Nejvyšší soud (dále též jako „NS“) se ve svém relativně nedávném rozhodnutí[1] vyjádřil k zajímavému případu vzniklého bezdůvodného obohacení z jednání falešného zástupce, který pod záminkou uzavření domnělé smlouvy vylákal peněžní sumu od žalobkyně a tu následně odevzdal třetí osobě. Falešným zástupcem (falsus procurator) je osoba, která jedná jako zástupce jiného, aniž by však k tomu měla odpovídající zástupčí oprávnění. V daném případě dokonce oba zastoupení v příslušné době jako osoby vůbec neexistovali, neboť již byli po smrti. Nejvyšším soudem posuzovaný případ otevírá několik otázek týkajících se aplikace pravidel o bezdůvodném obohacení nejen mezi falešným zástupcem a druhou stranou domnělé smlouvy, ale i v potenciálně třístranném vztahu mezi více subjekty, a nad rámec odůvodnění rozhodnutí je případ zajímavý i z pohledu náhrady škody. V následujícím textu proto postupně zanalyzujeme možné kompenzační nároky žalobkyně (osoba, se kterou falešný zástupce uzavíral smlouvu) vůči falešnému zástupci, jakož i vůči třetí osobě, které zástupce následně prospěch odevzdal.

Skutkový stav a právní posouzení soudem prvního stupně a odvolacím soudem

Žalobkyně uzavřela jako kupující smlouvu o dodání dřeva. Prodávajícími měli být manželé J. a M. R., za které měl jednat žalovaný jako zástupce prodávajících. Problém byl v tom, že v době celé transakce již manželé byli po smrti, žalovaný se vykazoval zfalšovanou plnou mocí. Soudy též zjistily, že zfalšovaná byla i kupní smlouva, avšak z rozhodnutí se nepodává, co konkrétně bylo předmětem falzifikace a zda žalobkyně (kupující) o tom věděla; rozhodnutí však nijak nenaznačuje, že by žalobkyně měla být ve zlé víře ohledně existence smlouvy a zástupčího oprávnění žalovaného.

Žalovaný tedy neměl zástupčí oprávnění, a proto působil jako falešný zástupce. Od žalobkyně dokonce přijal 170 000 Kč, které mu poskytla jako zaplacení kupní ceny. Žalovaný sice vystupoval pod falešnou identitou, nicméně se jej podařilo ztotožnit. Na činu se podílela i třetí osoba, která dokonce pravděpodobně byla skutečným iniciátorem celého podvodu. Této osobě následně žalovaný falešný zástupce inkasovanou peněžní částku předal.

Žalobkyně se v dané věci domáhala žalobou vůči falešnému zástupci zaplacení částky 170 000 Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení.

Vůči žalovanému bylo také vedeno trestní řízení, kde bylo prokázáno, že kupní smlouva, plná moc i další listiny byly sice zfalšovány, trestní soud však falešného zástupce neshledal vinným, protože měl za prokázané, že zástupce byl k podvodnému jednání jenom využit třetí osobou, která podvod zosnovala a které falešný zástupce odevzdal částku 170 000 Kč.

Soud prvního stupně uložil žalovanému falešnému zástupci, nehledě na jeho dobrou víru deklarovanou v trestním rozhodnutí, povinnost k vrácení částky přijaté od žalobkyně. Soud prvního stupně se necítil být zavázán trestním rozhodnutím v otázce dobré víry falešného zástupce a vzhledem k dovozené neplatnosti kupní smlouvy ho jako příjemce plnění v podobě peněžní částky označil za obohaceného ze skutkové podstaty plnění bez právního důvodu.

Městský soud v Praze napadené rozhodnutí ve výroku o zaplacení žalované částky potvrdil s tím, že pro právní posouzení dané věci není podstatné, zda a jak falešný zástupce s peněžní částkou dále naložil nebo zda ji odevzdal někomu třetímu. Pro vznik obohacení je rozhodná jenom ta skutečnost, že žalovanou částku od žalobkyně obdržel bez zavazujícího právního důvodu, tj. na základě neplatné smlouvy.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud dovolání odmítl. NS své právní posouzení nejprve začíná odkazem na svou dřívější a zřejmě i ustálenou rozhodovací praxi[2] ohledně právních účinků nezmocněného jednatelství, resp. při překročení oprávnění z plné moci: „nezmocněný jednatel, popř. zmocněnec překračující svá oprávnění z plné moci, jehož jednání zastoupený dodatečně neschválil, je ze svého jednání zavázán sám bez ohledu na to, zda je jím uzavřená smlouva platná či nikoliv. Není-li smlouva platná, je povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné smlouvy (dle § 440 odst. 2 o. z., shodně jako ve smyslu § 33 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013).“ Vzhledem k neexistenci zmocnění má být ze svého jednání falešný zástupce zavázán sám, což podle slov NS znamená, že „smluvní stranou v dané kauze je on sám, neboť pouze jeho zavázalo jím učiněné jednání bez platného zmocnění“. Vázanost falešného zástupce svým jednáním tudíž NS aplikuje nejen ve vztahu k právnímu jednání, které se falešný zástupce snažil uskutečnit ve jménu někoho jiného, ale i v rovině následků v podobě povinnosti vydat bezdůvodné obohacení.

Ani námitka o poskytnutí žalované částky falešným zástupcem třetí osobě v očích NS nebyla pro právní posouzení daného případu nikterak významná. Slovy NS je obohaceným právě ta osoba, která bezdůvodné obohacení získala a které bylo „plněno“. Nabude-li plnění následně třetí osoba, povinnost vydání obohacení na tuto osobu nepřechází.

NS se tímto způsobem vypořádal s určením pasivní legitimace ve vztahu z bezdůvodného obohacení, přičemž závěr o legitimaci falešného zástupce v zásadě opřel o dva hlavní argumenty, jednak o dikci § 440 odst. 2 o. z., podle kterého je osoba jednající za jiného bez plné moci ze svého jednání zavázána sama, jednak o určení subjektů bezdůvodného obohacení ve vztahu k plnění, kterými jsou zásadně osoba poskytovatele a osoba příjemce plnění, bez ohledu na případné odpadnutí obohacení. V následujících řádcích se budeme snažit obě argumentační linie konfrontovat s doktrínou bezdůvodného obohacení, neboť tato argumentace v rozebíraném rozhodnutí absentuje.

