Následující článek pojednává o rozdílném pojetí škody. Nejdříve ukáže na příkladu a judikatuře rozdíly v ocenění v rámci civilního a trestního práva a následně zevšeobecní jednotlivé rozdíly.

Zadání příkladu

V jednom českém městě se staly během jednoho dne tyto čtyři události:

• A– Ve velkoobchodu bylo odcizeno kolo „Stříbrný šíp“. Díky kamerovému systému byl následně pachatel dopaden. Kolo se však již nenašlo.
• B – Prodejce chtěl před maloobchodní prodejnou „Kola a kolečka“ vystavit kolo „Stříbrný šíp“. Než ho stačil ve stojanu zamknout, bylo odcizeno. Dosud se nenašlo.
• C – Mladý muž si koupil v obchodě „Superkola“ kolo „Stříbrný šíp“. Když ho postavil před vchod do domu a šel pro klíče, aby ho uzamkl ve sklepě, kolo mu bylo odcizeno. Dosud se nenašlo.
• D – Pán v nejlepších letech si koupil kolo „Stříbrný šíp“ v prodejně „Naše kola“. Chtěl se kolem pochlubit kamarádům. Proto s ním zajel před hospodu. Kolo zamkl, a přes zámek přehodil deku, takže nebylo vidět, že je zamčené. Zloděj chtěl kolo ukrást, což se mu nepodařilo, a byl chycen. Kolo nebylo poškozeno.

Za velkoobchodní cenu nakupuje maloobchod kolo do svých obchodů. Každý maloobchod si určil jinou konečnou cenu kola. „Stříbrný šíp“ se do ČR dováží do velkoobchodu za nákupní cenu z ciziny bez DPH.

Velkoobchod s koly nakoupil z ciziny kolo za 55 000 Kč bez DPH.

Velkoobchod s koly prodává kolo do maloobchodů (prodejen s koly) za 70 000 Kč bez DPH.

Prodejny prodávají kola za různé ceny.

Rozdíl mezi nákupní cenou (55 000 Kč) a velkoobchodní cenou (70 000 Kč) je marže velkoobchodu (15 000 Kč).

Rozdíl mezi velkoobchodní cenou (70 000 Kč) a maloobchodní cenou (95 000 Kč; 97 000 Kč; 99 000 Kč) je marže jednotlivých maloobchodních prodejen (25 000 Kč; 27 000 Kč; 29 000 Kč).

Čtenář si může vyplnit tabulku a stanovit dle jeho názoru výši škody pro jednotlivé případy podle civilního i trestního práva.

Cenové informace jsou tyto:

informace o kole „Stříbrný šíp“	velkoobchod	maloobchod Kola a kolečka	maloobchod Superkola	maloobchod Naše kola
nákupní cena z ciziny bez DPH	55 000 Kč
velkoobchodní cena bez DPH	70 000 Kč	70 000 Kč	70 000 Kč	70 000 Kč
maloobchodní cena bez DPH		95 000 Kč	97 000 Kč	99 000 Kč
velkoobchodní cena včetně DPH 21 %	84 700 Kč	84 700 Kč	84 700 Kč	84 700 Kč
maloobchodní cena včetně DPH 21 %		114 950 Kč	117 370 Kč	119 790 Kč

	případ A	případ B	případ C	případ D
výše škody v trestním právu
výše škody v civilním právu

Již zde napovíme, že budeme pro stanovení výše škody argumentovat Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), judikaturou Ústavního soudu, judikaturou Nejvyššího soudu a také zásadami trestního práva.

Úvodní popis rozdílů účelu škody

Trestní právo neupravuje výslovně pojem škoda ani prospěch a odvolává se na civilní právo. Přehledně to vysvětluje František Púry s Martinem Richtrem. Proto z nich vyjdeme při našich úvahách: „Trestní právo nemá pro své účely vlastní, samostatné pojetí škody, ale pouze četně pracuje s tímto pojmem. Chápání škody v kontextu trestního práva hmotného tak vychází z pojetí škody v civilním právu.[1] Pod pojmem škoda se proto rozumí jak skutečná škoda, tj. úbytek majetkových hodnot, tak to, co poškozenému ušlo, tj. ušlý zisk (srov. § 2952 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Ačkoli se civilistická definice škody formálně přejímá i v trestněprávní praxi, je vhodné při jejím užití v oblasti trestního práva mít na zřeteli rozdílnost účelu stanovení škody mezi civilním právem a trestním právem hmotným.[2]

Civilní právo stanovuje pojem škoda a její výši za účelem náhrady škody tomu, komu byla způsobena, tj. poškozenému. Smyslem civilněprávního pojetí škody je tedy dosažení hodnoty majetku poškozeného odpovídající stavu, kterou by býval měl bez existence škodné události. Jinými slovy, účelem civilního chápání škody je dosažení spravedlivého uspořádání majetku poškozeného. Mnohdy je navíc možné tohoto cíle dosáhnout zcela či částečně vícero způsoby, např. reivindikační žalobou na vydání odcizené či zpronevěřené věci či alternativně žaloby na náhradu škody.[3]

