Smutné případy týrání a zneužívání dětí se v poslední době staly známými kauzami zejména v církevním kontextu. Bez ohledu na to však případy týrání a zneužívání dětí nebyly a nejsou jen ojedinělými jevy. Nejrozšířenější je tento fenomén mimo církev zřejmě ve sportovních klubech a při volnočasových aktivitách. Otázky z toho vyplývající nemají vliv pouze na určení majetkové nebo nemajetkové škody a její náhrady, ale i na samotný základ odpovědnosti. Protože oběti – podobně jako oběti znásilnění – mluví o utrpení, které jim bylo způsobeno, až o mnoho let později. A tak sankce trestního práva jsou kvůli promlčení často již neúčinné, když navíc mnohdy pachatelé mezitím již zemřeli.[1] Jak se s těmito jevy vypořádává právní řád? Na to odpovídá následující článek německého experta na tuto problematiku.

V Německu využil Spolkový soudní dvůr případ zne­užívání dětí jako příležitost k dalšímu rozvoji judikatury v oblasti objektivního přičítání v deliktním právu. O mnoho desítek let později v jednom případě soud poprvé přiznal odškodnění v šesticiferných částkách v eurech osobě, která byla jako dítě zneužívána v rámci činnosti církve. To se výrazně odlišilo od dosavadní konstantní judikatury.

Možné promlčení

Otázkou promlčení se musí zabývat nejen trestní právo, ale i právo občanské. Je-li námitka promlčení vznesena po právu, je případ v jistém smyslu „ukončen dříve, než může začít“.[2]

V Německu začíná promlčecí lhůta běžet koncem třetího roku po vzniku nároku za předpokladu, že se poškozený dozvěděl o okolnostech, které jsou základem jeho nároku, nebo se o nich bez hrubé nedbalosti dozvědět musel (ve smyslu § 199 odst. 1 německého občanského zákoníku – BGB). V případě opakujícího se jednání typického pro týrání nezletilých je dle panujícího názoru pro počátek běhu promlčecí doby relevantní nezávislost jednotlivých jednání. S každým jednotlivým jednáním vzniká (a může být promlčen) nový nárok na náhradu škody.[3] Vzhledem k často značné délce trvání jednotlivých aktů zneužívání to může mít za následek, že některé nároky na náhradu nemajetkové újmy mohou již být promlčeny.

V literatuře se má za to, že dovolání se promlčení, zejména ze strany katolické církve, je považováno za zneužití práva, a tudíž za nepřípustné z důvodu typického dlouhotrvajícího mlčení poškozených (§ 242 BGB).[4] Německá judikatura mezitím otevřela další právní „zadní vrátka“: Podle rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Oldenburgu by promlčecí lhůta nároku na bolestné měla začít běžet později, jestliže vědomost poškozeného o škodě a totožnosti osoby povinné byla potlačována z důvodu psychického traumatu. Promlčecí lhůta by podle tohoto rozhodnutí měla začít běžet až ve chvíli, kdy se oběť rozpomene na to, co se stalo. A tak opožděná žaloba 34leté oběti sexuálního zneužívání v jejím dětství na odškodnění za bolest byla úspěšná.[5] Spolkový soudní dvůr (BGH) tento právně žádoucí účinek potvrdil. Znalosti oběti, které jsou nezbytné pro stavení promlčecí lhůty, mohou chybět, pokud si oběť nepamatuje, co se stalo v důsledku retrográdní amnézie.[6] Takovéto psychicky způsobené vytěsnění však bude muset oběť minimálně vysvětlit a pravděpodobně i prokázat, a to i znaleckým posudkem.[7] Je tak zřejmé, že vítaná pomoc, kterou německá judikatura prostřednictvím těchto postupů poskytuje, není vždy účinná. Pokud nechceme oddalovat počátek promlčecí lhůty manipulativním předpokladem, že útoky zneužití jsou navzájem závislé, zůstává otázkou, zda to, co bylo dříve v německém trestním právu po desetiletí z dobrých důvodů klasifikováno jako „pokračování“, by podle jiných hodnotících kritérií mohlo být používáno v soukromém deliktním právu. To by umožnilo vyhnout se mnoha manipulativním konstrukcím, vč. námitky zneužití, kterou nelze použít ve všech případech.

Z důvodů politické korektnosti a jako důsledek skandálu zneužívání v poslední době katolická církev často námitku promlčení ne­uplatňuje.[8] Dogmaticky je to podle německého práva jen „námitka“, kterou můžete využít, ale v žádném případě nemusíte.[9] Soudy námitku zkoumají pouze tehdy, pokud je výslovně nebo konkludentně uplatněna potenciálně oprávněným.

Nemajetkové újmy přímo poškozených

O režimu nároků

Pohlavní zneužívání představuje z hlediska deliktního práva zaprvé přímé ublížení na zdraví a za druhé duševní poškození (§ 823 odst. 1 a 2 BGB ve spojení s § 223 trestního zákoníku – StGB). Kromě toho je trestněprávní „ustanovení o sexuálních praktikách“ chápáno jako zvláštní deliktněprávní skutková podstata podle německého občanského zákoníku: Odpovědný je každý, kdo lstí, hrozbou nebo zneužíváním vztahu závislosti přiměje jiného k provádění nebo tolerování pohlavního styku (§ 825 BGB).

