Prvním lednem letošního roku nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 286/2021 Sb. V nepřeberném množství změn v médiích zatím nejvíce rezonovaly jiné novelou zavedené instituty směřující k zastavení exekuce, a to Milostivé léto a zastavování bagatelních exekucí. Od ledna příštího roku přibude ještě jedno významné téma, a to povinné zastavování bezvýsledných exekucí.

 

Úprava povinného zastavování exekucí je obsažena v § 55 odst. 7 až 13 exekučního řádu. Jde o zvláštní důvod zastavení exekuce, který je obsažen toliko v exekučním řádu a je ve vztahu speciality k důvodům zastavení výkonu rozhodnutí upraveným v § 268 občanského soudního řádu. Přechodná ustanovení novely č. 286/2021 Sb. počítala s aplikací nového znění § 55 exekučního řádu až na řízení zahájená po nabytí účinnosti zákona, tj. zahájená od 1. ledna 2022. Jednalo se o legislativní chybu zákonodárce, který od počátku měl v úmyslu se vypořádat s historickou masou dlouhodobě vedených, avšak bezvýsledných exekucí.

Výčet důvodů, proč tyto exekuce nebyly ani po letech ukončeny, ať už vymožením nebo zastavením, by sám o sobě vydal na velmi obsáhlý článek. Proto jen stručně vylíčím hlavní důvody, proč se tak nestalo:

 

1) Přerušení pozdější exekuce při souběhu exekucí na tomtéž majetku povinného, zejména pak u srážek ze mzdy. Zde k prodlužování délky exekuce významnou měrou významně přispívá opakované navyšování nezabavitelných částek ze mzdy v souvislosti s opakovaným navyšováním životního minima a normativních nákladů na bydlení. Od roku 2019 výše srážek dramaticky klesá. V letošním roce byla nezabavitelná částka zvyšována již pětkrát.

2) Nepromlčitelnost vlastnictví, neboť pohledávka oprávněného je jeho vlastnickým právem a podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod toto právo nemůže být jen tak bez dalšího omezeno. Výkon vlastnického práva v sobě zahrnuje i právo na dosud neomezenou délku vymáhacího řízení. Je to totiž povinný, kdo nesplnil soudem uloženou povinnost, je v prodlení a řízení je proti němu vedeno po právu.

3) Dispoziční zásada – exekučním řízením disponuje oprávněný a jen on je oprávněn se rozhodnout, zda řízení ukončí. Do konce doku 2021 platilo, že exekutor nemůže exekuci zastavit bez souhlasu oprávněného. Povinnost exekutora zastavit exekuci i bez souhlasu oprávněného zavedla právě až novela č. 286/2021 Sb. v ustanoveních upravujících Milostivé léto, zastavování bagatelních exekucí a povinné zastavování exekucí.

4) Podnikatelské riziko bezvýslednosti exekuce, které leží na bedrech exekutora. Při bezvýslednosti exekuce sice budou náklady exekuce uloženy právě nemajetnému povinnému, ale jde o nárok, který lze vymáhat zase jen v další exekuci. Je proto v zájmu zásady procesní ekonomie, aby náklady exekuce byly vymoženy v tom řízení, v němž vznikly. Proto není v zájmu exekutora zastavit, je-li tu alespoň možnost vymožení pohledávky v budoucnu z důvodu nabytí majetku nebo poté, co dojde ke skončení exekucí v dřívějším pořadí, což platí zejména pro exekuci srážkami ze mzdy.

 

Obecně k podmínkám zastavení exekuce pro nemajetnost povinného

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je to exekutor, kdo je nadán pravomocí konstatovat bezvýslednost exekuce poté, co vyčerpal všechny prostředky, což platí i pro rozhodování exekučního soudu o návrhu povinného na zastavení exekuce pro nemajetnost.

Nejvyšší soud již dříve k otázce posouzení, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., uzavřel, že exekuční soud v této souvislosti vychází jednak ze zprávy soudního exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko soudního exekutora k návrhu na zastavení exekuce (přičemž tato zpráva slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení soudního exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem), z obsahu exekučního spisu a rovněž z vlastních zjištění, jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného, ale taktéž na další perspektivy vedení exekuce. Jinak řečeno – exekuční soud musí na základě vlastního šetření prověřit, zda případné další dotazy a lustrace ze strany soudního exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného, jenž by pokryl alespoň náklady exekuce. Přitom perspektiva, že povinný v dosažitelné (přiměřené) budoucnosti nabude majetek, musí být reálná, nikoliv jen hypotetická. V případě, že by ani v blízké budoucnosti nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky, je namístě stav nedobytnosti promítnout do zastavení exekuce.[1]

V případě povinného zastavování exekuce po 6 letech ve smyslu § 55 odst. 7, 8 a 11 exekučního řádu se však s žádným posuzováním majetnosti povinného a možného výhledu exekuce nepočítá. Není-li v exekuci postižena nemovitost, a nejde-li o případy uvedené v § 55 odst. 9, 10 a 12, exekutor musí pro nesložení zálohy na další vedení exekuce takovou exekuci zastavit bez výjimky, a to i v případě, že s tím oprávněný nesouhlasí a je tu šance, že by pohledávka mohla být v budoucnu vymožena.