Trestní právo hmotné oproti tomu primárně stanovuje škodu a její výši za účelem posouzení povahy a závažnosti trestného činu či za účelem posouzení míry škodlivosti protiprávního jednání, tedy existence jeho trestněprávní relevance. Způsobení škody v určité výši je totiž znakem některých základních skutkových podstat trestných činů, což je zcela typické např. pro výsledečné trestné činy proti majetku. Z hlediska závažnosti trestného činu je pak napříč všemi trestnými činy standardní, že způsobením škody v určité výši je podmíněno použití vyšší trestní sazby v kvalifikovaných skutkových podstatách trestných činů. Primárním smyslem existence škody v trestním právu hmotném je tedy posouzení existence či míry společenské škodlivosti protiprávního činu.“[4]

Ústavní soud k tomu dodává, že „občanskoprávní institut náhrady škody plní funkci kompenzační a preventivní a výše škody nemůže být sankcí … náhrada škody v českém právním řádu nemá sankční povahu a její funkcí není poškozeného jakkoli obohatit“.[5]

Stanovení škody v civilním právu

Nejdříve uvádíme, že občanský zákoník neupravuje oceňování. Neříká nám, jak máme oceňovat např. pro náhradu škody. Jedná se tedy o otázku čistě odbornou (quaestio facti). Zákon o oceňování majetku se na daný případ nevztahuje. V zákoně č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, je uvedeno, kdy se zákon použije (srov. § 1 zákona o oceňování majetku). A v občanském zákoníku není odkaz na zákon o oceňování, takže zákon o oceňování majetku není lex specialis k občanskému zákoníku.

Budeme vycházet z uvedeného judikátu Ústavního soudu. Náhrada škody v českém právním řádu nemá sankční povahu a její funkcí není poškozeného jakkoli obohatit. Víme, že hradit se má skutečná škoda a ušlý zisk. V našem případě krádeží kol nebudeme uvažovat o ušlém zisku. Důvodem je, že velkoobchod i maloobchodní prodejny měly na skladě i další kola značky „Stříbrný šíp“, takže nenastala situace, že by nemohly kolo prodat, a tím by jim zisk ušel.

V případu A velkoobchod nakoupil kolo za částku 55 000 Kč. A to je také skutečná škoda, která velkoobchodu vznikla. Škoda nemá sankční charakter.

V případu B maloobchod „Kola a kolečka“ nakoupil kolo za částku 70 000 Kč bez DPH. Má být nahrazeno i DPH? Společnost „Kola a kolečka“ je plátcem DPH.

Jinými slovy, promítá se do výše škody v civilním řízení částka rovnající se dani z přidané hodnoty? V civilním řízení má výše stanovené škody představovat částku, která se rovná spravedlivé náhradě.

„Mají-li být nahrazeny náklady potřebné k uvedení věci do původního stavu, pak v případě, že poškozený je plátcem DPH a škoda vznikla na jeho majetku, který používá při podnikání, představují náklady na opravu tohoto majetku provedené třetí osobou zdanitelné plnění ve smyslu cit. zák. č. 588/1992 Sb. Pokud je osoba, která opravu provedla, rovněž plátcem DPH a vůči poškozenému tuto daň uplatnila, vzniká za normálního běhu okolností nárok poškozeného na odpočet DPH vůči správci daně při přiznání DPH na výstupu. Skutečnou škodou pak může být za těchto okolností pouze částka vynaložená na uvedení věci do původního stavu bez uhrazené DPH plátcem na vstupu, neboť pouze o tuto částku se vzhledem k nároku poškozeného na její odpočet majetek poškozeného snížil. Rovněž není v tomto případě možné považovat zaplacenou DPH na vstupu za účelně vynaložené náklady na odstranění škody, neboť za normálního běhu okolností nic nebrání poškozenému, aby nárok na odpočet této daně vůči správci daně uplatnil a účelně tyto prostředky vynaložil jinak.

Odlišná situace by nastala v případě, kdyby poškozený nebyl plátcem DPH nebo by jako plátce nebyl v konkrétním případě oprávněn uplatňovat nárok na odpočet DPH na vstupu.“[6]

V civilním řízení závisí odpověď na skutečnosti, zdali je poškozený plátcem DPH, nebo ne. Kola a kolečka jsou plátcem DPH, a proto je jejich skutečná škoda částka bez DPH, tedy částka 70 000 Kč.

V případu C maloobchod „Superkola“ prodal pánovi kolo za částku 117 370 Kč. Tuto částku pán za kolo zaplatil (částka obsahuje i DPH, pán není plátcem DPH). O tuto částku se krádeží majetek pána zmenšil. A to je také škoda, kterou bude chtít pán nahradit.

