Konec justičního ping-pongu v trestním řízení?

3. 9. 2024 Eva Dvořáková Žádné komentáře

Opakované rozhodování odvolacího soudu o vrácení věci soudu prvního stupně, které bývá tradičně označováno jako justiční ping-pong, je neblahým fenoménem, který negativně ovlivňuje rychlost a efektivitu dotčeného trestního řízení, stejně jako vnímání trestní justice v očích veřejnosti. Článek se zabývá předpoklady projevu justičního ping-pongu v trestním řízení, jeho normativními a judikatorními souvislostmi a zejména možnou budoucností tohoto negativního jevu. Mohl by jeho konec přinést postup konstruovaný Ústavním soudem či potenciální rekodifikace trestního práva procesního?

Z pohledu efektivity trestního řízení před soudem patří Česká republika mezi evropské premianty,[1] avšak veřejné mínění tomu spíše neodpovídá.[2] Veřejnost se neseznamuje se statistickými ročenkami či výsledky mezinárodního srovnání. Své názory na efektivitu trestní justice si utváří daleko spíše na základě mediálních výstupů, jejichž předmětem jsou často případy, které se určitým způsobem zkomplikovaly a trvají dlouho. Jedná se o menšinu kauz, které se délkou řízení významně vymykají.[3]

Existuje celá řada důvodů, proč některá trestní řízení trvají déle či jsou přímo zatížena průtahy. Jedním z nich je i opakované rozhodování odvolacího soudu o vrácení věci soudu prvního stupně,[4] které bývá tradičně označováno jako justiční ping-pong. Ačkoliv se v praxi zřejmě nejedná o hojně zastoupený jev,[5] je dobře viditelný i pro veřejnost, neboť jeho dopad na délku dotčeného trestního řízení může být enormní. Jde proto o jev, který si zaslouží pozornost. Cílem tohoto článku je analyzovat, čím je vznik justičního ping-pongu podmíněn, jak mu lze zabránit a zejména jaká je budoucnost tohoto neblahého fenoménu. Blíží se jeho konec?

Normativní podhoubí justičního ping-pongu

Možnost vzniku justičního ping-pongu souvisí v první řadě s otázkou, zda odvolací soud v případě zrušení rozsudku soudu prvního stupně rozhoduje ve věci sám, nebo věc tomuto soudu vrací k novému projednání a rozhodnutí. V obecné rovině je tak určující míra uplatnění apelačního a kasačního principu v odvolacím řízení. V účinném znění trestního řádu[6] se dominantně uplatňuje apelační princip.[7] Základní vyjádření tohoto normativního nastavení je obsaženo v § 259 odst. 1 tr. řádu, podle něhož může odvolací soud vrátit věc soudu prvního stupně jen za splnění stanovených podmínek. Preferováno je tak samostatné rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně je výjimkou v odůvodněných případech. Zajímavé je, že do konce roku 2001 byla situace přesně opačná, když podle citovaného ustanovení odvolací soud věc zpravidla vrátil soudu prvního stupně, a převažovalo tak uplatnění kasačního principu.[8] Apelační princip se projevuje i v dalších ustanoveních účinného trestního řádu. Zmínit je třeba zejména právní úpravu dokazování v řízení před odvolacím soudem. Zatímco dříve § 263 odst. 6 tr. řádu stanovil, že důkazy se před odvolacím soudem zpravidla neprovádějí, od 1. 1. 2002 se počítá s tím, že odvolací soud důkazy provádí, pokud nejde o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.[9]

Přestože apelační princip převládá, zůstávají v právní úpravě odvolání patrné i prvky principu kasačního. Odvolání tak může být označováno jako opravný prostředek tzv. smíšeného typu.[10] Kasační princip se projevuje tam, kde odvolací soud nemůže po zrušení rozsudku rozhodnout ve věci sám, ale musí věc vrátit nalézacímu soudu. To může mít dvě základní příčiny.

