Leges a IUSKI – Institut lyžařského práva, Praha 2022, 325 stran, 457 Kč.

Tzv. lyžařské právo, kterému je recenzovaná publikace věnována, je v České republice stále novým pojmem. Přes popularitu lyžování v české společnosti nebyla tomuto fenoménu z pohledu práva věnována specifická a ucelená pozornost, a to ani na úrovni legislativní, ani na úrovni akademické. Je to tudíž hlavně právní praxe, která je (především) s problematikou úrazů při lyžařském sportu konfrontována a hledá cestu, jak takové případy uchopit v mezích českého právního řádu.

Mezery v soustavnějším přístupu k propojení lyžařského sportu a práva se ve svých pracích snaží v posledním období překlenout až autor recenzované publikace L. J. Janků, který po svém prvním díle zaměřeném na švýcarskou právní úpravu lyžování (L. J. Janků: Lyžařské právo ve Švýcarsku, Leges, Praha 2020) předkládá již druhou podrobnou analýzu právní reflexe lyžování v jedné z tradičních bašt zimních sportů, tentokrát tedy v Itálii.

Jak autor v recenzované publikaci zcela právem tvrdí, byl a je právě italský přístup k právnímu uchopení lyžování inspirativní. Italská jurisprudence dala vzniknout tzv. FIS pravidlům, která se stala základem italské legislativy a judikatury pro oblast posuzování odpovědnosti lyžařů (snowboardistů atp.) za újmu způsobenou jinému vyznavači tohoto zimního sportu. Současná italská úprava lyžařského práva však jde ještě dále a zahrnuje též postavení (povinnosti) provozovatelů sportovních areálů, příslušníků tzv. horských povolání, ale také státu a regionálních samospráv.

Lze tedy konstatovat, že předkládaná publikace má jiný záběr než další dosavadní české odborné práce zabývající se právní odpovědností ve sportu (srov. zejména M. Králík: Civilní a trestní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy, Leges, Praha 2016). Ačkoliv je těžištěm i této práce diskuse nad zákonnými základy odpovědnosti jednotlivých druhů subjektů, smyslem prezentované italské úpravy je též nastavení prevenčního rámce, který má vhodným nastavením obecného rámce působit proti vzniku škodních událostí. Jde zejména o podmínky provozu lyžařských zařízení a další povinnosti, které musí provozovatel plnit v zájmu posílení bezpečnosti při lyžování. Italská úprava taktéž např. stanovuje základní kritéria pro některé druhy lyžařských aktivit mimo udržované sjezdovky či pro lyžování závodní.

Samotná monografie je dělena na čtyři hlavní části. Za úvodní pasáž je zařazena stať představující vývoj italské regulace lyžařských aktivit na časové ose, zde jsou představena tzv. FIS pravidla, jakož i první obecně závazné právní akty pro tuto oblast. Další kapitola je věnována hlubšímu rozboru současné právní úpravy, která v Itálii vstoupila v účinnost od 1. 1. 2022. V následující části je poukázáno na nespočet soudních rozhodnutí, která italské soudy ve vztahu k odpovědnosti (civilní i trestní) jednotlivých subjektů podílejících se na výkonu lyžařského sportu vynesly. V závěrečném shrnutí jsou pak zvýrazněny hlavní body úpravy i aplikační praxe.

Publikace svým charakterem vlastně kombinuje dvě různé odborné publikační formy v jedné. Zčásti se jedná o komentář k ustanovením aplikovatelné italské legislativy, zčásti jde o analýzu judikatury. V obou případech je text výrazně doplňován o autorovo vlastní hodnocení, které může být užitečné pro úvahy směřující de lege ferenda v České republice. Vzhledem k mimořádné popularitě lyžování a snowboardingu mezi českou populací (Svaz lyžařů ČR uvádí, že těmto aktivitám se u nás věnují alespoň občas cca dva miliony lidí) má publikace význam i zcela aktuální, neboť velmi pravděpodobně začne sloužit jako výkladová pomůcka pro aplikaci české obecné úpravy civilněprávní odpovědnosti za újmu na zdraví, která se při absenci speciální zákonné úpravy opírá především o tzv. prevenční povinnost zakotvenou v § 2900 o. z. V České republice jsou soudy opakovaně konfrontovány s případy, kdy mají posoudit, zda vznikla odpovědnost za újmu na zdraví některému z „účastníků lyžařského provozu“, popř. zda provozovatel lyžařského střediska předcházel možným úrazům na straně návštěvníků areálu tím, že odpovídajícím způsobem (ne-)zabezpečil rizikové úseky či prvky – sloupy, tzv. skokánky atp. (ryze selektivně lze odkázat např. na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1506/2004, 25 Cdo 1668/2014). Sportování na horách má však nepřeberné množství podob a dochází při něm k nespočtu různých situací a událostí a nelze mít pochyb o tom, že se nadále budou objevovat případy, pro jejichž posouzení bude vhodné hledat inspiraci právě třeba i v zahraniční úpravě (např. zásady odpovědnosti instruktora lyžování atp.). Jelikož recenzovaná kniha neopomíjí ani trestněprávní linii, může se stát nápomocnou i při posuzování trestní odpovědnosti lyžařů a dalších osob za zranění, popř. v krajním případě až úmrtí.

Z hlediska odborné fundovanosti je práce na velmi vysoké úrovni. Nejenže její autor obsáhl primární legislativu, ale i záběr jím probírané judikatury je úctyhodný. Publikace Lyžařské právo v Itálii – právní úprava a judikatura, která vznikla v rámci výzkumného projektu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a na Institutu lyžařského práva IUSKI, je skutečně nejenom komparativním dílem, ale především pohledem do živé praxe zimních sportů z pohledu právního rámce. Publikace může najít svůj význam nejenom pro činnost advokátů a rozhodování českých soudů, nýbrž by mohla být též užitečným podkladem pro legislativní iniciativy v oblasti úpravy (nejen) lyžařského sportu u nás. Její význam lze spatřovat i v tom, že s ohledem na oblíbenost italských lyžařských středisek mezi českými lyžaři nemusí relevance této publikace být dána pouze v přeneseném slova smyslu, nýbrž může (bohužel) v některých případech posloužit i při přípravě na soudní spory probíhající před italskými soudy.

JUDr. DAVID KOHOUT, Ph.D., Právnická fakulta UK, Centrum mimosoudního řešení sporů, garant LL.M. programu Sportovní právo