V souvislosti s pohlavním zneužíváním církevními představiteli se německá judikatura bohužel uchýlila k analogické aplikaci deliktní odpovědnosti státu (§ 839 BGB, čl. 34 Ústavy – GG). Dlouhodobě kritizované pochybení tohoto přístupu spočívá v tzv. subsidiaritě: Jedná-li státní zaměstnanec pouze nedbale, lze vůči němu uplatnit nárok pouze tehdy, nemůže-li poškozený získat náhradu škody jiným způsobem (§ 839 odst. 1 věta druhá BGB). Povinnost k náhradě škody dále nevzniká, jestliže poškozený úmyslně nebo z nedbalosti nezabránil škodě využitím prostředku právní ochrany (§ 839 odst. 3 BGB). Tak německý stát chrání sebe a své úředníky způsobem, který je pochybný.

Tento režim odpovědnosti, který je výhodný pro potenciálně odpovědného „zaměstnance“ (duchovního) a jeho zaměstnavatele (diecézi apod.), byl dosud judikaturou aplikován na porušení služebních povinností představiteli církve. Předpokladem je, že škůdce, i když nebyl státním zaměstnancem ve smyslu církevněprávního chápání zákona o státní službě, působil v rámci církevních úkolů, jejichž plnění se proto jeví jako výkon veřejné funkce.[10] V Německu mají „korporátní náboženské společnosti“ status veřejného práva a jsou vybaveny určitými vrchnostenskými pravomocemi (např. církevní daňový úřad). Mají tedy zvláštní mocenské prostředky a zvýšený vliv ve státě a společnosti. Zvláštní povinnosti z ústavy k ochraně práv třetích osob jsou jim tedy bližší než jiným náboženským společenstvím.[11]

Dokonce i případy sexuálního zneužívání dětí a mladistvých duchovními by měly vést k uplatnění odpovědnosti státu (veřejného sektoru).[12]

Současný koncept odpovědnosti státu aplikovaný na církve omezuje deliktní nároky na náhradu škody. Tento režim porušení úředních povinností by měl totiž být aplikován i v případech zneužívání v souvislosti s výkonem kněžství. I provozování volnočasových aktivit s ministranty by mělo být součástí kněžské služby a představovat výkon veřejné funkce, nikoli pouze čistě vnitrocírkevní jednání.[13] To platí zejména např. při přípravě mše nebo v rámci tábora mládeže pořádaného farností. Jinak by tomu bylo, kdyby kněz pozval lidi na dovolenou a oběti tam sexuálně zneužil.

Nejen struktura odpovědnosti státu, ale také její dalekosáhlé rozšíření na zaměstnance církví byly z dobrých důvodů[14]^{, [15]} kritizovány. Není totiž vhodné poskytovat církvím a církevním zaměstnancům nebo hodnostářům privilegium odpovědnosti, které je ve své podstatě nesprávné, a přispívá tak k úpadku církevní autority, i když tento aspekt není právně relevantní. Naštěstí subsidiarita odpovědnosti státu zatím nezískala v praxi na významu. Ostatně lze i tak předpoklady odpovědnosti splnit pomocí značného důkazního potenciálu vzhledem ke zvýšenému počtu svědků a obětí, bez ohledu na režim odpovědnosti v případech zneužívání v církevním kontextu.

Rozsah odpovědnosti, zejména za nehmotné škody

Při určování rozsahu odpovědnosti má kromě náhrady majetkové škody, jako jsou náklady na diagnózu a terapii, jakož i ušlý výdělek (který lze odhadnout na základě míry důkazů podle § 287 civilního procesního řádu – ZPO a § 252 BGB),[16] zásadní význam nemajetková újma a její zjištění. Majetková škoda je totiž nahrazována z velké části poskytovateli sociálního systému, jejichž úkolem je následně pokračovat prostřednictvím postoupení pohledávky ve vymáhání nároků.

a) Způsoby stanovení náhrady za bolest, zejména „denní propočet“

Ust. § 253 BGB poměrně výstižně formuluje, že v případech odpovědnosti za újmy na zdraví, na svobodě nebo sexuálním sebeurčení „lze žádat spravedlivou náhradu v penězích i za škodu, která není majetkovou újmou“. Soudy zde mají značný prostor k uvážení.

V poslední době v literatuře a spíše sporadicky v judikatuře nižších soudů, jmenovitě Vrchního zemského soudu (OLG) ve Frankfurtu nad Mohanem,[17] existuje snaha toto uvážení konkretizovat a upřesnit a také je učinit předvídatelnějším.