První omezení spočívá v tom, že odvolací soud by neměl zcela nahrazovat činnost soudu prvního stupně prováděním dokazování v rozsahu, který odpovídá nebo se blíží opakování hlavního líčení. To vyplývá z § 259 odst. 1 tr. řádu a ve vztahu k provádění dokazování je tento požadavek zdůrazněn v § 263 odst. 6 tr. řádu. Je však třeba mít na paměti, že vrácení věci soudu prvního stupně má být výjimkou, nikoliv pravidlem, a uplatnit by se tak mělo pouze ve výjimečných případech, kdy vady není možné pro rozsah vhodně napravit ve veřejném zasedání odvolacího soudu.[11] Odvolací soud přitom může z tohoto důvodu rozsudek zrušit i poté, co již sám některé důkazy provedl. Typicky v situaci, kdy až po jejich provedení vyvstane potřeba provést další rozsáhlé dokazování.[12]

Za druhé, zákon odvolacímu soudu zapovídá ve vymezených případech rozhodnout samostatně, i kdyby to zjištěný skutkový stav jinak umožňoval. Jedná se o případy uvedené v § 259 odst. 5 tr. řádu. Odvolací soud nemůže uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž ho nalézací soud zprostil obžaloby, a nesmí ani uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým jej mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně. Tzn., že posoudit skutek podle těžší právní kvalifikace oproti obžalobě může odvolací soud, pouze byl-li obžalovaný na možnost takového právního posouzení upozorněn soudem prvního stupně podle § 190 odst. 2 tr. řádu.[13] Sám odvolací soud takové upozornění učinit nemůže.[14]

Pro tato omezení existují dobré důvody. Pakliže by mohl odvolací soud vydat pro obžalovaného významně nepříznivější rozsudek oproti rozsudku soudu prvního stupně, byl by obžalovaný připraven o možnost podat proti takovému rozhodnutí řádný opravný prostředek (odvolání) a v jeho rámci adekvátně reagovat rozvinutím své obhajoby.[15] Na druhou stranu právě zabránění odvolacímu soudu v samostatném rozhodnutí ve věci v situaci, kdy zjištěný skutkový stav takové rozhodnutí jinak umožňuje, otevírá často dveře justičnímu ping-pongu. Jde však jen o jednu z podmínek, která musí být splněna, aby se tento fenomén v řízení projevil.

Kasační závaznost a její limity

Je-li věc odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neznamená to, že se taková výměna bude opakovat. Jakkoliv je i první zrušení rozsudku nalézacího soudu nežádoucí, neboť ideálně by nalézací soudy měly rozhodovat správně, a v případném odvolacím řízení by tak měl napadený rozsudek vždy obstát, nelze v praxi výskytu různých vad zabránit a zrušení rozsudku je přirozený a předpokládaný výsledek odvolacího řízení odpovídající jeho smyslu, resp. smyslu opravného řízení obecně.[16] Vzniklé vady by však měly být v odvolacím řízení odstraněny, a pokud je z některého z výše uvedených důvodů neodstranil sám odvolací soud, má tak učinit soud nalézací. Pakliže se tak nestane a odvolací soud musí věc soudu prvního stupně vracet opakovaně, jedná se o zcela nežádoucí procesní vývoj. Proč k němu dochází?

Odvolací soud může rozsudek soudu prvního stupně zrušit podruhé buďto pro vady, které mu vytkl již v prvním zrušujícím rozhodnutí, nebo pro vady jiné. Ve druhém případě lze pak ještě odlišit, zda se těchto nových vad dopustil soud prvního stupně až v řízení po vrácení věci odvolacím soudem, nebo již předtím. Dopustil-li se jich již před vyhlášením prvního rozsudku, který byl následně zrušen v odvolacím řízení, přičemž se jedná o vady, kterými se měl odvolací soud zabývat podle § 254 odst. 1 tr. řádu, je chybou odvolacího soudu, že mu tyto vady nevytkl již v prvním zrušujícím rozhodnutí.[17]

Co když ale odvolací soud nalézacímu soudu dané vady vytkl, a ten je přesto nenapravil? Tato otázka souvisí úzce s problematikou kasační závaznosti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. s pokyny odvolacího soudu nalézacímu soudu a jejich limity. Podle § 264 odst. 1 tr. řádu je nalézací soud poté, co mu byla věc vrácena, vázán právním názorem odvolacího soudu. Současně má povinnost provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. V zásadě tak platí, že pokud se soud prvního stupně pokyny odvolacího soudu neřídí a zatvrzele si trvá na svém pohledu na věc, postupuje v rozporu s trestním řádem. Musí-li v důsledku toho odvolací soud věc vracet opakovaně, je to právě nalézací soud, kdo je za nastalý justiční ping-pong a s ním spojené průtahy v řízení zodpovědný. Odvolací soud může v takovém případě využít oprávnění stanovené v § 262 tr. řádu a nařídit, aby věc projednal soud prvního stupně v novém složení senátu. Ústavní soud opakovaně posvětil, že tak může učinit již při druhém vrácení věci, je-li z postoje nalézacího soudu zjevné, že u něj není vůle se závazným právním názorem odvolacího soudu řídit.[18] Ve zcela výjimečných případech[19] pak může odvolací soud podle téhož ustanovení nařídit, aby věc projednal jiný soud téhož druhu a stupně v jeho obvodu.[20]