Zastavením exekuce končí a je třeba se vypořádat s problematikou nákladů, které v ní vznikly, a otázkou, kdo je ponese, což znamená o nich rozhodnout výrokem v rámci usnesení o zastavení exekuce.

 

K rozhodování o nákladech zastavené exekuce

Obecné pravidlo pro rozhodování o nákladech exekuce najdeme v § 87 odst. 3 a § 89 exekučního řádu. Náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. Ustanovení § 89 ve znění účinném od 1. 1. 2008 nyní stanoví, že „dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů“.

Výše uvedené znění § 89 bylo do exekučního řádu zavedeno novelou č. 347/2007 Sb. Zákonodárce se tehdy pokusil reagovat na problematiku vzniku nedobytných pohledávek za náklady exekuce a obecně protismyslnou situaci, kdy je nemajetným povinným ukládána povinnost úhrady nákladů exekuce ve výši několika tisíc korun.

Nové pravidlo však u Ústavního soudu narazilo. Při přezkumu souladu novelizovaného § 89 exekučního řádu s ústavním pořádkem plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že větu druhou § 89 exekučního řádu je nutné interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit náklady exekuce odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.

Pokud oprávněný v době podání návrhu na nařízení exekuce nemohl předpokládat, že tato exekuce bude bezvýsledná, pak jen samotné podání návrhu na nařízení exekuce nelze přičítat k tíži oprávněného. Vzhledem k tomu, že oprávněný z procesního hlediska nezavinil zastavení exekuce, náklady exekuce je povinen podle ust. § 87 odst. 3 ex. ř. nahradit povinný a jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému; procesní zavinění oprávněného nelze ale bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu – návrhu na nařízení exekuce.[2]

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 191/18 ze dne 28. 5. 2019 Ústavní soud zopakoval východiska své předchozí judikatury spočívající v tom, že skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není důvodem jeho zvláštní ochrany, a to na úkor soudního exekutora, jemuž by v principu právo na náhradu nákladů exekuce nemělo být nepřiznáváno (a to jako důsledek rizika podnikání); procesní zavinění povinného se předpokládá.[3]

K nepřiznání náhrady nákladů exekuce soudnímu exekutorovi lze výjimečně dospět, jmenovitě tam, kde nelze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat ani povinnému, ani oprávněnému. Situace, kdy nelze zavinění na zastavení exekuce pro nemajetnost přičítat povinnému, jsou zcela výjimečné; dochází k nim zejména v případech, kdy povinný je při zahájení exekuce solventní, avšak tento jeho stav se v důsledku protiprávního jednání třetí osoby či vyšší moci změnil.

Tak tomu bylo například ve věci řešené pod sp. zn. II.ÚS 65/20, v níž Ústavní soud neshledal zavinění povinného na zastavení exekuce v situaci, kdy povinný trpí závažnou duševní chorobou, a to reziduální schizofrenií; onemocnění má trvalý charakter a dostupnými medicínskými prostředky již není vyléčitelné a jeho zdravotní stav mu v současné době neumožňuje vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost. Dalším typickým příkladem budiž rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1673/07 a sp. zn. III. ÚS 2357/07, která se zabývají situací, kdy povinný po nařízení exekuce zemřel a řízení o dědictví bylo zastaveno pro nedostatek majetku.

