Otazníky nad žalobním oprávněním nejvyššího státního zástupce podle § 66 odst. 2 soudního řádu správního

Pavel Mates

Oprávnění nejvyššího státního zástupce podávat žalobu k ochraně veřejného zájmu zakotvené v § 66 soudního řádu správního má pouhých 15 slov (nepočítaje ustanovení související), a ač se to může zdát paradoxní, právě pro tuto stručnost vyvolává řadu otazníků, kterými se zabývá tento článek.

Může, nebo musí?

Ten první otazník souvisí s dikcí „Žalobu je oprávněn podat nejvyšší státní zástupce…“, což je ustanovení současně zmocňovací i kompetenční, nikoli zakládající možnost diskrece. Namístě je proto výklad, podle něhož, shledá-li v dané věci nejvyšší státní zástupce závažný veřejný zájem, měl by ex officio žalobu podat, aniž by se musel ohlížet na to, bude-li to ku prospěchu nebo k tíži nějakého subjektu.

Jak bude dále zmíněno, určení toho, zda jde o závažný veřejný zájem, je na jeho posouzení. Současně ovšem nepochybně nelze dovodit existenci subjektivního veřejného práva na to, aby tato žaloba byla podána.

Veřejný zájem

Esenciální podmínkou k podání žaloby nejvyšším státním zástupcem je, že shledá na jejím podání závažný veřejný zájem. Sousloví „veřejný zájem“ patří k učebnicovým příkladům neurčitého pojmu, který byl a určitě i do budoucna bude předmětem výkladu aplikační praxe a jurisprudence.[1] V často citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 198/95 konstatoval Ústavní soud, že veřejným je třeba chápat takový zájem, který by bylo možné označit za obecný či obecně prospěšný, a v podstatě shodně jej vymezil i Nejvyšší správní soud, který jej označil za zájem obecný či veřejně prospěšný, případně za zájem společnosti jako celku, což doplnil zdůrazněním, že nemůže být v rozporu s platnými právními předpisy.

Těmito znaky je veřejný zájem vymezován i v literatuře. Např. P. Průcha jej chápe jako obecný či veřejně prospěšný zájem, jehož nositelem jsou blíže neurčené, ale alespoň rámcově determinované okruhy či společenství osob jako tzv. veřejnost, resp. zájmy, u nichž jde o tzv. zájmy společnosti, jehož zjišťování je otázkou právní, nikoli volné úvahy. R. Pomahač vymezuje veřejný zájem negativně tak, že nemůže jít o pouhou zvláštnost jakkoli sebevýznamnější z pohledu či perspektiv malé skupiny. Zásadně by to měl být podle něj společný zájem velké většiny nějaké komunity. K. Eliáš dovozuje, že veřejný zájem je dán, pokud se naplněním určitého účelu sleduje vyhovění životním potřebám širšího celku, např. státního, územního či sociálního zájmu. M. Kopecký jej stručně vymezuje jako zájem veřejně prospěšný, který ovšem nelze redukovat jen na zájem státu či jiných veřejných pospolitostí, ale může to být i zájem jednotlivce např. tam, kde je mu třeba zajistit užívání věci v soukromém vlastnictví.[2] Jak je patrné, vymezení veřejného zájmu se nutně děje ve vysokém stupni obecnosti, neexistuje jeho žádná komplexní, resp. všeobecně platná definice, což je dáno i tím, že jde o kategorii značně variabilní a proměnlivou v čase a místě, aplikujícím orgánům přitom nijak pevnou oporu nedává a je na nich, aby určily, je-li v konkrétním případě dán a odlišen od zájmu soukromého či pouze kolektivního.[3]

