení, nebo dokonce v trestním řízení. Proto pokud používáme pojem „soudní řízení“, míníme tím zpravidla standardní civilní řízení.

 

Vydírání a pomluva spáchané prostřednictvím soudního řízení

Zásadnější reakci trestněprávní judikatury si nejprve vyžádal specifický typ soudního řízení, a to řízení insolvenční. Není to příliš překvapivé, neboť jde o typ soudního řízení, který je specifický tíživými dopady na osobu, proti níž se toto řízení vede. Uvedené dopady primárně souvisejí s evidencí ve veřejném insolvenčním rejstříku, který je informačním systémem dostupným na veřejné datové síti, což zpravidla vede k vážným následkům spočívajícím v ohrožení konkurenceschopnosti dlužníka (nebo vykonstruovaného „dlužníka v úpadku“) v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů, u nepodnikatelů k riziku tzv. zesplatnění úvěrů apod. Tyto tíživé následky vedení insolvenčního řízení nastávají přitom již v důsledku zahájení insolven­čního řízení (§ 97 a násl. zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „ins. zák.“) bez ohledu na to, zda insolvenční soud nakonec skutečně prohlásí úpadek, či zda insolvenční návrh po nějakém čase zamítne.[1]

Judikatura konkrétně reagovala na případ, v němž pachatel z různých důvodů požadoval zaplatit celkovou částku 6 737 120 Kč po poškozeném z titulu údajné majetkové škody nebo újmy nemajetkové povahy. Nutil jej k zaplacení výše uvedené částky a učinění dalších kroků, jako např. zpětvzetí žaloby. Součástí požadavku byla pohrůžka, že pokud tak poškozený neučiní, pachatel na něj podá věřitelský insolvenční návrh. Svoji hrozbu splnil, ačkoliv si byl vědom, že podaný návrh je zjevně nedůvodný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci bylo publikované pod č. 49/2015 Sb. rozh. tr. s následujícími právními větami:

„I. Podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jímž pachatel chtěl donutit poškozeného k plnění, které neměl povinnost poskytnout, pokud k němu došlo na základě vědomě nepravdivých skutečností bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku ve smyslu § 3 ins. zák., je nedovoleným prostředkem a lze jej kvalifikovat jako pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Návrh na zahájení insolvenčního řízení, jehož podmínky podání jsou stanoveny v § 97 ins. zák., není dovoleným prostředkem, je-li ho v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (srov. § 5 ins. zák.) zneužito k jiným než v zákoně uvedeným účelům. Děje se tak zejména tehdy, když slouží k prosazení vlastních zájmů osoby podávající takový návrh, vedený především snahou uškodit osobě, na jejíž majetek je insolvenční návrh podáván, a donutit ji, aby něco konala, opominula nebo trpěla, aniž by navrhovatel měl skutečné poznatky o tom, že dotčená osoba (fyzická nebo právnická) je v úpadku ve smyslu § 3 ins. zák.

II. Jestliže je návrh na zahájení insolvenčního řízení založen na smyšlených a neexistujících skutečnostech, jež byly navrhovatelem jen účelově uvedeny se záměrem vyvolat důsledky spojené s podáním takového návrhu, zejména aby byly do insolvenčního rejstříku, který je informačním systémem dostupným na veřejné datové síti, zaneseny a v něm uvedeny nepravdivé skutečnosti nasvědčující tomu, že je údajný dlužník v úpadku, může dojít k vážným důsledkům (např. ohrožení jeho konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů apod.), které lze považovat za jinou vážnou újmu ve smyslu trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku.“

Trestní senát a následně i trestní kolegium Nejvyššího soudu zde první právní větou navázaly na trestněprávní[2] i civilní nauku.[3] Obviněný se totiž hájil tím, že pouze podal návrh na zahájení řízení, který odeslal soudu, v čemž nelze shledávat naplnění znaků spočívajících ve sdělení nepravdivých informací ve smyslu § 184 tr. zákoníku, neboť by v takovém případě většina neúspěšných žalob musela být označena za pomluvu. Na to Nejvyšší soud v souladu s názory zastávanými naukou reagoval, že za oprávněné „nelze označit jednání, jestliže by bylo použito sice prostředku dovoleného, nikoli však dovoleného ve vztahu k účelu sledovanému pachatelem. Není proto trestné použití dovoleného prostředku k tomu účelu, ke kterému je určen (např. hrozba věřitele, že přistoupí k výkonu rozhodnutí, jestliže mu dlužník nezaplatí). Naproti tomu pohrůžka jinak dovoleným, anebo dokonce společensky prospěšným prostředkem nebo postupem může být pohrůžkou jiné těžké újmy, jestliže nejde o prostředek či postup dovolený k danému účelu.“

Druhá právní věta citovaného rozhodnutí si zaslouží pozornost z toho hlediska, že Nejvyšší soud podřadil pod znak vážné újmy též újmu vážící se na průvodní jevy, které se upínají k danému soudnímu řízení. Autoři tohoto příspěvku se domnívají, že k obdobným závěrům by proto podle okolností bylo možné dojít i u jiných typů soudních řízení, např. v exekučním řízení nebo v nalézacích řízení v případech předběžných opatření, která se zapisují do veřejných rejstříků.

