Ústavní soud zveřejnil dne 10. ledna 2023 svůj nález sp. zn. IV. ÚS 1059/22, podle něhož platí, že soudy v soudním řízení správním zásadně disponují diskreční pravomocí při rozhodování o náhradě nákladů řízení a jsou povinny zkoumat, zda nejsou dány zvláštní okolnosti, ke kterým je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Pokud ale někdo v takovém řízení úspěšně bránil svá práva a nebyla-li orgánu veřejné správy uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení, jde o porušení práva na soudní ochranu podle Listiny základních práv a svobod, neboť je de facto nucen platit náklady řízení tomu, kdo zasáhl do jeho práv.

V projednávané věci před Ústavním soudem stěžovatel napadl nákladové výroky Městského soudu v Praze. Stěžovatel se v řízení před Městským soudem v Praze domáhal zrušení rozhodnutí správních orgánů, kterými byl shledán vinným ze spáchání přestupků podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě.

Městský soud rozsudkem ze dne 19. 4. 2022 č. j. 16 A 8/2019-37 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 8. 2. 2019 č. j. MHMP 277983/2019 a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Dále rozsudkem ze dne 19. 4. 2022 č. j. 16 A 21/2019-32 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 11. 2. 2019 č. j. MHMP 277836/2019 a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). V průběhu soudního řízení před městským soudem totiž došlo k přijetí takové právní úpravy, která je ve prospěch stěžovatele, neboť protiprávní jednání, za které byl shledán vinným a sankcionován, není nadále možné za protiprávní považovat. Městský soud proto musel žalobám vyhovět.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl procesně úspěšný, takže napadené nákladové výroky jsou naprosto překvapivé, neboť zjevně nerespektují základní princip rozhodování o nákladech řízení, a to princip úspěchu ve věci. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud přezkoumal napadené výroky rozsudků městského soudu, jakož i řízení jim předcházející, a seznámil se s vyžádanými soudními spisy.

Ve svém nálezu ÚS pak mimo jiné připomněl, že „náklady řízení se nesestávají pouze z odměny advokáta, jelikož soudem vypočtené náklady řízení zpravidla tvoří odměna advokáta, náhrada hotových výdajů a též zaplacený soudní poplatek. V případě nákladů tvořených odměnou advokáta nebo náhradou hotových výdajů je logicky zřejmé, že jejich nepřiznání správními soudy (za předpokladu, že nedojde ke kvalifikovaným vadám v průběhu rozhodování o nich) je při ústavně souladném použití § 60 odst. 7 s. ř. s. obecně možné.

Oproti tomu zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví a jeho následné nepřiznání při úspěchu ve věci (tedy typicky při zrušení napadeného správního rozhodnutí nebo opatření obecné povahy, nebo při prohlášení nezákonnosti zásahu či nečinnosti správního orgánu soudem) se dostává do přímého rozporu s ústavně garantovaným právem stěžovatele na soudní ochranu, neboť zaplacením soudního poplatku se účastník domáhal ochrany svých práv proti nezákonnému aktu správního orgánu (obecně řečeno státu) a správní soud mu tuto ochranu poskytl, nicméně stěžovatel byl za tento svůj procesní úspěch sankciován nutností zaplatit soudní poplatek, a to opětovně (v důsledku) ve prospěch státu. Jinými slovy řečeno, při nepřiznání náhrady uhrazeného soudního poplatku ve správním soudnictví dochází k absurdní situaci, že úspěšný účastník, který se domohl svých práv vůči státu a je tudíž vůči správnímu orgánu (nakládajícímu s veřejnými prostředky) úspěšný, je de facto nucen platit náklady řízení v podobě soudního poplatku ve výsledku tomu, kdo do jeho práv zasáhl (tedy opětovně státu, nicméně nyní prostřednictvím soudu). Takovýto postup podle Ústavního soudu porušuje právo takto úspěšných žalobců ve správním soudnictví na soudní ochranu ve spojení s jejich právem na ochranu vlastnického práva“.

Ústavní soud dospěl k závěru, že „správní soudy zásadně disponují diskreční pravomocí při rozhodování o náhradě nákladů řízení a jsou povinny zkoumat, zda neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Takovou zvláštní okolností však nemůže být situace, kdy straně, která úspěšně a aktivně bránila svá práva proti nezákonnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebyl neúspěšným správním orgánem kompenzován zaplacený soudní poplatek. V takové situaci je nepřiznání náhrady nákladů řízení v podobě zaplaceného soudního poplatku porušením práva na soudní ochranu“.

Čtvrtý senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Filip, CSc.) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil výroky II rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2022 č. j. 16 A 8/2019-37 a 16 A 21/2019-32, v částech, ve kterých nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek. Rozhodnutí správních soudů porušila právo stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Právní věta:

Soudy v soudním řízení správním zásadně disponují diskreční pravomocí při rozhodování o náhradě nákladů řízení a jsou povinny zkoumat, zda nejsou dány zvláštní okolnosti, ke kterým je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Bránil-li však někdo v takovém řízení úspěšně svá práva a nebyla-li orgánu veřejné správy uložena povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení (soudní poplatek), jde o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť je de facto nucen platit náklady řízení tomu, kdo do jeho práv zasáhl.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1059/22 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com