V případu D žádná škoda nevznikla. A proto ani není co nahrazovat.

Shrnutí: Vidíme, že v civilním právu má náhrada škody individuální charakter. I když byl odcizen totožný majetek (nové kolo stejné značky), náhrada škody je pokaždé jiná. Vychází se z individualizace škody. V civilním právu také platí zásada, pokud škoda nevznikla, není co nahrazovat a ani nemá smysl stanovovat výši škody, resp. výše škody je 0 Kč.

Stanovení škody v trestním právu

Abychom vysvětlili, jak uvažujeme při stanovení škody, nejdříve musíme uvést, jaký je účel trestního práva hmotného. Aby naše ocenění nešlo proti jeho účelu.

Účel trestního práva a objekt trestného činu

Základním účelem trestního práva je ochrana společnosti (tedy základním účelem není trestat, jak by vyplývalo z názvu) a ochrana jednotlivých zájmů, hodnot a společenských vztahů. „Obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu je objekt trestného činu. Objektem trestného činu rozumíme společenské vztahy (například vztahy vlastnické), zájmy a hodnoty (například život člověka, jeho zdraví, čest, důstojnost, jeho osobní svobodu) chráněné trestním zákonem.“[7]

Porušení nebo ohrožení objektu trestného činu nazýváme následkem. Jedním z následků trestného činu je právě škoda. A zde se již dostáváme k oceňování. Nicméně ještě odběhneme k Listině.

Čl. 11 odst. 1 Listiny – základní ustanovení pro oceňování v trestním právu

Podle našeho názoru základní ustanovení pro oceňování v trestním právu poskytuje Listina v čl. 11 odst. 1, kde se praví: „Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.“

Výše jsme uvedli, že účelem trestního práva je ochrana. A nyní dodáváme stejná ochrana. V našem příkladu byla ukradena tři stejná kola (a jeden pokus). Trestní právo musí stejný majetek chránit stejně! V civilním právu byl každý ze čtyř případů oceněn jinou částkou. Zde je zásadní rozdíl mezi stanovením výše škody v civilním a trestním právu.

Všechny čtyři případy musí být oceněny stejnou částkou, protože se jedná o totožný majetek (stejné nové kolo). A proto musí být majetek stejně chráněn. Bez ohledu na to, zdali bylo kolo ukradeno ve velkoobchodě, maloobchodě nebo člověku.

Domníváme se, že v rámci trestního řízení rozdíly popisované v případech A, B, C, D nehrají roli. Bylo ukradeno vždy stejné kolo ve stejné době a na stejném místě (ve stejném městě).

V trestním řízení v souladu s § 137 tr. zákoníku otázka zní, jaká je „cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává“? Upozorňujeme na slovo „obvykle“. Stát nemůže chránit vlastnictví v maloobchodě více než vlastnictví ve velkoobchodě. Pokud by pro trestní právo škoda ve velkoobchodě (velkoobchod obvykle prodává kolo za částku 84 700 Kč včetně DPH)[8] byla jiná (nižší) než v maloobchodě (maloobchod obvykle prodává kolo za 114 950 až 119 790 Kč včetně DPH), byla by jiná i ochrana. V maloobchodě je cena včetně DPH vyšší než 100 000 Kč (tedy v roce 2023 se jedná o větší škodu). Zatímco ve velkoobchodě je cena včetně DPH nižší než 100 000 Kč, takže se jedná o škodu nikoli malou. V souladu s § 138 tr. zákoníku se pohybujeme v jiných sazbách za trestný čin. A tedy stejný majetek by byl jinak chráněn.

Pokud by škoda při krádeži ve velkoobchodě byla stanovena nižší částkou než např. kolo ukradené člověku či v maloobchodě, pak by se rozneslo, že je lepší krást ve velkoobchodě než lidem či v maloobchodě, protože stejný majetek bude v rámci výše škody oceněn nižší částkou.

Ad absurdum si představme, jak se zloděj u soudu hájí, že schválně kradl ve velkoobchodě, protože tam kradl majetek pod 100 000 Kč, zatímco stejný majetek v maloobchodě by kradl nad 100 000 Kč. „Paní soudkyně, přece nejsem blbý, abych kradl v maloobchodě, kde jsou vyšší ceny.“

Totožný majetek má být v trestním právu oceněn stejně. Má být stanovena stejná výše škody bez ohledu na to, kde či komu byl majetek ukraden. Majetek má být stejně chráněn.

Tento názor podporuje i § 138 tr. zákoníku slovy „Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává.“ Důraz klademe na slovo „obvykle“. Obvyklost je v protikladu k individuálnosti. Všimněme si, že v rámci civilní části příkladu jsme ocenili pokaždé jinou částkou, příklad individualizace.