Protože klasické civilní řízení lze za určitých okolností zneužívat obdobně účinně jako řízení insolvenční, vyjádřila se trestněprávní judikatura i k vydírání prostřednictvím zneužití standardního sporného řízení. V dané věci šlo o to, že si pachatelka vynucovala po poškozených seniorech prodej nemovitosti za sníženou kupní cenu o 956 000 Kč oproti kupní ceně, za kterou nemovitost původně inzerovali. Slevu si vynucovala tak, že podala u okresního soudu žalobu o nahrazení projevu vůle – podpisu kupní smlouvy za poškozené a téhož dne podala ke katastrálnímu úřadu žádost, aby byl soudní spor o nemovitost vyznačen v katastru nemovitostí, čímž poškozeným bránila, aby ji prodali jiným zájemcům. Následně jim sdělovala, že pokud jí nemovitost neprodají za kupní cenu 2 500 000 Kč, bude se s nimi soudit až do konce jejich života. Po zamítnutí její žaloby pachatelka podala opět totožnou žalobu k jinému místně příslušnému okresnímu soudu, kde zneužívala opravných prostředků, které odůvodnila až po průtazích, a navíc zde nepřebírala poštovní zásilky.

Na tomto skutkovém základě rozhodl Nejvyšší soud usnesením, které bylo publikováno pod č. 30/2023 Sb. rozh. tr. s následující právní větou: „Jako protiprávní může být posouzeno i jednání, kterým pachatel sice uplatňuje své subjektivní právo, avšak zjevně jej zneužívá k účelu, k němuž neslouží (§ 2 odst. 3 a § 8 o. z., § 6 o. s. ř.). Spočívá-li takové jednání pachatele v podávání občanskoprávních žalob proti zájmům poškozených s cílem je donutit, aby mu proti své vůli za cenu pro ně nevýhodnou prodali jejich nemovitou věc, může jít o pohrůžku jinou těžkou újmou ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku.“

Podle autorů jde o významný judikatorní počin, který reaguje na nové jevy v kriminalitě spočívající v tom, že se pachatelé stále více vzdělávají i v oblasti práva a nástroje určené k ochraně práv a svobod umně začleňují do modu operandi páchání trestné činnosti. Dnes není např. výjimkou, že spekulanti systematicky levně kupují spoluvlastnické podíly či sousední nemovitosti, aby následně z titulu spoluvlastníka či souseda zahájili velké množství účelových soudních sporů, jejichž prostřednictvím nutí dotčenou osobu k levnému převodu jejich vlastnického práva anebo naopak k drahému odkupu majetku pachatelů (spekulantů) pořízeného za tímto účelem. Vzhledem k následkům takového uplatňování (přesněji zneužívání) práva dochází k intenzivnímu zásahu do psychické pohody žalovaného i do jeho majetkové sféry, neboť zmíněné jednání podstatně zatěžuje jeho cashflow okamžitými náklady na právní zastoupení. Je tedy zjevné, že může jít o velmi účinný nástroj pro narušení svobody rozhodování jednotlivce, a to s intenzitou typickou pro trestný čin vydírání.

 

Podvod uvedením soudu v omyl nebo zneužitím jeho omylu

Dosavadní judikatura a její uplatnění v praxi

Závěry o trestní odpovědnosti za účelově podaný návrh na zahájení soudního řízení, typicky za uplatňování neexistujících pohledávek, nadhodnocení uplatněných existujících pohledávek, nebo za jiné podvodné dosažení exekučního titulu však mohou být významně ovlivněny dosavadní judikaturou tam, kde by přicházelo v úvahu spáchání trestného činu podvodu. Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. totiž naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu ve smyslu § 250 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále „tr. zákon“; nyní jde o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku), spočívajícího v „uvedení někoho v omyl“, nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž podle právní věty zmíněného judikátu nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl.