 

K zániku pohledávky exekutora na náklady exekuce

Problematika náhrady nákladů exekuce, která byla zastavena podle § 55 odstavce 7, 8, 10 nebo 11 je upravena v § 55 odstavci 13 následovně: „Zastavením exekuce podle odstavce 7, 8, 10 nebo 11 nejsou dotčeny účinky již provedených úkonů a již vymožená plnění. Byla-li exekuce zastavena podle odstavce 7, 8, 10 nebo 11, určí se náklady bezvýsledné exekuce ve výši minimální odměny a paušální náhrady hotových výdajů podle zvláštního předpisu; je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady exekuce o daň z přidané hodnoty. Náklady exekuce podle věty druhé se uspokojují ze zálohy na náklady exekuce nebo ze zálohy na další vedení exekuce. Přesahuje-li výše nákladů exekuce podle věty druhé výši složené zálohy na náklady exekuce nebo výši složené zálohy na další vedení exekuce, právo soudního exekutora na náklady exekuce v části přesahující výši složené zálohy zaniká.“

Odstavec 13 byl do návrhu zákona načten až na schůzi Senátu těsně před hlasováním o vrácení návrhu zákona Poslanecké sněmovně, přičemž tento změnový bod nebyl v senátorském pozměňovacím návrhu nijak odůvodněn. Můžeme se proto jen domnívat, že záměrem zákonodárce bylo vyloučit vznik nedobytných pohledávek ve vztahu k nemajetným povinným, k čemuž zvolil cestu zákonného zániku nákladů exekuce, které nebyly uspokojeny ze složené zálohy. Z hlediska ústavního je však taková konstrukce protiústavní a před Ústavním soudem neobstojí, neboť zákonodárce nerespektoval vykonatelné nálezy Ústavního soudu.

 

Komu uložit náklady bezvýsledné exekuce?

Otázka, komu mají být uloženy náklady exekuce zastavené pro nemajetnost povinného, byla v minulosti opakovaně předmětem rozhodovací činnosti Ústavního soudu, přičemž jeho závěr je jednoznačný – náklady exekuce zastavené pro nemajetnost povinného hradí zásadně povinný.

Otázkou faktického odepření nároku exekutora na úplatu se Ústavní soud v minulosti rovněž zabýval. Ve věci sp. zn. I. ÚS 290/05 přijal dne 23. února 2006 nález, v němž dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Faktickým odepřením nároku na úplatu obecný soud dle názoru I. senátu při svém rozhodování pominul kogentní ustanovení § 3 exekučního řádu a jeho rozhodnutí se vymyká zcela zjevně nosnému principu, na němž je exekuční řád vybudován, a ohrožuje i pro futuro nezávislost exekutora. Podle názoru I. senátu obecný soud interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení exekučního řádu natolik extrémně, že svým postupem zjevně vybočil z mezí ústavnosti, a zasáhl tak do práv stěžovatele – jakožto účastníka řízení, v němž se rozhodovalo o úhradě nákladů exekuce, jež mu vznikly – na spravedlivý proces. Svým rozhodnutím zasáhl též do práva exekutora vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny, neboť vlastní majetek exekutora byl tímto způsobem neoprávněně zmenšen.

Ústavní soud zastává názor, že je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. [4] Podnikatelské riziko exekutora však podle Ústavního soudu spočívá pouze ve skutečnosti, že náklady exekuce budou uloženy dnes nemajetnému povinnému, ne už, že exekutorovi nebudou přiznány vůbec.[5]

Plénum Ústavního soudu ve svém plenárním stanovisku uvedlo, že „je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně, pokud soud rozhodl, že exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo v případě nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04), a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože je povinný nemajetný“. V druhém případě totiž nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznávána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. § 271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně „aktuálně solventní“ nemusí být (vždy) ani oprávněný, a „dnes nesolventní“ povinný jím nemusí být později. Navíc provedením exekuce dle exekučního řádu nelze spolehlivě učinit závěr o naprosté nesolventnosti povinného. Takový závěr lze učinit až v rámci konkurzu.[6]

Vzhledem ke specifickému důvodu zastavení exekuce, který více než z procesní situace vyplývá z politické vůle Parlamentu, jde o účastníkům vnucený důvod zastavení exekuce. V intencích nadepsané judikatury Ústavního soudu se však exekutor nemůže dostat do horšího postavení než exekutor, který exekuci zastaví pro nemajetnost povinného podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. před uplynutím lhůty podle § 55 odst. 7 a 11 e. ř. a v souladu s judikaturou Ústavního soudu si přizná vzniklé náklady exekuce v nesnížené výši proti nemajetnému povinnému.

