Nařízení EU o digitálních službách: možné právní nebezpečí

Ivo Telec

Autor v následujícím článku kriticky rozebírá nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách), účinné od 17. února 2024, které klade důraz na ochranu veřejnosti před společensky škodlivým obsahem, aniž by se přitom muselo jednat o obsah zákonem zakázaný. Tím podle názoru autora nařízení zřejmě vybočuje z mezinárodního lidskoprávního rámce, a dokonce i z oblastí a mezí pravomocí Evropské unie, jak jsou jí svěřeny Smlouvou o fungování Evropské unie.

Hodnotící úsudky bývají ovlivněny vlastní zkušeností, dobrou nebo špatnou, ale i vlastní oblibou, touhou či jiným pocitovým hnutím mysli (emocemi). Mohou se týkat až niterného prožití ducha. Kupř. procítění oblažení nebo vnitřního klidu a míru. Podle okolností a osobnostní jedinečnosti není vyloučen ani vnější tělesný projev, např. slzy štěstí, ovšem ani hněvivé „puknutí vzteky“. Ne nadarmo mluvíme o „době emoční“. Navíc v technologizované společnosti.

Úvodem si můžeme položit řečnickou otázku, která souvisí s dále zmiňovaným evropsko-unijním nařízením o digitálních službách z podzimu loňského roku.

Má být „obranyschopná lidovláda“ za všech okolností právně pojímána i jako boj proti části lidu ve smyslu boje proti – z hlediska unijní a státní politiky – nepříznivému společenskému dopadu různých pocitových výlevů, pramenících z lidu? Má tomu tak být i tehdy, jestliže takové pocitové výlevy jsou legální? I tehdy, jestliže se nejedná o zákonně, tedy demokraticky vymezené právní delikty, kterých je celá řada, lišící se právní povahou a mírou společenské škodlivosti?

A to vše za dlouhodobě zavedeného stavu v Evropské unii a jejích členských státech (ovšem i jinde ve světě), kdy samy politické volby, včetně volby prezidenta republiky, jako např. u nás, bývají podstatnou měrou založeny na politické reklamě, která pro stát přijatelným způsobem cílí právě na pocity voličů a politicky účelově s nimi záměrně pracuje? Navíc za stavu poměrně častého myšlenkového neklidu až zmatení nebo úmyslného matení zrelativizovaných hodnot. Mají politiky, které státy o své vůli svěřily Evropské unii, tyto a podobné otázky právně řešit? Smějí je vůbec řešit?

Zraňující, šokující a rozrušující názory lidí

Některé hodnotící úsudky včetně názorů a jiných mínění mohou mít pro někoho pobuřující, ale i objektivně šokující nebo rušící vlastnosti dotýkající se pokojného stavu, třeba i nicnedělání a pohodlnosti. Např. mohou rušit pohodu (i při strčení „hlavy do písku“) či pověstný „klid na práci“ anebo zneklidnit „vlažné“ v jejich okatém nezájmu. Mohou tak rozhýbat ustrnulý pohyb, a tím probudit život. I takové projevy požívají ústavní ochrany svobody projevu, ač nemusí být každému libé. Vzpomeňme mnohá slova prorocká, která měla u lidí vyburcovat ducha.

Právě zde však může spočívat právní problém s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/2065 ze dne 19. října 2022 o jednotném trhu digitálních služeb a o změně směrnice 2000/31/ES (nařízení o digitálních službách), a to z mezinárodního ústavního hlediska svobody projevu, resp. i svobody myšlení, bez zasahování orgánů veřejné moci. Proto se nejedná o žádnou okrajovou technikálii.

Nařízení nabývá účinnosti, kromě dílčí dřívější účinnosti, za necelý rok, dne 17. února 2024. Nařízení je známo pod anglickou zkratkou DSA ze slov Digital Services Act.

Dodejme, že celkově nařízení věcně vychází z dosavadního stavu navozeného jednáním (i právním stykem) nadnárodních obchodních korporacísměrnicí EU o elektronickém obchodu z roku 2000. Zmíněné nařízení dnešní stav v zásadě jen kodifikuje. Vedle novot, spočívajících kupř. ve stanovení dohledu nad poskytovateli služeb, nařízení např. kodifikuje již zavedené „moderování“ vloženého obsahu, od omezení viditelnosti zákaznického příspěvku až po zrušení celého účtu,[1] nebo kodifikuje dobrovolné kodexy chování poskytovatelů služeb. Zavedený stav na trhu je nyní právně zpřesněn a dále rozveden. Nařízení zvyšuje transparentnost služeb a přináší i další věci. Slabé postavení dotčených příjemců služeb, zejména u hostingu skrze platformy online, nařízení právně posiluje. Vedle toho zavádí mechanismus reakce na krize, jako byla např. nedávná epidemie, ale může jí být i vážné ohrožení veřejné bezpečnosti při protivládních nepokojích. Dále nařízení stanoví některé zpravodajské a jiné povinnosti vymezených poskytovatelů služeb, jakož i dohled nad nimi, vyšetřování, kontrolu, pokuty aj.

Nařízení o digitálních službách ve své podstatě a smyslu klade důraz na ochranu veřejnosti před společensky škodlivým obsahem, který chce EU potírat podle právně materiálního znaku míry společenské škodlivosti, resp. společenské nebezpečnosti. Aniž by se ale muselo jednat o zákonem zakázaný obsah (veřejnoprávní nebo soukromoprávní delikt ze zákona). Může jít o obsah, jímž zákazník porušuje „jen“ obchodní podmínky soukromého poskytovatele služby, hospodářsky sledujícího svůj zisk na trhu.

Právně-politická otázka zní, proč nepostačuje „jen“ nezákonný (zakázaný) obsah (illegal content, contenu illicite), který orgány EU berou za společensko-ochranně nedostatečný. A z jakého spravedlivého a v demokratické společnosti zároveň nezbytného důvodu je nutné, byť nepřímo, poněkud úkosem přes obchodní podmínky třetích osob, dále omezit svobodu projevu?

Odpověď zřejmě hledejme v současných politických „výzvách“ Evropské komise a v dobově převládající politické ideologii, včetně snahy o politické a právní řízení dobra bezmála půl miliardy obyvatelstva Evropského hospodářského prostoru včetně států EU.