Je významné, že citovaný judikát nepředstavuje jen jakýsi námět pro akademické úvahy, ale byl už v praxi uplatněn např. v trestní věci projednávané u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2010, jehož odsuzující rozsudek ze dne 15. 6. 2010 byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 12 To 88/2010, a obviněný byl zproštěn obžaloby.[4] Zde šlo – poněkud zjednodušeně vyjádřeno – o to, že obviněný v úmyslu vylákat finanční prostředky a obohatit obchodní společnost, jejímž jménem jednal, přihlásil v řízení o konkursu pohledávku, kterou měla mít tato obchodní společnost vůči úpadci ve výši asi 60 milionů Kč a jejíž existenci správkyně konkursní podstaty uznala a konkursní soud ji schválil a určil k uspokojení, ačkoliv pohledávka neexistovala a byla založena na padělaných dokumentech, přičemž k vyplacení plnění z konkursní podstaty nedošlo jen v důsledku zásahu policie. Soud prvního stupně uznal obviněného vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, další obviněnou pak pomocí k tomuto pokusu. Odvolací soud však z podnětu odvolání obou obviněných zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a oba obviněné zprostil obžaloby, a to mj. i s poukazem na rozhodnutí publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., protože i v tomto případě by měl být tím, kdo byl uváděn v omyl, konkursní soud, což v intencích zmíněného judikátu podle odvolacího soudu nebylo možné.[5]

I když už existuje judikatorní rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu – usnesení ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, jímž bylo překonáno rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., ale jeho text v době zpracování tohoto příspěvku ještě nebyl k dispozici, pokusíme se nejdříve obecně uvést několik poznámek a argumentů k tomu, zda je či není možné spáchat trestný čin podvodu v občanském soudním řízení, v němž rozhoduje v konečném důsledku soud. Ke dni odevzdání tohoto příspěvku lze odkázat zatím na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 481/2023, kterým byla věc postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí a jehož závěry velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v zásadě akceptoval, pokud rozhodl výše citovaným usnesením.

Přitom je vhodné poznamenat, že tato změna judikatury není překvapivá, neboť jde o vyvrcholení dlouhodobější snahy o interpretační obrat. Nejvyšší soud se pokusil iniciovat vydání obdobného judikátu již svým usnesením ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, kterým věc taktéž postoupil prakticky ze stejných důvodů velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Tehdy však velký senát nakonec meritorně nerozhodl, neboť obviněný vzal své dovolání zpět. Pro tento náš příspěvek je však ilustrativní skutkový podklad tohoto případu, v němž obviněný naskenoval a digitálně vložil do vyhotovení smlouvy o převodu 100% obchodního podílu za částku převyšující 140 milionů Kč vlastnoruční podpis jediného společníka dotčené obchodní společnosti. Obviněný poté v kanceláři advokátky zajistil úřední ověření všech podpisů a následně nechal pořídit z takto ověřené smlouvy v notářské kanceláři ověřený opis, čímž se snažil znemožnit prokázání nepravosti podpisu skutečného a jediného společníka dotčené obchodní společnosti. Nakonec na základě takto zfalšované smlouvy pachatel vyměnil statutární orgán této společnosti a ještě téhož dne podal návrh na zápis uvedených změn do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci. Rozhodnutím tohoto soudu byly navržené změny skutečně zapsány do obchodního rejstříku, takže došlo k převodu zmíněného obchodního podílu. Ihned po nabytí právní moci rozhodnutí rejstříkového soudu začal obviněný činit kroky za účelem získání neomezeného přístupu k takto nabytému majetku s úmyslem obohatit ať už sebe, příp. další osoby. Ve shora popsaném jednání senát Nejvyššího soudu, který předložil tuto věc velkému senátu trestního kolegia, již v roce 2019 spatřoval naplnění znaků trestného činu podvodu spáchaného se zneužitím omylu rejstříkového soudu.

 

Argumenty podporující možnost spáchání trestného činu podvodu

Jak vyplývá z obecné formulace skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (a obdobně tomu bylo dříve podle § 250 odst. 1 tr. zákona), zákon nijak neomezuje okruh osob, které může pachatel trestného činu podvodu uvést v omyl nebo jejichž omylu (resp. zamlčení podstatných skutečností) pachatel využije. Proto v zásadě není vyloučeno, aby v omylu (resp. s neznalostí podstatných skutečností) jednala jak osoba fyzická, tak osoba právnická, nebo dokonce i stát či územní samosprávný celek prostřednictvím příslušného orgánu. K takovému závěru vede i obecná definice omylu, podle níž omyl spočívá v rozporu objektivní a subjektivní reality; jde tedy o rozpor mezi skutečností a představou, kterou si o této skutečnosti učinil poznávající subjekt. Tímto subjektem sice může být jen fyzická osoba, která ovšem může jednat též jménem nebo v zastoupení právnické osoby nebo jako představitel orgánu veřejné moci apod.