Bolestné by mělo být určováno „na denní bázi“. Jak to má fungovat? Příkladem z judikatury je nejnovější případ, o kterém rozhodl i Spolkový soudní dvůr (BGH), kterému rozhodnutí OLG Frankfurt předcházelo. Skutkovým základem byla vážná dopravní nehoda. Čtyřiapadesátiletá oběť byla celkem 13x v nemocnici a strávila tam více než 500 dní. Mezitím byla upoutána doma na lůžku. Vážně zraněný muž byl několikrát operován a jeho rekonvalescence byla mimořádně náročná. Nakonec mu musel být amputován pravý bérec. Zemský soud (Landgericht) mu vyměřil odškodné 100 000 eur a vrchní zemský soud – na základě „přesného“ výpočtu na den – stanovil odškodné 200 000 eur.

Judikatura vychází z toho, že odškodnění za bolest v Německu má dvě funkce: tzv. kompenzační, která je ústřední a slouží k náhradě ztráty kvality života, a funkci zadostiučinění, která je částečně sporná pro určité rysy represe,[18] a je spíše druhotná.[19] Je zajímavé, že odškodnění za bolest je ve Švýcarsku označováno jako „zadostiučinění“ (čl. 47 OR), pravděpodobně proto, že do jisté míry jablka (bolest, ztráta radosti ze života nebo kvality života) nelze hruškami (peníze) plně vyvážit.

V praxi se při upřesňování uvážení nejprve přihlíží k následkům události zakládající odpovědnost, zejména k rozsahu újmy. To se děje zejména využitím srovnatelných případů, při zohlednění inflace. Dále se přihlíží k míře zavinění a individuální situaci škůdce (vč. jeho neochoty nahradit újmu) a oběti (např. konkrétní ztráta zaměstnání nebo hobby).

V některých případech jsou však částky přiznané za bolest (které se nyní u nejzávažnějších újem[20] blíží milionové hranici) vnímány jako nedostatečné. Kromě toho je považováno za nutné „poskytnout poškozeným systém, který umožní transparentní a konzistentní výpočet odškodnění za bolest“, jehož posouzení závisí na příliš mnoha nepředvídatelných faktorech. To mluví ve prospěch tzv. denního výpočtu bolestného, což znamená následující:

„Pro zjednodušení“[21] – jak uvedl v předmětném rozhodnutí i Vrchní zemský soud ve Frankfurtu – je třeba v „první fázi“ výpočtu vycházet z více než 150 eur za den pobytu na jednotce intenzivní péče, ze 100 eur za den na normálním oddělení, z 60 eur za den na rehabilitační klinice a z 40 eur za den po propuštění z nemocnice při plné invaliditě. Měřítkem je průměrný hrubý měsíční příjem v příslušném roce. Z důvodů spravedlnosti, rovného zacházení, předvídatelnosti a minimalizace soudní zátěže by se na všechny oběti měly v zásadě vztahovat stejné částky odškodnění. To samo o sobě vyvolává pochybnosti: špičkový fotbalista nebo umělec utrpí větší nemajetkovou újmu než člověk, který pracuje v kanceláři, a dokonce se tam nudí. Součtem dnů a příslušných částek v první fázi se dosáhne „přijatelné částky“. V uvedeném konkrétním případě to bylo 266 672 eur.

Ve druhé fázi posuzování by se pak mělo vzít v úvahu, zda např. poškozený měl v minulosti více či méně závažná onemocnění. Tato možnost se bere v úvahu, pokud oběť předčasně zemře nebo pokud dojde k významnému postižení z jiných důvodů, které s nehodou nesouvisejí. V této fázi snížil Vrchní soud ve Frankfurtu náhradu v obtížně srozumitelném výpočtu na 200 000 eur.

Zde se ukazuje nepřesnost „výpočtu s přesností na den“, který ve skutečnosti není ani předvídatelný, ani „přesný“. Spolkový soudní dvůr[22] proto tuto snahu o upřesnění výpočtu náhrady za bolest právem odmítl. Rozhodující pro výši odškodnění je v podstatě závažnost zranění, utrpení jimi způsobené, doba jejich trvání, rozsah vnímání újmy poškozeným a míra zavinění pachatele. Izolovaný pohled na jednotlivé okolnosti případu omezuje základ pro hodnocení. Nezbytné je celkové zvážení všech okolností jednotlivého případu. Podle BGH musí soudce nejprve vzít v úvahu všechny skutečnosti, poté určit rozhodující okolnosti, a zvážit je ve vzájemném vztahu. V první řadě je třeba reflektovat úroveň a rozsah výsledného poškození života. Na základě tohoto celkového hodnocení se určí náhrada za celkový rozsah poškození. Vzhledem k tomu všemu není možné určit náhradu pomocí „striktních výpočtů“. Zejména koncentrace výpočtu na údajně „obecně platný parametr“ formy léčby (např. na daném oddělení v nemocnici) a bez zvážení konkrétního zranění je ve skutečnosti v rozporu s „každou životní zkušeností“. Ústavní léčba může být nezbytná z nejrůznějších důvodů, které se mohou týkat přijetí k pozorování v případě pouhého podezření na onemocnění bez znatelného zhoršení fyzického stavu a sahat až k nutnosti ošetření mnohočetných velmi vážných poranění. I objektivně podobná poškození, která jsou léčena stejným způsobem, mohou vést k bolestem, které každý jedinec vnímá velmi odlišně. Při schematickém posuzování jen počtu dní, které zraněná osoba strávila v určitém zařízení, a především počtu dní, během nichž poškozený bude muset žít s trvalým omezením, je faktor „doba trvání újmy“ nadhodnocen. Přestože délka trvání bolesti, utrpení a znetvoření jsou relevantními faktory pro posouzení životní újmy, v žádném případě nejsou důležitější než intenzita bolesti nebo míra zavinění nebo rozsah porušení povinností škůdcem.