Ne vždy je ale vina na straně nalézacího soudu. Kasační závaznost, resp. pokyny odvolacího soudu určené soudu nalézacímu, mají své limity. Jsou-li překročeny, nelze soudu prvního stupně vyčítat, že se právním názorem odvolací instance neřídí, neboť v opačném případě by se spolupodílel na postupu, který je v rozporu s ústavně zaručenými právy. Tato situace může nastat tehdy, kdy se pokyny odvolacího soudu týkají hodnocení důkazů. Takové pokyny nejsou obecně vyloučeny, je však třeba pečlivě zkoumat jejich povahu. Směřují-li pouze k zajištění správného postupu a náležitých standardů při hodnocení důkazů soudem prvního stupně,[21] problém nevzniká. Jakmile se ale týkají přímo podstaty hodnocení důkazů, kterou je vyvozování skutkových zjištění, platí pro odvolací soud poměrně zásadní omezení. To je stanoveno v § 263 odst. 7 tr. řádu a spočívá v tom, že odvolací soud může při změně nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které sám provedl. V případě důkazů, které provedl pouze nalézací soud, je vázán tím, jak je hodnotil tento soud. Toto omezení je uplatněním zásady bezprostřednosti[22] a vychází zřejmě z opodstatněného přesvědčení zákonodárce, že soud, který důkazy provedl při ústním jednání, je lépe kvalifikován k jejich hodnocení než soud, který informace o nich čerpá pouze ze spisového materiálu. Popsaný zákaz pokynů odvolacího soudu ke konkrétnímu výsledku hodnocení důkazů byl opakovaně zdůrazněn v judikatuře Ústavního soudu[23] i Nejvyššího soudu.[24]

Není překvapivé, že typicky v situaci, kdy nalézací soud zprostí obžalovaného obžaloby, s čímž se odvolací soud neztotožní, se jedná často právě o rozdílné hodnocení důkazů. Uvedená právní úprava, jakkoliv je opodstatněná, může vést k takřka patové situaci mezi soudy obou instancí. Je-li ze strany odvolacího soudu řešena nařízením, aby věc projednal jiný senát, či dokonce jiný soud, jde o nezákonný postup, který je dokonce v rozporu s ústavním pořádkem.[25] Jak lze tedy takovou situaci řešit?

Přelomový nález Ústavního soudu

Na tuto otázku přináší jednu z možných odpovědí nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22.[26] Ústavní soud jím dal za pravdu stěžovatelce, která byla odsouzena v kauze zatížené projevem justičního ping-pongu, přičemž namítala, že odvolací soud vyvíjel na soud prvního stupně neústavní tlak, v jehož důsledku soud prvního stupně kapituloval a uznal ji vinnou stíhaným skutkem. Právní názory, které Ústavní soud v rámci projednávání této ústavní stížnosti zaujal, mají nicméně obecný judikatorní význam.

Ústavní soud se nejprve zabýval již zmiňovanými pokyny odvolacího soudu, které se týkají dokazování. S odkazem na právní úpravu a svou předchozí judikaturu zdůraznil, že odvolací soud nesmí ukládat nalézacímu soudu pokyny týkající se výsledku dokazování, pokud důkazy sám neprovedl. Výsledkem dokazování je přitom třeba rozumět již zmiňované vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů. Ústavní soud zde naráží na častý jev spočívající v tom, že odvolací soud, vědom si tohoto zákazu, neukládá takové pokyny přímo, ale snaží se dosáhnout jiného výsledku dokazování soudem prvního stupně zastřeně. I takový postup je podle Ústavního soudu v rozporu s ústavním pořádkem. V cit. nálezu Ústavní soud formuloval demonstrativní výčet 10 typových případů zastřených pokynů. Jedná se např. o situaci, kdy odvolací soud přichází po splnění pokynů s novými pokyny, které se týkají skutečností či důkazů, ohledně nichž se od prvního rozhodnutí nic nezměnilo, popř. ukládá ohledně stejné skutečnosti či důkazu opakovaně neurčité a obecné pokyny (např. důkladněji zvážit, více se zabývat, pečlivě odůvodnit) bez ohledu na to, že soud prvního stupně již v tomto směru vynaložil zvláštní úsilí. Dalším příkladem je uplatňování rozdílného standardu přísnosti ve vztahu k argumentaci soudu prvního stupně podle toho, zda se týká skutkových závěrů, s nimiž odvolací soud souhlasí, či nikoliv.