K tomu lze poukázat i na dosud použitelnou judikaturu Nejvyššího soudu, v níž se zdůrazňuje, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. dříve podle § 250 tr. zákona) předpokládá mj. existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Nyní může jít u všech těchto osob také o právnické osoby (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.), takže z toho vyplývá, že okruh podvedených osob není nijak omezen. Judikatura rovněž připouští, že tím, kdo je uveden v omyl nebo jehož omylu či neznalosti podstatných skutečností pachatel zneužívá, může být též státní orgán, pokud jeho postup nebo rozhodnutí jsou spojeny s určitou majetkovou dispozicí, typicky např. katastrální úřad, který rozhoduje o vkladu vlastnického práva k nemovité věci do katastru nemovitostí.[6]

 

K argumentům zpochybňujícím možnost spáchání trestného činu podvodu

Hlavní argument zpochybňující možnost spáchání trestného činu podvodu uvedením soudu v omyl nebo využitím jeho omylu spočívá v tom, že soud, ať již v řízení sporném, či nesporném, je povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností. Soud je tak místem nalézání práva, což by z povahy věci mělo vylučovat možnost zařadit jej mezi osoby, které mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu.

Ačkoliv je pravda, že civilní soud je povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností a druhá strana sporu má právo předkládat svá tvrzení a příp. vyvrátit oprávněnost žaloby, nepředstavuje to garanci zjištění skutkového stavu odpovídajícího skutečnosti. Možnosti soudu a stran sporu totiž nejsou bezbřehé; to ostatně reflektuje celá řada opravných prostředků, zejména též institut obnovy řízení (§ 228 odst. 1 o. s. ř.). Je zjevné, že soud může rozhodnout v omylu o skutkovém stavu, a i právní úprava civilního procesu s tím výslovně počítá. Civilní soud je často odkázán pouze na důkazy předložené stranami (obecně viz zejména § 120 odst. 2 o. s. ř.), a v souladu se zásadou ekonomie a hospodárnosti řízení dokonce může dojít ke koncentraci řízení a soud bude rozhodovat podle tzv. formální pravdy, přestože existuje důkaz opaku, předložený však bezdůvodně pozdě po koncentraci řízení (viz § 118b odst. 1 o. s. ř.). Tvrzení, že civilní soud nemůže být uveden v omyl, tedy neodpovídá realitě ani mimotrestní právní úpravě.

Dále může být argumentováno tím, že opačná interpretace připouštějící podvod se zneužitím omylu soudu by vedla k podezření ze spáchání trestného činu vždy, když by účastník civilního sporného řízení neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, což by bylo způsobilé vést k rozhodnutí o povinnosti žalovaného plnit žalobci, a to by se v konečném důsledku promítlo do základních práv účastníků soudního řízení.

Ani tento argument neshledáváme relevantním, neboť není pravdivý. Neúspěch ve věci v civilním řízení může být způsoben z různých důvodů. Příčinou neúspěchu může být, že se věc nepodařilo náležitě objasnit, a neúspěch nese strana, která neunesla důkazní břemeno. Stejně tak k neúspěchu může vést nesprávná právní kvalifikace věci účastníkem řízení. Nakonec ani rozporná skutková tvrzení nejsou zásadně problematická. Problematické však je, když jsou před soudem úmyslně uplatňovány nepravdivé (zcela vyfabulované) okolnosti (informace, údaje) v úmyslu se obohatit na úkor protistrany a k její škodě. Máme-li to připodobnit trestnímu řízení, ani obviněný se nesmí hájit způsobem, kterým by jiného poškodil, tj. kterým by někoho křivě obvinil ze spáchání trestného činu (§ 345 tr. zákoníku) nebo se vůči němu dopustil pomluvy (§ 184 tr. zákoníku); ostatně v tomto smyslu je obviněný poučen před výslechem (viz § 91 odst. 1 věta první tr. řádu). Přitom možnost obviněného v krajním případě i lhát vyplývá z ústavně chráněné zásady nemo tenetur se ipsum accusare (zákaz nucení k sebeobviňování); účastník civilního řízení však žádné srovnatelné právo nemá. Naopak účastník civilního řízení nemá právo úmyslně lhát, neboť to vyplývá z obecné zásady poctivosti, pouze se má obecně za to, že takové jednání není postihováno žádnou sankcí. Nesprávné představy o sankcích za protiprávní jednání však nejsou v rovině trestního práva ani jeho interpretace relevantní, důležitá je pouze existence alespoň laické představy o nedovolenosti jednání, byť by si někdo myslel, že není postihováno prostředky trestního práva. Pro řešenou otázku je v tomto ohledu zásadní, že představy o protiprávnosti plynou z běžné znalosti, že lhát se nemá, která je v naší společnosti široce rozšířená a vštěpovaná populaci dokonce bez ohledu na věk. Proto je možné podle našeho názoru úspěšně tvrdit, že zcela intui­tivně se očekává, že tento princip platí i pro řízení před soudem, kde laické strany či laičtí účastníci očekávají nalézání spravedlnosti. Každému musí být jasné, že není možné dosáhnout spolehlivého zjištění skutkového stavu v rozsudku, kdyby strany mohly po právu úmyslně lhát.