Nepříznivé dopady na pohodu jako systémové riziko a právní pochybnost o svěření pravomoci EU

Podle čl. 34 tohoto nařízení platí příkazy posouzení systémových rizik a podle čl. 35 postupy zmírňování těchto rizik. Povinnosti se týkají definovaných poskytovatelů velmi velkých platforem online, jako je Facebook, Instagram, Twitter, YouTube, a velmi velkých internetových vyhledávačů, např. Google, které jsou podstatným způsobem, kupř. usazením, spojeny s EU. Pomocí technologických platforem online jsou poskytovány hostingové služby, které spočívají v elektronickém ukládání informací příjemce služby (zákazníka), a to na jeho žádost.

Mezi systémová rizika služeb patří, krom jiného, jakékoli skutečné nebo předvídatelné nepříznivé dopady související mj. se „závažnými negativními důsledky pro tělesnou a duševní pohodu osob“ (person’s physical and mental well-being, le bien-être physique et mental des personnes), viz čl. 34 odst. 1 písm. d) in fine cit. nařízení.

Subjektivní stav tělesné a duševní pohody patří mezi vnitřní stavy každého jedince. Lze na něj logicky usuzovat jen podle vnějších okolností, pokud by prokazatelně nastaly. Není proto jednoduché nalézt právně objektivní hlediska racionální optimalizace tohoto právního pojmu. Navíc vyjadřuje stav nitra, který může být proměnlivý, nikoli jen jiný, u každého konkrétního jedince. Např. proměnlivý i během jednoho dne podle změn nálady.

Nadneseně řečeno, pro „obecnou pohodu“ lidí bychom mohli na platformu vkládat např. roztomilé fotografie „koťátek“ či videa obsahující veselé příhody z „psího života“. I tak bychom ale zřejmě narušili pohodu, byť zřejmě nikoli „závažně“, komunity alergiků na kočičí nebo psí chlupy. Mohli bychom je eventuálně, ovšem do jisté míry předvídatelně, třeba i pocitově ranit nepřímým připomínáním jejich nemoci, začasto psychosomatické povahy. Nemluvě o lidech trpících fobií z koček nebo psů.

Důsledkem toho všeho by mohla být hrozba rozdělení společnosti na „pohodáře“ a „potížisty“, kteří by rozrušovali ostatní např. svým kritickým myšlením, ale i veselím.

Nepříznivý důsledek na duševní (nebo i tělesnou) pohodu osob přinášejí některé internetem šířené informace nezákonného obsahu. Např. skutky, které jsou trestnými činy z nenávisti anebo přečinem až zločinem šíření poplašné zprávy, která již pojmově vyvolává „nebezpečí vážného znepokojení“ obyvatelstva, ač je nepravdivá (§ 357 tr. zákoníku). Co je právním deliktem v oboru soukromého nebo veřejného práva, vyplývá z jeho zákonného vymezení. Potud je věc jasná a v členských státech EU a EHP, co do znaků skutkových podstat deliktů ze zákona, zásadně stejná nebo srovnatelná.

Ke zmírňování systémového rizika závažných negativních důsledků pro tělesnou a duševní pohodu osob však slouží mj. úprava smluvních podmínek poskytování služeb, které jsou obsahem smlouvy se spotřebitelem či jiným zákazníkem, aj. Jedná se o distančně uzavírané smlouvy adhezního typu. Zákazník nemá žádný vyjednávací prostor o obchodních podmínkách. Co je nebo není „společensky škodlivé“, tj. smluvně nepřípustné, globálně stanovuje obchodní společnost poskytující služby informační společnosti „všemu světu“ za účelem svého zisku, i kdyby takový obsah byl legální podle práva EU nebo členského státu.

Z právní praxe je známé, že některé obchodní podmínky jsou co do smluvně „škodlivého obsahu“ (harmful content) právně přísnější (více svobodu projevu omezující) nežli zákonná vymezení právních deliktů (nezákonný obsah). Protiprávní obsah, spočívající v porušení smluvní zdržovací povinnosti uživatele služby, bývá v praxi i podstatně širší a zejména vágnější nežli protiprávní obsah, spočívající v porušení zákonné zdržovací povinnosti u deliktů ze zákona.

Příkladem slouží používání nedostatečně nebo vůbec nevymezeného (a zároveň módního) slova „dezinformace“ v obchodních podmínkách při právním styku.[2] Takový výraz připouští různý výklad. Proto musí být použito výkladové pravidlo podle občanského zákoníku, a to v pochybnostech vyložit výraz „dezinformace“ k tíži toho, kdo výrazu použil jako první, tzn. k tíži poskytovatele služby; viz § 557 o. z.

Běžně se odedávna říká „fáma“, která bývá projevem lidských pocitů a míří na tyto pocity. Kupř. fáma typu „strašáku“. Vypuštění fámy do oběhu, zpravidla přímo nebo nepřímo úmyslně, může vést k emočnímu uspokojení. Např. u fámy typu „vzdušných zámků,“ vyvolané touhou po naději, byť by se jednalo o naději falešnou. Fáma nemusí mít jen negativní význam. V současné době ale bývá u nás, v Evropské unii (a EHP) výraz „fáma“ politicky zatlačen údernějším výrazem „dezinformace“,[3] aniž je ale dostatečně právně zřejmé, zda má jít vždy o totéž.

Proč bývají některé obchodní podmínky přísnější než delikty ze zákona, vyplývá již z vysoké tržní síly poskytovatele hostingových nebo jiných služeb informační společnosti. Jaký obchodní model se mu líbí či mu přináší největší zisk, takové obchodní podmínky si sám zvolí postupem typu „ber, nebo nic“. V případě používání „velmi velkých platforem online“ nebo „velmi velkých internetových vyhledávačů“ se zpravidla jedná o obchodní podmínky globálního významu a dopadu. Ve své podstatě tak poskytovatelé těchto služeb ve své oblasti společenského života zásadně, přinejmenším potenciálně, upravují, ovšem za účelem svého zisku, téměř celoplanetární chování lidstva.[4]

Jiný důvod zřejmě spočívá v tom, že poskytovatelé služeb se o své vůli snaží vyhovět politickým přáním a zájmům orgánů EU, ale i jiných států. V opačném případě by mohli být za „potížisty“, což by ve svém důsledku mohlo nepřímo ohrozit jejich obchody a výnosnost služeb na určitém území.