Judikatura dospěla ke stejnému závěru, i když neargumentuje Listinou. Uvádí, že pro účely stanovení škody v trestním právu se vychází z maloobchodních cen. Opírá svůj závěr o konstatování, že „cena, za kterou se obvykle prodává“ je cena konečného spotřebitele. Konečný spotřebitel je osobou, kvůli které se výrobek vyrobil a dodával. Srov. judikaturu: „Do celkové výše škody způsobené majetkovým trestným činem je třeba započítat i výši tzv. marže u maloobchodní ceny, protože jde o součást celkové prodejní ceny, za kterou se věc v určitém místě a čase prodává.“[9]

Problematika DPH

Víme, že výrobky a služby se v drtivé většině prodávají s daní z přidané hodnoty. V současnosti je daň z přidané hodnoty v sazbách 21 %, 15 % a 10 %. Základní sazba DPH je 21 % a podléhá jí většina zboží a služeb. Ve snížené sazbě 15 % jsou prodávány např. potraviny, některé zdravotnické pomůcky, hromadná doprava. A konečně v sazbě 10 % jsou prodávány kojenecká výživa, léky, knihy a hudebniny.

Většina výrobků se tedy prodává s daní ve výši 21 %. To znamená, že konečná cena výrobku bez daně je 100 Kč a s daní z přidané hodnoty 121 Kč. Připočtení nebo nepřipočtení DPH má velký vliv na výslednou cenu zboží či stanovení výše škody.

Nejdříve si vysvětlíme, jak DPH funguje. Judikát 4 Tz 152/2003 Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003 popisuje fungování DPH jednoduše a správně takto:

„Předmětem daně z přidané hodnoty (dále též DPH) jsou podle § 7 zákona o DPH veškerá zdanitelná plnění za úplatu i bez úplaty včetně naturálního plnění v tuzemsku, pokud zákon nestanoví jinak.

Za subjekty daně z přidané hodnoty se považují osoby podléhající dani, plátci daně a osoby mající zvláštní vztah k plátci. Osobami podléhajícími dani jsou fyzické a právnické osoby, které provádějí zdanitelná plnění. Jde o osoby, které se mohou stát plátcem daně, a tím jejich zdanitelná plnění budou podléhat dani. Plátcem daně se stane osoba podléhající dani, jestliže se k dani zaregistruje, a to buďto povinně, nebo na vlastní žádost. Pro povinnou registraci je pak rozhodující tzv. obrat, což jsou příjmy a výnosy za zdanitelná plnění bez plnění osvobozených od daňové povinnosti, snížené u plátce daně o daň (viz § 3 až 5 zákona o DPH).

Plátci daně zajišťují vlastně jen její výběr od konečného spotřebitele. DPH se vybírá po částech v jednotlivých fázích výroby a odbytu při prodeji a nákupu. Plátce daně má nárok odpočítat od své daňové povinnosti částku daně, kterou zaplatil svým dodavatelům na vstupu.

Tím vlastně zdaňuje pouze tu částku, jež je přidána k jeho nákupní ceně při stanovení ceny prodejní, tedy přidanou hodnotu. Daň pak nese konečný spotřebitel v ceně, kterou musel zaplatit za nakoupené zboží a služby, a nemá už nárok na odpočet daně na vstupu. Plátce daně si může odpočítat daň zaplacenou na vstupu při nákupu zboží či jiných zdanitelných plnění, jež použije k dosažení obratu za svá zdanitelná plnění, a tato částka je pro jeho dodavatele daňovou povinností. To znamená, že si pak plátce daň z přidané hodnoty na vstupu, pokud ji zahrne do daňového přiznání k DPH za příslušné zdaňovací období (§ 19 odst. 2 zákona o DPH), odečte od pořizovací ceny zboží, které koupil od dodavatele, a vede toto zboží ve své účetní evidenci v ceně bez DPH. Plátce daně je pak podle § 10 zákona o DPH povinen účtovat daň z přidané hodnoty všem svým zákazníkům (daň na výstupu). Vybranou daň pak musí plátce odvést do státního rozpočtu. Přitom má právo tento odvod snížit o výši daně zaplacené na vstupu při nákupu od svých dodavatelů (viz § 19 odst. 1 zák. o DPH). Daň na vstupu je tedy daň u plátce, kterou vůči němu uplatní jako součást ceny za jím přijatá zdanitelná plnění jiný plátce, nebo daň, která je vyměřena při dovozu zboží [viz § 2 odst. 4 písm. d) zákona o DPH].

