Výhrada soupisu pozůstalosti představuje zvláštní institut dědického práva, jenž má chránit zůstavitelovi dědice tak, aby v případě nabytí dědictví hradili dluhy zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví.[1] Lze však tento institut použít i ve vztahu k úrokům z prodlení, které k dluhu přirostou po smrti zůstavitele? Odpověď poskytuje judikatura.

 

Smrtí zůstavitele se jeho jmění, tedy souhrn majetku a dluhů, stává pozůstalostí.[2] Pozůstalost je předmětem řízení o pozůstalosti. V rámci pozůstalostního řízení soudní komisař – notář, zjišťuje jak aktiva a pasiva pozůstalosti, tak osobu, které svědčí dědické právo, tj. právo na pozůstalost.[3] Osoba, které svědčí dědické právo, je „dědicem“ a pozůstalost, na níž má právo, je ve vztahu k této osobě „dědictvím“.[4]

Dědic má právo dědictví přijmout, odmítnout nebo se jej vzdát ve prospěch jiného dědice.

Odmítnout dědictví však dědic může pouze do doby, než dá svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout.[5] Takovým počínáním je např. uplatnění výhrady soupisu pozůstalosti nebo sjednávání dohody s dědici.[6] (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018). Odmítnutí dědictví naopak nebrání informování dědice o majetkových poměrech zůstavitele nebo objednání znaleckého posudku pro účely řízení o pozůstalosti.[7]

V případě, že dědic dědictví přijme, je výsledkem řízení o pozůstalosti vydání usnesení, jež potvrzuje nabytí dědictví tomuto dědici[8] a jež zpravidla stanoví obvyklou cenu aktiv a výši pasiv pozůstalosti.[9]

Nabytí dědictví potvrzuje soud zpětně, protože dle platné právní úpravy nabývá dědic dědictví smrtí zůstavitele.[10] V tento okamžik dědic vstupuje do práv a povinností zůstavitele a stává se místo zůstavitele dlužníkem s povinností splnit (již svůj) dluh nebo věřitelem s právem požadovat (již svou) pohledávku.

 

Odpovědnost za dluhy zůstavitele

Pokud zůstavitel zemřel do 31. 12. 2013, odpovídal dědic za dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, pouze do výše ceny nabytého dědictví.[11]

Od účinnosti nového občanského zákoníku dne 1. 1. 2014 platí zásada, že pokud dědic přijme dědictví, přechází na něj všechny dluhy zůstavitele bez omezení.[12] Jestliže se chce dědic chránit před tím, aby se stal dlužníkem všech dluhů zůstavitele v plné výši, musí v průběhu řízení o pozůstalosti vznést výhradu soupisu pozůstalosti.[13] Jedná se o specifický právní institut, jenž omezuje povinnost dědice hradit dluhy zůstavitele do výše (obvyklé) ceny nabytého dědictví, tj. do součtu obvyklých cen majetku ke dni úmrtí zůstavitele.[14] Vznesením výhrady soupisu pozůstalosti tak fakticky nastává ve vztahu k odpovědnosti za dluhy dědictví stejná situace jako za dřívější právní úpravy.

 

Úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitele

Jak je to ale s účinky výhrady soupisu pozůstalosti vůči úrokům z prodlení, které přirostly po smrti zůstavitele? Jedná se o dluhy zůstavitele, jejichž výše je limitována výší nabytého dědictví, nebo se jedná o vlastní dluhy dědice?

Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil za starší právní úpravy obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb.) jasně.

V rozsudku ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001 vyslovil právní závěr, že: „smrt dlužníka a skutečnost, že o majetku dlužníka probíhá u soudu dědické řízení, nemá žádný vliv na prodlení s plněním jeho dluhu. Právní nástupce dlužníka je povinen platit též úroky z prodlení, a to i za dobu po smrti dlužníka.“

V rozsudku ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2409/2009 se Nejvyšší soud k tomuto právnímu závěru přihlásil a rozvedl jej v tom smyslu, že úroky z prodlení za dobu po smrti zůstavitele je dědic zůstavitele povinen hradit bez limitace výší nabytých aktiv. Svůj názor Nejvyšší soud odůvodnil tím, že úroky z prodlení od smrti zůstavitele již nejsou sankcí za prodlení zůstavitele, nýbrž za prodlení dědice s plněním dluhu, který na něj přešel. Limitace výší nabytých aktiv se uplatní pouze ve vztahu k povinnosti dědice zaplatit úroky z prodlení vzniklé do smrti zůstavitele.

Za účinnosti nové právní úpravy o. z. (zák. č. 89/2012 Sb.) se k věci naposledy vyjádřil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. 22 Co 133/2022 a v návaznosti na podané dovolání Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. 24 Cdo 586/2023.