Na přísnosti obchodních podmínek by samo o sobě nemuselo být nic špatného, pokud by si svým obsahem a účelem hodnotově hleděly vysokých cílů duchovních a mravních. Zda a nakolik tomu tak ve skutečnosti podstatnou měrou je, zůstává předmětem nepředpojatých věcných zkoumání. Z citovaného nařízení EU ale vyplývá, že orgány veřejné moci EU s rozsahem i pro EHP jako by předpokládaly jednak právní platnost cizích, adhezně uzavíraných obchodních podmínek za stavu tržní síly, což lze v jednotlivých případech eventuálně vyvrátit, jednak jejich vysokou hodnotu pro lidské bytí ve vší rozmanitosti. A to již může být věcí názorů, které se mohou vzájemně i zásadně lišit tak, jak se lišíme již v samém pojetí člověka a smyslu života.

Abychom ale nebyli přehnaně kritičtí.

Jistěže si lze představit, že tělesná a duševní pohoda lidí může být za jistých okolností potenciálně právně chránitelnou hodnotou, jako ostatně cokoli. Závažné narušení pohody by však muselo patřit mezi zákonné znaky skutkové podstaty deliktu ze zákona, což nepatří. Leda bychom o tom mohli uvažovat z hlediska obsahu nemajetkové újmy v zákonem vymezených, popř. ujednaných případech, kdy by závažná ztráta pohody patřila mezi nemajetkové ztráty oběti přivozené v důsledku protiprávního činu. Všechno to jsou ale legální otázky deliktního práva členských států EU (a EHP). Nikoli tedy zmíněného ani jiného nařízení EU. I tak by ale závažná ztráta pohody mohla medicínsky hraničit či přesahovat do diagnostikovatelné a léčitelné posttraumatické stresové poruchy, která mezinárodně klasifikačně patří mezi duševní poruchy a poruchy chování.[5] A to bychom se již dostali k újmě na zdraví oběti v důsledku legálně vymezeného protiprávního činu, se kterou deliktně počítá občanský zákoník. Tak daleko ovšem zmiňované nařízení EU nejde, ani jít nesmí.

Právní pochybnosti panují o tom, zda přijetí citovaného nařízení vůbec bylo plně v pravomoci Evropské unie, která je stanovena Smlouvou o fungování Evropské unie včetně svěřených oblastí a mezí (Úř. věst., C 326 ze dne 26. 10. 2012, konsolidované znění). Pochybnost se tím pádem dotýká samé podstaty a smyslu Evropské unie, která je založena právě na uvedené mezinárodní smlouvě (vedle Smlouvy o Evropské unii).

Věcně v úvahu připadá státy svěřená pravomoc v jedné z hlavních oblastí, jíž je ochrana spotřebitele, kterou EU sdílí s členskými státy [čl. 4 odst. 2 písm. f) cit. smlouvy]. V rámci této svěřené sdílené pravomoci smí EU provádět politiku ochrany spotřebitele z hlediska jeho zájmu jako účastníka trhu. Ve sledovaném nařízení je tato politika projevena např. stanovením stížnostního (reklamačního) postupu vůči poskytovateli služby, možností mimosoudního řešení sporů nebo právem stížnosti ke koordinátorovi digitálních služeb ve svém státě, jakož i některými povinnostmi poskytovatelů služeb a veřejnoprávními postupy při dohledu nad nimi aj. Potud není právního sporu.

Právní pochybnost o pravomoci EU vyplývá z toho, že z mezinárodněprávního hlediska svěřené, tudíž dovolené, ochrany spotřebitelů jako účastníků trhu má obsahový (a zároveň legální) příspěvek, který by byl podle nařízení EU „systémovým rizikem“ spočívajícím v „závažném negativním důsledku pro tělesnou nebo duševní pohodu osob“, povahu běžného plnění. Žádné tržní zájmy spotřebitele totiž neruší.

„Systémové riziko“ závažných negativních důsledků pro tělesnou a duševní pohodu osob by totiž vyvolávali sami právně chránění spotřebitelé svými vlastními, obsahově legálními, příspěvky. Nařízení EU o digitálních službách má tedy chránit potenciálních pár set milionů spotřebitelů před sebou samými, což je právní nesmysl odporující nejen logice práva, ale i mezinárodněprávnímu vymezení politiky ochrany spotřebitele v čl. 169 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie.

Účel ochrany spotřebitele sleduje „podporu zájmů spotřebitelů“„zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele“. Smí se tak dít z hlediska zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i práva spotřebitelů na informace, vzdělávání a práva spotřebitelů sdružovat se k ochraně svých zájmů. Projevuje se to např. veřejnoprávní regulací některých výrobků, jako jsou doplňky stravy s jen vymezenými zdravotními tvrzeními anebo bezpečností potravin a jiných výrobků.

I kdyby snad zmiňované „systémové riziko“ bylo v konkrétním případě skutečně věcně opodstatněné, což je samo o sobě otázkou, nemá ochrana obecné pohody nic společného s ochranou spotřebitele, jak je tato politika Vysokými smluvními stranami Smlouvy o fungování Evropské unie svěřena do sdílené pravomoci EU a členských států. Nabízí se proto právní otázka, zda došlo ze strany orgánů EU k ohýbání či překrucování práva, jmenovitě Smlouvy o fungování Evropské unie. Podotýkám jen, že v Německu a na Slovensku je ohýbání práva trestným činem.

Kromě toho dotčené nařízení zdaleka nepůsobí jen na spotřebitele, ale též na všechny další zákazníky hostingových a jiných služeb, kteří jsou rovněž účastníky trhu; např. na politické strany při využívání platforem online ve svobodné soutěži politických sil. Nařízení dopadá dokonce i na členské státy EU, jestliže mají zákaznické postavení coby smluvní strany soukromoprávních závazků s poskytovateli služeb. I tím se dostáváme mimo svěřenou pravomoc EU. Místo „pouhého“ nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie by musela být sjednána mezinárodní smlouva (u nás ratifikovaná po souhlasu Parlamentu a vyhlášená), která by nepřímo částečně revidovala samu Smlouvu o fungování Evropské unie.

