Následující článek se zabývá problematikou, která souvisí se zajištěním nemovitostí v trestním řízení. Jde o zajišťovací úkon, který se vztahuje k hlavě čtvrté, oddílu čtvrtému, který je v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále též „tr. řád“), v platném znění, označen jako zajištění věcí důležitých pro trestní řízení. Účelem trestního řízení je zejména náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele a podle zákona je spravedlivě potrestat. K naplnění účelu trestního řízení jsou dána orgánům činným v trestním řízení rozsáhlá práva, a to mj. spočívající v možnosti zajištění věcí důležitých pro trestní řízení.[1] Do těchto zajišťovacích úkonů je nutné zařadit i zajištění nemovitostí v trestním řízení, kterému bude věnována pozornost v tomto článku.

Zákonná úprava a její změny

Novely tr. řádu přijaté od roku 1990 vedly k posílení ochrany práv a svobod jednotlivce v trestním řízení, především osoby, proti které se trestní řízení vede. Do oblasti ochrany lidských práv a svobod výrazně zasáhlo v roce 1991 přijetí Listiny základních práv a svobod,[2] která svěřuje rozhodování o zásazích do základních práv a svobod v řadě případů soudu. Nařízení úkonů, které směřují k zajištění osob a věcí, přichází v úvahu nejčastěji v přípravném řízení, avšak důvody pro nařízení zajištění přicházejí v úvahu i ve všech dalších stadiích trestního řízení. Problematika zajištění věcí se změnila přijetím novely tr. řádu v roce 2017 (dále jen „novela 1“).[3]

Trestní řád do 18. 3. 2017 upravoval zajištění osob a věcí v hlavě čtvrté, oddílu třetím a zajištění nemovitostí bylo speciálně upraveno v § 79d tr. řádu. Novela 1 přinesla poměrně zásadní změnu, která se vztahuje k zajištění věcí v trestním řízení. Novela 1 především provedla tři významné koncepční změny dosavadních ustanovení.

• Nově vymezila v § 77b odst. 1 tr. řádu pojem „věc důležitá pro trestní řízení“. Za takovouto věc, která může být předmětem zajištění, je nutné považovat a) věc, která může sloužit pro důkazní účely, b) věc, která byla určena ke spáchání trestného činu nebo byla k jeho spáchání užita (nástroj trestné činnosti), c) byla získána trestným činem nebo jako odměna za trestný čin nebo byla, byť jen zčásti, nabyta za věc získanou trestným činem nebo za věc tvořící odměnu za trestný čin, vč. plodů a užitků (výnos z trestné činnosti), nebo d) je náhradní hodnotou za věc uvedenou pod písm. b) a c).
• Novela 1 také zavedla rozdílné právní režimy pro zajištění movitých věcí sloužících k důkazním účelům a zajištění movitých věcí, jež jsou nástroji a výnosy z trestné činnosti, a neslouží též k důkazním účelům, a dále změnila předchozí systematiku zajištění věcí, o nichž zjištěné skutečnosti nasvědčují, že jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Předchozí úprava zajišťovacích institutů upravená v § 79a až 79e tr. řádu rozdělovala zajišťovací úkony podle druhu zajišťovaných věcí, což způsobovalo zbytečnou složitost a nepřehlednost. Samostatně byly také upraveny otázky vztahující se k zajištění nemovitých věcí. Vzhledem k tomu, že zajišťovací postupy byly u všech druhů věcí podobné a zajištění konkrétních druhů věcí se od jiných zajišťovacích institutů mnohdy výrazným způsobem nelišilo, docházelo k tomu, že řada stejných ustanovení se opakovala u každého zajišťovacího institutu.[4]
• Novela 1 tuto předchozí právní úpravu značně zjednodušila, neboť právní úprava vztahující se k zajištění věcí je nyní upravena jednotně a obecně bez rozlišování podle typů věcí s tím, že jsou upraveny pouze dílčí odchylky od obecného zajišťovacího institutu v § 79a tr. řádu ve vztahu k některým druhům věcí.[5] Pokud se tedy týká úpravy zajišťovacího institutu spočívajícího v zajištění nemovitostí, použije se na ni obecná úprava vztahující se k zajištění věcí důležitých pro trestní řízení s tím, že se na ni dále použije specifické ustanovení vztahující se k nemovitostem upravené v § 79d tr. řádu, které je označeno jako ohledání nemovité věci. Trestní řád stanoví prioritu zajištění věci pro důkazní účely před ostatními důvody zajištění a lze také zajistit věc důležitou pro trestní řízení, o níž není známo, komu patří.[6]