b) Výše odškodnění pro přímé oběti případů zneužívání: aktuální vývoj

Správnost tohoto odmítnutí (zdánlivě) přesného výpočtu odškodnění za bolest se ukazuje v neposlední řadě na velmi individuálních situacích případů zneužívání, které se od počátku vymykají „dennímu“ výpočtu založenému na rigidních sazbách.

V minulosti však následky sexuálního zneužívání – nejen dětí – byly zcela nedostatečně odškodňovány (kromě materiálních škod, které v souvislosti s léčbou obvykle hradí poskytovatelé sociálních služeb). Přiznané částky dosahovaly maximálně nižších pětimístných čísel.[23] Odškodnění pro oběti zneužívání představiteli katolické církve byla mizerná s ohledem na potenciální utrpení postižených a někdy i jeho celoživotní trvání.[24] Mělo být poskytováno paušální odškodnění ve výši 5 000 eur a ve zvlášť závažných případech až 50 000 eur.

V rozhodnutí, které vyvolalo velkou mediální pozornost, Zemský soud v Kolíně nad Rýnem[25] 13. června 2023 výrazně překročil tyto dříve přiznávané částky. Odsoudil žalovanou arcidiecézi jako zaměstnavatele pastora k zaplacení náhrady škody ve výši 300 000 eur; rozhodnutí je pravomocné.

Poškozený byl jako ministrant v 70. letech 20. století nejméně 320x sexuálně zneužit farářem, který mezitím zemřel, a to různými, těžce fyzicky zraňujícími a ponižujícími způsoby, i během církevních prázdnin. Poškozený přesto později vystudoval mj. katolickou teologii a stal se učitelem náboženství. Od 90. let se trvale psychoterapeuticky léčí; absolvoval stovky terapeutických sezení. V důsledku týrání se u oběti rozvinula i těžká neurodermatitida. Trpí těžkými záchvaty migrény s aurou (poruchy zraku) a hypertenzí. Má také posttraumatickou stresovou poruchu. V roce 2004 byla uznána úroveň jeho invalidity 50 %. Kvůli svým zdravotním a psychosomatickým následkům musel v letech 2005 až 2019 absolvovat celkem pět rehabilitačních léčení trvajících několik týdnů. Několik týdnů byl opakovaně v pracovní neschopnosti.

V reakci na jeho žádost o odškodnění mu kolínská arcidiecéze v roce 2012 vyplatila částku 5 000 eur. Až po jeho námitce církev zvýšila platbu na celkových 25 000 eur. V rámci vnitřního šetření v církvi vyšlo najevo, že od roku 1980 musela nést odpovědnost za celkem pět deliktů ze strany svých představitelů či zaměstnanců. Důsledky pro poškozeného, jeho původní rodinu a jeho vlastní rodinu byly vážné a jsou pociťovány dodnes. Jeho sourozenci nechápali, že se jejich bratr nechal knězem zneužívat a dlouho se od něj nedokázal mentálně odpoutat. Vzájemná důvěra se vytratila a sourozenci se od poškozeného distancovali. Dotyčný kněz týral i dva bratry oběti, oni ale zatím žádné oznámení nepodali. Jeden z těchto bratrů dokonce obvinil poškozeného jako staršího bratra, že ho tehdy nechránil. Tato část jeho života byla zničující. Bolest a každodenní smutek nelze popsat a oběť trvale zatěžuje. V psychosociální rovině se psychické týrání oběti projevuje v podobě ztráty důvěry, ale také v izolaci a vnitřní osamělosti. Jeho děti odešly z církve. Na zacházení s otcem ze strany arcidiecéze, na kterou si stěžovaly, pohlížely jako na nesnesitelné a nekřesťanské. Oběť stále trpí flashbacky; obrazy sexuálního přepadání jsou v mysli stále přítomny a otevírají se jako zásuvka, kterou nelze zavřít. Sebevědomí poškozeného pokleslo. Trpí též tím, že kněžím a farářům může důvěřovat jen omezeně a má potíže s osobním přístupem k modlitbě a rozjímání.

Žalobce požadoval odškodnění za bolest ve výši 750 000 eur. Žalovaná arcidiecéze se domnívala, že není povinna kněze prověřovat nebo vyšetřovat, pokud neexistují důkazy o jeho provinění. Arcidiecéze vzala zpět námitku promlčení, která byla v průběhu soudního řízení vznesena.