Pro úplnost je třeba zmínit, že předchozí rozhodnutí, na která NS odkazuje, se zabývají i otázkou, jaký vliv na platnost smlouvy má skutečnost, že ji uzavřel falešný zástupce. Dospívají ke správnému závěru, že tato okolnost neplatnost nepůsobí. Není-li však smlouva platná (z jiného důvodu, než že ji uzavřel falešný zástupce), pak je z bezdůvodného obohacení namísto zdánlivě zastoupeného zavázán falešný zástupce.

Nutnost rozlišování kondikcí z plnění a kondikcí nikoli z plnění

Právní následky spojené s nároky na vydání bezdůvodného obohacení (kondikcemi) se výrazně liší v závislosti na tom, zda jde o obohacení z plnění (kondikce z plnění, Leistungskondiktionen), nebo obohacení, které vzniklo jiným způsobem než plněním (kondikce nikoli z plnění, Nichtleistungskondiktionen).[3] Základem, a tím i prvním krokem v procesu posuzování každého případu bezdůvodného obohacení, je proto zjištění, zda v daném případě obohacení jde o kondikci z plnění, nebo o kondikci nikoli z plnění. Na této klasifikaci závisí řešení řady parciálních otázek vztahu bezdůvodného obohacení, vč. určení subjektů obohaceného a ukráceného, což bylo klíčové i v daném případě, ale i určení rozsahu obohacení či otázka přípustnosti námitky odpadnutí obohacení. Přestože NS ve svém rozhodnutí úvahu o povaze kondikce nijak neprovádí, z jeho konstatování o plnění žalobkyně falešnému zástupci je možné dovodit, že mezi žalobkyní a falešným zástupcem vztah plnění nalézá. Lze se domnívat, že podle NS je kondikce z plnění založena tím, že žalobkyně odevzdala sumu peněz právě k rukám falešného zástupce. Tento závěr je třeba ověřit podle obecných pravidel pro určování kondikcí z plnění.

Společným předpokladem pro všechny kondikce z plnění je exis­tence vztahu plnění mezi obohaceným a ochuzeným. O kondikci z plnění se jedná v případě vědomého a účelového rozmnožení cizího majetku.[4] Musí tedy jít nejen o vědomé,[5] ale i o účelově zaměřené poskytnutí jisté výhody někomu jinému[6] s tím, že i příjemce musí projevit vůli, že poskytnutou majetkovou výhodu považuje sám za plnění vůči sobě (to alespoň tím, že takové plnění podnítí).[7] Splnění tohoto předpokladu posuzujeme, podobně jako u výkladu právního jednání (§ 556 o. z.), z horizontu příjemce.

Účelové zaměření znamená, že poskytovatel plnění toto poskytuje s jistým účelem, cílem, kvůli kterému poskytuje majetkovou výhodu, např. chce uhradit smluvní pohledávku, nahradit způsobenou škodu, plnit podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo chce předem plnit s ohledem na smlouvu, kterou plánuje uzavřít v budoucnu. Tento specifický účel plní dvojí funkci.

• První spočívá v tom, že umožňuje identifikovat, zda v daném případě existuje právní důvod pro plnění. Zjištění, čeho se snažil poskytovatel plnění docílit, napomáhá následné identifikaci, zda právní důvod pro plnění jinému dokáže obstát, nebo bylo plněno bezdůvodně (ukáže se, že škoda ve skutečnosti nevznikla nebo za ni nenese odpovědnost plnitel, smlouva je neplatná nebo závazek zanikl jiným způsobem). Účel sledovaný poskytovatelem plnění musí odpovídat skutečnému právnímu důvodu. Proto jde o plnění bez právního důvodu i v případě, kdy poskytovatel plnění dluží příjemci dluh A (skutečně existující dluh z deliktu), avšak poskytne majetkovou výhodu za účelem plnění dluhu B (např. jen domnělý dluh ze smlouvy).
• Druhou a neméně podstatnou funkcí účelového zaměření je určení subjektů vztahu kondikce z plnění. Zatímco ochuzený je osoba, která poskytuje plnění, obohaceným je příjemce plnění, tj. ten, komu bylo zamýšleno plnit, jinými slovy, komu bylo plnění určeno.[8] Je-li plnění poskytnuto zástupci nebo jiné osobě, která je jen platebním místem, pak je stále obohacenou osoba, vůči které směřoval účel plnění (např. věřitel pohledávky, která měla být plněním splněna).

Současně je třeba, aby osobě, které bylo plnění určeno, bylo toto plnění též přičitatelné, tj. aby je alespoň podnítila. Určení osoby jako příjemce plnění má totiž pro tuto osobu i velmi zásadní důsledky, kterými ji nelze zatížit, pokud by se na plnění nijak nepodílela. Jak bylo uvedeno výše, příjemce plnění je povinen plnění bez právního důvodu vrátit, i když příslušnou majetkovou hodnotu fakticky nabyla třetí osoba (např. proto, že byla platebním místem). Dlužník se domnívá, že dluží osobě A a že má plnění poukázat na účet, který patří osobě B. Dlužník se však mýlí a A o ničem neví. Následně dlužník skutečně poukáže prostředky na účet osoby B s poznámkou, že plní dluh osobě A. Osoba B předmět plnění spotřebuje. V této situaci osoba A toto poskytnutí hodnoty nijak nepodnítila ani se na něm jinak nepodílela. Proto není příjemcem plnění, byť poskytovatel projevil vůli, že plní právě jí. Současně nechtěl plnit osobě B. Není zde tedy vůbec prostor pro kondikci z plnění (v podobě plnění bez právního důvodu), nýbrž jen pro kondikci nikoli z plnění (vynaložení nákladu ve prospěch jiného), při které je obohaceným ten, v jehož majetku se příslušná majetková hodnota skutečně projevila, tj. v daném případě osoba B.

