Cílem tohoto příspěvku je představení problematických aspektů zákona č. 185/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na odvětví cestovního ruchu (dále „lex voucher“), jeho dopadů na spotřebitele a zodpovězení položených otázek. Zaměřím se na to, jak má stát reagovat na mimořádné události v oblasti cestovního ruchu, kdy do některých destinací může být ze dne na den omezen přístup, a to nejen z důvodů pandemických, ale aktuálně např. i válečných. Zhodnotím i rozhodující praxi soudů, která je v dnešních dnech, tj. více než dva roky po pandemii, již dostupná. Předkládaný text poskytne možné řešení pro situace, jejichž zásah do cestovního ruchu by byl obdobný jako u covid-19.

Z důvodu pandemie koronaviru muselo být mnoho plánovaných cest zrušeno. Zákazníci cestovních kanceláří se dle práva Evropské unie mohli rozhodnout, zda budou přijímat v době pandemie často nabízené poukázky, nebo využijí svého práva na vrácení peněz. Letecké společnosti a poskytovatelé zájezdů nabízeli změny rezervací nebo již výše zmíněné poukázky (vouchery).[1] Subjekty podnikající v cestovním ruchu tak činily proto, aby se vyhnuly proplácení milionů eur ve formě náhrad za neuskutečněné lety a pobyty. Podle pravidel[2] stanovených Evropskou unií mají cestující právo vybrat si mezi poukázkami, nebo proplacením hotovostních nákladů za zrušené jízdenky (letadlo, vlak, autobus/autokar a trajekty) nebo souborné cestování (smlouvy o zájezdu),[3] nicméně spotřebitelům byly „nuceny“ poukazy.

V předkládaném příspěvku se budu zabývat problematikou stornopoplatků a odstupného v souvislosti s lex voucher. Zaměřím se též na vydávání voucherů chráněným skupinám zákazníků, resp. na možnosti okamžitého vracení zaplacených částek chráněným zákazníkům. Vodicí linkou tohoto příspěvku bude právo EU, jelikož dané téma je silně europeizované.[4]

Evropská regulace – evropsko-právní pozadí

Práva cestujících v přepravě v případě zrušení, resp. odstoupení od smluv souvisejících s cestováním, jsou stanovena ve vícero sekundárních aktech Evropské unie.[5] Dle těchto právních předpisů je nutné, v případě zrušení cesty, vrátit zaplacenou cenu v pevně stanovené a relativně krátké lhůtě v řádu několika dnů, jejíž délka odvisí od typu přepravy.

Právní úprava na prvním místě počítá s tím, že zákazníkovi budou finanční prostředky primárně vráceny v hotovosti, resp. připsány na bankovní účet. Nicméně, dle předpisů, může být vystaven i poukaz. Vrácení platby ve formě poukazu je možné jen tehdy, když s tímto postupem cestující souhlasí. Přijmutí poukázek nemůže být povinností, ale pouze právem a svobodnou volbou cestujícího.[6] Náhrada plné ceny přepravního dokladu je splatná do 7 dnů od podání žádosti cestujícího v případě letecké, námořní a vnitrozemské vodní dopravy, do 14 dnů v případě autobusové a autokarové dopravy a do jednoho měsíce od podání žádosti v případě železniční dopravy.

S ohledem na výše uvedené není možné cestujícímu poukaz vystavit automaticky, což bylo v praxi během pandemie onemocnění covid-19 velmi časté.[7] Stejně tak není možné nárok na vrácení finančních prostředků odepřít.

U smluv o zájezdu se postupuje podle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (dále jen ,,směrnice 2015/2302“).

Dle výše uvedeného předpisu mají cestující v případě zrušení zájezdu z důvodu neodvratitelných a nepředpokládatelných okolností nárok na vrácení veškerých plateb v plné výši, a to nejpozději do 14 dnů. Pořadatel tedy může (a také v době platnosti lex voucher mohl) cestujícímu nabídnout proplacení ve formě poukazu. Otázkou je, zda stát nese odpovědnost za to, že vydal právní předpis, jenž odporuje právu EU a jde přímo proti znění směrnice.

Stornopoplatky a odstoupení od smlouvy

Pořadatel zájezdu je dle § 2533 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na žádost zákazníka povinen odůvodnit výši odstupného. V praxi se nejčastěji cestující setká s termínem stornopoplatky,[8] jejichž případná výše, která musí být přiměřená,[9] bývá zpravidla smluvně upravena. Pořadatel tak může požadovat zaplacení stornopoplatku maximálně ve výši nákladů, které mu skutečně v souvislosti s odstoupením zákazníka od smlouvy vzniknou. Ačkoliv pojem přiměřenost odstupného o. z. přesně nespecifikuje, s odkazem na bod 31 preambule směrnice 2015/2302 lze očekávat, že při určení výše tohoto poplatku budou zohledněny očekávané úspory nákladů a příjmů z alternativního využití cestovních služeb. Výše stornopoplatku by tak měla odpovídat předstihu, ve kterém je storno zájezdu učiněno, ve spojení s administrativními náklady spojenými např. s přepisem letenek. Pořadatel[10] zájezdu by měl být schopen zdůvodnit výši jednotlivých složek, které si v rámci stornopoplatku účtuje.

Problematika odstupného však není řešena dostatečně komplexně, což v praxi přináší problémy. Stěžejní problém v této oblasti souvisí s výší zálohových plateb u zájezdů. Enormní výši záloh na zájezdy v České republice dlouhodobě kritizuje prof. Markéta Selucká,[11] na evropské úrovni se kriticky k výši záloh staví Evropská spotřebitelská organizace (dále jen ,,BEUC“).[12]

Zálohy jsou zdrojem příjmů pořadatelů zájezdů. Pro tyto subjekty je pak mnohem snazší již předplacenou platbu zadržet jako stornopoplatek v případě odstoupení zákazníka od smlouvy. Mimořádné okolnosti v posledních letech a měsících (pandemie, válečný konflikt) ukazují, že cestující mohou být nuceni odstoupit od smlouvy o zájezdu, a to i přes povinnost zaplatit stornopoplatky.