Postup při zajištění nemovitostí

Ust. § 79a tr. řádu upravuje zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty. Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takovéto věci. Zákon dále vymezuje podmínky v případě, že o takovémto rozhodnutí rozhoduje policejní orgán, neboť ten potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. V rozhodnutí o zajištění nebo v připojených listinách je zapotřebí náležitě a nezaměnitelně vymezit věci podléhající zajištění. V rozhodnutí o zajištění se tomu, komu byla věc zajištěna, zakáže, aby po oznámení rozhodnutí takovou věc převedl na jiného nebo ji zatížil s tím, že je-li to zapotřebí pro účely zajištění nebo správy zajištěné věci, lze v rozhodnutí o zajištění věci nebo v dodatečném rozhodnutí zakázat nebo omezit také výkon dalších práv souvisejících se zajištěnou věcí. V rozhodnutí o zajištění se tomu, komu byla věc zajištěna, dále uloží, aby orgánu činnému v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, do 15 dnů od oznámení rozhodnutí sdělil, jaká práva třetích osob se váží k zajištěné věci, zda je jiným způsobem omezen výkon práva s ní nakládat, s upozorněním na následky nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě. Orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, učiní všechny úkony nezbytné k výkonu takového rozhodnutí. Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost. V zákoně jsou vymezeny také další v úvahu přicházející skutečnosti týkající se zajištění věcí, a tím i zajištění nemovitostí.

Ust. § 79b tr. řádu upravuje, komu je nezbytné doručovat rozhodnutí o zajištění a komu je nutné zasílat vyrozumění o takovémto rozhodnutí. Nezbytné je zaslat rozhodnutí o zajištění nemovitosti příslušnému katastrálnímu úřadu, u kterého je vedena zajištěná nemovitost. Ve vztahu k rozhodnutí o zajištění nemovitosti bude nezbytné vyrozumívat o zajištění nepochybně osoby a orgány, o nichž je známo, že mají k zajištěné nemovité věci předkupní, nájemní nebo jiné právo, nebo vedou řízení, v němž byl omezen výkon práv s takovouto věcí nakládat. Orgán, který rozhodl o zajištění nemovité věci, vyrozumí katastrální úřad o nabytí právní moci takového rozhodnutí.

Trestní řád podrobně upravuje v § 79d ohledání nemovité věci a jejího příslušenství za účelem zjištění stavu nemovité věci a posouzení účelnosti zajištění této nemovité věci.[7]

Další otázky jsou ve vztahu k nemovitostem upraveny v § 8 zák. č. 279/2000 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Toto ustanovení řeší zejména skutečnosti ohledně informací ve vztahu ke katastru nemovitostí, když po zajištění nemovitostí musí být informován katastrální úřad, který je také následně vyrozumíván o nabytí právní moci usnesení o zajištění nemovité věci soudem.

Účinky zajištění věci, tj. i nemovitostí, jsou potom upraveny v § 79e tr. řádu a ve vztahu k nemovitostem lze zejména uvést, že právní jednání učiněné osobou, vůči níž směřují zákazy uvedené v rozhodnutí o zajištění, v rozporu se zákazy v něm uvedenými, je neplatné, když o tom je třeba tuto osobu poučit, a soud k neplatnosti přihlédne z moci úřední. S věcí, na kterou se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení nakládat jen s předchozím souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce s tím, že výjimky upravuje toto zákonné ustanovení v odst. 2. Je-li k převodu nebo zřízení práva k zajištěné věci nutný zápis do katastru nemovitostí, může tento orgán po doručení rozhodnutí o zajištění nemovitostí provést zápis vztahující se k nemovité věci na základě právního jednání osoby, jejíž nemovitost byla zajištěna, jen s předchozím souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce. V případě, že byl podán podle katastrálního zákona návrh na zápis práv k nemovitosti do katastru nemovitostí na základě právního jednání osoby, jíž byla nemovitá věc zajištěna, před vydáním usnesení o jejím zajištění a do doby vydání usnesení o jejím zajištění o něm nebylo rozhodnuto, ztrácí podaný návrh své právní účinky ke dni nabytí právní moci usnesení o jejím zajištění.

Zrušení a omezení zajištění nemovitosti

Není-li již zajištění nemovitostí třeba nebo není třeba ve stanoveném rozsahu, je nutné ho zrušit nebo omezit. Problematika vztahující se ke zrušení nebo omezení zajištění je upravena v § 79f tr. řádu. Osoba, jíž nemovitost byla zajištěna, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění.