Vzhledem k nezpochybnitelným skutečnostem vycházel kolínský zemský soud z úmyslného chování faráře a náhradu za bolestné posuzoval striktně konkrétně a současně srovnávací metodou. Je zajímavé, že při srovnání nebyla použita předchozí rozhodnutí o zneužití, ale rozsudky, které byly založeny na zcela jiných okolnostech, jako je brutální znásilnění 16letého mladíka, kterému bylo přiznáno bolestné ve výši 100 000 eur. Rozsudek zmiňuje i další případy těžké újmy, kdy postižení utrpěli nevratně těžká tělesná a duševní postižení, v jejichž důsledku ztratili možnost žít jako svéprávné osobnosti, a pravomocně přiznané náhrady soud určil ve výši až 500 000 eur, navíc k měsíčnímu důchodu za bolest a utrpení náhradu ve výši 500 eur. Zemský soud připustil, že postižení, která způsobují závažné trvalé tělesné bolesti a utrpení, nelze zásadně srovnávat s trvalými psychickými poruchami. Formativní události, které v důsledku psychického postižení ovlivňují celý život člověka, by měly být přiměřeně vyjádřeny výší přiznaných náhrad. Proto musí být náhrada za bolest a utrpení v daném případě vysoká, s ohledem na délku a četnost sexuálního násilí, nepředstavitelnou psychickou zátěž, zvláštní vztah závislosti mezi pachatelem a obětí (farář měl roli „náhradního otce“ v nesnázích) a masivní újmu na osobnosti oběti.

Nemajetkové újmy nepřímo postižených: tzv. šoková škoda

Kromě přímo týraných obětí došlo také k dalšímu vývoji v právu odpovědnosti, který má vliv na přičítání zneužívání ve vztahu k nepřímo poškozeným příbuzným.

Náhrada pozůstalých a šoková škoda (škoda ze šoku)

U tzv. nepřímých poškozených (rodiče, prarodiče nebo sourozenci) je třeba si nejprve uvědomit, že v Německu byla v roce 2017 zavedena tzv. pozůstalostní dávka podle odpovídajících vzorů v zahraničí. Podle § 844 odst. 3 BGB (a některých paralelních ustanovení v případech objektivní odpovědnosti, která zde nejsou relevantní) je odpovědná osoba povinna odškodnit každého pozůstalého příbuzného, který byl ve zvláštním osobním blízkém vztahu k osobě usmrcené, za psychické utrpení. Zvláštní osobně blízký vztah se předpokládá, pokud pozůstalým byl manžel, životní partner, rodič nebo dítě usmrcené osoby.

Tato úprava se obvykle nevztahuje na případy zneužívání, pokud týraná osoba nebyla škůdcem také zabita. Ale i v takových případech by podle převládajícího názoru byla „pozůstalostní dávka“ konzumována „poškozením šokem“, jenž tak nakonec nehraje žádnou roli. Pokud jsou splněny požadavky na náhradu za škodu ze šoku, zákonodárce stanoví, že bolestné podle § 253 odst. 2 BGB vylučuje nárok na pozůstalostní dávku. V těchto případech není třeba vyplácet pozůstalostní dávku vedle náhrady za bolest a ztížené životní podmínky.[26] Výše odškodnění za bolest se tak musí (což je typický případ) pohybovat nad horní hranicí pozůstalostní dávky, která byla v legislativních přípravných materiálech v roce 2017 stanovena na zhruba 10 000 eur.[27]

Jiná je situace, pokud blízký příbuzný neutrpěl újmu na zdraví, která je definována jako patologická kategorie, a tedy jako újma na zdraví. V takových případech lze žádat o pozůstalostní dávku za předpokladu, že primární oběť byla škůdcem zabita.

Ulehčené přičítání patologických „šoků“ příbuzných

O tzv. šokové škodě se v Německu mluví už dlouho. BGH ji považoval za způsobilé odškodnění pouze za přísných podmínek, aby se odpovědnost nestala bezbřehou kategorií. V případě nepřímé cizí újmy původně předpokládal, že třetí osoba utrpěla újmu na zdraví pouze tehdy, pokud patologická zjistitelná porucha zdraví přesahuje zdravotní újmu, jíž jsou postižení v případě poškození blízkého příbuzného obecně vystaveni.[28] Navíc k objektivnímu přičítání v zásadě vyžadoval, aby byla třetí osoba přímo přítomna na místě nehody.

Od obou předpokladů Spolkový soudní dvůr upustil.[29] V případě tzv. šokového poškození, obdobně jako v případě přímého postižení, je každá duševní porucha patologického významu újmou na zdraví ve smyslu § 823 odst. 1 BGB, i když bylo způsobeno nepřímo poškozením třetí osoby.[30] V daném případě byla dcera žalobce sexuálně zneužita ve věku pěti a šesti let – mimochodem nikoli duchovním. V důsledku toho otec trpěl hlubokou reaktivní depresivní náladou a poté, co se dozvěděl o obviněních, nechal se léčit psychologem pomocí hypnoterapie. Déle než rok byl v pracovní neschopnosti. Nižší soudy odsoudily škůdce k zaplacení náhrady ve výši 4 000 eur za škodu způsobenou třetí osobě.