Ohledně žalobního oprávnění nejvyššího státního zástupce je požadováno, aby se jednalo o veřejný zájem závažný, jehož vymezení je snad ještě složitější, než pokud se týká „obyčejného“ veřejného zájmu. Jeho definice podávané literaturou jsou přitom stejně obecné a protkané neurčitými pojmy, jako je tomu u „pouhého“ veřejného zájmu. Ta nejobsáhlejší říká, že by mělo jít o takový zájem, jehož narušení bude intenzivně zasahovat do významného zájmu, který jsou správní orgány povinny chránit podle zvláštního právního předpisu, nebo do právní sféry jednotlivce, anebo účinky rozhodnutí sice nebudou mimořádně intenzivní, ale budou mít dopad na veřejné zájmy zvláště chráněné, resp. na právní sféru významného počtu osob. Ty útlejší se spokojují s tím, že závažný veřejný zájem musí mít širší společenský dosah.[4] Rozhodně je třeba souhlasit se Z. Koudelkou, který dovozuje, že takovou kvalitu nemůže mít jakákoli nezákonnost rozhodnutí, byť jistě dodržování zákonnosti je veřejným zájmem, nicméně byla-li by každá nezákonnost důvodem pro aktivitu nejvyššího státního zástupce, pak by požadavek kvalifikovaného veřejného zájmu byl nadbytečný.[5] Současně proto musí být splněna i podmínka, že na přezkoumání z důvodu nezákonnosti je dán závažný veřejný zájem.

Jednota panuje v tom, že pouze nejvyšší státní zástupce je oprávněn posoudit, zda je v konkrétním případě dán závažný veřejný zájem, a na tomto základě je pak legitimován podat žalobu, jeho úvahu v tomto směru nepřísluší soudu přezkoumávat a musí se zabývat každou žalobou, splňující obecné náležitosti a podmínky k jejímu podání (např. dodržení tříleté lhůty stanovené v § 72 odst. 2 soudního řádu správního). Ust. § 66 odst. 2 soudního řádu správního totiž představuje toliko „procesní vstupenku“, protože „nejvyšší státní zástupce na jejím základě přímo nerozhoduje o žádném veřejném (hmotném) subjektivním právu osob“. Soudům ovšem přísluší, aby v rámci takto vyvolaného řízení existenci takového zájmu hodnotily, protože, jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 Azs 33/2016-48, „žaloba podaná nejvyšším státním zástupcem je důvodná toliko v případech, kdy je nezákonnost správního rozhodnutí natolik intenzivní, že narušuje závažný veřejný zájem“.[6] Zjednodušeně to lze vyjádřit tak, že soud nemůže žalobu odmítnout, ale může ji zamítnout.

Závažný veřejný zájem opakovaně nebyl shledán v případě řady žalob nejvyššího státního zástupce u Krajského soudu v Plzni ve věci posouzení jednání osoby, která řídila automobil, byť byla pod vlivem návykové látky, které bylo posouzeno jako přestupek, ačkoli se mělo podle něj jednat o trestný čin. Zdejší soud totiž dovodil, že skutek osoby byl správně hodnocen jako závažné protiprávní jednání a postižen tresty pokuty a zákazu řízení, a uzavřel tak, že sjednocení správní i policejní praxe je sice ve veřejném zájmu, nikoli však závažném natolik, že by bylo třeba retrospektivního zásahu do ukončených individuálních řízení, s tím, že je nutné respektovat princip dobré víry ve správnost aktů orgánů veřejné moci.[7]

Vícekrát byl naproti tomu shledán závažný veřejný zájem v případě žalob týkajících se uložení povinnosti hradit příspěvek na péči v zařízení výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních, který byl shledán s poukazem na potřebu napravit zásadní procesní pochybení při stanovení této povinnosti nezletilému.[8]

Obdobně byl shledán kvalifikovaný zájem v případě více než 30 žalob, které byly podány v roce 2010 na Západočeskou univerzitu v Plzni u zdejšího krajského soudu ve věci nostrifikace právnického vzdělání získaného na Zakarpatské státní univerzitě. Soud opakovaně shledal existenci závažného veřejného zájmu v tom, že v důsledku porušení procesních i hmotněprávních předpisů byla ohrožena zásada, že přístup k právnickým profesím mohou mít pouze vysoce odborně připravení a kvalifikovaní absolventi, kteří nabyli řádného právnického vzdělání.[9]

O jak složitou problematiku se přitom může jednat, lze demonstrovat na sérii více než 20 žalob nejvyššího státního zástupce u Krajského soudu v Brně ve věci udělování licencí na výrobu elektřiny fotovoltaickými elektrárnami, z nichž některé byly projednávány oběma instancemi správního soudnictví i Ústavním soudem až sedm let.[10] Soudy se i zde opět vyjadřovaly k otázce závažného veřejného zájmu v souvislosti s tím, nakolik, resp. zda vůbec, došlo při rozhodování Energetického regulačního úřadu k porušení energetického zákona a prováděcích předpisů k němu. Tyto rozsudky přinesly současně poměrně zásadní obrat, pokud se týká posuzování důvodnosti žalob, když v jejich odůvodnění bylo po­ukazováno na to, že je třeba přihlížet nejen k veřejnému zájmu optikou nezbytnosti napravit nezákonnost správního aktu, ale také k dobré víře a důvěře v zákonnost a nezměnitelnost rozhodnutí dotčených subjektů.