Jiná, Evropské unii svěřená, tedy členskými státy dovolená vnitřní politika než politika ochrany spotřebitele věcně ani právně nepřichází u daného nařízení EU v úvahu. Ani svěřená sdílená pravomoc v hlavní oblasti „prostoru svobody, bezpečnosti a práva“; srov. čl. 67 a násl. cit. smlouvy. Co se týče sporné právní otázky ochrany tělesné a duševní pohody osob podle nařízení o digitálních službách, nepůjde, přinejmenším pro zjevnou nepřiměřenost (přepjatost) v poměru ke svobodě projevu, ani o státy svěřenou sdílenou pravomoc EU ve „společných otázkách bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví“, které jsou výslovně vázány na hlediska vymezená ve Smlouvě o fungování Evropské unie; srov. čl. 169 cit. smlouvy.[6] Těžko lze tyto otázky věcně podřadit i pod sdílenou pravomoc EU v hlavní oblasti „vnitřního trhu“, který by z hlediska volného pohybu služeb informační společnosti zřejmě fungoval beztak; srov. čl. 4 odst. 2 písm. a) a čl. 26 a násl. cit. smlouvy.

Nelze proto rozptýlit právní pochybnosti o tom, co bylo skutečným, zdá se poněkud zastřeným, právně-politickým účelem nařízení o digitálních službách, pokud jde o některé sporné záležitosti. Zejména, zda je tím sledována ochrana jiné hodnoty než právně spotřebitelské. Podle odůvodnění nařízení o digitálních službách má být jeho cílem „zajistit bezpečné, předvídatelné a důvěryhodné online prostředí“ (rec. 12). Takový obecný cíl je úctyhodný a mravný, pročež bývá v obecnosti podobně spojován s různými politikami, činnostmi a předpisy. Přesto, ba právě proto, není jasné, o kterou dovolenou vnitřní politiku, resp. o státy svěřenou pravomoc EU, se v plném rozsahu sledovaného účelu jedná.

Strážci duševní pohody občanů EU a států EHP 

Poskytovatelům velmi velkých platforem online nebo velmi velkých internetových vyhledávačů se tak od EU ex lege dostalo právního postavení „strážců duševní pohody“ občanů EU a zemí EHP. Vedle postavení „strážců morálky“ a ochránců některých jiných veřejných blah, včetně pohody tělesné.[7] Ačkoli se v jejich případě jedná o soukromé nadnárodní obchodní korporace sledující zisk a soukromý zájem investorů. Svou vlastní podnikatelskou činností ve svém soukromém zájmu tak mají tyto obchodní společnosti přispívat k dosahování obecného blaha duševní pohody bezmála půl miliardy svobodných občanů.

Ideálně vzato by takové právně-politické pojetí mohlo být ctnostné a lidumilné. I tak by ale určujícím hlediskem musel být vnitřní klid a míruplnost ducha (lidského nitra). Svit jeho spojení s vyššími hodnotami sub specie aeternitatis, a to přinejmenším z důvodu patřičné obezřetnosti týkající se materialisticky nezužované podstaty člověka. K „nápravě světa“ ale nestačí nařízení orgánů veřejné moci, jsme-li sami vnitřně rozerváni, myšlenkově rozkolísáni, plni i zlých myšlenek tlačících se ven a jiných slabostí. „Nápravu světa“ nelze vést bez láskyplnosti, trpělivosti, snášenlivosti a bez povyšování nad jinými lidmi. Nikoli tedy „bojem s lidmi“ ze strany Evropské unie, byť by sledovala jakkoli ideální cíl.[8]

Dotčení poskytovatelé hostingových služeb musí zřídit „útvar zajišťování souladu“ s nařízením o digitálních službách (čl. 41). Vedoucí tohoto útvaru může vyjadřovat „znepokojení“ a varovat řídící orgán poskytovatele služby v případě možného dopadu nesouladu s nařízením. Osoby pověřené zajišťováním souladu s nařízením spolupracují s koordinátorem digitálních služeb v zemích usazení a s Evropskou komisí, což je nutné vyložit jako povinnost spolupráce s orgány veřejné moci, které ovšem sledují své politické zájmy. Může tak dojít k nedovolenému zásahu orgánů veřejné moci do svobody projevu a svobody myšlení?

Systémové nebezpečí však spočívá v tom, že se stále jedná o soukromé podnikání a obchodní modely za účelem zisku na trhu služeb, které přináší své. Nikoli prvotně o službu společensky užitečnému účelu „klidu a míru“ (pohody) mezi lidmi, jako by tomu již pojmově bylo např. u nadací či ústavů.

Narušit „duševní pohodu“, rozhodit emoce občanů EU a států EHP lze i příspěvkem skutkově pravdivým, či názorově dokonce moudrým. Leč bourajícím mentální klišé, rušícím „poklidnou“ novinářskou manipulaci veřejným míněním některými hromadnými sdělovacími prostředky nebo narušujícím státní či jinou politickou propagandu apod., či dokonce ohrožujícím určitý dobový státní zájem v čase míru, který může být po volbách úplně jiný.

Právní ochrana svobody myšlení a svobody projevu[9] 

Necháme-li stranou stížnostní (reklamační) postup, mimosoudní řešení sporů s právně nezávazným výsledkem, jakož i veřejnou správu budoucích vnitrostátních koordinátorů digitálních služeb (zřejmě Českého telekomunikačního úřadu), „účinnou a rychlou“ ochranu soukromých práv budou u nás poskytovat v prvním stupni okresní soudy v civilních sporných řízeních o práva z vadných plnění, včetně posouzení platnosti obchodních podmínek. Půjde zejména o běžné spotřebitelské spory podle občanského zákoníku tak, jako je tomu dosud.