Jakkoliv jsou prezentované závěry Ústavního soudu ohledně zastřených pokynů pro praxi přínosné, nejedná se o důvod, proč má citovaný nález natolik zásadní význam. Ten mají až následující pasáže odůvodnění. Ačkoliv již konstatoval porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky, pokračoval totiž Ústavní soud dalšími úvahami. Uvedl, že závěry, ke kterým dospěl, není možné vykládat tak, že dokazování a vyvozování skutkových zjištění je svěřeno toliko soudům prvního stupně, ani že vady v dokazování nemohou být předmětem odvolacího přezkumu. Současně odmítl, že by měla být umožněna výše popisovaná patová situace mezi soudy obou instancí v případě neshody ohledně skutkových zjištění. Na podkladě tohoto východiska pak Ústavní soud formuloval dva důležité závěry.

Nejprve uvedl, že účinná právní úprava preferuje napravení zjištěných vad přímo odvolacím soudem, což by podle Ústavního soudu mělo být aplikováno i na vady v dokazování. Proto má-li odvolací soud pochybnosti o skutkových zjištěních soudu prvního stupně, může ve veřejném zasedání zopakovat důkazy, z nichž nalézací soud tyto skutkové závěry učinil, a popř. provést i další důkazy, které provedeny nebyly. Takto může sám změnit skutkové závěry a na jejich základě ve spojení se skutkovými závěry nalézacího soudu (ve vztahu k nimž důkazy neprováděl, a je tak jimi vázán) dosáhnout nového skutkového stavu.

Tento názor logicky plyne přímo z účinné právní úpravy, tak, jak byla výše představena. Pakliže mezi nalézacím a odvolacím soudem nepanuje shoda ve skutkových otázkách, je skutečně rychlejší a efektivnější, provede-li odvolací soud příslušné důkazy sám, čímž vady ve zjištění skutkového stavu napraví. Postupuje-li tak, je vznik justičního ping-pongu vyloučen. Minimálně tedy tam, kde na základě dostatečně a správně zjištěného skutkového stavu může odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve věci sám rozhodnout. Co ale když tak učinit nemůže, neboť mu to zapovídá § 259 odst. 5 tr. řádu? I na to přinesl citovaný nález odpověď.

Ústavní soud považuje právní úpravu obsahující limitace samostatného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci podle § 259 odst. 5 tr. řádu za „poněkud nešťastnou a kostrbatou“, neboť dosažení nového skutkového stavu odvolacím soudem může mít přímý vliv na rozhodnutí ve věci jen tehdy, kdy toto rozhodnutí může učinit sám odvolací soud. Přesto podle Ústavního soudu platí, že pokud je v takovém případě věc po dosažení nového skutkového stavu vrácena soudu prvního stupně a ten již další dokazování neprovádí, právo na obhajobu nepřeváží nad vázaností právním názorem odvolacího soudu. Proto pakliže skutkový stav již nedozná změn, není porušením práva na obhajobu, že možnost argumentace byla pro obžalovaného v opakovaném hlavním líčení značně omezená.