Výhradní právo, nebo nikoli?

Ust. § 66 odst. 2 soudního řádu správního svěřuje oprávnění podávat žalobu jmenovitě nejvyššímu státnímu zástupci. Podle části komentářové literatury je třeba toto ustanovení vykládat doslova, protože jde o „výsostné oprávnění tohoto funkcionáře“, které tak nemůže být delegováno na některého ze státních zástupců působících na Nejvyšším státním zastupitelství. Většinově je však zastáváno stanovisko, které lze shrnout tak, že běžně vykonává svoje výlučná oprávnění nejvyšší státní zástupce sám, jestliže by mu v tom však bránila podstatná překážka, uplatňuje se ust. § 8 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, podle něhož jej zastupují náměstci v pořadí jím stanoveném.[11] Toto stanovisko, přijaté v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 15 Tdo 354/2011-42, který řešil otázku oprávnění nejvyššího státního zástupce přenést podávání dovolání v trestním řízení na svého náměstka, je aplikováno i na zmocnění nejvyššího státního zástupce podle § 66 odst. 2 soudního řádu správního.[12] Takový postup je ovšem namístě pouze ad hoc, nelze tedy příslušnou agendu a s ní související odpovědnost přenést generálně a tato možnost by měla být využívána zásadně restriktivně.

Proti tomu je, ovšem spíše jen okrajově, uváděna judikatura bývalého Vrchního soudu v Praze, který zrušil jako nezákonné rozhodnutí o rozkladu, vydané v zastoupení ministra jeho náměstkem, a to s ohledem na kogentní ust. § 61 odst. 2 správního řádu z roku 1967, které svěřovalo rozhodování o rozkladu výlučně vedoucímu příslušného ústředního správního orgánu. Tato argumentace ovšem není případná, protože správní řád neobsahoval ustanovení o zástupním právu.[13]

Veřejný zájem je presumován, ale…

Zásadní rozdíl mezi žalobním oprávněním nejvyššího státního zástupce a veřejného ochránce práv je dán tím, že u prvního je existence závažného veřejného zájmu presumována, kdežto ombudsman ji musí prokazovat. Pojmově by tedy mohlo postačovat, aby nejvyšší státní zástupce prostě konstatoval, že v konkrétním případě takový zájem shledal, a řízení musí být zahájeno. Jak k tomu však uvádí K. Eliáš: „… závěr kompetentního orgánu veřejné moci o existenci veřejného zájmu není věcí jeho volné úvahy, protože jde o vyřešení právní otázky a tu je namístě posoudit s maximální precizností. Ani tu nelze dát prostor svévoli.“[14]

Nezbytnost náležitého odůvodnění žaloby čili konkretizace veřejného zájmu jakožto zvláště závažného, k jehož ochraně je žaloba podávána, je namístě již jen proto, že ve svém důsledku může vést ke zrušení pravomocného rozhodnutí, a to i po relativně delší době, čímž je narušován princip ochrany dobré víry a právní jistoty v jejich nezměnitelnost. Platí proto, že jakkoli existence závažného veřejného zájmu nemusí být při podávání žaloby prokazována, měla by však být vždy odůvodňována. Nedodržení tohoto požadavku by nepochybně per se nemělo za důsledek odmítnutí žaloby, nicméně tzv. interpretační nečinnost se zde jeví jako přinejmenším nevhodná a bránila by možnosti kontroly výkonu této pravomoci nejvyššího státního zástupce.[15]

Veřejný zájem versus dobrá víra

Zatímco ve správním řádu se s institutem dobré víry jakožto jedním z kritérií pro rozhodování lze setkat celkem devětkrát (např. v rámci základních zásad činnosti správních orgánů, u řádných opravných prostředků nebo prostředků dozorčích), do oblasti podléhající úpravě soudního řádu správního byl vnesen až judikaturou.