Ústavní soud totiž uvedl, že soudní exekutor, který byl pověřen k vedení exekuce, může od tohoto okamžiku předpokládat, že mu v souladu s příslušnou právní úpravou vznikne právo na odměnu a náhradu dalších nákladů exekuce, přičemž jejich konkrétní výše se bude odvíjet od průběhu exekuce. Soudní exekutor má podle § 11 odst. 2 exekučního tarifu právo na odměnu v minimální výši i v případě, zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo došlo-li ke změně exekutora. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1231/2020 Ústavní soud uvedl, že právní závěry obsažené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 je nutné vykládat tak, že § 90 odst. 1 exekučního řádu stanovil soudnímu exekutorovi právo na odměnu, přičemž exekuční tarif jako podzákonný právní předpis měl jen stanovit její výši a způsob jejího určení. S tímto požadavkem není v rozporu, že exekuční tarif odvíjí vznik práva na odměnu exekutora od různých skutečností, které mohou nastat v průběhu exekuce, pokud takto stanovené podmínky vzniku tohoto práva ve svém důsledku neznamenají jeho popření. Samo o sobě tudíž nepředstavuje problém, že právo na odměnu exekutora může vzniknout jak v průběhu exekuce vymožením určitého plnění, tak až v závěru exekuce spolu s jejím zastavením, není-li v jejím průběhu vymoženo ničeho. Jestliže však § 11 odst. 2 exekučního tarifu předpokládá, že soudní exekutor, který v exekuci nic nevymohl, bude mít právo na odměnu až v případě zastavení exekuce, neznamená to, že lze toto právo soudnímu exekutorovi odepřít ve srovnatelné situaci, která se liší pouze tím, že zastavení exekuce předcházelo oddlužení, které – jak vyplývá z nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 – vylučuje možnost následného rozhodnutí o úhradě nákladů dříve zahájené exekuce.

Jak vyplývá z uvedeného nálezu, soudní exekutor má právo na úhradu nákladů exekuce podle § 87 až 89 exekučního řádu ve spojení s § 270 a 271 občanského soudního řádu, a to zásadně povinným. Toto právo trvá již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl k jejímu vedení exekučním soudem pověřen).[7]

Z výše uvedené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jednou vzniklý nárok na náklady exekuce nemůže jen tak zaniknout a že nepřiznání nákladů se nemůže dít plošně, ale toliko výjimečně, což není případ řešený § 55 odst. 13, neboť u něj se počítá s plošnou aplikací v rozsahu přinejmenším jednoho milionu exekucí. Má-li poté dojít k zániku, musí být splněny podmínky kladené v čl. 11 odst. 4 LPS – tedy musí tu být veřejný zájem a adekvátní náhrada za zánik vlastnického práva.

Na místě nejsou ani úvahy směřující k uplatnění moderačního oprávnění a nepřiznání nákladů exekuce exekutorovi podle § 150 o. s. ř. Podle Ústavního soudu jej nelze aplikovat na určení náhrady nákladů exekuce. Soudní exekutor není v postavení účastníka řízení, ale subjektu, na nějž byl částečně přenesen výkon veřejné moci v podobě výkonu soudních rozhodnutí, za což mu je za stanovených podmínek (zejména úspěšně provedené exekuce) zákonem zaručena odměna, která nemůže podléhat moderační pravomoci soudů.[8]

Nedomyšlenou úpravou vypořádání nákladů exekuce zastavené podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 zákonodárce vytvořil pro povinného patovou situaci, kdy na jednu stranu povinného chce zbavit exekuční zátěže, ale učinil tak způsobem, který při kontrole norem nemůže před Ústavním soudem obstát a v následném sledu může místo exekuce jedné čelit exekucím hned třem – pro původní pohledávku, pro náklady oprávněného přiznané usnesením o zastavení exekuce a náklady exekuce přiznané usnesením o zastavením exekuce.

Podle § 2 odst. 1 exekučního řádu exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle. Při výkonu exekuční činnosti je vázaný jen Ústavou České republiky, zákony, jinými právními předpisy a rozhodnutími soudu vydanými v řízení o výkonu rozhodnutí a exekučním řízení.

Exekutor tak při rozhodování o zastavení exekuce současně rozhodne o nákladech exekuce a přizná si je ve výši minimální odměny a paušální náhrady hotových výdajů zvýšených o DPH. Bavíme se o exekucích starších 6 let, takže jde o částku je 7 865 Kč, která bude v souladu s výkladem § 89 exekučního řádu předneseným výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu uložena povinnému.

O zániku práva soudního exekutora na náklady exekuce v části přesahující výši složené zálohy tak, jak ho předpokládá § 55 odst. 13 věta čtvrtá, exekutor nerozhoduje, vyplývá totiž ze zákona.

Jde o nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, přičemž vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Protože se o zániku nároku exekutora nerozhoduje, je jeho jedinou obranou podání exekučního návrhu. V tom okamžiku již ve vztahu k povinnému nevystupuje ve vrchnostenském postavení orgánu veřejné moci, ale v soukromoprávním postavení jako jeho věřitel – oprávněný.