Za takovouto osobu je nutné považovat za použití per analogiam k § 79f odst. 2 tr. řádu i jakoukoliv další osobu s prokazatelným majetkovým zájmem vztahujícím se k majetku, který je předmětem zajištění v trestním řízení.[8]

O takovéto žádosti je třeba neodkladně rozhodnout s tím, že byla-li zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí. O zrušení nebo omezení zajištění přitom rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho předchozím souhlasem policejní orgán. Proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Pravomocné rozhodnutí o zrušení a omezení zajištění se doručuje orgánům a osobám, kterým bylo doručeno rozhodnutí o zajištění. Orgány a osoby, které byly o rozhodnutí o zajištění vyrozuměny, je třeba vyrozumět i o rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění s tím, že o omezení zajištění se vyrozumí jen ty z nich, kterých se omezení týká.

Pokud nelze zajistit věc, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může být zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, její hodnotě. Postupuje se přitom obdobně podle ustanovení upravujících zajištění věci, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, a to za použití ust. § 79a až 79f tr. řádu. Náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci. Z důležitých důvodů může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce povolit na návrh osoby, které byla náhradní hodnota zajištěna, provedení úkonu, který se týká zajištěné náhradní hodnoty. Proti takovému rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.[9]

V tr. řádu není stanovena žádná doba, po kterou může trvat zajištění věci, tj. i nemovitosti. U zajištění majetkové hodnoty podle § 70a a násl. tr. řádu v řádu měsíců či několika málo let je nutné se zaměřit na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění je nutné navíc posuzovat přiměřenost zajištění z pohledu délky jeho trvání a v tomto směru je třeba zvážit zejména dva okruhy otázek. Za prvé je to délka trvání a příčiny zajištění, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení, či naopak. Také je nutné přihlédnout k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro individuálně dotčeného představuje.[10]

K délce trvání této doby se vyjadřoval opakovaně Ústavní soud, když posuzoval oprávněnost zajištění nemovitostí pro účely trestního řízení. Tento soud dospěl např. k závěru, že napadené rozhodnutí jako forma soudní kontroly zásahu do majetku stěžovatelky nemůže z ústavního pohledu obstát v situaci, kdy zajištění nemovitých věcí stěžovatelky trvá více než tři roky u jedné z nemovitostí, resp. více než šest let u druhé z nich. Po takto dlouhé době trvajícího zajištění musí být konkrétně zdůvodněno a podloženo, že zajištění veškerého majetku je stále potřebné a nezbytné, ať již z hlediska aktuálních cen zajištěných nemovitostí a jejich konfrontace s tvrzeným účelem zajištění, tak z hlediska přiměřenosti zajištění vzhledem k trvající délce zajištění.[11] Obecná východiska přezkumu rozhodnutí týkající se zajištění majetku v rámci trestního řízení lze nalézt v nálezu Ústavního soudu z roku 2008.[12] Je poukazováno na to, že zajištění majetku je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku a jedná se o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Je zdůrazňováno zejména to, že smysl a účel těchto opatření je nutné posuzovat s přihlédnutím k ústavně garantovanému právu na pokojné užívání majetku. Z tohoto důvodu zajištění majetku musí splňovat kritérium přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem, přičemž tento vztah má i svou časovou dimenzi spočívající v tom, že zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Neznamená to však, že by mnohaleté zajištění bylo nutné automaticky bez dalšího posuzovat jako nepřípustné.[13]

I když zajištění nemovitosti stěžovatelky trvá již poměrně dlouhou dobu a přesáhlo šestiletou hranici, jež je podle judikatury Ústavního soudu již zásadně nepřijatelná z hlediska dalšího omezování vlastnického práva prostřednictvím zajištění nemovitosti, výjimečné okolnosti v podobě vysoké závažnosti stíhaného trestného činu, mimořádné složitosti případu, objektivních okolností komplikujících ukončení vyšetřování (v podobě organizačních opatření souvisejících s pandemickou situací), jakož i skutečnost, že se vyšetřování s vysokou mírou pravděpodobnosti blíží svému ukončení, ve svém spojení legitimizují další trvání zajištění nemovitosti.[14]

Předchozí souhlas s nakládáním se zajištěnou nemovitostí

Účinky zajištění nemovitosti pro účely trestního řízení jsou specifikovány v § 79e tr. řádu s tím, že i v tomto článku je věnována pozornost zrušení nebo omezení zajištění. V odst. 2 § 79e tr. řádu je upraveno, že s věcí, na kterou se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení nakládat jen po předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce. V praxi vznikají problémy s tím, kdo je oprávněn žádat uvedené orgány o vyslovení předchozího souhlasu k tomu, aby s nemovitostmi, na které se vztahuje zajištění, bylo nakládáno způsoby předpokládanými v tomto zákonném ustanovení, a dále, jakou formou reaguje na takovouto žádost příslušný orgán. V návaznosti na vyřešení toho, kdo je oprávněným subjektem k podání, vzniká také otázka, jaké je postavení tohoto subjektu v trestním řízení.