V případech tzv. „šokové škody“ není základem odpovědnosti porušení právních statků třetí, primárně poškozené osoby, ale vlastní – duševní – zdravotní újma žalobce. Stěží by bylo možné požadovat po rodičích týraných dětí, aby prokázali, že jejich hmatatelné, prokázané duševní poškození přesahuje poškození, kterým jsou rodiče „obvykle“ vystaveni při týrání svých dětí. Duševní poruchy, které jsou zjevně patologické, jako je těžká deprese, by jinak nebyly považovány za poškození zdraví ve smyslu skutkové podstaty (podle mého názoru přesněji: nelze je objektivně přičítat), protože zpravidla – podle Spolkového soudního dvora – mohou být reakcí na srovnatelné trestné činy. V každém případě podle ustálené judikatury musí být skutečnost, že poškození samo o sobě má hodnotu nemoci, prokázána podle přísného standardu dokazování stanoveného v § 286 civilního soudního řádu (ZPO), tedy na základě plného přesvědčení soudce. Pouze velmi lehká poranění jsou podle zásady minima non curat praetor irelevantní.[31] V konkrétním případě si nalézací soud nechal pořídit znalecký posudek a na jeho základě mohl určit ublížení na zdraví.

V konkrétním případě zneužití Spolkový soudní dvůr zdůraznil, že povinnost zaplatit odškodnění existuje pouze v případě, že následky jednání, za které je odškodnění požadováno, mají svůj původ v oblasti nebezpečí, pro jehož odvrácení byla porušená norma vydána. Zpravidla tomu tak není, pokud vzniklo nebezpečí, které lze přičíst obecnému ohrožení života, a tím rizikové oblasti poškozeného. Škůdce tedy nemůže nést odpovědnost za újmu na zdraví nebo škodu, kterou musí dotyčná osoba obvykle ve svém životě očekávat. Přičitatelnost neexistovala v případě psychického postižení, např. pokud poškozený využije událost, která újmu způsobila, pouze v neurotické honbě za péčí a bezpečím jako možnost vyhnout se obtížím a stresům pracovního života (případ tzv. důchodové neurózy),[32] nebo v případě duševního poškození matky zprávou, že otec jejích dětí měl závažné dědičné onemocnění.[33] Přičítání se odmítá, pokud je škodná událost objektivně zanedbatelná (takříkajíc triviálnost) a psychologická reakce v konkrétním případě se již nezdá pochopitelná, protože je v hrubém nepoměru k dané příčině.[34] Zvláštní náchylnost k poškození však nebrání objektivnímu přičítání.[35] V souvislosti s „újmou šokem“ se rovněž uznává – podobně jako v oblasti pozůstalostních dávek (§ 844 odst. 3 BGB) –, že chybí kontext ochranného účelu vyžadovaný pro povinnost k náhradě, pokud třetí osoba, které újma postiženého způsobila psychické obtíže, mu není osobou blízkou.[36] Zejména konfrontace rodiče s opakovaným sexuál­ním zneužíváním jeho dítěte může podle posledního rozhodnutí Spolkového soudního dvora vést k přičítání újmy na zdraví, i když k fyzickému nebo psychickému poškození dítěte nedošlo. V tomto ohledu může stačit psychické zpracování významného ohrožení nerušeného vývoje dítěte, které si druhý rodič vynutil. Takto způsobené poškození zdraví, které má hodnotu nemoci, není součástí obecného ohrožení života rodičů, tím spíše, že porušení integrity dítěte je založeno na úmyslném sexuálním trestném činu.

V takových případech již není bezpodmínečně nutná bezprostřední přítomnost příbuzného na místě škodní události. Při zkoumání přičítání duševního poškození v důsledku nehody je sice za relevantní kritérium považováno, že nepřímý poškozený byl přímým účastníkem nehody,[37] ale to už nějakou dobu není nezbytně nutné. Např. šok je přičítán, pokud je doručena zpráva o smrti blízkého příbuzného, nebo v oblasti odpovědnosti ve zdravotnictví, pokud příbuzní nejsou (přirozeně) přítomni na operačním sále a příbuzný zemře, vážně onemocní nebo je zraněn v důsledku profesního pochybení.[38]

Výše odškodnění třetí strany

Spolkový soudní dvůr (BGH) však kritizoval kritéria pro stanovení náhrady za bolest a utrpení. To sice náleží do působnosti nižších soudů, Spolkový soudní dvůr však přezkoumává jejich dodržování. Proti rozsahu stanovení náhrady za bolest a utrpení tedy nelze obecně namítat jen to, že je příliš nízká nebo vysoká.[39] V konkrétním případě však měly soudy nižších stupňů zohlednit psychickou predispozici rodiče, jak uvedl soudní znalec. Podle judikatury je třeba při posuzování náhrady za bolest – na rozdíl od přičítání předpokladů odpovědnosti – zmírňujícím způsobem zohlednit náchylnost poškozeného ke škodě.[40] I těch – celkem skrovných – 4 000 eur bylo pro Spolkový soudní dvůr zjevně příliš.