Právně-politickou otázkou však zůstává, zda a nakolik je vhodné, aby někdy i zcela zásadní otázky svobody projevu (a potažmo i svobody myšlení) v sítích elektronických komunikací, prosté zasahování EU nebo státu, nepřímo řešily civilní soudy v běžné spotřebitelské agendě. Vedle právních případů vadně opravených bot. Občanský zákoník sice chrání slabší stranu a zároveň klade zvýšené požadavky na odbornou péči poskytovatele služeb, který je v postavení odborníka. Nicméně v některých, zřejmě ve všech zásadních až globálně klíčových právních případech se nemusí jednat o běžná „zákaznická nedorozumění“ s vadnou skříní nebo špatně opravenou pračkou, nýbrž o podstatné záležitosti i politického a politicko-ideologického (a ústavního) významu, včetně různých „kulturních bojů“ proti svobodným lidem jiných životních názorů, včetně světonázorů nebo jiných i obecně sdílených a generačně předávaných zkušeností a z nich pramenících postojů k dobově proměnlivé politice.[10]

Obchodní podmínky, zvané někdy „zásadami komunity“, zdaleka nezohledňují jen specifika určitých společenství (komunit), např. sousedských, rybářských, náboženských, cizineckých, stranicko-politických, fanouškovských, cestovatelských a jinak zájmových či vymezených. Velmi velké platformy online vystihují až „globální komunitu lidstva“, kterou pro její všeobecnost nelze vymezit znaky, které by byly příznačné pro specifickou komunitu. O žádném „společenství“ (komunitě) tu zpravidla ani nelze hovořit, pakliže je „velmi velká platforma online“ podstatným způsobem nabízena a běžně používána jako veřejná platforma všeobecného vyjadřování názorů kohokoli z řad veřejnosti na cokoli. Stejně jako i k přijímání a rozšiřování idejí a informací bez ohledu na hranice států. Podobně to platí pro „velmi velké internetové vyhledávače“ sloužící svobodnému vyhledávání idejí a informací, opět bez ohledu na hranice států.

Nejsem si jist, zda tím vším český stát neklade příliš velké „právní sousto“ na civilní soudce v soukromoprávních sporech o „pouhá“ práva z vadných plnění závazků. Zároveň na ně stát de facto přenáší do značné míry i politickou odpovědnost za svobodu myšlení a projevů bez zasahování EU, zejména Evropské komise, anebo státu. Civilní soudce českého okresního soudu v soukromoprávním sporu o právo z vadného plnění smluvního závazku nicméně bude muset, pokud by se jednalo o žalobcem naříkaný postup poskytovatele služeb, „patřičně přihlédnout“ k základním právům a svobodám, jak jsou zakotveny v Listině základních práv Evropské unie (viz čl. 14 odst. 4 cit. nařízení).

Dlužno říci, že pro některé politiky by mohl být takový stav docela pohodlný. Dokonce může u nich vést k pocitu duševní pohody politické. Nechť politické (a ústavní) břímě za ně nese civilní soudce … Hlavně že jsme nepřipustili cenzuru. Vystačíme si s obchodními podmínkami poskytovatelů služeb a s „důvěryhodnými oznamovateli“ (čl. 22 cit. nařízení).

Pro budoucí českou zákonodárnou úpravu by mohl být podnětný německý zákon o zlepšení vymahatelnosti práva v sociálních sítích (NetzDG) ze dne 1. září 2017, v pozdějším znění.[11] Nicméně lze přijít i s vlastním zákonodárně-politickým řešením při využití znalostí cizozemského práva a jeho tamějšího naplňování. Stále přichází v úvahu právně-politický podnět ke zřízení, pracovně řečeno, internetového arbitra, podobně jako již máme léta u nás zavedeného finančního arbitra.[12] EU ponechává účinnou a rychlou ochranu práv uživatelů služeb na zákonodárstvích členských států.

Nemusí nutně jít jen o úpravu soudní ochrany. V úvahu přichází i tribunál soudního typu, jímž je v jiné oblasti již zmíněný finanční arbitr. Podstatné ale je, aby bylo uzákoněno zvláštní řízení v těchto věcech. Dospět k pravomocnému soudnímu rozsudku po několika letech procesu v podstatě ztrácí význam. V tomto směru máme nedobré zkušenosti právě se soudním projednáváním pravomocných nálezů finančního arbitra podle části páté o. s. ř. Právním problémem není samo podřazení pod část pátou o. s. ř., ale absence zvláštního, rozuměno zjednodušeného a rychlého řízení. Ďábel se skrývá v detailu, často procesním.

Závěr, aneb právně hodnotový střet mezi ESLP a EU? 

Vyloučit nelze, že by se nadměrně přísné či vybočující obchodní podmínky některého poskytovatele např. hostingových služeb již dnes mohly protivit judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jenž je orgánem mimo EU, nebo konstantní judikatuře ústavních či jiných soudů členských států EU a EHP; a tedy i ústavní ochraně svobody projevu. Podobně to lze uvážit o budoucích pokynech či o jiných „zásazích“ Evropské komise, předpokládaných citovaným nařízením.

Schematicky řečeno, na jedné straně platí právně hodnotový postup v pochybnostech ve prospěch svobody (in dubio pro libertate), ovšem spojený s vyvažující odpovědností a povinností, na druhé zase ochrana obecných blah, která bývá někdy, nikoli nezbytně, prakticky spojena s politikou sociálního inženýrství. Vyloučit fakticky nelze ani možné sledování ochrany osobních pocitů vlastní moci nad lidmi a pocitů nerušené politické pohody bez zvláštního osobního vytížení a zejména bez vytrhování z „klidu na práci“ či z oddechu. Komunisté věřili v socialismus jako blaho všeho lidstva. Kázali tak v československé ústavě z roku 1960. Věřit lze v jakoukoli „pohodu“ a právně instrumentálně k ní příkaznicky vést všechno občanstvo.

Zdá se, že to může být právě osobní pocit duševní pohody politické u některých politiků, který léta brání zákonodárně-politické akceschopnosti českého státu v některých veřejných záležitostech.

Závěrem si připomeňme, že výkon práva na svobodu projevu podle evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.), spravované Radou Evropy, tj. mimo EU, zahrnuje i povinnost a odpovědnost konat v nezbytném zájmu taxativně vyjmenovaných veřejných blah;[13] viz čl. 10 odst. 2. Podobně o „zvláštní povinnosti a odpovědnosti“ při výkonu svobody projevu pojednává pozdější a zároveň univerzální Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, vyhl. pod č. 120/1976 Sb.;[14] viz čl. 19 odst. 3 písm. a) a b). Někdy však sami zapomínáme na „povinnost a odpovědnost“ při sobeckém uplatňování vlastní svobody. „Povinnost a odpovědnost“ zde znamená ohleduplnost. Nikoli sobeckou bezohlednost.