Je nepochybné, s ohledem na pozitivní právní úpravu obsaženou v tr. řádu, že rozhodnutí o zajištění věci, o zrušení nebo omezení tohoto zajištění, má formu usnesení, proti kterému je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Naproti tomu tr. řád výslovně nestanoví, že ve věci týkající se udělení či neudělení souhlasu nakládat s věcmi, tj. i s nemovitostmi, se rozhoduje usnesením, a z tohoto důvodu se na uvedenou žádost, ať už pozitivní, nebo negativní, má reagovat formou opatření, nikoliv rozhodnutím v podobě usnesení. Z tohoto důvodu také není možné podat proti opatření stížnost a lze pouze případnou žádost o udělení souhlasu opakovat s uváděním rozdílných skutečností a důvodů. Uvedené opatření je učiněno podle § 79 odst. 2 tr. řádu a contrario.

Další otázkou je, kdo je oprávněnou osobou k podání návrhu na udělení souhlasu k nakládání s nemovitostmi, když nepochybně je takovouto osobou vlastník zajištěné nemovitosti, ale vzhledem k předpokládaným důvodům tr. řádu, vztahujícím se k možnosti udělení souhlasu k nakládání s nemovitostmi, budou takovýmito subjekty nepochybně oprávněný ve věci týkající se výkonu rozhodnutí a exekuce, účastník veřejné dražby, insolvenční správce a zástavní věřitel, a to za předpokladu, že by nároky těchto osob byly uplatňovány v těchto typových řízeních, anebo v případě, že by zajištěné věci byly součástí konkursní podstaty ve vedeném insolvenčním řízení. V případě vedeného insolvenčního řízení je možné na uvedený případ aplikovat judikaturu, ze které vyplývá, že insolvenční správce je podle § 246 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolven­ční zákon), ve znění pozdějších předpisů, v době od prohlášení konkursu (nebo podle § 408 odst. 1 insolvenčního zákona od schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka) jedinou osobou s dispozičním oprávněním k majetku, který je zahrnut do soupisu majetkové podstaty. Proto je vedle osoby, jíž byla věc zajištěna, osobou oprávněnou podle § 79f odst. 2 tr. řádu per analogiam požadovat zrušení nebo omezení zajištění, o němž bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 tr. řádu, pokud zajištěná věc byla zahrnuta do majetkové podstaty, i insolvenční správce.[15]

Dalším, velice často se vyskytujícím subjektem, který je oprávněn žádat o zrušení nebo omezení zajištění nebo o vyslovení souhlasu s nakládáním se zajištěnými věcmi, je zástavní věřitel.

Aktuální otázky vztahující se k právům zástavního věřitele

Zástavní věřitel jako zúčastněná osoba v trestním řízení

Nemovitosti, které jsou zajišťovány v trestním řízení, jsou velice často předmětem rozhodnutí soudu o uložení trestu propadnutí věci (§ 70 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník – dále jen „tr. zákoník“), trestu propadnutí náhradní hodnoty (§ 71 tr. zákoníku) (dále jen „propadnutí věci“), nebo rozhodnutí soudu o uložení ochranných opatření, a to zabrání věci (§ 101 tr. zákoníku), zabrání náhradní hodnoty (§ 102 tr. zákoníku) nebo zabrání části majetku (§ 102a tr. zákoníku) (dále jen „zabrání věci“).

Trest propadnutí věci je jedním z druhů trestu, který může být ukládán pachateli trestného činu za splnění v tr. zákoníku uvedených předpokladů. Pokud soud rozhoduje o propadnutí věci, je takovýto výrok odvozen od výroku o vině, který se vztahuje k pachateli trestného činu, když takováto osoba má v celém trestním řízení postavení obviněného s tím, že obviněný má v trestním řízení zajištěna velmi rozsáhlá práva tak, jak jsou vymezena v příslušných ustanoveních tr. řádu, když obecná úprava práv obviněného je upravena v § 33 tr. řádu.