Obecně je při vymezování dobré víry reflektováno to, že má svoji stránku vnější, kterou vyjadřuje postoj založený na spolehlivosti, ohledu k druhým a mravnost v právním styku, očekávání určitého jednání, které není přímo regulováno právem. Z hlediska správního práva je důležité pojímání dobré víry jako kategorie psychologické, která vyjadřuje nezaviněnou nevědomost účastníka právního vztahu zpravidla o vadných souvislostech. Dobrá víra je záležitostí subjektivní, vycházející z vnitřního přesvědčení subjektu, které nemůže být předmětem dokazování, současně však lze prokazovat a hodnotit (dokazovat), mohl-li konkrétní subjekt s ohledem na svoje znalosti, vědomosti, běžně požadovanou míru odpovědnosti, tedy objektivně, vědět, že jeho jednání není protiprávní.[16]

S ohledem na oprávnění nejvyššího státního zástupce k podání žaloby podle § 66 odst. 2 soudního řádu správního je podstatné posuzování dobré víry v souvislosti s principem presumpce správnosti byť nezákonného správního aktu. Pro řešení této otázky je třeba podle Nejvyššího správního soudu rozlišovat tři situace:

  1. v čistě vertikálních vztazích, v nichž bylo nezákonným rozhodnutím zhoršeno postavení jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, převažuje požadavek dosažení objektivní zákonnosti, protože zde není nikdo, jehož právní jistota by měla být chráněna;
  2. v případech čistě vertikálních vztahů, v nichž byly nezákonným rozhodnutím založeny oprávnění nebo výhoda jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního práva nastat, který však v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutné prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry jedince, resp. za neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany, pouze je-li dáno ohrožení vskutku závažného veřejného zájmu, což plyne z toho, že je věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval a musí nést následky svých pochybení;
  3. ve vztazích s horizontálním prvkem, jimiž jsou ty, v nichž je rozhodnutím správního orgánu upraven právní poměr dvou či více jedinců navzájem, musí být požadavek právní jistoty jednotlivce, který bude nápravou nezákonnosti dotčen, poměřován s důsledky této nezákonnosti pro jiného jedince účastného tohoto právního vztahu. Právní jistota zde bude muset mnohem dříve ustoupit požadavku na dosažení objektivní zákonnosti.[17]

V mnoha ohledech obdobné, resp. shodné stanovisko k otázce významu dobré víry v souvislosti s žalobním oprávněním nejvyššího státního zástupce, vyjádřil Ústavní soud. Zdůraznil předně, že bude-li pravomocné rozhodnutí napadeno žalobou k ochraně veřejného zájmu pro rozpor s objektivním právem nebo v důsledku procesních pochybení, musí správní soud při svém rozhodování vzít v potaz, z jakého důvodu k pochybení došlo a jaké následky bude mít jeho případné zrušení. Každý případ je třeba hodnotit z hlediska dobré víry subjektů oprávněných z rozhodnutí, důvěry v zákonnost i jejich podílu na důvodech nezákonnosti.[18]

V návaznosti na toto obecné vymezení formuloval tři možné varianty řešení:

  1. byla-li nezákonnost správního rozhodnutí způsobena čistě pochybením na straně veřejné moci, může být důvěra osoby oprávněné z tohoto rozhodnutí narušena jen ze zcela zásadních důvodů veřejného zájmu vzhledem k tomu, že za správnost postupu i interpretace právní úpravy odpovídá veřejná moc, nikoli její adresáti, a vzniklé nedostatky je třeba přičítat na její vrub. V takových případech musí být uznána jak dobrá víra, jakož i důvěra ve správnost a zákonnost rozhodnutí. Přistoupí-li správní soud výjimečně ke zrušení napadeného rozhodnutí, je třeba, aby negativní dopady na osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí byly minimalizovány;
  2. jestliže byla nezákonnost správního rozhodnutí způsobena pochybením jak správního orgánu, tak účastníka, nebude sice dána dobrá víra ve správnost takového aktu, nicméně tím není vyloučena jeho důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Jestliže soud napadené rozhodnutí zruší, musí být negativní dopady na osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí pokud možno zmírněny;
  3. pokud je nezákonnost správního rozhodnutí způsobena především či výlučně ze strany osoby oprávněné z tohoto rozhodnutí např. tím, že úmyslně předložila nepravdivé podklady nebo dosáhla příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem, nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Za této situace nebude důvod, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání.