Z uvedeného výkladu je tedy zřejmé, že daň na vstupu představuje zjednodušeně řečeno pohledávku plátce DPH za finan­čním úřadem a daň na výstupu pohledávku finančního úřadu za plátcem DPH. Za příslušné zdaňovací období se tyto pohledávky vzájemně započtou a vzniklé saldo představuje daňovou povinnost plátce vůči finančnímu úřadu, v případě opačné bilance pak vznikne tzv. nadměrný odpočet a stát se vlastně stává dlužníkem plátce.“ (zvýrazněno autorem)

Ještě připomínáme, že DPH je daň nepřímá univerzální. To znamená, že ji platí jiná osoba (plátce – obchod s potravinami) než osoba, která je této dani podrobena (poplatník – člověk, který v obchodě nakupuje potraviny). Jedná se o daň univerzální. Spotřební daně jsou také daně nepřímé, avšak selektivní, a nikoli univerzální. Protože je to daň nepřímá, nevztahuje se k osobě (ad personam), jako např. daň z příjmu. Daň se vztahuje k věci, která je kupována (ad rem).

Dobře si uvědomíme prakticky, jak DPH funguje, při nákupu potravin v obchodě. Lidé – konečný spotřebitel – zaplatí za potraviny částku včetně DPH, ale tuto DPH jim už nikdo nevrátí. Jsou to v konečném důsledku lidé, kteří při svých nákupech platí DPH, a tak plní státní rozpočet.

Opět upozorňujeme, že v trestním řízení se nejedná o individuál­ní pojetí škody na rozdíl od civilního řízení. Nezkoumáme tedy, zdali je poškozený plátcem DPH, nebo nikoli. Stanovení škody musí být jednotné, ať kradu kdekoli a komukoli. Pokud je věc při obvyklém prodeji zatížená DPH, pak má být oceněna včetně DPH. A upozorňujeme, že věc je při prodeji zatížená DPH, nejen pokud prodáváme koncovému zákazníku – lidem. Z fungování DPH jasně vyplývá, že věc je zatížená DPH, i když ji prodává např. výrobce obchodníkovi.

Obvykle se věci v ČR prodávají s DPH, a to i mezi obchodníky a nikoli konečnými spotřebiteli. Proto by oceněna či stanovení škody mělo být uvedeno včetně DPH. Pokud by však věc nebyla zatížená DPH, pak by se obvykle prodávala bez DPH. V takovém případě by neměla být DPH součástí výše škody. Nestanovujeme individuální škodu, stanovujeme obvyklou škodu či „většinovou“ škodu. Věc se obvykle (většinou) prodává (obchoduje) s DPH, proto i škoda se stanovuje včetně DPH.

Judikatura uvádí, že v rámci trestního pojetí zjišťování škody se má vycházet z ceny zboží v maloobchodě včetně DPH.[10]

„Jestliže trestní zákon hovoří o výši škody jako o ceně věci, za kterou se věc v místě obvykle prodává, pak nutno zdůraznit, že věc, pokud je její prodej jako zdanitelné plnění ze zákona daní z přidané hodnoty zatížen, se obvykle prodává vždy se zohledněním DPH. To tedy znamená, že cenou obvyklou v místě je pak potřeba chápat cenu, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy s DPH.“[11] Obdobně také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, č. j. 8 Tdo 1023/2012-57.

I zde existují výjimky, resp. logika někdy velí DPH nezapočítat. Jak uvádí Púry s Richtrem, „poněkud jiný význam má zaplacená daň z přidané hodnoty u trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Spočívá-li totiž poškození věřitele v tom, že dlužník prodal svůj majetek použitelný k uspokojení pohledávky věřitele a obdržel za něj kupní cenu, kterou nepoužil k uspokojení pohledávky věřitele, pak za situace, že tato kupní cena zahrnovala i daň z přidané hodnoty, jíž byl takovýto prodej jako zdanitelné plnění zatížen a kterou byl povinen dlužník zaplatit (odvést) příslušnému finančnímu úřadu, nemůže výše škody způsobené věřiteli zahrnovat i částku daně z přidané hodnoty. Totéž platí o výši případně získaného prospěchu, je-li znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele.“[12]^{, [13]}

Ocenění intervalem a jednou částkou

Zatím jsme vysvětlili, že ocenění by mělo být ve všech čtyřech případech ve stejné výši, a to včetně DPH. Ovšem obchody nabízejí a prodávají kolo Stříbrný šíp za jiné částky. To je v tržním prostředí běžné a normální. Také jsme uvedli, že se nemáme řídit individuální cenou v jednotlivém obchodě. Znalec, který stanoví výši škody (majetkové újmy), se musí řídit zákonem o znalcích. Proto jeho výstupem bude znalecký posudek, který musí být z procesního hlediska zpracován v souladu se zákonem o znalcích č. 254/2019 Sb. A v trestním řízení existuje zásada in dubio pro reo, která se v civilním řízení nepoužívá. Víme, že v městečku jsou tři obchody, ve kterých prodávají kola Stříbrný šíp, a známe i ceny.

informace o kole „Stříbrný šíp“	maloobchod Kola a kolečka	maloobchod Superkola	maloobchod Naše kola
maloobchodní cena včetně DPH 21 %	114 950 Kč	117 370 Kč	119 790 Kč

Kolo Stříbrný šíp se v městečku obvykle prodává v intervalu 114 950 až 119 790 Kč.