Když nejsou splněny podmínky pro kondikci z plnění, může se jednat jen o kondikci nikoli z plnění, v případě poskytnutí majetkové výhody ochuzeným půjde nejpravděpodobněji o skutkovou podstatu vynaložení nákladů ve prospěch jiného. Připomeňme, že účelem zavedení této typologie kondikcí bylo právě najít řešení v třístranných vztazích z bezdůvodného obohacení,[9] zejména v případech, kdy na straně obohaceného nebo ochuzeného do úvahy přichází více než jeden subjekt, jak tomu bylo i ve sporu, který rozhodoval NS.

Povaha kondikce v případě poskytnutí hodnoty falešnému zástupci

Aplikace obecných pravidel

Neopomenutelným specifikem daného případu je, že žalobkyně poskytla peněžní částku osobě vystupující ve jménu někoho jiného na základě (ačkoli falešné, avšak jí prezentované) plné moci, a tedy s úmyslem plnit zastoupenému, nikoli falešnému zástupci (žalobkyně o nedostatku plné moci v čase uskutečnění transakce nevěděla). Otázkou v daném případě je, zda lze přiznat ochuzenému kondikci z plnění přímo vůči falešnému zástupci, nebo může být falešný zástupce pasivně legitimován jen na základě kondikce nikoli z plnění. Prakticky relevantní je toto řešení např. v situaci, kdy je platebním místem třetí osoba. Kondikce z plnění zásadně vylučuje kondikci vůči třetí osobě (srov. § 2995 o. z.); poskytovatel plnění by se tak musel domáhat vrácení plnění zásadně jen vůči falešnému zástupci. Pokud však mezi ochuzeným a falešným zástupcem nebyl vztah plnění, pak by se ochuzený musel obrátit jen na osobu, která skutečně nabyla majetkovou výhodu (třetí osoba, byť by byla jen platebním místem).

Tento problém bývá předmětem polemiky i v zahraničí. V řešení otázky, zda a vůči komu je možné přiznat kondikci z plnění z dvojice zastoupený a zástupce, se německá a rakouská dogmatika poněkud rozcházejí.

Německá doktrína se opírá o užší chápání pojmu plnění a zásadně přiznává kondikci přímo vůči zastoupenému. Jen ve výjimečných situacích, kdy není možné uzavřít, že skutečně došlo k plnění zastoupenému (např. byla plná moc zfalšována a přijatá platba zástupcem nebyla zastoupenému nikdy odevzdána), německá doktrína kondikci z plnění vůči zastoupenému nepřiznává a ochuzený má možnost žalovat zástupce jenom na základě kondikce nikoli z plnění.[10]

Rakouská dogmatika, jak se zdá, se s problémem vypořádává poněkud odlišně a odmítá takto úzkou koncepci plnění. Welser přiznává kondikci z plnění vůči zastoupenému jen tehdy, když byla plná moc udělena i na převzetí plnění, jinak podle něj směřuje kondikce z plnění přímo vůči zástupci.[11] Někteří autoři přiznávají kondikci z plnění vůči zástupci dokonce i v případě udělené plné moci na přijetí platby za podmínky, že platba zastoupenému nebyla odevzdána.[12]

Ze zjištěného skutkového stavu se podává, že v řešeném případě žalobkyně přirozeně nechtěla a ani neměla v úmyslu „plnit“ falešnému zástupci, ale zastoupeným, protože plnila v domnění řádně udělené plné moci. Ve vztahu k falešnému zástupci tak není splněna ona vyžadovaná podmínka o účelovém a zaměřeném plnění, neboť žalobkyně měla v úmyslu plnit úplně jiným osobám, ne přímo falešnému zástupci. To bylo zřejmé i z horizontu samotného falešného zástupce. Nepřijal totiž platbu pro sebe, ale, vycházeje ze zjištěného skutkového stavu, v přesvědčení, že platbu přijímá pro někoho jiného. Vztah mezi ním a žalobkyní tak postrádá onu vyžadovanou účelovou zaměřenost. Podle obecných pravidel o právním jednání, vč. pravidel o jeho výkladu, tak nelze dovodit, že by žalobkyně (kupující) plnila kupní cenu žalovanému (falešnému zástupci); spíše jen vnímala žalovaného jako platební místo. Důsledkem závěru o neexistenci plnění žalobkyně vůči falešnému zástupci by pak bylo, že žalobkyně ani nemůže mít vůči němu kondikci z plnění, ale jen kondikci nikoli z plnění. Žalobu by tak mohla opřít o skutkovou podstatu vynaložení nákladů ve prospěch jiného, byť s rizikem, že se žalovaný falešný zástupce jako dobrověrný obohacený může účinně dovolat odpadnutí obohacení podle § 3000, 3001 o. z., pokud by v dobré víře bezúplatně poskytl majetkovou výhodu třetí osobě.

Modifikace prostřednictvím § 440o. z.

a) Podstata § 440 o. z. 

V této souvislosti je však třeba zvážit, zda a do jaké míry může toto řešení modifikovat § 440 o. z.; tohoto ustanovení se ostatně dovolává i NS. I jinak rigidní německá dogmatika v otázce určování subjektů vztahu bezdůvodného obohacení dle typu kondikce výjimečně připouští, že není vždy dostatečné a argumentačně i hodnotově uspokojivé odvozovat subjekty obohaceného a ochuzeného jenom prostřednictvím vztahu plnění dle obecných pravidel pro jeho určování.[13] Zdá se, že právě komentovaný případ falešného zástupce je onen problematický případ, protože do posuzování typu kondikce hodnotově vstupuje i speciální úprava zastoupení. Podle § 440 odst. 2 věty první o. z. je osoba jednající za jiného bez plné moci ze svého jednání zavázána sama. Druhá věta pak konkretizuje, že druhá strana (tj. osoba, se kterou bylo jednáno), pokud byla v dobré víře o existenci zástupčího oprávnění, může na jednajícím požadovat, aby splnil, co bylo ujednáno, anebo aby nahradil škodu. Důležité je, že zákon nevyžaduje, aby falešný zástupce byl ve zlé víře; bude ve smyslu tohoto ustanovení zavázán, i když byl v dobré víře ohledně existence svého zástupčího oprávnění. To je riziko každého, kdo jedná jako zástupce jiné osoby.