Situací, kdy zákazník již zaplatil stornopoplatek v souladu s § 2533 o. z., se v době pandemie rovněž zabýval lex voucher. Konkrétně v ust. § 7, na jehož základě pořadatel musel na žádost zákazníka poskytnout poukaz na zájezd v hodnotě nejméně 10 % zaplaceného stornopoplatku. To vše ve lhůtě do 14 dnů ode dne, kdy zákazník požádal pořadatele o vydání poukazu na zájezd.

Dle o. z. má zákazník právo odstoupit od smlouvy se zaplacením stornopoplatku (viz § 2533 o. z.) či bez zaplacení stornopoplatku, kdy jednou ze situací, kdy není nutné platit stornopoplatek, je výskyt mimořádných a nevyhnutelných okolností v místě zájezdu. I když se otevřely hranice do dané destinace, neznamená to, že odpadly mimořádné okolnosti podle § 2535 o. z. Mimořádné a nevyhnutelné okolnosti o. z. nevymezuje, tento pojem je však vymezen ve směrnici 2015/2302, podle jejíhož čl. 3 odst. 12 se jimi rozumí: „situace, již strana, která se jí dovolává, nemůže ovlivnit a jejímž důsledkům nelze zabránit ani přijetím veškerých přiměřených opatření“.

Strach z onemocnění covid-19, které se v dané zemi šíří, může být dle mého názoru považován za mimořádnou okolnost, která zákazníka opravňuje od smlouvy odstoupit a žádat vrácení peněz nebo voucher v hodnotě zájezdu. Účelem smlouvy o zájezdu a její úpravy je zajištění odpočinku a odpoutání se od každodenních starostí.[13] Proto vystavení stresu či obavy z nákazy mohou být mimořádnou okolností, resp. je možné, aby výskyt onemocnění ospravedlnil odstoupení od smlouvy ze strany zákazníka, aniž by musel nést povinnost platby stornopoplatků.

V důvodové zprávě k novele občanského zákoníku provedené zákonem č. 111/2018 Sb. se k pojmu mimořádné okolnosti výslovně uvádí: „Může sem patřit například válečný konflikt, jiné závažné bezpečnostní problémy jako terorismus, významná rizika pro lidské zdraví, například výskyt ohniska závažného onemocnění v cestovní destinaci, nebo přírodní katastrofy, jako například záplavy, zemětřesení či povětrnostní podmínky, jež znemožňují bezpečně se dopravit do místa určení, jak bylo dohodnuto ve smlouvě o zájezdu.“

Co je a co není mimořádnou okolností, dále rozvíjí judikatura SDEU.[14]

Povinně nařízená karanténa při návratu ze zahraničí ale není mimořádnou okolností, neboť taková okolnost musí být přítomna v místě zájezdu.[15]

Smlouva o zájezdu je upravena v ust. § 2521 až 2549 o. z., ale mimo to provozovatelé cestovních kanceláří musí zohledňovat jak obecnou úpravu o závazcích, tak i zvláštní úpravu o uzavírání spotřebitelských smluv obsaženou v ust. § 1810 až 1819 o. z. Nadto je podnikání v oblasti cestovního ruchu regulováno zvláštním zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovním ruchu“).

Zákon o cestovním ruchu ve svém ust. § 9 odst. 2 písm. f) stanoví cestovní kanceláři povinnost úplně a řádně informovat o „pasových a vízových požadavcích pro občany České republiky a zdravotních formalitách, které jsou nutné pro cestu a pobyt, a o obvyklých cenách a lhůtách pro jejich vyřízení“. Analogicky by bylo možné vyvodit i nutnost informovat cestujícího o mimořádných opatřeních a povinnostech spojených s šířením onemocnění covid-19. Cestovní kanceláře vesměs tuto svoji novou povinnost přijaly a informují o covidových povinnostech na svých webových stránkách.[16]

Příslušná judikatura

Judikatura, ačkoliv pouze prvostupňová či odvolacích soudů, se již zabývala několika případy odstoupení od smlouvy[17] z důvodu covid-19, hrozící nákazy či protiepidemických opatření. Problematikou se zabýval např. Městský soud v Brně v rozsudku č. j. 52 C 155/2020-72. V dané věci se žalobce domáhal zaplacení ceny zájezdu po cestovní agentuře. Žalobce se žalovaným uzavřeli smlouvu o zájezdu do Itálie, který se měl konat v březnu roku 2020. V této době Bezpečnostní rada státu nedoporučovala cestovat do zahraničí, zejména do oblastí, kde hrozilo reálné riziko rozšíření onemocnění covid-19, přičemž Itálie byla jednou z nich. Z toho důvodu žalobce od smlouvy odstoupil. Své odstoupení poté žalobce odvolal s tím, že své konečné stanovisko sdělí v den zahájení zájezdu. V tento den sdělil, že na odstoupení trvá. Odstoupení bylo opřeno o zákonné podmínky § 2535 o. z. V dané oblasti skutečně docházelo k intenzivnímu šíření onemocnění covid-19 a v návaznosti na tuto skutečnost byla poté v Itálii vyhlášena celostátní karanténa. Žalobce argumentoval tím, že k odstoupení došlo až v den zahájení zájezdu a podle všeobecných podmínek je v takovém případě účtován stornopoplatek ve výši 100 %. Dále argumentoval tím, že odstoupení dle § 2535 o. z. je možné, pouze pokud trvají mimořádná opatření v ČR či v cílové destinaci, k přijetí těchto opatření ke dni zahájení zájezdu nedošlo. Argumentaci žalobce, který na podporu svých tvrzení použil důvodovou zprávu k zákonu lex voucher, žalovaný odmítal, jelikož nešlo o zájezd zrušený ze strany CK. Dále žalovaný tvrdil, že žalobce neprokázal empirickými daty tvrzení o šíření nákazy a vycházel pouze ze sdělení veřejných sdělovacích prostředků. Soud uložil žalovanému povinnost vrátit žalobci původní cenu zájezdu včetně úroků z prodlení a nákladů řízení. Dále soud uvedl, že na stránkách Ministerstva zahraničních věcí ke dni původního odstoupení od smlouvy byla uvedena informace, že se návštěvníci Itálie mohou ocitnout ve čtrnáctidenní karanténě. Žalovaný opakovaně odmítal akceptovat odstoupení dle § 2535 o. z. s odkazem na to, že cílová destinace byla v době konání zájezdu zcela bez omezení. Podle soudu bylo šíření nákazy nemocí covid-19 nevyhnutelnou okolností, jelikož je notorietou, že k zabránění šíření nemoci šířené kapénkovou infekcí jsou nutná mimořádná opatření. Podle soudu tedy byly naplněny podmínky pro odstoupení dle § 2535 o. z. Soud však konstatoval, že lex voucher se na danou situaci nevztahuje, jelikož nárok žalobce vznikl již před nabytím jeho účinnosti, a jednalo by se tedy o nepřípustnou pravou retroaktivitu.