Nicméně „tělesná a duševní pohoda osob“ nepatří mezi veřejná blaha omezující svobodu projevu či jinak se jí legálně dovoleně dotýkající, a to podle jakékoli mezinárodní smlouvy. Přinejmenším je pochybné, z jakého důvodu by zrovna takové omezení mělo být skutečně „nezbytné v demokratické společnosti“. Zrovna „demokratická“ společnost se totiž vyznačuje názorovou pluralitou, která je pro ni pojmově příznačná, byť odlišné mínění může zneklidňovat, a tak rušit individuální, skupinovou či všeobecnou duševní pohodu. Ta ovšem může být navozena i zlem v podobě manipulativní politické reklamy, a tudíž být povrchní, nebo pravdě se dokonce protivící.

Evropský soud pro lidská práva v odůvodnění plenárního rozsudku z roku 1976 ve známém případu Handyside proti Spojenému království uvedl často citovanou právní větu, že ujednání o svobodě projevu podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je použitelné nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímány nebo jsou považovány za neškodné či za neutrální záležitost, ale také na ty, které raní, šokují nebo rozrušují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva. Takové jsou podle soudu požadavky plurality, snášenlivosti a svobodomyslnosti, bez nichž není žádná demokratická společnost.[15]

Doplňme, že přestupky proti občanskému soužití spočívající v ublížení na cti zesměšněním nebo hrubým uražením oběti jiným způsobem a podobné protiprávní činy zůstávají nedotčeny;[16] srov. § 7 zákona o některých přestupcích č. 251/2016 Sb. Občanské soužití má být prosto hrubých jednání, čímž je vymezena právní (a morální) hranice státního zásahu do uplatnění svobody projevu z hlediska zákona a obyčejné lidské slušnosti (morálky).

Dodejme též, že orgány veřejné moci musí politicky (a právně) snést i projevy politického nepřátelství ve svobodné soutěži politických sil (nikoli však např. právně deliktní činy z nenávisti), i kdyby se mělo jednat o pobuřování proti nim.[17] Např. při pokojném výkonu petičního nebo shromažďovacího práva. Takovým projevům lze předcházet a čelit politicky právě ve svobodné soutěži politických sil včetně vhodné komunikace s veřejností, nasloucháním jiným a sociálním cítěním. S ohledem na lidskou různorodost a různě vyvinuté lidské osobnosti nelze uměle vynucovat „jednotu“ občanů.[18] Lze však přesvědčovat občany zejména vlastním dobrým příkladem správy veřejných záležitostí a pokud možno i mravními kvalitami.

Ohleduplné meze kolidujícího uplatňování svobody projevu jsou právně jasně dávno vymezeny a panuje na nich zásadní shoda mezi většinou států. Např. veřejné hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob je u nás přečinem (§ 355 tr. zákoníku).

Evropský parlament a Rada Evropské unie svým nařízením o digitálních službách z roku 2022 v naznačeném směru ochrany „tělesné a duševní pohody osob“ zřejmě vybočily z mezinárodního lidskoprávního rámce, ač EU patří mezi vysoké smluvní strany uváděné evropské úmluvy, spravované Radou Evropy.[19] Nedovolený zásah orgánů veřejné moci by spočíval v samotném přijetí části citovaného nařízení EU.

Na tomto mezinárodněprávním závěru nic nemění, že Listina základních práv Evropské unie (Úř. věst., 2012/C 326/02) stanoví – na rozdíl od mezinárodního práva a české Listiny základních práv a svobod – jen proporční omezení výkonu svobody projevu, aniž by taxativně vyjmenovávala dovolené důvody; viz čl. 52 odst. 1.

Další právní pochybnosti panují o tom, zda částí citovaného nařízení Evropský parlament a Rada Evropské unie nevybočily z oblastí a mezí pravomocí Evropské unie, jak jsou jí svěřeny Smlouvou o fungování Evropské unie. Vybočení by bylo dovoleno jen novou mezinárodní smlouvou, sjednanou mezi členskými státy EU a přinejmenším nepřímo revidující Smlouvu o fungování Evropské unie. Nikoli „pouhým“ nařízením orgánů EU v mezích stávající Smlouvy o fungování Evropské unie, popř. v mezích jiné dosavadní mezinárodní smlouvy.

Evropský parlament a Rada Evropské unie jsou ovládány nejen vlastním právem, ale i právem mezinárodním. Nestojí nijak a v ničem výše.

Legalita nařízení o digitálních službách byla potenciálně přezkoumatelná Soudním dvorem Evropské unie podle čl. 263 Smlouvy o fungování Evropské unie. Žalobní legitimaci měl mj. každý členský stát, ale jen do dvou měsíců ode dne vyhlášení nařízení v Úředním věstníku, ke kterému došlo již 27. října 2022. Žalobu mohla v téže lhůtě podat, při splnění právních předpokladů, i každá fyzická nebo právnická osoba. Ta by ji sice mohla podle okolností podat i do dvou měsíců ode dne, kdy se o nařízení dověděla, ale vzhledem k jeho úřednímu zveřejnění, od kterého již dva měsíce uběhly, se nezdá, že by bylo možné okolnostně použít pozdější počátek lhůty.

Nyní proto zůstává právní možnost, aby Soudní dvůr EU rozhodl o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smlouvy o fungování Evropské unie nebo o platnosti a výkladu části dotčeného nařízení, a to v řízení podle čl. 267 citované smlouvy, tzn. jen na návrh soudu členského státu. Taková předběžná otázka by však musela vyvstat v konkrétním řízení před soudem členského státu. Např. v civilním sporu o práva z vadného plnění služby.