Nejprve si ukážeme, jak funguje toto ustanovení ve standardní situaci (zdánlivě zastoupený je skutečný subjekt, uzavřená kupní smlouva je platná), následně pak zohledníme specifika konkrétního posuzovaného případu.

První variantou, se kterou počítá § 440 věta druhá o. z., je možnost druhé strany požadovat po falešném zástupci, aby splnil, co bylo ujednáno; vychází tedy z toho, že falešný zástupce bude sám zavázán z jím uzavřené smlouvy. Pokud by toto druhá strana žádala, pak se falešný zástupce sám stává smluvní stranou smlouvy, kterou chtěla druhá strana uzavřít se zastoupeným. Falešný zástupce je pak povinen poskytnout plnění, které měl plnit zastoupený, a současně je i oprávněn požadovat, co měla podle smlouvy plnit druhá strana.[14] Plnění poskytnuté a přijaté falešným zástupcem je plněním podle smlouvy, takže problém bezdůvodného obohacení vůbec nevzniká.

Druhá smluvní strana však nemůže být nucena přijmout falešného zástupce jako smluvní stranu smlouvy, kterou chtěla uzavřít se zastoupeným. Nejenže absentuje příslušný projev vůle, ale navíc se falešný zástupce ukázal jako někdo, kdo (přinejmenším objektivně) v rozporu se skutečností tvrdí zástupčí oprávnění, které nemá. Za tím účelem je druhá smluvní strana oprávněna požadovat náhradu škody. Tato druhá varianta vychází z toho, že se původně zamýšlená smlouva nebude realizovat, jen druhá strana má právo na náhradu škody. Falešný zástupce se v tomto případě smluvní stranou jím uzavřené smlouvy nestává. Je třeba zdůraznit, že v tomto případě není důvod uvažovat o neplatnosti uzavřené smlouvy. Tato smlouva není neplatná, jen nezakládá smluvní závazek na plnění toho, co bylo ujednáno. Povinnost k náhradě škody má však (podobně jako povinnost podle první varianty) smluvní povahu, což se projeví např. při aplikaci § 2913.

Smysl a účel § 440 o. z. spočívá v tom, že byť ve vztahu falešného zástupce a druhé strany není dán dostatečný projev vůle (smluvní konsenzus) pro vznik smlouvy mezi těmito osobami, zákon poskytuje druhé straně možnost, aby svým jednostranným projevem vůle přijala falešného zástupce jako smluvní stranu. Původní nedostatek společného projevu vůle může být nahrazen následným jednostranným rozhodnutím druhé strany.

b) Použití smyslu a účelu § 440 o. z. na vztah z bezdůvodného obohacení

Pokud druhá strana odmítne falešného zástupce jako stranu smlouvy, může jí kromě práva na náhradu škody vzniknout i právo na vydání bezdůvodného obohacení, pokud již bylo (buď zcela, nebo částečně) podle domnělé smlouvy plněno. Jelikož v tomto případě nevznikne právo na plnění podle uzavřené smlouvy, absentuje právní důvod pro nabytí takové hodnoty.

Jak se však v takovém případě budou strany vypořádávat? Zde je velmi důležité vyjasnit si, zda dotčené strany mají vůči sobě kondikce z plnění či nikoli z plnění. Řešení této otázky má závažné důsledky. Již výše byl uveden případ, kdy platebním místem byla třetí osoba. V případě kondikce z plnění plyne z § 2995, že se ochuzený má zásadně obracet na příjemce plnění, nikoli na třetí osoby, které by plněním mohly být obohaceny (např. proto, že byly platebním místem). Dalším problémem je, když již podle domněle uzavřené smlouvy bylo poskytnuto plnění i protiplnění. Např. když falešný zástupce uzavřel smlouvu za prodávajícího, druhá strana (kupující) již zaplatila celou nebo část kupní ceny a zástupce jménem zastoupeného také již zcela nebo zčásti plnil předmět koupě. V tomto případě je nutné vzít v potaz vzájemnost výměny majetkových výhod. Avšak jen v případě, kdy se připustí vznik kondikce z plnění, mohou být tato plnění posouzena jako vzájemná plnění ve smyslu § 2993 o. z. s tím, že i restituční povinnost má povahu synallagmatického závazku s možností aplikace § 1911, 1912 o. z. Konečně třetím příkladem významu rozlišení kondikcí z plnění a kondikcí nikoli z plnění je možnost dovolat se odpadnutí obohacení (§ 3000, § 3001 o. z.). Dospějeme-li k závěru o kondikci nikoli z plnění, pak by se poctivý falešný zástupce, který byl v dobré víře ohledně existence svého zástupčího oprávnění, mohl dovolat odpadnutí obohacení (§ 3000 o. z.), naproti tomu při vzájemném plnění nikoli (§ 3002 odst. 1 o. z.).

Řešení lze hledat právě v hodnotovém rozhodnutí zákonodárce, které obsahuje výše uvedený § 440 o. z. Toto ustanovení sice řeší podmínky vzniku smlouvy, nikoli bezdůvodného obohacení, avšak kolize zájmů je v obou případech natolik podobná, že toto rozhodnutí lze analogicky aplikovat i na případy bezdůvodného obohacení. I pro účely založení kondikce z plnění totiž absentují projevy vůle stran, které jsou nezbytné k založení vztahu plnění (vědomost a účelové zaměření plnění falešnému zástupci a účast falešného zástupce alespoň v podobě podnícení plnění). Pro účely vzniku smlouvy absentuje smluvní konsenzus, pro účely vzniku kondikce z plnění právě uvedené projevy vůle. Pokud zákon umožňuje druhé straně, aby tento nedostatek pro účely vzniku smlouvy nahradil její jednostranný následný projev vůle, neexistuje žádný rozumný důvod, aby tato možnost byla odepřena i pro účely vzniku vztahu plnění. Zákonodárce zde preferuje ochranu druhé strany, a to i proti dobré víře falešného zástupce. Hodnotově stejný závěr se proto žádá vyvodit i ve vztahu z bezdůvodného obohacení. Vznikne-li tedy bezdůvodné obohacení z důvodu plnění podle smlouvy uzavřené falešným zástupcem, má při analogické aplikaci § 440 o. z. druhá strana možnost svým projevem vůle přijmout falešného zástupce jako příjemce plnění nebo jej odmítnout. V prvním případě tím dá druhá strana vzniknout kondikci z plnění, ve druhém kondikci nikoli z plnění.