Další rozsudek se zabývá situací, kdy zájezd byl zrušen ze strany cestovní kanceláře. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 30 C 69/2021-47 řešil spor, kdy se žalobkyně (spotřebitelka) měla zúčastnit zájezdu v květnu roku 2020, který byl kanceláří zrušen. Ta nabídla žalobkyni pou­kaz v ceně zájezdu či změnu termínu. Vzhledem k tomu, že místo určení i termín jsou hlavními náležitostmi zájezdu, a spotřebitelka s touto změnou hlavní náležitosti zájezdu nesouhlasila, 16. 4. 2020 od smlouvy odstoupila. Odstoupení bylo opřeno také o důvody § 2535 o. z. Navíc žalobkyně uvedla, že v té době plánovaná ochranná doba se nevztahuje na odstoupení dle § 2531 odst. 2 o. z., a vyzvala žalovanou k předložení nabídky náhradního zájezdu ve stejné či vyšší jakosti. Na tuto výzvu žalovaná nereagovala a automaticky vystavila poukaz dle lex voucher. Žalobkyně odstoupila dne 17. 4. 2020 od smlouvy v důsledku změny podstatných náležitostí zájezdu, a to dle § 2531 odst. 2 o. z., dále odstoupila i z důvodů dle § 2535 o. z. Žalovaná 6. 5. 2020 informovala o využití ochranné doby dle lex voucher. Žalobkyně uvedla, že k odstoupení došlo dle § 2531 odst. 2, a nespadá tedy pod důvody odstoupení dle lex voucher. Vzhledem k tomu, že žalovaná nebyla schopna dodržet termín ani místo konání zájezdu, ani nepřijala řešení navržené žalobkyní, vzniklo žalobkyni právo na odstoupení dle § 2531 odst. 2 o. z., a toto odstoupení tedy bylo platné. Zákon lex voucher nabyl účinnosti dne 24. 4. 2020, k odstoupení tedy došlo před účinností tohoto zákona, a navíc z jiných důvodů než dle § 2535 a § 2536 odst. 1 o. z. Z toho důvodu žalobkyni vzniklo právo na vrácení ceny zájezdu, které jí soud přiznal, včetně úroků z prodlení a nákladů řízení. Tento rozsudek ve velké míře reflektuje praxi, jakou CK zavedly v případě odstupování od smluv, a to nabízení voucherů (na počátku roku 2020 šlo nejprve o vouchery vystavené dle uvážení a pravidel CK). Z hlediska problematiky lex voucher není tolik významný, avšak některé závěry soudu pomohly překonat právní nejistotu spotřebitelů. Soud se rovněž vyjádřil k nabízeným poukazům ze strany CK.

Jak bylo uvedeno výše v textu, je otázkou, zda může mít dopad na konání zájezdu hrozba karantény, a to jak v místě určení – tj. cílové destinaci, tak při návratu domů.[18] Druhým zmíněným se zabýval Městský soud v Brně v rozsudku č. j. 47 C 156/2021-78. Zákaznice uzavřela dne 28. 1. 2021 smlouvu o zájezdu, který se měl konat od 20. 2. do 27. 2. 2021. Dle Ministerstva zahraničních věcí bylo doporučeno do dané destinace cestovat pouze v nezbytných případech, nikoliv za účelem turistiky. Následně tedy od smlouvy odstoupila kvůli zhoršení epidemiologické situace a přetížení zdravotního systému, a to dle § 2535 o. z. Po odstoupení od smlouvy svou pohledávku na vrácení kupní ceny postoupila na žalobce. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, a to z toho důvodu, že postupitelka uzavřela smlouvu o zájezdu v době vrcholící pandemie covidu-19 a musela si být vědoma situace ve světě. K odstoupení došlo den před zahájením zájezdu, a žalovaný tedy nemohl zájezd prodat nikomu dalšímu. Zájezd se i přes tehdejší situaci konal. Žalovaný má za to, že k odstoupení došlo z důvodu obav z nutnosti nastoupit do karantény po návratu do ČR. Podle soudu nebyly naplněny podmínky § 2535 o. z. Podle názoru soudu[19] musí pro aplikaci tohoto ustanovení jít o okolnosti, které jsou v době uzavření smlouvy objektivně nepředvídatelné. Soud uvedl, že by nebylo spravedlivé, aby zákazník mohl od smlouvy odstoupit bez zaplacení odstupného v okamžiku, kdy již relevantní okolnost existovala, nebo sice neexistovala, ale byla již předvídatelná. Pokud relevantní okolnost existovala v době uzavření smlouvy, nelze ji označit za mimořádnou.