Dále je možné proti připuštění podvodu na soudu argumentovat též tím, že si po praktické stránce lze vystačit s konstrukcí, že v omyl jsou uváděny jiné osoby než soud. Tak např. v insolvenčním (konkursním) řízení osoba, která uplatňuje neexistující pohledávku nebo sice přihlásí existující pohledávku, ale v nadhodnocené výši, popř. se neoprávněně vydává za zajištěného věřitele, primárně neuvádí v omyl soud, ale ostatní (skutečné) věřitele a insolven­čního správce, což jsou osoby odlišné od soudu, které činí v insolvenčním řízení určité majetkové dispozice, jejichž důsledky mohou být nepříznivě ovlivněny omylem těchto osob ohledně toho, kdo je oprávněným věřitelem, jaká je výše jeho pohledávky, zda jde o zajištěného věřitele atd. (např. pokud jde o hlasování věřitelů na schůzi věřitelů, o rozvrhové usnesení insolvenčního soudu).[7]

V tomto případě však jde zjevně o argument lichý. Ani v insolvenčním řízení totiž není podstatou nic jiného než to, že pachatel výše zmíněnými způsoby uvádí v omyl v konečném důsledku insolvenční soud rozhodující o návrhu na zahájení insolvenčního řízení, o prohlášení úpadku a o dalších podstatných otázkách, byť by byl uveden v omyl i věřitel (resp. věřitelé) či insolvenční správce. Ostatně už samotné prohlášení úpadku dlužníka je vázáno na rozhodnutí soudu (§ 136 ins. zák.) a stejně tak insolvenční řízení může být ukončeno až na podkladě určitého rozhodnutí soudu o tom, jak se řeší úpadek dlužníka (např. rozvrhového usnesení podle § 306 odst. 2 ins. zák., zrušení konkursu podle § 308 ins. zák., rozhodnutí o povolení reorganizace podle § 328 ins. zák., rozhodnutí o povolení oddlužení podle § 397 ins. zák. apod.), takže případné uvedení insolvenčního soudu v omyl, resp. využití jeho omylu, může vést k významným majetkovým důsledkům. Na tom nic nemění ani fakt, že insolvenční soud – i za součinnosti s ostatními účastníky a insolvenčním správcem – může zjistit skutečný stav práv jednotlivých věřitelů, přičemž se zde uplatňují právní instituty směřující k tomu, aby byla eliminována případná snaha některého účastníka insolvenčního řízení dosáhnout využití nepravdivých údajů (informací) nebo zneužití omylu jiného účastníka tohoto řízení, a to např. v podobě přezkoumání přihlášených pohledávek (§ 188, 190 a 191 ins. zák.), popření přihlášených pohledávek (§ 192 a násl. ins. zák.), řešení nadhodnocených pohledávek (§ 178 ins. zák.) nebo nadhodnoceného zajištění (§ 179 ins. zák.).

V průběhu insolvenčního řízení pak dokonce může být zahájeno i standardní civilní sporné řízení se všemi z toho vyplývajícími souvislostmi, které jsme zmínili výše. Podle § 159 a násl. ins. zák. lze totiž řešit incidenční spory (mj. o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek) v řízení před insolvenčním soudem. Návrh oprávněné osoby na řešení incidenčního sporu podaný v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu má povahu žaloby ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. (viz § 160 odst. 1 ins. zák.). Podání takového návrhu – bude‑li opřen o nepravdivé okolnosti (informace, údaje) – tudíž zcela odpovídá situaci, v níž je opět soud uváděn v omyl nebo jehož omylu pachatel zneužívá.

Závěry k možnosti spáchání podvodu

Lze shrnout, že účastník soudního řízení nemá právo civilnímu soudu úmyslně lhát s cílem obohatit se ke škodě protistrany a právní řád mu pro tyto účely negarantuje žádnou trestněprávní imunitu.