To pak vyvolává otázku, zda příbuzní zneužitých dětí nakonec nedostanou více než symbolickou náhradu nemajetkové újmy. V každém případě veškeré náklady léčení a renta za ušlý výdělek, které byly převedeny na poskytovatele sociálního pojištění, musí být uhrazeny odpovědnou osobou. Ale rodiče postižení psychickým onemocněním získají neúměrně málo.

Závěr

Je zřejmé, že zdravotní problémy v podobě úrazů a patologických onemocnění se nevyskytují jen u dětí samotných, ale mohou se objevit i u příbuzných a blízkých osob. V obou případech mohou vést k nárokům na náhradu nemajetkových újem v důsledku zneužívání dětí. Požadavky na nároky rodičů jako nepřímých poškozených blízkých příbuzných byly v Německu v posledních letech výrazně zmírněny. Je totiž zřejmé, že osoby, které jsou přímo postiženy zneužíváním, musejí získat výrazně vyšší odškodnění. Na jedné straně jde o přílišné rozšiřování rozsahu bolestného pro přímo poškozené. Na straně druhé je zřejmý extrémně restriktivní přístup k odškodnění rodičů a příbuzných. To je ovšem pochopitelné, neboť je nutné usilovat o rozumné hranice deliktní odpovědnosti. Tendence k omezování náhrady újmy utrpěné nejbližšími osobami za bolest je toho důsledkem.[41]

 

Prof. Dr. Jur. Andreas Spickhoff je profesorem občanského práva a zdravotního práva na Právnické fakultě Univerzity Ludvíka Maxmiliána v Mnichově.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] Již rozhodnutí německého Říšského soudu z roku 1923, RGSt 23, 184, 188; viz Saliger, in Kindhäuser/Neumann/Paeffgen/Saliger: StGB (Komentář k trestnímu zákoníku), 6. vyd., 2023, výklad § 78 marg. č. 2.

[2] Viz rozhodnutí BGHSt (Spolkového soudního dvora v trestních věcech), 40.138 a OLG (Vrchního zemského soudu) zveřejněné v časopise NJW 1994, str. 1636.

[3] RGZ (Sbírka rozhodnutí Říšského soudu) 134, 335, 338 a násl.; BGHZ (Sbírka rozhodnutí Spolkového soudního dvora) 71, 86, 94; BGH NJW 2018, str. 2714, 2717; MünchKommBGB/Grothe v mnichovském komentáři k BGB, 9. vydání 2021, výklad § 199, BGB marg. č. 14; Soergel/Niedenühr: BGB, 13. vydání 2002, výklad § 199 marg. č. 19; odlišně alespoň Neu, GRUR 1985, 335, 340 a násl.

[4] S pozoruhodnými důvody Gerecke/Roßmüller: NJW 2022, str. 1911, 1914; Jaeger: VersR 2022, str. 1129; Obecně o odpovídající možnosti omezení námitky promlčení např. MünchKommBGB/Schubert: 9. vyd., 2022, § 242 marg. č. 331.

[5] OLG (Oberlandesgericht – Vrchní zemský soud) Oldenburg, rozsudek ze dne 12. 7. 2011 (13 U 17/11).

[6] BGH NJW 2013, 939 = VersR (časopis Versicherungsrecht – Pojišťovací právo) 2013, str. 246.

[7] Tzv. sekundární břemeno tvrzení u událostí, které jsou mimo znalosti svědků. Viz Henrich in: Bamberger/Roth/Hau/Poseck: (komentář) BGB, 4. vyd., 2019, § 194 marg. č. 19; proti přesunutí důkazního břemene k tíži škůdce Zimmermann/Leenen: JZ 2001, str. 684, 686 a násl.

[8] https://www.epochtimes.de/gesellschaft/papst-benedikt-wusste-von-kindesverkehrs-vatikan-akten-geford-a4165606.html.

[9] Např. MünchKommBGB/Grothe, 9. vyd., 2021, § 199 marg. č. 5.

[10] LG (Landgericht – Zemský soud) Köln BeckRS str. 2023, 13315 = NJW str. 2023, 2496 = NVwZ 2023, str. 1524 marg. č. 44 s odkazem na BGH VersR 1961, str. 437; BGHZ str. 154, 54 marg. č. 7; ve výsledku shodně Jaeger: VersR 2022, str. 1129 a násl.

[11] Viz BVerfG NJW 2001, 429; BGH NJW 2001, str. 3537.

[12] Gerecke/Roßmüller: NJW 2022, str. 1911 marg. č. 5.

[13] Jaeger: VersR 2022, str. 1129, 1130.

[14] Ehlers: ZevKR 44 (1999), str. 4, 20 a násl.

[15] Eichold: NJOZ 2010, str. 1859 (1862 a násl.).

[16] Pro odhad nejzávažnějších úrazů malého dítěte (pro statisticky podloženou prognózu může být důležité i povolání rodičů) BGH VersR 2010, str. 1607.