Naproti tomu, pokud má soud rozhodovat v trestním řízení o ochranném opatření zabrání věci, má osoba, jejíž věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána, postavení zúčastněné osoby. Zúčastněné osobě musí být poskytnuta v průběhu celého trestního řízení možnost, aby se k věci vyjádřila, tato osoba může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat v případech stanovených v tr. řádu opravné prostředky. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění. Tato práva zúčastněné osoby jsou vymezena v § 42 odst. 1 tr. řádu.

Je nepochybné, že pokud přichází v úvahu uložení trestu propadnutí nemovitostí nebo ochranného opatření zabrání nemovitostí, jsou tak přímo dotčena v celé řadě případů práva zástavních věřitelů, kteří mají svou pohledávku zajištěnou přímo na určité nemovitosti a toto právo k nemovitosti po jejím propadnutí nebo zabrání bez dalšího v minulosti ztratili.

V návaznosti na takto v praxi se často vyskytující otázky vznikla právní polemika, zda má postavení zúčastněné osoby v trestním řízení i zástavní věřitel k věci, zejména k nemovitosti, která byla pro účely trestního řízení zajištěna. V různých trestních řízeních se zástavní věřitelé domáhali práv zúčastněných osob a orgány činné v trestním řízení jim tato práva neposkytovaly. V jednom konkrétním případě, a to ve stadiu přípravného řízení, byla podána ústavní stížnost zástavním věřitelem, který se domáhal přiznání postavení zúčastněné osoby podle § 42 odst. 1 tr. řádu. Na základě této ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud,[16] že výklad ust. § 42 odst. 1 tr. řádu, které vymezuje postavení zúčastněné osoby v trestním řízení a některá její procesní práva, musí být prováděn ve smyslu autonomního výkladu pojmu majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož vyplývá, že majetkem je i pohledávka, která splňuje určitá kritéria. Na základě uvedeného výkladu lze postavení zúčastněné osoby přiznat i zástavnímu věřiteli, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem na nemovitostech zajištěných podle § 79a tr. řádu.

Postup orgánů činných v trestním řízení, které zástavnímu věřiteli odmítnou na základě toliko gramatického výkladu § 42 odst. 1 tr. řádu přiznat postavení zúčastněné osoby, představuje zásah do procesních práv zástavního věřitele, neboť je mu odpíráno podílet se na průběhu trestního řízení, v němž má být rozhodováno o jeho majetkových právech. Takový postup, který zástavnímu věřiteli odpírá uplatňování procesních práv určených k hájení jeho majetkových práv, je rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), jakož i s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Odepření postavení zúčastněné osoby zástavnímu věřiteli v konečném důsledku představuje zásah do základního práva na ochranu vlastnictví a na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť zástavnímu věřiteli je tak zcela odepřena možnost hájit svá majetková práva v trestním řízení.

S ohledem na takovýto závěr Ústavní soud zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky na řádný proces, které spočívalo v nepřiznání postavení zúčastněné osoby podle § 42 odst. 1 tr. řádu stěžovatelce ve věci vedené u policejního orgánu, a to Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ). Ústavní soud jednoznačně dovodil, že majetkem je i pohledávka splňující určitá kritéria a k takovéto pohledávce vycházející ze smlouvy o půjčce se vztahuje zástavní právo, když tímto právem na nemovitostech je pohledávka z půjčky zajišťována.

Ve vedeném konkrétním řízení u Krajského soudu v Plzni[17] se domáhali zástavní věřitelé přiznání práv zúčastněných osob k zajištěným nemovitostem pro účely trestního řízení a tento soud jejich práva naprosto ignoroval. S použitím právní argumentace obsažené v předchozím nálezu Ústavního soudu[18] byla podána zástavními věřiteli jako stěžovateli k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, ve které se domáhali, aby Ústavní soud zakázal soudu pokračovat v porušování jejich základních práv spočívajících v nepřiznání postavení zúčastněných osob podle § 42 tr. řádu.

Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl, a to z důvodu její předčasnosti.[19] V tomto rozhodnutí bylo poukázáno na to, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, ze které vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodnutí příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Ústavní soud poukázal na to, že mu je známo, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni bylo podáno odvolání a rozhodnutí tohoto soudu není pravomocné a věc bude projednávat vrchní soud. Ústavní soud tedy stížnost odmítl jako nepřípustnou, jelikož pokud by meritorně přezkoumával postup krajského soudu, zasahoval by tak do pravomocně neskončeného řízení, což mu z povahy subsidiarity ústavní stížnosti nepřísluší. Dále je poukázáno na to, že pokud stěžovatelé namítají, že nebyli považováni za zúčastněné osoby, mohou tak učinit i v odvolacím řízení před vrchním soudem s tím, že k přiznání postavení zúčastněných osob může dospět vrchní soud i sám bez podnětu, z čehož poté dovodí odpovídající důsledky a učiní nutné procesní úkony. V tomto rozhodnutí také Ústavní soud poukazuje na to, že ze své judikatury zná situace, kdy vrchní soud konstatoval porušení práv zúčastněné osoby před krajským soudem tím, že zúčastněné osobě toto postavení nebylo přiznáno, a v takovém případě vrchní soud zrušil usnesení krajského soudu.[20]

Z obsahu tohoto rozhodnutí je tedy zřejmé, že je nezbytné vyčkat na pravomocné rozhodnutí ve věci samé a teprve poté by bylo možné podat oprávněnou ústavní stížnost domáhající se v řízení přiznání práv zúčastněné osoby. Je však třeba konstatovat, že toto rozhodnutí Ústavního soudu se obsahově rozchází s již popisovaným nálezem tohoto soudu z roku 2020, kdy Ústavní soud svým nálezem přímo zasáhl do probíhajícího trestního řízení, a to dokonce ve stadiu přípravného řízení, když zakázal pokračovat policejnímu orgánu v porušování základních práv na řádný proces spočívající v nepřiznání postavení zúčastněné osoby.

Správa zajištěných nemovitostí

Pokud jsou zajištěny nemovitosti pro účely trestního řízení, dochází k takovémuto rozhodnutí zpravidla v počáteční fázi trestního řízení, a to většinou u složitých a komplikovaných případů. V těchto trestních řízeních probíhá mnohdy velmi dlouhé přípravné řízení, a i po jeho skončení, do doby, než je vydáno rozhodnutí ve věci samé nebo rozhodnutí na něj navazující, ke kterému se vztahuje i zajištění nemovitostí, trvá dlouho i soudní líčení. Vzniká tedy otázka související s tím, jaký subjekt je povinen se starat o zajištěné nemovitosti, tj. kdo bude vykonávat správu nemovitostí. Cílem správy nemovitostí má být zajištění toho, aby byla prováděna zejména běžná údržba, zajišťována funkčnost nemovitostí tak, aby mohly být užívány, a to v některých případech i nájemci. S užíváním nemovitostí jsou spojeny nejenom náklady, ale velmi často také i příjmy spočívající např. v úhradě nájemného. Otázky související s touto problematikou je třeba hledat v zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení. Z tohoto zákona vyplývají ve vztahu k nemovitostem zejména následující skutečnosti:

• zákon stanoví postup při výkonu rozhodnutí o zajištění majetku nebo jeho určené části pro účely výkonu trestu, výkonu ochranného opatření zabrání části majetku nebo uspokojení nároků poškozeného v trestním řízení a při správě takového majetku, jakož i při správě věcí a náhradních hodnot vydaných, odňatých nebo jinak zajištěných v trestním řízení (dále jen „majetek“) – § 1 odst. 5;
• majetek, který je zajištěn v trestním řízení, je nutné spravovat podle tohoto zákona, a to tak, aby nedošlo bezdůvodně ke snížení hodnoty zajištěného majetku nebo jeho zmenšení, popř. aby se majetek očekávaným způsobem zvýšil (§ 8a odst. 1);
• správa majetku vykonává jednotlivá práva a povinnosti dle zajištěného majetku a práv a správa je povinna při tom postupovat řádně a svědomitě (§ 8a odst. 2);
• správa je povinna mít po dobu výkonu správy uzavřenou smlouvu o pojištění o odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu (§ 8a odst. 4);
• správu zajištěného majetku vykonává podle povahy a rozsahu věcí a práv, které ho tvoří, soud, který o zajištění v prvním stupni rozhodl nebo na který přešla příslušnost ke správě podle § 1 odst. 5, nebo na základě jeho pověření Ministerstvo vnitra. Pokud tento orgán nemůže zajistit výkon správy zajištěného majetku určitého druhu, soud pověří jeho správou organizační složku státu nebo státní organizaci příslušnou hospodařit s určitým majetkem státu. Soud také může pověřit jeho správou za úplatu soudního exekutora nebo uzavřít smlouvu s jinou osobou podnikající v určité oblasti nebo dostatečně odborně způsobilou k výkonu správy daného majetku, a to za sjednanou úplatu, příp. bezúplatně. Tento zákon také upravuje formální obsahové náležitosti pověření ke správě zajištěného majetku a smlouvy o správě majetku (§ 9 odst. 1, 2, 3, 4);
• správa je povinna mj. také včas uplatňovat a vymáhat práva, která jinak přísluší vlastníku zajištěného majetku [§ 10 odst. 1 písm. b)].