Domnívám se, že výše stornopoplatků v České republice je nedostatečně upravena. Právní úprava obsažená v o. z. nikterak neupravuje výpočet jejich výše. V praxi[20] bývají často účtovány stornopoplatky, které vůbec nezohledňují časový odstup od uskutečnění zájezdu. V případě pandemie covid-19 si spotřebitelé často vybrali (zejména na počátku pandemie) odstoupení od smlouvy, a to i se zaplacením nepřiměřených stornopoplatků. Rozhodnutí č. j. 47 C 156/2021-78 pak nechává prostor k úvaze, zda je skutečně podstatná objektivní nepředvídatelnost. Podle mého mínění by s ohledem na ochranu slabší strany mělo být zcela dostačující, pokud cestující o daných okolnostech nevěděl.

Chráněné skupiny

Lex voucher obsahoval ustanovení, kdy byla přiznána zvláštní práva spotřebitelům, kteří byli z vymezených důvodů zranitelní. Největším problémem v souvislosti se zranitelnými skupinami byly případy, kdy v postavení zákazníka cestovní kanceláře[21] stála chráněná osoba, která však zájezd objednávala pro svoji rodinu.[22] Pokud byl vystaven voucher dle lex voucher a chráněná osoba požádala o navrácení peněz v souladu s § 3 odst. 3 lex voucher, tak by jí měly být vráceny peníze v souladu s právním předpisem. Cestovní kanceláře však argumentovaly tím, že jsou povinny vrátit peněžní prostředky pouze chráněné osobě, pokud tedy spolu s ní byly ve smlouvě uvedeny jiné osoby, které nebyly chráněné – tzn. nespadaly pod definici uvedenou v § 3 odst. 3 výše zmíněného zákona, vracela se jen poměrná část. Tento výklad je však nesprávný. Zákon operuje s termínem zákazník, ačkoliv jej nijak blíže nerozvádí. Za zákazníka lze považovat právě osobu, která zájezd kupuje, je však jedno, zda jej kupuje i pro jiné osoby. Pokud by např. prarodiče plánovali dovolenou spolu se svými vnoučaty, měli by právo na vrácení plné částky za zájezd bez ohledu na to, že děti nejsou chráněnou skupinou. Děti ve většině případů nebývají zákazníkem CK, jelikož nemají dostatečnou svéprávnost k uzavírání smluv o zájezdu.[23]

Zákazník je definován v zákoně o cestovním ruchu. Zákazníkem je osoba, která:

a) má v úmyslu uzavřít nebo uzavře s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu nebo spojených cestovních službách, nebo

b) osoba, v jejíž prospěch byla některá z těchto smluv uzavřena, anebo

c) osoba, které byla smlouva postoupena.

Jak bylo uvedeno výše, definice zákazníka je důležitá zejména z toho pohledu, kdo mohl odmítnout voucher za zájezd. Domnívám se, že oprávněným subjektem jsou všechny osoby, které objednatel v rámci smlouvy o zájezdu označil jako osoby, které zájezd absolvují. Zpravidla půjde o členy domácnosti/rodiny, avšak není to podmínkou.[24]

Pokud chráněná osoba měla vycestovat na zájezd s další, nechráněnou osobou, jaká částka měla být vyplacena? Sám Nejvyšší správní soud v rozhodnutí č. j. 1 As 46/2010-79 rozhodl tak, že právo z vady může uplatnit jakýkoliv zákazník – tj. nejen objednatel.

Dá se analogicky tato úprava použít i na lex voucher? Rozhodnutí NS sp. zn. 33 Cdo 715/2017, které se zabývalo problematikou uhrazení ceny zájezdu, kdy úhrada těchto plateb tíží pouze objednatele, ne však osoby, v jejichž prospěch byla smlouva (též) sjednána. Jak uvádějí Selucká a Vever­ková:[25] „V případě zrušení zájezdu by měly být platby vráceny objednateli, který spadá do skupiny zvlášť zranitelných zákazníků dle § 3 odst. 3 zák. č. 185/2020 Sb. Z toho důvodu může objednatel odmítnout poukaz za celý zájezd, přestože některé z osob nepatří mezi chráněné skupiny zákazníků. Klíčové je, že on sám je zvláště zranitelným zákazníkem.“ Takový výklad odpovídá metodickému pokynu k zákonu č. 185/2020 Sb. (tj. metodický pokyn k lex voucher), str. 3-4. V případě pochybností ve výkladu zákona se má dle nálezů Ústavního soudu[26] volit výklad pro spotřebitele nejpříznivější, což je takový výklad, který uvádí nejenom Selucká s Veverkovou, ale je také v souladu s metodickým pokynem a já se k němu rovněž přikláním.

Obvodní soud pro Prahu 4 se zabýval případem týkají­cím se zranitelných skupin v rozsudku č. j. 51 C 143/2020-50. Žalobci v této věci byli manželé, kteří s cestovní kanceláří uzavřeli smlouvu o zájezdu. Cestovní kancelář však od této smlouvy odstoupila a nabídla žalobcům vystavení poukazu v souladu s lex voucher. Tento poukaz žalobci v souladu s § 3 a 5 daného zákona odmítli, jelikož žalobkyně byla matkou na rodičovské dovolené. Žalovaná uvedla, že objednatelem byl žalobce, který nebyl chráněnou osobou ve smyslu lex voucher, zájezd mělo absolvovat celkem pět osob (manželé a děti) a chráněnou osobou byla pouze žalobkyně. Podle stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj a České obchodní inspekce se oprávnění odmítnout poukaz posuzuje výlučně ve vztahu k objednateli. Žalobci tato stanoviska označili za irelevantní, jelikož výklad náleží pouze soudu. Objednatelem zájezdu jsou oba žalobci hospodařící v režimu SJM. Podle názoru soudu bylo smyslem daného ustanovení chránit rodiny, jejichž výdělečná schopnost je omezena, nikoliv pouze jednotlivce.