Nikoli na posledním místě je třeba připomenout, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Jestliže mezinárodní smlouva stanoví něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10 Ústavy). Žádná mezinárodní smlouva, natož právní akty z ní odvozené, jako jsou nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie, však nemá podle české Ústavy přednost před českým ústavním zákonem, resp. před ústavním řádem („pořádkem“) obsahujícím českou Listinu základních práv a svobod.[20] Česká Listina taxativně stanoví zákonné meze omezení svobody projevu úžeji než nařízení EU o digitálních službách.[21] Proto musí být dána přednost českému ústavnímu řádu. Nemluvě o střetu, co do důvodů omezení svobody projevu „bezbřehé“, Listiny základních práv Evropské unie s evropskou Úmluvou a ochraně lidských práv a základních svobod a s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. Takovýto střet s mezinárodním právem z oboru lidských práv jen podporuje přednost českého ústavního řádu, který je v tomto ohledu mezinárodněprávně zásadně konformní.

Zákonodárně-politickým řešením do budoucna by mohlo být přijetí českého ústavního zákona měnícího nařízení EU o digitálních službách tak, že by je uvedl do souladu s českou Listinou základních práv a svobod (a potažmo i do souladu s oběma výše uvedenými mezinárodními smlouvami o lidských právech). Podobný ústavní postup lze uvážit i v některých jiných právních případech, resp. jej ústavněprávně zevšeobecnit, a to i s orientačním přihlédnutím k právnímu stavu uzákoněnému ve Spojeném království v době, kdy ještě bylo členem EU. Při věcně podloženém právním zkoumání zjistíme, že právní otázka nezní nutně „EU, ano, ne“, nýbrž nabízí i jiná právně schůdná řešení.

Ve zbytku se jedná o záležitost politickou.

 

prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., je advokátem a mezinárodním rozhodcem, vedoucím Katedry soukromého práva a civilního procesu PF UP v Olomouci.


[1] Vzpomínám na dobu nesvobody, jak praví zákon, v Československu v letech 1948-1989, kdy např. filmové podniky svým způsobem „moderovaly“ filmy tím, že na základě politických pokynů komunistů např. omezovaly přístupnost, tedy i „viditelnost“, některých (ovšem legálně nezakázaných) filmů jejich promítáním jen krátkodobě či jen v okrajových kinech apod. Přihodilo se to např. Kladivu na čarodějnice režiséra Otakara Vávry z roku 1969, které mohlo být v roce 1970 distribuováno do kin jen omezeně. V Praze smělo být promítáno jen mimo kina v centru města. Film by mohl u diváků vyvolat politicky nežádoucí připomenutí podobnosti s atmosférou politických procesů v Československu v 50. letech, včetně justičních vražd a stranické víry. Dalších příkladů bychom našli celou řadu, včetně knižního trhu nebo výstav. Některá vydání (legálně nezakázaných) knih byla „moderována“ politicky nuceně nízkým nákladem, který zdaleka neodpovídal poptávce čtenářů, např. u knih Bohumila Hrabala, vydaných v 70. a 80. letech. Politická licoměrnost se někdy projevila tím, že některé knihy nebo gramofonové desky byly obchodně určeny jen na vývoz. Nikoli pro domácí trh, ač by o ně byl u nás zájem. Na domácím trhu byla politicky sledována jiná dobová hlediska „ochranného“ významu.

[2] Srov. autorův příspěvek Dezinformace jako právní problém, epravo 12. 7. 2022, zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/dezinformace-jako-pravni-problem-114968.html [cit. 10. 2. 2023].

[3] Nařízení o digitálních službách ve svém odůvodnění používá výraz „dezinformace“, aniž jej právně definuje, vedle též „jiného obsahu“ (a mimo nezákonného obsahu), a to vždy z hlediska vyvolání společenských nebezpečí; viz rec. 2 a 9.

[4] Možnost širokého dopadu jednotlivé zákaznicky uložené informace na velmi velké platformě online zvyšuje běžná použitelnost automatických překladačů textů do cizích jazyků, jimiž bývají tyto platformy vybaveny.

[5] Diagnóza Dg. F43.1 spadající do skupiny reakcí na těžký stres a poruch přizpůsobení podle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů (MKN-10), sděl. č. 495/2003 Sb., v pozdějším znění. Od ledna 2022 nabyla účinnosti 11. revize této statistické klasifikace. Platí však u ní dvouleté zaváděcí období.

[6] Srov. však preambuli Ústavy Světové zdravotnické organizace z roku 1946, která chápe zdraví, řečeno českým překladem, jako stav úplného blaha tělesného, duševního a sociálního a nezáleží jen v tom, že není nemoci neb neduhu“ („Health is a state of complete physical, mental and social well-being and not merely the absence of disease or infirmity“), a to ze zásadního hlediska „štěstí, harmonických vztahů a bezpečnosti všech národů“; viz příl. 2 vyhl. č. 189/1948 Sb., anglický text zde: https://www.who.int/about/governance/constitution [cit. 10. 2. 2023]. Jelikož Evropská unie není státem, stojí mimo Světovou zdravotnickou organizaci a jejího výměru zdraví se ve svém nařízení o digitálních službách ani nedovolává.

[7] Srov. rozhovor s autorem tohoto textu na téma Nadnárodní korporace jako arbitr morálky, Mainstream 15. 8. 2022, zde: https://www.pickey.cz/p/a9441eb3f3d4624fd2f8f253d0fcdfc5 [cit. 10. 2. 2023].

[8] Zrovna u nás máme všeobecně špatné zkušenosti s do jisté míry podobnými postupy z dob nesvobody v Československu v letech 1938 až 1945 a 1948 až 1989, které se vyznačovaly nepřípustným „systémovým“ tlakem z hlediska sledování a ochrany toho, co veřejná moc považovala za hodnoty.

[9] Ke svobodě myšlení viz např. autorův příspěvek Svoboda myšlení a myšlenka v právním smyslu, epravo 16. 6. 2022, zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/svoboda-mysleni-a-myslenka-v-pravnim-smyslu-114880.html [cit. 10. 2. 2023].

[10] Z hlediska reálií v USA srov. K. Frederick: Boj proti totalitě velkých technologií: Jak na to, Security Guide 1. 7. 2022, 11. 7. 2022 a 25. 7. 2022, zde: https://securityguide.cz/boj-proti-totalite-velkych-technologii-jak-na-to/, https://securityguide.cz/boj-proti-totalite-velkych-technologii-cast-2/, https://securityguide.cz/boj-proti-totalite-velkych-technologii-cast-3/ [cit. 10. 2. 2023].