Zákon o znalcích (zákon č. 254/2019 Sb. v § 28 odst. 5) i prováděcí vyhláška (vyhláška č. 503/2020 Sb. v § 41 odst. 5, § 57, § 58 odst. 2) uvádějí, že „pokud podklady nebo metoda neumožňují znalci vyslovit jednoznačný závěr, uvede znalec skutečnosti snižující přesnost závěru“.

Zde vidíme, že podklady neumožňují vyslovit jednoznačný závěr ve smyslu stanovení jedné konkrétní částky. Proto by postačilo, kdyby znalec odpověděl intervalem, viz výše.

A zde nastupuje zásada in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Ve prospěch obviněného je částka nejnižší, proto je výsledkem částka 114 950 Kč.

Výsledky

Níže je tabulka s celkem osmi oceněními. Zbývá vysvětlit ocenění v trestním právu v případě D, kdy v civilním právu ke škodě nedošlo, protože zloděj nedokázal přivázané kolo ukrást. Zde je také významný rozdíl mezi škodou v civilním a trestním právu. V civilním právu škoda nevznikla, není co nahrazovat. Proto je ocenění 0 Kč. V trestním právu nás nezajímá výsledek, ale úmysl. Pachatel chtěl kolo ukrást. Proto se na jeho konání díváme jako na trestný čin ve stadiu pokusu. Srov. § 21, odst. 2 tr. zákoníku: „Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.“ A protože na pokus se díváme jako na dokonaný trestný čin, tak i v tomto případě je stanovená škoda stejná jako v případech A až C.

	případ A	případ B	případ C	případ D
výše škody v trestním právu	114 950 Kč	114 950 Kč	114 950 Kč	114 950 Kč
výše škody v civilním právu	55 000 Kč	70 000 Kč	117 370 Kč	0 Kč

Čtenář si může porovnat své výsledky s uvedenými.

Všimněme si, že se nedá a priori říct, že by škoda v trestním právu byla vždy vyšší nebo nižší než v civilním právu. Problematika není natolik jednoduchá, abychom mohli dospět k jednoduchým kategorickým závěrům.

Zobecnění rozdílného pojetí škody v civilním a trestním právu

Zde si ukážeme jednotlivé aspekty rozdílného pojetí škody v civilním a trestním právu.

Účel stanovení výše škody

Proč výši škody vůbec stanovujeme? V civilním právu výši škody stanovujeme za účelem náhrady škody poškozenému, ale nemusíme ji ani stanovovat, pokud škůdce na své náklady uvede majetek poškozeného v předešlý stav (např. na své náklady zajistí opravu poškozené věci). Pak poškozeného nezajímá, jaká byla výše škody. Viz § 2951 o. z.

V trestním právu stanovujeme výši škody za účelem zjištění povahy a závažnosti trestného činu, tedy trestněprávní relevance. Jak moc byl poškozen právem chráněný zájem? Proto nás výše škody zajímá vždy. Škoda je v některých případech pojmovým znakem trestného činu. Výše škody se váže např. k polehčujícím či přitěžujícím okolnostem.

Individualizace (konkretizace) vs. obvyklost

Civilní pojetí škody vychází z individualizace konkrétního případu. Viděli jsme na příkladech. O kolik se v konkrétním případě majetek poškozeného zmenšil? Trestní pojetí škody vychází z obvyklosti ceny – „cena, za kterou se věc v místě a čase obvykle prodává“. Nevychází z pojetí „za kolik by poškozený věc koupil“. Výjimkou z obvyklosti je v trestním právu např. stanovení škody v rámci trestného činu „Zneužití informace a postavení v obchodním styku“, viz § 255 tr. zákoníku.

V rámci individualizace se v civilním pojetí škody a při jejím stanovení přihlíží i k pohnutkám škůdce. Pokud jsou pohnutkami škůdce svévole či škodolibost, pak škůdce nehradí obvyklou cenu, ale cenu mimořádné obliby – § 2969 odst. 2 o. z.

Trestní právo nepracuje při stanovení výše škody či její náhrady s pojmem „mimořádnost“ či „mimořádná cena“. Pracuje s pojmem „obvyklost“. Pohnutky se zohledňují mimo stanovení výše škody.

Základní pravidlo

V civilním pojetí škody je základním pravidlem při stanovení jeho výše, resp. náhrady, uvedení v předešlý stav. Základní pravidlo je uvedeno v § 2951 odst. 1 o. z.: „Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.“ A peníze mají představovat ekvivalent uvedení do předešlého stavu. Protože škoda představuje zmenšení majetku a náhrada majetek zase zvětšuje do původní výše. Uvedení v předešlý stav, resp. stanovení nákladů na uvedení v předešlý stav, je základním pravidlem pro stanovení výše škody (nepředpokládáme zde ušlý zisk) v civilním řízení.