Z těchto zákonných ustanovení je tedy zřejmé, že správce nemovitostí by měl dbát na to, aby ze zajištěných nemovitostí byly realizovány výnosy a tyto výnosy mohou být také předmětem rozhodnutí o zajištění s tím, že pokud by důvodem zajištění nemovitostí bylo zajištění práv poškozeného v trestním řízení, mohly by být takovéto výnosy následně vypláceny správcem nemovitostí i poškozenému.

Zánik zástavního práva k zajištěným nemovitostem

Tak, jak je již zmiňováno v tomto článku, pokud je soudem rozhodnuto o trestu propadnutí věci, propadlá věc připadá státu, stejně tak pokud je rozhodnuto soudem o zabrání věci, ta připadá také státu.[21]

Právní úprava obsahující zásadní změny vztahující se k problematice zajištění věcí v trestním řízení byla obsažena v novele trestního zákoníku roku 2017.[22] I po této přijaté novele bylo právním důsledkem rozhodnutí soudu o propadnutí věci nebo zabrání věci to, že k těmto věcem zanikají zástavní práva. Pokud došlo v trestním řízení k zajištění věci, nemá toto rozhodnutí vliv na práva jiných osob, která mají k majetku určité právo, které se k tomuto majetku váže. Jedná se např. o právo stavby, služebnosti, předkupní právo jako právo věcné, výhrada zpětné koupě, výhrada zpětného prodeje a zejména nejčastěji se vyskytující zástavní právo. Zajištěním nemovitostí pro účely trestního řízení nejsou tato práva, vč. práva zástavního, přímo dotčena a nadále trvají. V případě, že dotčený majetek propadne nebo je zabrán, pak tato práva rovněž i nadále trvala, ovšem s jednou významnou výjimkou vycházející ze zákona,[23] která spočívá v tom, že pokud stát nabyl majetek způsoby uvedenými v § 13, zástavní práva k majetku, který stát takto nabyl, okamžikem jeho přechodu na stát zanikají.

Pokud zástavní věřitel stihl své právo exekuovat před skončením trestního řízení, pak se na zástavě mohl uspokojit za předpokladu, že mu k tomu orgán činný v trestním řízení udělil souhlas za použití ust. § 79e odst. 2 tr. řádu a contrario. Pokud však k uspokojení ze zástavy existující pohledávky nedošlo, zástavní věřitel své zástavní právo ztratil a to zaniklo. V takovéto situaci bylo uspokojení pohledávky věřitele vůči dlužníkovi jiným způsobem velmi často nereálné.

Propadnutím nebo zabráním majetku byla přímo dotčena práva zástavních věřitelů, kteří, přestože mají svoji pohledávku zajištěnou přímo na určité věci, toto právo k věci po jejím propadnutí nebo zabrání bez dalšího ztrácí. Tento právní důsledek vyplývající ze zákonné úpravy se jevil zejména z pohledu práv třetích osob nabytých v dobré víře jako nepřijatelný, což se projevilo i v přijetí další novely tr. zákoníku z roku 2022 (dále jen „novela 2“).[24]

Novela 2 změnila zákonná znění vztahující se k propadnutí věci, a to ust. § 70 odst. 6 tr. zákoníku, a to tak, že dosavadní znění tohoto ustanovení, že propadlá věc připadá státu, bylo doplněno o to, že zástavní práva k propadlé věci nezanikají, stejně tak i změnila zákonné znění ust. § 71 odst. 3 tr. zákoníku, že propadlá náhradní hodnota připadá státu, a to tak, že zástavní práva k propadlé náhradní hodnotě nezanikají. Dále novela 2 změnila dosavadní znění ust. § 104 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k ochrannému opatření zabrání věci, a to tak, že „zabraná věc, zabraná část majetku, zabraná náhradní hodnota, zabraný spis nebo zařízení, připadá státu; zástavní práva k nim nezanikají“.

