Asi každý právník (a nejenom on) ví, co je to šek. Tedy bankovní formulář, ve kterém se vyplní několik údajů, samozřejmě předepsaných zákonem, a to má za následek, že se nám zrodí specifický platební prostředek a také cenný papír. Jak to ale s oním šekem vypadá v praxi?

Když jsme se s manželkou před více jak dvaceti lety začali pravidelně vyskytovat v Alsasku, byli jsme doslova šokováni, jaké množství zákazníků používá šekovou knížku, a tedy platbu šekem, při zcela obyčejném nákupu v samoobsluze. Stejně tak spokojení konzumenti podepisovali své šeky na závěr oběda či večeře v restauraci. Na takový způsob platby jsme z Čech nejenom nebyli zvyklí, ale podobu šeku jsme oba znali více méně toliko teoreticky z dob studií na právnické fakultě.

V Alsasku jsme začali po nějaké době i bydlet a oba jsme si šekové knížky v bance vyzvedli. Používali jsme šeky sice daleko řídčeji než běžní Francouzi, ale používali jsme je. Ani v obchodě, ani v restauraci, ale když nám přišel řemeslník něco spravit v bytě, tak se šek obvykle na zaplacení hodil.

Leč: „Tempora mutantur et nos mutamur in illis“ (Časy se mění a my se měníme v nich). Sice, pokud jde o Čechy a Moravu, tak se toho v šekové praxi nezměnilo téměř nic (ostatně stále u nás platí zákon směnečný a šekový z roku 1950), ale nejen Alsasko, ba i celý francouzský „Grand Est“, a především lidé v tomto regionu se postupně přestali se šeky kamarádit.

Před dvaceti lety (tehdy) zcela absurdní oznámení na dveřích či u pokladen „Šeky nebereme“ je dnes téměř pravidlem. Ale odlišnost oproti Čechám a Moravě přece jenom v platebním styku zůstává. Zatímco v obou zemích hlásí plakátky, které platební karty jsou při obchodním styku akceptovatelné, tak v Alsasku se skutečně platební kartou většinově platí. A když ne platební kartou, tak při menším nákupu v hotovosti. Platby za použití mobilního telefonu zůstávají spíše bílou vránou. V Čechách se nestačím divit, kdo všechno mobilem platí. Leč máme i svoji českou specifiku, a to v poslední době velmi časté cedulky typu „Platba možná pouze v hotovosti“. S tím jsem se v Alsasku setkal jenom u některých trhovců pod širým nebem…

Nevím, co všechno se dá z této skutečnosti vyvodit. Možná jsou Alsasané – ale i Francouzi – větší tradicionalisti než Češi a Moravané, možná i proto se poněkud více zajímají o druhé a své zvyky hned tak nemění. Stávalo se nám s manželkou v minulosti v Alsasku běžně, že když jsme se na turistickém výletě zastavili a zahleděli se do mapy, tak pokud šel kolem další turista, neopomenul se zeptat, zda nepotřebujeme poradit či pomoci. Musím s potěšením konstatovat, že i dnes, když si svoji polohu v neznámé krajině kontrolujeme na displeji mobilního telefonu, tak – zvyk je zvyk – se francouzský turista opět zastaví. Česká zkušenost byla a je poněkud jiná.

Ale zůstaňme u oné tradice. Letos v létě nás čeští přátelé, kteří pobývali několik dní v Alsasku, pozvali na večeři, která se měla konat v jednom vinařství přímo uprostřed vinic. Překvapila nás brzká hodina, kdy jsme se na večeři měli dostavit, byla totiž zcela netradiční. Vysvětlení přišlo záhy. Vinařská rodina, která večeři pořádala, působila v krásné hrázděné obci a na okolních vinicích po staletí. Takže se chtěla nám a dalším hostům, vesměs francouzským, pochlubit a samozřejmě nás i přesvědčit, abychom si u nich jejich vinný mok po večeři koupili i domů. Nepustili nám žádný film o výrobě svého vína, zato jejich dcera nás nejdříve podrobně seznámila se sklepem a pak jsme vyrazili do vinic. Šlapali jsme dobré čtyři kilometry, poslouchali nadšený výklad a obdivovali na místě samém vinné odrůdy i nádherně zvlněné kopečky v podhůří Vogéz. Teprve notně zmoženi jsme objevili stoly se židlemi, od nichž byl kouzelný výhled po kraji. Přivítal nás majitel vinice společně s šéfkuchařem z nedaleké restaurace, jenž byl zodpovědný za naší krmi. Růžový crémant na úvod byl vynikající, ale ještě větším zážitkem pro nás bylo, že jsme zasedli ke stolu s oním šéfkuchařem v čele a on trpělivě komentoval a vysvětloval, jak připravoval jednotlivé chody večeře.

A tak se nostalgicky přimlouvám za tradiční – byť jen občasné – používání šeků, stejně tak jako za večeře pod širým nebem na vinici společně s těmi, kteří večeři připravili. Bez mobilů a sociálních sítí.

JUDr. Aleš Pejchal, emeritní advokát a soudce ESLP
Foto: PIXABAY.com, Pexels.com a archiv redakce AD