[11] Krátce informativně viz J. Hadaš: Dezinformace a fake news pohledem právních předpisů ve Spolkové republice Německo, epravo 13. 5. 2019, zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/ dezinformace-a-fake-news-pohledem-pravnich-predpisu-ve-spolkove-republicenemecko-109322.html [cit. 10. 2. 2023].

[12] Blíže viz autorův příspěvek Internetový arbitr, epravo 25. 2. 2022, zde: https://www.epravo.cz/top/clanky/internetovy-arbitr-114326.html. Rozšířeně in M. Černý, V. Smejkal, I. Telec, P. Prchal: Výzvy v právu duševního vlastnictví 2022, M. Černý, Olomouc 2022, str. 59-76, zde: http://www.michalcerny.net/ebx/OPD22PDV-FV.pdf [cit. 13. 2. 2023].

[13] Jedná se o (v demokratické společnosti) nezbytný zájem ochrany národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Pokud jde o omezení nezbytné v zájmu morálky, srov. též ratifikovanou a vyhlášenou Mezinárodní úmluvu o potlačování obchodu necudnými publikacemi a jich rozšiřování, vyhlášení pod č. 96/1927 Sb. z. a n. Cit. úmluva vede signatářské státy k trestnímu postihu určitých společensky škodlivých činů. Též viz starší Mezinárodní úmluvu ze dne 4. května 1910 o tom, kterak potírati rozšiřování necudných publikací, vyhlášenou pod č. 113/1912 ř. z. Přístup Československa byl vyhlášen pod č. 184/1922 Sb. z. a n.

[14] Omezení výkonu svobody projevu jsou podle tohoto paktu užší nežli podle evropské lidskoprávní úmluvy. Jedná se jen o respektování práv nebo pověsti jiných, ochranu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, veřejného zdraví či morálky. Též srov. mezinárodní úmluvy citované v pozn. výše.

[15] Rozsudek ze dne 7. 12. 1976 ve věci č. 5493/72, bod 49 odůvodnění. Dále srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 9. 1994 ve věci č. 15890/89 (případ Jersild proti Dánsku). Dlužno říci, že citovaného rozsudku z roku 1976 se politicky dovolává i Evropská komise ve svém sdělení ze dne 26. dubna 2018 [COM (2018) 236 final], nazvaném Boj proti dezinformacím na internetu: evropský přístup, str. 8. Sdělení je určeno Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů.

[16] Nemůže se ovšem kdokoli „jen tak“ právně domáhat např. odčinění přivození pocitu osobního neštěstí, resp. ranění v podobě emoční újmy, ledaže by byly splněny legální pojmové znaky vymezeného deliktu na něm spáchaného, popř. by byly splněny znaky u druhotné oběti legálně vymezeného protiprávního činu podle § 2971 o. z. Vyplývá to již z ústavní hodnoty svrchovanosti zákona, což je obzvlášť důležité, má-li stát určit, co je právním deliktem. Srov. preambuli české Listiny základních práv a svobod.

[17] Trestnost pobuřování z let 1852 až 1990 byla v Československu po převratu roku 1989 zrušena.

[18] Vzpomínám na text v Rudém právu v Československu někdy z přelomu 70. a 80. let minulého století. Obsahoval, politicky poněkud mrazící, pochvalnou zmínku o „sovětském člověku“ jako ideovém monolitu. V sovětské právnické učebnici z 50. let, používané v překladu u nás, nalezneme zase „sovětskou rodinu“.

[19] Pokud jde o politiku Rady Evropy, můžeme na okraj poukázat na návrh Úmluvy o umělé inteligenci, lidských právech, demokracii a právním státu, č. CAI (2022) 07 ze dne 30. června 2022, který byl předložen Výborem pro umělou inteligenci. Mezi zakázané praktiky umělé inteligence má v budoucnu patřit používání systémů umělé inteligence orgány veřejné moci, které spočívá v užití biometrie k identifikaci, kategorizaci nebo usuzování pocitů (emocí) jednotlivců. Dále má být zakázáno užití těchto systémů k sociálnímu bodování (skórování), které by mělo předurčovat přístup k základním službám a které by vedlo k nedovolenému zacházení s jednotlivci nebo celými sociálními skupinami. Do budoucna má též platit generální klauzule zákazu jakéhokoli jiného než zvlášť vymezeného používání systémů umělé inteligence orgány veřejné moci k účelům, které nejsou slučitelné s hodnotovým jádrem demokratických společností, nesledují legitimní účel a nejsou nezbytné v demokratické společnosti; viz čl. 14 návrhu. Existuje i pozdější pracovní verze ze dne 6. ledna 2023.

[20] Skutečností ale je, že v činnosti orgánů EU lze vidět tendence opačné. Muselo by však v budoucnu dojít ke změně primárního práva EU, které tvoří dvě mezinárodní smlouvy. Pokoutný postup oklikou, např. obejitím signatářských států pomocí rozhodnutí Soudního dvora EU, by postrádal demokratickou legitimitu (i legálnost) z důvodu porušení mezinárodněprávní zásady svobodného souhlasu signatářských států. Tudíž by takový postup byl způsobilý ohrozit samotné základy dotčených suverénníchdemokratických právních států. Srov. též Vídeňskou úmluvu o smluvním právu, vyhl. pod č. 15/1988 Sb.

[21] Podle čl. 17 odst. 4 české Listiny základních práv a svobod lze svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace – při ústavní nepřípustnosti cenzury (čl. 17 odst. 3) – omezit zákonem, jen jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Veřejné subjektivní politické ani jiné právo „nebýt raněn, šokován nebo rozrušen“ ve stavu své pohody (či obecné pohody) cizím skutkovým tvrzením nebo hodnotícím úsudkem (názorem), popř. jakýmkoli jiným cizím činem, není ústavně chráněno. Ledaže by byla výkonem svobody projevu naplněna skutková podstata některého zákonem vymezeného deliktu. K tomu však za běžného a slušného chodu nedocházívá. K ústavnímu uzákonění opaku chybí jakýkoli spravedlivý a zároveň rozumný důvod.

Go to TOP