Pokud tedy druhá strana (ochuzený) požaduje po falešném zástupci bezdůvodné obohacení jako po příjemci plnění, pak jej jako příjemce aprobovala, a založila tím kondikci z plnění bez právního důvodu. Pokud smlouva, kterou uzavřel falešný zástupce, byla vzájemně zavazující, pak se falešný zástupce nemůže dovolat odpadnutí obohacení (§ 3002 odst. 1 o. z.), druhá strana může vůči třetí osobě, která byla jejím plněním obohacena, postupovat jen za podmínek § 2995 o. z., a při vzájemném vypořádání se použije § 2993 o. z. To, že se falešný zástupce nemůže dovolat odpadnutí svého obohacení, je plně v souladu s koncepcí § 440 o. z., který chrání druhou stranu i přes existenci dobré víry falešného zástupce.

Tímto způsobem může druhá strana ovládat i insolvenční riziko. Pokud by druhá strana poskytla hodnotu přímo zástupci, pak by insolvenční riziko bylo zcela totožné jako v případě kondikce nikoli z plnění. Pokud by bylo plněno třetí osobě, pak by druhá strana mohla zvážit, zda je pro ni výhodnější přijmout falešného zástupce jako příjemce a domáhat se vydání po něm, nebo ho odmítnout a domáhat se vydání přímo po třetí osobě. V případě přijetí falešného zástupce za příjemce plnění a současného naplnění podmínek § 2995 by se mohl ochuzený domáhat vydání po obou.

Dále je třeba ještě zvážit případ, kdy sám falešný zástupce poskytne plnění jménem zastoupeného podle uzavřené smlouvy. Pokud bychom neuznali kondikci z plnění, pak by kondikce nikoli z plnění zvláště vyžadovala prokázání, že právní řád přiřazuje poskytnutou hodnotu zástupci (např. že je vlastníkem poskytnutého plnění). Pokud bychom však v souladu s výše uvedeným vycházeli z existence kondikce z plnění, tak by postačilo prokázat, že danou hodnotu poskytl (ve smyslu § 440 o. z. plnil) podle uzavřené smlouvy.

Vše tedy hovoří pro to, aby byl falešný zástupce nejen zavázán jako smluvní strana, pokud to bude druhá smluvní strana žádat, ale aby v případě, že druhá strana nebude žádat smluvní plnění, mohla požadovat, aby byl falešný zástupce považován za příjemce a poskytovatele plnění podle uzavřené, avšak neúčinné (nezavazující) smlouvy.

c) Absence dobré víry druhé strany

Dosud jsme se zabývali případy, kdy druhá smluvní strana byla sama v dobré víře. Pro úplnost však uveďme, že kondikce z plnění bude dána i v případě, kdy v dobré víře nebude. Když bude vědět o neexistenci zástupčího oprávnění a bude uzavírat smlouvu, a dokonce již plnit v očekávání, že zastoupený jednání zástupce schválí, pak před schválením věděla, že zastoupený není smlouvou vázán.

Poskytnuté plnění pak skutečně v tuto chvíli směřuje vůči zástupci, a pouze pod podmínkou schválení má být přičteno zastoupenému. Pokud ke schválení nedojde, má zástupce jako příjemce plnění, a tím obohacený, toto plnění vrátit na základě zvláštní kondice ze zmaření účelu plnění (condictio ob rem; causa data non secuta),[15] nikoli na základě kondikce z plnění bez právního důvodu. Stejně jako v případu ilustrovaném výše však půjde o kondikci z plnění se stejnými závěry týkajícími se určování subjektů vztahu bezdůvodného obohacení.

d) Neexistence zastoupeného

Konečně je třeba zvážit, zda existují nějaké důvody, proč by mělo být postupováno jinak v případě, kdy zastoupený vůbec jako osoba neexistuje, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Žádné takové důvody pro odlišné řešení však zjevné nejsou. Konstelace zájmů stran je zcela totožná, jen s tím rozdílem, že zde není zastoupený, který by mohl jednání zástupce schválit. V ostatním je však třeba postupovat totožně, jak je uvedeno výše.

e) Neplatnost smlouvy uzavřené falešným zástupcem

Stejně tak nejsou dány žádné důvody pro odlišné řešení ani tehdy, kdy navíc je smlouva neplatná. V takovém případě jen druhé straně nemohou vznikat smluvní nároky podle § 440 odst. 2 věty druhé, nýbrž na jejich místo (tj. za předpokladu dobré víry druhé strany) může nastoupit nárok na náhradu škody podle § 579 odst. 2. Bezdůvodné obohacení se však vypořádá stejně, jak je uvedeno výše.

Význam pro řešení konkrétního případu

Z výše uvedeného tedy plyne, že jednání falešného zástupce, které není bez zbytečného odkladu schváleno „zastoupeným“, působí, že je falešný zástupce ve smyslu § 440 odst. 2 zavázán sám. To má vliv nejen na smluvní vázanost falešného zástupce, ale i na vypořádání bezdůvodného obohacení. V obou případech druhé straně poskytuje právo svým jednostranným projevem vůle přijmout falešného zástupce buď jako smluvní stranu, nebo jako stranu vztahu plnění, při kterém se falešný zástupce považuje za příjemce a poskytovatele plnění, které bylo poskytnuto podle jím uzavřené smlouvy.