Zde přichází na řadu nejodvážnější závěr, který je v citovaném nálezu obsažen. Podle Ústavního soudu totiž v případě, kdy odvolací soud dospěl k novému skutkovému stavu, přičemž možnosti dokazování již byly vyčerpány a skutkový stav byl zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí bez důvodných pochybností, avšak samostatné rozhodnutí ve věci zamezuje odvolacímu soudu § 259 odst. 5 tr. řádu, nebrání ústavní pořádek tomu, aby odvolací soud vrátil věc soudu prvního stupně a zavázal jej k uznání obžalovaného vinným určitým trestným činem. V takovém případě je pak nalézací soud povinen vycházet ze skutkového stavu ustáleného odvolacím soudem a nesmí provádět další dokazování jen proto, aby si obhájil jiné rozhodnutí. Dokazovat tak může po takovém vrácení věci pouze tehdy, kdy si to vyžádá změna okolností, resp. obecně procesní vývoj. To jinými slovy znamená, že odvolací soud může závazně nařídit soudu prvního stupně, jak přesně má rozhodnout o vině obžalovaného, přičemž možnost odchýlit se od tohoto závazného právního názoru je značně omezená.

Tento závěr je zcela přelomový. Je pravda, že trestní řád nezakazuje soudu druhého stupně uložit nalézacímu soudu pokyn k uznání obžalovaného vinným konkrétním trestným činem a nic takového není dovozováno ani v judikatuře.[27] Ústavní soud navíc ve prospěch svého názoru předložil důkladnou ústavněprávní argumentaci. Samozřejmě také platí, že odvolací soudy běžně na základě § 264 odst. 1 tr. řádu dosahují odsouzení obžalovaného. Přesto však takto tvrdý postup odvolacího soudu, který kombinace přímého pokynu k odsouzení spolu s praktickým vyloučením možnosti odchýlit se od splnění tohoto pokynu zajisté představuje, nebyl dosud v judikatuře obdobně explicitně podpořen.[28] Zajímavé je to tím spíše, že se nejedná o pouhé aprobování daného postupu v konkrétním případě, ale o jeho konstrukci Ústavním soudem.

Na jednu stranu sice Ústavním soudem popsaný postup nabízí efektivní způsob, jak může odvolací soud prosadit svou vůli při názorovém rozkolu se soudem prvního stupně a zajistit přitom plynulé a rychlé trestní řízení nezatížené projevem justičního ping-pongu. Na druhou stranu se nelze zbavit pochybnosti, zda nedochází k vyprázdnění zákonné právní úpravy § 259 odst. 5 tr. řádu. Role nalézacího soudu se zde totiž redukuje na pouhého vykonavatele vůle soudu odvolacího. Oproti samostatnému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci je zde pramalý rozdíl. Argumentační prostor obžalovaného je v hlavním líčení po vrácení věci soudu prvního stupně v takovém případě minimální a právo podat odvolání proti novému rozsudku mu sice zůstává, avšak faktická efektivita takového opravného prostředku je sporná, když materiálně je původcem obsahu rozsudku odvolací soud, který o odvolání rozhoduje.

Otázkou je, zda se právní názor Ústavního soudu vyjádřený v cit. nálezu nakonec ujme. Jednak z pohledu navazující judikatury nejen Ústavního soudu, ale zejména v každodenní aplikační praxi odvolacích soudů. Na jejich činnost klade postup vymezený Ústavním soudem zvýšené nároky. Z praxe je známo, že soudci odvolacích soudů se ne vždy staví kladně k provádění (rozsáhlejšího) dokazování v odvolacím řízení, a tím spíše tak možná nebudou chtít postupovat v případě, kdy věc musí být stejně vrácena soudu prvního stupně z důvodu podle § 259 odst. 5 tr. řádu. Ačkoliv je zatím brzy na konečné hodnocení, lze minimálně na úrovni poznatků z praxe o hojné aplikaci pojednávané koncepce Ústavního soudu úspěšně pochybovat.

Jaký vývoj lze očekávat do budoucna?

Výše uvedené úvahy vedou nutně k zamyšlení, zda by se právní úprava neměla změnit. Může-li být obsah § 259 odst. 5 tr. řádu do značné míry vyprázdněn, nemohlo by rovnou dojít k jeho vypuštění ze zákona? Rekodifikaci trestního práva procesního nelze minimálně v tomto volebním období Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR očekávat, neboť vláda se rozhodla návrh nového trestního řádu nepředkládat do legislativního procesu.[29] Přesto však zůstává naděje, že výsledky současné rekodifikační komise, která zahájila svou činnost již v roce 2014,[30] nepřijdou vniveč a bude s nimi dále pracováno.