Trestní pojetí škody je řešeno v § 137 tr. zákoníku. Pravidlo „uvedení v předešlý stav“ je uvedeno až jako třetí možnost. Přednost mají „účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci“ a hlavně „cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává“. Základní pravidla pro stanovení výše škody jsou v civilním a trestním právu rozdílná, což vyplývá i z účelu ocenění.

Civilní právo uvádí základní pravidlo, aby podle něj všichni postupovali. Trestní právo uvádí základní pravidlo, aby podle něj byla stanovena výše škody.

Subjektivní a objektivní pojetí škody

Pachatel v rámci své podvodné činnosti uzavřel kupní smlouvu. Protože byla uzavřena podvodně, tak se jedná o absolutně neplatný právní úkon, a proto v rámci civilního práva nevznikla škoda, vlastnictví nepřešlo. V trestním právu je škoda pojmovým znakem trestného činu podvodu. Proto musí existovat a být vyčíslena, aby se jednalo o tento trestný čin. Zde citujeme nález Ústavního soudu:

„Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na občanskoprávní řízení, v němž bylo nepravomocně určeno, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví původního vlastníka, neboť kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. …

Nejvyšší soud upozornil na to, že stěžovatel vůbec nerozlišuje občanskoprávní a trestněprávní důsledky svého jednání. Připomněl, že v případech podvodů, páchaných za využití padělaných smluv a listin, je již z povahy věci zřejmé, že se nemůže jednat o platné právní úkony, pachatelé podvodů ale při vědomí této skutečnosti záměrně vydávají takové listiny za pravé, protože právě to jim umožňuje dosáhnout cíle sledovaného podvodným jednáním. …

Otázka platnosti právního úkonu by měla význam a musela by být řešena v případě, pokud by to mělo vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu (např. u trestných činů dle § 247 nebo 249a tr. zákoníku). Není tedy podstatné, zda lze zpětně dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí ani zda lze dodatečně zvrátit stav navozený trestnou činností. Podstatné je, že to nemůže stěžovatele zbavit trestní odpovědnosti ze spáchání skutku, který naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Ústavní soud tak nemůže přisvědčit stěžovatelovým námitkám, v nichž nerozlišuje občanskoprávní a trestněprávní důsledky svého jednání.

Nejvyšší soud jasně uzavřel, že stěžovatel svým trestným jednáním vytvořil stav způsobující zánik pohledávky jako hodnoty vyjádřitelné v penězích, a způsobil tedy škodu minimálně ve výši úplaty za získání (postoupení) pohledávky.

… v českém právním řádu není definována škoda. Pojem ‚škoda‘ či ‚ke škodě‘ cizího majetku je nutné interpretovat v kontextu příslušného právního předpisu či právního odvětví. V trestním právu, resp. v ust. § 250 tr. zákoníku se jedná o škodu nazíranou z pohledu úmyslu pachatele trestného činu, tj. ve vazbě na subjektivní stránku. Jinak řečeno, jde o to, že pokud by se pachateli povedlo někoho uvést v omyl, z jeho subjektivního pohledu by škoda měla vzniknout. Občanské právo vychází naopak z objektivního pojetí škody a z ustálené doktrinární definice škody jako majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, civilistické pojetí škody je proto objektivní, hmatatelné a vyčíslitelné. Byly-li by stěžovatelovy úvahy o civilistickém pojetí škody i ve vztahu k ust. § 250 tr. zákoníku dovedeny ad absurdum, nebylo by možné nikdy naplnit skutkovou podstatu podvodu, šlo-li by o podvodný převod či dispozici s věcí nemovitou či movitou, neboť z občanskoprávního hlediska by šlo vždy o absolutně neplatné právní úkony.

Shora uvedená úvaha je východiskem pro odlišnost posuzování viny a trestu na jedné a náhrady škody v adhezním řízení na druhé straně.“[14]

V civilním právu škodou rozumíme majetkovou újmu, a protože má být spravedlivě nahrazena, hovoříme o objektivním pojetí škody. V trestním právu vycházíme ze subjektivního pojetí.

Soukromoprávní povaha vs. veřejnoprávní povaha

V civilním právu souběžně se vznikem škody vzniká závazek z deliktu. Jedná se o soukromoprávní závazkový vztah. Poškozený má právo. A je na něm, jestli právo uplatní. To platí i v rámci adhezního řízení dle § 43 odst. 3 tr. řádu, kdy „poškozený je oprávněn“. Je zde výjimka ze zásady oficiality. Řízení o nároku na náhradu škody může být zahájeno jen na návrh, tedy je ovládáno zásadou dispoziční.