Ze skutkového stavu, jak jej podává pojednávané rozhodnutí NS, plyne, že druhá strana falešného zástupce aprobovala jako příjemce plnění. Pak je korektní, pokud soudy pro účely pasivní legitimace falešného zástupce nehodnotily jeho dobrou víru. Též je ve výsledku správné, že soudy nezohlednily následné předání předmětu plnění třetí osobě. To by mohlo hrát roli v případě kondikce nikoli z plnění jako odpadnutí obohacení,[16] avšak v případě kondikce z plnění v případě vzájemné smlouvy nikoli.

Náhrada škody

Jak bylo uvedeno, může jednání falešného zástupce vyvolat nejen povinnost k vydání bezdůvodného obohacení, ale i povinnost k náhradě škody.

Jedná-li se o škodu, která vznikla druhé smluvní straně, je právním základem jejího nároku právě výše zmíněný § 440 odst. 2 o. z. Typicky má totiž vzniklá škoda povahu tzv. čisté ekonomické újmy, která je obecně nahraditelná jen omezeně. Proto je zapotřebí této zvláštní právní úpravy. Vedle toho však mohou být naplněny i některé obecné skutkové podstaty náhrady škody, např. § 2909 o. z., jedná-li falešný zástupce s úmyslem poškodit druhou smluvní stranu, nebo § 2910 věta první o. z., pokud v důsledku jednání falešného zástupce dojde k zásahu do absolutního práva druhé smluvní strany.

V této souvislosti je třeba zmínit i problém konkurence jednotlivých nároků na náhradu škody a nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení. Obecně jsou nároky na náhradu škody ve vztahu konkurence nároků, tj. existuje více hmotněprávních nároků, a to přesto, že mají stejný obsah. Ohledně vztahu nároku na náhradu škody a nároku na vydání bezdůvodného obohacení vycházela panující dogmatika k obč. zák. č. 40/1964 Sb. z podpůrné (subsidiární) aplikovatelnosti ustanovení o bezdůvodném obohacení, resp. dříve o ne­oprávněném majetkovém prospěchu.[17] Z toho plynulo, že existence nároku na náhradu škody vylučovala současnou existenci nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Rozhodnutím velkého senátu NS byly tyto závěry revidovány pro případ, kdy se lišila osoba škůdce a osoba obohaceného.[18]

Přesvědčivější řešení však spočívá v tom, že i nároky na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení jsou ve vztahu konkurence nároků. Mohou být i ve vztahu tzv. kumulativní konkurence, kdy zákon spojuje s určitým skutkovým stavem dva nebo více nároků, které směřují k různým plněním, a mohou tak existovat a uskutečnit se vedle sebe.[19]

Složitější je případný nárok na náhradu škody zdánlivě zastoupeného. Lze si např. představit situaci, kdy na základě uzavřené smlouvy bude po zdánlivě zastoupeném požadováno plnění druhou stranou. Zdánlivě zastoupený pak bude muset vynaložit náklady na právní zastoupení. I v tomto případě se typicky bude jednat o čistou ekonomickou újmu. Ta je zásadně nahraditelná jen v případě porušení zvláštního ochranného zákona, jehož účelem je zabránění vzniku takové škody (§ 2910 věta druhá o. z.), úmyslné způsobení škody v rozporu s dobrými mravy (§ 2909 o. z.) nebo porušení smluvní povinnosti (§ 2913 o. z.). O žádný z těchto případů se v dané věci nemusí jednat. Přesto tím, že falešný zástupce jednal bez zástupčího oprávnění, nebo nad rámec existujícího zástupčího oprávnění, aniž by došlo k příslušnému schválení (ať již skutečného, nebo nevyvratitelně domnělého), představuje jeho jednání jednání nepřikázaného jednatele. Falešný zástupce totiž jedná v cizí záležitosti, aniž by k tomu byl oprávněn (§ 3006 o. z.).[20]

V případě, že falešný zástupce (nepřikázaný jednatel) nejedná v situaci nouze, kdy odvrací hrozící škodu (§ 3007 o. z.), ani nejedná k převážnému užitku principála (tzv. užitečné jednatelství, § 3009 odst. 1 o. z.), jedná se o tzv. neužitečného jednatele ve smyslu § 3009 odst. 2 o. z. Podle tohoto ustanovení pak platí, že v takovém případě může osoba, jejíž záležitost na sebe nepřikázaný jednatel vzal, po tomto jednateli požadovat, aby vše uvedl do předešlého stavu, a není-li to dobře možné, aby nahradil škodu. Na základě této skutkové podstaty se tak může zdánlivě zastoupený, jehož jménem falešný zástupce jednal, domáhat i náhrady čisté ekonomické újmy.[21]

Nároky vůči třetí osobě

V daném případě falešný zástupce převedl předmět obohacení bezúplatně třetí osobě, která dokonce celé podvodné jednání pravděpodobně organizovala.

Nejprve je třeba se ptát, zda vůči třetí osobě nevzniká též právo na vydání bezdůvodného obohacení. Obecně platí, že kondikce z plnění vylučuje současné uplatnění kondikce nikoli z plnění. Z této zásady existují výjimky, které normují § 2994 a 2995 o. z. Kondikce z plnění, kterou má žalobkyně vůči falešnému zástupci, tak zásadně vylučuje kondikce vůči třetím osobám. V daném případě by bylo možné uvažovat o aplikaci § 2995 o. z., podle kterého má ochuzený nárok nejen vůči příjemci plnění, ale i vůči třetí osobě, pokud plnění vedlo k obohacení této třetí osoby, a ochuzený byl k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.

Vyžaduje se však bezprostřednost obohacení třetí osoby plněním. Tento požadavek bezprostřednosti není splněn, pokud bylo plněno přímo příjemci, který následně předmět obohacení převede třetí osobě. Pro takový případ zná zákon jen jednu možnost, jak získat nárok i vůči třetí osobě, a to ve smyslu § 3001 odst. 1 věty druhé o. z.: tento případ však předpokládá poctivost příjemce plnění, nepoctivost třetí osoby a to, že následný bezúplatný převod by způsobil odpadnutí obohacení na straně příjemce, a tím i vyloučení nároku vůči příjemci. Vzhledem k nepoctivosti třetí osoby trvá kondikce, nehledě na její možné další dispozice s nabytým prospěchem, protože zlá víra obohaceného vylučuje možnost dovolat se odpadnutí obohacení. V tomto případě tak zákon považuje ochuzeného za ochranyhodného i vůči třetí osobě, která je povinna k vydání obohacení namísto poctivého příjemce. V daném případě však bylo plněno podle úplatné smlouvy, a proto i bezúplatný převod třetí osobě nezakládá aplikovatelnost § 3001 odst. 1 věty druhé o. z.