Oba judikáty, které byly nepochybně inspirovány citovanými rozsudky Krajského soudu v Brně ve věci fotovoltaických elektráren, jimiž se soudy zabývaly, přinesly obrat v nahlížení na žalobní legitimaci nejvyššího státního zástupce, když zdůraznily potřebu přihlížet nejen k osvědčení závažnosti veřejného zájmu, ale také k dobré víře a důvěře v zákonnost a nezměnitelnost rozhodnutí a v neposlední řadě také k dopadům, které mohou mít konkrétní rozhodnutí na práva a povinnosti třetích, tj. nezúčastněných osob. Jak je patrné, zvyšují se tím i nároky na obsah žalob, protože nejvyšší státní zástupce se musí při jejich formulování s uvedenými kritérii, která jsou mnohdy postavena na neurčitých pojmech, vyrovnat.

V této souvislosti se nabízí otázka, zda by nebylo vhodné zarovnat oprávnění k podání žaloby ve veřejném zájmu podle § 66 odst. 2 a 3 soudního řádu správního, aby tak mohl soud již ve stadiu podání žaloby dovodit, že její věcné projednání by „postrádalo hlubší smysl“.[19]

Ultima ratio

Oprávnění nejvyššího státního zástupce k podávání žalob k ochraně veřejného zájmu je chápáno jako nástroj kontroly veřejné správy, a jak je patrné, přichází v úvahu spíše výjimečně tam, kde jiné formy nápravy nezákonnosti nejsou možné. V důvodové zprávě k soudnímu řádu správnímu je to vyjádřeno větou „Může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam, kde nezákonné rozhodnutí bylo dosaženo úplatkem a není tu již jiná právní cesta, kterou by bylo možno takové rozhodnutí odstranit.“ Typický případ představuje nezákonné rozhodnutí ve prospěch jediného účastníka řízení, který na jeho základě získal oprávnění a samozřejmě nemá zájem na jeho nápravě.[20]

Tato výjimečnost je dána již samotnou zákonnou dikcí, podle níž by žaloba měla být podávána pouze v případě kvalifikovaného veřejného zájmu, a nikoli v případech takových nezákonných rozhodnutí, která toto kritérium nesplňují, jsou tedy pouze „běžným“ porušením zákonnosti. Limit představuje i to, že je třeba přihlížet k dobré víře a důvěře ve správnost a zákonnost rozhodnutí, což by měl nejvyšší státní zástupce brát v úvahu ještě předtím, než žalobu podá.

V potaz by se mělo vzít i to, že posouzení nezákonnosti rozhodnutí a jeho náprava by se měly dít v první řadě v rámci veřejné správy, prostředky, které nabízí správní řád, případně další zákony, v podobě dozorčích opravných prostředků orgány veřejné správy, a žaloba tak přichází v úvahu až za situace, kdy by je nemohly vy­užít. Pojmově sice není vyloučeno, aby nejvyšší státní zástupce tyto prostředky inicioval a současně podal žalobu, nicméně takový postup se jeví být nadbytečný a zbytečně zatěžující soud.[21]

Nejvyšší státní zástupce by pak neměl zásadně vystupovat jako ochránce těch účastníků správního řízení, kteří se cítí být poškozeni na svých právech rozhodnutím správního orgánu, ale nic pro jejich nápravu neudělají. Zde by totiž bylo možné jen sotva shledávat závažný veřejný zájem, a to i s ohledem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt,[22] leda snad, že by se jednalo o zásah obzvláště intenzivní.

 

doc. JUDr. Pavel Mates, CSc., je pedagogem na Vysoké škole finanční a správní Praha a na FSE UJEP v Ústí nad Labem.


[1] Jeho součástí je a bude mj. otázka poměru obecného a veřejného zájmu, kde část autorů, zejména těch, kteří působí v oblasti trestního práva, zastává stanovisko, že první je kategorií obecnější a veřejný zájem je její specifickou součástí, jiní mají za to, že jde o pojmy totožné.

[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 11/2003-164; P. Průcha: Správní právo, Obecná část, Nakladatelství Doplněk a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Brno-Plzeň, str. 55-56; R. Pomahač, O. Vidláková: Veřejná správa, C. H. Beck, Praha 2002, str. 2; K. Eliáš: Veřejný zájem (Malá glosa k velkému tématu), Ad Notam č. 5/1998, str. 104-105; M. Kopecký: Správní právo, Obecná část, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 229.