Při podání exekučního návrhu pak může soudu navrhnout postup, že hodlá-li soud exekutorovi označenému v exekučním návrhu dát pokyn k zamítnutí exekučního návrhu, nechť předtím podá návrh podle § 95 odst. 2 Ústavy na zrušení § 55 odst. 13 věty čtvrté pro rozpor s ústavním pořádkem.

Ústavní soud při kolizi protiústavního zákona s ústavním pořádkem s ohledem na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu v otázce ukládání nákladů exekuce nemajetnému povinnému a zákazu zániku vlastnického práva bez náhrady, kam řadí i náklady exekuce, rozhodne ve prospěch ústavnosti jeho zrušením. Po zrušení této části zákona již nic nebrání nařizování nových exekucí pro náklady exekuce.

Za vzniklý stav je odpovědný Parlament, neboť se při výkonu zákonodárné moci neřídil vykonatelnými nálezy Ústavního soudu, v důsledku čehož vytvořil prostor pro kumulativní tvorbu exekučních titulů a tím i exekucí proti povinným, z nichž u řady z nich by náklady exekuce mohly být vymoženy například srážkami ze mzdy po uspokojení dřívějších exekucí bez vzniku dodatečných nákladů exekucí nových.

 

Závěr

Předmětným příspěvkem jsem upozornil na palčivé nedomyšlenosti v jednání Parlamentu při přijímání materie povinného zastavování exekucí, přičemž rezignací na ústavně konformní vypořádání se s otázkou náhrady nákladů exekuce s přihlédnutím ke sledovanému cíli sejmout dluhovou zátěž z osob s dlouhodobě bezvýslednými exekucemi se stát dopouští institucionalizované protiústavnosti na exekutorech. Avšak i přes toto jeho pochybení namísto oddlužovacího efektu u povinných mnohde dojde ke kumulaci zadlužení osob v exekuci.

Princip ukládání nákladů řízení nemajetnému dlužníkovi má paralelu například v případech neúspěšných oddlužení, která byla zastavena pro neplnění povinností dlužníka, kdy soud ukládá dlužníkovi povinnost nahradit náklady insolvenčního správce. Tím se ale vytrácí oddlužovací efekt novely, neboť povinné zastavování exekucí s nevyřešenou otázkou hrazení nákladů exekuce nejen, že nebude efektivně fungovat, neboť exekutoři nebudou mít volné personální ani finanční kapacity na zvládnutí této nové agendy vedle stávající agendy výkonu exekučních titulů, ale současně bude generovat jen další exekuční tituly proti povinnému a ze zastavených exekucí budou vznikat nové, násobné exekuce a zadlužení povinného bude narůstat. S tím souvisí i sekundární dopad na soudy, u nichž lze předpokládat enormní zátěž v podobě nových exekučních návrhů, návrhů na zastavení a odvolacích řízení tím vyvolaných, o zatížení Ústavního soudu ani nemluvě.

V té souvislosti je nanejvýš žádoucí, aby stát převzal odpovědnost za náklady bezvýsledné exekuce a s exekutory se důstojně vyrovnal stejně, jako to učinil v případě restitucí nebo majetkového vyrovnání s církvemi. Přitom je třeba dbát závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/17 a I. ÚS 2013/21, z nichž vyplývá, že princip odměňování stanovený právním předpisem musí zajistit možnost efektivního pokrytí nákladů na činnost těch, kteří se na ní podílejí. V opačném případě je ohrožen základní princip úplatnosti výkonu exekuční činnosti, což ohrožuje samotnou nezávislost exekutora.

V náhradě nákladů exekuce hrazených státem v případě jejich bezvýslednosti proto nelze spatřovat nesystémové opatření, neboť na obdobných principech stát hradí náklady notáře v případě dědických řízení zastavených pro nedostatek majetku zůstavitele, nebo náklady insolvenčního správce v konkurzech zastavených z důvodu, že majetek dlužníka je nedostačující.

 

Autor JUDr. Lukáš Jícha působí jako soudní exekutor
Foto: canva.com

 

---

[1]  Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 20 Cdo 338/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3095/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4755/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 798/2019.

[2] Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 1413/10 (obdobně viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 1903/07 a IV. ÚS 2888/07).

[3]  Srov. též Fialová, P.: Příkaz k úhradě nákladů exekuce. Komorní listy, roč. 2014, č. 3, str. 26 a násl.; či Kasíková, M. a kol.: Exekuční řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 593.

[4]  Srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/08 ze dne 29. 9. 2010 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.).

[5] Srov. Stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006.

[6] Srov. stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006.

[7] Srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3250/14.

[8] Srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 65/20 ze dne 11. 12. 2020.