[17] OLG (Oberlandesgericht – Vrchní zemský soud) Frankfurt, VuR 2021, str. 64 a násl. Glosa Schwintowského v návaznosti na Schwintowski: Handbuch Schmerzensgeld, 2. vyd. 2020, str. 42 a násl.

[18] Např. Canaris: Festschrift für Erwin Deutsch, 1999, str. 102 a násl.; E. Lorenz: Immaterieller Schaden und „billige Entschädigung in Geld“, 1981, str. 95 a násl.

[19] BGHZ 18, 149 a násl.; BGHZ 212, 48 marg. č. 48 a násl.; Ahrens/Spickhoff: Deliktsrecht, 2022, § 45 marg. č. 12, 13; MünchKommBGB/Oetker, 9. vydání 2022, § 253 marg. č. 10 a násl.

[20] LG (Landgericht – zemský soud) Limburg VersR 2022, str. 381. Více informací o vývoji Jaeger/Luckey: Schmerzensgeld, 11. vyd., 2022, marg. č. 1066 a násl.

[21] Schwintowski: VuR 2021, str. 64 také připouští, že rozvinutá procentuální úroveň denních sazeb je „skutečně“ diskutabilní.

[22] BGH NJW 2022, str. 1953.

[23] OLG (Oberlandesgericht – Vrchní zemský soud) Koblenz, NJW 1999, str. 1640: 10 000 eur za dlouhodobé zneužívání chlapce dospělým mužem; Jaeger/Luckey: Schmerzensgeld, 11. vydání 2022, marg. č. 414-417 (maximálně 15 000 eur).

[24] Jaeger: VersR 2022, str. 1129 a násl.

[25] LG (Landsgericht) Köln BeckRS 2023, str. 13315 = NJW 2023, str. 2496 = NVwZ 2023, str. 1524.

[26] Tiskoviny Bundestagu 18/11397, str. 12; Wagner, NJW 2017, str. 2641, 2645; odlišný názor Jaeger: VersR 2017, str. 1041, 1055, 1057.

[27] Tiskoviny Bundestagu 18/11397, str. 10; pro vyšší částky MünchKommBGB/Wagner, § 844 marg. č. 107.

[28] Také BGHZ 222, BGHZ 222, 125 = NJW 2019, 2387 marg. č. 7; BGH NJW 2015, 2246 marg. č. 9; BGH NJW 2015, 1451 marg. č. 7; 218, 220 BGHZ marg. č. 10.

[29] MünchKommBGB/Wagner, 8. vyd., 2020, § 823 marg. č. 218; Staudinger/ /Hager: BGB, 2017, § 823 marg. č. B33; Soergel/Spickhoff: BGB, 13. vyd., 2005, § 823 marg. č. 45; týž, Karlsruher Forum 2007: Folgenzurechnung im Schadensersatzrecht: Gründe und Grenzen, 2008, str. 7, 54 a násl.; Ahrens/Spickhoff, Deliktsrecht, 2022, § 6 marg. č. 63 a násl.

[30] BGH NJW 2023, str. 983; viz glosa Thora, NJW 2023, str. 986; Slizyk, r+s 2023, str. 130, 134, 135.

[31] BGH NJW 2022, str. 3509 = VersR 2022, str. 1309 marg. č. 27.

[32] BGH NJW 2022, str. 3509 marg. č. 24; BGH NJW 2019, str. 2320 marg. č. 9; BGH NJW 2015, str. 2246 marg. č. 11; BGH VersR 2012, str. 1133 marg. č. 10.

[33] BGHZ 201, 263 marg. č. 9 a násl.

[34] BGH NJW 2018, str. 3097; BGH NJW 2015, str. 2246; BGHZ 132, str. 341, 346 marg. č. 21.

[35] BGH NJW 2018, str. 3097; BGHZ 137, str. 142, 145 marg. č. 10; BGHZ 132, str. 341, 346 marg. č. 18 a násl.

[36] BGHZ 222, str. 125 marg. č. 12; BGHZ 193, str. 34 marg. č. 8.

[37] BGHZ 228, str. 264 marg. č. 12, BGH NJW 2021, str. 925 marg. č. 22; BGH NJW 2015 1451 marg. č. 10; BGHZ 172, str. 263 marg. č. 14. Viz také slavný anglický případ Alcock v Chief Constable of South Yorkshire Police [1992] 1 AC 310 (HL): šok příbuzných kvůli davu ušlapaných diváků na fotbalovém stadionu; většina lidí viděla zápas v televizi, další byli přítomni na stadionu.

[38] BGHZ 93, str. 351; BGHZ 56, str. 163; ve výsledku odlišné BGH NJW 2015, str. 1451 marg. č. 10 a násl.

[39] BGH NJW 2022, str. 1957 marg. č. 7; NJW 202, str. 1953 marg. č. 11.

[40] BGH NJW 1997, str. 455 marg. č. 14; BGH NJW 1982, str. 168 marg. č. 27; BGH VersR 1970, str. 281, 284.

[41] Text článku je přepracovaným textem přednášky, proslovené autorem dne 14. 12. 2023 na Fóru Centra právní komparatistiky PF UK. Překlad Luboš Tichý.