Soud uvedl, že smlouvu s cestovní kanceláří uzavřel pouze žalobce, pouze u něj je tedy dána aktivní legitimace k podání žaloby. K vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou uzavřel za trvání manželství pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel.[27] Soud ale dovodil, že byly naplněny podmínky aplikace lex voucher. Lex voucher nerozlišuje mezi zákazníkem objednatelem a zákazníkem spolucestujícím, hovoří pouze o obecné skupině zákazníků, kterým umožňuje poukaz odmítnout. Právo na vrácení peněz lze vztahovat také na zákazníka, v jehož prospěch byla smlouva uzavřena. Ani občanský zákoník, ani lex voucher nedefinují pojem „zákazník“, soud tedy vycházel ze zákona o cestovním ruchu, podle kterého je zákazníkem osoba, která má v úmyslu uzavřít nebo uzavře s cestovní kanceláří smlouvu o zájezdu nebo spojených cestovních službách, nebo osoba, v jejíž prospěch byla některá z těchto smluv uzavřena, anebo osoba, které byla smlouva postoupena. Tento pojem tedy není možné vykládat restriktivně v neprospěch slabší smluvní strany. Naopak, zákonná ustanovení týkající se spotřebitelských vztahů je nutné vykládat ve smyslu ochrany slabší strany, a vycházet tak z výkladu pro spotřebitele nejpříznivějšího (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2063/17). Smlouva byla uzavřena jménem žalobce i ve prospěch žalobkyně a tří dětí, žalobkyně tedy byla také zákazníkem ve smyslu zákona lex voucher a měla v souladu s § 3 nárok voucher odmítnout. Soud uvedl, že v souladu s čl. 95 Ústavy není povinen řídit se stanovisky MMR a ČOI. Soud tedy rozhodl ve prospěch žalobců a uložil žalované CK povinnost zaplatit cenu zájezdu, včetně úroků z prodlení a nákladů řízení.

Problematika eurokonformního výkladu, aneb hledání ideálního řešení napříč EU

Eurokonformní výklad je postup, kdy se při výkladu vnitrostátní normy zohledňuje obsah normy unijní. Vnitrostátní právní norma tedy musí být vykládána v souladu s unijním právem.[28] Jak uvádí Špicar: „Jde o povinnost vykládat národní právo ve světle a znění evropského předpisu.“[29] Unijní právo i judikatura SD EU slouží jako „rudá nit“ při výkladu národního práva.[30] Na otázky, jak postupovat při tomto výkladu a jak ho provést, odpověděl v několika svých rozhodnutích Soudní dvůr Evropské unie.[31] Tento výklad bývá někdy též označován jako nepřímý účinek práva EU.

Právě eurokonformní výklad by měl být odpovědí na přijetí různých úprav napříč státy EU, resp. na přijetí speciálních zákonů v oblasti cestovního ruchu, které umožňovaly vydávání poukazů, jež nemohli spotřebitelé odmítnout. Směrnice, jež byla rozebrána výše, jednoznačně stanovuje práva spotřebitelů v oblasti cestovních smluv.[32] Pokud vnitrostátní (v našem případě česká) právní úprava odporovala tomu, co stanoví evropské právo, mělo by se toto vnitrostátní právo vykládat v souladu s právem unijním, a to i proti jejímu jazykovému znění. Eurokonformní výklad však neslouží pouze pro řešení konfliktů, jak by se mohlo zdát.[33] Tento výklad je obecným požadavkem, který se uplatní i v případech řádně implementovaných předpisů.[34] Členské státy tedy musí respektovat právo EU, není možné zavádět vlastní předpisy, které by se odklonily v tomto případě od směrnice 2015/2302, která je navíc založena na principu maximální harmonizace.[35] Pokud by tak členské státy činily, nebyla by zajištěna stejná úroveň ochrany cestujících napříč Unií.[36]

Co se týče evropského práva, nejvíce skloňovanými rozsudky v dané problematice jsou věci Von Colson a Harz.[37] Oba případy se týkaly pracovního práva a směrnice[38] o rovném zacházení. SD EU věci uzavřel tak, že národní soudy mají povinnost vykládat vnitrostátní normy souladně s požadavky evropského práva.[39] V judikatuře SD EU nalezneme i odpověď na otázku, proč by měl být tento výklad pro státy závazný. SD EU tvrdí, že eurokonformní výklad je vnitřně spjatý se systémem zakládacích smluv. Právě tyto smlouvy zavazují jednotlivé státy Unie k tomu, aby zajistily efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů jednotlivce, čímž se rovněž garantuje i efektivnost práva EU. Pokud státy řádně neimplementují směrnice, tak musí jednat tak, aby minimalizovaly negativní důsledky tohoto pochybení. Obzvláště pak, pokud dojde k dotčení práv jednotlivců.[40]

Otázku zkoumanou v tomto článku by mohl pomoci zodpovědět rozsudek ve věci Marleasing. Spor v této věci se týkal dvou soukromých právnických osob, přičemž jedna se dovolávala neplatnosti vnitrostátního práva z důvodu jeho nesouladu s (vadně implementovanou) směrnicí. SD EU přímo odkázal na přechozí rozhodnutí Von Colson a rozhodl, že vnitrostátní soud má i v tomto případě povinnost v maximální možné míře interpretovat vnitrostátní právo ve světle znění a účelu směrnice. Jak uvádí Lyčka,[41] SD EU potvrdil, že směrnice může nepřímo zavazovat i jednotlivce, tj. prostřednictvím eurokonformního výkladu vnitrostátního práva přiznat jednotlivcům jak práva, tak povinnosti.

V případě krizí podobných pandemii[42] se jeví jako nejvhodnější společné řešení (a to alespoň v rámci EU). Právě unijní právo by mělo být vodítkem pro ochranu spotřebitele a stanovení jeho práv. Spotřebitelé (a to napříč státy EU) mají mít stanovena jednotná práva, která jsou předvídatelná a spotřebiteli jasná.