[3] Viz zejména nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/04; H. Petrův: Ústavněprávní aspekty posuzování existence veřejného zájmu, AUC I č. 2/2010, str. 100; H. Vičarová Hefnerová: Ochrana veřejného zájmu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, Leges, Praha 2018, str. 49.

[4] P. Šuránek § 66, in M. Jemelka, P. Podhrázký, P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek: Soudní řád správní, Komentář, C. H. Beck, Praha 2013, str. 526; R. Vesecká: Zvláštní žalobní legitimace nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu dle soudního řádu správního, dostupné na www.law.muni.cz › sborniky › files › pdf › sprava › vesecka.

[5] Z. Koudelka: Správní žaloba ve veřejném zájmu, citováno podle ASPI; tomu ostatně dávají za pravdu i soudy, které dovozují, že závažný veřejný zájem není dán tam, kde sice došlo k porušení právního předpisu, ale toto pochybní nemělo vliv na výsledné rozhodnutí správního orgánu.

[6] Viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 27/2006-70, rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 96/2013-424 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3189/16; J. Záruba: Vývoj žalobního oprávnění nejvyššího státního zástupce podle § 66 odst. 2 soudního řádu správního k ochraně veřejného zájmu pod fenoménem dobré víry dotčeného účastníka správního řízení, Státní zastupitelství č. 2/2022, str. 13 a 17-18; M. Kašpárková: Proměna v posuzování důvodnosti žaloby nejvyššího státního zástupce podané ve veřejném zájmu, Správní právo č. 8/2018, str. 529 a násl.

[7] Např. rozsudky Krajského soudu v Plzni č. j. 17 A 170/2019-46, 17 A 197/2019-46 a 17 A 116/2019-40; toto jeho stanovisko aproboval i Nejvyšší správní soud, když zamítl kasační stížnost podanou nejvyšším státním zástupcem (rozsudky č. j. 4 As 4/2020-29 a 1 As 37/2020-27).

[8] Např. rozsudky Krajského soudu v Plzni č. j. 57 A 1/2013-47 a 57 A 38/2012-55 a rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 12/2012-37.

[9] Např. rozsudky Krajského soudu v Plzni č. j. 30 A 87/2010-48 a 57 A 126/2010-40.

[10] Např. rozsudky Krajského soudu v Brně č. j.  2 A 84/2013-531 (viz bod IV. c), 62 A 110/2013-144 a 62 A 100/2013-152.

[11] L. Potěšil, V. Šimíček a kol.: Soudní řád správní, Komentář, Leges, Praha 2014, str. 577; J. Lata, J. Pavlík, J. Zezulová: Zákon o státním zastupitelství, Komentář, Wolters Kluwer ČR, Praha 2020, str. 52; Šuránek § 66, in M. Jemelka, P. Podhrázký, P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek, op. cit. sub 4, str. 524.

[12] Viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 3/2015-63.

[13] Rozsudky Vrchního soudu v Praze č. j. 6 A 202/95-40 a 6 A 86/96-45.

[14] K. Eliáš: K justifikaci pravidla o nezávislosti uplatňování soukromého práva na uplatňování práva veřejného, Právník č. 11/2014, str. 1016.

[15] Z. Koudelka, op. cit. sub 5; A. Chamráthová: Zvláštní žalobní legitimace k ochraně veřejného zájmu, Právník č. 8/2016, str. 694.

[16] L. Tichý: Obecná část občanského práva, C. H. Beck, Praha 2014, str. 65; J. Hurdík: Dobrá víra, Právník č. 5/2007, str. 568-569; Nejvyšší správní soud to instruktivně vyjádřil tak, že dobrá víra je nezaviněná nevědomost chránící jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem (rozsudek č. j. 1 As 94/2011-102).

[17] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 21/2010-232 (tento rozsudek byl, jak je patrné, vydán v rámci rozhodování o kasační stížnosti týkající se přezkumného řízení, má však nepochybně význam pro posuzování dobré víry obecně).

[18] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16.

[19] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 294/2014-114.

[20] Tisk Poslanecké sněmovny, III. volební období, č. tisku 1080; R. Vesecká, op. cit. sub 4; nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 946/16.

[21] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 27/2006-70, rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 100/2013-152; L. Potěšil, V. Šimíček a kol., op.  cit. sub 11, str. 48-49.

[22] J. Záruba, op. cit. sub 6, str. 21.

Go to TOP