Z hlediska tématu tohoto článku má tato skutečnost podstatný význam. Koncept paragrafového znění nového trestního řádu, který je zveřejněn na webovém portálu justice.cz, totiž výslovně dovoluje odvolacímu soudu učinit i ta rozhodnutí, která mu byla doposud podle § 259 odst. 5 tr. řádu zapovězena.[31] Odvolací soud by již mohl při řádně zjištěném skutkovém stavu vždy rozhodnout ve věci sám. Taková změna by měla potenciál omezit opakované vracení věci soudu prvního stupně na úplné minimum případů. Justiční ping-pong by se mohl stát tématem minulosti.

Je však otázkou, zda je taková změna vhodná a zda náhodou negativní dopady s ní spojené nad tímto pozitivním efektem nepřeváží. Již výše bylo uvedeno, že současný § 259 odst. 5 tr. řádu má zabezpečit, aby odvolací soud sám nerozhodl rozsudkem pro obžalovaného podstatně nepříznivějším oproti rozsudku nalézacího soudu. Prvek překvapivosti, který s sebou takové rozhodnutí nese, totiž hrozí významným zásahem do práva na obhajobu, neboť obžalovaný je zbaven možnosti podat proti takovému rozsudku řádný opravný prostředek a rozvinout proti němu odpovídající argumentaci.

V citovaném konceptu nového trestního řádu je na tento problém částečně reagováno stanovením nového zvláštního důvodu dovolání. To by mohl obžalovaný podat vždy, kdy by jej odvolací soud uznal vinným skutkem, pro nějž byl nalézacím soudem zproštěn obžaloby.[32] Pakliže byl za takový skutek současně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, výkon trestu by se ex lege odložil až do rozhodnutí o podaném dovolání, ledaže by obžalovaný požádal o bezodkladný výkon trestu.[33]

Takové řešení lze však jen těžko přijmout bez výhrad. Jednak proto, že problém vlastně pouze přesouvá o jeden stupeň soudní soustavy výše. Zejména se ale jedná o nekoncepční zneužití institutu dovolání. To má sloužit k nápravě zásadních právních vad rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení a současně má sjednocovat rozhodovací praxi a vytvářet judikaturu.[34] Stavění Nejvyššího soudu do pozice třetí instance jde proti smyslu role, kterou by měl tento soud v trestním řízení zastávat.

S posílením samostatné rozhodovací činnosti odvolacího soudu je spojena i celá řada dalších problémů, ať už jde o rozdrobení procesu dokazování, které vede nutně k jeho znepřehlednění, či o snížení tlaku na bezchybné provedení hlavního líčení, což může v důsledku snížit kvalitu řízení před soudem prvního stupně.[35]

Znamená to, že je třeba takové změny, budou-li nakonec navrženy, odmítnout? Ne nutně. Je spíše nutné konstatovat, že ideální právní úprava neexistuje. Jak bylo řečeno na začátku tohoto článku, souvisí otázka justičního ping‑pongu s poměrem prvků apelačního a kasačního principu. Ve výsledku tak nejde o nic jiného než o vážení jednotlivých základních zásad trestního řízení a hodnot v nich obsažených. Je-li jedna hodnota upřednostněna, zpravidla musí jiná ustoupit. Zásada rychlosti trestního řízení je sice jednou ze základních zásad, které se v trestním řízení prosazují,[36] avšak nikoliv zásadou jedinou, ani zásadou hlavní.[37]

Závěr

Blíží se tedy konec justičního ping-pongu? Na to není jednoznačná odpověď. Současná právní úprava jeho projevy umožňuje. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, sice nabízí mechanismy, kterými je možné i de lege lata tento neblahý fenomén do značné míry potlačit, avšak to by předpokládalo, že si soudy vezmou poměrně přelomový přístup prezentovaný Ústavním soudem za svůj a budou jej hojně aplikovat. O tom, že se tak stane, je možné pochybovat.

Za justičním ping-pongem tak může udělat tlustou čáru zřejmě pouze zákonodárce, který však aktuálně aktivitou v tomto směru neoplývá. Příslušná změna nicméně byla připravena v rámci konceptu nového trestního řádu z pera současné rekodifikační komise a je možné, že v budoucnu bude v tomto duchu navržena. Ani takový vývoj by však nebyl čistě pozitivní. Proč? Protože ideální model odvolacího řízení, který s sebou nenese žádná úskalí, zkrátka neexistuje.[38]

JUDr. Adam Kobyljanský je právním čekatelem Městského státního zastupitelství v Praze a externím doktorandem na PF UK v Praze.