V trestním právu se jedná o veřejnoprávní vztah za účelem zjištění povahy a závažnosti trestného činu. „Adhezní řízení je součástí trestního řízení v případech, pokud byl nárok poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem včas a řádně uplatněn, tzn. že výrok o náhradě škody dle § 228 a násl. tr. řádu může být učiněn jen na podkladě návrhu poškozeného, který je v souladu s ust. § 43 odst. 3 tr. řádu. Soud nikdy nerozhoduje z úřední povinnosti (jde o výjimku ze zásady oficiality), v tomto směru je vázán návrhem poškozeného. Nárok na náhradu škody způsobené trestným činem má totiž soukromoprávní povahu a ani v občanskoprávním řízení o něm nemůže být rozhodováno bez jeho řádného uplatnění u soudu. Z návrhu na náhradu škody musí být patrné, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok uplatňuje (srov. § 43 odst. 3 poslední větu tr. řádu).“[15]

Škoda nastala vs. škoda nenastala

V rámci civilního práva existuje příčinná souvislost mezi vznikem škody (příčina) a její úhradou (následek), resp. stanovením její výše. Ust. § 2894 odst. 1 o. z.: „Povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škoda).“ Resp. vznik škody, její vyčíslení, a úhrada škody. Případně vznik škody a uvedení v předešlý stav. Pokud škoda nenastala, civilní právo škodu neřeší. Není co řešit.

V rámci trestního práva existují případy, kdy škoda dle civilního práva nenastala, a přesto ji v rámci trestního práva stanovujeme. Srov. § 21 odst. 2 tr. zákoníku: „Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.“ Takže v některých případech škoda nenastala, trestný čin nebyl dokonán. Avšak škoda by přesto měla být stanovena, aby bylo zřejmé, jaká výše škody mohla nastat.

Spravedlivá náhrada vs. pochybnosti o výši škody

Oceňování znalcem je subjektivní záležitost. Základní judikát znalecké činnosti zní: „Znalec je osobou, která prostřednictvím svých odborných znalostí posuzuje skutečnosti, které byly soudem určeny, a ve znaleckém posudku soudu sděluje subjektivní výsledek tohoto posouzení.“[16] Výsledek znalcova ocenění je jeho subjektivní názor, který se v rámci soudního řízení objektivizuje. Do ocenění vnáší znalec své zkušenosti a svůj úsudek. Jiný znalec by většinou dospěl k jinému (nepatrně jinému) výsledku. Proto je smysluplné, aby znalec ocenil v intervalu hodnot. V civilním řízení by pak výsledkem měl být buď průměr z intervalu, nebo nejpravděpodobnější hodnota intervalu. Což je odrazem zásady rovnosti v civilním řízení. V trestním řízení by měl být výsledek na horní nebo dolní mezi intervalu podle toho, co je pro obviněného příznivější.[17] Což je odrazem zásady in dubio pro reo.

Závěr

Ukázali jsme, že typ řízení má velký vliv na stanovení výše škody. Nemůžeme v rámci trestního práva bezmyšlenkovitě přejímat ocenění z civilního práva a naopak. Těchto skutečností by si měl být vědom zadavatel znalecké otázky i znalec při zpracování znaleckého úkolu souvisejícího se stanovením škody.

 

JUDr. Ing Lukáš Křístek, MBA, působí jako znalec ve znalecké kanceláři BDO ZNALEX, s. r. o.

---

[1] Viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, publikované pod č. 34/2010-II Sb. rozh. tr.

[2] Toto odlišné pojetí ostatně respektuje i Ústavní soud např. v nálezu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, publikovaném pod č. 218 ve svazku 55 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

[3] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2419/2012.

[4] F. Púry, M. Richter: Trestněprávní pojetí škody na veřejném majetku při jeho správě, Bulletin advokacie č. 10/2019, str. 17.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15, odst. 30.

[6] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006.

[7] J. Jelínek in O. Novotný, A. Dolenský, J. Jelínek, M. Vanduchová: Trestní právo hmotné – I. Obecná část, 4. přepracované vydání, Aspi publishing, Praha 2003, str. 103.

[8] Problematiku ocenění a DPH řešíme jinde.

[9] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1415/2014.

[10] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1483/2015, či ze dne 17. 10. 2012, č. j. 8 Tdo 1023/2012-57.

[11] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 4 Tz 152/2003.

[12] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 922/2018, uveřejněné pod č. 43/2019 Sb. rozh. tr.

[13] F. Púry, M. Richter: Problematické aspekty zjišťování škody a její výše v trestním řízení, in Sborník XXIX. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2022, str. 123.

[14] Nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.

[15] Tamtéž.

[16] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 324/2005.

[17] V podrobnostech viz L. Křístek: Vliv typu soudního řízení na ocenění znalcem, Bulletin advokacie č. 1-2/2019, str. 38 a násl.