Nepřímý účinek směrnic

Problematika lex voucher tkví, jak již bylo uvedeno výše, v rozporu se směrnicí EU.[43] Ačkoliv šlo o zcela mimořádnou situaci (myšlen je výskyt pandemie covid-19), pravidla daná právem EU by měla být i v této situaci dodržena. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo. Nepřímý účinek směrnice můžeme sledovat od případu Von Colson. Někteří autoři[44] však spekulují nad tím, zda šlo o upření práva, či jeho pouhé odsunutí. Domnívám se, že tato kvalifikace není důležitá, a to s ohledem na cíle Evropské unie, kdy došlo k porušení standardu vysoké ochrany spotřebitele.

Sehnálek[45] uvádí, že nepřímý účinek může dodnes vzbuzovat určité pochybnosti, jelikož mění judikaturu vnitrostátních soudů, aniž by se měnil text vnitrostátních předpisů. Existuje zde však povinnost maximálně souladného výkladu. Tato povinnost tvoří východisko pro vznik nepřímého účinku a je zároveň výsledkem jeho aplikace.[46] Rozhodnutí ve věci Von Colson přiznalo směrnicím vertikální nepřímý účinek. Základní princip směrnic lze spatřovat v následujícím: „ačkoliv je ponecháno členským státům na výběr cesty a způsobu dosažení implementace směrnice, tato svoboda nemá vliv na povinnost adresovaných členských států přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění úplné efektivity směrnice, v souladu s cílem, který sleduje“. Soud členského státu by měl v souladu s bodem 28 rozsudku ve věci Von Colson své (vnitrostátní) právo vykládat ve světle znění a účelu směrnice. Proto by i lex voucher měl být vykládán ve světle znění a účelu směrnice. To znamená, že by vnitrostátní soudy měly práva spotřebitelů vyložit souladně se sekundárním právem EU.

Odpovědnost státu za porušení práva EU

Jelikož přijatý zákon odporoval právu EU, které stanovuje právo na vrácení finanční částky, a nikoliv poukazů, je zde nutné zvážit, zda mohla/může Česká republika nést odpovědnost za porušení práva EU vůči jednotlivcům. Odpovědnost za porušení této povinnosti lze vyložit jako praktický důsledek zásady přednosti, kdy národní orgány jsou povinny hradit škodlivé následky opatření odporujícího právu EU.[47] Komise v několika doporučeních a vytýkacích dopisech státy (nejde tedy o porušení pouze ze strany České republiky) vyzývala k souladnému řešení ve smyslu směrnice. Stěžejními jsou pak i rozsudky ve věci Brasserie du Pecheur a Factortame III. Zejména pak druhý případ – Factortame III, v němž šlo o případ, kdy stát vydal předpis, jenž odporoval právu EU. Jednalo se tedy o škodu vyplývající z činnosti národní legislativy.

Rozhodovací praxe vyšla analogicky z odpovědnosti společenství, jež je stanovena v čl. 288 odst. 2 Smlouvy o fungování EU (nyní čl. 340 Smlouvy). Stát tedy je odpovědný jednotlivci za obdobných podmínek, za nichž odpovídá v obdobných případech společenství. Přiznání náhrady škody pak závisí na splnění podmínek, jež jsou stanoveny následovně:

• Účelem porušené právní normy je založení práva jednotlivcům.
• Porušení práva je dostatečně závažné.
• Existuje příčinná souvislost mezi porušením právní normy členským státem a újmou vzniklou jednotlivci.

Tyto podmínky stanovené rozhodnutím Brasserie jsou pak dostačující a zároveň je jejich splnění nutné pro přiznání náhrady škody vzniklé jednotlivci.

S ohledem na výše uvedené tedy může být za splnění těchto požadavků možné, aby jednotlivec mohl chtít po České republice náhradu škody, jelikož přijala lex voucher, který byl v rozporu se směrnicí 2015/2302.[48] V souladu s rozhodnutím Brasserie není třeba zavinění státu, nicméně zavinění je ukazatelem toho, zda se jedná o dostatečně závažné porušení práva. Jak uvádí Král,[49] je velmi pravděpodobné, že SD EU by rozhodl ve prospěch ČR. Král své stanovisko opírá zejména o judikaturu SD EU ve věci C-101/84 Komise vs. Itálie, kde SD EU umožňuje ospravedlnit neúplné splnění transpoziční povinnosti důvodem vis maior. Shodně tak odkazuje na rozhodnutí Brasserie, kdy hodnotí porušení směrnice v případě lex voucher jako nedostatečně závažné. Zatímco s jeho závěry ohledně ospravedlnění se ztotožňuji, ve druhém bodě nesouhlasím. Nelze mít za to, že porušení není dostatečně závažné. Král argumentuje výkladem směrnice a pandemickou situací. Domnívám se však, že není spravedlivé přenášet riziko a enormní zátěž na spotřebitele. Sama preambule směrnice znovu zmiňuje vysoký stupeň ochrany spotřebitele, která v daném případě zachována nebyla.

Závěr

Článek se zabýval problematikou zákona lex voucher. Článek zhodnotil a představil judikaturu, která je na daném poli dosud známá. Zkoumány byly především nejrozpornější otázky tohoto zákona. Zhodnocena byla otázka stornopoplatků a otázka vrácení peněz při odmítnutí voucherů zranitelným skupinám. Rozebrána byla též odpovědnost sátu za porušení práva EU, a to spolu s nepřímým účinkem směrnic.

Co se týče problematiky stornopoplatků, lze konstatovat, že jejich výše je v českém právním prostředí neúměrně vysoká.

V rámci odpovědnosti státu lze vyvodit možnou odpovědnost České republiky jednotlivcům za škody, jež jim vznikly v souvislosti s přijetím lex voucher. V potaz připadá náhrada ve výši úroku z prodlení (in eventum obvyklého úroku), jelikož spotřebitelům byly zadržovány finanční prostředky, které nebyly nijak úročeny a byly v dispozici CK po dobu několika měsíců. Nicméně přiznání těchto prostředků by záviselo na faktorech uvedených níže. Myslím si, že je zde možnost, aby byla Česká republika odpovědná za škodu s přijetím lex voucher, avšak toto riziko lze vyhodnotit jako malé.