Trestní postih takového jednání jako trestného činu podvodu přichází v úvahu však pouze u excesů v civilním procesu, kdy je prokázáno, že pachatel před civilním soudem účelově uplatnil nepravdivé okolnosti (informace, údaje). Přitom bychom rádi zdůraznili, že nikdy nesmí dojít k situaci, že by byl jako trestný čin podvodu právně kvalifikován pouhý neúspěch v civilním řízení, ale musí být vždy prokázáno úmyslně excesivní jednání (zjevně bezúspěšné a účelové uplatňování nároku). Typicky k tomu může docházet v případě uplatňování fiktivních nároků, zejména pokud se pachatel spoléhá na úspěch např. v důsledku procesní pasivity protistrany.

Podle našeho názoru tedy k naplnění znaků trestného činu podvodu nepostačuje prostý neúspěch v civilním řízení, i když by byl způsoben prokázáním odlišné verze skutkového stavu, pokud je výsledkem soudcovského volného hodnocení důkazů s jistotou bez rozumných pochybností. Trestní postih přichází v úvahu teprve v případě, jestliže bylo na úrovni trestněprávního důkazního standardu bez důvodných pochybností prokázáno, že byly uplatněny úmyslně nepravdivé okolnosti (informace, údaje), a je tedy praktická jistota, že účastník civilního řízení lhal v úmyslu obohatit se ke škodě protistrany. To se nikdy nemůže stát v případě odlišného náhledu stran sporu na tentýž skutkový stav, zejména pokud může jít o pouhé subjektivní zkreslení reality v důsledku emocí, zkušeností, časového odstupu apod.

Obdobné závěry platí i v případě označování určitých skutečností za sporné. Není možné se dopustit trestného činu podvodu pouze tím, že účastník označí nějakou skutečnost za spornou s úmyslem, aby protistrana své tvrzení řádně doložila důkazy. Takový účastník totiž v podstatě pouze trvá na tom, aby protistrana splnila svou procesní povinnost [viz např. § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Účastník civilního řízení nemá povinnost ulehčovat proti­straně její důkazní břemeno, natož ji příp. důkazního břemena zcela zprostit. Má právo činit tvrzení tak, aby protistrana musela své tvrzení řádně doložit, tíží-li ji důkazní břemeno.

Protože trestný čin podvodu lze spáchat také zamlčením podstatných skutečností, považujeme za nutné uvést, že podle našeho názoru sice účastník civilního řízení nemá právo úmyslně lhát, ale na druhé straně nemá povinnost aktivně proti sobě předkládat důkazy, natož tvrzení. Jsme tedy přesvědčeni, že účastník řízení nemůže být trestně odpovědný jen kvůli tomu, že zamlčel existenci důkazu proti sobě, ačkoliv o něm v době řízení věděl. Nejde totiž o protiprávní jednání, a nemůže tak jít o trestný čin ve smyslu § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Jiná situace by však podle našeho názoru mohla nastat, pokud by takový důkaz zamlčel, ačkoliv mu soud uložil tzv. ediční povinnost (např. by nepravdivě uvedl, že doklady, které byly postiženy ediční povinností, byly skartovány, ztraceny apod.).

Shora uvedené závěry by se měly podle našeho názoru prosadit jak v řízení sporném, tak i v řízení nesporném. Je sice pravda, že společenská škodlivost podvodného jednání je v případě sporného řízení typicky vyšší, neboť soud má omezené možnosti intervenovat do průběhu řízení, občanský soudní řád staví různé fikce na základě pasivity účastníka, a rozhodnutí ve věci tak není založeno na zásadě materiální pravdy ani zásadě oficiality. Společenská škodlivost však nemusí být podle okolností vyšší v kaž­dém případě, přičemž shora zmíněné argumenty jsou plně přiléhavé i na řízení nesporné. V této souvislosti považujeme za vhodné upozornit též na skutečnost, že ustanovení o trestném činu podvodu není jedinou skutkovou podstatou, na základě které lze postihovat podvodná jednání, ale výše uvedené argumenty nutně otevírají též možnosti právní kvalifikace jednání před soudem jako trestného činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, neboť vlastnictví a majetek nejsou jediné hodnoty chráněné trestním právem. Tato právní kvalifikace podle našeho názoru přichází obecně v úvahu např. v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, kdyby jeden z rodičů uváděl zcela smyšlené informace o nezpůsobilosti druhého rodiče k péči s prokazatelným úmyslem neoprávněně jej vyloučit prostřednictvím rozhodnutí soudu z péče o nezletilé dítě.

Možný souběh podvodu a maření spravedlnosti

V návaznosti na učiněný závěr, že trestný čin podvodu může být spáchán i se zneužitím omylu soudu, bude nutné vyřešit též otázku možnosti jednočinného souběhu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku s trestným činem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku.