Pokud by však bezúplatný převod třetí osobě působil, že by nárok žalobkyně vůči falešnému zástupci nebyl vymahatelný, zakládalo by to možnost dovolat se (při splnění dalších předpokladů) relativní neúčinnosti tohoto převodu (§ 591, 595 o. z.).

Konečně je třeba se ptát, zda může mít strana, se kterou jednal falešný zástupce, nárok na náhradu škody vůči třetí osobě. Vzhledem k tomu, že se jednalo o úmyslné podvodné jednání třetí osoby, naplňuje tím několik skutkových podstat náhrady škody. Falešného zástupce tato třetí osoba použila jako nepřímého pachatele;[22] na situaci by však nic neměnilo, pokud by jak falešný zástupce, tak i třetí osoba jednali ve spolupachatelství.[23] Trestní skutková podstata podvodu (jak soudního trestání, tak i správního trestání) představuje ochrannou normu, jejíž porušení zakládá právo i na náhradu čisté ekonomické újmy (§ 2910 věta druhá o. z.); stejně tak byla v daném případě naplněna skutková podstata úmyslného způsobení škody v rozporu s dobrými mravy (§ 2909 o. z.).

Závěr

I když Nejvyšší soud dospěl ve výsledku ke správnému právnímu řešení, odůvodnění rozhodnutí postrádá podrobnější a přesvědčivější argumentaci, proč je poskytnutí majetkové výhody falešnému zástupci považováno za plnění, i když je ze skutkových zjištění zřejmé, že žalobkyně neměla v úmyslu plnit přímo falešnému zástupci, nýbrž osobám, o kterých se domnívala, že falešného zástupce zplnomocnily.

I když kritérium vztahu plnění, které je důležité pro vztah z bezdůvodného obohacení, z řady důvodů splněno nebylo, je třeba brát v potaz hodnotové rozhodnutí zákonodárce v § 440 o. z., a tomu pak přizpůsobit závěr i pro oblast bezdůvodného obohacení.

Právo na vydání bezdůvodného obohacení nevylučuje pro žalobkyni ani právo na náhradu škody, a to nejen vůči falešnému zástupci, ale i vůči třetí osobě, která majetkovou výhodu od žalobkyně cestou falešného zástupce vylákala.[24]

 

Doc. JUDr. Filip Melzer, LL.M., Ph.D., působí jako advokát a na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.

JUDr. Veronika Zoričáková, PhD., působí jako odborná asistentka na Právnické fakultě Trnavské univerzity v Trnavě.

Ilustrační foto: archiv AD

---

[1] Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze 17. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo2077/2021 (dále už jen jako „rozhodnutí“).

[2] Soud odkazuje na předchozí rozhodnutí týkající se § 33 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; a to na rozsudky NS ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4056/2017, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3232/2016, či ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4673/2016.

[3] Z typologie kondikcí na kondikce z plnění a kondikce nikoli z plnění vychází nejenom české právo, srov. F. Melzer, K. Csach in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IX., § 2894-3081, Leges, Praha 2018, str. 1269-1271; náznakem i J. Petrov in M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník VI., Závazkové právo, Zvláštní část (§ 2055-3014), Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 1882-1883; anebo L. Brim: Úvod do práva bezdůvodného obohacení, C. H. Beck, Praha 2022, str. 9-10; ale dělení je typické pro celý germánský právní prostor, viz např. J. D. Harke: Besonderes Schuldrecht, Enzyklopädie der Rechts- und Staatswissenschaft, Springer, Berlin – Heidelberg 2011; D. Medicus: Bürgerliches Recht: Eine nach Anspruchsgrundlagen geordnete Darstellung zur Examensvorbereitung, 19. Auflage, Heymanns, Köln – Berlin – Bonn – München 2002, str. 460; nebo S. Beck: Die Zuordnungsbestimmung im Rahmen der Leistung, Eine Untersuchung von erfüllungs- und bereicherungsrechtlichem Leistungsbegriff unter besonderer Berücksichtigung der Tilgungs- oder Zweckbestimmung als des finalen Elements einer Leistung, Duncker & Humbolt, Berlin 2008, str. 348 apod.; vychází z něj i novější doktrína k bezdůvodnému obohacení na Slovensku, např. V. Zoričáková: Neplatnosť a odstúpenie od zmluvy o prevode obchodného podielu a vyporiadanie medzi jej účastníkmi, Súkromné právo č. 2/2021, str. 59; F. Melzer, V. Zoričáková: Rozsudok Najvyššieho súdu SR sp. zn. 3 Obdo 57/2019 z 27. 11. 2019 (zmluva uzatvorená dozornou radou v mene spoločnosti a bezdôvodné obohatenie), Súkromné právo č. 5/2020, str. 200-206; anebo Ľ. Sisák: Uznesenie Najvyššieho súdu SR sp. zn. 1 Obdo 14/2019 z 28. 10. 2021, ZSP 13/2022 (medzinárodná právomoc pre nároky z bezdůvodného obohatenia), Súkromné právo č. 5/2022, pozn. č. 5.

[4] H.-J. Wieling: Bereicherungsrecht: Vierte, aktualisierte Auflage, Springer, Berlin – Heidelberg 2007, str. 13.

[5] Nevědomé rozmnožení majetku někoho jiného není kondikcí z plnění, ale typickou kondikcí nikoli z plnění, žalovatelnou přes skutkovou podstatu vynaložení nákladů ve prospěch jiného (k tomu viz dále).

