Před nedávnem jsem se dvěma kolegy advokáty a dvěma soudci zkoušela advokátní koncipienty a během dvou zkušebních dnů jsme dvě třetiny adeptů vyhodili. Celých těch čtrnáct dní, které od té doby uplynuly, přemýšlím, jak je to možné, co to způsobilo a kdo za to může.

Nemohlo to být přísností naší komise – všech pět zkušebních komisařů bylo vlídných a laskavých, otázky byly praktické a nikdo z nás se nesnažil nachytat adepty na špeky či přílišné odbornosti, což osobně potvrdili i dva školitelé, kteří se na své svěřence přišli podívat a celé zkoušce přihlíželi. Nikdo z nás nebazíroval na znalosti čísel zákonů, paragrafů ani právních definic. Většina členů komise jsou dlouholetí zkušební komisaři, pokládáme stále stejnou sadu přibližně stovky otázek, které povětšinou začínají slovy: „Představte si, že za vámi přijde klient a chce po vás…“ Anebo: „V přehledu vaší praxe jsem si přečetla, že jste řešil… můžete mi popsat, o co šlo a jak jste postupoval?“

Tak proč, proboha, tentokrát zkoušku dvě třetiny adeptů neudělaly? Zkouším koncipienty od roku 2002, a tak mám srovnání, které bohužel pro ty mladší nevyznívá nijak příznivě ani přívětivě. Poslední desetiletí sleduji klesající úroveň znalostí, schopnosti se vyjadřovat, šikovnosti reagovat na praktické otázky a obecné povědomosti o českém právním řádu. Ach, jak ráda bych si s adeptem u zkoušky povídala i o něčem nadstavbovém, o principech, o záměrech, o tvorbě legislativy. Povětšinou jsem ale ráda, když adept jednou větou osvědčí, že aspoň trochu ví, na co se ho ptám. A to zkouším předpisy o advokacii – tedy etiku, vztah ke klientovi a základní principy advokátní práce. Takové základy by měl mít advokátní koncipient přece v malíčku, protože dennodenně po dva roky žije právě tím a se svým školitelem si své postoje neustále ověřuje. Nedělá-li to, pak je to i jeho chyba.

Jistě, práva je čím dál více, stejně jako právních odvětví a povinných i doporučených norem, které koncipient musí znát, aby z advokátní zkoušky uspěl. Jenže ono jde podle všeho o projev trendu poněkud obecnějšího. Pokles znalostí hlásí pedagogové z právnických fakult, ale také třeba z medicíny a z lékařských atestací. Těch několik procent výjimečných studentů se v každé třídě objevuje stále. I my jsme jednoho skvělého adepta odměnili vysvědčením „prospěl výtečně“, ale většina či průměr je k mé obrovské lítosti stále slabší. A bude hůř. Základní školy hlásí rostoucí skupinu dětí, které nejsou schopny porozumět psanému textu. Co si počneme, až takové děti dospějí až k nám?

Před několika lety zavedla ČAK psané testy. Jak je možné, že naprostá většina koncipientů složí písemný test „na výbornou“, ba dokonce před časovým limitem, ale při ústní zkoušce z praktické aplikace práva pohoří? Co děláme při jejich přípravě špatně? Hlavou se mi honí desítky otázek: „Mohou za to jejich rodiče? Nebo oni sami – jsou na sebe méně tvrdí? Nemají ambice být výborní a uspět? Je to tím, že obecný trend ve společnosti je vyžadovat méně? Je dnes fakultní učivo mírnější? Jsou na ně profesoři méně tvrdí? Jsou koncipienti v advokátních kancelářích příliš specializovaní? Mají vůbec nějaké studijní volno nezbytné k závěrečné přípravě na advokátní zkoušku? Tlačí na ně jejich školitelé, aby na sobě intenzivně pracovali? Proč vlastně školitelé své koncipienty až na dvě výjimky nedoprovázeli ke zkoušce? Proč je nezajímalo, jak jsou vyškolení, jak jsou šikovní, zda vůbec mají šanci v tvrdé advokátní konkurenci a ve vysoce zátěžovém prostředí před soudy v advokacii uspět?“

Možná je dnešní neúspěch advokátních koncipientů celospolečenský rys: zvolnili jsme. Jsme méně nároční i na své děti a mládež obecně. Umetáme jim všechny cestičky a zoufale se snažíme, aby nezažily stres, konkurenční boj, prohru, aby si nemusely sáhnout až na hranice svých sil. Přestali jsme známkovat, což možná pomohlo těm nejslabším, jimž jsme pozvedli sebevědomí. Přecházíme od ústních zkoušek k písemným testům, čímž netestujeme jejich psychickou odolnost ani komunikační dovednosti. A písemné testy se dají mnohem lehčeji našprtat jako u zkoušky z autoškoly. A když většina u zkoušky neuspěje, máme tendenci snižovat laťku, aby ten negativní výsledek nebyl tak křiklavý.

Tak u mě tedy, moderní progresivisté, s tímto tlakem neuspějete. Život totiž ani dnes není žádné peříčko. Advokacie je těžká profese s obrovskou psychickou zátěží, jež vyžaduje odolného ducha, spoustu vědomostí a značnou praxi. Je třeba se celý život učit, odříkat si, pracovat na sobě, popohánět se a zlepšovat se. Bez těchto vlastností neuspějete ani v životě, natož v advokacii.

A to mluvíme „jen“ o advokacii. O oboru, v němž jde „jen“ o mnoho peněz, o otázky cti či o osobní svobodu nebo žalář. Ráda bych věděla, jak se popasuje medicína s poklesem znalostí a dovedností mediků a s jejich neochotou pracovat víc než jen osm hodin denně. V medicíně a v mnoha dalších oborech jde totiž o zdraví a o životy. Proto ani naše komise nemohla přivřít všechny oči a všechny ty slabé a ještě slabší koncipienty prostě a jednoduše „nechat projít“.

Ale jako společnost, jako stav, jako vzdělavatelé jsme určitě něco zanedbali. Tak bychom v tom neměli pokračovat při hodnocení.

JUDr. Daniela Kovářová, autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů
Ilustrační foto: canva.com