Na první pohled by jednočinný souběh těchto trestných činů nemusel být vyloučen, neboť mají různé individuální objekty, o čemž svědčí i různé zařazení jejich skutkových podstat do hlav zvláštní části trestního zákoníku. Zatímco ustanovení o trestném činu podvodu je zařazeno do hlavy V., jejímž druhovým objektem je ochrana majetku, tak ustanovení o trestném činu maření spravedlnosti je zařazeno do hlavy X. dílu 4., jehož druhovým objektem je ochrana nerušeného výkonu činnosti orgánu veřejné moci. Z toho také vycházejí aktuální komentáře k trestnímu zákoníku, pokud akceptují tento jednočinný souběh, ovšem činí tak s vědomím, že dosavadní judikatura reprezentovaná rozhodnutím pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. nepřipouštěla možnost spáchání trestného činu podvodu se zneužitím omylu soudu.[8]

Na druhé straně jednoznačné řešení přípustnosti jednočinného souběhu z našeho pohledu komplikuje skutečnost, že trestný čin maření spravedlnosti má zjevně za tzv. sekundární objekt taktéž ochranu majetku, když jako kvalifikační znaky pro použití vyšší trestní sazby zákonodárce stanovil vznik škody stejně jako úmysl získat pro sebe nebo jiného prospěch (obohacovací úmysl). Problematickou je však v tomto ohledu skutečnost, že naplnění zvlášť přitěžující okolnosti trestného činu maření spravedlnosti podle § 347a odst. 5 tr. zákoníku má mírnější dolní hranici trestu odnětí svobody, než je tomu u srovnatelné zvlášť přitěžující okolnosti trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Přitom je zjevné, že z hlediska společenské škodlivosti není obhajitelné, aby trestný čin maření spravedlnosti byl ve své nejzávažnější formě privilegovanou skutkovou podstatou ve vztahu k trestnému činu podvodu. Trestný čin podvodu lze totiž spáchat prostřednictvím jakékoliv závažné nepravdivé informace, zatímco trestný čin maření spravedlnosti jen prostřednictvím pozměněného nebo padělaného důkazního prostředku (§ 347a odst. 1 tr. zákoníku), což lze obecně považovat spíše za škodlivější, neboť jde o zásadně sofistikovanou formu útoku proti řádnému zjištění skutkového stavu dokazováním.

Podle našeho názoru je však zjevné, že zákonodárce nezamýšlel zavést nejzávažnější skutkovou podstatu trestného činu maření spravedlnosti jako privilegovanou vůči srovnatelné skutkové podstatě trestného činu podvodu, neboť v době přijetí shora zmíněné novely nutně musel vycházet z tehdejší interpretace Nejvyššího soudu, která nepřipouštěla naplnění znaků trestného činu podvodu se zneužitím omylu soudu. Z těchto důvodů bude zřejmě namístě připustit jednočinný souběh trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku s trestným činem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku, jinak by jejich nejzávažnější právní kvalifikace vedla k teleologicky stěží obhajitelnému závěru. V tomto směru však bude třeba vyčkat na další vývoj judikatury, a zejména pak na odůvodnění usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023.

 

Závěr

Ve svém příspěvku jsme se snažili představit nejnovější vývoj judikatury v trestním postihu nekalých praktik v řízení před civilním soudem, přitom si neklademe za cíl poskytnout vyčerpávající analýzu, ale spíše upozornit na aktuální trendy a pokusit se předznamenat další vývoj. Příspěvek rozhodně nemá ambici uzavřít problémy, o kterých pojednává, právě naopak doufáme, že by mohl otevřít odbornou diskusi. Vedle toho považujeme za obzvlášť důležité, aby právní veřejnost pokračovala v edukaci a zvyšování povědomí o škodlivosti a následcích nekalých praktik, včetně těch v řízení před soudem.

Shora jsme poukázali na to, že podvody a manipulace v soudním řízení mohou vést ke škodlivým následkům spočívajícím v porušení zájmů chráněných trestním zákonem a podle našeho názoru mohou mít i zásadní dopad na důvěru veřejnosti v právní a soudní systém. Jak jsme zdůraznili, pachatelé jsou schopni zneužít soudní řízení jako nástroj k páchání trestné činnosti, přičemž není důvod přehlížet jejich trestnou činnost jen proto, že ji páchají prostřednictvím soudního řízení. Jsme přesvědčeni o tom, že pro to ani náš právní řád neposkytuje oporu.