V případě vystavení voucherů zvláště zranitelným skupinám spotřebitelů mělo dojít k vyplacení celé částky, i když byla smlouva uzavřena ve prospěch více osob. V potaz zde připadá odpovědnost CK za nevyplacení těchto prostředků ve stanovené lhůtě a v souladu se zákonem.

Text poukázal na problematiku záloh na cestovní služby. Je otázkou, zda se podaří BEUC prosadit trend jejich snižování a doplacení ceny zájezdu v kratším časovém intervalu před uskutečněním zájezdu. Prosazení tohoto záměru na evropské úrovni by vedlo k lepšímu postavení spotřebitelů a částečně by mohlo mít dopad i na problematiku stornopoplatků. Otázkou pro další výzkum (i sociologický) je to, zda národnost spotřebitele může hrát roli v platební morálce, a jak by se řešilo to, kdyby spotřebitel zájezd nedoplatil (pokud by např. lhůta pro jeho doplacení byla stanovena v den odletu/odjezdu).

 

Mgr. Jana Vábek Marková působí jako advokátní koncipientka v Erudit advokátní kancelář a jako doktorandka na Katedře civilního práva PF MU v Brně.

---

[1] Srov. situaci v letectví blíže zde: M. Ryšavá: Boj pandemie COVID-19 vs. letecká doprava má prozatím jasného vítěze: čelíme historické změně? Česká národní banka, Globální ekonomický výhled, listopad 2020.

[2] Srov. směrnici 2015/2302 ve světle doporučení Komise C (2020) 3125 final. Obdobně pak např. nařízení č. 261/2004.

[3] Jelikož pandemie cestovní ruch stále skličuje, je nutné vzít v potaz myšlenku, zda překlenutí předpisy typu českého lex voucher bylo dostatečné a opravdu naplnilo svůj účel.

[4] Ačkoliv bude posuzováno zejména provedení směrnic v národní úpravě.

[5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1371/2007 ze dne 23. října 2007 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1177/2010 ze dne 24. listopadu 2010 o právech cestujících při cestování po moři a na vnitrozemských vodních cestách.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 181/2011 ze dne 16. února 2011 o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004.

[6] Srov. čl. 7 odst. 3 nařízení a čl. 8 nařízení č. 261/2004; obdobně také čl. 16 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1371/2007; čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1177/2010; čl. 19 odst. 1 písm. b) nařízení č. 181/2011.

[7] Největší spotřebitelská organizace dTest se s touto praktikou setkala u společnosti Bluestyle, na niž eviduje několik desítek stížností.

[8] Zákonodárce operuje s termínem odstupné, v praxi se však zcela běžně objevuje termín stornopoplatky, se kterým budu nadále v tomto článku pracovat.

[9] Směrnice 2015/2302 ve svém čl. 12 odst. 1 pracuje s termínem „přiměřené a zdůvodnitelné stornopoplatky“. Další otázky k úvaze lze nalézt v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Landesgericht Salzburg (Rakousko) dne 5. 5. 2021 – FC v. FTI Touristik GmbH (věc C-287/21). Žádost o zodpovězení předběžných otázek však byla vzata zpět. Blíže zde: https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?lgrec=fr&td=%3BALL&language=en&num=C-287/21&jur=C.

[10] V textu se pořadatelem míní jeho zákonná definice v souladu s ust. § 2523 o. z.

[11] Např. na konferenci Kulatý stůl, pořádané 15. 3. 2022 časopisem dTest.

[12] THE PACKAGE TRAVEL DIRECTIVE: BEUC’s Position on how to regain consumers’ trust in the tourism sector. BEUC, 2021.

[13] Srov. obdobně M. Hulmák: Ztráta radosti z dovolené, Právní rozhledy č. 2/2009, str. 52-54.

[14] V případě letecké dopravy se s pojmem mimořádné okolnosti velmi často operuje. Např. v rozsudku ze dne 17. 9. 2015, van der Lans, ve věci C-257/14, soud rozhodl, že technická závada není mimořádnou okolností. V usnesení ze dne 14. 11. 2014, Siewert a další, ve věci C-394/14, se odkazuje na mimořádné okolnosti v letecké dopravě s odkazem na body 14 a 15 odůvodnění nařízení č. 261/2004.

[15] Srov. obdobně M. Selucká, S. Veverková: Obecné otázky, in M. Selucká a kol.: Covid-19 a soukromé právo, Otázky a odpovědi, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 50.

[16] Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1267/2020, nestačí pouhý odkaz na stránky ministerstva.

[17] Blíže k samotnému odstoupení od smlouvy např. M. Výtisk: Odstoupení od smlouvy, in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran, a kol.: Občanský zákoník: komentář, C. H. Beck, Praha 2019, str. 2155 a násl.

[18] Srov. op. cit. sub 15, str. 50.

[19] Viz bod 26 uvedeného rozhodnutí.

[20] Vycházím ze zkušeností spotřebitelské organizace dTest, o. p. s.

[21] Myšlena je osoba, jež za zájezd zaplatila.

[22] Spotřebitelská poradna dTest, o. p. s., se setkala s několika případy, kdy chráněná osoba (senior) byla objednatelem.

[23] Samozřejmě jsem si vědoma specifických situací, kdy se děti mohou stát zákazníkem CK (skrze zastoupení či smlouvu uzavřenou ve prospěch třetí osoby), jde však o situace, které nejsou zcela běžné, a proto se s nimi dále v textu nepracuje.

[24] Srov. obdobně ke K. Dvořáková, A. Frýbová: § 3 [Ochranná doba], in K. Dvořáková, A. Frýbová: Lex voucher. Zákon o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru na odvětví cestovního ruchu, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2020, str. 14.