Městský soud se podle očekávání přihlásil k závěrům výše popsané judikaturní praxe:

„na příslušenství dluhů přirostlé po smrti zůstavitele se nevztahuje limitace § 1706 o. z., dle kterého uplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví. …. Takový závěr je v souladu i se starší judikaturou – rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 2409/2009, dle kterého úroky z prodlení za dobu po smrti dlužníka již nejsou sankcí za prodlení zemřelého dlužníka, nýbrž za prodlení dědiců s plněním dluhu, který na ně přešel a dědici dlužníka jsou proto povinni k jejich zaplacení bez omezení …“

Nejvyšší soud se k právnímu názoru Městského soudu připojil:

„v souladu se shora citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, od nichž není důvodu se odchylovat ani podle současné právní úpravy, představují úroky z prodlení přirostlé po smrti zůstavitele nikoliv dluh zůstavitele, ale dluh dědice. Limitace daná ustanovením § 1706 o. z. (tedy do výše hodnoty majetku nabytého dědictvím), jak příhodně konstatoval i odvolací soud, se na příslušenství dluhu přirostlé po smrti zůstavitele a mající původ v prodlení dědice nevztahuje, neboť se nejedná o dluh zůstavitele, ale o sankci dědice za prodlení se zaplacením již jeho vlastního dluhu …

Ustálená rozhodovací praxe je tedy použitelná i za účinnosti o. z. (zák. č. 89/2012 Sb.). Vznesení výhrady soupisu pozůstalosti nemá vliv na povinnost dědiců hradit úroky z prodlení, které přirostly po smrti zůstavitele, bez ohledu na výši nabytého dědictví.

 

Příklad z praxe

Důsledky výše uvedeného pojetí lze nejlépe ilustrovat na příkladu z praxe na exekučním úseku.

Povinný byl dědicem po zůstaviteli, proti němuž byly vedeny exekuce. Povinný o exekucích zůstavitele věděl, a proto v pozůstalostním řízení vznesl výhradu soupisu pozůstalosti. Aktiva pozůstalosti činil jediný pozemek v obvyklé hodnotě 36 000 Kč. Pasiva pozůstalosti představovaly exekučně vymáhané dluhy zůstavitele v hodnotě stovek tisíc korun. Povinný se domníval, že vznesená výhrada soupisu pozůstalosti jej ochrání před dluhy zůstavitele do hodnoty výše přijatých aktiv, tedy že dluhy uhradí do výše 36 000 Kč. V tom se však dědic přepočítal.

Limitace výhrady soupisu pozůstalosti dědice ochránila pouze k dluhům a přirostlému příslušenství ke dni smrti zůstavitele. Ty skutečně hradil pouze do výše 36 000 Kč. Ostatní úroky z prodlení, které přirostly od smrti zůstavitele, však dědic musel hradit z vlastního majetku bez omezení. K dnešnímu dni povinný na úrocích z prodlení přirostlých po smrti zůstavitele zaplatil skoro sto tisíc korun.

 

Doporučení

S ohledem na povinnost dědiců hradit úroky z prodlení po smrti zůstavitele bez omezení, by dědici měli před realizací jakýchkoliv jiných kroků v dědictví vyvinout maximální úsilí k tomu, aby se co nejdříve informovali o existenci a případné výši dluhů zůstavitele a možném prodlení.

Je vhodné, aby dědici postupovali v součinnosti se soudním komisařem (notářem), který jim pomůže dluhy zůstavitele vyhledat a vyčíslit. Zjistí-li se, že součástí pozůstalosti jsou dluhy, je vhodné v součinnosti s notářem nebo advokátem pečlivě zvážit, zda se dědicům vyplatí dědictví přijmout. Pokud by dědici zjistili, že je pro ně přijetí dědictví nevýhodné, měli by dědictví odmítnout.

Postupovat v součinnosti s notářem je důležité i proto, že zákon možnost odmítnout dědictví časově omezuje a notář je oprávněn dědicům lhůtu, v níž mohou dědici dědictví odmítnout, prodloužit.

 

Poznámka

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 586/2023 se kromě rozsahu odpovědnosti dědice za přirostlé úroky z prodlení po smrti zůstavitele zabýval také (i) postavením státu v rámci dědického řízení v případě odúmrti a (ii) charakterem úroků z prodlení přirostlých po smrti zůstavitele (zda se jedná o pasiva pozůstalosti, či nikoliv), které autorka představí v II. části článku.

 

JUDr. Alžběta Korefová, justiční kandidát na Městském soudu v Praze
Foto: canva.com a archiv Alžběty Korefové

 

---

[1] § 1706 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen: o. z.).

[2] § 495 o. z. ve spojení s § 1475 odst. 2 o. z.

[3] § 1475 odst. 1 o. z., § 180 zákona č. 292/2013 Sb., zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen: z.ř.s.).

[4] § 1475 o. z.

[5] § 1489 o. z.

[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018.

[7] Rozsudek ze dne 14. března 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000.

[8] § 185 z.ř.s.

[9] § 184 odst. 2 z.ř.s.

[10] Toto tvrzení je zjednodušené, avšak odpovídá platné právní úpravě. Z § 1479 o. z. plyne, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele. Dědickým právem je dle § 1475 odst. 1 o. z. právo na pozůstalost. Pozůstalost v sobě zahrnuje jak majetek, tak dluhy zůstavitele. Nabytím dědictví, tj. příslušné části pozůstalosti ve vztahu k danému dědici, tak dochází k přechodu dané části pozůstalosti, tj. majetku u dluhů, na dědice. S určitým zjednodušením proto lze konstatovat, že ke dni smrti zůstavitele dědic vstupuje do práv a povinností zůstavitele.

[11] § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen: obč. zák.).

[12] § 1701 o. z.

[13] § 1675 o. z.

[14] § 1706 o. z.