Závěrem je třeba ke všem uvažovaným trestným činům zdůraznit, že se u nich vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku, byť většinou postačí i nepřímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], a zavinění musí být v případném trestním řízení pachateli prokázáno. Úmyslné zavinění zde nelze nijak presumovat, a to ani s poukazem na určité specifické postavení některých osob (např. žalobce v civilním řízení) nebo na jejich povinnosti (např. povinnost tvrzení, důkazní břemeno). Proto k závěru o tom, že byl spáchán trestný čin, o jaký trestný čin jde a kdo ho spáchal, nestačí samo o sobě zjištění, že v konkrétním případě byla podána zcela nedůvodná žaloba či jiný návrh nebo byly uplatněny nepravdivé okolnosti (informace, údaje) a že na jejich podkladě bylo v rozporu se zákonem nebo se skutkovým stavem vydáno určité soudní rozhodnutí.

Dalším korektivem proti případnému nedůvodnému uplatňování trestní represe jsou ust. § 18 a 19 tr. zákoníku o skutkovém a právním omylu. V souvislosti s uvedenými trestnými činy vykazují otázky týkající se omylu pachatele některá specifika, ale tomu by bylo vhodné věnovat samostatnou pozornost při jiné příležitosti.

Konečně ani v těchto případech nelze ztrácet ze zřetele subsidiární charakter trestního práva (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), proto je třeba vzít v úvahu nejen povahu a závažnost konkrétního činu, ale též možnosti těch mimotrestních opatření, která jsou využitelná v reakci na žaloby opřené o nepravdivá tvrzení a důkazní prostředky a na další nekalé praktiky.[9]

 

JUDr. František Púry, Ph.D., je předsedou trestního kolegia Nejvyššího soudu.

JUDr. Martin Richter, Ph.D., působí jako advokát a odborný asistent na Katedře trestního práva PF UK v Praze.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] Viz též str. 8 důvodové zprávy k tzv. protišikanózní novele insolvenčního zákona (zákon č. 334/2012 Sb.) nebo str. 54 důvodové zprávy k tzv. akreditační novele insolvenčního zákona (zákon č. 64/2017 Sb.).

[2] Viz např. P. Šámal: § 175 [Vydírání], in P. Šámal a kol.: Trestní zákoník II. § 140 až 421, Komentář, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2012, str. 1752 a 1753, marg. č. 5; V. Kalvodová: § 8 Vydírání (§ 175), in J. Kuchta a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část, C. H. Beck, Praha 209, str. 70.

[3] Viz např. J. Handlar: § 587 [Bezprávná vyhrůžka], in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2022, str. 1890, marg. č. 11; nebo též V. Beran: § 587 [Bezprávná vyhrůžka], in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, 2. vyd. (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2023, marg. č. 6.

[4] Obdobné závěry s poukazem na rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. byly učiněny též v souvislosti s (podvodným) uplatňováním nároků v řízení o dědictví např. ve věcech rozhodovaných u Nejvyššího soudu rozsudkem ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, a usnesením ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 890/2006. V tomto případě však trestní kolegium Nejvyššího soudu zaujalo ve svém stanovisku ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, opačný názor a ztotožnilo se s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1247/2009, podle něhož lze spáchat trestný čin podvodu i v řízení o dědictví, byť v něm rozhoduje soud (stanovisko je publikované pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr.).

[5] V této trestní věci podal náměstek nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných k Nejvyššímu soudu dovolání, o němž ovšem rozhodl příslušný senát Nejvyššího soudu usnesením ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 4 Tdo 593/2011, tak, že ho podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl jako podané osobou neoprávněnou.

[6] Takto bylo již rozhodnuto v trestní věci, jíž se týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004. Dostupné na https://www.nsoud.cz.

[7] K tomu, že i uplatnění vykonstruované pohledávky u soudu a další související úkony lze považovat v určitých případech za trestný čin podvodu, viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2004, sp. zn. 11 Tdo 902/2003. Dostupné na https://www.nsoud.cz.

[8] Podrobněji k trestnému činu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku včetně jeho možného souběhu s trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku viz J. Říha: § 347a [Maření spravedlnosti], in P. Šámal a kol.: Trestní zákoník. Komentář, 3. vyd., C. H. Beck, Praha 2023, str. 4358 a násl.; J. Provazník: § 347a [Maření spravedlnosti], in F. Ščerba a kol.: Trestní zákoník, 1. vyd. (2. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2022 (systém Beck-online), a další literatura tam citovaná.

[9] Příspěvek autoři přednesli na letošním XXXI. ročníku konference Karlovarské právnické dny, která se konala ve dnech 13. až 15. 6. 2024 v Karlových Varech, a pro Bulletin advokacie byl mírně upraven.