[25] M. Selucká, S. Veverková: Zvlášť zranitelný zákazník, in M. Selucká a kol., op. cit. sub 18, str. 80.

[26] Viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 2989/16 a I. ÚS 2063/17.

[27] Srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 218/2010. Zejména pak: „Od názoru, že k vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel, a to bez zřetele na to, zda tato pohledávka patří do společného jmění manželů, se Nejvyšší soud v souzené věci nehodlá odchýlit.“

[28] Právo EU klade na členské státy několik požadavků, které musí zajistit, aby byl cestující chráněn. Srov. např. bod 39 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302.

[29] P. Špicar: K povinnosti eurokonformního výkladu českého práva a k rozšíření jeho dopadu na oblast III. pilíře Evropské unie, Trestněprávní revue č. 10/2005, str. 253.

[30] Srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4407/2011.

[31] Nejcitovanější rozhodnutí v této oblasti jsou ve věci Von Colson a Harz. Blíže pak k rozsahu interpretace národního práva věc Marleasing.

[32] Ačkoliv např. Král s tímto názorem nesouhlasí. Dle jeho názoru je výklad směrnice sporný a pouhý jazykový výklad nestačí. Autorka však nevychází z jazykového výkladu, ale z politik a cílů EU, a shodně tak většiny členských států. Stejně tak autorka zohledňuje zranitelnost spotřebitele jako subjektu, který má být chráněn. Autorka rovněž opírá svůj názor o výklad Ústavního soudu, který je v textu zmíněn. Král však akcentuje to, že systematický a teleologický výklad směrnice přesahuje základní vymezení a je nutné, aby CK zůstaly životaschopné. S tím lze souhlasit, ale nelze mít za správné to, že veškeré riziko bude přeneseno na spotřebitele (tj. že spotřebitel poskytne/poskytl CK bezúročnou zápůjčku na období několika měsíců).

[33] Srov. např. jeho užití in M. Selucká: Limit pojistného plnění pro případ úpadku cestovní kanceláře a ochrana spotřebitele, Právní rozhledy č. 7/2017.

[34] Viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 66/04, body 79-83, srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 45/17, bod 54.

[35] Na rozdíl od směrnice 90/314, která státům ponechávala prostor pro vlastní řešení.

[36] Srov. PSP ČR – Oddělení pro záležitosti EU. Často kladené otázky z oblastí problematiky Evropské unie, 2020, https://www.psp.cz/.

[37] J. Steiner, L. Woods: Twigg-Flesner Christian, Textbook on EC law, 8. ed., Oxford University Press, Oxford 2003, str. 105.

[38] Směrnice Rady (EHS) 76/207 ze dne 9. 2. 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání, odbornému vzdělávání a postupu v zaměstnání a o pracovní podmínky, in EUR-lex [právní informační systém].

[39] „It is for the national court to interpret and apply the legislation adopted for the implementation of the directive in conformity with the requirements of community law, in so far as it is given discretion to do so under national law.“ Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. 5. 1984, Von Colson, C-14/83, bod 28.

[40] S. Prechal: Joined cases C-397/01 to C-403/01, Bernhard Pfeiffer et al., judgment of the Court (Grand Chamber) of 5 October 2004, nyr. (A. Court of Justice), Common Market Law Review [online], 2005, Vol. 42, No. 5, p. 1445-1463 [cit. 22. 6. 2013]. Dostupné z http://www.proquest.co.uk/en-UK/, str. 1450. Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 5. 10. 2004, Pfeiffer a další, C-397/01 aţ C-403/01, in EUR-lex [právní informační systém].

[41] M. Lyčka: Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, 1. vyd., Linde, Praha 2010, str. 28.

[42] Jistou podobnost, i když menšího rozsahu, lze vidět i v rusko-ukrajinském konfliktu. Tento konflikt (opět pro většinu lidí nepředvídatelný) vedl k omezení cestovního ruchu. Omezen byl rovněž vzdušný prostor. V budoucnu lze podobné situace (válečné konflikty, výskyty onemocnění) znovu očekávat.

[43] Rozsudek SD EU ve věci C-365/05 však uvádí, že se „směrnice nelze dovolávat proti jednotlivcům, je však možné se jí dovolávat proti státu, přičemž je nerozhodné, zda jedná v postavení zaměstnavatele, či orgánu veřejné správy. Mezi entity, proti kterým se lze dovolávat ustanovení směrnice, která mohou vyvolávat přímé účinky, patří útvar, který byl bez ohledu na svou právní formu pověřen na základě aktu orgánu veřejné správy výkonem služby ve veřejném zájmu pod kontrolou posledně uvedeného orgánu a který k tomu disponuje výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných na vztahy mezi jednotlivci.“

[44] L. Vacuška, J. Škrabka: Problematické aspekty českého zákona „Lex voucher“ jakožto nástroje pro zmírnění dopadů pandemie COVID-19 na cestovní ruch vs. evropská právní úprava, Právní rozhledy č. 15-16/2021, str. 560-563.

[45] D. Sehnálek: Komentář k vybrané judikatuře Soudního dvora Evropské unie, 1. vyd., Masarykova univerzita, Brno 2013, str. 65.

[46] Srov. obdobně J. Císek: Nepřímý účinek směrnice v judikatuře českých soudů, kvalifikační práce, 2016, str. 21.

[47] Srov. např. judikaturu SD EU v případu Francovich.

[48] O neslučitelnosti lex voucher s právem EU by však musel nejprve rozhodnout SD EU. Následně by mohlo být rozhodováno o otázce náhrady škody před českými soudy. V rámci řízení před SD EU by se jednalo buď o řízení o předběžné otázce podle č. 267 Smlouvy o fungování EU (dále SFEU), nebo o řízení pro porušení unijních Smluv dle čl. 258 a násl. SFEU.

[49] R. Král: Ke slučitelnosti „Lex Voucher“ s právem EU, Jurisprudence č. 3/2020, str. 42-43, http://www.jurisprudence.cz.