Ilustrační foto: Pixabay

[1] Council of Europe, European Commission for the Efficiency of Justice (CEPEJ): European judicial systems CEPEJ Evaluation Report, Part 2, Country profiles, Strasbourg 2022, online [cit. 6. 1. 2024], dostupné z: 1680a86276 (coe.int)

[2] Aktuálních a relevantních průzkumů veřejného mínění v této oblasti se bohužel nedostává. Lze odkázat na starší studii, přičemž výrazné zlepšení nelze důvodně předpokládat. Viz P. Zeman: Názory a postoje občanů v oblasti trestní politiky, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 2010, str. 84.

[3] Ve výročních statistických zprávách Ministerstva spravedlnosti je mj. sledována délka řízení s percentilem 90, tj. řízení, která trvají déle než 90 % všech řízení. Délka těchto řízení (jak v případě řízení před soudem prvního stupně, tak v případě odvolacího řízení) se pohybuje na úrovni dvojnásobku až trojnásobku průměrné délky řízení. Medián délek řízení je však vždy o něco kratší. Viz Ministerstvo spravedlnosti: České soudnictví 2022: Výroční statistická zpráva, Praha 2023, online [cit. 6. 1. 2024], dostupné z: https://justice.cz/documents/2509270/0/Ceske_soudnictvi_2022_verze_k_publikaci.pdf/510f7a37-4987-4fe7-9a2a-3a710cd9f406.

[4] To vyplynulo i z autorovy analýzy judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jejíž výsledky byly zatím zveřejněny částečně. Viz A. Kobyljanský: Data o průtazích a obstrukcích v trestním řízení v České republice v rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva, Trestněprávní revue č. 2/2023, str. 117.

[5] Datová studie, která by výskyt tohoto jevu kvantifikovala, zatím nebyla publikována. Z pohledu praxe lze ovšem odhadovat, že se justiční ping–pong týká pouze malé části trestních věcí projednávaných před soudy.

[6] Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“).

[7] F. Púry: Odvolání, in J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol.: Trestní právo procesní, 7. vyd., Wolters Kluwer ČR, Praha 2019, str. 609.

[8] Rovněž podle předcházejícího trestního řádu z roku 1956 (zákon č. 64/1956 Sb.) kasační princip dominoval, když dotčená právní úprava byla prakticky stejná jako ta podle současného trestního řádu na počátku jeho účinnosti.

[9] Uvedené změny právní úpravy odvolání s účinností od 1. 1. 2002 byly provedeny zákonem č. 265/2001 Sb. v rámci dodnes největší novelizace trestního odvolacího řízení. Ta přinesla i další změny. Např. v § 259 odst. 3 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001 bylo předpokládáno možné doplnění skutkového stavu odvolacím soudem, zatímco po zmíněné novele zákon počítá i s jeho změnou.

[10] Jedná se o opravný prostředek založený na kombinaci apelačního a kasačního principu. Viz např. P. Langer: Principy způsobu vyřizování odvolání v trestních věcech, aneb dát přednost apelaci nebo kasaci? Trestněprávní revue č. 8/2006, str. 222.

[11] Srov. F. Púry: § 259, in P. Šámal a kol: Trestní řád, 7. vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 3 080.

[12] Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 4 To 928/2001 (uveřejněné pod č. 2/2003 Sb. rozh. tr.).

[13] Viz § 225 odst. 2 tr. řádu.

[14] Op. cit. sub 7, str. 662.

[15] Srov. P. Langer, op. cit. sub 10, str. 224.

[16] F. Púry: Obecné výklady o přezkoumávání rozhodnutí, in op. cit. sub 7, str. 584.

[17] V komentářové literatuře se lze setkat s názorem, že chybou je pouze to, když se odvolací soud nevypořádá před vrácením věci s dalšími v odvolání vytýkanými vadami, a to s odkazem na přezkumnou povinnost odvolacího soudu vymezenou celým rozsahem odvolání. Podle mého názoru se však jedná o chybu ve všech případech, kdy není vyčerpán rozsah přezkumné činnosti stanovený v § 254 odst. 1 tr. řádu, tedy i v případech nevytýkaných vad, které mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. I tyto vady totiž zákonitě musí být napraveny, a mohou tak vést k opakovanému vrácení věci soudu prvního stupně. Srov. F. Púry: § 259, in op. cit. sub 11, str. 3 081.