Důvodem pro přijetí novely 2, která změnila právní důsledky rozhodnutí o propadnutí věci a zabrání věci, bylo zejména to, že paušální úprava nezohledňovala, zda je zástavní věřitel v dobré víře, když je třeba vzít zejména v úvahu, že zástavní právo mohlo vzniknout bez jakékoliv souvislosti s danou trestnou činností. Zástavní právo jako věcné právo mohlo k určité věci již existovat před tím, než tuto věc nabyla osoba, vůči níž směřuje rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání věci. Kromě smluvně zřízených zástavních práv přitom může jít i o exekutorská zástavní práva při provádění exekuce nebo zástavní práva zřízená správcem daně k zajištění neuhrazené daně. I když samotný primární dluh propadnutím nebo zabráním majetku nezaniká, zánikem zástavního práva se významně snižuje možnost jiného způsobu uspokojení věřitele.[25]

Z těchto důvodů byla tedy navržena změna, která byla vyjádřena v přijetí novely 2, z níž vyplývá, že zástavní práva rozhodnutím o propadnutí nemovitosti nebo rozhodnutím o zabrání nemovitosti nezanikají. Z tohoto důvodu bude příp. na státu a následně na civilním soudu, aby v rámci vypořádání práv k propadlému či zabranému majetku nebo věci posoudil, zda zástavní právo platně vzniklo a zda jeho zřizovatel byl nebo nebyl v dobré víře.

Pokud jde o zástavní právo k věci zapsané do veřejného seznamu, což se týká nemovitostí, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu.[26]

Závěr

Článek se v obecné rovině zabývá zásadními změnami, které nastaly ve vztahu k zajišťování věcí v trestním řízení v návaznosti na přijatou novelu 1, jež se dotkla také zajištění nemovitostí v trestním řízení, kterému je věnována zvýšená pozornost. Je popisován postup při zajišťování nemovitostí a otázky vztahující se ke zrušení a omezení zajištění nemovitostí s tím, že pozornost je věnována i sporným otázkám, které se týkají předchozího souhlasu s nakládáním se zajištěnými nemovitostmi. V návaznosti na popisovanou problematiku je pozornost věnována i aktuálním otázkám vztahujícím se k právům zástavního věřitele, který by měl být považován, ve vztahu k zajištěným nemovitostem, za zúčastněnou osobu v trestním řízení.

Přijetím novely 2 došlo k zásadní změně vztahující se k důsledkům rozhodnutí soudu o propadnutí věci nebo zabrání věci ve vztahu k zástavním věřitelům, když těmito rozhodnutími již nezanikají zástavní práva. Je také upozorňováno na to, že zajištěné nemovitosti v průběhu trestního řízení musí být spravovány povinným subjektem s tím, že zákonná úprava je předmětem úpravy v zákoně o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení.

 

Doc. JUDr. Jan Kocina, Ph.D., je advokátem, pedagogem PF ZČU v Plzni a na fakultě Vysoká škola podnikání a práva Panevropské univerzity.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] F. Novotný a kol.: Trestní právo procesní, 2. vyd., Aleš Čeněk, Plzeň 2017, str. 171.

[2] Listina základních práv a svobod se po zániku ČSFR usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. stala součástí ústavního pořádku České republiky.

[3] Novela trestního řádu provedená zákonem č. 55/2017 Sb., která nabyla účinnosti dne 18. 3. 2017.

[4] Důvodová zpráva k zákonu č. 55/2017 Sb., sněmovní tisk č. 753/0 Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, VII. volební období, ze dne 29. 3. 2016.

[5] A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, Komentář, 1. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2017, str. 642-643.

[6] J. Jelínek a kol.: Trestní právo procesní, 5. vyd., Leges, Praha 2018, str. 347.

[7] J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol.: Trestní právo procesní, 7. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, str. 323.

[8] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2713/18.

[9] Op. cit. sub 7, str. 324.

[10] Op. cit. sub 5, str. 666.

[11] Nález Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. I. ÚS 818/20.

[12] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07.

[13] Nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 3662/14.

[14] Nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1181/21.

[15] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 6 To 54/2018.

[16] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20.

[17] Řízení vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 3/2018.

[18] Nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. III. ÚS 84/20.

[19] Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1913/23.

[20] Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 233/22.

[21] § 70 odst. 6, § 71 odst. 3, § 104 odst. 1 tr. zákoníku.

[22] Zákon č. 55/2017 Sb., který nabyl účinnosti dne 18. 3. 2017.

[23] Zákon č. 279/2003 Sb., o zajištění majetku a věcí v trestním řízení.

[24] Zákon č. 422/2022 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2023.

[25] Důvodová zpráva k zákonu č. 422/2022 Sb., sněmovní tisk č. 175/0 Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, IX. volební období, ze dne 9. 3. 2022.

[26] § 984 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.