[6] F. Schnauder: Leistung ohne Bereicherung? – Zu Grundlagen und Grenzen des finalen Leistungsbegriffs, in Archiv für die civilistische Praxis, 187. svazek, 1987, str. 142; S. Beck, op. cit. sub 3, str. 350-351; R. Knieper: Recht der Kondiktionen: vergebliche Versuche, Bereicherung zu rechtfertigen, Kritische Justiz č. 2/1980, str. 119.

[7] F. Melzer, V. Zoričáková, op. cit. sub 3, str. 204.

[8] Op. cit. sub 4, str. 14.

[9] J. D. Winkelhaus: Der Bereicherungsausgleich bei fehlerhafter Überweisung nach Umsetzung des neuen Zahlungsdiensterechts, Nomos, Baden-Baden 2012, str. 76.

[10] Viz Ch. Holzner: Leistungskondiktion oder Verwendungsanspruch? Zwei Streitfragen als Folge eines missverstandenen Leistungsbegriffs, Juristische Blätter č. 10/2020, str. 714; anebo H. G. Koppensteiner, E. A. Kramer: Ungerechtfertigte Bereicherung, 2. přepracované vyd., de Gruyter, Berlin 1988, str. 34.

[11] R. Welser: Vertretung ohne Vollmacht: zugleich ein Betrag zur Lehre von der culpa in contrahendo, Manz, Wien 1970, citováno dle Ch. Holzner, op. cit. sub 10, str. 714; stejně tak F. Kerschner in A. Fenyves, F. Kerschner, A. Vonkilch (hrsg): ABGB, §§ 1431 bis 1437, 3., Auflage des von H. Klang begründeten Kommentars, Verlag Österreich, Wien 2018, str. 91.

[12] Podrobněji Ch. Holzner, op. cit. sub 10, str. 717-721.

[13] Ke kritice viz podrobněji S. Beck, op. cit. sub 3, str. 371-372.

[14] F. Melzer in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III., § 419-654, Leges, Praha 2014, komentář k § 440, marg. č. 16, str. 64.

[15] To samozřejmě platí jen za předpokladu, že vrácení poskytnutého plnění nebylo smluvně ujednáno.

[16] Tato okolnost naproti tomu nehraje roli ohledně vzniku obohacení. Podmínka „na úkor“ obohaceného nebo jinými slovy podmínka bezprostřednosti majetkového přesunu totiž konkrétně pro obohacení spočívající v penězích znamená, že obohacený musel nabýt peněžních prostředků přímo sám, a ne prostřednictvím třetí osoby. Např. op. cit. sub 4, str. 46; shodně F. Melzer, K. Csach in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 3, str. 1327.

[17] Srov. např. Zprávu občanskoprávního kolegia NS ČSR ze dne 28. 3. 1975, č. j. Cpj 34/74; R 26/75: „O nárok na vydání bezdůvodného obohacení by šlo pouze tehdy, pokud by např. nikdo neodpovídal za škodu způsobenou dítětem, které něco odcizilo, aniž by byla možná vlastnická žaloba nebo aniž by mohl být požadován výtěžek z odcizené věci.“ Dále Zhodnotenie občianskoprávneho kolégia Najvyššieho súdu SSR zo dňa 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78; R 1/79: „Nárok na vydanie neoprávneného majetkového prospechu možno však uplatniť iba v tom prípade, ak nie sú podmienky pre dosiahnutie rovnakého uspokojenia z titulu nároku na náhradu škody.“ Z novější judikatury srov. např. usnesení NS ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3181/2013: „Právní teorie přitom již dávno dovodila, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu. Je proto třeba zdůraznit, že závazek z bezdůvodného obohacení vzniká pouze v případě, že mezi účastníky neexistuje jiný právní vztah, v jehož rámci zvláštní právní norma ukládá povinnost, která směřuje v podstatě ke stejnému cíli. O bezdůvodné obohacení pak nejde, je-li povinnost plnit dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena smluvně. Ustanovení o bezdůvodném obohacení lze aplikovat také teprve v situaci, v níž nejsou splněny ani předpoklady odpovědnosti za škodu. Bylo-li totiž obohacení získáno zaviněným protiprávním jednáním, popř. škodní událostí u objektivní odpovědnosti, vzniká poškozenému nárok na náhradu škody. Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení.“

Srov. též M. Škárová in J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák: Občanský zákoník, Komentář, 2. vyd., 1. svazek, C. H. Beck, Praha 2009, komentář před § 451, marg. č. 2, str. 1324, komentář k § 451, str. 1329, marg. č. 3.

[18] Rozsudek velkého senátu NS ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. Z navazující judikatury srov. např. usnesení NS ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4188/2016: „Jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků, je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita). Okolnost, že je tu více osob, kterým podle různých ustanovení zákona vznikla či mohla vzniknout současně závazková povinnost, není důvodem, který by vylučoval povinnost škůdce nahradit škodu, tj. újmu v majetkové sféře poškozeného. Případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu, způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení.“

[19] Pro podrobnosti viz F. Melzer: Konkurence nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, in M. Novotná, V. Zoričáková (eds.): Dve strany jednej mince – problémy na pomedzí deliktného, zmluvného a vecného práva, VEDA, Bratislava 2022, str. 56-76.

[20] F. Melzer, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 3, úvodní výklad před § 3006, marg. č. 103. Srov. též J. Schey: Die Obligationsverhältnisse des österreichischen allgemeinen Privatrechts, I. svazek, 3. sešit: Der Bevollmächtigungsvertrag (Auftrag), Manz, Wien 1907, str. 557; J. Sedláček in F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Díl IV., 1. vyd., V. Linhart, Praha 1936, komentář k § 1016, marg. č. 7, str. 618.

[21] Srov. s § 1009 OZO.

[22] F. Melzer, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 3, úvodní výklad před § 2909, marg. č. 72, 183.

[23] Tamtéž, úvodní výklad před § 2909, marg. č. 128 a násl., str. 193.

[24] Příspěvek je výstupem projektu APVV-20-0171 Konkurencia nárokov z deliktov a kvázideliktov v mimozmluvných vzťahoch a na pomedzí zmluvného a vecného práva.