[18] Naposledy viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 587/23.

[19] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. III. ÚS 90/95.

[20] K tomu došlo např. v nechvalně známé kauze Tempel. V té Ústavní soud přikázání věci jinému soudu prvního stupně aproboval, aby svůj postoj následně po intervenci Evropského soudu pro lidská práva revidoval. Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1913/07, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20.

[21] Srov. § 2 odst. 6 tr. řádu.

[22] Srov. § 2 odst. 12 tr. řádu.

[23] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06.

[24] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91.

[25] Nález Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20.

[26] Ústavní soud rozhodl v tříčlenném senátu. Soudcem zpravodajem byl Jaroslav Fenyk, předsedou senátu Jan Filip a jeho posledním členem Radovan Suchánek.

[27] Jistou výjimku představuje názor Evropského soudu pro lidská práva vyjádřený v rozsudku ze dne 25. 6. 2020, Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12. Ten zde s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že „[odvolací soud] nesmí za žádných okolností udělovat pokyny soudu prvního stupně v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obžalovaného“. Není však zřejmé, o jaký konkrétní judikát Ústavního soudu Evropský soud pro lidská práva svůj názor opírá, přičemž jakéhokoliv odůvodnění v tomto směru se v cit. rozsudku nedostává. Lze tak předpokládat, že se nejedná o relevantní názor zastávaný v judikatuře vyšších soudů, ale spíše o chybu.

[28] Některá rozhodnutí vyšších soudů se tomuto přístupu blíží, byť pouze vzdáleně a nepřímo. Zmínit je možné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 41/2000, kterým Ústavní soud odmítl návrh senátu Krajského soudu v Plzni na zrušení § 270 odst. 4 tr. řádu, podle něhož je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jedná se tedy o obdobnou právní úpravu, která platí ve vztahu ke kasační závaznosti názoru odvolacího soudu. Senát Krajského soudu v Plzni tehdy argumentoval mj. rozporem se zásadou presumpce neviny, neboť v tomto konkrétním případě závazný právní názor Nejvyššího soudu prakticky znemožňoval jiné rozhodnutí než potvrzení viny. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožnil, bohužel však vlastní argumentace mnoho nenabídl, když pouze obecně uvedl, že „zjevná neopodstatněnost návrhu na zrušení napadeného ustanovení plyne ze skutečnosti, že napadené ustanovení je zcela ve shodě s účelem trestního řádu“.

[29] M. Dolejší: Novela trestního řádu má zabránit soudním ping-pongům, nový kodex ale Blažek odkládá. Podle Lásky je to chyba, Česká televize, 17. 9. 2023, online [cit. 11. 6. 2024], dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/novela-trestniho-radu-ma-zabranit-soudnim-ping-pongum-novy-kodex-ale-blazek-odklada-podle-lasky-je-t-1971.

[30] Rekodifikace trestního práva procesního, Praha 14. 10. 2022, online [cit. 6. 1. 2024], dostupné z: https://justice.cz/web/msp/rekodifikace-trestniho-prava-procesniho.

[31] Ust. § p22 odst. 3 konceptu nového trestního řádu. Viz Ministerstvo spravedlnosti ČR: Rekodifikace trestního práva procesního, Praha 14. 10. 2022, online [cit. 6. 1. 2024], dostupné z: https://justice.cz/web/msp/rekodifikace-trestniho-prava-procesniho.

[32] Ust. § q2 odst. 2 cit. konceptu nového trestního řádu.

[33] Ust. § q1 odst. 5 cit. konceptu nového trestního řádu.

[34] Srov. F. Púry: Dovolání, in op. cit. sub 7, str. 686.

[35] Srov. J. Koudelka: Kritika návrhu nového českého trestního řádu v části týkající se řádných opravných prostředků, Soudce č. 1/2021, str. 12.

[36] Ust. § 2 odst. 4 tr. řádu.

[37] J. Jelínek: Zásada rychlosti trestního řízení, Kriminalistika č. 1/2003, str. 19.

[38] Příspěvek vznikl za podpory Grantové agentury UK v rámci projektu č. 151523 s názvem Rychlost soudního řízení ve věcech trestních: průtahy a obstrukce, který je řešen na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.